8 Tdo 885/2024-608
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2024 o dovolání obviněné K. L., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 8 To 158/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 92/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. L. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 30 T 92/2022, byla obviněná K. L. (dále též jen „obviněná“ nebo také „dovolatelka“) shledána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku, za což byla podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou trestnou činností způsobila. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost uhradit poškozenému F. J., nar. XY, škodu ve výši 2 288 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 10 000 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání zaměřené proti výroku o vině, jakož i na něj navazujícím výrokům o trestu a náhradě škody. Z podnětu odvolání obviněné byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 8 To 158/2024, podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněná byla po dílčí úpravě popisu skutku shledána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku, za což byla podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou trestnou činností způsobila. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost uhradit poškozenému F. J., nar. XY, škodu ve výši 2 288 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 10 000 Kč. V dalším byl podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněná přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku dopustila tím, že dobrovolně a opakovaně v období od 18. 10. 2021 do 17. 4. 2022, a to ve dnech 18. 10., 23. 10., 26. 10., 1. 11., 6. 11., 15. 11., 20. 11., 29. 11., 4. 12., 13. 12., 18. 12., 24. 1., 29. 1., 7. 2., 12. 2., 21. 2., 26. 2., 4. 3., v Brně před budovou XY, XY č. XY, nebo na adrese XY v obci XY neumožnila otci F. J., nar. XY, styk s nezletilou AAAAA (pseudonym), nar. XY, přestože mu měla na základě rozsudku ze dne 15. 9. 2020 vydaného Okresním soudem Brno-venkov pod č. j. Nc 66/2020-62 umožnit styk s nezletilou a tuto na styk s otcem řádně a včas připravit, a takového jednání se vědomě a opakovaně dopustila přesto, že k dodržování rozsudku ze dne 15. 9. 2020 vydaného Okresním soudem Brno-venkov pod č. j. Nc 66/2020-62 byla vyzvána usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 1. 2021 pod č. j. Nc 66/2020-98, a za jeho nedodržování jí byla uložena pokuta usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 5. 2021 pod č. j. P 40/2021-212, které bylo následně změněno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2021 pod č. j. 13 Co 150/2021-261, jen co do výše pokuty za neumožnění styku, k dodržování rozsudku byla dále vyzvána usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 2. 2021 č. j. P 40/2021-150.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 8 To 158/2024, podala obviněná K. L. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatelka měla za to, že v jejím případě nebyly naplněny všechny znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku, zejména pokud jde o subjektivní stránku ve formě úmyslu. Uvedla, že z provedeného dokazování, konkrétně závěrů znaleckého posudku PhDr. Jindry Hoferové vyplynulo, že její jednání bylo na nevědomé úrovni, vznikly proto pochybnosti o naplnění subjektivní stránky daného přečinu. Citovala závěr znalkyně, že „matka ani jednou při vyšetření, i když byla vyzývána, neakceptovala to, že může situaci nějakou změnou svého chování ovlivnit. Nezletilá sama řekla, že máma ji posílá k otci. Je to na nevědomé úrovni i mně opakovaně tvrdila, že je to záležitost otce a je na dceři, aby si vybudovala svůj vztah k otci.“ Nesouhlasila tak s argumentací odvolacího soudu vyjádřenou v bodě 10. odůvodnění jeho rozhodnutí, podle něhož znalkyně v posudku hovořila o alternativách při „podmiňování obviněné dcery na svou stranu“, a že by tak činila jak úmyslně, tak i nevědomým způsobem, a měla za to, že takové odůvodnění nevyplývá z obsahu trestního spisu. Odvolací soud pak dospěl k danému závěru extenzivním, a tedy nepřípustným způsobem v neprospěch obviněné. Soudu prvního stupně vytknula, že se danou otázkou na rozdíl od soudu odvolacího ani nezabýval.
6. Podle obviněné došlo také k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení. Uvedla, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a sám uznal obviněnou vinnou ze skutku, do něhož doplnil slovo „neumožnila“, který právě vyjadřoval onu protiprávnost, které se měla obviněná dopustit. Pokud ji ale soud prvního stupně v rámci předmětného skutku nevymezil, pak postupem odvolacího soudu byla obviněné vzata možnost se bránit řádným opravným prostředkem proti tomuto pojmovému znaku stíhaného činu. Upozornila na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 992/2016, a ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, v nichž Nejvyšší soud poukázal na okolnosti, při nichž lze v dovolacím řízení přezkoumávat i takové procesní námitky, jež by mohly mít vliv na správné
7. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2024, č. j. 8 To 158/2024-582, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 30 T 92/2022, zrušil v celém rozsahu, a poté ve věci sám rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že se obviněná zprošťuje obžaloby, eventuálně aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu Brno-venkov k opětovnému projednání.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněné předně zdůraznil, že dovolatelka opakuje svou obhajobu z předchozích fází řízení, kdy popřela své úmyslné zavinění, a nově namítá jen porušení zásady dvojinstančnosti řízení odvolacím soudem. K odkazu na výrok znalkyně z oboru školství a kultury, odvětví psychologie, která v opatrovnickém řízení k výchovným předpokladům dovolatelky uvedla, že tato si svůj vliv na dceru neuvědomuje, z čehož dovolatelka dovodila absenci svého úmyslného zavinění při nerespektování rozsudků opatrovnického soudu, státní zástupce poukázal na bod 10. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž tento zdůraznil, že opatrovnický soud se nevyjadřoval k trestněprávnímu zavinění, které vůbec nebylo předmětem znaleckého zkoumání. Státní zástupce k tomu dodal, že z dovolatelkou citovaných slov je zřejmé, že znalkyně se snažila vysvětlit vztah dovolatelky ke své dceři a její výchovné schopnosti, nikoliv vztah k rozsudkům opatrovnických soudů a její schopnost připravit dceru na soudy nařízené předání otci. Rozhodně z posudku psycholožky nevyplynulo, že by si dovolatelka v době skutku neuvědomila, že musí dceru připravit na předání otci. Státní zástupce také poznamenal, že ke zpochybnění schopnosti porozumět uvedeným rozsudkům a schopnosti vykonat řádné předání a jeho přípravu by musel být k posouzení intelektuální i volní složky jejího zavinění přibrán znalec z oboru psychiatrie (viz rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 29/2001 Sb. rozh. tr.). Soudy však o úmyslu pachatelky žádné pochybnosti neměly a zkoumání duševního stavu zjevně za potřebné nepovažovaly.
9. Státní zástupce také zdůraznil, že tato námitka dovolatelky je námitkou proti skutkovým zjištěním, nikoliv proti právnímu posouzení skutku, kterou lze uplatnit toliko pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterému však dovolací argumentace neodpovídá. Je z ní patrno, že obviněná z předmětného výroku psycholožky vyvodila pouze porušení zásady in dubio pro reo, což v zásadě nemůže být v dovolacím řízení zkoumáno (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, a další). Uzavřel, že pokud tedy dovolatelka opřela své námitky proti intelektuální složce svého zavinění toliko o zásadu in dubio pro reo, její dovolání v této části žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy o vědomém jednání dovolatelky žádné pochybnosti neměly.
10. Stran nového rozhodnutí odvolacího soudu doplněním chybějícího klíčového slovesa v tzv. skutkové větě, namísto vrácení rozsudku soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, státní zástupce konstatoval, že postupem odvolacího soudu nemohla být porušena zásada dvojinstančnosti řízení, když oba soudy vycházely z totožného skutkového zjištění a skutek i stejně právně posoudily, odvolací soud pouze doplnil vynechané sloveso „neumožnila“, bez kterého skutková věta ztratila rozumný smysl, a mohla být pochopena pouze na základě skutkových zjištění podrobně popsaných v odůvodnění rozsudku. Pro úplnost pak dodal, že doplnění výroku rozsudku odvolacím soudem o nezbytnou náležitost nebránilo ani to, že rozsudek byl napaden toliko odvoláním obviněné, a nikoliv i státního zástupce. Pro dodržení zákazu reformace in peius byla totiž rozhodná skutková zjištění soudy skutečně učiněná a obsažená v odůvodněních jejich rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 3 Tdo 509/2023). Nadto dodal, že uplatněná námitka je námitkou procesní a jako taková neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.
11. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněné odmítl.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Ačkoliv obviněná formálně uplatnila důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podstatou její argumentace byl nesouhlas se skutkovými závěry, které soud učinil ve vztahu k naplnění subjektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku. Měla za to, že závěry soudu neodpovídají provedeným důkazům, zejména znaleckému posudku vypracovanému v opatrovnickém řízení a provedenému v této věci jako listinný důkaz. Dále namítla porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Ani jednu z uvedených námitek tak nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Zatímco námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním, provedenému dokazování a nesouladu mezi těmito lze za splnění dalších podmínek uplatnit pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitku proti porušení zásady dvojinstančnosti řízení nelze formálně podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, a v dovolacím řízení ji tak lze přezkoumávat pouze za předpokladu, že by měla závažný dopad na porušení pravidel spravedlivého procesu.
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
15. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal ani případný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího, který se se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil a pouze do skutkové věty doplnil sloveso „neumožnila“, které soudu prvního stupně ze skutkové věty zřejmě nedopatřením vypadlo (zejména str.
16–19, body 32.–38. rozsudku soudu prvního stupně, str. 5–7, body 7.-10. rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitka, již obviněná uplatnila ve svém dovolání, je opětovným zopakováním její obhajoby z předchozích fází řízení, a soudy nižších stupňů, zejména soud odvolací, se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba její opodstatněnost opakovaně zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanou námitkou proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly.
K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.
12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
16. Podstatou námitek dovolatelky bylo, že soudy v rozporu se znaleckým posudkem znalkyně PhDr. Jindry Hoferové z opatrovnického řízení dospěly k závěru o úmyslném „podmiňování dcery obviněnou proti poškozenému“, když podle dovolatelky z předmětného znaleckého posudku (v této věci provedeného jako listinný důkaz) vyplynulo, že obviněná tak činila nevědomě. Této argumentaci však nelze přisvědčit. Nutno uvést, že ze znaleckého posudku z odvětví psychologie podaného v opatrovnickém řízení znalkyní PhDr.
Jindrou Hoferovou z oboru školství a kultura, odvětví psychologie (č. l. 399–412), nevyplývá jednoznačný závěr o tom, zda obviněná dceru podmiňovala proti otci vědomě či nevědomě (jak tvrdila dovolatelka). V tomto ohledu nelze souhlasit ani se soudem odvolacím, který z formulace „byť i neuvědomělým způsobem“ dovodil, že tak znalkyně mínila, že obviněná dceru podmiňovala proti otci i úmyslně i nevědomě zřejmě v různých případech. Z formulace použité znalkyní na str. 24 jejího posudku (ale i ze zbytku obsahu posudku) naopak vyplývá, že tato připustila obě varianty, tedy jak úmyslné, tak neuvědomělé podmiňování dcery proti otci, s tím, že matka vědomé ovlivňování dcery ani na výzvy nepřipouští (což ovšem neznamená, že toto uvědomění nemá).
Jednoznačný závěr však znalkyně k dané otázce nečinila a dále se touto otázkou nezabývala. Ta ostatně ani nebyla předmětem jejího znaleckého zkoumání.
17. Z předmětného znaleckého posudku, který byl v projednávané trestní věci správně proveden jako listinný důkaz, však lze zjistit, že obviněná je racionálně vyspělou osobou na dobré úrovni. Za situace, kdy se tedy jedná o osobu rozumově nadanou, nelze jakkoliv pochybovat o tom, že obviněná rozuměla závaznosti soudních rozhodnutí a následkům spojeným s jejich nevykonáním. Není žádných pochybností o tom, že obviněná věděla, že výkon předmětného soudního rozhodnutí lze zajistit pouze za předpokladu, že dceru na styk s poškozeným připraví i psychicky, a to její pozitivní motivací, podporou poškozeného i vzájemnou spoluprací s ním a vyhnutím se negativních postojů vůči poškozenému před dcerou, jemuž následně ji musí řádně předat.
V tomto ohledu lze odkázat na soudní rozhodnutí v opatrovnickém řízení a četné výzvy k plnění povinností vyplývajících z pravomocného a vykonatelného opatrovnického rozsudku (obsahující také postupně i vcelku podrobná poučení a vysvětlení obviněné týkající se nutnosti pozitivní motivace nezletilé ke styku, o potřebné spolupráci s otcem i o nutnosti vyvarovat se vzájemných hodnotících úvah před nezletilou, viz např. usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. Nc 66/2020, a ze dne 24.
2. 2021, sp. zn. P 40/2021), jakož i na uložené pokuty za jednotlivá nesplnění povinnosti připravit nezletilou na styk (v podrobnostech viz rekapitulace jednotlivých rozhodnutí opatrovnického soudu z období, v němž se obviněná dopouštěla nyní projednávaného jednání, v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pod body 1.–8.). Z prokázaného jednání obviněné je však zjevné, že tato poučení soudů nedbala a naprosto je ignorovala, zatvrzele svůj vliv popírala, a jednala dále toliko ve svém zájmu vedená záští k poškozenému, a to na úkor nezletilé, jejímž zájmům nedala před svými přednost.
Pokud tedy obviněná i poté, co proti ní byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu, nezletilou dceru na předání otci nadále řádně v souladu se všemi poučeními, kterých se jí dostalo, nepřipravovala, byla tak přinejmenším smířena s tím, že v důsledku jejího jednání, případně opomenutí nezletilou řádně připravit, bude nadále docházet k maření výkonu rozhodnutí soudu, neboť nebude docházet k předávání nezletilé poškozenému. Závěry soudů nižších stupňů týkající se postoje obviněné k maření výkonu rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15.
9. 2020, č. j. Nc 66/2020-62, a jejího povědomí o svém vlivu na nezletilou ve vztahu k poškozenému tak nejsou v rozporu s provedeným dokazováním.
18. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
19. Pro úplnost je s ohledem na dovolatelkou formálně uplatněný dovolací důvod nutno konstatovat, že ačkoliv obviněná deklarovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že zpochybnila naplnění subjektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku, svou argumentaci založila toliko na vlastní verzi skutkových zjištění týkající se její vědomosti o tom, že dceru svým jednáním podmiňovala proti otci, když rozporovala správnost závěrů učiněných soudy nižších stupňů ze znaleckého posudku PhDr. Jindry Hoferové (provedeného v této věci jako listinný důkaz), proto se Nejvyšší soud posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval. Jen na okraj lze pro úplnost doplnit, že skutek, jak byl zjištěn a popsán odvolacím soudem v tzv. skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku, obsahuje všechny vyžadované zákonné znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku, včetně subjektivní stránky spočívající v úmyslném zavinění (§ 15 tr. zákoníku). Co do konkrétní formy úmyslného zavinění, soud prvního stupně ji označil nejméně za úmysl nepřímý (bod 38. rozsudku), což je z hlediska zásady zákazu reformace in peius určující i pro další fáze řízení o opravných prostředcích podaných výlučně ve prospěch obviněné, byť skutková věta výroku o vině rozhodnutí navozuje závěr spíše o úmyslu přímém.
20. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., a zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
21. Soud prvního stupně v této souvislosti akcentoval, že obviněná byla opakovaně vyzývána ke změně svého přístupu při realizaci styku nezletilé s otcem, byla upozorňována na svou stěžejní roli při ovlivňování, jak nezletilá vnímá své okolí včetně svého otce, přesto svůj postoj nezměnila, ač si byla vědoma, že k realizaci styku nedochází, s čímž byla srozuměna. Byla tudíž srozuměna s tím, že dojde k maření opatrovnického rozhodnutí týkajícího se úpravy styku. Odvolací soud úvahy soudu prvního stupně nedoplnil a ani nekorigoval. Třebaže obviněná závěr o úmyslném zavinění zpochybňuje, je objektivně zjištěnými okolnostmi zmiňovanými oběma soudy závěr o nejméně úmyslu eventuálním doložen.
22. Opodstatněná není ani výhrada porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Obviněná měla za to, že odvolací soud ji připravil o možnost bránit se řádným opravným prostředkem proti doplnění skutkové věty o sloveso „neumožnila“, které ovšem vyjadřovalo protiprávnost jejího jednání, neměla tedy v předcházejícím řízení možnost se bránit proti tomuto pojmovému znaku stíhaného činu.
23. Nejvyšší soud však vytýkaného pochybení odvolacího soudu neshledal. V dané souvislosti lze připomenut např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005 (uveřejněno pod č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr.), v němž Nejvyšší soud aproboval postup odvolacího soudu, který doplnil popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. V souvislosti se zásadou zákazu reformace in peius pak zdůraznil, že takové doplnění odvolacím soudem lze učinit i v případě, kdy nebylo podáno odvolání v neprospěch obviněného, neboť jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného.
24. Obdobně tomu bylo v případě obviněné. Je potřeba vyzdvihnout, že soud prvního stupně sice nevtělil sloveso „neumožnila“ do skutkové věty, nicméně z odůvodnění jeho rozhodnutí je zcela zjevné, že jeho rozhodující závěry právě tuto skutečnost obsahovaly, a že na ní byla protiprávnost jednání obviněné a celá skutková věta vystavěna. Převážnou a rozhodující část odůvodnění, na níž soud založil svá skutková zjištění, tvoří totiž rekapitulace předcházejícího opatrovnického řízení, spočívajícího v opakovaném projednávání nerealizace styku s nezletilou z důvodu její nedostatečné přípravy, tedy v neumožnění styku dcery obviněné s otcem. Nejen z odůvodnění, ale i z formulace skutkové věty, z níž je „vypadnutí“ slovesa vyjadřujícího výše uvedené zcela zjevné, je tak patrné, že předmětné sloveso pouze nedopatřením samosoudkyně nepoužila, nikoliv že by nebylo součástí a necharakterizovalo jednání obviněné. To bylo obviněné dobře známo, když ani z jejího odvolání nevyplývá, že by si nebyla vědoma toho, v čem měla protiprávnost jejího jednání ve své podstatě spočívat. Nadto lze doplnit, že předmětné sloveso bylo obsaženo i ve skutkové větě obžaloby, což vědomost obviněné o tom, jaké konkrétní jednání bylo soudy projednáváno již od počátku soudního řízení, jen potvrzuje. Z uvedených důvodů tudíž nelze přijmout výhradu dovolatelky, že modifikací (resp. upřesněním) skutkové věty ze strany odvolacího soudu byla připravena o možnost proti tomuto skutkovému zjištění podat odvolání a účinně se bránit. K ničemu takovému nedošlo. Nejpodstatnější je, že nenastal žádný z následků předpokládaný odkazovaným judikátem (např. zpřísnění právní kvalifikace, zvětšení rozsahu následků apod.), jímž by se postavení dovolatelky objektivně zhoršilo, a došlo by pak k porušení zásady zákazu reformace in peius (přiměřeně viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 839/2023, ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 3 Tdo 509/2023, ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 8 Tdo 268/2024).
25. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 10. 2024
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu