Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Mgr. Kateřiny Hodboďové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2025, č. j. 30 Cdo 588/2025-196, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2024, č. j. 58 Co 44/2023-160, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. prosince 2022, č. j. 17 C 57/2022-49, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podala proti vedlejší účastnici žalobu, kterou se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 165 000 Kč s příslušenstvím za nepřiměřenou délku soudního řízení. Toto řízení probíhalo mezi lety 2018 až 2022. Jeho předmětem byla žaloba o zaplacení 45 206,50 Kč s příslušenstvím, kterou proti stěžovatelce podal její bývalý zaměstnavatel. Ten se po ní domáhal zaplacení této částky proto, že jí poskytl kurzy na prohloubení její kvalifikace a stěžovatelka ve zkušební době ukončila pracovní poměr.
2. Obvodní soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce 10 500 Kč s příslušenstvím. Ve zbylém rozsahu její žalobu zamítl. Stěžovatelce vznikl podle soudu nárok na náhradu v celkové výši 45 500 Kč. Vedlejší účastnice jí již dříve poskytla částku 35 000 Kč, a proto stěžovatelce náleží už jen 10 500 Kč s příslušenstvím (45 500 Kč - 35 000 Kč = 10 500 Kč).
3. Městský soud změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že snížil přiznané zadostiučinění na 9 500 Kč s příslušenstvím, a ve zbytku jeho rozhodnutí potvrdil.
4. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné.
5. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozhodnutí obvodního, městského i Nejvyššího soudu. Napadená rozhodnutí podle ní porušují její práva a hodnoty zaručené Listinou základních práv a svobod (čl. 1, čl. 3, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a odst. 3), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1) a Ústavou (čl. 95 odst. 1).
6. Proti výrokům ve věci samé stěžovatelka vznesla tyto námitky: a) Soudy snížily výši náhrady kvůli vyššímu počtu zapojených stupňů soudní soustavy, ačkoli stěžovatelka podala opravné prostředky důvodně. b) Soudy chybně nezvýšily náhradu, ačkoli šlo o pracovněprávní spor, u něhož se předpokládá zvýšený význam pro poškozeného. c) Dřívější zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ve stěžovatelčině věci (č. j. 30 Cdo 1916/2023-114) odporuje jeho ustálené judikatuře. Toto rozhodnutí totiž odlišně posoudilo předchozí dvě právní otázky. Nejvyšší soud však chybně nepostoupil věc k rozhodnutí velkému senátu (§ 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). d) Soudy nevyhodnotily kritéria pro stanovení výše náhrady s ohledem na jejich skutečný dopad na celkovou délku řízení. e) Soudy odmítly zvýšit základní částku peněžitého zadostiučinění s ohledem na inflaci, růst mezd a platů soudců, zvýšení životní úrovně a další ukazatele. f) Jeden z členů rozhodujícího senátu Nejvyššího soudu - který nebyl schválen ústavním soudcem - veřejně zastává restriktivní přístup k náhradám újmy způsobené při výkonu veřejné moci a upřednostňuje ochranu státu namísto úplné náhrady újmy.
7. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení stěžovatelka nevznesla žádnou námitku.
8. Podstatou tohoto řízení je, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem vyčíslily výši stěžovatelčina nároku na náhradu újmy za nepřiměřenou délku soudního řízení.
9. Posouzení výše náhrady poškozeného za nepřiměřenou délku soudního řízení náleží zejména obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že její ústavně zaručená práva a svobody porušeny nebyly.
11. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení má soud přihlédnout k závažnosti vzniklé újmy, okolnostem jejího vzniku a konkrétním okolnostem případu. Těmi jsou zejména (1) celková délka řízení, (2) složitost řízení, (3) jednání poškozeného, (4) postup orgánů veřejné moci během řízení a (5) význam předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb.).
12. Obecné soudy vycházely ze základní částky ve výši 15 000 Kč za jeden rok řízení (kterou ve vztahu k prvním dvěma rokům řízení snížily na polovinu). Tato částka odpovídá 47 500 Kč za 4 roky a 2 měsíce posuzovaného řízení. Soudy tuto celkovou částku zvýšily o 20 % kvůli nesprávnému postupu soudů a snížily o 10 % kvůli procesní složitosti věci. Ve výsledku tak soudy rozhodly, že stěžovatelce náleží za nepřiměřeně dlouhé řízení náhrada ve výši 52 250 Kč (bod 17 rozhodnutí Nejvyššího soudu a bod 27 rozhodnutí městského soudu).
13. Při ústavním přezkumu rozhodnutí o přiměřeném zadostiučinění je pro Ústavní soud rozhodující, zda soudy své závěry o jeho formě a výši řádně odůvodnily. Do zhodnocení konkrétních okolností případu Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, pokud nelze závěry soudů označit za "extrémní" (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1279/25
, bod 23; III. ÚS 1565/23, bod 33; IV. ÚS 2699/23, bod 29). Žádnou takovou vadu napadená rozhodnutí nemají. O opačném závěru přitom nesvědčí ani stěžovatelčiny námitky. III.1 K námitce o snížení náhrady z důvodu instančnosti řízení [námitka a)]
14. Ústavní soud souhlasí, že poškozenému nelze klást k tíži, že podával důvodné opravné prostředky, které vedly ke zrušení rozhodnutí nižších soudů. Každé přezkumné řízení však s sebou nutně nese prodloužení celkové doby trvání řízení. Pokud proto řízení probíhá před všemi stupni soudní soustavy, jde o skutečnost, která ospravedlňuje prodloužení soudního řízení (shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 462/25
, bod 22; IV. ÚS 1940/20, bod 17; III. ÚS 2735/19, bod 10). Obecné soudy neupravily výši odškodnění z důvodu podílu stěžovatelky na délce řízení. Městský soud ostatně výslovně uvedl, že se stěžovatelka na délce řízení nijak nepodílela (body 13 a 26 jeho rozhodnutí). III.2 K námitce o zvýšeném významu předmětu řízení pro stěžovatelku [námitka b)]
15. Obecné soudy stěžovatelce opakovaně vysvětlily, proč se předmět posuzovaného řízení neřadí mezi ty, které mají pro poškozeného obecně vyšší význam. Předmětem posuzovaného řízení byl spor o náhradu nákladů vynaložených na prohloubení kvalifikace (v nijak extrémní výši). Takový spor přitom svým významem neodpovídá sporům o existenci pracovního poměru nebo o mzdové nároky, které zvýšený význam obecně mají (bod 10 rozhodnutí Nejvyššího soudu a bod 18 rozhodnutí městského soudu). Ústavní soud nepovažuje tento závěr ani jeho odůvodnění za protiústavní. III.3 K námitce o odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu [námitka c)]
16. Stěžovatelka uvádí, že se Nejvyšší soud ve svém dřívějším rozhodnutí v její věci - na kterém spočívají i nyní napadená rozhodnutí - odchýlil od své ustálené judikatury, aniž by postoupil věc k rozhodnutí velkému senátu. Na tuto námitku řádným způsobem reagoval již Nejvyšší soud. Ústavní soud přitom souhlasí s jeho závěrem, že dřívější i nyní napadené rozhodnutí vychází z jeho ustálené judikatury, od níž se nijak neodchýlily (bod 14 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu). III.4 K námitce o chybném posouzení vlivu okolností na délku řízení [námitka d)]
17. Obecné soudy podle Ústavního soudu splnily povinnost zohlednit, nakolik byla délka řízení způsobena jeho složitostí a nakolik chybným postupem soudu. Jejich rozhodnutí se totiž zabývají nejen složitostí řízení, ale i chybným postupem rozhodujících soudů. Kvůli složitosti věci soudy snížily základní částku o 10 % a kvůli chybnému postupu soudů ji zvýšily o 20 % (bod 12 výše). Důvody, na základě nichž soudy dospěly k těmto částkám, jsou v jejich rozhodnutích řádně popsány (zejména body 11 až 14 a bod 18 rozhodnutí Nejvyššího soudu, body 26 až 27 rozhodnutí městského soudu a body 26 až 27 rozhodnutí obvodního soudu). Ústavní soud přitom neshledal důvod, proč jejich posouzení z ústavního hlediska přehodnocovat. III.5 K námitce o nezohlednění ekonomických ukazatelů [námitka e)]
18. Zjevně neopodstatněnou je i námitka, že soudy chybně nezvýšily základní částku peněžitého zadostiučinění z důvodu inflace a růstu mezd, platů i životní úrovně. Ústavní soud se obdobnou námitkou podrobně zabýval ve svém nedávném plenárním nálezu. V něm dospěl k závěru, že z ústavního pořádku nevyplývá povinnost automaticky přepočítávat výši základní částky s ohledem na inflaci a jiné ekonomické ukazatele mezi lety 2011 až 2025 a že praxe založená na stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 "není ani v roce 2025 v rozporu s ústavními požadavky" (nález sp. zn. Pl. ÚS 26/25
, body 1 a 66).
19. Právní závěry uvedené v odůvodnění nálezu jsou pro Ústavní soud závazné při řešení typově shodných případů. Ústavní soud neshledal žádný důvod k odchýlení se od zmíněného nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy, § 23 zákona o Ústavním soudu a např. nález sp. zn. III. ÚS 2856/21
, bod 8). Ústavní soud proto odkazuje stěžovatelku na jeho odůvodnění, v němž se otázkou valorizace základní částky zadostiučinění zabýval. V posuzované věci je přitom pro Ústavní soud podstatné, že celková výše poskytnutého zadostiučinění není nepřiměřeně nízká. Stěžovatelka ostatně získala na náhradě nemajetkové újmy částku s vyšší jistinou, než která byla předmětem posuzovaného řízení. III.6 K námitce o členovi rozhodujícího senátu Nejvyššího soudu [námitka f)]
20. Ústavní soud nepovažuje za opodstatněnou ani námitku, podle níž jeden z členů rozhodujícího senátu Nejvyššího soudu zastává nepřiměřeně restriktivní přístup k náhradám újmy způsobené státem, kvůli čemuž podle stěžovatelky nebyl schválen ústavním soudcem.
21. Z mediálních vyjádření, na která stěžovatelka odkazuje, nelze dovodit, že by tento soudce obecně zpochybňoval právo na odškodnění vůči státu nebo že by zmínil cokoli, co by bylo možné hodnotit jako vyjádření ohledně jejího případu. Úvahy nad tím, co vyplývá z jeho výroků a neschválení ústavním soudcem, jsou proto v tomto ohledu nepodstatné (obdobně např. nález sp. zn. II. ÚS 3395/23
, bod 41; usnesení
sp. zn. III. ÚS 462/25
, část III.6; IV. ÚS 2762/23, bod 9; III. ÚS 149/24, bod 15; III. ÚS 1216/24, bod 14).
22. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu