Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Ing. Ivy Vosáhlové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2025, č. j. 30 Cdo 2962/2024-120, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2024, č. j. 16 Co 166/2024-92, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. února 2024, č. j. 27 C 268/2023-60, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podala proti vedlejší účastnici žalobu, kterou se domáhala náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku soudního řízení ve výši 164 725 Kč s příslušenstvím. Toto řízení trvalo od roku 2007 do roku 2023, šlo o majetkoprávní spor a stěžovatelka v něm spolu se svým manželem vystupovala v pozici žalovaných.
2. Obvodní soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce 18 050 Kč s příslušenstvím a ve zbylém rozsahu její žalobu zamítl. Stěžovatelce podle soudu vznikl nárok na náhradu újmy v celkové výši 252 225 Kč. Vedlejší účastnice jí již dříve poskytla náhradu ve výši 234 175 Kč, a proto stěžovatelce náleží už jen 18 050 Kč s příslušenstvím (252 225 Kč - 234 175 Kč = 18 050 Kč).
3. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Výjimkou byla část přiznaného příslušenství, ohledně které městský soud změnil přezkoumávané rozhodnutí tak, že žalobu zamítl.
4. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné.
5. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozhodnutím obvodního, městského i Nejvyššího soudu. Napadená rozhodnutí podle ní porušují její právo na spravedlivý proces, na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci a na účinné opravné prostředky (čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
6. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatelky protiústavní z těchto důvodů: a) Napadená rozhodnutí odporují nálezu Ústavního soudu, který se týká tzv. soudního ping-pongu ( sp. zn. III. ÚS 1303/21
). Podle něj nemůže být "soudní ping-pong" důvodem ke snížení základní částky odškodnění a nehodnotí se v rámci kritéria složitosti věci, ale v rámci kritéria postupu soudů. b) Soudy nijak neupravily výši odškodnění, pokud jde o podíl stěžovatelky na délce řízení, ačkoli stěžovatelka svým jednáním přispěla k jejímu zkrácení.
c) Napadená rozhodnutí porušují závěry judikatury, podle níž soudy nemohou snížit výši zadostiučinění z důvodu vyššího počtu zapojených stupňů soudní soustavy, pokud poškozený nepodával opravné prostředky bezdůvodně. d) Skutečnosti, kvůli kterým soudy snížily základní částku peněžitého zadostiučinění, nebyly posouzeny podle jejich skutečného dopadu na délku řízení.
e) Soudy odmítly zvýšit základní částku peněžitého zadostiučinění s ohledem na inflaci, růst mezd a platů soudců, zvýšení životní úrovně a další ukazatele. Ústavněprávní rozměr této otázky je dán i tím, že o ní bude rozhodovat Ústavní soud v plénu.
f) Jeden z členů rozhodujícího senátu Nejvyššího soudu - který nebyl schválen ústavním soudcem - veřejně zastává restriktivní přístup k náhradám újmy způsobené při výkonu veřejné moci a upřednostňuje ochranu fiskálního zájmu státu namísto úplné náhrady újmy.
7. Podstatou tohoto řízení je, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem vyčíslily výši stěžovatelčina nároku na náhradu újmy za nepřiměřenou délku soudního řízení.
8. Posouzení výše náhrady poškozeného za nepřiměřenou délku soudního řízení náleží zejména obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
9. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že její ústavně zaručená práva a svobody porušeny nebyly.
10. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřené soudní řízení má soud přihlédnout k závažnosti vzniklé újmy, okolnostem jejího vzniku a konkrétním okolnostem případu. Těmi jsou zejména a) celková délka řízení, b) složitost řízení, c) jednání poškozeného, d) postup orgánů veřejné moci během řízení a e) význam předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb.).
11. Obecné soudy rozhodly, že stěžovatelce náleží za 15 let a 9 měsíců dlouhé soudní řízení peněžní náhrada ve výši 252 225 Kč. To odpovídá částce 16 014 Kč za jeden rok řízení.
12. Obecné soudy vyšly z částky 19 000 Kč za první dva roky řízení a za každý další rok řízení (bod 14 rozhodnutí obvodního soudu). Základní částka byla soudy snížena o 20 % kvůli počtu instancí, o 10 % kvůli procesní složitosti věci, o 20 % kvůli sdílené újmě s blízkou osobou (body 16 a 19 rozhodnutí obvodního soudu). Základní částka byla naopak zvýšena o 40 % kvůli chybnému postupu soudů (bod 18 rozhodnutí obvodního soudu). Soudy tak dospěly k závěru, že základní částku odškodnění je ve výsledku nutné snížit o 10 % (bod 20 rozhodnutí obvodního soudu).
13. Při ústavním přezkumu rozhodování o přiměřeném zadostiučinění je pro Ústavní soud rozhodující, zda soudy své závěry o jeho formě a výši řádně odůvodnily. Do zhodnocení konkrétních okolností případu Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, pokud nelze závěry soudů označit za "extrémní" (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1279/25 , bod 23; III. ÚS 1565/23, bod 33; IV. ÚS 2699/23, bod 29). Žádnou takovou vadu napadená rozhodnutí nemají.
14. Ústavní soud tedy dospěl ke stejnému závěru jako ve svém usnesení, které bylo vydáno ve stěžovatelčině předchozí kompenzační věci týkající se stejného zkoumaného řízení (usnesení sp. zn. III. ÚS 2375/22 a bod 5 rozhodnutí Nejvyššího soudu). III.1 K námitce o rozporu s nálezem Ústavního soudu [námitka a)]
15. Napadená rozhodnutí neodporují stěžovatelkou zmíněnému nálezu Ústavního soudu ( sp. zn. III. ÚS 1303/21 ). Podstatou tohoto nálezu je, že existenci "soudního ping-pongu" nelze podřadit pod pojem tzv. instančnosti řízení (při posuzování složitosti řízení), vyložit ho k tíži poškozeného a z toho důvodu snížit základní částku přiměřeného zadostiučinění (viz zejména bod 39 nálezu sp. zn. III. ÚS 1303/21 a jeho výklad např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 1721/22 , část IV; nálezu sp. zn. III. ÚS 3479/21 , bod 10).
16. Tohoto pochybení se však soudy v posuzované věci nedopustily. Při posouzení postupu soudů byla sice základní částka odškodnění snížena o 20 %, protože se řízení vedlo na více soudních stupních (bod 16 napadeného rozhodnutí obvodního soudu), a některá rozhodnutí byla zatížena vadami. Nejednalo se však o veškerá instanční rozhodnutí a podstatné je, že obvodní soud tato pochybení soudů připustil a zvýšil z tohoto důvodu základní částku odškodnění o 40 % (body 12 a 18 jeho rozhodnutí). Obecné soudy tedy správně hodnotily tento jev v rámci kritéria postupu soudů a jeho existenci přičetly stěžovatelce ku prospěchu.
17. Ústavní soud v tomto směru souhlasí s Nejvyšším soudem, že nález sp. zn. III. ÚS 1303/21 nevylučuje, aby byla výše zadostiučinění snížena kvůli instančnosti řízení a zároveň zvýšena kvůli takzvanému soudnímu ping-pongu (bod 5 jeho rozhodnutí). Tento závěr Ústavní soud již dříve označil za ústavně souladný (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1747/24 , bod 11; III. ÚS 2375/22, bod 15).
18. Z ústavního hlediska je navíc stěžejní to, aby výsledná výše zadostiučinění nebyla nepřiměřeně nízká (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 26/25 , bod 48). K takové situaci přitom postup soudů nevedl. III.2 K námitce o chybném posouzení jednání stěžovatelky [námitka b)]
19. Obecné soudy nijak neupravily výši odškodnění, pokud jde o podíl poškozené na délce řízení. Obvodní soud odůvodnil tento závěr tím, že se stěžovatelka "na délce řízení ani negativně ani pozitivně nepodílela" (bod 17 rozhodnutí obvodního soudu).
20. Stěžovatelka naopak tvrdí, že svým jednáním přispěla ke zkrácení řízení. Nejvyšší soud na tuto námitku adekvátně reagoval. Ve svém rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatelka žádala o odstranění průtahů v roce 2009 a 2018, ačkoli hlavní průtahy existovaly v jiných časových úsecích. Skutečnost, že se účastník pokusil o odstranění průtahů řízení, navíc podle judikatury Nejvyššího soudu automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno vyšší odškodnění (bod 6 rozhodnutí Nejvyššího soudu).
21. Ústavní soud považuje toto posouzení za ústavně konformní. Rozdíl mezi částkou, kterou by soud stěžovatelce přiznal, kdyby pozitivně zohlednil její jednání, a částkou, kterou jí přiznal ve skutečnosti, by navíc z ústavního hlediska nepřesahoval hranici bagatelnosti. Ústavní soud přitom neshledal nic, co by této záležitosti dodávalo mimořádný ústavněprávní rozměr, který je k jeho zásahu v bagatelních věcech zapotřebí (např. nálezy uvedené v usnesení sp. zn. III. ÚS 1670/25 , body 8 až 12). III.3 K námitce o instančnosti řízení [námitka c)]
22. Ústavní soud uznává, že poškozenému nelze klást k tíži, že podával důvodné opravné prostředky, na jejichž základě byla vyššími soudy rozhodnutí nižších soudů zrušena. Každé přezkumné řízení však s sebou nutně nese prodloužení celkové doby trvání řízení. Pokud proto řízení probíhá před všemi soudními stupni, jde o skutečnost, která ospravedlňuje prodloužení soudního řízení (shodně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1940/20 , bod 17; III. ÚS 2735/19, bod 10; usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 997/2022, které bylo dříve vydáno ve stěžovatelčině věci). III.4 K námitce o nesprávném zohlednění dopadu okolností na délku řízení [námitka d)]
23. Ústavní soud nevyhověl ani námitce, že skutečnosti, kvůli nimž soudy snížily základní částku peněžitého zadostiučinění, nebyly posouzeny podle jejich skutečného dopadu na délku řízení. Stěžovatelka tuto námitku uplatnila již v řízení před obecnými soudy. Ty její námitce nevyhověly a své závěry řádně odůvodnily (bod 13 rozhodnutí městského soudu a bod 7 rozhodnutí Nejvyššího soudu).
24. Ústavní soud neshledal důvod, proč jejich posouzení z ústavního hlediska přehodnocovat. Stěžovatelčina námitka staví na tom, že při stanovení výše zadostiučinění je nutné zohlednit, nakolik byla délka řízení způsobena jeho složitostí a nakolik chybným postupem soudu. Tuto povinnost však obecné soudy splnily, protože se zabývaly nejen složitostí řízení, ale i chybným postupem rozhodujících soudů. Kvůli složitosti věci snížily základní částku o 30 % a kvůli chybnému postupu soudů jí zvýšily o 40 % (bod 12 výše). Důvody, na základě nichž soudy dospěly právě k těmto částkám, jsou řádně uvedeny v napadených rozhodnutích. III.5 K námitce o nezohlednění ekonomických ukazatelů [námitka e)]
25. Zjevně neopodstatněnou je i námitka, že soudy chybně nezvýšily základní částku peněžitého zadostiučinění z důvodu inflace a růstu mezd, platů i životní úrovně.
26. Ústavní soud se obdobnou námitkou podrobně zabýval v jednom ze svých nedávných plenárních nálezů. V něm dospěl k závěru, že z ústavního pořádku nevyplývá povinnost automaticky přepočítávat výši základní částky s ohledem na růst inflace a jiných ekonomických ukazatelů mezi lety 2011 až 2025 a že praxe založená na stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 "není ani v roce 2025 v rozporu s ústavními požadavky" (nález sp. zn. Pl. ÚS 26/25 , body 1 a 66).
27. Ústavní soud odůvodnil tento závěr tím, že nevalorizování základní částky přiměřeného zadostiučinění neporušuje ústavní zákaz rovnosti. Ústavní soud již dříve označil stávající výši základní částky za ústavně konformní (část VI. B. nálezu). Její výše navíc plně obstojí i z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva (část VI. C. nálezu) a rozhodovací praxe vybraných členských států Rady Evropy se srovnatelnou či vyšší životní úrovní (část VI. D. nálezu).
28. Právní závěry uvedené v odůvodnění nálezu jsou pro Ústavní soud závazné při řešení typově shodných případů. Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč se od právních závěrů zmíněného nálezu odchýlit (čl. 89 odst. 2 Ústavy, § 23 zákona o Ústavním soudu a např. nález sp. zn. III. ÚS 2856/21 , bod 8). Ústavní soud proto odkazuje stěžovatelku na jeho odůvodnění, v němž se otázkou možné valorizace základní částky zadostiučinění zabýval. Z ústavního hlediska je podstatné, že základní částka byla určena na horní hranici původně stanoveného rozmezí a její celková výše není nepřiměřené nízká. III.6 K námitce o členovi rozhodujícího senátu Nejvyššího soudu [námitka f)]
29. Ústavní soud nepovažuje za opodstatněnou ani námitku, podle níž jeden z členů rozhodujícího senátu Nejvyššího soudu veřejně zastává nepřiměřeně restriktivní přístup k náhradám újmy způsobené státem, kvůli čemuž podle stěžovatelky nebyl schválen ústavním soudcem.
30. Pro řízení o ústavní stížnosti nejsou tyto okolnosti relevantní, pokud se protiústavním způsobem neprojeví v napadených rozhodnutích nebo nebudí důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudce v dané věci. Nic takového přitom nyní nenastalo. Z jeho mediálních vyjádření, na které stěžovatelka odkazuje, nelze dovodit, že by soudce obecně zpochybňoval právo na odškodnění vůči státu nebo že by zmínil cokoli, co by bylo možné hodnotit jako vyjádření týkající se stěžovatelčina konkrétního případu. Úvahy nad tím, co vyplývá z jeho vyjádření a neschválení ústavním soudcem, jsou proto v tomto ohledu irelevantní (obdobně např. nález sp. zn. II. ÚS 3395/23 , bod 41; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2762/23 , bod 9; III. ÚS 149/24, bod 15; III. ÚS 1216/24, bod 14).
31. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu