11 Tdo 1073/2024

11 Tdo 1073/2024-4707

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2025 o dovolání obviněného Jana Hrubce, nar. 18. 6. 1961 v Praze, bytem Lísková 1341, 383 01 Prachatice, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 12 To 64/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 14/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Jana Hrubce odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 17 T 14/2021, byl obviněný Jan Hrubec (dále jen „dovolatel“ nebo „obviněný“) uznán vinným pod bodem 1. zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pod bodem 2. zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (let) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v celkové výši 1 350 000 Kč. Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku byly zabrány ve výroku rozsudku uvedené věci. Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, neboť skutek označený pod bodem 1. obžaloby není trestným činem.

2. Stalo se tak na základě skutkových zjištění odsuzující části rozsudku spočívajících zkráceně v tom, že 1. v době od 8. 8. 2006 do 9. 3. 2010 v XY jako jednatel obchodní společnosti JHP Bohemia s.r.o., IČ: 26028361, se sídlem U Stadionu 270, 383 01 Prachatice a současně formálně jako její zaměstnanec na pozici ředitele, porušil svou povinnost jednatele vykonávat svou funkci s nezbytnou loajalitou, znalostmi a pečlivostí, spravovat svěřený majetek společnosti s péčí řádného hospodáře a jednat především v zájmu společnosti, když v úmyslu se obohatit v uvedeném postavení bez souhlasu valné hromady rozhodoval o své pracovní odměně (mzda, prémie, osobního ohodnocení), kterou si nechal na úkor majetku poškozené společnosti vyplácet ve výši podstatně převyšující mzdu na jeho pracovní pozici v místě a čase obvyklou, a tuto mzdu si po odečtení zákonných srážek nechal poukazovat z bankovního účtu obchodní společnosti JHP Bohemia s.r.o. č. XY na bankovní účet své manželky J. H. č. XY, čímž vědomě snižoval disponibilní zdroje společnosti a neúměrně zatěžoval roční náklady společnosti, a tím zhoršoval její ekonomickou situaci, čímž obchodní společnosti JHP Bohemia s.r.o., nyní v likvidaci, způsobil škodu v celkové výši 3.381.405 Kč, 2. v době od 8. 2. 2011 do 9. 7. 2018 v Prachaticích jako jednatel obchodní společnosti JHP Bohemia s.r.o., IČ: 26028361, se sídlem U Stadionu 270, 383 01 Prachatice a současně formálně jako její zaměstnanec na pozici ředitele, porušil svou povinnost jednatele vykonávat svou funkci s nezbytnou loajalitou, znalostmi a pečlivostí, spravovat svěřený majetek společnosti s péčí řádného hospodáře a jednat především v zájmu společnosti, když v úmyslu se obohatit v uvedeném postavení bez souhlasu valné hromady rozhodoval o své pracovní odměně (mzda, prémie, osobního ohodnocení), kterou si nechal na úkor majetku poškozené společnosti vyplácet ve výši podstatně převyšující mzdu na jeho pracovní pozici v místě a čase obvyklou, a tuto mzdu si po odečtení zákonných srážek nechal poukazovat z bankovního účtu obchodní společnosti JHP Bohemia s.r.o. č. XY na bankovní účet své manželky J. H. č. XY a na svůj bankovní účet č. XY (za měsíc 6/2018), čímž vědomě snižoval disponibilní zdroje společnosti a neúměrně zatěžoval roční náklady společnosti, a tím zhoršoval její ekonomickou situaci, čímž obchodní společnosti JHP Bohemia s.r.o., nyní v likvidaci, způsobil škodu v celkové výši 35.409.960 Kč.

3. Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 12 To 64/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. k odvolání zúčastněných osob napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o ochranném opatření – zabrání věci, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného, státního zástupce a další zúčastněné osoby jako nedůvodná zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovaným rozhodnutím soudů nižších stupňů podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h) a m) tr. ř. Obviněný k prvnímu uplatněnému dovolacímu důvodu konkrétně namítal, že k jeho trestnímu stíhání nedala souhlas poškozená obchodní společnost JHP Bohemia s. r. o., v likvidaci. Proto je trestní stíhání nepřípustné z důvodu obsaženého v § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. Přestože byla vznesena námitka chybějícího souhlasu poškozené s jeho trestním stíháním, nebylo o ní rozhodnuto.

5. V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítal, že skutková zjištění ohledně existence úmyslného zavinění k posuzované trestné činnosti jsou založena na nesprávném vyhodnocení provedených důkazů. Soudy se podle jeho názoru nezabývaly dohodou se společníky Thorstenem Biesoldem a Detlefem Heinzem Goebelem a ani interními pravidly ohledně dispozice s peněžními prostředky poškozené právnické osoby. Přitom obviněný odkázal na usnesení valné hromady, kterým byla schválena odměna v podobě výsledků hospodaření. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 6 Tdo 474/2007, které se mimo jiné týkalo obvyklosti jednání mezi společníky. Obviněný namítá i to, že soudy se nezabývaly převodem peněžních prostředků na bankovní účet z hlediska naplnění znaků trestného činu zpronevěry a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1449/2010. Obviněný namítá, že u poškozené společnosti nebylo stanoveno žádné interní omezení ohledně nakládání s peněžními prostředky. Z účetních uzávěrek vyplynuly mzdové náklady a společníci je podpisovali, přičemž k tomu nevznesli žádné námitky. Odvolací soud se nevypořádal ani s výpovědí znalce Ing. Vítězslava Hálka, Ph.D., který poukázal na správnost hodnotit obvyklou mzdu ve srovnání s Německem. Za vadu považuje i to, že odvolací soud se nezabýval přílohovými spisy, které se týkaly přibližně deseti civilních sporů a které měly význam z hlediska hodnocení věrohodnosti svědků Thorstena Biesolda, Detlefa Heinze Goebela a Mariuse Klostermanna. Podle obviněného tito svědci připravili poškozenou právnickou osobu o majetek a rozhodli o jejím vstupu do likvidace. Navíc po vstupu svědka Mariuse Klostermanna do obchodní společnosti vznikly spory, které vyústily v toto trestní řízení. Přitom civilní spory využili jmenovaní svědci proti němu. Následně dovolatel odkázal na zásadu subsidiarity trestní represe, když dispozice s finančními prostředky poškozené společnosti nebyly vnitřními předpisy zakázané, a upozornil přitom na některá rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Podle dovolatele v tomto případě absentuje společenská škodlivost činu, když mezi ním a poškozenou právnickou osobou byla sjednána také dohoda o narovnání, přičemž dovolatel uhradil smluvenou částku ve výši 25 000 000 Kč. Podle obviněného měly soudy přistoupit ke zproštění obžaloby, pakliže tak učinily i za jiné žalované období. V této souvislosti upozornil na shodný popis skutků.

6. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že jeho jednání nenaplňuje znak subjektivní stránky, která nevyplývá z provedených důkazů. Proto je rozsudek v rozporu s čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Uzavřená civilní dohoda o narovnání nepředstavuje potvrzení spáchání trestné činnosti, jak nesprávně uvedl odvolací soud. Dovolatel namítá, že se soudy nevypořádaly při posouzení subjektivní stránky s mnohaletou soudní praxí, přičemž zmiňuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 5 Tdo 894/2009. O neexistenci úmyslného zavinění svědčí podle obviněného i to, že využíval služeb externích poradců, s nimiž konzultoval projednávanou problematiku. Proto ani nevěděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem.

7. Podle dovolatele rovněž došlo i k nesprávnému posouzení § 38 a § 39 tr. zákoníku. Peněžitý trest považuje s ohledem na své osobní a majetkové poměry za nepřiměřený. Rovněž namítá, že soudy nezohlednily celkovou délku trestního řízení, která přesáhla 6 let. Je přesvědčen, že soudy postupovaly v rozporu s § 39 odst. 3 tr. zákoníku. Závěrem opět zkonstatoval, že posuzovaná věc je svou podstatou obchodněprávním či občanskoprávním sporem.

8. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 12 To 64/2023, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 17 T 14/2021, a aby soudu prvního stupně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud sám rozhodl o zproštění obžaloby. Současně učinil podnět předsedovi senátu Nejvyššího soudu k odložení či přerušení výkonu uložených trestů.

9. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz jeho usnesení ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 3 Tdo 709/2010, uveřejněné pod č. 10/2012-I., II. Sb. rozh. tr.), ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř., které vyžaduje v určitých případech souhlas poškozeného s trestním stíháním, se uplatní jen tehdy, je-li poškozeným fyzická osoba.

Byla-li trestným činem způsobena škoda na majetku právnické osoby (např. obchodní společnosti) nebo je-li právnická osoba z jiného důvodu poškozeným (§ 43 odst. 1 tr. ř.), není trestní stíhání podmíněno souhlasem této právnické osoby, která nemůže být vůči podezřelému nebo obviněnému ve vztahu, jaký předpokládá ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. To platí i za situace, jestliže členem statutárního orgánu nebo společníkem takové poškozené právnické osoby je fyzická osoba, která je vůči podezřelému nebo obviněnému ve vztahu uvedeném v § 100 odst. 2 tr.

ř. Bylo-li tedy vedeno trestní stíhání obviněného bez souhlasu poškozené právnické osoby, byť členem jejího statutárního orgánu nebo společníkem je fyzická osoba, která je vůči obviněnému ve vztahu uvedeném v § 100 odst. 2 tr. ř., nelze dovodit, že takové trestní stíhání bylo nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. a že tím byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. V této souvislosti nelze také akceptovat tvrzení obviněného, že o jeho totožné námitce nebylo rozhodnuto v přípravném řízení.

Dozorový státní zástupce se totiž touto námitkou zabýval v usnesení ze dne 8. 4. 2020, č. j. KZV 49/2019-216 (viz s. 19, odstavec 38. jeho odůvodnění), kterým podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, přičemž uvedl důvody, ze kterých ji nepovažoval za akceptovatelnou.

10. Státní zástupce dále uvedl, že rozhodným je v této věci skutkové zjištění soudů, totiž že obviněný si přisvojil z majetku poškozené právnické osoby peněžní prostředky v částkách konkretizovaných pod body I./1. a 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přestože pro danou pracovní pozici v místě a čase obvyklou byla za dané období hrubá mzda nižší, a to v částkách uvedených pod příslušnými body tzv. skutkové věty. Toto rozhodné skutkové zjištění soudy založily zejména na znaleckém dokazování (konkrétně soudy vycházely i ze znaleckého posudku Ing.

Vítězslava Hálka, Ph.D., což byl znalecký posudek předložený ve smyslu § 110a tr. ř. obhajobou). Přitom stanovily výši škody jako rozdíl obvyklé odměny na pozici ředitele a neoprávněně vyplacenou odměnou. Soud prvního stupně se náležitě vypořádal s písemnými znaleckými posudky znalců Ing. Jana Zdražila, MBA, a Ing. Vítězslava Hálka, Ph.D., jakož i znalecké kanceláře Expert Group s.r.o., a vypořádal se též s výpověďmi zpracovatelů těchto znaleckých posudků, které učinili při hlavním líčení, včetně rozdílností odborných závěrů, přičemž je správně hodnotil z hlediska pravidel formální logiky i úplnosti podkladů, ze kterých znalci vycházeli, a neopomenul ani formální náležitosti příslušného znaleckého posudku.

Lze konstatovat, že závěry znaleckých posudků znalců Ing. Jana Zdražila, MBA, a Ing. Vítězslava Hálka, Ph.D., jsou v souladu s dalšími důkazními prostředky opatřenými ve věci (zejména s listinnými důkazními prostředky). V této souvislosti soud prvního stupně dostatečně odůvodnil, proč považoval další dokazování v tomto směru za nadbytečné (viz s. 12, odstavec 7. odůvodnění jeho rozsudku). Nelze proto akceptovat námitky obviněného, že soudy nedůvodně neprovedly jím navrhované důkazní prostředky (konkrétně dalším znaleckým posudkem, který by obvyklou odměnu obviněného určil s přihlédnutím ke mzdám na obdobných pozicích ve Spolkové republice Německo).

Nemůže se proto jednat ani o opomenutý důkaz. Podle názoru státního zástupce nebyl zmiňovaný navrhovaný důkazní prostředek ani podstatným ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním. Obviněný vykonával práci na území České republiky, jeho práce byla zdaněna podle tuzemských právních předpisů, takže ohledně jeho pracovní a podnikatelské aktivity vůbec nebylo namístě provádět jakékoli srovnání na obdobné pozici v zahraničí, jak naznačuje v podaném dovolání.

11. Pokud jde o námitky obviněného proti hodnocení výpovědí a věrohodnosti svědků Thorstena Biesolda, Detlefa Heinze Goebela a Mariuse Klostermanna, těmito námitkami obviněný ve skutečnosti nevyjádřil zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, nýbrž pouze zpochybňoval výsledky provedeného dokazování. Posouzení věrohodnosti osoby vystupující v trestním řízení v určitém procesním postavení je součástí hodnocení důkazů, takže námitky zaměřené proti takovému posouzení neodpovídají žádnému důvodu dovolání.

Proto jsou mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také námitky obviněného, jimiž poukazuje na vliv civilních sporů, v nichž vystupují jmenovaní svědci proti němu, na nyní posuzovanou věc. Namítl-li obviněný v této souvislosti, že soudy se nezabývaly dohodou mezi ním a společníky Thorstenem Biesoldem a Detlefem Heinzem Goebelem ani interními pravidly ohledně dispozice s peněžními prostředky poškozené právnické osoby, nelze ani tyto námitky podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. Rozhodná skutková zjištění vyplynula z již shora zmiňovaných znaleckých posudků a listinných důkazních prostředků (především z těch, které jsou uvedeny na s. 23, v odstavci 60. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Z výpovědí dotyčných svědků nevyplynulo, že by si snad obviněný mohl vyplácet odměnu za svou činnost v poškozené obchodní společnosti ve výši, která byla zjištěna v tomto trestním řízení.

12. Ve vztahu k námitkám uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že na posuzovanou věc nedopadají závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 6 Tdo 474/2007, neboť v označené trestní věci vycházely soudy ze skutkového zjištění, že obviněný měl neoprávněně převést částku ve výši 100.652,18 Kč, o které se domníval, že představuje jeho podíl na zisku. Ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů přistoupil Nejvyšší soud především z toho důvodu, že zatímco na straně jedné odvolací soud ve skutkovém zjištění neshledal oporu pro uznání obviněného vinným trestným činem zpronevěry (ani žádným jiným trestným činem), na druhé straně konstruoval stav, podle něhož vzal pro posouzení skutku v úvahu jiné skutečnosti, než vyplynuly z tzv. skutkové věty výroku o vině a z nich dovodil naplnění skutkové podstaty podvodu.

To byly ovšem rozporné závěry, které činily rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným. V nyní posuzované věci ovšem nevyvstaly důvodné pochybnosti o tom, že obviněný jako statutární orgán poškozené právnické osoby byl seznámen se stavem jejího hospodaření a věděl, že vyplácení mzdy ve zjištěných částkách neodpovídá jejím skutečným ekonomickým možnostem. Na tuto věc nemohou dopadat ani závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v jeho usnesení ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1449/2010. V citovaném rozhodnutí vycházel dovolací soud ze skutkového stavu, podle kterého nebylo v řízení zjištěno, jak obviněný jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti použil její peněžní prostředky, přičemž nebyla vyvrácena jeho obhajoba, totiž že tyto prostředky použil na úhradu provozu obchodní společnosti.

Ve věci obviněného Jana Hrubce ovšem bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný použil svěřené peněžní prostředky ve zjištěných neoprávněných výších pouze ve svůj prospěch. Skutková zjištění v obou věcech jsou tedy odlišná.

13. Státní zástupce dále uvedl, že v posuzované věci nevznikají ani pochybnosti o existenci úmyslného zavinění. O vědomostní složce úmyslného zavinění svědčí především to, že obviněný jednal se znalostí ekonomických souvislostí rozhodných pro vyplácení své mzdy. Volní složka úmyslného zavinění je zde dána zejména tím, že obviněný činil kroky k tomu, aby záměrně a svévolně vyvedl část peněžních prostředků, na které neměl nárok, z majetku poškozené právnické osoby do své dispozice. Lze jen doplnit, že ve vztahu k tzv. těžšímu následku, tj. ke způsobení značné škody a škody velkého rozsahu však zcela postačilo podle § 17 písm. a) tr.

zákoníku jeho zavinění z nedbalosti, přičemž může jít i o nevědomou nedbalost [§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. I kdyby tedy obviněný nejednal v úmyslu způsobit značnou škodu a škodu velkého rozsahu, k naplnění subjektivní stránky trestných činu zpronevěry, jimiž byl uznán vinným, postačovalo i jeho zavinění z nedbalosti ve vztahu k značné škodě a škodě velkého rozsahu, byl-li alespoň srozuměn se způsobením škody nikoli nepatrné. Pokud dovolatel namítal, že konzultoval otázku výše mzdy s externími poradci, státní zástupce podotknul, že obviněný jednal v postavení statutárního orgánu, a v tomto postavení byl odpovědný za hospodaření obchodní společnosti, takže bylo jeho povinností vyhodnotit všechna podstatná ekonomická rizika spojená s vyplácením mezd ve zjištěných vysokých částkách.

Přitom ani svědci P. J. a J. V. nepotvrdili tvrzení obviněného, že s nimi předmětné otázky konzultoval předem.

14. Pokud jde o námitky obviněného, jimiž s odkazem na § 12 odst. 2 tr. zákoníku zpochybnil uplatnění prostředků trestního práva, státní zástupce uvedl, že v nyní posuzované věci skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, ani další rozhodné okolnosti nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případ společensky škodlivý. Obviněný naplnil kvalifikované skutkové podstaty podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku a § 206 odst. 5 tr. zákoníku. O dostatečné společenské škodlivosti svědčí i způsob jejich provedení, neboť obviněný jednal také v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti, a byl tedy povinen řádně pečovat o její majetek, přičemž prováděl po dobu několika let protiprávní dispozice s jejími peněžními prostředky za účelem svého neoprávněného majetkového obohacení v řádech milionů korun. Navíc tak činil za situace, kdy se poškozená obchodní společnost nacházela dlouhodobě v platební neschopnosti. Pokud obviněný v dovolání argumentuje tím, že čin není společensky škodlivý z důvodu sjednání dohody o narovnání ze dne 10. 3. 2021 s poškozenou právnickou osobou, nelze tuto okolnost považovat s ohledem na další shora zmíněné okolnosti za natolik významnou, aby to zcela vylučovalo společenskou škodlivost činu. Navíc ke sjednání předmětné dohody přistoupil obviněný až v době, kdy již několik měsíců probíhalo jeho trestní stíhání, což je naopak okolnost, která vylučuje závěr o ryze soukromoprávní povaze věci. Obviněný poněkud nepřípadně namítá porušení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, pokud poukazuje na totožný popis skutku popsaný pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, pro který byl zproštěn obžaloby, a skutků, jejichž spácháním byl uznán vinným. V případě skutku pod bodem II. ve výroku o vině ovšem dospěl soud prvního stupně k závěru, že nebyly naplněny znaky žalovaného trestného činu (konkrétně škoda jako kvalifikační znak trestného činu podle § 255 tr. zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009). Takový závěr tak vylučuje úvahu obviněného o tom, že by snad na zbývající odsouzené skutky (činy) obviněného mělo dopadat ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Skutkové i právní závěry týkající se skutků popsaných pod body I./1. a 2. a II. nejsou tedy totožné, takže není možné z nich dovozovat jakési podmiňující úvahy o použití zásady subsidiarity trestní represe.

15. Pokud jde o námitky obviněného proti nepřiměřenosti trestu, nevytkl

jimi nesprávné právní posouzení ani uložení nepřípustného druhu trestu či jeho nezákonnou výměru, nýbrž pouze nesouhlasil s obecnými hledisky pro ukládání trestních sankcí. Jeho námitky tak nemohou naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Podle státního zástupce nelze v této věci dospět k závěru, že tresty uložené obviněnému jsou natolik přísné, nepřiměřené a zjevně nespravedlivé, že by vybočovaly z ústavního rámce proporcionality trestní represe. V této souvislosti nelze proto akceptovat ani námitku obviněného, který uložené tresty považoval za nepřiměřené také s ohledem na celkovou délku trestního řízení.

V posuzované věci bylo trestní stíhání jmenovaného obviněného zahájeno dne 10. 10. 2019, přičemž obžaloba byla na něj podána dne 31. 5. 2021. Řízení před soudem bylo skončeno dne 14. 5. 2024. Lze doplnit, že úkony trestního řízení byly zahájeny dne 10. 9. 2019, kdy policejní orgán vyhotovil záznam o zahájení úkonů trestního řízení. S ohledem na tyto časové údaje nelze konstatovat, že doba trestního stíhání obviněného v trvání přibližně 4 let a 7 měsíců byla nějak extrémní. Podle státního zástupce tak nemohlo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

16. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. státní zástupce uvedl, že nebyla zjištěna existence vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního a druhého stupně. Námitky obviněného zčásti vůbec neodpovídají uplatněným důvodům dovolání a ve zbytku jsou neopodstatněné. Proto není naplněn ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. V této věci nemohla být naplněna ani první alternativa označeného důvodu dovolání. Procesní podmínky stanovené pro rozhodnutí odvolacího soudu byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu.

17. Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř., jako celek zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

III. Přípustnost a důvodnost dovolání

18. Nejvyšší soud shledal, že v případě obviněného je dovolání přípustné, dovolání bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce, v zákonných lhůtách a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

19. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h) a m) tr. ř., na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Uvedený dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání [podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.

21. Obviněný v dovolání dále odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Za právně relevantní dovolací námitky ze strany obviněného lze považovat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

22. Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.) a vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.

23. Obviněný dále odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

24. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

25. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání kromě jiného podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř.

26. Nejvyšší soud považuje předně za nezbytné ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně, provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k dovolacím námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu lze připomenout, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do výlučné kompetence soudů (viz též § 216 odst. 1 tr. ř.). Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.

27. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

28. Podle názoru Nejvyššího soudu se v projednávané trestní věci zejména soud prvního stupně ve svém rozhodnutí velmi podrobně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze mu vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. (k tomu v podrobnostech srov. bod 69. a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Obsahově shodné námitky dovolatele již byly rozebrány v rámci nalézacího i odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňoval, přičemž soudy nižších stupňů se jimi dostatečně zabývaly.

29. Ve vztahu k obsahově shodným námitkám, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, Nejvyšší soud obviněného odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2002, sp. zn. 11 Tdo 170/2022, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, přiměřeně taktéž rozhodnutí ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, podle nichž, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla v této části o dovolání zjevně neopodstatněné.

30. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit také např. na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se oba nižší soudy, zejména soud prvního stupně, řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a na základě toho formulovaly příslušné závěry. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, přičemž mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků souzeného trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, není žádný zjevný rozpor. Učiněná skutková zjištění nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně použitelných důkazech.

31. Dovolatel nejprve namítal, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť poškozená právnická osoba nedala souhlas s jeho trestním stíháním.

32. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že v tomto trestním řízení nedošlo k procesnímu pochybení, pokud nebyl vyžadován souhlas s trestním stíháním podle § 163 odst. 1 tr. ř. u poškozené obchodní společnosti. Nutnost souhlasu poškozeného s trestním stíháním podle posledně citovaného ustanovení se uplatní jen tehdy, je-li poškozeným fyzická osoba. Jestliže je takovým poškozeným právnická osoba (např. obchodní společnost), není trestní stíhání podmíněno jejím souhlasem, neboť nemůže být vůči obviněnému ve vztahu, který předpokládá ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 3 Tdo 709/2010, uveřejněné pod č. 10/2012 Sb. rozh. tr.). Kromě toho, z předloženého spisového materiálu se podává, že o totožné námitce bylo rozhodnuto již v přípravném řízení, kdy dozorový státní zástupce se s touto námitkou vypořádal v usnesení ze dne 8. 4. 2020, č. j. KZV 49/2019-216 (srov. č. l. 1084 a násl. sv. č. 5).

33. Ačkoliv je tedy tato námitka formálně podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., nelze ji považovat za opodstatněnou.

34. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítal, že soudy se nezabývaly dohodou uzavřenou se společníky Biesoldem a Goebelem a interními pravidly ohledně dispozice s peněžními prostředky poškozené právnické osoby. Odvolací soud se také nevypořádal s výpovědí znalce Ing. Vítězslava Hálka, Ph.D., který poukázal na správnost hodnotit obvyklou mzdu dovolatele ve srovnání s Německem. Za vadu považuje i to, že se nezabýval přílohovými spisy ohledně civilních sporů, které měly význam z hlediska hodnocení věrohodnosti svědků Biesolda, Goebela a Klostermanna.

35. Nejvyšší soud nejprve obecně poznamenává, že soud prvního stupně se náležitě vypořádal se znaleckými posudky Ing. Jana Zdražila, MBA, a Ing. Vítězslava Hálka, Ph.D., jakož i znalecké kanceláře Expert Group s.r.o., a vypořádal se též s výpověďmi zpracovatelů těchto znaleckých posudků, včetně rozdílů v jejich závěrech. Závěry znaleckých posudků znalců Ing. Jana Zdražila, MBA, a Ing. Vítězslava Hálka, Ph.D., jsou v souladu s dalšími důkazními prostředky, přičemž soud prvního stupně shledal znalecký posudek Ing. Vítězslava Hálka, Ph.D., správnějším (srov. body 62 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně rovněž odůvodnil, proč považoval další dokazování v tomto směru za nadbytečné (viz bod 7 odůvodnění jeho rozsudku a dále viz bod 22 a násl. a bod 28 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Nelze proto akceptovat námitky obviněného, že soudy nedůvodně neprovedly jím navrhované důkazy, a to znaleckým posudkem, který by obvyklou odměnu obviněného určil s přihlédnutím ke mzdám na obdobných pozicích v Německu. Z těchto důvodů se nemůže jednat ani o důkaz opomenutý. Pokud jde o námitky obviněného proti hodnocení výpovědí a věrohodnosti svědků Biesolda, Goebela a Klostermanna, těmito námitkami obviněný ve skutečnosti zpochybňoval výsledky provedeného dokazování. Otázkou věrohodnosti jmenovaných svědků, nadto v souvislosti s vlivem civilních sporů, v nichž předmětní svědci vystupují proti dovolateli, dohodou mezi ním a společníky (výše uvedenými svědky) a interními pravidly ohledně dispozice s peněžními prostředky poškozené právnické osoby, se již dostatečně vypořádal odvolací soud v bodě 25 a 27 odůvodnění svého rozhodnutí.

36. Nejvyšší soud ke shora uvedenému dále podtrhuje, že shora uváděné námitky nelze podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na základě soudy nižších stupňů provedených skutkových zjištění nevznikají pochybnosti o tom, že obviněný si přisvojil z majetku poškozené obchodní společnosti peněžní prostředky, jejichž výše neodpovídala výši hrubé mzdy v místě i čase obvyklé na obdobné pozici (k tomu srov. listinné důkazy v bodech 57 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, včetně shora uvedených znaleckých posudků). Současně je třeba podtrhnout, že podle výpovědí společníků poškozené obchodní společnosti, tito odměňování obviněného chápali tak, že má být přiměřené českým poměrům a konkrétně svědek Goebel vyloučil, že by odměna obviněného neměla mít nějaký limit. Soud prvního stupně nadto velmi široce shrnul závěry o skutkovém ději v bodech 82 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

37. Následně dovolatel odkázal na zásadu subsidiarity trestní represe, když dispozice s finančními prostředky poškozené společnosti nebyly vnitřními předpisy zakázané. Podle dovolatele absentuje společenská škodlivost činu, když mezi ním a poškozenou právnickou osobou byla sjednána také dohoda o narovnání, přičemž dovolatel uhradil smluvenou částku ve výši 25 000 000 Kč. Dovolatel rovněž ve svém mimořádném opravném prostředku opakovaně namítal, že posuzovaná věc je svou podstatou obchodněprávním či občanskoprávním sporem.

38. Nejvyšší soud k této námitce, a to s přihlédnutím k tomu, že v této souvislosti bylo řešeno i několik civilních sporů, nejprve obecně konstatuje, že skutečnost, že nějakou situaci lze do jisté míry napravit i jinak než v rovině trestního práva, ještě bez dalšího neznamená, že trestní právo musí vždy ustoupit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012). Uvedeným výkladem by se působnost trestního práva zásadně vyprázdnila, neboť řadě trestných činů odpovídá nějaká správně právní, popř. soukromoprávní alternativa. V případě trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku pak i odborná literatura vysvětluje, že přestože zpronevěra vyžaduje „soukromoprávní základ“ ve formě svěření cizí věci, nelze z tohoto důvodu bez dalšího dovozovat aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zásadu subsidiarity trestní represe, resp. princip ultima ratio nelze redukovaně chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena, když poškozená nebo jiná oprávněná osoba, na jejíž úkor byl trestný čin spáchán, se může domáhat nápravy prostředky civilního práva. V tomto smyslu dokonce není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti, který nevytváří překážku věci rozhodnuté s účinkem ne bis in idem. Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti a další represe již není nutná (ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2583, marg. č. 3.). Jinými slovy, uplatnění zásady ultima ratio předchází zkoumání společenské škodlivosti skutku, a subsidiarita trestní represe se projevuje až v případě méně společensky závažných trestných činů. Výrazně nízká společenská škodlivost je tak podmínkou pro uplatnění tohoto korektivu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 226/2023).

39. V projednávané trestní věci bylo prokázáno, že obviněný naplnil kvalifikované skutkové podstaty podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku a § 206 odst. 5 tr. zákoníku, přičemž o dostatečné společenské škodlivosti trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, svědčí i způsob jejich provedení, neboť jednal také v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti a byl tak povinen řádně pečovat o její majetek, přičemž prováděl po dobu několika let protiprávní dispozice s jejími peněžními prostředky za účelem svého neoprávněného majetkového obohacení v řádech milionů korun.

40. Pokud obviněný v dovolání argumentuje tím, že čin není společensky škodlivý z důvodu sjednání dohody o narovnání ze dne 10. 3. 2021 s poškozenou právnickou osobou, nelze tuto okolnost považovat s ohledem na další shora zmíněné okolnosti za natolik významnou, aby to vylučovalo společenskou škodlivost činu. Navíc ke sjednání předmětné dohody přistoupil obviněný až v době, kdy již několik měsíců probíhalo jeho trestní stíhání.

41. Obviněný se dále zaměřil na totožný popis skutku popsaný pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, pro který byl zproštěn obžaloby, a skutků, jejichž spácháním byl uznán vinným. V případě skutku pod bodem II. ve výroku o vině ovšem dospěl soud prvního stupně k závěru, že nebyly naplněny znaky žalovaného trestného činu podle § 255 trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, a to konkrétně znak požadované výše škody (viz bod 128 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Tento závěr vylučuje úvahu obviněného o tom, že by na zbývající odsouzené skutky mělo dopadat ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Skutkové i právní závěry týkající se skutků zachycených pod body I./1. a 2. a II. nejsou totožné, a proto není možné uvažovat o použití zásady subsidiarity trestní represe.

42. Nejvyšší soud tak uzavírá, že rovněž námitky dovolatele vztahující se a týkající se použití ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jsou neopodstatněné.

43. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že jeho jednání nenaplňuje subjektivní stránku, jejíž existence nevyplývá z provedených důkazů. O neexistenci úmyslného zavinění svědčí podle obviněného i to, že využíval služeb externích poradců, s nimiž konzultoval projednávanou problematiku. Proto ani nevěděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem.

44. V obecné rovině není od věci připomenout, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Jestliže zde chybí doznání pachatele, lze jej učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zpráva Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh.

tr., zpráva Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.). Soudy dovodily, že trestných činů pod body I./1. a 2. se obviněný dopustil v úmyslu přímém. V této souvislosti je vhodné připomenout, že podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální).

Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

45. V nyní projednávané trestní věci bylo prokázáno, že obviněný jako statutární orgán poškozené právnické osoby byl seznámen se stavem jejího hospodaření a věděl, že vyplácení mzdy ve zjištěných částkách neodpovídá jejím skutečným ekonomickým možnostem. Nadto obviněný postupoval v této otázce se záměrem a cílem získat svěřené peněžní prostředky neoprávněně do své dispozice. Obviněný, coby jednatel i zaměstnanec poškozené obchodní společnosti si nemohl určit výši své mzdy zcela svévolně bez ohledu na ekonomické zájmy poškozené obchodní společnosti, navíc za situace, kdy poškozená byla po celé období v dlouhodobé platební neschopnosti, když veškerý její zisk odčerpával obviněný svou mzdou, kterou si určil bez vědomí ostatních společníků. Lze tak jen připomenout skutkové závěry soudů, opírající se o výsledky provedeného dokazování (zejména jde o výpovědi svědků Biesolda, Goebela a Klostermanna, listinné důkazy), podle nichž byla s obviněným sjednána dohoda o odměňování ve výši mzdy, jakou pobíral u společnosti KLIMA (cca 17 000 Kč), resp. ve výši 1 5000 Euro. Navíc obviněný bez vědomí společníků uzavřel k 1. 1. 2012 sám se sebou pracovní smlouvu se mzdou ve výši nejméně 4,5 mil. Kč a dále též vykazoval odběrateli (společnosti VENTEC) vyšší platby za nákup zboží od dodavatelů. Za tohoto stavu tak obviněný nemohl disponovat s částí peněžních prostředků vynakládaných z majetku právnické osoby na jeho mzdu způsobem, kterým tak činil. Proto také ta část peněžních prostředků, která neodpovídala obvyklé mzdě v místě a čase, byla ve vztahu k obviněnému svěřenou věcí cizí, na níž neměl nárok a měl s ní naložit ve prospěch poškozené obchodní společnosti, nikoli ve svůj prospěch.

46. Takto zjištěné jednání obviněného proto již ze samotné logiky věci vylučuje jakýkoliv jiný závěr o zavinění a jeho formě než o úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dovolatel jednal se znalostí ekonomických souvislostí rozhodných pro vyplácení své mzdy a činil kroky k tomu, aby záměrně a svévolně vyvedl část peněžních prostředků, na které neměl nárok, z majetku poškozené právnické osoby do své dispozice. Na uvedené závěry nemá vliv ani námitka obviněného, že konzultoval otázku výše mzdy s externími poradci, když podle J. V. konečné rozhodnutí bylo na vlastní zodpovědnost obviněného a podle J. J. se s ním obviněný o svých krocích dopředu neradil, spíše až zpětně (v podrobnostech srov. rovněž bod 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

47. Ze všech shora uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud námitku obviněného, kterou zpochybnil naplnění subjektivní stránky zločinů zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za nedůvodnou.

48. Podle dovolatele rovněž došlo i k nesprávnému posouzení § 38 a § 39 tr. zákoníku. Peněžitý trest považuje s ohledem na své osobní a majetkové poměry za nepřiměřený. Rovněž namítá, že soudy nezohlednily celkovou délku trestního řízení, která přesáhla 6 let. Je přesvědčen, že soudy postupovaly v rozporu s § 39 odst. 3 tr. zákoníku.

49. K této argumentaci je třeba uvést, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015) platí, že jde-li o dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou, trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).

50. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; oproti tomu k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49. a násl.] ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu.

51. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí, ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů, zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce.

52. Zmíněný výklad Nejvyššího soudu, že otázky nepřiměřenosti trestu nenaplňují žádný z důvodů dovolání, dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, anebo ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba též zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

53. O žádný takový extrémní případ v posuzované věci, kdy obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let a peněžitý trest ve výši 1 350 000 Kč, nejde, přičemž v tomto směru lze odkázat na správné úvahy a přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodech 103 a násl., potvrzené odvolacím soudem v bodech 32 a násl. odůvodnění jeho rozhodnutí.

54. V tomto kontextu dovolací soud neshledal důvodnou ani námitku obviněného, který uložené tresty považoval za nepřiměřené také s ohledem na celkovou délku trestního řízení.

55. Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejenže v obecné rovině odporuje smyslu práva obviněného (ale i poškozeného) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení.

56. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře tohoto soudu, jimiž jsou: složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů a to, oč se stěžovateli ve sporu jedná, tj. co je pro něj v sázce (např. věc Eckle proti Německu, č. 8130/78, rozsudek ze dne 15. 7. 1982; věc Capuano proti Itálii, č. 9381/81, rozsudek ze dne 25. 6. 1987; věc Kudła proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. 10. 2000; aj.).

57. V případě porušení práva na přiměřenou délku řízení, přičemž tento závěr je vždy individuální, vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. ESLP ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států – může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (srov. rozsudek Eckle proti Německu ze dne 15. 7. 1982, č. 8130/78, aj.). Tyto poznatky se odrazily také v judikatuře Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, konstatoval, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Ze znění ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku pak explicitně plyne, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 41 a 42), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení.

58. Dovolací soud konfrontoval průběh trestního stíhání se stěžejními hledisky relevantními pro posuzování přiměřenosti délky řízení (složitost věci, postup orgánů činných v trestním řízení, význam trestního řízení pro pachatele a jeho jednání) a shledal, že délka řízení nemohla relevantně ovlivnit druh a výměru uloženého trestu, jelikož ji jednoznačně nelze označit za nepřiměřenou.

59. Z obsahu spisu vyplývá, že obviněný převzal usnesení o zahájení trestního stíhání dne 21. 2. 2020 (viz č. l. 673 verte), přičemž obžaloba byla na něj podána dne 31. 5. 2021 (viz č. l. 4067 a násl. spisu). Řízení před soudem bylo skončeno dne 14. 5. 2024. Lze doplnit, že úkony trestního řízení byly zahájeny dne 10. 9. 2018 (viz č. l. 1), kdy policejní orgán vyhotovil záznam o zahájení úkonů trestního řízení. S ohledem na tyto časové údaje nelze konstatovat, že doba trestního stíhání obviněného byla nějak extrémní.

60. Na podkladě těchto zjištění je možné shrnout, že trvání a průběh trestního stíhání nedokládají zaviněné průtahy na straně orgánů činných v trestním řízení, jež by svým významem a závažností opodstatňovaly jiné, pro obviněného příznivější rozhodnutí o druhu a výměře trestu. Podle dovolacího soudu lze proto konstatovat, že věc byla projednána ve lhůtě, kterou nelze vnímat jako evidentně nepřiměřenou. Nejvyšší soud tak uzavírá, že obviněnému uložený trest odnětí svobody, nelze v žádném případě považovat za nepřiměřený, natož za extrémně přísný či zjevně nespravedlivý.

61. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., konkrétně dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podané s odkazem na tyto dovolací důvody jako celek zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

62. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož ve věci obviněného Jana Hrubce dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto mohl rozhodnout v neveřejném zasedání.

63. Pokud jde o podnět, který obviněný učinil v rámci svého dovolání, tedy aby předseda senátu Nejvyššího soudu za podmínek § 265o odst. 1 tr. ř.

odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti kterému podal dovolání, Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu (na rozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř.) však není obligatorní a k aplikaci citovaného ustanovení by bylo třeba přistoupit v situaci, pokud by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však takové důvody pro odklad (přerušení) výkonu rozhodnutí neshledal a s ohledem na vlastní rozhodnutí o dovolání nebylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným negativním výrokem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 140/2018, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 7. 2025

JUDr. Antonín Draštík předseda senátu