USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně I. V., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 164 725 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 268/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2024, č. j. 16 Co 166/2024-92, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se domáhala po žalované náhrady nemajetkové újmy ve výši 164 725 Kč s příslušenstvím, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného Okresním soudem v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 74/2009. Žalobkyně v pozici žalované se o posuzovaném řízení dozvěděla dne 5. 10. 2007 a řízení skončilo dne 2. 8. 2023 doručením usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti žalobkyně. Dle žalobkyně docházelo v řízení k průtahům, jeho délka byla extrémní a řízení bylo zatíženo tzv. soudním ping-pongem, přičemž žalobkyně se na délce řízení nepodílela. Za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení byla již žalobkyně částečně odškodněna v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 243/2018. Nyní podanou žalobou požaduje žalobkyně odškodnit za celé řízení. U žalované uplatnila žalobkyně svůj nárok dne 7. 6. 2023, žalovaná žalobkyni na zadostiučinění uhradila částku 35 275 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 2. 2024, č. j. 27 C 268/2023-60, uložil žalované zaplatit žalobkyni 18 050 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 050 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení (výrok I), žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 146 675 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 146 675 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení, zamítl (výrok II), a žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 18 456 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 096 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 18 050 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 954 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku a ve výroku II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 18 456 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, a to v rozsahu příslušenství z částky 5 096 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení, co do zamítnutí žaloby v meritu věci do částky 100 000 Kč s příslušenstvím a do nákladového výroku III (správně patrně „výroku II“ – pozn. Nejvyššího soudu) napadla žalobkyně včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Otázka zohlednění instančnosti řízení a tzv. soudního ping-pongu v přiznané výši zadostiučinění přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu za situace, kdy odvolací soud uzavřel, že sama víceinstančnost vede k prodloužení řízení (přihlédl k nutnosti delší doby pro projednání z objektivního důvodu víceinstančního řízení, nikoli z důvodu subjektivního kritéria jednání žalobkyně) a z tohoto důvodu průběhu řízení na více stupních soudní soustavy ponechal snížení základní částky zadostiučinění o 20 % jako v původním řízení, ačkoli po skončení původního kompenzačního řízení proběhlo ještě odvolací řízení, dovolací řízení a řízení před Ústavním soudem, a zvlášť zohlednil tzv. soudní ping-pong zvýšením základní částky finančního zadostiučinění o 40 % (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2595/2018). Při posouzení této otázky se odvolací soud neodchýlil ani od žalobkyní citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 997/2022, které bylo vydáno v přechozím kompenzačním řízení tohoto posuzovaného řízení, proti němuž podaná ústavní stížnost byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2022, III. ÚS 2375/22. Žalobkyní namítaný tzv. soudní ping-pong a víceinstančnost řízení byla odvolacím soudem posouzena samostatně, přitom z judikatury Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu nevyplývá, že by při shledání tzv. soudního ping-pongu nebylo možné zároveň dospět k závěru o snížení zadostiučinění z důvodu víceinstančnosti řízení.
Ze žalobkyní uváděného nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, bodu 39, pak vyplývá, že tzv. soudní ping-pong nelze podřadit pod kritérium instančnosti řízení, tedy složitosti věci, ale je nutno ho podřadit pod kritérium postupu orgánů veřejné moci dle § 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“.
Ani závěr uvedený v tomto nálezu však bez dalšího nevylučuje, jak ve svém dovolání naznačuje žalobkyně, aby v rámci jednoho posuzovaného řízení byla ve výši zadostiučinění zohledněna instančnost řízení [spadající pod kritérium složitosti řízení dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] a zároveň skutečnost, že v posuzovaném řízení došlo k tzv. soudnímu ping-pongu [spadající pod kritérium postupu orgánů veřejné moci dle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], pokud to konkrétní okolnosti odůvodňují jako v této věci.
6. Ani při řešení otázky zohlednění postupu žalobkyně v posuzovaném řízení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že zde není důvod k modifikaci základní částky, neboť žalobkyně se na délce řízení pozitivně ani negativně nepodílela (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval). Navíc, jak tvrdí sama žalobkyně a jak vyplývá i ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, která nelze v dovolacím řízení zpochybnit (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), žádala žalobkyně o odstranění průtahů v řízení na počátku roku 2009 a pak až v roce 2018, ačkoliv hlavní průtahy v řízení byly shledány v jiných časových úsecích (viz bod 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se tedy neodchýlil ani od žalobkyní zmiňovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2605/2021, a ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4125/2014.
7. Otázka proporcionálního hodnocení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, pokud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédl nejen ke kritériu složitosti věci (počet instancí a procesní složitost) a k jednání poškozené, ale neopomenul zhodnotit i kritérium postupu orgánů veřejné moci a z tohoto důvodu přistoupil k výraznému zvýšení základní částky o 40 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, bod 27, ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, a ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012).
8. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena ani námitkou pod bodem VIII dovolání, že základní částka za rok trvání řízení stanovená ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, by měla být valorizována s ohledem na dobu, která od jejího stanovení uplynula, a na inflaci, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury dovolacího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že k takové valorizaci důvod není, vyšel z rozmezí základních částek uvedeného ve Stanovisku a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu a zvýšil základní částku zadostiučinění na 19 000 Kč s ohledem na dobu řízení (srov. např. usnesení ze dne 24.
3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, nebo žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, bod 27, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, bod 22, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021).
Přímo k možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst v České republice, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává (kromě rozsudků zmíněných žalobkyní srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022, bod 19). Tento postoj dovolacího soudu je současně ve shodě s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17.
8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, a ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23.
Z této recentní
judikatury je totiž patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí, nikoliv však to, aby bez dalšího sledovalo matematický výpočet vycházející pouze z vývoje vybraných ekonomických parametrů, jak žalobkyně v dovolání prosazuje. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá pak vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace
nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019).
9. Závěr nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, na který poukazuje žalobkyně v dovolání, se pak týká odčinění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (tedy jde o újmu z titulu nezákonného rozhodnutí, a nikoliv z nesprávného úředního postupu), kdy konstrukce jejího výpočtu je zcela odchylná a není v relaci s dosud neměnnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k odškodňování nepřiměřeně dlouhých řízení.
10. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není pak dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má přitom rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009).
11. Nejvyšší soud uvádí, že si je vědom závěrů rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, avšak i dle tohoto rozhodnutí se ohledně nároku žalobkyně na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 096 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 238 odst. 2 o. s. ř. prosadí, jelikož odvolací soud tento nárok žalobkyně ve výroku I napadeného rozhodnutí zamítl samostatným důvodem, pokud uzavřel, že žalovaná nemůže být v prodlení se zaplacením finančního zadostiučinění za dobu posuzovaného řízení před Ústavním soudem. Dovolání do tohoto nároku se tak týká otázky, jejíž řešení není společné pro další nároky žalobkyně.
12. Dovolání žalobkyně do nároku na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 096 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení tak není dle § 238 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 238 odst. 2 o. s. ř. přípustné.
13. Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku III (správně patrně „ve výroku II“ – pozn. Nejvyššího soudu), kterým odvolací
soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobkyně odmítl jako objektivně nepřípustné. 14. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 15. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu