Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů a) FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, reg. č. FL-0001,030.270-0, sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, a b) Hans Adam II. von und zu Liechtenstein, zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2023 č. j. 22 Cdo 2449/2023-596, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. března 2023 č. j. 11 Co 205/2022-522 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. dubna 2022 č. j. 17 C 158/2021-434, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Povodí Odry, státního podniku, sídlem Varenská 3101/49, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatelé žalobou domáhali vyklizení konkrétně vymezených nemovitostí v katastrálních územích Bílčice, Jelení u Bruntálu, Karlovec, Krnov-Horní Předměstí, Leskovec nad Moravicí, Rázová, Roudno, a vydání jejich plodů a užitků, případně zaplacení částky rovnající se hodnotě těchto plodů a užitků, in eventum zaplacení náhrady za tyto nemovitosti. Stěžovatelka a) se rovněž domáhala určení vlastnického práva k těmto nemovitostem.
3. Podle stěžovatelů sporné nemovitosti fyzicky ovládl v roce 1945 stát, aniž by mu k tomu svědčil právní důvod. Jejich vlastníkem tak zůstal až do své smrti František Josef II. Lichtenštejn (dále jen "zůstavitel"). Dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, se podle nich nevztahoval na zůstavitele. Stěžovatelka a) tvrdí, že jako všeobecná právní nástupkyně zůstavitele je vlastnicí vymezených nemovitostí. Stěžovatel b) uvádí, že mu k těmto nemovitostem podle práva Lichtenštejnského knížectví přísluší požívací právo.
4. Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl.
5. K odvolání stěžovatelů ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
6. Dovolání stěžovatelům Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením pro nepřípustnost, neboť odvolací soud věc řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž není důvod se odchylovat.
7. Stěžovatelé tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jejich právo na spravedlivý proces a související práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo na soukromí a rodinný život a související práva podle čl. 3 odst. 2 Listiny, čl. 10 a čl. 32 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy. V této souvislosti napadená rozhodnutí rovněž porušují právo na rovné zacházení podle čl. 3 odst. 1 a čl. 24 Listiny a čl. 14 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 a čl. 5 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (dále jen "Mezinárodní úmluva"), jakož i právo na účinný opravný prostředek podle čl. 13 Úmluvy a čl. 6 Mezinárodní úmluvy.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Vyčerpali též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona, a ústavní stížnost je tak přípustná.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). V minulosti Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout, pouze pokud soudy při své činnosti zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele.
10. Pro posouzení nynější věci je určující, že stěžovatelé se na Ústavní soud obrátili s řadou obdobných ústavních stížností, které vycházejí z prakticky identických skutkových okolností a závisí na vyřešení stejných právních otázek. Tyto věci jsou vedeny u všech senátů pod sp. zn. I. ÚS 1639/23
,
I. ÚS 2704/23
,
I. ÚS 2705/23
,
IV. ÚS 2802/23
,
II. ÚS 2803/23
,
II. ÚS 2804/23
,
I. ÚS 2993/23
,
I. ÚS 2991/23
,
II. ÚS 2992/23
,
IV. ÚS 2994/23
,
I. ÚS 3071/23
,
III. ÚS 3072/23
,
II. ÚS 3140/23
,
I. ÚS 3141/23
,
II. ÚS 3142/23
,
I. ÚS 3347/23
,
IV. ÚS 424/24
a
I. ÚS 970/24
.
11. První senát, jemuž napadla v pořadí první věc - vedená pod sp. zn. I. ÚS 1639/23
- proto s přihlédnutím k tomu, že ve všech shora uvedených ústavních stížnostech stěžovatelé činili spornou stejnou právní otázku, jež je tedy relevantní i pro rozhodnutí nyní posuzované věci, o kteréžto právní otázce by rozhodovaly jiné senáty Ústavního soudu a mohla by tak vzniknout nejednota judikatury, rozhodl o postoupení věci k projednání a rozhodnutí plénu. Učinil tak podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. i) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. j. Org. 24/14, o atrahování působnosti.
12. Plénum Ústavního soudu následně rozhodlo v postoupené věci zamítavým nálezem ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 10/24
. Ústavní soud zde s odkazem na dlouhodobě ustálenou judikaturu k tzv. Benešovým dekretům zdůraznil, že civilní soudy nejsou oprávněny nově přezkoumávat rozhodnutí tehdejších správních orgánů. Úzkou výjimku z toho pravidla stanovily pouze restituční předpisy. Ústavní soud tedy potvrdil, že stěžovatelé se nemohli civilními žalobami úspěšně domáhat vlastnického práva k věcem, kterých se stát zmocnil před 25. 2. 1948 nebo v období rozhodném pro restituce. Pro tyto účely by bylo případně možné uplatňovat pouze tzv. restituční nároky, které však stěžovatelé nevznesli.
13. Nosné stížnostní důvody, jakož i relevantní skutkové okolnosti jsou v nyní projednávané věci totožné. Ústavní soud proto následuje své výše nastíněné závěry vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24
.
14. Námitka podjatosti vůči soudkyni Nejvyššího soudu Petře Kubáčkové, která v minulosti rozhodovala obdobnou věc u krajského soudu, přitom není důvodná. Nejvyšší soud zde plně následoval svou dřívější judikaturu v těchto věcech a okolnosti případu nezavdávají pochybnosti o nepodjatosti této soudkyně v subjektivním ani objektivním smyslu. Je běžné, že soudci rozhodují opakovaně typové či podobné věci, což nemůže založit jejich podjatost. Podjatý by soudce byl naopak tehdy, pokud by totožnou věc rozhodoval na soudu nižšího a poté na soudu vyššího stupně (viz § 14 odst. 2 občanského soudního řádu).
15. Na výše uvedených závěrech nic nemění ani námitky stěžovatelů týkající se nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud odkázal na judikaturu, která byla ve věci stěžovatelů vydána, a která se právním otázkám stěžovatelů věnovala. Ústavní soud v tomto směru neshledal ústavněprávně relevantní pochybení.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu