30 Cdo 1916/2023-114
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně K. H., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 165 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 57/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2023, č. j. 58 Co 44/2023-82, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2023, č. j. 58 Co 44/2023-82, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 165 000 Kč, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 49/2018 (dále jen „posuzované řízení“), jehož předmětem jsou pracovněprávní nároky, které vůči žalobkyni uplatnila společnost Two steps ahead s. r. o., IČ 01970801 (dále jen „původní žalobkyně“). Současně požadovala zákonný úrok z prodlení z částky 200 000 Kč za období od 25. 11. 2021 do 18. 2. 2022 a z částky 165 000 Kč od 19. 2. 2022 do zaplacení s odůvodněním, že přiměřená lhůta pro předběžné projednání nároku je podle jejího mínění 2 měsíce a lhůta stanovená zákonem v rozsahu 6-ti měsíců je protiústavní. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobkyně u ní dne 24. 9. 2021 uplatnila nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 200 000 Kč, žalovaná jí poskytla odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 35 000 Kč a je přesvědčena, že poskytnuté odškodnění odpovídá okolnostem případu.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 12. 2022, č. j. 17 C 57/2022-49, žalované uložil zaplatit žalobkyni 10 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 500 Kč od 25. 3. 2022 do zaplacení (výrok I), co do částky 154 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 200 000 Kč od 25. 11. 2021 do 18. 2. 2022, se zákonným úrokem z prodlení z částky 165 000 Kč od 19. 2. 2022 do 24. 3. 2022 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 154 500 Kč od 25. 3. 2022 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 18 456 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z následujících skutkových zjištění o průběhu posuzovaného řízení. Žaloba, kterou se původní žalobkyně domáhala po žalobkyni zaplacení částky 45 206,50 Kč s příslušenstvím, představující náklady na kurzy, které původní žalobkyně uhradila žalobkyni na prohloubení kvalifikace dle pracovní smlouvy, byla podána dne 2. 1. 2018, po vyjádření obou stran bylo první jednání nařízeno na 23. 7. 2018, jednání bylo dvakrát odročeno na žádost právního zástupce žalobkyně, dne 8. 10. 2018 soud vyhlásil rozsudek pro zmeškání, protože zástupce žalobkyně se k jednání bez omluvy nedostavil, dne 18. 10. 2018 žalobkyně podala odvolání, odvolací soud dne 27. 11. 2018 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, dne 18. 12. 2018 žalobkyně podala dovolání a Nejvyšší soud ve věci rozhodl dne 12. 2. 2021 tak, že rozsudky soudů nižších stupňů změnil tak, že rozsudek pro zmeškání se nevydává, neboť žaloba neobsahovala dostatečná skutková tvrzení. Poté soud prvního stupně nařídil jednání na 2. 6. 2021, následně bylo jednání několikrát odročeno a proběhlo dne 21. 3. 2022, dne 31. 3. 2022 vzala původní žalobkyně žalobu zpět a dne 6. 4. 2022 soud řízení zastavil usnesením, jež nabylo právní moci dne 23. 4. 2022. Nárok byl předběžně uplatněn u žalované dne 24. 9. 2021 a žalovaná přiznala žalobkyni zadostiučinění ve výši 35 000 Kč dne 17. 2. 2022.
4. Při právním posouzení uplatněného nároku soud prvního stupně předně konstatoval, že mezi účastníky není sporu o tom, že posuzované řízení bylo zatíženo nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), neboť soudy rozhodovaly o nároku žalobkyně po nepřiměřeně dlouhou dobu; sporná je výše finanční kompenzace.
Vycházeje z kritérií stanovených v § 31a odst. 3 OdpŠk ve spojení se závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „Stanovisko“), uvedl ohledně délky řízení, že bylo zahájeno 2. 1. 2018 a pravomocně skončeno dne 23. 4. 2022, celkem tedy trvalo čtyři roky a čtyři měsíce, z hlediska složitosti řízení vzal v potaz, že soudy se během prvních tří roků řízení zabývaly toliko splněním podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, a přisvědčil žalobkyni, že tato otázka je v zásadě prosta skutkové i právní složitosti, a ani jednání o věci samé neshledal natolik složitým, aby to odůvodňovalo snížení základní částky, když předmětem řízení byl nárok z kvalifikační dohody a podstata sporu mohla být vyřešena převážně výkladem této dohody, nadto o věci samé proběhlo pouze jediné jednání.
Z hlediska počtu instancí konstatoval, že soudy projednávaly na třech stupních soudní soustavy otázku splnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tyto podmínky od počátku splněny nebyly a žalobkyně se po právu domáhala jeho zrušení, nadto se v důsledku chybného vydání rozsudku pro zmeškání délka řízení podstatným způsobem prodloužila a vznikl také průtah v řízení před Nejvyšším soudem, který byl v době od 15. 3. 2019 do 12. 2. 2021 nečinný; tyto skutečnosti soud prvního stupně zohlednil a základní částku zvýšil o 10 %.
Naproti tomu neshledal důvod pro modifikaci základní částky pro jednání žalobkyně, kdy sice konstatoval lehké průtahy v řízení v důsledku opakovaných omluv zástupce žalobkyně z jednání, avšak dospěl k závěru, že v jejich důsledku nedošlo k zásadnímu prodloužení celkové délky řízení. Význam řízení pro žalobkyni posoudil jako zvýšený, neboť věc typově spadala pod řízení pracovněprávní, u něhož se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje, a přihlédl i k tomu, že žalobkyně byla nucena v důsledku pravomocného rozsudku pro zmeškání uhradit žalovanou částku a následně ji vymáhat po původní žalobkyni zpět, neshledal však mimořádné okolnosti svědčící pro zvýšení peněžitého zadostiučinění nad rámec částky, která byla předmětem posuzovaného řízení, a z toho důvodu snížil základní částku o 40 %, aby se pohybovala v obdobné výši jako předmět řízení.
Vyšel ze základní částky zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení dle Stanoviska ve výši 15 000 Kč za rok, jež při délce řízení 4 roky a 4 měsíce činila 65 000 Kč, po úpravě o procentní zvýšení o 10 % a snížení o 40 % dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na 45 500 Kč a po odečtení částky uhrazené žalovanou přiznal žalobkyni částku 10 500 Kč. Pokud jde o úrok z prodlení,
uvedl, že žalobkyně doručila výzvu ve smyslu § 14 OdpŠk žalované dne 24. 9. 2021, žalovaná měla šestiměsíční lhůtu k plnění podle § 15 OdpŠk až do 24. 3. 2022 a ocitla se v prodlení dnem 25. 3. 2022; konstatoval, že návrh žalobkyně, aby jí soud přiznal úrok z prodlení již od 25. 11. 2021, nemá oporu v zákoně.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. 58 Co 44/2023-82, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I změnil tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 2 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 25. 3. 2022 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I ve zbylém rozsahu a v zamítavém výroku II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 18 456 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 12 343 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která při nařízeném odvolacím jednání doplnil o zjištění z doručenky založené ve spise Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 14 C 49/2018, že žaloba v posuzovaném řízení byla žalobkyni v postavení žalované doručena do vlastních rukou dne 23. 2. 2018, a na základě toho korigoval závěr soudu prvního stupně o délce posuzovaného řízení, když ve vztahu k žalobkyni vzhledem k jejímu postavení v posuzovaném řízení jako žalované se posuzuje délka řízení nikoliv od data podání žaloby, ale až od data, kdy byla žalobkyni (tam v postavení žalované) doručena žaloba, neboť až od toho okamžiku mohla pociťovat újmu spojenou s nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení.
Dospěl proto k závěru, že při posouzení důvodnosti žalovaného nároku je třeba vycházet z délky řízení 4 roky a 2 měsíce. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení je nepřiměřeně dlouhé. Tento závěr má za odůvodněný skutečností, že přestože nešlo o řízení skutkově, procesně ani právně složité, žalobkyně se na jeho délce nijak nepodílela a nešlo ani o řízení, které by mělo pro žalobkyni zvýšený význam, bylo zatíženo po dobu cca 2 let obdobím nečinnosti dovolacího soudu, když s ohledem na skutečnost, jaká problematika byla předmětem dovolacího přezkumu (zda byly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání), nebylo možno zohlednit, že Nejvyšší soud vzhledem ke své celostátní působnosti a specifické pravomoci rozhoduje ve lhůtách delších než je obvyklé u obecných soudů.
Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud také k závěru, že s ohledem na celkovou dobu řízení a jeho trvání nepostačuje k odškodnění nemajetkové újmy pouhé konstatování nesprávného úředního postupu, ale žalobkyni již náleží relutární náhrada, avšak v odlišné než požadované výši. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vyšel z částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, kterou oproti soudu prvního stupně za první dva roky krátil na jednu polovinu a základní částku přiměřeného zadostiučinění vyčíslil na 47 500 Kč. Konstatoval, že z částky vyšší než 15 000 Kč za rok nevycházel proto, že takový postup přichází v úvahu pouze pokud celková doba řízení je extrémní, což v posuzovaném případě nenastalo.
Nepřisvědčil argumentaci žalobkyně o mechanické/formalistické aplikaci rozpětí základní částky bez ohledu na aktuální ekonomickou situaci a inflaci, a to s odůvodněním, že v judikatuře Nejvyššího soudu je opakovaně uváděno, že základní částka této finanční kompenzace byla judikaturou Nejvyššího soudu s přihlédnutím k judikatuře ESLP nastavena poměrně velkoryse, a není proto dán žádný důvod k jejímu navyšování, přičemž možnost překonání závěrů Stanoviska s ohledem na ekonomický růst Nejvyšší soud odmítl například v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3171/2018 a obdobně se vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1153/2019.
Stran modifikace stanovené základní částky dospěl s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 a sp. zn.
30 Cdo 3175/2015
k závěru, že pro složitost věci je namístě základní částku zadostiučinění ponížit o 10 % s ohledem na skutečnost, že v posuzovaném řízení bylo rozhodováno soudy na všech třech stupních soudní soustavy, přičemž důvod a obsah přezkumu vyšším soudem tu není podstatný, neboť i řešení procesních otázek má vliv na posuzovanou složitost řízení, a tudíž jeho celkovou délku. Další důvody pro modifikaci základní částky zadostiučinění neshledal. Usoudil, že postup soudů v posuzovaném řízení byl plynulý s výjimkou nečinnosti Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení, která však byla již dostatečně zohledněna v závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení, když tato okolnost je sama o sobě důvodem vzniku nároku žalobkyně, nemůže tedy zároveň bez dalšího představovat okolnost, pro kterou by mělo být poskytované zadostiučinění zvyšováno. Navýšení základní částky nepřichází v úvahu ani z důvodu zrušení rozhodnutí odvolacího a prvostupňového soudu Nejvyšším soudem, když k němu
nedošlo pro tzv. kvalifikované vady rozhodnutí, ale pro odlišné právní posouzení věci dovolacím soudem, tj. pro odlišný právní názor vyšší instance. Zdůraznil také judikaturu dovolacího soudu, jež je ustálena v závěru, že samotný výsledek řízení, v němž mělo dojít k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, není sám o sobě rozhodný pro posouzeni vzniku nemajetkové újmy, neboť ta vzniká v důsledku nepřiměřené délky řízení. Shodně se soudem prvního stupně neshledal důvod pro snížení nebo zvýšení základní částky pro jednání žalobkyně. Při hodnocení významu posuzovaného řízení dospěl k závěru, že v intencích judikatury Nejvyššího soudu lze dovodit, že jako privilegovaná řízení se zvýšeným významem je třeba posuzovat spory o existenci pracovního poměru a spory o mzdové nároky, neboť mají závažnější dopad do profesního i soukromého života účastníků a zpravidla i do jejich hmotného zabezpečení, spor o náhradu nákladů na prohloubení kvalifikace takovým sporem není a lze přisvědčit žalované, že se nijak neliší od sporů o náhradu škody například z běžné občanské odpovědnosti či sporů o závazky ze smluv, a zvýšený význam nelze spatřovat ani v tom, že žalobkyně musela na základě pravomocného (následně zrušeného) rozhodnutí plnit a plnění následně vymáhat zpět. Po modifikaci základní částky odškodnění jejím snížením pro složitost o 10 % dospěl k částce přiměřeného zadostiučinění ve výši 42 750 Kč s tím, že po odečtení částky 35 000 Kč, kterou žalovaná již žalobkyni poskytla, k úhradě na oprávněný nárok žalobkyně zbyla částka 7 750 Kč a přiznal-li soud prvního stupně žalobkyni částku 10 500 Kč, přiznal jí o 2 750 Kč (s příslušenstvím z této částky jdoucím) více, než jí podle shora uvedených závěrů náleží. Obdobně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že návrh žalobkyně, aby jí soud přiznal úrok z prodlení již od 25. 11. 2021, nemá oporu v zákoně ani v judikatuře.
II. Dovolání
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I dovoláním, a to v rozsahu, v jakém byla její žaloba zamítnuta co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím.
8. Žalobkyně má dovolání za přípustné jednak proto, že odvolací soud se při řešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak proto, že o otázce vyřešené dovolacím soudem má být podle jejího názoru rozhodnuto jinak, než jak ji již dovolací soud vyřešil. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3324/15 a na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 má za to, že dovolání je přípustné také proto, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jejích základních práv, „přičemž dovolací soud je povinen se zabývat otázkou protiústavnosti v rámci dovolacího řízení ex officio, a to bez ohledu na formální neexistenci přípustnosti dovolání z takového důvodu zákonnou normou“, přičemž „ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“.
9. Žalobkyně předně namítá, že soud nesprávně právně posoudil otázku trvání dovolacího řízení před Nejvyšším soudem ve věci vedené pod sp. zn. 21 Cdo 976/2019, jež trvalo od podání dovolání 18. 12. 2018 do doručení rozsudku dovolacího soudu dne 19. 4. 2021 žalobkyni, tedy 2 roky a 4 měsíce, když tato doba je zjevně nepřiměřená a je nutno ji označit za stiženou průtahy. V tomto ohledu je podle jejího mínění napadené rozhodnutí v rozporu se závěry vyslovenými v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2163/2021, sp. zn. 30 Cdo 1276/2022, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010 a sp. zn. Cpjn 206/2010. Závěr odvolacího soudu, že průtah v řízení je kompenzován samotnou existencí nepřiměřené délky řízení, má za rozporný s konstantní judikaturou dovolacího soudu a za projev obecné bagatelizace této skutečnosti. Vytýká odvolacímu soudu, že vedle průtahů u dovolacího soudu, které odvolací soud naprosto ignoruje, se soudy nižších stupňů vyjadřovaly také o „dalších průtazích v počáteční fázi řízení“, tzn. že se jednalo o vícečetné průtahy, vytýká soudům nižších stupňů marginalizaci těchto průtahů a namítá, že odvolací soud nepatřičně zaměňuje skutečnost podle § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk za skutečnost podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Podle jejího názoru je napadené rozhodnutí v rozporu s citovanými závěry vyslovenými v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2163/2021, sp. zn. 30 Cdo 1276/2022, sp. zn. 30 Cdo 2687/2022, sp. zn. 30 Cdo 3113/2022 a sp. zn. 30 Cdo 5440/2014.
10. Odvolací soud podle žalobkyně pochybil také tím, že nenavýšil základní částku z důvodu, že se jedná o řízení, u něhož se presumuje zvýšený význam věci pro žalobkyni, za situace, kdy v posuzovaném řízení byly předmětem sporu nároky z pracovněprávního vztahu, tedy ze vztahu založeného „na nerovnosti vztahu zaměstnavatel a zaměstnanec“. Napadené rozhodnutí je tak v rozporu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5413/2014. Žalobkyně k významu věci zdůraznila, že byla v posuzovaném řízení odsouzena k úhradě protiprávně uplatněného nároku a nákladů řízení, které musela uhradit, aby se vyhnula exekuci.
11. Žalobkyně dále namítla, že byla ve sporu 100% úspěšná, úspěšnost podaných opravných prostředků nemůže být kladena k její tíži, ale vypovídá o vadnosti postupu rozhodujících orgánů, a z tohoto důvodu její pozice nemůže být znevýhodňována snížením základní částky za situace, kdy to nebyla žalobkyně, kdo způsobil vadnost postupu vyvolávajícího potřebu podání opravných prostředků. Domnívá se, že je penalizována za to, co nemá příčinu v jejím postupu, ale naopak v porušení principu iura novit curia, jehož dodržování je povinností žalované. Napadené rozhodnutí má v tomto ohledu za rozporné se závěry přijatými v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009 a sp. zn. 30 Cdo 1166/2020.
12. Žalobkyně rovněž prosazuje, že by dovolací soud měl rozhodnout jinak, než jak dosud rozhodoval, v otázce navýšení základní částky, resp. doporučeného rozpětí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok. O otázce „valorizace“ základní částky by mělo být rozhodnuto jinak, než jak dovolací soud rozhodl v usneseních sp. zn. 30 Cdo 622/2021 a sp. zn. 30 Cdo 901/2021 a v rozsudcích sp. zn. 30 Cdo 1388/2021 a sp. zn. 30 Cdo 1181/2021. Vytýká soudům nižších stupňů, že nejsou schopny pochopit princip individuálnosti posuzování každé jednotlivé kauzy a dospěly ve věcech odškodňování nepřiměřených délek řízení k naprosto formalistickým/zaběhnutým postupům, že základní částka je vždy u řízení, které není extrémně dlouhé, stanovena na částce 15 000 Kč za rok.
Poukázala na to, že od r. 2021 v České republice probíhá energetická krize, další negativní skutečností s negativním synergickým efektem je válka na Ukrajině, což podstatným způsobem negativně ovlivňuje kupní sílu většiny obyvatelstva České republiky, soudy se však ohledně poškozených a jejich nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. tváří, jako by se společnost nevyvíjela a žádné podstatné změny ve společnosti nenastaly. Postoj soudů ke změně podmínek považuje za „naprosto oportunistický“ a vytýká justici, že sama volá po valorizaci příjmů, avšak blahosklonně přehlíží práva poškozených.
Má za to, že soudy „popírají individuálnost věcí a skutečností, které na věci působí, a všechny poškozené zařadili na jakýsi výrobní pás chrlící totožné »zboží« již desetiletí s výhledem na další desítky let bez změny výrobního programu“, což považuje za odpudivé a neodpovídající lidskému naturelu, „který je o posunování všech hranic v rámci společnosti“. Odvolacímu soudu vytkla, že postupoval „naprosto formalisticky/mechanicky, když vyšel z konstantní judikatury ohledně základního rozpětí odškodnění ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč za každý rok, přičemž za dostačující považoval základní částku na minimální hranici 15 000 Kč za rok, čímž nereflektoval podstatnou změnu okolností, která je dána jednak samotným plynutím času, „tedy 12 let od vyslovení a aplikace výše uvedené úvahy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3026/2009)“, jednak turbulentní dobou posledního roku a extrémní inflací.
Své tvrzení o změně poměrů podpírá odkazy na některé články v internetových médiích a na údaje publikované na webových stránkách České národní banky a Českého statistického úřadu. Rozhodování soudu, který „za výše uvedených i dalších skutečností týkajících se všeobecného nárůstu cen, které jsou všeobecně známé“, není schopen upravit své úvahy ve vztahu ke zjevně poškozeným, považuje za bezohledné a urážející obyčejné lidské cítění ve smyslu § 2 odst. 3 občanského zákoníku.
13. Pochybení se měl odvolací soud dopustit též ve vztahu k přiznaným úrokům z prodlení, a to tím, že ignoroval argumentaci žalobkyně ohledně lhůty pro předběžné projednání nároku a její protiústavnosti na současné délce v rozsahu 6-ti měsíců. Napadené rozhodnutí je podle mínění žalobkyně v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1612/09, kde jako obiter dictum vyjádřil domněnku, že délka lhůty stanovená v § 15 OdpŠk odpovídá možnostem a schopnostem státu a samosprávných územních celků administrativně obstarávat náhradově škodovou agendu v době přijetí citovaného zákona, je však zřejmé, že za uplynulé desetiletí prodělala veřejná správa kvalitativní skok v četnosti věcně i formálně správných rozhodnutí a postupů, v důsledku čehož Ústavní soud očekává, že tato lhůta bude v blízké době zákonodárcem zkrácena. Žalobkyně k tomu dodává, že lhůta 6-ti měsíců je zde již více jak 50 let, stejné zákonné ustanovení bylo součástí původního odškodňovacího zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a „je nutno poukázat na skutečnost, že mezi rokem 1969 a 2022 je značný podstatný rozdíl v komunikačních technologiích, jakož i organizaci státní moci“.
14. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
15. K dovolání žalobkyně se žalovaná nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Námitka dovolatelky, že „se jednalo o nároky z pracovněprávního vztahu“ a „soud zjevně pochybil, když nenavýšil základní částku z důvodu, že se jedná o řízení, u nějž se presumuje zvýšený význam“, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že jako privilegovaná řízení se zvýšeným významem je třeba posuzovat spory o existenci pracovního poměru a spory o mzdové nároky, přičemž spor o náhradu nákladů vynaložených na prohloubení kvalifikace takovým sporem není (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4256/2009, nebo ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2286/2020).
21. Ani při řešení otázky zohlednění počtu instancí se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že počet stupňů soudní soustavy je jednou z příčin prodloužení řízení a zakládá tedy objektivní složitost věci, a to nezávisle na chování účastníků a postupu rozhodujících orgánů, přičemž je nerozhodné, zda opravné prostředky byly podávány důvodně či nikoliv, a že odlišný názor soudu vyšší instance nelze státu přičítat k tíži, ledaže by se jednalo o nerespektování závazného právního názoru (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1680/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1776/2011).
22. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nemůže být spjata ani s námitkou žalobkyně, že základní částky za rok trvání řízení stanovené Stanoviskem by měly být valorizovány s ohledem na dobu, která od jejich stanovení uplynula a turbulentní dobu posledního roku spojenou s extrémní inflací. Ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že k takové valorizaci důvod není; vyšel přitom z rozmezí základních částek uvedeného ve Stanovisku a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, či ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznává ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobkyní předestřenou argumentaci.
23. Ani otázka stanovení počátku prodlení žalované s ohledem na namítanou protiústavnost § 15 OdpŠk přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí a odvolací soud na jejím zodpovězení své rozhodnutí ve vztahu k předmětu dovolacího řízení nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sb. rozh. obč.). Žalobkyně dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu ohledně zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím z této částky. K zamítnutí požadovaného úroku z prodlení z částky 100 000 Kč pak nedošlo s ohledem na posouzení počátku prodlení žalované s úhradou částky 100 000 Kč, ale z důvodu, že v této části dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyni zadostiučinění v tomto rozsahu vůbec nepřísluší. Vymezenou otázkou se tudíž odvolací soud ve vztahu k úroku z prodlení z částky 100 000 Kč vůbec nezabýval.
24. Ve zbývajícím rozsahu je však dovolání přípustné, neboť při řešení otázky promítnutí kritéria postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení do přiznaného zadostiučinění, jakož i otázky zhodnocení tohoto postupu v relaci k ostatním kritériím podle § 31a OdpŠk, se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
25. Dovolání je důvodné.
26. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
27. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
28. Ve vztahu k otázce postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části IV. písm. c) Stanoviska uvedl, že tento postup „může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy řízení).“ Podle dovolacího soudu bude „porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).“
29. Odůvodnil-li odvolací soud, že „postup soudů v posuzovaném řízení byl plynulý s výjimkou nečinnosti Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení, která však byla již dostatečně zohledněna právě v závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení“, avšak zároveň uzavřel, že „řízení bylo zatíženo po dobu cca 2 let obdobím nečinnosti dovolacího soudu“, odchýlil se tím především od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/2016. V něm totiž dovolací soud mj. odmítl závěr, podle kterého by při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění bylo možné nezhodnotit zjištěné průtahy v řízení s odůvodněním, že další navýšení základního odškodnění pro tuto nečinnost by představovalo „duplicitní odškodnění“, neboť je to právě a jen tato nečinnost, která činí řízení odškodnitelným. V této souvislosti Nejvyšší soud konkrétně
uvedl: „Podle Stanoviska (část IV. a V.) po ohraničení doby trvání řízení (určením počátku a konce) posuzuje soud přiměřenost doby řízení. Přitom není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, ale je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Těmito jsou složitost případu, chování poškozeného, postup orgánů veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného.
Z těchto samých faktorů se pak spolu s celkovou délkou řízení vychází i při určování výše přiměřeného zadostiučinění. Ve smyslu Stanoviska tedy nejde o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům. Nelze tak bez dalšího odmítnout hodnocení zjištěné skutečnosti s odkazem na závěry týkající se posuzování přiměřenosti celkové délky řízení, aniž by soud vysvětlil, proč zjištěná skutečnost týkající se postupu soudu neměla zásadní vliv na zvýšení nemajetkové újmy“.
30. Nejvyšší soud dodává, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění. Z ustálené judikatury dovolacího soudu totiž plyne, že důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako závažná, neboť ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Průtah, který dle skutkových zjištění odvolacího soudu posuzované řízení zatížil ve fázi projednávání podaného dovolání a jenž měl zároveň velmi podstatný vliv na celkovou délku posuzovaného řízení, však již svým rozsahem takové závažné pochybení představuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1276/2022).
31. Pakliže tedy odvolací soud nárok žalobkyně z uvedeného pohledu náležitě nezhodnotil, je jeho právní posouzení věci v tomto směru nesprávné. Při novém rozhodování odvolací soud neopomene zhodnotit i podíl postupu orgánů veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] na celkové délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009 a část IV. Stanoviska). Zásadně by totiž mělo platit, že se na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. Řečeno jinak, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012).
32. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval též tím, zda existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence takových vad však shledána nebyla.
33. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
34. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu