ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a
soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně
Z. T., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu
ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o
zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 167/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2023, č. j. 20 Co 305/2023-371, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2023, č. j. 20 Co
305/2023-371, se v napadeném výroku I mění takto: Rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 10. 5. 2023, č. j. 12 C 167/2019-316, se v zamítavém výroku o
věci samé (výrok II) mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku
3 048 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 29. 7. 2019 do
zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku; co do částky 49
014 Kč s příslušenstvím se tento rozsudek v uvedeném výroku potvrzuje a ve
zbývající části uvedeného výroku se tento rozsudek zrušuje a řízení se v tomto
rozsahu zastavuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před
soudem prvního stupně, před odvolacím soudem a dovolacím soudem v celkové výši
62 482 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr.
Ing. Jana Boučka.
1. Žalobkyně se vůči žalované původně domáhala zaplacení částky 158 716
Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou
utrpěla v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené
délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 6/2014
(dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně svým v pořadí
prvním rozsudkem ze dne 2. 11. 2021, č. j. 12 C 167/2019-165, žalobu zcela
zamítl a současně žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení.
Dospěl totiž k závěru, že délka posuzovaného řízení, které ve vztahu k
žalobkyni trvalo od 25. 4. 2013 do 5. 4. 2019, byla přiměřená, pročež k
tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu soudu nedošlo.
3. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze,
který rozsudkem ze dne 7. 4. 2022, č. j. 20 Co 32/2022-240, uvedený rozsudek
4. Na základě dovolání, jímž však žalobkyně zmíněný první rozsudek
odvolacího soudu napadla pouze v části týkající se potvrzení rozsudku soudu
prvního stupně co do zamítnutí jejího požadavku na zaplacení částky 100 000 Kč
s příslušenstvím, poté Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, č. j. 30
Cdo 2259/2022-282, tento rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu, jakož i
v závislém výroku o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Dovolací soud v této souvislosti odvolacímu soudu vytkl, že při
hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení upraveného
v § 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“),
pominul zjištění prvostupňového soudu, podle kterých v počáteční fázi
posuzovaného řízení došlo k procesně nestandardní situaci, jež spočívala ve
ztrátě odporu, který žalobkyně podala proti vydanému platebnímu rozkazu,
přičemž neobvykle dlouhá doba byla zjištěna též mezi nařízením jednání dne 29.
4. 2014 a termínem jeho konání připadajícím na den 22. 9. 2014. Ve vztahu ke
kritériu významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3
písm. e) OdpŠk] pak dovolací soud konstatoval, že v případě osob v pokročilém
věku, tedy i u žalobkyně, jež byla po celou dobu trvání posuzovaného řízení
osobou starší 75 let, je presumován zvýšený význam řízení. Soudy nižších stupňů
však význam posuzovaného řízení pro žalobkyni zhodnotily jako snížený, což
odůvodnily tím, že žalobkyně je účastna většího počtu soudních řízení a že
předmět tohoto řízení pro ni nebyl, vzhledem k jejím majetkovým poměrům, příliš
významný. Natolik výrazná úprava hodnocení kritéria významu posuzovaného řízení
pro žalobkyni však nemohla dle dovolacího soudu v daném případě obstát,
nebyla-li současně doprovázena zjištěními o tom, že by žalobkyně opakovaně
zneužívala svého práva na přístup k soudu, popřípadě že by její postup již
vykazoval znaky litigiózního (sudičského) jednání, nebo o tom, že předmět
posuzovaného řízení (zahrnující i příslušenství v něm zažalované pohledávky)
byl z pohledu podrobněji zmapovaných majetkových poměrů žalobkyně a její
tehdejší životní situace představován částkou jen velmi málo významnou, jak by
tomu mohlo být např. u částky bagatelní. Takové skutečnosti však dle dovolacího
soudu ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevyplynuly.
5. Odvolací soud poté usnesením ze dne 10. 2. 2023, č. j. 20 Co
32/2022-295, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení, přičemž tak učinil v situaci, kdy předmětem odvolacího řízení již byla
pouze částka 100 000 Kč s příslušenstvím.
6. Další řízení před soudem prvního stupně následně vyústilo ve vydání v
pořadí druhého rozsudku prvostupňového soudu ze dne 10. 5. 2023, č. j. 12 C
167/2019-316, kterým tento soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni částku 47 938 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky
od 29. 7. 2019 do zaplacení (výrok I), zatímco ve zbývajícím rozsahu (který
však soud prvního stupně v rozporu s výše uvedenou výší předmětu řízení
vyčíslil na částku 110 779 Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl (výrok II) a
žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III).
7. V rámci svých skutkových zjištění tento soud popsal průběh
posuzovaného řízení, a to z pohledu časové posloupnosti jednotlivých procesních
úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí. Zjistil přitom, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 1. 10. 2012, kdy se
společnost Pražská plynárenská, a. s., obrátila na Obvodní soud pro Prahu 6 se
žalobou směřující proti žalobkyni (v posuzovaném řízení v postavení žalované) a
požadující zaplacení částky 61 714 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené
ceny dodaného zemního plynu. Poté, co žalující společnost zaplatila dne 24. 10. 2012 soudní poplatek ze žaloby, a to k výzvě soudu ze dne 18. 10. 2012, soud ji
svým usnesením ze dne 25. 2. 2013 vyzval k odstranění vad žaloby, čemuž uvedená
společnost vyhověla podáním, které bylo soudu doručeno dne 1. 3. 2013. Předmětná žaloba byla poté doručena zdejší žalobkyni dne 25. 4. 2013, a to
společně s platebním rozkazem vydaným dne 7. 3. 2013. Dne 29. 5. 2013 žalobkyně
informovala soud o tom, že 29. 4. 2013 podala proti vydanému platebnímu rozkazu
odpor, načež soud tuto skutečnost ověřoval, a to do 14. 11. 2013, kdy se konal
jiný soudní rok, při kterém žalobkyně předložila originál tohoto odporu. Téhož
dne Obvodní soud pro Prahu 6 vyslovil svou místní nepříslušnost pro dané řízení
s tím, že věc bude postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2, jemuž byl spis
předložen dne 14. 1. 2014. Žalobkyně poté opakovaně žádala o odročení
nařízených jednání a taktéž požádala o ustanovení zástupce, pročež se jednání,
jež bylo původně nařízené na den 29. 4. 2014, konalo až 22. 9. 2014, načež
žalobkyně dne 23. 10. 2014 navrhla řízení přerušit z důvodu mimosoudního
jednání se žalující společností. Od 27. 11. 2014 bylo řízení na základě
usnesení soudu ze dne 6. 11. 2014 pravomocně přerušeno, a to podle § 110
občanského soudního řádu, přičemž usnesením ze dne 20. 10. 2015 soud k návrhu
žalující společnosti rozhodl o jeho pokračování. Následovalo jednání konané 26. 1. 2016 a dále jednání konané 8. 8. 2016, v jehož závěru byl vyhlášen rozsudek,
kterým soud žalobě vyhověl. Poté, co byl tento rozsudek dne 2. 11. 2016
rozeslán účastníkům řízení, jej žalobkyně dne 24. 11. 2016 napadla odvoláním. Řízení o něm však bylo usnesením ze dne 6. 1. 2017 zastaveno pro nezaplacení
soudního poplatku, k jehož úhradě byla žalobkyně vyzvána usnesením ze dne 28. 11. 2016. I toto rozhodnutí žalobkyně napadla odvoláním, přičemž soudní
poplatek dne 25. 1. 2017 zaplatila, načež usnesení o zastavení odvolacího
řízení bylo dne 16. 2. 2017 zrušeno. Spis byl 25. 5. 2017 předložen Městskému
soudu v Praze, který 5. 6. 2017 nařídil odvolací jednání na 13. 9. 2017, kdy
svým usnesením z téhož dne rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Po vrácení spisu zmíněnému obvodnímu
soudu, k němuž došlo 26. 9. 2017, byl dne 27. 9. 2017 ve věci ustanoven znalec
k podání znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, a to ve lhůtě čtyřiceti dnů
ode dne doručení tohoto usnesení, jež byla posléze prodloužena do 10. 1. 2018. Požadovaný posudek byl soudu předložen dne 4. 12.
2017, načež jednání, které
bylo nařízeno na den 29. 1. 2018, soud k žádosti žalobkyně zrušil s tím, že
nový termín tohoto jednání stanovil na 12. 3. 2018. I v tomto případě však
žalobkyně požádala o jeho odročení, pročež se jednání konalo až dne 15. 5. 2018
a následně bylo odročeno na den 11. 9. 2018, kdy se však pro nemoc soudkyně
nekonalo. Nový termín jednání byl tedy stanoven na 20. 11. 2018, kdy Obvodní
soud pro Prahu 2 vyhlásil ve věci rozsudek, jímž žalobu zamítl. Žalobkyně poté
svým odvoláním ze dne 15. 1. 2019 napadla nákladový výrok tohoto rozhodnutí,
načež Městský soud v Praze unesením ze dne 15. 3. 2019, které nabylo právní
moci 5. 4. 2019, dotčený rozsudek v napadené části potvrdil.
8. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně vlastní nemovitý
majetek nacházející se v katastrálních územích XY, XY a XY (obec XY), jakož i
to, že je členkou dvou bytových družstev vlastnících nemovitosti v katastrálním
území XY (obec XY). Pro nadbytečnost přitom zamítl návrh na provedení
dokazování přehledem soudních řízení, kterých se žalobkyně účastnila nebo
účastní. Požadavek na zaplacení nárokovaného zadostiučinění žalobkyně předběžně
uplatnila u žalované dne 28. 1. 2019, avšak neúspěšně.
9. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z
aplikace § 1, § 2, § 5 písm. a) a b), § 13 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 odst. 2,
§ 26 a § 31a OdpŠk, soud prvního stupně především uvedl, že posuzované řízení
trvalo ve vztahu k žalobkyni ode dne 25. 4. 2013, kdy jí byla doručena žaloba,
do dne 5. 4. 2019, kdy posuzované řízení pravomocně skončilo, tedy 5 let a 11
měsíců. Tuto délku řízení soud prvního stupně následně poměřil kritérii
upravenými v § 31a odst. 3 OdpŠk, v rámci čehož uvedl, že v posuzovaném řízení
došlo ke dvěma průtahům, z nichž první trval sedm měsíců, tj. od 29. 5. 2013 do
14. 11. 2013, a byl způsoben ztrátou odporu, kterým žalobkyně brojila proti
vydanému platebnímu rozkazu, a druhý průtah, jenž byl pětiměsíční, spadal do
doby ode dne 29. 4. 2014, kdy bylo nařízeno jednání na den 22. 9. 2014, do dne,
kdy se toto jednání konalo. Dále soud prvního stupně přihlédl k vyššímu věku
žalobkyně, jakož i k nikoliv bagatelní výši částky, která byla předmětem
posuzovaného řízení, přičemž posuzované řízení současně shledal jako skutkově i
procesně složitější, a dodal, že se žalobkyně na délce tohoto řízení rovněž
nezanedbatelnou měrou podílela, byť nejednala litigiózně. Na podkladě těchto
hodnocení poté dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému
úřednímu postupu spočívajícímu v jeho (byť jen hraničně) nepřiměřené délce,
přičemž nemajetkovou újmu, která tím žalobkyni vznikla, je namístě odškodnit v
penězích.
10. Vzhledem k tomu, že délka posuzovaného řízení jen mírně přesáhla
délku přiměřenou, vyšel soud prvního stupně při vyčíslení základní částky
přiměřeného zadostiučinění, jež žalobkyni za utrpěnou nemajetkovou újmu náleží,
z částky 15 000 Kč za první dva roky rozhodné délky posuzovaného řízení a dále
za každý další rok jeho trvání, načež dospěl k částce 73 750 Kč. Tuto základní
částku poté snížil o 20 % z důvodu složitosti řízení, neboť probíhalo na dvou
stupních soudní soustavy, z toho dvakrát u obvodního soudu a dvakrát u
městského soudu, a to aniž by ke zrušení vydaného rozhodnutí vedla jeho
nepřezkoumatelnost či jiná závažná procesní vada, a současně se jednalo i o
řízení složitější po stránce skutkové a procesní (nikoliv však po stránce
hmotněprávní), neboť byl v jeho průběhu zpracován znalecký posudek, byl
vyslýchán znalec, byly prováděny listinné důkazy a vyslýcháni svědci, byla
vydána celá řada procesních rozhodnutí (např. o místní nepříslušnosti, o
žádosti žalobkyně o ustanovení zástupce) a realizováno bylo i množství výzev a
jiných procesních úkonů. Stran kritéria jednání poškozeného, kterým přispěl k
délce řízení, dospěl soud prvního stupně k závěru, že se žalobkyně na délce
řízení nemalou měrou podílela, a to svými opakovanými žádostmi o odročení
nařízených jednání, dále tím, že řádně nereagovala na výzvu k zaplacení
soudního poplatku z odvolání, že navrhla přerušit řízení podle § 110 občanského
soudního řádu a že v souvislosti se svou žádostí o ustanovení zástupce pro
řízení odmítala doložit své (jinak mimořádně příznivé) majetkové poměry. Soud
prvního stupně proto z tohoto důvodu základní částku zadostiučinění snížil o
dalších 30 %. Z hlediska postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení soud
prvního stupně základní částku nijak nemodifikoval, neboť kromě dvou výše
zmíněných průtahů, které však nebyly natolik závažné, aby navýšení základní
částky odůvodňovaly, žádná další pochybení soudu neshledal. Do hodnocení
kritéria významu posuzovaného řízení pro poškozenou pak promítl vyšší věk
žalobkyně, pro který základní částku zadostiučinění navýšil o 15 %.
Prvostupňový soud tedy takto dospěl k výsledné částce 47 938 Kč, ohledně níž
žalobě vyhověl, zatímco ve zbývající části žalobního požadavku ji zamítl.
11. K odvolání žalobkyně i žalované poté ve věci znovu rozhodoval
odvolací soud, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud, který
zopakoval dokazování soudním spisem vztahujícím se k posuzovanému řízení,
předně uvedl, že délka posuzovaného řízení byla vzhledem k průtahu spadajícímu
do doby od 29. 5. 2013 do 14. 11. 2013 a souvisejícímu se ztrátou odporu, který
žalobkyně podala proti platebnímu rozkazu, již „hraničně“ nepřiměřená. Oproti
soudu prvního stupně však další období neodůvodněné nečinnosti soudu v
posuzovaném řízení neshledal, neboť k odročení jednání z 29. 4. 2014 až na 22.
9. 2014 došlo na žádost žalobkyně odůvodněnou zamýšleným uzavřením mimosoudní
dohody se žalující společností, jež tento důvod pro odročení jednání, který
souvisel s výsledkem souběžně probíhajícího řízení vedeného u Okresního soudu v
Břeclavi, též sama uznala. Soud tedy tímto postupem poskytl účastníkům
posuzovaného řízení časový prostor pro smírné vyřešení věci, který dle
odvolacího soudu nebyl nijak extrémní, přičemž současně sledoval i průběh
zmíněného souběžně vedeného řízení. Kromě toho účastníci posuzovaného řízení v
září 2014, kdy se odročené jednání konalo, shodně požádali soud o přerušení
řízení, neboť jejich pokus o smírné vyřešení sporu nebyl ani do té doby
ukončen.
12. Odvolací soud dále přisvědčil závěru prvostupňového soudu, že
žalobkyni náleží za vzniklou nemajetkovou újmu zadostiučinění v penězích, a to
s ohledem na zvýšený význam posuzovaného řízení odůvodněný jejím vyšším věkem.
Při stanovení výše základní částky pak ve shodě se soudem prvního stupně vyšel
z částky 15 000 Kč za první dva roky a dále za každý další rok trvání řízení, a
to za současného odmítnutí požadavku žalobkyně na valorizaci uvedené částky z
důvodu inflace, přičemž období od 1. 10. 2012 do 25. 4. 2013, jež předcházelo
doručení žaloby žalobkyni, a v němž proto žalobkyně o zahájeném řízení nevěděla
(a nemohla jí proto vznikat odškodnitelná nemajetková újma), do rozhodné doby
taktéž nezahrnul. Vzhledem k tomu, že v uvedeném období, po které žalobkyně o
řízení nevěděla, nedocházelo k průtahům a jeho délka současně nepřesáhla dobu
dvou let, odvolací soud nepřisvědčil odvolací námitce žalobkyně, podle níž o
jeho délku měla být zkrácena doba prvních dvou let, po níž jí přísluší základní
výše zadostiučinění pouze v poloviční výši. Dále odvolací soud zcela přisvědčil
soudu prvního stupně i v jeho závěrech týkajících se jednotlivých kritérií
upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk, na jejichž základě tento soud základní částku
modifikoval, čímž taktéž dospěl k výsledné výši zadostiučinění odpovídající
částce 47 938 Kč, ohledně níž soud prvního stupně žalobě vyhověl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vztahu k částce 100 000 Kč s
příslušenstvím (ačkoliv, jak již bylo zmíněno výše, do této částky žalobkyně
svůj nárok již omezila v předchozím dovolacím řízení), napadla žalobkyně
včasným dovoláním.
14. Žalobkyně odvolacímu soudu předně vytkla, že nesprávně určil
celkovou odškodnitelnou délku posuzovaného řízení, pokud do ní nezahrnul též
dobu od podání žaloby dne 1. 10. 2012 do doručení této žaloby žalobkyni dne 25.
4. 2013. Tím se měl odvolací soud současně odchýlit od stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp.
zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „Stanovisko“).
15. Odvolací soud se podle žalobkyně dále odchýlil od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.
12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo
833/2017) při řešení otázky týkající se krácení základní částky zadostiučinění
za první dva roky trvání řízení na polovinu, pokud uvedené dva roky nepočítal
ode dne, kdy bylo řízení skutečně zahájeno, ale až od 25. 4. 2013, kdy se
žalobkyně o něm dozvěděla.
16. Pochybení se měl odvolací soud dopustit také při hodnocení kritéria
postupu orgánu veřejné moci, pokud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu
představovanou rozsudkem ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013, ze dne
17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo
5440/2014, ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, ze dne 16. 9. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2687/2022, a ze
dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3113/2022, jakož i v rozporu se Stanoviskem a
s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11, ze dne 8.
11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2571/16, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10,
a ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, opomenul při určení výše
přiměřeného zadostiučinění zohlednit dva průtahy v celkové délce jednoho roku,
ke kterým v posuzovaném řízení došlo. V tomto kontextu žalobkyně rovněž
poznamenala, že za průtah je nutno považovat také období prvních čtyř měsíců
posuzovaného řízení, které uplynuly do okamžiku, než soud vyzval společnost
Pražská plynárenská, a. s., k odstranění vad žaloby. Pokud pak odvolací soud
kvalifikoval ztrátu odporu podaného žalobkyní jako průtah v řízení, a nikoliv
jako zmatečnostní vadu, odchýlil se tím nadto od rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020. Nezohledněním uvedených průtahů
(resp. zmatečnosti) nadto odvolací soud porušil princip proporcionality, a to v
rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3067/13,
a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4450/2016, a
ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015.
17. Žalobkyně je dále přesvědčena, že odvolací soud nesprávně posoudil
kritérium složitosti posuzovaného řízení, pokud při hodnocení vlivu
instančnosti tohoto řízení na jeho délku nezohlednil to, že žalobkyně byla
„úspěšným uplatňovatelem práva“, čímž se odchýlil od závěru vysloveného v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010.
Dovolatelka rovněž zdůraznila, že posuzované řízení bylo vedeno pouze na dvou
stupních soudní soustavy, neboť v něm nebyl využit mimořádný opravný
prostředek. Otázku, zda je i v takovém případě namístě posuzované řízení
hodnotit jako složité pro jeho víceinstančnost, přitom dovolací soud dle jejího
názoru ve svém rozhodování dosud neřešil.
18. Základní výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou řízení, jež byla určena ve Stanovisku v rozmezí od 15 000
Kč do 20 000 Kč, by konečně měla být valorizována, a to v závislosti na změně
ekonomické situace, k níž od doby přijetí Stanoviska v České republice došlo,
zejména pak s ohledem na vývoj míry inflace a zvýšení životní úrovně
společnosti. Nejvyšší soud by tak měl současně rozhodnout jinak, než jak tuto
otázku posoudil v rozsudku ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze
dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, nebo v usnesení ze dne 27. 4. 2021,
sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021. Pakliže
odvolací soud uvedené změny nezohlednil, je žalobkyně přesvědčena o tom, že se
jeho rozhodnutí ocitlo též v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1.
2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, ze dne
21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, a ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS
350/03, stejně jako v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 23. 11.
2005, sp. zn. 21 Cdo 2608/2004, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 279/2004,
které (na rozdíl od dříve zmíněných rozhodnutí dovolacího soudu) valorizaci
jako „prostředek dorovnávání životní úrovně“ společnosti využívají.
19. Závěrem proto žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil, a aby věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení s tím, že věc bude přikázána jinému senátu.
20. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
22. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž
současně obsahuje i všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
23. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
24. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Otázka týkající se určení délky posuzovaného řízení, za níž
žalobkyni náleží odškodnění, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně judikoval, že
nevěděl-li žalovaný o řízení proti němu vedeném, nemohla mu za dobu od jeho
zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková
újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení, a to ani v případě, kdyby již ke dni
zjištění existence řízení ze strany žalovaného bylo dané řízení nepřiměřeně
dlouhé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo
4336/2010, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn.
30 Cdo 2952/2014, a ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2368/2020, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 227/2014, a ze dne
15. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 783/2017). Předmětem odškodnění má být právě stav
nejistoty, jemuž je účastník řízení vystaven po nepřiměřeně dlouhou dobu.
Samotná okolnost, že řízení trvá nepřiměřeně dlouho (třeba i proto, že orgán
vedoucí řízení nedodržel zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí), tedy pro
případ, že účastník o řízení neví, a není proto vystaven nejistotě ohledně jeho
výsledku, nezakládá právo tohoto účastníka na odčinění újmy z nepřiměřeně
dlouhého řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 30
Cdo 2239/2023). Odvolací soud se tak od výše uvedené judikatury neodchýlil,
pokud období od zahájení řízení dne 1. 10. 2012 do okamžiku doručení žaloby a
platebního rozkazu žalobkyni dne 25. 4. 2013, kdy se žalobkyně o vedení řízení
dozvěděla, do odškodňované délky řízení nezahrnul.
26. Dovolání není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. ani pro řešení
otázky náležitého promítnutí zjištěného průtahu do úvah odvolacího soudu
týkajících se hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném
řízení upraveného v § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. V této souvislosti je
především třeba uvést, že v souladu se skutkovými závěry odvolacího soudu došlo
v posuzovaném řízení pouze k jedinému období neodůvodnitelné nečinnosti soudu o
délce sedmi měsíců, které spadalo do doby od 29. 5. 2013 do 14. 11. 2013 a bylo
způsobeno ztrátou odporu, jímž žalobkyně napadla vydaný platební rozkaz.
Přičítá-li žalobkyně k tomuto průtahu další časové úseky, jež v dovolání uvádí,
vymezuje se tím proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, které její
přesvědčení o této další neodůvodněné nečinnosti soudu nepotvrzují. V této
části svého dovolání tudíž žalobkyně buduje svou dovolací argumentaci na
zpochybnění skutkového základu, ze kterého odvolací soud při svém rozhodování
vycházel, a to navzdory tomu, že Nejvyšší soud je skutkovými zjištěními
odvolacího soudu vázán a žalobkyně tak jeho zpochybňováním uplatňuje
nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
27. Jedná-li se pak o odvolacím soudem zjištěný sedmiměsíční průtah,
dovolací soud konstantně judikuje, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci
představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, či jinou
procesní nesprávností, musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění, neboť
důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze
taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako zvlášť
závažná, když ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v
závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a
ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Dospěl-li tedy odvolací soud na
základě svých skutkových zjištění k závěru, že navzdory tomu, že soud svou
nečinností zapříčiněnou ztrátou podaného odporu přispěl k prodloužení
posuzovaného řízení, nejednalo se – a to v kontextu celkové délky tohoto řízení
odpovídající bezmála šesti letům – o okolnost, která by měla být vyhodnocena
jako natolik závažná, aby v její existenci mohl být spatřován důvod pro další
navýšení základní částky zadostiučinění, od zmíněné ustálené judikatury
dovolacího soudu se neodchýlil. Odvolací soud tím současně dostál i požadavku
plynoucímu např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo
35/2012, v souladu s nímž se na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v
návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění projeví kritéria uvedená v §
31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce
řízení podílela. Skutečnost, že žalobkyně předmětné pochybení orgánu veřejné
moci hodnotí nikoliv jako průtah v řízení, nýbrž jako zmatečnostní vadu, je
přitom (vzhledem k jeho nezměněnému dopadu na průběh posuzovaného řízení)
nevýznamná.
28. Ani otázka složitosti posuzovaného řízení související s jeho vedením
na více stupních soudní soustavy přípustnost podaného dovolání ve smyslu
citovaného § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ani při jejím řešení se odvolací
soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud při hodnocení
složitosti posuzovaného řízení k jeho instančnosti, jež nebyla zapříčiněna
závažnými procesními nedostatky v postupu soudu, přihlédl. Podle závěrů
plynoucích z části IV. Stanoviska totiž nelze přičítat k tíži státu prodloužení
délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo
námitky účastníků řízení. Ve vztahu k počtu stupňů soudní soustavy Nejvyšší
soud v téže části Stanoviska rovněž uvedl, že je třeba vnímat, že s rostoucím
počtem soudních instancí (popř. stupňů jiných orgánů veřejné moci), které se do
řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení, neboť je v takovém
případě prodlužovaná o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu,
pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do
dalšího postupu v řízení, přičemž toto prodloužení řízení je zásadně
ospravedlnitelné (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp.
zn. 30 Cdo 2138/2009, nebo ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013).
Nejvyšší soud ve své judikatuře rovněž již několikrát uvedl, že tomuto závěru
se nikterak nepříčí, pokud soud zohlední opakované rozhodování soudů dvou
instancí, ke kterému došlo i v nyní řešeném případě, když posuzované řízení
probíhalo na dvou stupních vždy dvakrát (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013, a ze dne 16. 3. 2022, sp.
zn. 30 Cdo 1494/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2021, sp.
zn. 30 Cdo 1362/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3124/21).
29. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. konečně nelze
dovodit ani ve vztahu k otázce, zda je namístě přistoupit k valorizaci
základních částek připadajících na finanční zadostiučinění za nepřiměřeně
dlouhé řízení, jejichž výše plyne ze Stanoviska, a to v reakci na změnu životní
úrovně společnosti a na inflaci, tedy otázka, kterou by měl dovolací soud dle
názoru žalobkyně posoudit jinak, než jak plyne z jeho dosavadní judikatury. K
možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický
růst v České republice, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11.
2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního
zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění
přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se
vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného
výsledku. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani
znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6.
2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k
otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn.
30 Cdo 1153/2019). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní
částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok
trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než
45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České
republice Evropský soud pro lidská práva. Nejvyšší soud proto i ve své nedávné
judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě
tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává (kromě
rozsudků zmíněných dovolatelem srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022). Tento postoj dovolacího soudu je současně
ve shodě s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a
45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS
1303/21, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS
723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn.
IV. ÚS 1204/23, a ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23. Z této recentní
judikatury je totiž patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané
odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet
individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby
dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve
Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí, nikoliv však to, aby bez dalšího
sledovalo matematický výpočet vycházející pouze z vývoje vybraných ekonomických
parametrů, jak žalobkyně v dovolání prosazuje.
30. Dovolání je však přípustné v části týkající se otázky vymezení délky
doby, za kterou poškozenému, jenž se o vedení nepřiměřeně dlouhého řízení
dozvěděl až s určitým odstupem po jeho zahájení, přísluší základní částka
odškodnění snížená na polovinu, neboť při řešení této otázky se odvolací soud
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
31. Dovolání je důvodné.
32. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
33. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odstavec 3).
34. Již ze Stanoviska (srov. část VI) se podává, že odůvodnění výše
přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze
základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a
částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením
vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b)
až e) OdpŠk. Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní
částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje
v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení,
tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší
soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení
vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba
řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována
ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto
problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky
řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než
jsou částky uvedené výše; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení
dohromady (za jeden rok pak 7 500 Kč až 10 000 Kč).
35. Vzhledem k tomu, že nepřiměřená délka řízení působí účastníkovi újmu
spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, není z hlediska případného
zadostiučinění rovněž bez významu, kdy se poškozený o řízení samotném fakticky
dozvěděl, neboť v řadě případů může řízení probíhat bez jeho vědomí. V takovém
případě se při stanovení výše zadostiučinění k období, kdy si účastník
probíhajícího řízení ještě nebyl vědom, nepřihlíží, jak plyne z judikatury
uvedené výše v bodě 25 odůvodnění tohoto rozsudku. Na druhou stranu však
Nejvyšší soud ve své judikatuře dospěl rovněž k závěru, že dozvěděl-li se
poškozený o řízení po více než dvou letech jeho průběhu, není již důvod pro
krácení roční náhrady za nepřiměřenou délku řízení z důvodu zohlednění
počáteční doby řízení. Uvedené krácení totiž není navázáno na osobu poškozeného
či účastníka řízení, ale na řízení samotné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo
833/2017, nebo ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1171/2020). Tyto závěry
přitom odrážejí již zmíněnou skutečnost, že krácení základní částky
zadostiučinění na polovinu za první dva roky řízení zohledňuje to, že každé
řízení nějakou dobu trvá. Z toho důvodu je třeba uvedené krácení vztahovat k
objektivně určenému počátku řízení vyplývajícímu z procesních předpisů, nikoliv
k relevantnímu počátku řízení pro toho kterého účastníka, jenž dle výše uvedené
judikatury může nastat později. Nesprávná je přitom úvaha odvolacího soudu, že
k takovémuto následku dochází pouze v situaci, kdy se poškozený o řízení
dozvěděl až po uplynutí prvních dvou let jeho trvání, nebo tehdy, byl-li již
předchozí průběh řízení zatížen průtahy, neboť nejenže se jedná o závěr ničím
neopodstatněný, ale ani judikatura Nejvyššího soudu důvod pro takovouto úvahu
neskýtá, jak patrno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 30
Cdo 1494/2021, řešícího případ, v němž se poškozená osoba o do té doby
bezprůtažném řízení dozvěděla již šest měsíců po jeho zahájení.
36. Přistoupil-li odvolací soud ke krácení základní částky
zadostiučinění na polovinu za celou dobu dvou let, jejíž počátek stanovil až na
den 25. 4. 2013, kdy se žalobkyně z doručené žaloby a platebního rozkazu o
posuzovaném řízení dozvěděla, je tudíž tento jeho právní závěr nesprávný, neboť
důvod pro zmíněné krácení byl dán pouze do dne 1. 10. 2014, kdy uplynuly dva
roky od okamžiku, kdy řízení jako takové bylo dle procesněprávní úpravy
zahájeno (tj. od 1. 10. 2012).
37. Za situace, kdy se žalobkyni podaným dovoláním nepodařilo relevantně
zpochybnit žádný z ostatních právních závěrů, ze kterých odvolací soud při
stanovení výše výsledného finančního zadostiučinění vycházel, lze tedy s pomocí
jejich aplikace a při zohlednění odvolacím soudem zjištěné rozhodné délky
posuzovaného řízení dospět ke správnému vyčíslení základní částky na částku 78
440 Kč. Ta vychází z odvolacím soudem stanovené částky 15 000 Kč za rok trvání
posuzovaného řízení, přičemž její poloviční výše je namísto celých prvních dvou
let odškodňované délky řízení vztažena pouze k době od 25. 4. 2013 do 1. 10.
2014, což za tuto dobu představuje částku 10 730 Kč (tj. částku 7 500 Kč za
dobu do 25. 4. 2014, částku 3 125 Kč za dalších pět měsíců do 25. 9. 2014, a
částku 105 Kč za zbývajících pět dnů do 1. 10. 2014), s tím, že za další čtyři
roky trvání posuzovaného řízení (tj. do 1. 10. 2018) činí tato základní částka
částku 60 000 Kč, za dalších šest měsíců pak 7 500 Kč, a za zbývajících pět dní
částku 210 Kč.
38. Po úpravě takto určené základní částky odrážející hodnocení kritérií
stanovených v § 31a odst. 3 OdpŠk, jak ji provedl odvolací soud, tj. po jejím
snížení o 20 % z důvodu složitosti posuzovaného řízení a o 30 % pro jednání
žalobkyně v posuzovaném řízení, a naopak po jejím navýšení o 15 % z důvodu
zvýšeného významu posuzovaného řízení pro žalobkyni (tzn. po celkovém snížení
základní částky o 35 %), tedy konečná výše finančního zadostiučinění, jež
žalobkyni náleží, odpovídá částce 50 986 Kč. Pakliže již byla žalobkyni
přisouzena částka 47 938 Kč, zbývá jí tedy doplatit částku 3 048 Kč, a to spolu
s požadovaným příslušenstvím. Ve vztahu k posledně uvedené částce měl tudíž
odvolací soud cestou částečné změny rozsudku soudu prvního stupně žalobě
vyhovět.
39. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Takovou vadu řízení v posuzovaném případě zakládá
skutečnost, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) napadeným
rozhodnutím rozhodl o původním předmětu řízení představovaném částkou 158 716
Kč s příslušenstvím, přestože žalobkyně v dovolacím řízení, jež bylo vedeno
proti prvnímu rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. 4. 2022, č. j. 20 Co
32/2022-240, svůj požadavek omezila pouze na částku 100 000 Kč s
příslušenstvím, čemuž též posléze odpovídal i rozsah kasačního zásahu
dovolacího soudu provedeného jeho rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, č. j. 30 Cdo
2259/2022-282. Co do částky, jež částku 100 000 Kč s příslušenstvím
přesahovala, tudíž soudy obou stupňů rozhodly o plnění, které již nebylo
předmětem řízení. V tomto rozsahu je tudíž dán nedostatek podmínky řízení,
který nelze odstranit a který tak měl vést odvolací soud k částečnému zastavení
řízení, a to za současného zrušení rozsudku soudu prvního stupně v této části
[§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř., ve spojení s § 219a odst. 1 písm. a) a §
221 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
40. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl nesprávně, avšak dosavadní
výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, proto Nejvyšší soud
přistoupil k aplikaci § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. a napadený rozsudek
odvolacího soudu v jeho výroku I ve výše uvedeném smyslu změnil.
41. S ohledem na změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší
soud dále rozhodl o nákladech řízení, a to nejen o nákladech dovolacího řízení,
ale též o nákladech řízení, jež proběhlo před soudem prvního stupně a před
soudem odvolacím. Postupoval přitom podle § 243c odst. 3 věty první, § 224
odst. 1 a 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., v souladu s nimiž
žalobkyni přísluší plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013,
uveřejněné pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm
vyslovený závěr, že výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce
dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu
anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení
práva, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve
smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť žalobci nebylo
přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše).
42. Nejvyšší soud proto žalobkyni přiznal náhradu účelně vynaložených
nákladů řízení v celkové výši 62 482 Kč, která sestává z následujících položek:
1) soudní poplatek za řízení v prvním stupni ve výši 2 000 Kč;
2) soudní poplatek za dovolací řízení ve výši 7 000 Kč;
3) odměna advokáta ve výši 40 300 Kč za celkem 13 úkonů právní služby po 3 100
Kč za každý úkon [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. a), d),
g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů – k
určení tarifní hodnoty srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp.
zn. 30 Cdo 3378/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 958/14], a to za
převzetí a přípravu zastoupení, podání žaloby, doplnění žaloby ze dne 22. 10.
2019, účast na jednáních před soudem prvního stupně ve dnech 6. 8. 2021 a 2.
11. 2021, podání odvolání proti prvnímu rozsudku soudu prvního stupně, účast na
jednání před odvolacím soudem dne 7. 4. 2022, podání dovolání proti prvnímu
rozsudku odvolacího soudu, účast na jednání před soudem prvního stupně dne 10.
5. 2023, podání odvolání proti druhému rozsudku soudu prvního stupně, podání
vyjádření k odvolání žalované, účast na jednání před odvolacím soudem dne 9.
11. 2023 a za dovolání proti napadenému rozsudku;
4) paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 3 900 Kč odpovídající
částce 300 Kč za každý ze shora uvedených 13 úkonů právní služby (§ 13 odst. 4
advokátního tarifu),
5) náhrada 21% daně z přidané hodnoty ve výši 9 282 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 3. 2024
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu