USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně K. H., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 165 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 57/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2024, č. j. 58 Co 44/2023-160, ve znění doplňujícího usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2025, č. j. 58 Co 44/2023-174,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení částky 165 000 Kč s úrokem z prodlení „v zákonné výši“ z částky 200 000 Kč za dobu od 25. 11. 2021 do 18. 2. 2022 a z částky 165 000 Kč od 19. 2. 2022 do zaplacení, a to z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 49/2018, jehož předmětem bylo zaplacení částky 45 206,50 Kč, kterou vůči zdejší žalobkyni požadovala společnost Two steps ahead s. r. o. z titulu náhrady nákladů vynaložených na kurzy, které měly vést k prohloubení její kvalifikace dle uzavřené pracovní smlouvy.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 12. 2022, č. j. 17 C 57/2022-49, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 10 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 25. 3. 2022 do zaplacení (výrok I), jinak žalobu co do částky 154 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 200 000 Kč od 25. 11. 2021 do 18. 2. 2022, z částky 165 000 Kč od 19. 2. 2022 do 24. 3. 2022 a z částky 154 500 Kč od 25. 3. 2022 do zaplacení zamítl (výrok II) a závěrem žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. 58 Co 44/2023-82, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I změnil tak, že zamítl žalobu i ve vztahu k částce 2 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 25. 3. 2022 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části tohoto výroku a v zamítavém výroku II potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
4. Na podkladě dovolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 27. 8. 2024, č. j. 30 Cdo 1916/2023-114, zmíněný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
5. Odvolací soud následně v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I částečně změnil tak, že žalobu zamítl pouze ohledně částky 1 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 25. 3. 2022 do zaplacení, jinak tento rozsudek v uvedeném výroku, jakož i v zamítavém výroku II jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku
6. Rovněž i tento rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež směřovalo proti jeho výroku I v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně, respektive jeho potvrzení co do zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 100 000 Kč s příslušenstvím, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Otázka významu posuzovaného řízení pro žalobkyni, při jejímž řešení měl odvolací soud pochybit, pokud jej zhodnotil jako standardní, byť se jednalo o spor vyplývající z pracovněprávního vztahu, ve vztahu k němuž je proto namístě vycházet ze závěru o jeho zvýšeném významu pro poškozeného, čímž se měl odvolací soud zároveň odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2951/2021, ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014, a ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5413/2014, jakož i od nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, přičemž současně by tato otázka měla být vyřešena jinak, než jak ji Nejvyšší soud vyřešil v předchozím kasačním rozsudku vydaném v této věci, přípustnost podaného dovolání ve smyslu citovaného § 237 o. s. ř. nezakládá.
10. Žalobkyni je namístě přisvědčit v tom, že v části IV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) Nejvyšší soud k významu předmětu řízení pro poškozeného uvedl, že s některými řízeními je spojen jeho vyšší význam pro účastníka s tím, že mezi taková řízení patří i pracovněprávní spory. Z další jeho judikatury přitom plyne, že je tomu tak proto, že spory vyplývající z pracovněprávních vztahů mají typově závažnější dopad do profesního i soukromého života účastníků a zpravidla též znamenají zásadní zásah do jejich hmotného zabezpečení. Význam předmětu řízení pro poškozeného je přitom dán zejména tím, že přetrvávající spor může zaměstnanci způsobit problémy při hledání nového zaměstnání a v druhé řadě také tím, že od jeho výsledku je odvislý nárok na náhradu mzdy. Takovýto pracovněprávní spor tak svojí povahou předurčuje věc k neodkladnému a co nejvčasnějšímu projednání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4256/2009, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 660/2016, ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1302/2020, nebo ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2286/2020). Námitka dovolatelky, že se v její věci jednalo o nároky z pracovněprávního vztahu, a odvolací soud tudíž pochybil, když nenavýšil základní částku z důvodu presumovaného zvýšeného významu posuzovaného řízení pro její osobu, však na nesoulad mezi napadeným rozsudkem odvolacího soudu a uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu nemíří, neboť takový nesoulad zde dán není, byl-li předmět posuzovaného řízení představován sporem o náhradu nákladů vynaložených na prohloubení kvalifikace, a nejednalo o se tak o pracovněprávní spor odpovídající svým významem sporům o existenci pracovního poměru či sporům o mzdové nároky. Na tento závěr vycházející z ustálené judikatury ostatně Nejvyšší soud poukázal již v předchozím kasačním rozhodnutí, které v této věci vydal dne 27. 8. 2024 pod č. j. 30 Cdo 1916/2023-114, přičemž ani nyní nenalézá žádný důvod, pro který by bylo namístě se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
11. Dovolání není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. ani pro řešení otázky tvrzeného nesprávného posouzení instančnosti řízení zohledněné odvolacím soudem snížením základní částky zadostiučinění v rámci posouzení kritéria složitosti řízení s tím, že tímto postupem mělo být žalobkyni kladeno k tíži úspěšné využití opravných prostředků, čímž se měl odvolací soud odchýlit od Stanoviska, a dále od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, stejně jako od nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, a od v dovolání označené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, přičemž i v tomto případě by tato otázka měla být posouzena jinak, než jak se stalo v předchozím kasačním rozsudku dovolacího soudu, jenž byl v této věci vydán.
12. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu totiž i tuto otázku vyřešilo zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dle které řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. S rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, totiž přirozeně narůstá délka řízení, a to bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků (srov. část IV.
Stanoviska, dále dovolatelkou poukazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013). Námitka, v souladu s níž měl odvolací soud využití opravných prostředků přičítat žalobkyni k tíži, se přitom s odůvodněním napadeného rozsudku rozchází, neboť odvolací soud vedení posuzovaného řízení před více instancemi zohlednil pouze snížením základní částky odškodnění v rámci hodnocení kritéria složitosti věci, pro kritérium jednání žalobkyně však k obdobné úpravě nepřistoupil (viz body 17 a 26 odůvodnění napadeného rozsudku, ve spojení s bodem 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Jeho závěr je tak ve shodě např. i s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2601/2021, nebo s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2595/2018, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 2649/19, a ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2398/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. I.
ÚS 3179/22).
13. Odvolací soud se při posuzování předmětné otázky neodchýlil ani od těch závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu, které se věnují posouzení vzájemného vztahu kritérií složitosti řízení a postupu orgánu veřejné moci s tím závěrem, že dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci předcházejícímu vydání rozhodnutí s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (vedle Stanoviska viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která nepodléhají dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario), se totiž nepodává, že by rozhodnutí soudů vydaná v posuzovaném řízení byla rušena právě z výše uvedených kvalifikovaných důvodů. Z obdobných důvodů se odvolací soud neodchýlil ani od žalobkyní odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, který cílí na situaci, kdy dochází k tzv. soudnímu ping-pongu, k němuž v posuzovaném případě (podle skutkových závěrů odvolacího soudu) rovněž nedošlo.
14. Spatřuje-li žalobkyně údajnou protiústavnost napadeného rozhodnutí v tom, že vycházelo z předchozího kasačního rozsudku dovolacího soudu, jež bylo v této věci vydáno, a to navzdory tomu, že dovolací soud tímto rozhodnutím změnil svou ustálenou rozhodovací praxi týkající se hodnocení významu posuzovaného řízení pro poškozeného a otázky instančnosti řízení, a to bez toho, aby věc podle § 19 a § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, postoupil k rozhodnutí velkému senátu tohoto soudu, pak přehlíží, že zmíněné kasační rozhodnutí dovolacího soudu vycházelo (jak patrno z jeho odůvodnění) při řešení obou uvedených otázek stejně, jako je tomu i nyní, z ustálené judikatury dovolacího soudu (viz výše), od níž se v žádném směru neodchýlilo. Žalobkyně tak předmětnou námitku odvozuje od skutečnosti, která v řízení nenastala.
15. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. konečně nelze dovodit ani stran otázky valorizace výše základních částek zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení určených ve Stanovisku, tedy otázky, kterou by měl Nejvyšší soud dle názoru žalobkyně posoudit jinak, než jak ji vyhodnotil v rozsudku ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, nebo v usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, a to vzhledem ke změně ekonomické situace, k níž od doby přijetí Stanoviska v České republice došlo, zejména pak s ohledem na vývoj míry inflace a zvýšení životní úrovně společnosti, s tím, že nezohledněním uvedených skutečností se měl napadený rozsudek odvolacího soudu současně ocitnout v rozporu s judikaturou Ústavního soudu představovanou např. nálezem ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, či ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, stejně jako v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2608/2004, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 279/2004.
16. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst v České republice, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31.
3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva. Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává.
Kromě rozsudků zmíněných dovolatelkou srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022, nebo ze dne 15. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 287/2024, a zejména pak rozsudek ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, v němž Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, a to na podkladě analýzy aktuální rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (zahrnující též porovnání výše částek, jež byla tímto soudem z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení poškozeným v jeho nejnovějších rozhodnutích přiznávána), že i nadále není dán důvod k žalobkyní prosazované paušální valorizaci přistupovat.
Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak.
17. Tento postoj dovolacího soudu je současně ve shodě s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, a ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23. Z této recentní judikatury je totiž patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí. Zadostiučinění v celkové výši 52 250 Kč, jehož se žalobkyni na odškodnění utrpěné nemajetkové újmy v daném případě dostalo, přitom z uvedeného požadavku přiměřenosti (odrážející zjištěné okolnosti případu) nijak zjevně nevybočuje. Tím spíše tedy není dán důvod proto, aby další navýšení tohoto zadostiučinění bez dalšího vycházelo pouze z prostého matematického výpočtu sledujícího toliko vývoj vybraných ekonomických parametrů, které žalobkyně v dovolání prosazuje.
18. Z popsaných důvodů tedy dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nemůže být ani v rozporu s dovolatelkou citovanými závěry týkajícími se principu proporcionality a obsaženými v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, který se navíc věnuje zcela odlišnému typu nároku, a to náhradě škody na zdraví, ani s citovanými závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11. Obdobně se odvolací soud svým právním posouzením nemohl odchýlit ani od dalšího dovolatelkou zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, který se taktéž věnuje odlišnému typu nároku představovanému odškodnění za nezákonné trestní stíhání, a jeho závěry tudíž nejsou na danou věc aplikovatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3462/2024, a obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2962/2024). Poukazovala-li dovolatelka na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2608/2004, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 279/2004, publikovaného pod č. 91/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak ani ty na danou věc nedopadají, neboť se týkají náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
19. K případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by bylo možné v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, pokud by podané dovolání bylo přípustné (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
20. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu