Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky nadace FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, a stěžovatele Hanse Adama II. von und zu Liechtenstein, zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem, MRICS, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2024 č. j. 22 Cdo 1723/2024-650, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.
října 2023 č. j. 11 Co 156/2023-533 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 23. února 2023 č. j. 10 C 9/2019-389, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, podniku Ředitelství silnic a dálnic, s. p., sídlem Čerčanská 2023/12, Praha 4 - Krč, podniku Lesy České republiky, s.
p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, a podniku Povodí Odry, s. p., sídlem Varenská 3101/49, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na zákonného soudce podle čl.
38 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "Dodatkový protokol"), právo na ochranu soukromí a rodinného života podle čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy, právo, aby byla zachována jejich lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jejich jméno podle čl. 10 Listiny, právo, aby nebyli diskriminováni podle čl. 3 Listiny, čl. 14 Úmluvy, čl. 1 Dodatkového protokolu a čl. 2 odst. 1 a čl. 5 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (dále jen "Mezinárodní úmluva"), právo na účinný opravný prostředek a na odčinění a náhradu škody způsobenou porušením diskriminace podle čl.
6 Mezinárodní úmluvy a právo svobodně rozhodovat o své národnosti podle čl. 3 odst. 2 Listiny, jakož i právo, aby příslušnost k národnosti nebyla na újmu podle čl. 24 Listiny.
2. Vzhledem k tomu, že se skutkově i právně obdobným případem Ústavní soud podrobně zabýval již v nálezu ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 10/24 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), kterým zamítl ústavní stížnost týchž stěžovatelů ve věci vyklizení nemovitostí, které podle jejich tvrzení stát "nezákonně fyzicky ovládl", aniž na ně dopadal dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret"), postačí uvést následující skutečnosti. Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů o vyklizení nemovitých věcí, in eventum zaplacení částky 100 000 Kč, a o určení vlastnického práva k nemovitostem v katastrálních územích Medlice u Budišova nad Budišovkou, Moravice, Nové Lublice, Opava-Předměstí, Staré Lublice a Úblo. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé nejsou aktivně věcně legitimováni požadovat vyklizení nemovitostí. Předmětné nemovitosti totiž řádně nabyl stát na základě dekretu, přičemž stěžovatelé, případně jejich právní předchůdci, se proti tomuto postupu tehdy příslušnými prostředky nebránili, anebo byli s takovou obranou neúspěšní. Právní úprava lichtenštejnského práva je pro úsudek o vlastnickém právu stěžovatele ke sporným nemovitým věcem bez významu a u stěžovatelky nadto není dán ani naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva. Veškeré námitky stěžovatelů byly shledány nepřiléhavými anebo nedůvodnými již v předcházejících rozhodnutích o obdobných právních případech projednávaných jinými soudy napříč Českou republikou, přičemž právní závěry těchto soudů byly potvrzeny Nejvyšším soudem a Ústavním soudem.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelů napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu jako věcně správný, toliko s doplněním (upřesněním) pozemků, kterých se zamítavé výroky týkají, což bylo podle krajského soudu nutné uvést přímo ve výroku (nikoliv až odůvodnění). Krajský soud mimo jiné zdůraznil, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, přičemž odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.).
4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť otázky, které stěžovatelé nastínili, řešil krajský soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž nemá Nejvyšší soud důvod se jakkoli odchýlit. Je-li judikaturně Nejvyšším soudem již vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat stěžovateli formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné.
5. Stěžovatelé v podrobné ústavní stížnosti, jejíž obsah vzhledem k předcházejícím rozhodnutím Ústavního soudu (vztahujícím se pouze k jiným nemovitostem) není nutné blíže rekapitulovat, namítají porušení shora uvedených základních práv a svobod (bod 1.) a domáhají se zrušení napadených rozhodnutí. Předesílají, že jim je znám nález sp. zn. Pl. ÚS 10/24 , v němž Ústavní soud totožné otázky již posoudil, avšak s ohledem na podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva proti tomuto zamítavému nálezu, jsou z procesní opatrnosti "nuceni" podat ústavní stížnost i v nynější věci, v níž soudy rozhodovaly o jejich nemovitostech na Opavsku. Argumentace stěžovatelů spočívá především ve zpochybnění konfiskace předmětných nemovitostí jejich právního předchůdce, lichtenštejnského knížete Františka Josefa II., ke které došlo na základě dekretu. Namítají, že stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 na posuzovanou věc nedopadá, případně že je chybné, a dále upozorňují na mezinárodněprávní imunitu jejich právního předchůdce. Obzvláště napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu považují stěžovatelé za mimořádně stručné.
6. Stěžovatelé vznáší námitku podjatosti soudkyně Nejvyššího soudu Mgr. Petry Kubáčové s odůvodněním, že rozhodovala jako členka senátu Krajského soudu v Praze obdobné žaloby, v nichž byly prováděny tytéž důkazy, jako v nynější věci stěžovatelů.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Směřuje-li ústavní stížnost proti soudním rozhodnutím, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Uvedené je vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti soudů zasahuje pouze v případech, kdy soudy v ochraně základních práv a svobod v řízení jako celku selžou [nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99
(N 126/15 SbNU 203)]. Úkolem Ústavního soudu proto nemůže být celkový přezkum rozhodovací činnosti soudů [nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11
(N 74/65 SbNU 41)].
9. Stěžovatelé podali řadu obdobných ústavních stížností, které závisely na vyřešení stejných právních otázek. První senát Ústavního soudu proto věc původně vedenou pod sp. zn. I. ÚS 1639/23 postoupil k projednání a rozhodnutí plénu. Učinil tak podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. i) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. j. Org. 24/14, o atrahování působnosti. Tuto ústavní stížnost Ústavní soud zamítl nálezem sp. zn. Pl. ÚS 10/24
(viz bod 2. výše), v němž se podrobně vypořádal s námitkami, které stěžovatelé vznáší i v nyní posuzované ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud připomíná, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy, jakož i z § 13 a 23 zákona o Ústavním soudu, vyplývá jeho vázanost vlastní nálezovou judikaturou, resp. právními názory v ní obsaženými. Jde o projev předvídatelnosti soudního rozhodování a zásady legitimního očekávání účastníků řízení. Ta se uplatní bez ohledu na výsledek řízení, tehdy i v situaci, je-li účastník - tak jako nyní stěžovatelé - neúspěšný. Nález sp. zn. Pl. ÚS 10/24 tudíž předurčuje výrok rozhodnutí o ústavní stížnosti v nynější věci, která je co do skutkových okolností i právního posouzení zcela srovnatelná s věcí, o níž rozhodovalo plénum Ústavního soudu. Stejně jako v řízeních vedených pod sp. zn. I. ÚS 2704/23 ,
I. ÚS 2705/23 ,
IV. ÚS 2802/23 ,
II. ÚS 2803/23 ,
II. ÚS 2804/23 ,
I. ÚS 2991/23 ,
II. ÚS 2992/23 ,
I. ÚS 2993/23 ,
IV. ÚS 2994/23 ,
I. ÚS 3071/23 ,
III. ÚS 3072/23 ,
II. ÚS 3140/23 ,
I. ÚS 3141/23 ,
II. ÚS 3142/23 ,
I. ÚS 3347/23 nebo
IV. ÚS 424/24
Ústavní soud na závěry tohoto nálezu v plném rozsahu odkazuje, neboť opakovat, co již Ústavní soud obsáhle vyložil, by bylo nadbytečné. Podstatné především je, že sporné nemovitosti byly konfiskovány nabytím účinnosti dekretu dne 23. 6. 1945. Na tehdejší konfiskaci přitom nelze zpětně uplatňovat současné právní standardy - tehdejší události se nacházejí mimo působnost později přijaté Listiny a Úmluvy, jichž se stěžovatelé i v nynější ústavní stížnosti dovolávají. Připomenout je třeba také závěry plenárního stanoviska sp. zn. Pl.
ÚS-st. 21/05, podle kterého se civilními určovacími žalobami nelze úspěšně domáhat vlastnického práva k věcem, kterých se stát zmocnil před 25. 2. 1948 nebo v období rozhodném pro restituce. Pro tyto účely lze uplatňovat pouze tzv. restituční nároky, které však stěžovatelé nevznášejí. Jinak by neexistovala jistota ani limit, který by bránil potomkům dřívějších vlastníků domáhat se např. přezkumu kroků první pozemkové reformy nebo odčinění jakýchkoli jiných tvrzených křivd z předchozích staletí.
11. S námitkou podjatosti soudkyně Nejvyššího soudu Mgr. Petry Kubáčové, se Ústavní soud vypořádal již v usnesení ze dne 30. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 424/24 , v němž dospěl k závěru, že není opodstatněná. Je běžné, že soudci rozhodují opakovaně typové či podobné věci, což nemůže založit jejich podjatost. Okolnosti případu nezavdávají pochybnosti o nepodjatosti této soudkyně v subjektivním smyslu ani v objektivním smyslu.
12. Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu