11 Tdo 1079/2024-540
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2025 o dovolání obviněného M. E., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 12 To 53/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 106/2023,
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. E. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 1 T 106/2023, byl obviněný M. E. (dále jen „dovolatel“ nebo „obviněný“) uznán vinným jednak přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, a to jako návodce podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné M. E.
2. Stalo se tak na základě skutkových zjištění spočívajících v tom, že
obviněný v období od 20. 3. 2022 do 31. 3. 2022, v obci XY, soudní okres Rakovník, jako odsouzený vykonávající ve Věznici Oráčov trest odnětí svobody ve výměře dvou (2) let, který mu byl jako původně podmíněně odložený uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 9 T 140/2011, který nabyl právní moci dne 30. 3. 2013, přestože si byl vědom, že ani on ani obviněná M. E. nemají nezbytné povolení podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, instruoval v rámci povolených telefonických hovorů na telefonní číslo XY obviněnou M. E., aby zajistila zaslání nepovolených návykových látek do Věznice Oráčov tím způsobem, že návykové látky ukryje do spodního prádla, přičemž současně prostřednictvím spoluvězně D. P., jehož trestní věc byla odložena, zajistil, aby přítelkyně D. P., S. T., jejíž trestní věc byla odložena, vysvětlila obviněné M. E., jak má návykové látky do spodního prádla ukrýt, přičemž obviněná M. E. následně na základě pokynů obviněného opatřila od nezjištěné osoby drogu pervitin obsahující účinnou látku metamfetamin, která je jako psychotropní látka uvedena v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v množství nejméně 0,3940 g, kterou podle rad S. T. ukryla do švu pánských trenýrek modré barvy s bílými proužky a dále od nezjištěné osoby opatřila sypkou látku s obsahem buprenorfinu, jenž je jako psychotropní látka uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, o hmotnosti nejméně 0,7767 g, kterou rozdělila a vsypala do dvou bílých ponožek s nápisem Sport Active, načež tyto oděvní součásti s ukrytými návykovými látkami zabalila společně s dalšími věcmi do zásilky adresované do Věznice Oráčov J. B., spoluvězni obviněného, přičemž jako odesílatele uvedla osobu J. Š., a takto připravenou zásilku nejpozději dne 31. 3. 2022 předala nezjištěnému muži, který tuto zásilku dne 31. 3. 2022 v 15:42 hodin odeslal z pobočky České pošty, s. p., Praha XY, načež byla předmětná zásilka dne 1. 4. 2022 doručena do Věznice Oráčov, kde byla dne 4. 4. 2022 jako podezřelá zadržena pracovníky uvedené věznice.
3. Krajský soud v Praze rozhodl napadeným usnesením ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 12 To 53/2024, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného a obviněné M. E. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovaným rozhodnutím soudů nižších stupňů podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které směřoval jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu (přičemž ve vztahu k uloženému trestu neuvedl žádnou konkrétní námitku), a to s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
5. Obviněný konkrétně namítal, že žádný z provedených důkazů neprokazuje jeho vinu, naopak je zde ucelený řetězec důkazů svědčících o tom, že se na stíhané trestné činnosti vůbec nepodílel. Soud prvního stupně vinu dovolatele dovodil zejména výpovědí svědkyně S. T., obsahem rozhovorů se svědkem P., obsahem rozhovorů se spoluobviněnou M. E., jakož i ve věci opatřenými listinnými důkazy, zejména k předmětné závadové zásilce. Uvedené důkazy však ani ve svém souhrnu netvoří řetězec, na jehož základě by jej bylo možné uznat vinným z posuzované trestné činnosti. Hodnota a věrohodnost některých důkazů je velice diskutabilní a z větší části nic neprokazují. Výpověď svědkyně T. je nevěrohodná a taktéž vnitřně nelogická. Svědkyně je osobou, která má zkušenosti s distribucí omamných a psychotropních látek, za což byla také již odsouzena, stejně jako svědek P. U obou svědků je zřejmé, že se jedná o osoby, u nichž se jednalo o recidivní jednaní. Nadto svědek P. ani nebyl slyšen jako svědek na protokol, ale pouze na úřední záznam. Pokud se týká informací o zásilce do Věznice Oráčov, neexistuje žádná spojitost mezi zaslanou zásilkou a odsouzenými. Popis skutkového stavu je neúplný, nedostatečný, neprokázaný a nepřezkoumatelný. Vyplývá z něj pouze to, že se soudu prvního stupně nepodařilo prokázat příčinnou souvislost, a tudíž je možné konstatovat, že nebyla vůbec zjištěna a prokázána objektivní stránka mu přisouzeného trestného činu. Soud prvního stupně nevysvětlil dodržení příčinné souvislosti, a tedy naplnění objektivní stránky trestného činu hlavním pachatelem, nezabýval se také otázkou nezbytné akcesority účastenství dovolatele ve vztahu k údajné trestné činnosti.
6. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 12 To 53/2024–486, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 30. 1. 2024, č. j. 1 T 106/2023–419, zrušil, a věc vrátil soudům nižších stupňů zpět k novému projednání.
7. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že je třeba odmítnout tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam jim připisovat z hlediska skutkového děje. V daném případě je třeba poukázat na to, že především na základě výpovědi svědkyně S. T., která přesvědčivě popsala, že na žádost svého přítele, svědka D. P., spoluvězně dovolatele, pomohla obviněné M. E. propašovat drogy do věznice s tím, že jí poradila a prostřednictvím videa ukázala, jak do balíku ukrýt drogy, když s obviněnou komunikovala prostřednictvím aplikace WhatsApp a Messenger i prostřednictvím telefonu. I na základě zajištěné komunikace mezi obviněnou a svědkyní (zajištěné záznamy telefonních rozhovorů mezi obviněnými vedenými z části i v romském jazyce a mezi svědkyní S. T. a D. P.) bylo jednání obviněných prokázáno rovněž i listinnými důkazy, jejichž obsah podrobně soud prvého stupně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Při hodnocení těchto důkazů soudy vycházely i z protokolu o ohledání místa činu s náčrtkem a fotodokumentací, kterým je zadokumentován obsah předmětné zásilky adresované J. B., včetně zakázaných látek uchovaných v trenýrkách a v ponožkách, a rovněž odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví chemie co do zjištění obsahu pašovaných látek, a to pervitinu a buprenorfinu i ze zajištěného kamerového záznamu pošty 515 na adrese XY, Praha - XY, kde byla předmětná zásilka nezjištěným mužem podána. Provedenými důkazy bylo tedy jednání obviněného plně prokázáno, když použitá právní kvalifikace je přiléhavá.
8. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud shledal, že v případě obviněného je dovolání přípustné, bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce, v zákonných lhůtách a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
10. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
11. Obviněný ve svém dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Za právně relevantní dovolací námitky ze strany obviněného lze tedy považovat i správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
12. Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, eventuálně ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.) a vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.
13. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
14. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými.
15. Nejvyšší soud ve vztahu k posuzované trestní věci považuje předně za nezbytné uvést, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně, provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím požadavkům
§ 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení věci i přijatými právními závěry. Ve vztahu k dovolacím námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu lze připomenout, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do výlučné kompetence soudů (viz též § 216 odst. 1 tr. ř.). Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.
16. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
17. Podle názoru Nejvyššího soudu se v projednávané trestní věci zejména soud prvního stupně ve svém rozhodnutí podrobně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze mu vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Námitky dovolatele byly rozebrány v rámci předchozího řízení, při kterém již tyto námitky uplatňoval, přičemž oba soudy nižších stupňů se jimi dostatečně zabývaly. Na tyto jejich veskrze správné a výstižné závěry lze proto v podrobnostech plně odkázat.
18. Ve vztahu k obsahově shodným námitkám, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, Nejvyšší soud může odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2002, sp. zn. 11 Tdo 170/2022, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, přiměřeně taktéž rozhodnutí ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, podle nichž, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla v této části o dovolání zjevně neopodstatněné.
19. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly, Nejvyšší soud také připomíná např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že oba nižší soudy, zejména soud prvního stupně, se řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a na základě toho formulovaly odpovídající skutkové závěry. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Učiněná skutková zjištění nejsou v rozporu, natož ve zjevném rozporu, s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně použitelných důkazech.
20. Nejvyšší soud shrnuje, že soud prvního stupně přesvědčivě odůvodnil, proč při zjišťování skutkového stavu vycházel zejména z výpovědi svědkyně S. T., přičemž výpovědi jmenované svědkyně a svědka D. P., který byl jako svědek slyšen v hlavním líčení dne 2. 11. 2023 (viz č. l. 355-356 spisu), hodnotil v souvislosti s opatřenými listinnými důkazy, se zajištěnými záznamy telefonních rozhovorů mezi obviněnými (tj. mezi dovolatelem a spoluobviněnou M. E.) a mezi svědky S. T. a D. P., protokolem o ohledání místa činu s náčrtkem a fotodokumentací, s odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví chemie co do zjištění pervitinu a buprenorfinu, i se zajištěným kamerovým záznamem pošty, kde byla předmětná zásilka dosud nezjištěným mužem podána. Soud prvního stupně dospěl k závěru o nevěrohodnosti a účelovosti obhajoby obviněného, poukázal též na rozpory ve výpovědích obviněné M. E., a rozvedl, na základě jakých zjištění neměl pochybnosti o věrohodnosti usvědčující výpovědi svědkyně S. T. Soud prvního stupně rovněž poznamenal, že trestní věc svědkyně S. T. byla z důvodu neúčelnosti dne 14. 4. 2023 odložena s ohledem na její odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 28. 6. 2022, č. j. 6 T 29/2022-396, v souvislosti s doručením drog do věznice dne 3. 11. 2021 na základě návodu odsouzeného D. P. Soud prvního stupně taktéž uvedl, že pro posouzení věci není podstatné, že se nepodařilo ztotožnit muže, který zásilku podal na poště, když naproti tomu bylo prokázáno, že onen neznámý muž zásilku převzal od obviněné E., která se podle vyhodnocení provozu jejího mobilního telefonu nacházela poblíž podací pošty (v podrobnostech srov. bod 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 10 a násl. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který stvrdil postup a závěry soudu prvního stupně).
21. Na podkladě obou dovoláním zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění namítaných závěrů potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že obviněný spáchal předmětnou trestnou činnost.
22. Nejvyšší soud v těchto souvislostech rovněž konstatuje, že obviněný se v podstatě domáhal toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Existenci tzv. zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat z toho, že soudy hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal konstrukci obviněného o správném způsobu hodnocení důkazů.
23. Dovolatel dále namítal, že popis skutkového stavu je neúplný, nedostatečný, neprokázaný a nepřezkoumatelný. Vyplývá z něj pouze to, že se soudu prvního stupně nepodařilo prokázat příčinnou souvislost, a tudíž je možné konstatovat, že nebyla vůbec zjištěna a prokázána objektivní stránka trestného činu.
24. K této argumentaci Nejvyšší soud uvádí, že tato neodpovídá obviněným uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Obviněný pouze rozporuje slovní vyjádření užité v rámci formulace tzv. skutkové věty s tím, že je nelze podřadit pod znak objektivní stránky skutkové podstaty uvedené v § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud k uvedenému dodává, že samotné znění tzv. skutkové věty nemá za následek nepřezkoumatelnost uvedeného rozsudku.
25. Pokud dovolatel namítal, že se soud prvního stupně nezabýval otázkou nezbytné akcesority účastenství dovolatele ve vztahu k údajné trestné činnosti, Nejvyšší soud k tomu podotýká, že soud prvního stupně se naopak s touto problematikou správně vypořádal v bodě 13 odůvodnění svého rozsudku. Přitom i tato dovolací námitka se opírá pouze o tvrzení dovolatele, že nebyla prokázána trestná činnost hlavního pachatele, tj. spoluobviněné M. E. Nadto je třeba zmínit, že obdobnou situaci [objednávkou drog do věznice, kdy jednání objednatele bylo kvalifikováno jako účastenství ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] Nejvyšší soud již dříve řešil např. v usnesení ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 11 Tdo 1537/2017, ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 683/2019, ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1061/2019, a dalších. V projednávaných věcech jde přitom o obdobnou situaci, přičemž Nejvyšší soud neshledává důvod, pro který by se měl od dříve zaujatého právního závěru nyní odchýlit.
26. Nejvyšší soud se nezabýval námitkami, jimiž obviněný s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal rovněž vadným výrok o trestu, které však nepodložil jakoukoliv bližší argumentací ani konkretizací.
27. V této souvislosti je třeba připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit, a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
28. Závěrem lze tedy konstatovat, že námitkami, které obviněný uplatnil v dovolání, se již soudy nižších stupňů zabývaly, přičemž je nutné dodat, že svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě odůvodnily. Nejvyšší soud považuje za potřebné z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
29. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání podané z jiných než zákonných důvodů. Proto Nejvyšší soud rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto mohl rozhodnout v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 1. 2025
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu