Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, reg. č. FL-0001,030.270-0, sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, a 2) Hans Adam II. von und zu Liechtenstein, zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, č. j. 22 Cdo 3773/2022-612, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2022, č. j. 28 Co 49/2022-529, a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. 9. 2021, č. j. 5 C 388/2018-404, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se žalobou před civilními soudy domáhali vyklizení nemovitých věcí v katastrálních územích Kounice a Chrást u Poříčan ("sporné nemovitosti"), případně zaplacení peněžité náhrady. Stěžovatelka se rovněž domáhala určení vlastnického práva k těmto nemovitostem, přičemž tvrdila, že sporné nemovitosti vlastní, neboť je univerzální dědičkou Františka Josefa II. Lichtenštejna ("zůstavitel"). Stěžovatel uváděl, že mu k nim jako nynější hlavě Lichtenštejnského knížectví náleží požívací práva odvozená z jejich vlastnictví stěžovatelkou.
2. Stěžovatelé v průběhu předchozího řízení tvrdili, že sporné nemovitosti v roce 1945 stát fyzicky ovládl, ale neměl k tomu právní důvod, a jejich vlastníkem tak zůstal až do své smrti zůstavitel. Dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa ("dekret"), se podle nich nevztahoval na zůstavitele, ani na sporné nemovitosti.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Nymburce ("okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl.
4. K odvolání stěžovatelů ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze ("krajský soud"), který rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
5. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením pro nepřípustnost, neboť odvolací soud věc řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž není důvod se odchylovat. Nejvyšší soud odkázal na relevantní judikaturu a zdůraznil, že tvrzené křivdy způsobené před 25. 2. 1948 se neodčiňují, nelze-li je podřadit pod restituční tituly. Stát se v roce 1945 chopil držby sporných nemovitostí, zůstavitel byl konfiskačním výměrem označen za osobu německé národnosti a proti konfiskaci se neúspěšně bránil. Nemovitosti nabyl stát do vlastnictví účinností dekretu, a zůstavitel je tak nemohl převést na stěžovatelku. Tvrzení o nicotnosti deklaratorního správního rozhodnutí na tom s ohledem na ustálenou judikaturu nemůže nic změnit.
6. Stěžovatelé s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadají je ústavní stížností, v níž namítají porušení práva na spravedlivý proces a práv souvisejících podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, práva na ochranu soukromí, práva na rodinný život a práv souvisejících podle čl. 3 odst. 2 Listiny, čl. 10 a čl. 32 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy. V té souvislosti namítají rovněž porušení práva na rovné zacházení podle čl. 3 odst. 1 a čl. 24 Listiny a čl. 14 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 a čl. 5 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace ("Mezinárodní úmluva"), jakož i práva na účinný opravný prostředek podle čl. 13 Úmluvy a čl. 6 Mezinárodní úmluvy.
7. Stížnostní argumentaci není nutné rekapitulovat detailněji (srov. dále). Postačí uvést, že její podstatou je zpochybnění konfiskace sporných nemovitostí podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb.
8. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Pro posouzení nynější věci je určující, že stěžovatelé se na Ústavní soud obrátili s řadou obdobných ústavních stížností, které vycházejí z prakticky identických skutkových okolností a závisí na vyřešení stejných právních otázek. Tyto věci jsou vedeny u všech senátů pod sp. zn. I. ÚS 1639/23 ,
,
I. ÚS 2705/23
,
,
II. ÚS 2803/23
,
II. ÚS 2804/23
,
I. ÚS 2993/23
,
I. ÚS 2991/23
,
II. ÚS 2992/23
,
IV. ÚS 2994/23
,
I. ÚS 3071/23
,
III. ÚS 3072/23
,
II. ÚS 3140/23
,
I. ÚS 3141/23
,
II. ÚS 3142/23
,
I. ÚS 3347/23
,
IV. ÚS 424/24
a
I. ÚS 970/24
.
10. První senát, jemuž napadla v pořadí první věc - vedená pod sp. zn. I. ÚS 1639/23
- proto s přihlédnutím k tomu, že ve všech shora uvedených ústavních stížnostech stěžovatelé činili spornou stejnou právní otázku, jež je tedy relevantní i pro rozhodnutí nyní posuzované věci, o kteréžto právní otázce by rozhodovaly jiné senáty Ústavního soudu a mohla by tak vzniknout nejednota judikatury, rozhodl o postoupení věci k projednání a rozhodnutí plénu. Učinil tak podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. i) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. j. Org. 24/14, o atrahování působnosti.
11. Plénum Ústavního soudu následně rozhodlo v postoupené věci zamítavým nálezem ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 10/24
; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz. Ústavní soud zde s odkazem na dlouhodobě ustálenou judikaturu k tzv. Benešovým dekretům zdůraznil, že civilní soudy nejsou oprávněny nově přezkoumávat rozhodnutí tehdejších správních orgánů. Úzkou výjimku z toho pravidla stanovily pouze restituční předpisy. Ústavní soud tedy potvrdil, že stěžovatelé se nemohli civilními žalobami úspěšně domáhat vlastnického práva k věcem, kterých se stát zmocnil před 25. 2. 1948 nebo v období rozhodném pro restituce. Pro tyto účely by bylo případně možné uplatňovat pouze tzv. restituční nároky, které však stěžovatelé nevznesli.
12. Ústavní soud současně připomíná, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, jakož i z § 13 a 23 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že Ústavní soud je vázán svou vlastní nálezovou judikaturou, resp. právními názory v ní obsaženými. Stejně tak každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích (srov. § 13 občanského zákoníku). Jde o projev předvídatelnosti soudního rozhodování a zásady legitimního očekávání účastníků řízení. Tato zásada se uplatní bez ohledu na výsledek řízení, což znamená, že se uplatní i tehdy, je-li účastník - tak jako nyní stěžovatelé - neúspěšný.
13. Citovaný plenární nález tudíž předurčuje výrok rozhodnutí o ústavní stížnosti v nynější věci, která je co do skutkových okolností i právního posouzení zcela srovnatelná s věcí, o níž rozhodovalo plénum zdejšího soudu. Na tomto místě proto postačí pouze odkázat na odůvodnění uvedeného nálezu, neboť opakovat, co již Ústavní soud obsáhle vyložil, by bylo nadbytečné. Ústavní soud se v tomto nálezu vyjádřil ke všem námitkám, které stěžovatelé předkládají i v nyní posuzovaném návrhu. Klíčový je zejména závěr Ústavního soudu, dle kterého "soudy postupovaly v souladu s ústavním pořádkem, když nevyhověly požadavku stěžovatelů, aby se zabývaly tvrzenými vadami konfiskačního výměru, kterým byl zůstavitel kategorizován. Vycházely z něj a nemohly ani postupovat jinak. Tímto postupem proto nezaložily porušení práva na spravedlivý proces" (srov. nález Pl. ÚS 10/24
, bod 48). Ústavní soud dále odmítl námitky tvrzené nicotnosti konfiskačního výměru (srov. tamtéž, body 49-55), vyslovil se k otázce účinků plynutí času ve vztahu k (ne)možnosti zpochybnění faktické konfiskace a vypořádal se rovněž s argumenty dovolávajícími se porušení práva vlastnit majetek, včetně legitimního očekávání stěžovatelů vůči spornému majetku (body 68-77), jakož i práva na ochranu soukromí a rodinného života (body 78-82).
14. Jak již Ústavní soud vysvětlil výše, tyto závěry jsou plně použitelné i v kontextu nyní posuzovaného případu.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu