USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2024 o dovolání obviněného V. F., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2024, č. j. 10 To 25/2024-680, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 80 T 10/2022, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný V. F. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 80 T 10/2022-595, uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku (ad I.) a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku (ad II.). Za tato jednání (popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 (dva a půl) roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. O nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 3 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný, státní zástupkyně a poškozená odvolání. Vrchní soud v Praze, z podnětu všech odvolání, rozsudkem ze dne 25. 3. 2024, č. j. 10 To 25/2024-680, podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku (ad I.) a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (ad II.) Za tato jednání (popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) odsoudil obviněného podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 (dva a půl) roku, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. O nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy rozhodl podle § 229 odst. 1 tr. ř. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně poukázal na letité spory s poškozenou, které se podle obviněného stupňují a jejichž společenská škodlivost je větší než jednání, které je mu kladeno za vinu. Obviněný dále poukázal na některé zásady trestního řízení, které měly být porušeny, a to zásada in dubio pro reo, zásada ústnosti podle § 2 odst. 11 tr.
ř. a zásada bezprostřednosti podle § 2 odst. 12 tr. ř. Dále se vyjádřil ke skutku pod bodem I. a subjektivní stránce, přičemž uvedl, že skutek byl chybně kvalifikován, jelikož jeho záměrem bylo chránit svůj majetek a nikoliv ublížit někomu na zdraví. Svůj výstražný úder nevedl se záměrem ublížit poškozené, ale toliko se záměrem bránit dalšímu poškození majetku. V souvislosti s nenaplněním subjektivní stránky také uvedl, že závěry znaleckého posudku MUDr. Jiřího Fialky jsou spekulativní a poukázal na jeho důkazní návrh znaleckým posudkem, který byl zamítnut, a který obviněný přiložil ke svému dovolání.
Ke skutku pod bodem II. pak obviněný uvedl, že proti sobě stojí dva rovnocenné důkazy a ve smyslu zásady in dubio pro reo tak nebylo prokázáno, že tento trestný čin spáchal. Rovněž uvedl, že jednal při ochraně svého majetku, odvracel tak nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákoníkem a jednal tak v rámci okolností vylučujících protiprávnost jeho jednání. Obviněný má také za to, že v jeho případě měla být uplatněna subsidiarita trestní represe a s ní související princip „ultima ratio“, jelikož jeho jednání nedosáhlo dostatečné míry společenské škodlivosti.
Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, případně též rozhodnutí mu předcházející a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která po shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedla, že obviněný ve svém dovolání uplatňuje obhajobu, kterou uplatnil již před soudy nižších stupňů a setrvale prosazuje svoji vlastní verzi skutkového děje. Státní zástupkyně má za to, že nalézací soud provedl komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího zformování skutkových závěrů, přičemž se nalézací soud rovněž dostatečně vypořádal s obhajobou obviněného, která obsahově zcela odpovídá jeho námitkám uplatněným v dovolání. V této souvislosti odkázala na jednotlivé body rozhodnutí soudů nižších stupňů. Dále se nesouhlasně vyjádřila k námitce obviněného stran opomenutých důkazů, ke které uvedla, že soudy nižších stupňů řádně odůvodnily, proč považovaly další dokazovaní za nadbytečné a odkázala na jejich argumentaci. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., uvedla, že část námitek, jím uplatněných, směřuje proti zjištěnému skutkovému stavu, provedeným důkazům a jejich hodnocení, a to ve snaze prosadit pro sebe příznivější skutková zjištění. Ve vztahu k námitkám obviněného stran krajní nouze konstatovala, že v daném případě lze uzavřít, že při posuzování následků, za situace, kdy byl prokázán záměr obviněného poškozené ublížit, tedy byl schopen posoudit povahu hrozícího nebezpečí a možné následky svého jednání, vybočil obviněný z mezí krajní nouze. Nesouhlasně se také vyjádřila k námitce subsidiarity trestní represe, když uvedla, že z učiněných skutkových zjištění se nelze ztotožnit s právním názorem obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako přestupek, vhledem k tomu, že není pochyb o tom, že poškozená mohla zcela reálně utrpět zranění v intenzitě ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhla, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí. II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpornesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale rovněž v rámci jeho odvolání. Poukazoval na to, že se jednalo o demonstrativní úder; neměl v úmyslu poškozenou trefit; chránil svůj majetek a jednal tak v mezích okolností vylučujících protiprávnost. Ke skutku pod bodem II. poukazoval na to, že jej usvědčuje pouze poškozená, jejíž výpověď je nevěrohodná. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se nalézací soud řádně zabýval v bodě 142. a násl. odůvodnění svého rozhodnutí a následně soud druhého stupně na ně rovněž reagoval v bodě 32. a násl. svého rozhodnutí. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. V souvislosti s argumentací obviněného, která nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů, jak bylo provedeno soudy nižších stupňů, lze uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.),
učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.
Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.
12. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10.
2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry.
Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 146. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu stran hodnocení důkazů prvního stupně přisvědčil v bodě 32. a násl. svého rozhodnutí. I přes uvedené, tedy že obviněný pouze opakuje námitky uplatněné před soudy nižších stupňů, přičemž na ně bylo řádně reagováno, považuje Nejvyšší soud za vhodné k argumentaci obviněného ve vztahu ke skutku pod bodem I.
uvést, že nalézací soud své závěry založil na kamerovém záznamu, který zachycuje jednání obviněného, přičemž možné důsledky jeho jednání vycházejí ze znaleckého zkoumání znalce MUDr. Jiřího Fialky. Pokud ve vztahu ke kamerovému záznamu obviněný poukazuje na znalecký posudek, který nechal vypracovat a přiložil jej k podanému dovolání, je nutné konstatovat, že se jedná o novum, které je z pohledu přezkumné činnosti Nejvyšším soudem v dovolacím řízení nepřípustné. V rámci dovolacího řízení může Nejvyšší soud přezkoumat a přezkoumává napadené rozhodnutí pouze ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96). Zákon tedy nepřipouští tzv. nova, tj. nové skutečnosti a důkazy o nich, jež by mohly být důvodem k uplatnění jiného mimořádného opravného prostředku, tj. návrhu na povolení obnovy řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 193/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1154/2019). Nelze také přisvědčit argumentaci obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu s tím, že poškozené nechtěl ublížit, ale úder měl pouze demonstrativní charakter.
Argumentace obviněného v tomto směru nepřekračuje meze prosté polemiky se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů provedenými soudy nižších stupňů, se kterými se Nejvyšší soud ztotožňuje. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný vědomě usiloval o způsobení následku v podobě újmy na zdraví, což je prokazováno nejen způsobem, jakým vedl úder, ale také jeho vyjadřováním bezprostředně po úderu.
Obviněný také poukazuje na to, že jednal v intencích okolností vylučujících protiprávnost, když pouze bránil svůj majetek. V této souvislosti je nutné znovu konstatovat, že se jedná o obhajobu, kterou již uplatnil v předchozích stádiích trestního řízení, přičemž nalézací soud se s okolnostmi vylučujícími protiprávnost řádně vypořádal v bodech 148. – 152. svého rozhodní a odvolací soud na ně reagoval v bodě 40. svého rozhodnutí. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud se s argumentací soudů nižších stupňů ztotožňuje, tak na ně v podrobnostech odkazuje a pouze považuje za vhodné uvést, že poškozená daný plot obviněného neničila, ale pouze prováděla údržbu, resp. měnila letitý dřevěný plotový díl, před tím také její rodinou instalovaný, za nový, byť bez souhlasu obviněného, který na danou skutečnost reagoval úderem holí, přičemž si byl vědom následku, který takovým úderem může způsobit.
Nutno zdůraznit, že tak činil za situace, kdy opodál stáli přivolaní příslušníci policie situaci monitorující, předtím odkazující obviněného na řešení situace soudní cestou (bod 30. rozsudku soudu prvního stupně). Je tedy zřejmé, že obviněnému nešlo o ochranu jeho majetku, ale tímto způsob, úderem holí, řešil letité sousedské spory mezi ním a poškozenou. Za dané skutkové situace by nešlo ani o jednání v rámci krajní nouze, jelikož o krajní nouzi nejde, je-li následek, způsobený odvracením nebezpečí, zřejmě stejně závažný nebo závažnější než ten, který hrozil, přičemž v dané situaci, kdy dle obviněného poškozená „útočila“ na jeho majetek, jednal se záměrem poškozené ublížit na zdraví.
Ve vztahu k argumentaci-obhajobě obviněného stran skutku pod bodem II. lze pak ve stručnosti (s ohledem na výše uvedené, že obviněný opakuje námitky již uplatněné) uvést, že výpověď poškozené byla shledána věrohodnou, jelikož je v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to časovým rámcem, listinnými důkazy (lékařské dokumentace), znaleckým posudkem, ale i historií sousedských sporů mezi poškozenou a obviněným. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
Obviněný také poukazuje na porušení zásad ukotvených v § 2 odst. 11, odst. 12 tr. ř., ale toto porušení nikterak nekonkretizuje a není povinností Nejvyššího soudu domýšlet za obviněného směr jeho úvah v této oblasti (viz neurčitost námitky – rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07). I přes uvedené lze uvést, že Nejvyšší soud takové pochybení neshledal.
14. Ve vztahu k námitkám o nedostatku společenské škodlivosti daného jednání, porušení principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud připomíná, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§ 13 odst. 1 tr. zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.
Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do tr. zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.
zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. st). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr.
zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh.
tr.).
15. Z výše uvedeného stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru, že v případě jednání obviněného jde o případ zcela mimořádný a skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické, ve své podstatě zákonodárcem pro danou skutkovou podstatu v podstatě nepředpokládané.
Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu. V dané trestní věci taktéž není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněného uplatněna.
Nelze také pominout historii sporů mezi obviněným a poškozenou. Je sice pravdou, že tyto rozpory jsou vzájemné, ale s ohledem na výchovný účel trestu lze předpokládat, že alespoň po dobu běhu zkušební doby, bude obviněný v sousedských sporech s poškozenou zdrženlivější, což by mohlo vést k uklidnění celé sousedské situace. Nelze rovněž v této souvislosti odhlížet ani od skutečnosti, že zmíněný útok vedl obviněný na poškozenou v době, kdy byli konfliktu přítomni přivolaní policisté, když ani tato skutečnost – jejich přítomnost, jej od agresivního jednání neodradila.
Stěží pak lze aplikovat ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku za situace, kdy se obviněný dopustil dvou trestných činů, přičemž druhý byl reakcí na zahájení trestního stíhání pro skutek dříve spáchaný.
16. Obviněný, byť nepřímo, vznesl také námitku stran tzv. opomenutých důkazů, když poukázal na neprovedený, jím navrhovaný, důkaz znaleckým posudkem. K uvedenému (otázce opomenutého důkazu) je vhodné dodat, že k problematice tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další), který mj. uvedl, že – Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (...) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal.
V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl.
36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
17. Obdobný závěr k otázce opomenutých důkazů činní i Nejvyšší soud, neboť v předmětné trestní věci musí konstatovat, že odvolací soud se v bodě 27. svého rozsudku řádně zabýval navrženým důkazem a ve svém rozsudku řádně odůvodnil, proč, a to ve shodě s nalézacím soudem (bod 192. rozhodnutí nalézacího soudu), považuje navrhovaný důkaz za zcela nadbytečný. Nejvyšší soud tak pouze uzavírá, že za situace, kdy bylo na důkazní návrh obviněného řádně reagováno, přičemž byl učiněn závěr o nadbytečnosti takového důkazu, a tento závěr byl řádně odůvodněn, nejedná se o opomenutý důkaz ve shora zmíněném smyslu. Z argumentace obviněného, když přímo ani nevznáší námitku tzv. opomenutých důkazů, je přitom zřejmé, že pouze nesouhlasí s odůvodněním rozhodnutí soudů nižších stupňů. Ve vztahu k jím přiloženému znaleckému posudku, kterého se daná námitka mj. také týká, se Nejvyšší soud již vyjádřil v bodě 13.
18. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, korespondujeli fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl.
6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13.11.2024
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu