ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Z. T., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 167/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2023, č. j. 20 Co 305/2023-371, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2023, č. j. 20 Co 305/2023-371, se v napadeném výroku I mění takto: Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 5. 2023, č. j. 12 C 167/2019-316, se v zamítavém výroku o věci samé (výrok II) mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 048 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 29. 7. 2019 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku; co do částky 49 014 Kč s příslušenstvím se tento rozsudek v uvedeném výroku potvrzuje a ve zbývající části uvedeného výroku se tento rozsudek zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, před odvolacím soudem a dovolacím soudem v celkové výši 62 482 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Ing. Jana Boučka.
1. Žalobkyně se vůči žalované původně domáhala zaplacení částky 158 716 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou utrpěla v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 6/2014 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 2. 11. 2021, č. j. 12 C 167/2019-165, žalobu zcela zamítl a současně žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení. Dospěl totiž k závěru, že délka posuzovaného řízení, které ve vztahu k žalobkyni trvalo od 25. 4. 2013 do 5. 4. 2019, byla přiměřená, pročež k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu soudu nedošlo.
3. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 7. 4. 2022, č. j. 20 Co 32/2022-240, uvedený rozsudek
4. Na základě dovolání, jímž však žalobkyně zmíněný první rozsudek odvolacího soudu napadla pouze v části týkající se potvrzení rozsudku soudu prvního stupně co do zamítnutí jejího požadavku na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, poté Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, č. j. 30 Cdo 2259/2022-282, tento rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud v této souvislosti odvolacímu soudu vytkl, že při hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení upraveného v § 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), pominul zjištění prvostupňového soudu, podle kterých v počáteční fázi posuzovaného řízení došlo k procesně nestandardní situaci, jež spočívala ve ztrátě odporu, který žalobkyně podala proti vydanému platebnímu rozkazu, přičemž neobvykle dlouhá doba byla zjištěna též mezi nařízením jednání dne 29. 4. 2014 a termínem jeho konání připadajícím na den 22. 9. 2014. Ve vztahu ke kritériu významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] pak dovolací soud konstatoval, že v případě osob v pokročilém věku, tedy i u žalobkyně, jež byla po celou dobu trvání posuzovaného řízení osobou starší 75 let, je presumován zvýšený význam řízení. Soudy nižších stupňů však význam posuzovaného řízení pro žalobkyni zhodnotily jako snížený, což odůvodnily tím, že žalobkyně je účastna většího počtu soudních řízení a že předmět tohoto řízení pro ni nebyl, vzhledem k jejím majetkovým poměrům, příliš významný. Natolik výrazná úprava hodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro žalobkyni však nemohla dle dovolacího soudu v daném případě obstát, nebyla-li současně doprovázena zjištěními o tom, že by žalobkyně opakovaně zneužívala svého práva na přístup k soudu, popřípadě že by její postup již vykazoval znaky litigiózního (sudičského) jednání, nebo o tom, že předmět posuzovaného řízení (zahrnující i příslušenství v něm zažalované pohledávky) byl z pohledu podrobněji zmapovaných majetkových poměrů žalobkyně a její tehdejší životní situace představován částkou jen velmi málo významnou, jak by tomu mohlo být např. u částky bagatelní. Takové skutečnosti však dle dovolacího soudu ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevyplynuly.
5. Odvolací soud poté usnesením ze dne 10. 2. 2023, č. j. 20 Co 32/2022-295, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž tak učinil v situaci, kdy předmětem odvolacího řízení již byla pouze částka 100 000 Kč s příslušenstvím.
6. Další řízení před soudem prvního stupně následně vyústilo ve vydání v pořadí druhého rozsudku prvostupňového soudu ze dne 10. 5. 2023, č. j. 12 C 167/2019-316, kterým tento soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 47 938 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 29. 7. 2019 do zaplacení (výrok I), zatímco ve zbývajícím rozsahu (který však soud prvního stupně v rozporu s výše uvedenou výší předmětu řízení vyčíslil na částku 110 779 Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III).
7. V rámci svých skutkových zjištění tento soud popsal průběh posuzovaného řízení, a to z pohledu časové posloupnosti jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí. Zjistil přitom, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 1. 10. 2012, kdy se společnost Pražská plynárenská, a. s., obrátila na Obvodní soud pro Prahu 6 se žalobou směřující proti žalobkyni (v posuzovaném řízení v postavení žalované) a požadující zaplacení částky 61 714 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené ceny dodaného zemního plynu.
Poté, co žalující společnost zaplatila dne 24. 10. 2012 soudní poplatek ze žaloby, a to k výzvě soudu ze dne 18. 10. 2012, soud ji svým usnesením ze dne 25. 2. 2013 vyzval k odstranění vad žaloby, čemuž uvedená společnost vyhověla podáním, které bylo soudu doručeno dne 1. 3. 2013. Předmětná žaloba byla poté doručena zdejší žalobkyni dne 25. 4. 2013, a to společně s platebním rozkazem vydaným dne 7. 3. 2013. Dne 29. 5. 2013 žalobkyně informovala soud o tom, že 29. 4. 2013 podala proti vydanému platebnímu rozkazu odpor, načež soud tuto skutečnost ověřoval, a to do 14.
11. 2013, kdy se konal jiný soudní rok, při kterém žalobkyně předložila originál tohoto odporu. Téhož dne Obvodní soud pro Prahu 6 vyslovil svou místní nepříslušnost pro dané řízení s tím, že věc bude postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2, jemuž byl spis předložen dne 14. 1. 2014. Žalobkyně poté opakovaně žádala o odročení nařízených jednání a taktéž požádala o ustanovení zástupce, pročež se jednání, jež bylo původně nařízené na den 29. 4. 2014, konalo až 22. 9. 2014, načež žalobkyně dne 23. 10.
2014 navrhla řízení přerušit z důvodu mimosoudního jednání se žalující společností. Od 27. 11. 2014 bylo řízení na základě usnesení soudu ze dne 6. 11. 2014 pravomocně přerušeno, a to podle § 110 občanského soudního řádu, přičemž usnesením ze dne 20. 10. 2015 soud k návrhu žalující společnosti rozhodl o jeho pokračování. Následovalo jednání konané 26. 1. 2016 a dále jednání konané 8. 8. 2016, v jehož závěru byl vyhlášen rozsudek, kterým soud žalobě vyhověl. Poté, co byl tento rozsudek dne 2. 11.
2016 rozeslán účastníkům řízení, jej žalobkyně dne 24. 11. 2016 napadla odvoláním. Řízení o něm však bylo usnesením ze dne 6. 1. 2017 zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, k jehož úhradě byla žalobkyně vyzvána usnesením ze dne 28. 11. 2016. I toto rozhodnutí žalobkyně napadla odvoláním, přičemž soudní poplatek dne 25. 1. 2017 zaplatila, načež usnesení o zastavení odvolacího řízení bylo dne 16. 2. 2017 zrušeno. Spis byl 25. 5. 2017 předložen Městskému soudu v Praze, který 5. 6. 2017 nařídil odvolací jednání na 13.
9. 2017, kdy svým usnesením z téhož dne rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Po vrácení spisu zmíněnému obvodnímu soudu, k němuž došlo 26. 9. 2017, byl dne 27. 9. 2017 ve věci ustanoven znalec k podání znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, a to ve lhůtě čtyřiceti dnů ode dne doručení tohoto usnesení, jež byla posléze prodloužena do 10. 1. 2018. Požadovaný posudek byl soudu předložen dne 4. 12.
2017, načež jednání, které bylo nařízeno na den 29. 1. 2018, soud k žádosti žalobkyně zrušil s tím, že nový termín tohoto jednání stanovil na 12. 3. 2018. I v tomto případě však žalobkyně požádala o jeho odročení, pročež se jednání konalo až dne 15. 5. 2018 a následně bylo odročeno na den 11. 9. 2018, kdy se však pro nemoc soudkyně nekonalo. Nový termín jednání byl tedy stanoven na 20. 11. 2018, kdy Obvodní soud pro Prahu 2 vyhlásil ve věci rozsudek, jímž žalobu zamítl. Žalobkyně poté svým odvoláním ze dne 15. 1. 2019 napadla nákladový výrok tohoto rozhodnutí, načež Městský soud v Praze unesením ze dne 15. 3. 2019, které nabylo právní moci 5. 4. 2019, dotčený rozsudek v napadené části potvrdil.
8. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně vlastní nemovitý majetek nacházející se v katastrálních územích XY, XY a XY (obec XY), jakož i to, že je členkou dvou bytových družstev vlastnících nemovitosti v katastrálním území XY (obec XY). Pro nadbytečnost přitom zamítl návrh na provedení dokazování přehledem soudních řízení, kterých se žalobkyně účastnila nebo účastní. Požadavek na zaplacení nárokovaného zadostiučinění žalobkyně předběžně uplatnila u žalované dne 28. 1. 2019, avšak neúspěšně.
9. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace § 1, § 2, § 5 písm. a) a b), § 13 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 odst. 2, § 26 a § 31a OdpŠk, soud prvního stupně především uvedl, že posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni ode dne 25. 4. 2013, kdy jí byla doručena žaloba, do dne 5. 4. 2019, kdy posuzované řízení pravomocně skončilo, tedy 5 let a 11 měsíců. Tuto délku řízení soud prvního stupně následně poměřil kritérii upravenými v § 31a odst. 3 OdpŠk, v rámci čehož uvedl, že v posuzovaném řízení došlo ke dvěma průtahům, z nichž první trval sedm měsíců, tj. od 29. 5. 2013 do 14. 11. 2013, a byl způsoben ztrátou odporu, kterým žalobkyně brojila proti vydanému platebnímu rozkazu, a druhý průtah, jenž byl pětiměsíční, spadal do doby ode dne 29. 4. 2014, kdy bylo nařízeno jednání na den 22. 9. 2014, do dne, kdy se toto jednání konalo. Dále soud prvního stupně přihlédl k vyššímu věku žalobkyně, jakož i k nikoliv bagatelní výši částky, která byla předmětem posuzovaného řízení, přičemž posuzované řízení současně shledal jako skutkově i procesně složitější, a dodal, že se žalobkyně na délce tohoto řízení rovněž nezanedbatelnou měrou podílela, byť nejednala litigiózně. Na podkladě těchto hodnocení poté dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jeho (byť jen hraničně) nepřiměřené délce, přičemž nemajetkovou újmu, která tím žalobkyni vznikla, je namístě odškodnit v penězích.
10. Vzhledem k tomu, že délka posuzovaného řízení jen mírně přesáhla délku přiměřenou, vyšel soud prvního stupně při vyčíslení základní částky přiměřeného zadostiučinění, jež žalobkyni za utrpěnou nemajetkovou újmu náleží, z částky 15 000 Kč za první dva roky rozhodné délky posuzovaného řízení a dále za každý další rok jeho trvání, načež dospěl k částce 73 750 Kč. Tuto základní částku poté snížil o 20 % z důvodu složitosti řízení, neboť probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, z toho dvakrát u obvodního soudu a dvakrát u městského soudu, a to aniž by ke zrušení vydaného rozhodnutí vedla jeho nepřezkoumatelnost či jiná závažná procesní vada, a současně se jednalo i o řízení složitější po stránce skutkové a procesní (nikoliv však po stránce hmotněprávní), neboť byl v jeho průběhu zpracován znalecký posudek, byl vyslýchán znalec, byly prováděny listinné důkazy a vyslýcháni svědci, byla vydána celá řada procesních rozhodnutí (např. o místní nepříslušnosti, o žádosti žalobkyně o ustanovení zástupce) a realizováno bylo i množství výzev a jiných procesních úkonů.
Stran kritéria jednání poškozeného, kterým přispěl k délce řízení, dospěl soud prvního stupně k závěru, že se žalobkyně na délce řízení nemalou měrou podílela, a to svými opakovanými žádostmi o odročení nařízených jednání, dále tím, že řádně nereagovala na výzvu k zaplacení soudního poplatku z odvolání, že navrhla přerušit řízení podle § 110 občanského soudního řádu a že v souvislosti se svou žádostí o ustanovení zástupce pro řízení odmítala doložit své (jinak mimořádně příznivé) majetkové poměry.
Soud prvního stupně proto z tohoto důvodu základní částku zadostiučinění snížil o dalších 30 %. Z hlediska postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení soud prvního stupně základní částku nijak nemodifikoval, neboť kromě dvou výše zmíněných průtahů, které však nebyly natolik závažné, aby navýšení základní částky odůvodňovaly, žádná další pochybení soudu neshledal. Do hodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro poškozenou pak promítl vyšší věk žalobkyně, pro který základní částku zadostiučinění navýšil o 15 %.
Prvostupňový soud tedy takto dospěl k výsledné částce 47 938 Kč, ohledně níž žalobě vyhověl, zatímco ve zbývající části žalobního požadavku ji zamítl.
11. K odvolání žalobkyně i žalované poté ve věci znovu rozhodoval odvolací soud, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud, který zopakoval dokazování soudním spisem vztahujícím se k posuzovanému řízení, předně uvedl, že délka posuzovaného řízení byla vzhledem k průtahu spadajícímu do doby od 29. 5. 2013 do 14. 11. 2013 a souvisejícímu se ztrátou odporu, který žalobkyně podala proti platebnímu rozkazu, již „hraničně“ nepřiměřená. Oproti soudu prvního stupně však další období neodůvodněné nečinnosti soudu v posuzovaném řízení neshledal, neboť k odročení jednání z 29. 4. 2014 až na 22. 9. 2014 došlo na žádost žalobkyně odůvodněnou zamýšleným uzavřením mimosoudní dohody se žalující společností, jež tento důvod pro odročení jednání, který souvisel s výsledkem souběžně probíhajícího řízení vedeného u Okresního soudu v Břeclavi, též sama uznala. Soud tedy tímto postupem poskytl účastníkům posuzovaného řízení časový prostor pro smírné vyřešení věci, který dle odvolacího soudu nebyl nijak extrémní, přičemž současně sledoval i průběh zmíněného souběžně vedeného řízení. Kromě toho účastníci posuzovaného řízení v září 2014, kdy se odročené jednání konalo, shodně požádali soud o přerušení řízení, neboť jejich pokus o smírné vyřešení sporu nebyl ani do té doby ukončen.
12. Odvolací soud dále přisvědčil závěru prvostupňového soudu, že žalobkyni náleží za vzniklou nemajetkovou újmu zadostiučinění v penězích, a to s ohledem na zvýšený význam posuzovaného řízení odůvodněný jejím vyšším věkem. Při stanovení výše základní částky pak ve shodě se soudem prvního stupně vyšel z částky 15 000 Kč za první dva roky a dále za každý další rok trvání řízení, a to za současného odmítnutí požadavku žalobkyně na valorizaci uvedené částky z důvodu inflace, přičemž období od 1. 10. 2012 do 25. 4. 2013, jež předcházelo doručení žaloby žalobkyni, a v němž proto žalobkyně o zahájeném řízení nevěděla (a nemohla jí proto vznikat odškodnitelná nemajetková újma), do rozhodné doby taktéž nezahrnul. Vzhledem k tomu, že v uvedeném období, po které žalobkyně o řízení nevěděla, nedocházelo k průtahům a jeho délka současně nepřesáhla dobu dvou let, odvolací soud nepřisvědčil odvolací námitce žalobkyně, podle níž o jeho délku měla být zkrácena doba prvních dvou let, po níž jí přísluší základní výše zadostiučinění pouze v poloviční výši. Dále odvolací soud zcela přisvědčil soudu prvního stupně i v jeho závěrech týkajících se jednotlivých kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk, na jejichž základě tento soud základní částku modifikoval, čímž taktéž dospěl k výsledné výši zadostiučinění odpovídající částce 47 938 Kč, ohledně níž soud prvního stupně žalobě vyhověl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vztahu k částce 100 000 Kč s příslušenstvím (ačkoliv, jak již bylo zmíněno výše, do této částky žalobkyně svůj nárok již omezila v předchozím dovolacím řízení), napadla žalobkyně včasným dovoláním.
14. Žalobkyně odvolacímu soudu předně vytkla, že nesprávně určil celkovou odškodnitelnou délku posuzovaného řízení, pokud do ní nezahrnul též dobu od podání žaloby dne 1. 10. 2012 do doručení této žaloby žalobkyni dne 25. 4. 2013. Tím se měl odvolací soud současně odchýlit od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“).
15. Odvolací soud se podle žalobkyně dále odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 833/2017) při řešení otázky týkající se krácení základní částky zadostiučinění za první dva roky trvání řízení na polovinu, pokud uvedené dva roky nepočítal ode dne, kdy bylo řízení skutečně zahájeno, ale až od 25. 4. 2013, kdy se žalobkyně o něm dozvěděla.
16. Pochybení se měl odvolací soud dopustit také při hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci, pokud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu představovanou rozsudkem ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2687/2022, a ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3113/2022, jakož i v rozporu se Stanoviskem a s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11, ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2571/16, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, a ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, opomenul při určení výše přiměřeného zadostiučinění zohlednit dva průtahy v celkové délce jednoho roku, ke kterým v posuzovaném řízení došlo. V tomto kontextu žalobkyně rovněž poznamenala, že za průtah je nutno považovat také období prvních čtyř měsíců posuzovaného řízení, které uplynuly do okamžiku, než soud vyzval společnost Pražská plynárenská, a. s., k odstranění vad žaloby. Pokud pak odvolací soud kvalifikoval ztrátu odporu podaného žalobkyní jako průtah v řízení, a nikoliv jako zmatečnostní vadu, odchýlil se tím nadto od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020. Nezohledněním uvedených průtahů (resp. zmatečnosti) nadto odvolací soud porušil princip proporcionality, a to v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3067/13, a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4450/2016, a ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015.
17. Žalobkyně je dále přesvědčena, že odvolací soud nesprávně posoudil kritérium složitosti posuzovaného řízení, pokud při hodnocení vlivu instančnosti tohoto řízení na jeho délku nezohlednil to, že žalobkyně byla „úspěšným uplatňovatelem práva“, čímž se odchýlil od závěru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010. Dovolatelka rovněž zdůraznila, že posuzované řízení bylo vedeno pouze na dvou stupních soudní soustavy, neboť v něm nebyl využit mimořádný opravný prostředek. Otázku, zda je i v takovém případě namístě posuzované řízení hodnotit jako složité pro jeho víceinstančnost, přitom dovolací soud dle jejího názoru ve svém rozhodování dosud neřešil.
18. Základní výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, jež byla určena ve Stanovisku v rozmezí od 15 000 Kč do 20 000 Kč, by konečně měla být valorizována, a to v závislosti na změně ekonomické situace, k níž od doby přijetí Stanoviska v České republice došlo, zejména pak s ohledem na vývoj míry inflace a zvýšení životní úrovně společnosti. Nejvyšší soud by tak měl současně rozhodnout jinak, než jak tuto otázku posoudil v rozsudku ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, nebo v usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021. Pakliže odvolací soud uvedené změny nezohlednil, je žalobkyně přesvědčena o tom, že se jeho rozhodnutí ocitlo též v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, a ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, stejně jako v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2608/2004, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 279/2004, které (na rozdíl od dříve zmíněných rozhodnutí dovolacího soudu) valorizaci jako „prostředek dorovnávání životní úrovně“ společnosti využívají.
19. Závěrem proto žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil, a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že věc bude přikázána jinému senátu.
20. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
22. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž současně obsahuje i všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
23. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
24. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Otázka týkající se určení délky posuzovaného řízení, za níž žalobkyni náleží odškodnění, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně judikoval, že nevěděl-li žalovaný o řízení proti němu vedeném, nemohla mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení, a to ani v případě, kdyby již ke dni zjištění existence řízení ze strany žalovaného bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, a ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2368/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 227/2014, a ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 783/2017). Předmětem odškodnění má být právě stav nejistoty, jemuž je účastník řízení vystaven po nepřiměřeně dlouhou dobu. Samotná okolnost, že řízení trvá nepřiměřeně dlouho (třeba i proto, že orgán vedoucí řízení nedodržel zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí), tedy pro případ, že účastník o řízení neví, a není proto vystaven nejistotě ohledně jeho výsledku, nezakládá právo tohoto účastníka na odčinění újmy z nepřiměřeně dlouhého řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2239/2023). Odvolací soud se tak od výše uvedené judikatury neodchýlil, pokud období od zahájení řízení dne 1. 10. 2012 do okamžiku doručení žaloby a platebního rozkazu žalobkyni dne 25. 4. 2013, kdy se žalobkyně o vedení řízení dozvěděla, do odškodňované délky řízení nezahrnul.
26. Dovolání není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. ani pro řešení otázky náležitého promítnutí zjištěného průtahu do úvah odvolacího soudu týkajících se hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení upraveného v § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. V této souvislosti je především třeba uvést, že v souladu se skutkovými závěry odvolacího soudu došlo v posuzovaném řízení pouze k jedinému období neodůvodnitelné nečinnosti soudu o délce sedmi měsíců, které spadalo do doby od 29. 5. 2013 do 14.
11. 2013 a bylo způsobeno ztrátou odporu, jímž žalobkyně napadla vydaný platební rozkaz. Přičítá-li žalobkyně k tomuto průtahu další časové úseky, jež v dovolání uvádí, vymezuje se tím proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, které její přesvědčení o této další neodůvodněné nečinnosti soudu nepotvrzují. V této části svého dovolání tudíž žalobkyně buduje svou dovolací argumentaci na zpochybnění skutkového základu, ze kterého odvolací soud při svém rozhodování vycházel, a to navzdory tomu, že Nejvyšší soud je skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobkyně tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o.
s. ř. a contrario).
27. Jedná-li se pak o odvolacím soudem zjištěný sedmiměsíční průtah, dovolací soud konstantně judikuje, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, či jinou procesní nesprávností, musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění, neboť důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako zvlášť závažná, když ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Dospěl-li tedy odvolací soud na základě svých skutkových zjištění k závěru, že navzdory tomu, že soud svou nečinností zapříčiněnou ztrátou podaného odporu přispěl k prodloužení posuzovaného řízení, nejednalo se – a to v kontextu celkové délky tohoto řízení odpovídající bezmála šesti letům – o okolnost, která by měla být vyhodnocena jako natolik závažná, aby v její existenci mohl být spatřován důvod pro další navýšení základní částky zadostiučinění, od zmíněné ustálené judikatury dovolacího soudu se neodchýlil.
Odvolací soud tím současně dostál i požadavku plynoucímu např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, v souladu s nímž se na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. Skutečnost, že žalobkyně předmětné pochybení orgánu veřejné moci hodnotí nikoliv jako průtah v řízení, nýbrž jako zmatečnostní vadu, je přitom (vzhledem k jeho nezměněnému dopadu na průběh posuzovaného řízení) nevýznamná.
28. Ani otázka složitosti posuzovaného řízení související s jeho vedením na více stupních soudní soustavy přípustnost podaného dovolání ve smyslu citovaného § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud při hodnocení složitosti posuzovaného řízení k jeho instančnosti, jež nebyla zapříčiněna závažnými procesními nedostatky v postupu soudu, přihlédl. Podle závěrů plynoucích z části IV. Stanoviska totiž nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení.
Ve vztahu k počtu stupňů soudní soustavy Nejvyšší soud v téže části Stanoviska rovněž uvedl, že je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí (popř. stupňů jiných orgánů veřejné moci), které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení, neboť je v takovém případě prodlužovaná o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, přičemž toto prodloužení řízení je zásadně ospravedlnitelné (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, nebo ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013). Nejvyšší soud ve své judikatuře rovněž již několikrát uvedl, že tomuto závěru se nikterak nepříčí, pokud soud zohlední opakované rozhodování soudů dvou instancí, ke kterému došlo i v nyní řešeném případě, když posuzované řízení probíhalo na dvou stupních vždy dvakrát (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013, a ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1494/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3124/21).
29. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. konečně nelze dovodit ani ve vztahu k otázce, zda je namístě přistoupit k valorizaci základních částek připadajících na finanční zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení, jejichž výše plyne ze Stanoviska, a to v reakci na změnu životní úrovně společnosti a na inflaci, tedy otázka, kterou by měl dovolací soud dle názoru žalobkyně posoudit jinak, než jak plyne z jeho dosavadní judikatury. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst v České republice, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27.
11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva.
Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává (kromě rozsudků zmíněných dovolatelem srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022). Tento postoj dovolacího soudu je současně ve shodě s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19.
4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, a ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23. Z této recentní judikatury je totiž patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí, nikoliv však to, aby bez dalšího sledovalo matematický výpočet vycházející pouze z vývoje vybraných ekonomických parametrů, jak žalobkyně v dovolání prosazuje.
30. Dovolání je však přípustné v části týkající se otázky vymezení délky doby, za kterou poškozenému, jenž se o vedení nepřiměřeně dlouhého řízení dozvěděl až s určitým odstupem po jeho zahájení, přísluší základní částka odškodnění snížená na polovinu, neboť při řešení této otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. IV. Důvodnost dovolání
31. Dovolání je důvodné.
32. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
33. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
34. Již ze Stanoviska (srov. část VI) se podává, že odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení.
Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7 500 Kč až 10 000 Kč).
35. Vzhledem k tomu, že nepřiměřená délka řízení působí účastníkovi újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, není z hlediska případného zadostiučinění rovněž bez významu, kdy se poškozený o řízení samotném fakticky dozvěděl, neboť v řadě případů může řízení probíhat bez jeho vědomí. V takovém případě se při stanovení výše zadostiučinění k období, kdy si účastník probíhajícího řízení ještě nebyl vědom, nepřihlíží, jak plyne z judikatury uvedené výše v bodě 25 odůvodnění tohoto rozsudku. Na druhou stranu však Nejvyšší soud ve své judikatuře dospěl rovněž k závěru, že dozvěděl-li se poškozený o řízení po více než dvou letech jeho průběhu, není již důvod pro krácení roční náhrady za nepřiměřenou délku řízení z důvodu zohlednění počáteční doby řízení. Uvedené krácení totiž není navázáno na osobu poškozeného či účastníka řízení, ale na řízení samotné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 833/2017, nebo ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1171/2020). Tyto závěry přitom odrážejí již zmíněnou skutečnost, že krácení základní částky zadostiučinění na polovinu za první dva roky řízení zohledňuje to, že každé řízení nějakou dobu trvá. Z toho důvodu je třeba uvedené krácení vztahovat k objektivně určenému počátku řízení vyplývajícímu z procesních předpisů, nikoliv k relevantnímu počátku řízení pro toho kterého účastníka, jenž dle výše uvedené judikatury může nastat později. Nesprávná je přitom úvaha odvolacího soudu, že k takovémuto následku dochází pouze v situaci, kdy se poškozený o řízení dozvěděl až po uplynutí prvních dvou let jeho trvání, nebo tehdy, byl-li již předchozí průběh řízení zatížen průtahy, neboť nejenže se jedná o závěr ničím neopodstatněný, ale ani judikatura Nejvyššího soudu důvod pro takovouto úvahu neskýtá, jak patrno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1494/2021, řešícího případ, v němž se poškozená osoba o do té doby bezprůtažném řízení dozvěděla již šest měsíců po jeho zahájení.
36. Přistoupil-li odvolací soud ke krácení základní částky zadostiučinění na polovinu za celou dobu dvou let, jejíž počátek stanovil až na den 25. 4. 2013, kdy se žalobkyně z doručené žaloby a platebního rozkazu o posuzovaném řízení dozvěděla, je tudíž tento jeho právní závěr nesprávný, neboť důvod pro zmíněné krácení byl dán pouze do dne 1. 10. 2014, kdy uplynuly dva roky od okamžiku, kdy řízení jako takové bylo dle procesněprávní úpravy zahájeno (tj. od 1. 10. 2012).
37. Za situace, kdy se žalobkyni podaným dovoláním nepodařilo relevantně zpochybnit žádný z ostatních právních závěrů, ze kterých odvolací soud při stanovení výše výsledného finančního zadostiučinění vycházel, lze tedy s pomocí jejich aplikace a při zohlednění odvolacím soudem zjištěné rozhodné délky posuzovaného řízení dospět ke správnému vyčíslení základní částky na částku 78 440 Kč. Ta vychází z odvolacím soudem stanovené částky 15 000 Kč za rok trvání posuzovaného řízení, přičemž její poloviční výše je namísto celých prvních dvou let odškodňované délky řízení vztažena pouze k době od 25. 4. 2013 do 1. 10. 2014, což za tuto dobu představuje částku 10 730 Kč (tj. částku 7 500 Kč za dobu do 25. 4. 2014, částku 3 125 Kč za dalších pět měsíců do 25. 9. 2014, a částku 105 Kč za zbývajících pět dnů do 1. 10. 2014), s tím, že za další čtyři roky trvání posuzovaného řízení (tj. do 1. 10. 2018) činí tato základní částka částku 60 000 Kč, za dalších šest měsíců pak 7 500 Kč, a za zbývajících pět dní částku 210 Kč.
38. Po úpravě takto určené základní částky odrážející hodnocení kritérií stanovených v § 31a odst. 3 OdpŠk, jak ji provedl odvolací soud, tj. po jejím snížení o 20 % z důvodu složitosti posuzovaného řízení a o 30 % pro jednání žalobkyně v posuzovaném řízení, a naopak po jejím navýšení o 15 % z důvodu zvýšeného významu posuzovaného řízení pro žalobkyni (tzn. po celkovém snížení základní částky o 35 %), tedy konečná výše finančního zadostiučinění, jež žalobkyni náleží, odpovídá částce 50 986 Kč. Pakliže již byla žalobkyni přisouzena částka 47 938 Kč, zbývá jí tedy doplatit částku 3 048 Kč, a to spolu s požadovaným příslušenstvím. Ve vztahu k posledně uvedené částce měl tudíž odvolací soud cestou částečné změny rozsudku soudu prvního stupně žalobě vyhovět.
39. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu řízení v posuzovaném případě zakládá skutečnost, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) napadeným rozhodnutím rozhodl o původním předmětu řízení představovaném částkou 158 716 Kč s příslušenstvím, přestože žalobkyně v dovolacím řízení, jež bylo vedeno proti prvnímu rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. 4. 2022, č. j. 20 Co 32/2022-240, svůj požadavek omezila pouze na částku 100 000 Kč s příslušenstvím, čemuž též posléze odpovídal i rozsah kasačního zásahu dovolacího soudu provedeného jeho rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, č. j. 30 Cdo 2259/2022-282. Co do částky, jež částku 100 000 Kč s příslušenstvím přesahovala, tudíž soudy obou stupňů rozhodly o plnění, které již nebylo předmětem řízení. V tomto rozsahu je tudíž dán nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit a který tak měl vést odvolací soud k částečnému zastavení řízení, a to za současného zrušení rozsudku soudu prvního stupně v této části [§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř., ve spojení s § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
40. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl nesprávně, avšak dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, proto Nejvyšší soud přistoupil k aplikaci § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku I ve výše uvedeném smyslu změnil.
41. S ohledem na změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud dále rozhodl o nákladech řízení, a to nejen o nákladech dovolacího řízení, ale též o nákladech řízení, jež proběhlo před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. Postupoval přitom podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., v souladu s nimiž žalobkyni přísluší plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm vyslovený závěr, že výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť žalobci nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše).
42. Nejvyšší soud proto žalobkyni přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v celkové výši 62 482 Kč, která sestává z následujících položek: 1) soudní poplatek za řízení v prvním stupni ve výši 2 000 Kč; 2) soudní poplatek za dovolací řízení ve výši 7 000 Kč; 3) odměna advokáta ve výši 40 300 Kč za celkem 13 úkonů právní služby po 3 100 Kč za každý úkon [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů – k určení tarifní hodnoty srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 958/14], a to za převzetí a přípravu zastoupení, podání žaloby, doplnění žaloby ze dne 22. 10. 2019, účast na jednáních před soudem prvního stupně ve dnech 6. 8. 2021 a 2. 11. 2021, podání odvolání proti prvnímu rozsudku soudu prvního stupně, účast na jednání před odvolacím soudem dne 7. 4. 2022, podání dovolání proti prvnímu rozsudku odvolacího soudu, účast na jednání před soudem prvního stupně dne 10.
5. 2023, podání odvolání proti druhému rozsudku soudu prvního stupně, podání vyjádření k odvolání žalované, účast na jednání před odvolacím soudem dne 9.
11. 2023 a za dovolání proti napadenému rozsudku; 4) paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 3 900 Kč odpovídající částce 300 Kč za každý ze shora uvedených 13 úkonů právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), 5) náhrada 21% daně z přidané hodnoty ve výši 9 282 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 3. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu