9 Azs 280/2023

9 Azs 280/2023- 29 - text

 9 Azs 280/2023 - 32

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: C. D. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2023, č. j. OAM 52/LE

BA02

VL14

2022, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2023, č. j. 43 Az 5/2023 38,

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2023, č. j. 43 Az 5/2023 38, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

[1] V projednávané věci žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím neudělil žalobci mezinárodní ochranu ani humanitární azyl podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), z důvodu nesplnění zákonných podmínek pro udělení mezinárodní ochrany.

[2] Žalovaný neshledal, že by byl žalobce, který se hlásí ke kurdské národnosti, v zemi původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. Sám žalobce vyloučil možnost svého trestního stíhání či obvinění. Současně nebyla naplněna ani obava z pronásledování z důvodu podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Tvrzení žalobce o útlaku Kurdů v Turecku jsou obecného rázu, měl li jakékoliv problémy, mohl se obrátit na státní orgány. Ani údajné obtíže žalobce s místní policií není možné označit za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Turecké státní orgány nejeví o žalobce zájem a nic nenasvědčuje tomu, že by mělo dojít ke změně po jeho návratu do země původu. Žalobce ze země původu vycestoval legálně s oficiálním cestovním dokladem přes hraniční přechod na mezinárodním letišti, a to s vědomím tureckých státních orgánů. Ve vztahu k odmítání výkonu vojenské služby žalovaný konstatoval, že branná povinnost je základní státoobčanskou povinností a nelze ji označit za pronásledování. Zároveň z ničeho nevyplývá, že Turecko provádí vojenskou operaci proti Kurdům, naopak bojuje proti teroristickým organizacím. Dle žalovaného není z ničeho patrné, ani to sám žalobce netvrdí, že by byl rodinným příslušníkem azylanta, a proto nejsou dány důvody pro udělení azylu podle § 13 zákona o azylu. Žalovaný posoudil rodinnou, sociální a ekonomickou situaci žalobce a přihlédl k jeho věku a zdravotnímu stavu, avšak neshledal důvody pro udělení humanitárního azylu. Dále posoudil, zda žalobci hrozí vážná újma, ohrožení života nebo lidské důstojnosti v případě návratu do země původu, a uzavřel, že není naplněn ani důvod pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a a § 14b zákona o azylu.

[3] Proti napadenému rozhodnutí se žalobce bránil žalobou, kterou krajský soud shledal důvodnou. Rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.), současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud se nejdříve zabýval projednatelností žaloby, jelikož žalovaný ve vyjádření k žalobě poukázal na nedostatky bránící jejímu projednání. Ačkoliv je žaloba stručná, krajský soud ji shledal projednatelnou. Přihlédl též k tomu, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany ve věku blízkém nezletilosti, nebyl zastoupen a ani o ustanovení zástupce nepožádal. Stejně tak je krajskému soudu z úřední činnosti známo, že žaloby podané nezastoupenými žadateli o mezinárodní ochranu jsou velice stručné a že se těmto osobám nedostává právní pomoci.

[4] Krajský soud dále přihlédl k přímému účinku čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), na základě kterého dovodil upozadění žalobních bodů. Shrnul podstatné informace ze správního spisu a závěry žalovaného. Ve shodě se žalovaným konstatoval, že žalobce nenaplnil důvody pro udělení azylu podle § 12 písm. a) a b) zákona o azylu, jelikož neuvedl skutečnosti nasvědčující vyvíjení politické činnosti směřující k uplatňování politických práv. Důvodem pronásledování pak nemůže být vstup policistů do obydlí žalobce, kteří primárně cílili na jeho příbuzné, kteří byli členy organizace PKK (Strana kurdských pracujících, pozn. NSS). Další domovní prohlídky oblastní policie neprováděla, a tedy ztratila o žalobce zájem. Skutečností zakládající odůvodněný strach z pronásledování není ani kurdská národnost žalobce.

[5] Krajský soud však shledal, že se žalovaný nedostatečným způsobem vypořádal s tvrzením žalobce, že byl povolán k výkonu služby v turecké armádě, kterou žalobce odmítá, neboť armáda bojuje převážně proti Kurdům. Dle krajského soudu požadavek státu na výkon vojenské povinnosti ani její odmítání nezakládá samo o sobě hrozbu pronásledování. Avšak podle čl. 9 odst. 2 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“), je možné na trestní stíhání nebo hrozbu trestu za odepření vojenské služby nahlížet jako na pronásledování, pokud by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného je vystavěno na obecném tvrzení, že povinnost vojenské služby je státoobčanskou povinností a Turecko vede vojenské operace proti teroristickým organizacím PKK a YPG (Lidové obranné jednotky, pozn. NSS), nikoliv proti Kurdům. Žalovaný nereflektoval tvrzení žalobce o obavách z nástupu vojenské služby, neopatřil si zprávy o vojenských operacích v zemi původu, jak dříve uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 21. 1. 2021, č. j. 9 Azs 256/2020 37. Dle krajského soudu měl žalovaný blíže zkoumat aktuální situaci v oblasti, v níž probíhají vojenské operace turecké armády, především nasazení kurdských branců. Závěrem krajský soud zavázal žalovaného, aby si opatřil zprávy o zemi původu, a poté řádně posoudil odůvodněnost obav žalobce z hrozby postihu za odmítnutí výkonu vojenské služby. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce

[6] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl výše označený rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

[7] Napadený rozsudek je dle stěžovatele nezákonný. Krajský soud dovodil naplnění zákonných podmínek pro aplikaci § 12 písm. b) zákona o azylu, ačkoliv pro takový závěr neměl oporu. Nevycházel totiž z obsahu žaloby jako celku, nerespektoval zjištěný skutkový stav a nevzal v potaz individuální okolnosti nyní projednávané věci. Následně zavázal stěžovatele k povinnostem nemajícím oporu v zákonných ustanoveních.

[8] Stěžovatel namítá, že krajský soud i přes stručnost žaloby, kterou žalobce nedoplnil a ani nerozvedl žalobní bod, v rozporu s běžnou praxí shledal žalobu projednatelnou, aniž by konkrétně specifikoval žalobní bod způsobilý k projednání. Poukazuje také na to, že společně s předvoláním poučil žalobce o možnosti vyhledat bezplatnou právní pomoc a využít právní poradenství, ten však tuto možnost nevyužil.

[9] Žaloba obsahovala pouze uvedení napadených výroků a námitku, že stěžovatel opomenul zhodnotit současný vývoj politické situace v zemi původu, proto se žalobce domníval, že je napadené rozhodnutí nesprávné, a žádal jeho zrušení. Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že krajský soud dedukuje vlastní a upravený příběh, a to v rozporu se žalobcem přednesenými skutečnostmi. K otázce projednatelnosti žaloby stěžovatel odkázal na rozsudek NSS ze dne 7. 6. 2021, č. j. 1 Azs 41/2021 29, č. 4223/2021 Sb. NSS.

[10] Krajský soud svým postupem porušil zásadu rovnosti zbraní, zvýhodnil totiž žalobce oproti jiným žadatelům o mezinárodní ochranu navzdory absenci jeho procesní aktivity. Úvahy krajského soudu jsou hypotetické a nemají oporu v tvrzeních žalobce. Krajský soud tak překročil meze soudního přezkumu v nyní projednávané věci. Stěžovatel se námitkou odmítání výkonu vojenské služby v turecké armádě z důvodu obavy žalobce, že bude bojovat proti Kurdům, zabýval v rozsahu odpovídajícímu obsahu tvrzení žalobce.

[11] Odůvodnění napadeného rozhodnutí je dle stěžovatele vyčerpávající, reflektuje důvody předestřené žalobcem a je plně přezkoumatelné. Z napadeného rozhodnutí plyne, že cílem turecké armády není likvidace kurdského obyvatelstva, nýbrž zásahy proti teroristickým organizacím. Stěžovatel odkazuje na veřejně dostupné informace, ze kterých vyplývá, že vojenská služba v Turecku je povinná pro muže starší dvaceti let, délka služby činí šest až dvanáct měsíců podle vzdělání. Ústava Turecké republiky stanoví, že všichni lidé jsou si rovni bez ohledu na jazyk, rasu nebo jiné faktory. Zároveň nejsou branci posíláni do konfliktních oblastí a oblastí, kde probíhají teroristické operace.

[12] Stěžovatel odkazuje na usnesení NSS ze dne 15. 1. 2020, č. j. 1 Azs 358/2019 42, a ze dne 9. 7. 2020, č. j. 8 Azs 299/2019 55, ze kterých dovozuje, že výkon vojenské služby není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Zároveň dodává, že ani snaha vyhnout se nástupu do armády není sama o sobě důvodem podle § 12 písm. b) zákona o azylu, zejména týká li se povinnost výkonu vojenské služby všech obyvatel bez ohledu na rasu, národnost, náboženství atp. Brannou povinnost uznává i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.

[13] Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jelikož v něm absentuje odůvodnění závěrů krajského soudu. Krajský soud nesprávně posoudil právní otázky, zejména dospěl li k závěru o naplnění podmínek nezbytných pro aplikaci daného ustanovení zákona o azylu, a to i přes jejich absenci. Vyslovené závěry nepodložil dostatečnými důvody.

[14] Závěrem stěžovatel vymezuje přijatelnost kasační stížnosti pro zásadní pochybení krajského soudu, který pochybil při výkladu hmotného a procesního práva, když nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu.

[15] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[16] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a za stěžovatele jedná pověřený zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním (§ 102 a násl. s. ř. s.).

[17] Nejvyšší správní soud se dále zabýval přijatelností kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně převyšuje vlastní zájmy stěžovatele. Jedná se totiž o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (§ 31 odst. 2 s. ř. s.).

[18] Nejvyšší správní soud nepřijatelnost podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem přesah vlastních zájmů stěžovatele. O přijatelnou kasační stížnost se dle tohoto usnesení může jednat v typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou NSS; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.

[19] Ve vztahu k přijatelnosti kasační stížnosti stěžovatele (správního orgánu) Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 59, č. 1143/2007 Sb. NSS, konstatoval, že kasační stížnost lze považovat za přijatelnou, pokud je shledáno zásadní pochybení krajského soudu při výkladu hmotného nebo procesního práva, případně pokud by krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu (obdobně srov. usnesení NSS ze dne 14. 10. 2021, č. j. 9 Azs 157/2021 29, odst. [16]).

[20] Stěžovatel shledal přijatelnost kasační stížnosti v pochybení krajského soudu při výkladu hmotného a procesního práva. Nejvyšší správní soud se s tímto vymezením ztotožňuje, z napadeného rozsudku je patrné zásadní pochybení krajského soudu. Kasační stížnost je proto přijatelná.

[21] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je též důvodná.

[22] Stěžovatel předně namítá, že krajský soud měl žalobu odmítnout, jelikož neobsahovala žádný žalobní bod. Tato námitka není důvodná.

[23] Požadavky na formulaci žalobních bodů se již v minulosti kasační soud zabýval. Žalobní bod musí obsahovat skutkové a právní důvody, pro které považuje žalobce napadené výroky za nezákonné nebo nicotné [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Žalobce je tak povinen uvést v žalobě konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení doprovázená (v témže smyslu) konkrétní právní argumentací, proč je žalobou napadené rozhodnutí nezákonné (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 58, č. 835/2006 Sb. NSS, nebo nověji rozsudek NSS ze dne 19. 4. 2024, č. j. 5 Afs 86/2022 32, odst. [47]).

[24] V nyní projednávané věci žaloba obsahovala kromě záhlaví také uvedení důvodů, pro které žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu – odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů v zemi původu. Dále žalobce uvedl, že stěžovatel zcela opomenul zhodnotit současný vývoj politické situace v zemi jeho původu, která by na něj měla negativní dopad v případě návratu zpět. Závěrem vyslovil, že byl zkrácen na svém právu na udělení mezinárodní ochrany, a proto navrhl rozhodnutí stěžovatele zrušit. Kasační soud dospěl k závěru, že ač žaloba obsahovala stručný a obecně formulovaný žalobní bod, byly z jeho obsahu seznatelné důvody spatřované nezákonnosti rozhodnutí stěžovatele, a tedy byla jako celek způsobilá k projednání.

[25] Nejvyšší správní soud se dále zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Bylo by předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, jestliže by byl napadený rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný či založený na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Ke konkrétnímu obsahu pojmu nepřezkoumatelnosti srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 75, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 52, nebo ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 136, č. 1795/2009 Sb. NSS. Konstatování nepřezkoumatelnosti by přitom mělo být vyhrazeno opravdu výjimečným případům, kdy není z odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec patrno hodnocení podstatných důvodů či skutečností (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016 123, č. 3668/2018 Sb. NSS, odst. [29]).

[26] Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, potažmo zatížený jinou vadou řízení mající vliv na jeho zákonnost. Krajský soud řádně neodůvodnil, proč se v rámci svého posouzení zabýval žalobní námitkou, kterou žalobce nevznesl, aniž by k tomu byl ex officio povinen.

[27] Krajský soud nesprávně odůvodnil prolomení § 75 odst. 2 s. ř. s. povinností vyplývající z čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice. Podle uvedeného článku jsou členské státy povinny zajistit, aby účinný opravný prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU [kvalifikační směrnice, pozn. NSS], a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu prvního stupně. Krajský soud z citovaného ustanovení procedurální směrnice dovodil, že je částečně upozaděna role žalobních bodů. Kasační soud shledal tento závěr nesprávným, procedurální směrnice totiž umožňuje prolomit § 75 odst. 1 s. ř. s., nikoliv odst. 2, dle kterého soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů.

[28] Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

[29] Z tohoto pravidla nicméně existují výjimky, a to zejména tehdy, kdy je prolomeno jinou právní normou, jež požívá aplikační přednosti (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 131; jakož i nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, a ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 712/05; nebo nověji rozsudek NSS ze dne 18. 2. 2021, č. j. 8 Azs 260/2020 28, odst. [15]). Takovou výjimkou je přímá aplikace čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice. Krajské soudy jsou povinny ve věcech mezinárodní ochrany přihlížet k novým skutečnostem, jež nastaly až po vydání napadeného rozhodnutí. Musí však jít o takové skutečnosti, které nemohl žadatel bez své viny uplatnit již v řízení před správními orgány (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015 32, odst. [23] a [26], či nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16, bod 31.; nebo nověji rozsudek NSS ze dne 10. 3. 2022, č. j. 10 Azs 537/2021 31, odst. [15]).

[30] Nejvyšší správní soud neshledal, že by v nyní souzené věci byly dány důvody pro prolomení § 75 odst. 1 s. ř. s. Žalobce v žalobě uvedl toliko, že stěžovatel zcela opomenul zhodnotit současný vývoj politické situace v zemi jeho původu, která by na něj měla negativní dopad v případě návratu zpět. V žalobě tedy neuvedl žádné nové skutečnosti, které by nastaly až po vydání rozhodnutí stěžovatele. Zároveň, ani krajský soud v napadeném rozsudku neuvedl, že by takové okolnosti nalezl z vlastní činnosti, a to ani ve vztahu ke shledané nepřezkoumatelnosti – nedostatečnému vypořádání tvrzení žalobce o odmítání výkonu vojenské služby. Současně neobjasnil, proč by měly být stěžovatelem opatřené zprávy o situaci v zemi původu nedostatečné, respektive že v mezidobí od vydání rozhodnutí stěžovatele došlo v zemi původu ke změně situace. Kasační soud k tomu dodává, že odmítání výkonu vojenské služby není skutečností nastalou až po vydání rozhodnutí stěžovatele, stejně tak se nejedná o skutečnost, kterou nemohl žalobce bez svého zavinění uplatnit již v řízení před stěžovatelem.

[31] Kasační soud dále připomíná, že přezkum rozhodnutí správních orgánů správními soudy je ovládán dispoziční zásadou vyjádřenou v § 75 odst. 2 s. ř. s., podle kterého soud přezkoumává výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Je proto na žalobci, aby v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu „v zákonné lhůtě soustředil důvody, v jejichž mezích má být rozhodnutí soudem zkoumáno. Soudní přezkum není a nemůže být všeobecnou kontrolou zákonnosti postupu a rozhodování správních orgánů. Je vždy na osobě rozhodnutím dotčené, zda toto rozhodnutí akceptuje, či zda se proti němu bude bránit u soudu; je rovněž na její vůli, jaká pochybení označí za podstatná “ (viz bod 9. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 84, č. 2288/2011 Sb. NSS; nověji rozsudek NSS ze dne 15. 3. 2021, č. j. 3 Azs 5/2020 77, odst. [28]). Nicméně i z toho pravidla existují výjimky dovozené zákonem, či přímo judikaturou.

[32] Prolomení § 75 odst. 2 s. ř. s. je možné při uplatnění principu non refoulement. V již citovaném usnesení rozšířeného senátu č. j. 7 Azs 79/2009 84 zdejší soud uvedl, že „by soud nemohl přehlédnout (bez ohledu na obsah žaloby), pokud by byly dány důvody k ochraně žalobce před hrozící vážnou újmou v zemi původu, které žalovaný nezohlednil za situace, kdy již nepřichází v úvahu žádné další řízení, v němž by mohla být ochrana poskytnuta. Poznatky k tomu zpravidla vyplývají z vyjádření žadatele v žádosti nebo při pohovoru a ze skutečností zjištěných o zemi původu v řízení či známých z jiných řízení, či známých obecně“ (viz bod 23. citovaného usnesení). Princip non refoulement pak může založit jak výjimku z vázanosti soudu skutkovým a právním stavem ke dni vydání napadeného rozhodnutí, tak výjimku z dispoziční zásady (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 1. 2021, č. j. 10 Azs 325/2020 28, odst. [14]). Postupuje li krajský soud tím způsobem, že prolamuje § 75 odst. 2 s. ř. s., musí svůj postup náležitým způsobem odůvodnit (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 11. 2020, č. j. 1 Azs 288/2020 27, odst. [21]). Této povinnosti však krajský soud v nyní napadeném rozsudku nedostál. Jednak nezkoumal naplnění podmínek pro přezkum nad rámec žalobních bodů, tj. nezkoumal naplnění principu non refoulement, jednak neposoudil, zda je odmítání výkonu vojenské služby důvodem pro udělení doplňkové ochrany v tom smyslu, že se jedná o hrozící vážnou újmu podle § 14a odst. 2 zákona o azylu, aby vůbec mohl k aplikaci uvedeného principu přistoupit.

[33] Judikatura zdejšího soudu také dovodila, že brání li nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí jeho věcnému přezkumu, může správní soud přistoupit i v tomto případě ke zrušení rozhodnutí ex officio (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 73, č. 1546/2008 Sb. NSS; nebo nověji rozsudek NSS ze dne 16. 4. 2021, č. j. 1 Azs 402/2020 39, odst. [25]). Uvedený závěr rozšířeného senátu však není výjimkou z dispoziční zásady. Krajský soud může napadené rozhodnutí zrušit pouze za situace, že vady řízení, které žalobce nenamítal, brání přezkoumání rozhodnutí v mezích žalobních bodů (srov. usnesení rozšířeného senátu č. j. 7 Azs 79/2009 84, bod 15.).

[34] Kasační soud dospěl již výše k závěru, že žalobce vznesl obecný žalobní bod, kterým brojil proti nesprávným a nepřezkoumatelným závěrům stěžovatele ve vztahu k vývoji politické situace v zemi původu. V takovém případě nebránila krajským soudem shledaná nepřezkoumatelnost stěžovatelova rozhodnutí jeho věcnému posouzení v mezích uplatněného žalobního bodu. Podmínky pro zrušení rozhodnutí stěžovatele z moci úřední vymezené usnesením rozšířeného senátu č. j. 2 As 34/2006 73 proto nebyly dány. IV. Závěr a náklady řízení

[35] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Krajský soud neodůvodnil, resp. nesprávně odůvodnil, proč přistoupil k prolomení § 75 odst. 2 s. ř. s., a tedy proč se žalobou zabýval nad rámec uplatněného žalobního bodu. Napadený rozsudek je pro toto pochybení zatížen nepřezkoumatelností podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a proto kasační soud rozsudek krajského soudu zrušil (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud v dalším řízení posoudí, zda jsou dány podmínky pro prolomení § 75 odst. 2 s. ř. s. v souladu s výše uvedeným. V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu zde uvedeným (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

[36] O náhradě nákladů řízení rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3, věta první, s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 22. srpna 2024

JUDr. Radan Malík

předseda senátu