Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Moniky Belatkové, zastoupené Mgr. Alexandrem Petrem, advokátem sídlem Moravské nám. 629/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2015, č. j. 28 Cdo 2887/2015-103, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2014, č. j. 49 Co 167/2014-87, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Jána Malíka a Zdeňky Malíkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Podle názoru stěžovatelky je povinností vedlejších účastníků uhradit jí náklady řízení, jejichž vznik zavinili tím, že podali žalobu, přičemž následně v dohodě o narovnání sami prohlásili, že podaná žaloba byla nedůvodná. Krajský soud v Brně proto podle ní při výkladu § 146 odst. 2 věty první o.s.ř. pochybil, když jí náhradu nákladů řízení ve výši 58.080,- Kč odepřel. Nejvyšší soud navíc následně dovodil, že jelikož se na straně žalobců vyskytuje více osob, je třeba překonání bagatelního limitu dle § 238 odst. 1 písm. d) o.s.ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) posuzovat ve vztahu mezi stěžovatelkou a každým z žalobců zvlášť a dovolání stěžovatelky proto odmítl jako nepřípustné.
3. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje, že meritem sporu byl jediný nárok vyplývající ze společného jmění manželů, jenž na dílčí nároky nelze žádným způsobem rozdělit a proto i náklady soudního řízení jsou nedělitelné. Namítá, že Nejvyšší soud nezohlednil, že vedlejší účastníci jsou manželé a náhrada nákladů řízení uložená soudem prvního stupně spadá do závazků v rámci jejich společného jmění. Dle stěžovatelky je třeba dojít k závěru, že jsou-li účastníci solidárními společníky ve smyslu § 91 odst. 2 o.s.ř., což manželé v případě závazku plynoucího ze společného jmění manželů bezpochyby jsou, jsou poté i solidárně zavázáni k náhradě nákladů řízení.
4. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o.s.ř., které ve znění účinném do 31. 12. 2013 stanovilo, že "dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč", vykládá nepřiměřeně extenzivně a svým výkladem nad rámec zákona svévolně dotváří meze přípustnosti dovolání a významně tak omezuje právo na využití mimořádného opravného prostředku. Takový postup stěžovatelka považuje za formalistický a spatřuje v něm prvky libovůle, odepření spravedlnosti a porušení práva na soudní ochranu.
6. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Z usnesení vyplývá, že žalobci se po stěžovatelce domáhali zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím, v průběhu řízení však oba žalobci vzali žalobu zpět, a to s poukazem na to, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o narovnání, přičemž stěžovatelka se zpětvzetím žalobního návrhu a se zastavením řízení projevila souhlas. S ohledem na tento dispozitivní úkon žalobců tedy soud řízení ve smyslu § 96 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. zastavil. Městský soud v Brně dále dospěl k závěru, že z procesního hlediska to byli oba dva žalobci, kteří zavinili náklady řízení tím, že podali žalobní návrh a v dohodě o narovnání následně prohlásili, že podaná žaloba byla nedůvodná. Konstatoval proto, že je povinností obou žalobců uhradit stěžovatelce společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 58.080,- Kč, které musela v souvislosti s žalobou vynaložit na svou obranu.
10. Krajský soud v Brně (dále také "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 30. 5. 2014, č. j. 49 Co 167/2014-87, rozhodl, že usnesení soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
11. V usnesení krajský soud rozvedl, že žalobci svou žalobu skutkově odůvodnili tím, že stěžovatelce zaplatili částku 250.000,- Kč, neboť chtěli získat do nájmu blíže specifikovaný byt užívaný stěžovatelkou, mezi účastníky však k uzavření žádné smlouvy nedošlo a stěžovatelka tak přijala uvedenou částku bez právního důvodu. Následně byla mezi žalobci a stěžovatelkou uzavřena dohoda o narovnání, kterou účastníci mezi sebou upravili sporná práva a povinnosti tak, že žalobci vyslovili souhlas s tvrzením stěžovatelky o tom, že částka 250.000,- Kč, která byla předmětem řízení, byla úhradou za převzaté vybavení předmětného bytu, a současně se zavázali vzít zpět žalobu v projednávané věci a žalobu ve věci Okresního soudu v Blansku, sp. zn. 12 C 114/2013; oproti tomu stěžovatelka v dohodě prohlásila, že se vůči žalobcům vzdává všech nároků na úhradu škod způsobených jednáním žalobců, vzniklých a) ztrátou bydlení v obecním bytě, b) doplacením dlužných nájmů i služeb, c) uhrazením hmotných škod při uvedení bytu do původního stavu, d) zápisem do evidence neplatičů bez možnosti získat jiný obecní byt.
Dle názoru krajského soudu tedy ke zpětvzetí žaloby žalobci přistoupili poté, co se k tomuto procesnímu úkonu zavázali v dohodě o narovnání, kterou mezi sebou účastníci narovnali širší okruh sporných práv a povinností. Za uvedených okolností dle názoru krajského soudu nebylo možné shledat procesní zavinění na zastavení řízení u žádného z účastníků a o náhradě nákladů řízení proto bylo třeba rozhodnout podle ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. [aktuálně § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže řízení bylo zastaveno.
12. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, č. j. 28 Cdo 2887/2015-103, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
13. Nejvyšší soud poukázal na to, že omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. d) o.s.ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) se uplatní i tehdy, je-li dovoláním napadán výrok o náhradě nákladů řízení, přičemž jestliže soudy nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení vedených před těmito soudy, je pro posouzení, zda bylo dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení rozhodnuto o peněžitém plnění nepřekračujícím hranici 50.000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely.
Nejvyšší soud upozornil, že ačkoli soud prvního stupně žalobcům uložil nahradit stěžovatelce náklady řízení společně a nerozdílně, judikatura dospěla k závěru, že nevystupují-li procesní subjekty jako nerozluční společníci ve smyslu § 91 odst. 2 o.s.ř., není zásadně důvodu, aby jim byla ukládána solidární povinnost k náhradě nákladů řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3952/2013).
Jelikož by tedy i v případě opodstatněnosti uplatněné dovolací argumentace mohly být stěžovatelce po právu přiřčeny toliko dílčí nároky na náhradu nákladů vůči jednotlivým žalobcům, je třeba překonání bagatelního limitu dle § 238 odst. 1 písm. d) o.s.ř. posuzovat ve vztahu mezi stěžovatelkou a každým ze žalobců zvlášť (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3944/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1331/2014). Nejvyšší soud dále vysvětlil, že i kdyby tedy stěžovatelce vzniklo v řízení před soudem prvního stupně právo na náhradu nákladů za 8 úkonů právní služby, což odpovídá jejímu maximálnímu požadavku, nemohla by se stěžovatelka po žalobcích na náhradě nákladů řízení před Městským soudem v Brně domáhat zaplacení částky vyšší než 92.928,- Kč, tedy nikoli více než 46.464,- Kč proti každému ze žalobců, jejichž podíl na předmětu řízení je shodný.
Nejvyšší soud tak uzavřel, že peněžité plnění, jež odvolací soud stěžovatelce odepřel, když žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, tudíž ve vztahu mezi stěžovatelkou a ani jedním ze žalobců nepřesáhlo částku 50.000 Kč. Dovolání stěžovatelky proto v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. 3. 2014 a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
18. Důvody opodstatňující kasační zásah Ústavní soud nenalezl ani v nyní projednávaném případě. Smyslem omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. d) o.s.ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) bylo především nastavení hranice relativní závažnosti zásahu do práv účastníků řízení ve vazbě na specifika dovolání jako mimořádného opravného prostředku. K zjevnému excesu, který by představoval zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, při aplikaci předmětného ustanovení o.s.ř. dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení vysvětlil, jaké důvody jej k jeho rozhodnutí vedly, a to i s odkazem na relevantní judikaturu. Svou argumentaci vyplývající již z ústavní stížností napadeného usnesení přitom následně ještě obsáhleji rozvedl ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, které taktéž podpořil odkazy na další judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a odbornou literaturu. Posouzení dovolání stěžovatelky ze strany Nejvyššího soudu Ústavní soud nepovažuje za svévolné, ani v něm nespatřuje projev přepjatého formalismu.
Přestože stěžovatelka s rozhodnutím Nejvyššího soudu nesouhlasí, z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, je právní názor o nepřípustnosti dovolání odůvodněn dostatečně, lze jej vnímat jako ústavně konformní a jeho další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší. V podrobnostech lze přitom odkázat jak na ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak na podrobné vyjádření k ústavní stížnosti.
19. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje také na § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, který stanoví, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, a domáhá se tak přezkumu a kasace nejen usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, č. j. 28 Cdo 2887/2015-103, ale také usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2014, č. j. 49 Co 167/2014-87.
20. Dovolání stěžovatelky však bylo Nejvyšším soudem posouzeno jako nepřípustné ex lege a nikoliv na základě uvážení soudu. Jelikož dovolání stěžovatelky bylo nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. d) o.s.ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), neměl Nejvyšší soud při rozhodování o mimořádném opravném prostředku pro své případné uvážení prostor. Na projednávanou věc tedy § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu aplikovat nelze.
21. Za dané situace by bylo možné učinit závěr, že podání dovolání není možné pokládat za "vyčerpání" posledního procesního prostředku k ochraně základních práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Krajského soudu v Brně, posoudit dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný, se zdůvodněním, že lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem, kdy bylo rozhodnutí krajského soudu stěžovatelce doručeno (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a v mezidobí již uplynula (obdobně viz např. usnesení sp. zn. I.
ÚS 4261/16 ze dne 19. 1. 2017 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2722/17 ze dne 19. 9. 2017). Ač stěžovatelka tuto námitku v ústavní stížnosti sama neuplatnila, vzhledem k ne zcela jednoznačné formulaci poučení obsaženého v usnesení krajského soudu ("Proti tomuto usnesení lze podat dovolání za podmínek ustanovení § 237 a § 238 o.s.ř. ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Městského soudu v Brně; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud."), se však Ústavní soud rozhodl podrobit svému přezkumu i ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu [srov. např. nález sp. zn. IV.
ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012 (N 25/64 SbNU 269), usnesení sp. zn. I. ÚS 3364/17 ze dne 21. 11. 2017].
22. Krajský soud v Brně změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož neshledal procesní zavinění na zastavení řízení u žádného z účastníků, vzhledem k tomu, že ke zpětvzetí žaloby žalobci přistoupili poté, co se k tomuto procesnímu úkonu zavázali v dohodě o narovnání, kterou mezi sebou účastníci narovnali širší okruh blíže specifikovaných sporných práv a povinností. Na rozdíl od stěžovatelky se Ústavní soud nedomnívá, že by krajský soud předmětná ustanovení občanského soudního řádu v daném případě vyložil a aplikoval v extrémnímu rozporu s principy spravedlnosti. Dle Ústavního soudu lze naopak učinit závěr, že krajský soud zřetelně formuloval srozumitelné a přiléhavé důvody, které ho k jeho rozhodnutí vedly, přičemž toto zdůvodnění nelze označit ani za svévolné či excesivní. Také usnesení krajského soudu tedy v rovině ústavněprávního přezkumu obstojí.
23. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2018
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu