Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů a) FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, reg. č. FL-0001,030.270-0, sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, a b) Hans Adam II. von und zu Liechtenstein, zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2023, č. j. 22 Cdo 2409/2023-487, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2023, č. j. 11 Co 208/2022-439, a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 4. 2022, č. j. 17 C 161/2021-367, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a podniku Povodí Moravy, s. p., sídlem Dřevařská 11, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se žalobou před civilními soudy domáhali vyklizení a předání blíže specifikovaných nemovitých věcí v katastrálním území Čabová ("sporné nemovitosti") a zaplacení 100 000 Kč, případně zaplacení peněžité náhrady za sporné nemovitosti. Stěžovatelka se rovněž domáhala určení vlastnického práva ke sporným nemovitostem, přičemž tvrdila, že je vlastní, neboť je univerzální dědičkou Františka Josefa II. Lichtenštejna ("zůstavitel").
2. Stěžovatelé v průběhu řízení před obecnými soudy tvrdili, že sporné nemovitosti v roce 1945 stát fyzicky ovládl, ale neměl k tomu právní důvod, a jejich vlastníkem tak zůstal až do své smrti zůstavitel. Dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa ("dekret"), se podle nich nevztahoval na zůstavitele, ani na sporné nemovitosti.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Bruntále ("okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl.
4. K odvolání stěžovatelů ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě ("krajský soud"), který stěžovatelům rovněž nevyhověl a napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
5. Dovolání stěžovatelům Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením pro nepřípustnost, neboť odvolací soud věc řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž není důvod se odchylovat.
6. Stěžovatelé se závěry obecných soudů nesouhlasí a napadají je ústavní stížností, v níž namítají porušení práva na spravedlivý proces a práv souvisejících podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, práva na ochranu soukromí, práva na rodinný život a práv souvisejících podle čl. 3 odst. 2 Listiny, čl. 10 a čl. 32 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy. V té souvislosti namítají rovněž porušení práva na rovné zacházení podle čl. 3 odst. 1 a čl. 24 Listiny a čl. 14 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 a čl. 5 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace "Mezinárodní úmluva"), jakož i práva na účinný opravný prostředek podle čl. 13 Úmluvy a čl. 6 Mezinárodní úmluvy.
7. Stížnostní argumentaci není nutné rekapitulovat detailněji (srov. dále). Postačí uvést, že její podstatou je zpochybnění konfiskace sporných nemovitostí podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb.
8. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Pro posouzení nynější věci je určující, že stěžovatelé se na Ústavní soud obrátili s řadou obdobných ústavních stížností, které vycházejí z prakticky identických skutkových okolností a závisí na vyřešení stejných právních otázek. Tyto věci jsou vedeny u všech senátů pod sp. zn. I. ÚS 2704/23 ,
,
,
II. ÚS 2803/23
,
II. ÚS 2804/23
,
I. ÚS 2993/23
,
I. ÚS 2991/23
,
II. ÚS 2992/23
,
IV. ÚS 2994/23
,
I. ÚS 3071/23
,
III. ÚS 3072/23
,
II. ÚS 3140/23
,
I. ÚS 3141/23
,
II. ÚS 3142/23
,
I. ÚS 3347/23
,
IV. ÚS 424/24
a
I. ÚS 970/24
.
10. První senát, jemuž napadla v pořadí první věc - vedená pod sp. zn. I. ÚS 1639/23
- proto s přihlédnutím k tomu, že ve všech shora uvedených ústavních stížnostech stěžovatelé činili spornou stejnou právní otázku, jež je tedy relevantní i pro rozhodnutí nyní posuzované věci, o kteréžto právní otázce by rozhodovaly jiné senáty Ústavního soudu a mohla by tak vzniknout nejednota judikatury, rozhodl o postoupení věci k projednání a rozhodnutí plénu. Učinil tak podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. i) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. j. Org. 24/14, o atrahování působnosti.
11. Plénum Ústavního soudu následně rozhodlo v postoupené věci zamítavým nálezem ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 10/24
; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz. Ústavní soud zde s odkazem na dlouhodobě ustálenou judikaturu k tzv. Benešovým dekretům zdůraznil, že civilní soudy nejsou oprávněny nově přezkoumávat rozhodnutí tehdejších správních orgánů. Úzkou výjimku z toho pravidla stanovily pouze restituční předpisy. Ústavní soud tedy potvrdil, že stěžovatelé se nemohli civilními žalobami o ochranu a na určení úspěšně domáhat vlastnického práva k věcem, kterých se stát zmocnil před 25. 2. 1948 nebo v období rozhodném pro restituce. Pro druhý případ by bylo případně možné uplatňovat pouze tzv. restituční nároky, ty však stěžovatelé neuplatňovali.
12. Ústavní soud současně připomíná, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, jakož i z § 13 a 23 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že Ústavní soud je vázán svou vlastní nálezovou judikaturou, resp. právními názory v ní obsaženými. Stejně tak každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích (srov. § 13 občanského zákoníku). Jde o projev předvídatelnosti soudního rozhodování a zásady legitimního očekávání účastníků řízení. Tato zásada se uplatní bez ohledu na výsledek řízení, což znamená, že se uplatní i tehdy, je-li účastník - tak jako nyní stěžovatelé - neúspěšný.
13. Citovaný plenární nález tudíž předurčuje výrok rozhodnutí o ústavní stížnosti v nynější věci, která je co do skutkových okolností i právního posouzení zcela srovnatelná s věcí, o níž rozhodovalo plénum Ústavního soudu. Na tomto místě proto postačí pro stručnost pouze odkázat na odůvodnění uvedeného nálezu, neboť opakovat, co již Ústavní soud obsáhle vyložil, by bylo nadbytečné. Ústavní soud se v tomto nálezu vyjádřil ke všem námitkám, které stěžovatelé předkládají i v nyní posuzovaném návrhu. Klíčový je zejména závěr Ústavního soudu, dle kterého "soudy postupovaly v souladu s ústavním pořádkem, když nevyhověly požadavku stěžovatelů, aby se zabývaly tvrzenými vadami konfiskačního výměru, kterým byl zůstavitel kategorizován. Vycházely z něj a nemohly ani postupovat jinak. Tímto postupem proto nezaložily porušení práva na spravedlivý proces" (srov. nález Pl. ÚS 10/24
, bod 48). Ústavní soud dále odmítl námitky tvrzené nicotnosti konfiskačního výměru (srov. tamtéž, body 49 - 55), vyslovil se k otázce účinků plynutí času ve vztahu k (ne)možnosti zpochybnění faktické konfiskace a vypořádal se rovněž s argumenty dovolávajícími se porušení práva vlastnit majetek, včetně legitimního očekávání stěžovatelů vůči spornému majetku (body 68 -77), jakož i práva na ochranu soukromí a rodinného života (body 78 - 82).
14. Jak již Ústavní soud vysvětlil výše, tyto závěry jsou plně použitelné i v nyní posuzovaném případu.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu