USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2024 o dovolání
obviněného V. F., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2024, č.
j. 10 To 25/2024-680, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 80 T 10/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný V. F. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 80 T
10/2022-595, uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku (ad I.) a zločinem vydírání podle §
175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku (ad II.). Za tato jednání (popsaná
ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za
užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání 2,5 (dva a půl) roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku
a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří)
roků. O nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle §
229 odst. 3 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal
obviněný, státní zástupkyně a poškozená odvolání. Vrchní soud v Praze, z
podnětu všech odvolání, rozsudkem ze dne 25. 3. 2024, č. j. 10 To 25/2024-680,
podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém
rozsahu a podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného
uznal vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku
k § 146 odst. 1 tr. zákoníku (ad I.) a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1,
odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (ad II.) Za
tato jednání (popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) odsoudil
obviněného podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku
k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 (dva a půl) roku, jehož výkon mu
podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil
na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. O nároku poškozené na náhradu
nemajetkové újmy rozhodl podle § 229 odst. 1 tr. ř.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku
Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně
poukázal na letité spory s poškozenou, které se podle obviněného stupňují a
jejichž společenská škodlivost je větší než jednání, které je mu kladeno za
vinu. Obviněný dále poukázal na některé zásady trestního řízení, které měly být
porušeny, a to zásada in dubio pro reo, zásada ústnosti podle § 2 odst. 11 tr.
ř. a zásada bezprostřednosti podle § 2 odst. 12 tr. ř. Dále se vyjádřil ke
skutku pod bodem I. a subjektivní stránce, přičemž uvedl, že skutek byl chybně
kvalifikován, jelikož jeho záměrem bylo chránit svůj majetek a nikoliv ublížit
někomu na zdraví. Svůj výstražný úder nevedl se záměrem ublížit poškozené, ale
toliko se záměrem bránit dalšímu poškození majetku. V souvislosti s nenaplněním
subjektivní stránky také uvedl, že závěry znaleckého posudku MUDr. Jiřího
Fialky jsou spekulativní a poukázal na jeho důkazní návrh znaleckým posudkem,
který byl zamítnut, a který obviněný přiložil ke svému dovolání. Ke skutku pod
bodem II. pak obviněný uvedl, že proti sobě stojí dva rovnocenné důkazy a ve
smyslu zásady in dubio pro reo tak nebylo prokázáno, že tento trestný čin
spáchal. Rovněž uvedl, že jednal při ochraně svého majetku, odvracel tak
nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákoníkem a jednal tak v
rámci okolností vylučujících protiprávnost jeho jednání. Obviněný má také za
to, že v jeho případě měla být uplatněna subsidiarita trestní represe a s ní
související princip „ultima ratio“, jelikož jeho jednání nedosáhlo dostatečné
míry společenské škodlivosti. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší
soud napadené rozhodnutí zrušil, případně též rozhodnutí mu předcházející a věc
přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího
státního zastupitelství, která po shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení
a obsahu dovolání uvedla, že obviněný ve svém dovolání uplatňuje obhajobu,
kterou uplatnil již před soudy nižších stupňů a setrvale prosazuje svoji
vlastní verzi skutkového děje. Státní zástupkyně má za to, že nalézací soud
provedl komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah,
ale rovněž co do problematiky navazujícího zformování skutkových závěrů,
přičemž se nalézací soud rovněž dostatečně vypořádal s obhajobou obviněného,
která obsahově zcela odpovídá jeho námitkám uplatněným v dovolání. V této
souvislosti odkázala na jednotlivé body rozhodnutí soudů nižších stupňů. Dále
se nesouhlasně vyjádřila k námitce obviněného stran opomenutých důkazů, ke
které uvedla, že soudy nižších stupňů řádně odůvodnily, proč považovaly další
dokazovaní za nadbytečné a odkázala na jejich argumentaci. K obviněným
uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., uvedla, že
část námitek, jím uplatněných, směřuje proti zjištěnému skutkovému stavu,
provedeným důkazům a jejich hodnocení, a to ve snaze prosadit pro sebe
příznivější skutková zjištění. Ve vztahu k námitkám obviněného stran krajní
nouze konstatovala, že v daném případě lze uzavřít, že při posuzování následků,
za situace, kdy byl prokázán záměr obviněného poškozené ublížit, tedy byl
schopen posoudit povahu hrozícího nebezpečí a možné následky svého jednání,
vybočil obviněný z mezí krajní nouze. Nesouhlasně se také vyjádřila k námitce
subsidiarity trestní represe, když uvedla, že z učiněných skutkových zjištění
se nelze ztotožnit s právním názorem obviněného, že jeho jednání mělo být
posouzeno pouze jako přestupek, vhledem k tomu, že není pochyb o tom, že
poškozená mohla zcela reálně utrpět zranění v intenzitě ublížení na zdraví
podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na výše uvedené skutečnosti
navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání
obviněného odmítl, přičemž současně navrhla, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v
neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby
podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné
než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést,
že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1.
2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich
vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných
případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů
činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky
obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy
existoval extrémní rozpornesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem
řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah
Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na
spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu
mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na
spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly
provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně
odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej
vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho
obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec
pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo
k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí
nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů
a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul
do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
[zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného
současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury
Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv
obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán.
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1
tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný
uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s
argumentací – obhajobou uplatněnou nejen v řízení před soudem prvního stupně,
ale rovněž v rámci jeho odvolání. Poukazoval na to, že se jednalo o
demonstrativní úder; neměl v úmyslu poškozenou trefit; chránil svůj majetek a
jednal tak v mezích okolností vylučujících protiprávnost. Ke skutku pod bodem
II. poukazoval na to, že jej usvědčuje pouze poškozená, jejíž výpověď je
nevěrohodná. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se nalézací
soud řádně zabýval v bodě 142. a násl. odůvodnění svého rozhodnutí a následně
soud druhého stupně na ně rovněž reagoval v bodě 32. a násl. svého rozhodnutí.
V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení
zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že
opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení
před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů
dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné
ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. V souvislosti s argumentací obviněného, která nikterak nevybočuje z prosté
polemiky s hodnocením důkazů, jak bylo provedeno soudy nižších stupňů, lze
uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro
rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí
rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly,
přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.),
učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými
právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů
soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno
podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v
trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je
tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o
skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch
obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou
uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu
existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za
potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla,
jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící
relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé
fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se
jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu
již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na
doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování
skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy
potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich
hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo,
ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6,
§ 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
12. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout,
že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru,
že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím
zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých
rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech
ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov.
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo
uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro
odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich
pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro
odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že
pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že
skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio
pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro
reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj.
rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o
spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska
rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či
vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku
9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou
in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy
dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný
skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu
jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral,
porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy
(a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze
dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými
zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že
obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové,
popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013,
sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky
obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a
shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného
upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve
kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum
rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené
konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy
nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v
odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního
stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 146. a násl.) velice podrobně,
přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy
shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a
způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům
soudu stran hodnocení důkazů prvního stupně přisvědčil v bodě 32. a násl. svého
rozhodnutí. I přes uvedené, tedy že obviněný pouze opakuje námitky uplatněné
před soudy nižších stupňů, přičemž na ně bylo řádně reagováno, považuje
Nejvyšší soud za vhodné k argumentaci obviněného ve vztahu ke skutku pod bodem
I. uvést, že nalézací soud své závěry založil na kamerovém záznamu, který
zachycuje jednání obviněného, přičemž možné důsledky jeho jednání vycházejí ze
znaleckého zkoumání znalce MUDr. Jiřího Fialky. Pokud ve vztahu ke kamerovému
záznamu obviněný poukazuje na znalecký posudek, který nechal vypracovat a
přiložil jej k podanému dovolání, je nutné konstatovat, že se jedná o novum,
které je z pohledu přezkumné činnosti Nejvyšším soudem v dovolacím řízení
nepřípustné. V rámci dovolacího řízení může Nejvyšší soud přezkoumat a
přezkoumává napadené rozhodnutí pouze ex tunc, tedy podle skutkového a právního
stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy
probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo (viz přiměřeně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96). Zákon tedy nepřipouští
tzv. nova, tj. nové skutečnosti a důkazy o nich, jež by mohly být důvodem k
uplatnění jiného mimořádného opravného prostředku, tj. návrhu na povolení
obnovy řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 6
Tdo 193/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 15 Tdo
1154/2019). Nelze také přisvědčit argumentaci obviněného, že nebyla naplněna
subjektivní stránka trestného činu s tím, že poškozené nechtěl ublížit, ale
úder měl pouze demonstrativní charakter. Argumentace obviněného v tomto směru
nepřekračuje meze prosté polemiky se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů
provedenými soudy nižších stupňů, se kterými se Nejvyšší soud ztotožňuje. Z
provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný vědomě usiloval o způsobení
následku v podobě újmy na zdraví, což je prokazováno nejen způsobem, jakým vedl
úder, ale také jeho vyjadřováním bezprostředně po úderu.
Obviněný také
poukazuje na to, že jednal v intencích okolností vylučujících protiprávnost,
když pouze bránil svůj majetek. V této souvislosti je nutné znovu konstatovat,
že se jedná o obhajobu, kterou již uplatnil v předchozích stádiích trestního
řízení, přičemž nalézací soud se s okolnostmi vylučujícími protiprávnost řádně
vypořádal v bodech 148. – 152. svého rozhodní a odvolací soud na ně reagoval v
bodě 40. svého rozhodnutí. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud se s
argumentací soudů nižších stupňů ztotožňuje, tak na ně v podrobnostech odkazuje
a pouze považuje za vhodné uvést, že poškozená daný plot obviněného neničila,
ale pouze prováděla údržbu, resp. měnila letitý dřevěný plotový díl, před tím
také její rodinou instalovaný, za nový, byť bez souhlasu obviněného, který na
danou skutečnost reagoval úderem holí, přičemž si byl vědom následku, který
takovým úderem může způsobit. Nutno zdůraznit, že tak činil za situace, kdy
opodál stáli přivolaní příslušníci policie situaci monitorující, předtím
odkazující obviněného na řešení situace soudní cestou (bod 30. rozsudku soudu
prvního stupně). Je tedy zřejmé, že obviněnému nešlo o ochranu jeho majetku,
ale tímto způsob, úderem holí, řešil letité sousedské spory mezi ním a
poškozenou. Za dané skutkové situace by nešlo ani o jednání v rámci krajní
nouze, jelikož o krajní nouzi nejde, je-li následek, způsobený odvracením
nebezpečí, zřejmě stejně závažný nebo závažnější než ten, který hrozil, přičemž
v dané situaci, kdy dle obviněného poškozená „útočila“ na jeho majetek, jednal
se záměrem poškozené ublížit na zdraví. Ve vztahu k argumentaci-obhajobě
obviněného stran skutku pod bodem II. lze pak ve stručnosti (s ohledem na výše
uvedené, že obviněný opakuje námitky již uplatněné) uvést, že výpověď poškozené
byla shledána věrohodnou, jelikož je v souladu s dalšími ve věci provedenými
důkazy, a to časovým rámcem, listinnými důkazy (lékařské dokumentace),
znaleckým posudkem, ale i historií sousedských sporů mezi poškozenou a
obviněným. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě
obviněného, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou
jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů,
pokud dospěly k závěru o vině obviněného. Obviněný také poukazuje na porušení
zásad ukotvených v § 2 odst. 11, odst. 12 tr. ř., ale toto porušení nikterak
nekonkretizuje a není povinností Nejvyššího soudu domýšlet za obviněného směr
jeho úvah v této oblasti (viz neurčitost námitky – rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 452/07). I přes uvedené lze uvést, že Nejvyšší soud takové
pochybení neshledal.
14. Ve vztahu k námitkám o nedostatku společenské škodlivosti daného jednání,
porušení principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší
soud připomíná, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestným činem je
podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje
za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§ 13 odst. 1 tr. zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny
znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní
odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných
trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití
subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o
konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen
prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu
použití trestního práva jako „ultima ratio“ do tr. zákoníku má význam i
interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný
čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není
zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro
uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba
zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného
trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění
kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům
zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o
tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není
trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se
uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice
trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové
podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem
„ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde
jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou
nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. st). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z
ustanovení § 12 odst. 2 tr.
zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou
škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který
byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých
byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr
nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude
obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou
podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity
trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě
kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění
znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti
majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po
důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že
nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů
dané základní skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.).
15. Z výše uvedeného stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v
trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou
mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je
extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V
předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru, že v případě jednání
obviněného jde o případ zcela mimořádný a skutkové okolnosti činu jsou zcela
atypické, ve své podstatě zákonodárcem pro danou skutkovou podstatu v podstatě
nepředpokládané. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před
kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze
zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže
stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a
právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních
odvětví, jimiž lze zajistit nápravu. V dané trestní věci taktéž není možno
spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní
odpovědnost obviněného uplatněna. Nelze také pominout historii sporů mezi
obviněným a poškozenou. Je sice pravdou, že tyto rozpory jsou vzájemné, ale s
ohledem na výchovný účel trestu lze předpokládat, že alespoň po dobu běhu
zkušební doby, bude obviněný v sousedských sporech s poškozenou zdrženlivější,
což by mohlo vést k uklidnění celé sousedské situace. Nelze rovněž v této
souvislosti odhlížet ani od skutečnosti, že zmíněný útok vedl obviněný na
poškozenou v době, kdy byli konfliktu přítomni přivolaní policisté, když ani
tato skutečnost – jejich přítomnost, jej od agresivního jednání neodradila.
Stěží pak lze aplikovat ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku za situace, kdy se
obviněný dopustil dvou trestných činů, přičemž druhý byl reakcí na zahájení
trestního stíhání pro skutek dříve spáchaný.
16. Obviněný, byť nepřímo, vznesl také námitku stran tzv. opomenutých důkazů,
když poukázal na neprovedený, jím navrhovaný, důkaz znaleckým posudkem. K
uvedenému (otázce opomenutého důkazu) je vhodné dodat, že k problematice tzv.
opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I.
ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další), který mj. uvedl, že – Zákonem
předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu)
vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před
obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy,
jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné;
tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o
navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém
rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (...) navržené důkazy neprovedl, resp. pro
základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo
545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy
charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny
způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem
rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2
odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též
porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38
odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných
rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky
řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení
byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela
opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k
jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná,
neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp.
zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň
bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou
dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a
soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných
rozhodnutích.
17. Obdobný závěr k otázce opomenutých důkazů činní i Nejvyšší soud, neboť v
předmětné trestní věci musí konstatovat, že odvolací soud se v bodě 27. svého
rozsudku řádně zabýval navrženým důkazem a ve svém rozsudku řádně odůvodnil,
proč, a to ve shodě s nalézacím soudem (bod 192. rozhodnutí nalézacího soudu),
považuje navrhovaný důkaz za zcela nadbytečný. Nejvyšší soud tak pouze uzavírá,
že za situace, kdy bylo na důkazní návrh obviněného řádně reagováno, přičemž
byl učiněn závěr o nadbytečnosti takového důkazu, a tento závěr byl řádně
odůvodněn, nejedná se o opomenutý důkaz ve shora zmíněném smyslu. Z argumentace
obviněného, když přímo ani nevznáší námitku tzv. opomenutých důkazů, je přitom
zřejmé, že pouze nesouhlasí s odůvodněním rozhodnutí soudů nižších stupňů. Ve
vztahu k jím přiloženému znaleckému posudku, kterého se daná námitka mj. také
týká, se Nejvyšší soud již vyjádřil v bodě 13.
18. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě
odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska
ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají
dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci
nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně
konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný
výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, korespondujeli
fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole
(libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí
všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů,
resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze
přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná
rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne
21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu
nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání
rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.
(odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu
ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i
Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný
závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na
odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na
každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může
omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti
Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné
pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že
soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13.11.2024
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu