11 Tdo 1114/2024

11 Tdo 1114/2024-240

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2025 o dovolání obviněného J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 14 To 100/2024, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 106/2023, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 3 T 106/2023 byl obviněný J. V. uznán vinným v bodech ad 1) – 2) přečinem nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě ad 3) zločinem nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

Za to byl odsouzen: I. za skutky ad 1) – 2) a sbíhající se přečin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a s psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 3. 2022, č. j. 3 T 22/2022–265, jenž právní moci nabyl téhož dne, podle 283 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 40 (čtyřiceti) měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 3. 2022, č. j. 3 T 22/2022–265, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Za skutek ad 3) byl odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že:

v XY, okres XY, v XY, ale i na jiných místech v okrese XY, zdarma poskytl drogu pervitin s obsahem účinné látky metamfetamin (+)-1-fenylmethylaminopropan, což je zakázaná psychotropní látka uvedená v příloze č. 5, seznamu psychotropních látek č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, přičemž distribuce této látky za účelem toxikomanského zneužití je zakázána, čehož si byl obžalovaný vědom, a to:

1) E. J., v období nejméně od druhé poloviny roku 2020 do nejméně druhé poloviny roku 2021 nejméně v několika desítkách případů poskytl zdarma drogu pervitin vždy v množství nejméně 0,2 g na dávku,

2) Š. Š., v období od 9. 8. 2021 do prosince 2021 nejméně v jednom případě poskytl zdarma drogu pervitin v množství na jednu dávku při společném kouření,

3) N. S., v březnu 2023 v jednom případě poskytl zdarma drogu pervitin v množství na jednu dávku při společném kouření,

přičemž si byl vědom, že distribuce drogy pervitin za účelem toxikomanského zneužití je zakázána, a jednání pod bodem 3) se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 3 T 22/2022, který nabyl právní moci dne 30. 3. 2022, za přečin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 24 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 30 měsíců, jenž mu byl nařízen usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 5. 2023, č. j. 3 T 22/2022–379.

3. O odvolání obviněného J. V. rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 14 To 100/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil výrok o trestu ad I. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného při nezměněných výrocích o vině a trestu ad II. jej odsoudil za přečin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a s psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku popsaný pod body 1. a 2. napadeného rozsudku a za sbíhající se přečin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a s psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 3. 2022, č. j. 3 T 22/2022-265, podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 30 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 3. 2022, č. j. 3 T 22/2022-265, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti výše citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř., když je přesvědčen, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a došlo k uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští.

5. Námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se týkají skutkových zjištění, když zejména namítá nevěrohodnost výpovědi svědkyně E. J. Soud se na její tvrzení měl více zaměřit, zvláště pokud jde o významný rozpor mezi jejím údajem o poskytnutí drogy obviněným v několika desítkách případů a tvrzením obviněného, že jí drogu poskytl pouze dvakrát. Rovněž zdůraznil, že svědkyně situovala užívání drogy téměř výhradně do jeho vozidla, za nějž označovala Škodu Superb, který však nikdy nevlastnil, ale měl jej pouze na podzim roku 2020 krátkodobě vypůjčený od M. V. V jiných obdobích s ním prokazatelně nejezdil, o čemž svědčí záznamy o policejních kontrolách, neboť v květnu 2021 byl kontrolován ve vozidle Ford Focus a v říjnu 2021 ve vozidle Fiat Stilo. Výpověď svědkyně nemůže odpovídat realitě a nemůže být brána bez dalšího jako pravdivá, naopak se jako věrohodnější může jevit obhajoba obviněného, což by odpovídalo lépe době, po kterou užíval vozidlo Škoda Superb. Svědkyně J. si rovněž pletla časové údaje, což sama při hlavním líčení uznala. Obecné soudy nicméně na tyto rozpory nereagovaly a na dokazování ohledně doby užívání vozidla Superb obviněným víceméně rezignovaly. Namísto toho tyto skutečnosti nahradily domněnkami o jeho současném užívání více vozidel v kritickém období.

6. Stejně tak vytýká, že soudy zcela uvěřily svědkyni N. S., ačkoliv sama uvedla, že se jí pletou období („je to takové časově pro mě matné…“) a zjevně i v horizontu let, když si spletla Vánoce 2021 s rokem 2022. Přitom v tomto případě je časovost dosti podstatnou okolností. Soudy se např. nezamyslely nad tím, proč by obviněný, který jinak s poskytováním drog komukoliv skončil nejpozději v závěru roku 2021, ad hoc v jednom případě toto po více než 14 měsících porušil. Ze dvou verzí (obviněného a svědkyně S.), neboť jiné důkazy nebyly provedeny, se bez detailnějšího zdůvodnění přiklonily k verzi svědkyně, ačkoliv je zpochybněna i jinými svědky, navíc jde o osobu dlouhodobě užívající drogy. Tato skutková zjištění jsou tak v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, a proto úvahy soudů obou stupňů nemohou obstát.

7. Ve vztahu k dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný

namítá, že nemůže obstát ani právní posouzení skutku, neboť soudy zvolená právní konstrukce zásadně odporuje základnímu principu trestního práva ne bis in idem.

8. Jde o situaci, kterou popsal před soudem prvního stupně i v rámci odvolacího řízení, nebyl však vyslyšen, kdy již v minulosti byl za v zásadě stejnou trestnou činnost odsouzen Okresním soudem v Táboře, a to konkrétně rozsudkem vyhlášeným dne 30. 3. 2022, přičemž výroková věta tohoto pravomocného rozsudku zněla „…je vinen, že v přesně nezjištěné době, nejméně však od července roku 2020 do současné doby…“. Tedy byl-li odsouzen v přechozí trestní věci dne 30. 3. 2022, že měl do současné doby páchat nějakou činnost, pak byl odsouzen za páchaní trestné činnosti od července 2020 do 30. 3. 2022.

9. Vzhledem k tomu, že se dostal v tomto trestním řízení opětovně do „křížku se zákonem“, rozhodující soud následně vyložil obsah neurčitě uvedeného časového zakotvení konce skutku „do současné doby“ tak, že dne 30. 3. 2022 byl vyhlášen rozsudek s časovým určením „od července roku 2020 do současné doby“, což znamená od července 2020 do 7. 6. 2021. S tím obviněný nesouhlasil ani v průběhu nalézacího řízení, ani po odsouzení soudem prvního stupně, a nemůže s tím souhlasit ani nyní, přičemž odůvodnění rozhodnutí obou soudů má za minimálně nepřesvědčivé, jde o snahu různými způsoby vysvětlit nevysvětlitelné (tedy to, že dne 30. 3. 2022 vyřčené „do současné doby“ vlastně neznamená do 30. 3. 2022).

10. Nesouhlas projevil i s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu o vysvětlení této nejasnosti v datu v bodě 14. rozsudku, neboť není v trestním právu odsuzován usnesením o zahájení trestního stíhání (a ani obžalobou), ale pouze pravomocným výrokem soudu a jen takový může vůči obviněnému způsobovat právní následky ohledně potrestání. Nadto není v trestním řízení neobvyklé, že původní skutková věta výroku z usnesení o zahájení trestního stíhání, stejně jako případně výroková věta obžaloby, dozná směrem k soudnímu rozsudku často i nemalých změn, přičemž zejména i při úpravě časového rozsahu skutku se vždy má za to, že je dodržena totožnost skutku. Již z tohoto důvodu nemůže obstát odůvodnění odvolacího soudu, že doručením usnesení o zahájení trestního stíhání (při prvním odsouzení dne 7. 6. 2021) je vymezeno trvání skutku a následně by byl pachatelem páchán nový skutek. To by mohlo obstát pouze za situace, kdy by v následném rozsudku bylo časové určení skutku „od července 2020 do 7. 6. 2021“, avšak nikoliv, pokud soud dne 30. 3. 2022 naznal a uvedl ve výrokové větě, že obviněného odsuzuje za skutek spáchaný „od července 2020 do současné doby“.

11. Soud prvního stupně tak při prvním odsouzení překopíroval větu z obžaloby (která tuto větu překopírovala z usnesení o zahájení trestního stíhání) do výroku rozsudku, aniž si uvědomil problematičnost takového postupu, přičemž snaha následně tento nesprávný postup zhojit naráží na rozpor s principy a ustanoveními trestního práva.

12. Kromě toho, že vyřešení této otázky dovolacím soudem může být podstatné i obecně z hlediska dalších obdobných trestních řízení, pak v tomto případě zasahuje minimálně do odsouzení obviněného za skutek, resp. jednání uvedené pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně vůči Š. Š.

13. Byl-li totiž obviněný v minulosti pravomocně odsouzen za distribuci drog probíhající vůči osobám V., H., H., Š., S., M., H., B., S., K. a H. v období nejméně od července 2020 až do 30. 3. 2022 (což bylo datum vyhlášení rozsudku), pak již nemůže být za případnou distribuci drog do dne 30. 3. 2022 za toto odsouzen znovu, neboť by byl odsuzován za totéž (tedy právě v rozporu se zásadou ne bis in idem). Přitom návětí výroku obou odsuzujících rozsudků (tedy z 30. 3. 2022 i z 24. 4. 2024) je prakticky totožné, jen pozdější rozsudek má časové určení nikoliv obecně pro všechny osoby, ale pro každou samostatně. V případě prvního odsouzení (ze dne 30. 3. 2022) jde o pravomocný a ničím nezrušený výrok o vině a soud prvního stupně ho nemůže v jiném řízení měnit či upřesňovat (a to ani v případě ukládání souhrnného trestu). Tedy pak nejméně u svědka Š. (otázkou je, zda tomu nebylo také u svědkyně S.), kde sám soud toto jednání časově situuje do nejpozději závěru roku 2021 (každopádně do období do 30. 3. 2022), nemůže být za takové jednání (i kdyby bylo prokázáno, k čemuž má obviněný také výhrady) opětovně odsuzován.

14. V tomto směru upozornil, že pouze takový výklad kdy „do současné doby“ dne 30. 3. 2022 znamená do 30. 3. 2022 je možný, ale i kdyby snad mohlo být takových možných výkladů více, je povinností soudu zvolit ten z výkladů, který je pro obviněného výhodnější/příznivější, což je nepochybně ten, že do současné doby znamená do 30. 3. 2022.

15. V neposlední řadě má za to, že toto nesprávné vnímání časovosti prvního odsouzení má vliv na správné stanovení trestu, kdy v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. namítá, že došlo k uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští.

16. Jde zejména o část jednání týkající se svědkyně E. J. I tato doba jednání obviněného, jak je uvedena ve výroku napadeného rozhodnutí ad I., spadá výhradně do doby, kterou pokrývá původní pravomocný rozsudek ze dne 30. 3. 2022 (v něm však oproti svědku Š. Š. svědkyně E. J. není uvedena). Obviněný je tak i nyní odsuzován za stejný trestný čin (za distribuci drog), tudíž nemělo dojít k uložení souhrnného trestu, který vyžaduje dřívější odsouzení „za jiný jeho trestný čin“ (§ 43 odst. 2 tr. zákoníku), ale případně k uložení trestu společného dle § 45 tr. zákoníku.

17. Za nezákonně uložený označuje též trest odnětí svobody v trvání jednoho roku ad II. výroku rozsudku soudu prvního stupně za skutek ad 3) ve vztahu k N. S., neboť neměl být za takto marginální jednání ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody. Jednalo se pouze o jediný případ nadto společného užití drogy, které navíc sám neinicioval, když sama svědkyně S. – osoba dlouhodobě užívající drogy uvedla, že ho vyzvala, ať to tam „nasype“. Rovněž poukazuje na odstup nejméně 1,5 roku od posledního nabídnutí drogy jiné osobě, tudíž společenská škodlivost takového jednání je minimální, resp. nepatrná. Uložený trest tak shledává nejen nepřiměřeně přísný, ale vymykající se i svým druhem spravedlivému potrestání. Přestože si je vědom, že byl odsouzen dle právní kvalifikace s trestní sazbou 2-10 let a udělený trest jednoho roku je pod spodní hranicí, i tak se jedná o trest (za jedno společné užití) nesmyslný, a proto mělo být trestního stíhání zastaveno.

18. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 24. 7. 2024, č. j. 14 To 100/2024-198 a současně zrušil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 4. 2024, č. j. 3 T 106/2023-177, jakož i vadné řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Zároveň navrhl, aby věc následně přikázal Okresnímu soudu v Táboře k novému rozhodnutí.

19. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání vyplývá, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně, a kterou shrnul ve svém odvolání proti jeho odsuzujícímu rozsudku. Ve svém dovolání tedy opět namítá, že soudy opřely svá skutková zjištění o výpovědi nevěrohodných svědků, že porušily zásadu ne bis in idem a že uložený trest je nepřiměřeně přísný a nespravedlivý.

20. S těmito námitkami se již soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, s jejichž argumentací se státní zástupce ztotožnil, pokud tyto reagovaly na tehdejší námitky dovolatele zaměřené proti učiněným skutkovým zjištěním. Z hlediska dovolání pak označil za podstatné, že soudy dosud plně nereagovaly na dovolatelem tvrzené porušení zásady ne bis in idem, byť z důvodu nepřesně zaměřených námitek dovolatele – tehdy i nyní.

21. V části II. svého dovolání dovolatel zpochybňuje věrohodnost svědků, přičemž uvádí důvody, proč soudy neměly uvěřit svědkyním J. ani S., že jim dodal pervitin. Má-li za to, že skutková zjištění jsou „v extrémním rozporu s provedeným dokazováním“, takto formulovaná námitka v zásadě odpovídá první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

22. K tomu státní zástupce připomněl, že v případě tohoto dovolacího důvodu „není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“, jak je patrno z bodů 13. a 14. odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3298/22, které ocitoval. Dovolatel však takovým způsobem své dovolání nevymezil. Namísto označení konkrétního zjevného rozporu uvádí pouze okolnosti, které věrohodnost jmenovaných svědkyň oslabují, nikoliv zcela vyvracejí.

23. Celkový obsah jeho námitek tak podle státního zástupce směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. V návaznosti na obsáhlou judikaturu Ústavního soudu kupř. usnesení ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/02, ze dne 14. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3494/22: sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)] ze dne 3. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 3090/22, konstatoval, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru poukázal například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z novější judikatury státní zástupce zmínil např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018, nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publ. pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu a další.

24. Podle státního zástupce taková námitka nemůže založit žádný dovolací důvod ani za nového znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. To je patrno například z odstavce 14 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021. Obdobně hodnotí nové znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 i Ústavní soud, jak je patrno například z odstavce 16 odůvodnění jeho usnesení ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 581/22.

25. Pokud dovolatel obsahově poukazuje na zásadu in dubio pro reo, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena. Soudy podrobným rozporem věrohodnosti a obsahu výpovědí všech tří svědků dostatečným způsobem vysvětlily, proč žádné pochybnosti o skutkových zjištěních neměly. K tomu státní zástupce odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího.

26. Ve vztahu k výslovně uplatněné námitce obviněného stran právního posouzení skutku a zásady ne bis in idem ohledně svědka Š. ve vztahu k 30. 3. 2022, kdy dovolatel učinil různými směry zaměřené námitky, tyto státní zástupce posoudil níže uvedeným způsobem.

27. Dovolatel tvrdí, že „právní posouzení skutku nemůže obstát“, což odpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak toto tvrzení není doplněno žádnou další argumentací. Namísto hmotněprávních námitek dovolatel pouze namítá porušení procesní zásady ne bis in idem.

28. Taková námitka ovšem odpovídá dovolacímu důvodu podle písm. e) citovaného ustanovení spočívajícího v tom, že „proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné“. Dále proto státní zástupce vycházel z toho, že dovolatel obsahově uplatnil dovolací důvod podle písm. e) a nikoliv h) citovaného ustanovení.

29. Dovolatel odkázal na své předchozí odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 3. 2022 sp. zn. 3 T 22/2022, jímž byl uznán vinným pro stejný trestný čin spočívající rovněž v distribuci drog. Za významné považuje, že v citovaném rozsudku bylo jeho tehdejší jednání vymezeno slovy „od července 2020 do současné doby“. Poukazuje na to, že se tedy jednalo o dobu až do vyhlášení rozsudku dne 30. 3. 2022. Z toho dovozuje, že pokud byl nyní odsouzen pro distribuci drog svědku Š. ve druhé polovině roku 2021, tedy před 30. 3. 2022, byl za toto jednání odsouzen opakovaně, tedy dvakrát v rozporu se zásadou ne bis in idem. A pokud by u jednání vůči svědkyni S. bylo upraveno „časové usazení“ (patrně před 30. 3. 2022), bylo by tomu obdobně i u ní.

30. K tomu státní zástupce uvedl, že uvedené časové ohraničení konce jednání je skutečně nezákonné – v rozporu s ustanovením § 12 odst. 11 tr. ř., podle něhož platí, že „pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek“. Rovněž z právní věty rozhodnutí č. 38/2000 Sb. rozh. tr. je patrno, že obžalobu je možno podat pouze pro jednání spáchané pouze v době před, a nikoliv až po sdělení obvinění. Pokud nemůže být takové následné období žalováno, tím méně za ně může být obviněný pravomocně odsouzen.

31. Jestliže bylo v původní věci sp. zn. 3 T 22/2022 sděleno dovolateli obvinění dne 7. 6. 2021, mělo tímto dnem končit i časové vymezení jeho jednání. Po 7. 6. 2021 se již jednalo o nový skutek, který mohl být předmětem nového trestního řízení.

32. Takto se také s totožnou námitkou dovolatele vypořádaly oba nižší soudy v odůvodnění svých rozsudků. Zabývaly se však pouze tím, že od 7. 6. 2021 se ze strany dovolatele jednalo o nový skutek, aniž je zaujala otázka, jak mělo být tedy naloženo se samostatným skutkem vůči svědkyni J. spáchaným dovolatelem před 7. 6. 2021. Příčinou tohoto opomenutí byla patrně skutečnost, že dovolatel tehdy porušení zásady ne bis in idem ohledně této části svého jednání nenamítal. A výslovně je nenamítá ani nyní ve svém dovolání.

33. Z hlediska této části dovolatelovy argumentace státní zástupce shledal za podstatné, že dovolatelem tvrzené nesprávné časové vymezení skutku „do současné doby“ se zjevně týká jiné trestní věci, než ve které nyní

dovolatel podal dovolání. Nápravy mohlo být tehdy dosaženo včasným podáním dovolání ve věci Okresního soudu v Táboře sp. zn. 3 T 22/2022, což však žádná z oprávněných osob neučinila. 34. Označil však za zjevně nesprávné pokoušet se o nápravu vytvořením nové nezákonnosti – posunutím hranice mezi skutky vůči svědkyni J. ze 7. 6. 2021 na 30. 3. 2022 v nyní posuzované věci. Když v souladu s § 12 odst. 11 tr. ř. platí hranice prvá, nikoliv druhá. Státní zástupce vycházel z toho, že nezákonný postup v jedné trestní věci není možno napravovat nezákonným postupem v následující trestní věci. Má-li být vadná hranice mezi skutky odstraněna, musí se tak stát zásahem do jejího zdroje, nikoliv zřetězením této vady ve věcech navazujících.

35. V současnosti by tedy mělo být již jen na zvážení ministra spravedlnosti, zda je procesní vada v původním řízení natolik podstatná, aby ji bylo třeba napravit cestou stížnosti pro porušení zákona, když osobám oprávněným k podání dovolání již uplynuly dovolací lhůty. V tomto dovolacím řízení nápravu zjednat nelze.

36. K posouzení recidivy ohledně dodání pervitinu pro svědkyni S. pro úplnost poznamenal, že soudy správně považovaly za rozhodný stav v době, kdy bylo jednání vůči této svědkyni dokončeno. Jednalo se o březen 2023. Tedy přibližně rok po vyhlášení předchozího odsuzujícího rozsudku z 30. 3. 2022. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2021 č. j. 6 Tdo 894/2012-30, které bylo posléze publikováno pod č. 75/2013 Sb. rozh. tr. Ani v tomto směru tedy nelze právnímu posouzení skutku nic vytknout.

37. Dovolatelem tvrzeným nerespektováním doby páchání předchozího činu až do 30. 3. 2022 tedy k naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedošlo, když jím popsaným způsobem nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle písm. e) citovaného ustanovení, tedy k porušení zásady ne bis in idem. Datum vyhlášení rozsudku 30. 3. 2022 je pro dělení skutku v nynější trestní věci nerozhodné. V této části by proto bylo možno považovat dovolání za zjevně neopodstatněné. Pokud by ovšem dovolatel tutéž námitku znovu náznakem nezmínil i ve vztahu ke svědkyni J. ve svých námitkách proti výroku o trestu – že byl za toto jednání dvakrát potrestán.

38. Ze shora uvedeného výkladu je zřejmé, že pro dodržení zásady ne bis in idem nemá význam vyhlášení rozsudku v předchozí trestní věci dnem 30. 3. 2022 ve vztahu ke skutku vůči svědkovi Š. Avšak význam má v této předchozí věci učiněné sdělení obvinění dnem 7. 6. 2021 ve vztahu ke svědkyni J. Což dovolatel ve svém dovolání neuvádí ohledně viny vůbec a ohledně trestu zmiňuje svědkyni J. v souvislostech poněkud odlišných – že mu měl být uložen společný trest za další útok pokračujícího trestného činu. K tomu státní zástupce zdůraznil, že dovolatel své jednání vůči svědkyni J. vždy popíral jakožto neprokázané. Nikoliv jako jednání, za které byl již zčásti odsouzen rozsudkem vyneseným v jeho předchozí trestní věci.

39. Podle popisu skutku dodával dovolatel pervitin svědkyni J. „od druhé poloviny roku 2020“, a to až „do nejméně druhé poloviny roku 2021“, což mělo být podle závěru bodu 10 odůvodnění rozsudku „koncem roku“, kdy „jejich kontakty ustaly“. Podle státního zástupce jednání dovolatele před 7. 6. 2021 nepředstavovalo dílčí útok pokračujícího trestného činu, neboť svědkyně J. v předchozí trestní věci zmíněna nebyla a mohla tak být jen další z tehdy neustanovených osob, jimž dovolatel tehdy distribuoval drogy.

40. K tomu státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007 sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, publ. pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr., z jehož závěrů lze dovodit nemožnost nápravy skutkové věty předchozího rozsudku cestou uložení společného trestu podle § 45 tr. zákoníku, při němž by byl výrok o vině zrušen, doplněn o nový dílčí útok vůči svědkyni J. a časově nově vymezen jen do sdělení obvinění dne 7. 6. 2021.

41. Jednání dovolatele vůči uvedené svědkyni bylo rozděleno sdělením obvinění dne 7. 6. 2021 na dvě poněkud nepoměrné části. To, že soudy musí k takovému rozdělení skutku přihlížet je patrno například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. 3 Tdo 448/2014.

42. Je zřejmé, že za první téměř roční skutek v době od druhé poloviny roku 2020 do 7. 6. 2021 byl dovolatel již odsouzen shora uvedeným rozsudkem ze dne 30. 3. 2022 ve své předchozí trestní věci sp. zn. 3 T 22/2022.

43. Za druhou část v trvání nejméně 23 dnů (zbývajících do konce června – počátek druhé poloviny roku 2021) a nejvíce necelých 7 měsíců (podle odůvodnění skončily kontakty dovolatele se svědkyní J. až koncem roku) byl dovolatel odsouzen nyní napadeným rozsudkem soudu prvního stupně sp. zn. 3 T 106/2023. Bohužel, tímto rozsudkem byl znovu odsouzen i za období první. Za dobu od druhé poloviny roku 2020 do 7. 6. 2021 byl tedy dovolatel odsouzen dvakrát – rozsudkem předchozím i nynějším.

44. K označení této okolnosti se dovolatel přiblížil následující zmínkou učiněnou v části dovolání týkající se uloženého trestu – dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Uložení nepřípustného trestu vztahuje dovolatel zejména i „k té části jednání týkající se svědkyně J. I tato doba jednání obviněného (tak jak je pojatá ve výroku napadeného rozhodnutí ad 1) spadá výhradně do doby, kterou pokrývá původní pravomocný rozsudek ze dne 30. 3. 2022 (avšak na rozdíl od svědka Š., svědkyně J. není v původním rozsudku uvedena)“. Z toho dovolatel dovozuje pouze tolik, že namísto trestu souhrnného mu měl být uložen trest společný „dle § 45 trestního zákoníku“. Z hlediska výroku o vině nepovažuje své dvojí odsouzení za jednání před 7. 6. 2021 za nějak podstatné.

45. K tomu státní zástupce připomněl, že dovolání je třeba posuzovat podle jeho obsahu, jak je patrno i z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3749/13 publ. pod č. 74/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. Podle téhož nálezu povinnost Nejvyššího soudu posuzovat dovolání podle jeho obsahu „…však neznamená, že je povinností dovolacího soudu chybějící napadení rozhodnutí odvolacího soudu konstruovat, ačkoli pro to odůvodnění dovolání neskýtá žádnou oporu; takový postup by byl v rozporu se zásadou nestrannosti soudního řízení“.

46. Za této situace vznesl státní zástupce otázku, zda je možno ze shora předestřených námitek, zaměřených spíše jen proti výroku o trestu, konstruovat námitku opřenou o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a založenou na tom, že ohledně svědkyně J. porušil soud zásadu ne bis in idem, pokud uznal dovolatele vinným i jednáním z doby předcházející sdělení obvinění v předchozí trestní věci – tedy přede dnem 7. 6. 2021.

47. K tomu uvedl, že na jedné straně lze usuzovat, že zásah dovolacího soudu by musel být dosti velký – příliš se odchylující od toho, co dovolatel ve své argumentaci zamýšlel. A že takový zásah by již mohl zpochybnit nestrannost dovolacího soudu. Na straně druhé je zřejmé, že ohledně svědkyně J. dovolatel řádně namítl nesprávné uložení souhrnného trestu, a že tato vada se týká podstatné části jeho jednání spáchaného před 7. 6. 2021. Byť byl dovolatel odsouzen, včetně dodání pervitinu svědkyni J. i za jednání po 7. 6. 2021, za které bylo uložení souhrnného trestu důvodné. Proti tomu je zřejmé, že trestní stíhání ohledně jednání před 7. 6. 2021 mělo být zastaveno, byť to dovolatel ve svém dovolání nenamítá.

48. V této části dovolání po značných pochybách státní zástupce usoudil, že dovolatel obsahově uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. do té míry určitým způsobem, že Nejvyšší soud nevybočí z důvodů uvedených v dovolání natolik, aby tím zpochybnil svou nestrannost. Když dovolatel byl pro podstatnou část svého jednání vůči svědkyni J. před 7. 6. 2021 skutečně odsouzen dvakrát, což poněkud nepřesně uvádí slovy, že byl dvakrát potrestán.

49. V dovolání uplatnil dovolatel námitku, že za jednání vůči svědkyni J. mu neměl být ukládán souhrnný trest. Dovolatel má za to, že mu měl být uložen trest společný podle § 45 tr. zákoníku.

50. Z odůvodnění již zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. 3 Tdo 448/2014, je zřejmé, že prodej drog „ve vztahu k jednotlivým osobám nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. a § 12 odst. 12 trestního řádu“. K tomu Nejvyšší soud dále uvedl: „Pokud se tedy nejednalo o pokračující trestný čin, nebylo na místě ani uložení společného trestu, jehož uložení se domáhala obviněná.“ K tomu ovšem Nejvyšší soud konstatoval, že ohledně jednání předcházejícího sdělení obvinění v předchozí trestní věci mělo být trestní stíhání zastaveno pro překážku věci rozsouzené.

51. Již z uvedeného je podle státního zástupce patrno, že požadavek dovolatele na uložení společného trestu je nedůvodný – odporující ustálené judikatuře. Avšak jeho nesouhlas s uložením trestu souhrnného má racionální základ, pokud byl tento trest ukládán rovněž za skutek spočívající v jednání vůči svědkyni J. před 7. 6. 2021. Za tuto část jednání mu žádný trest uložen být nemohl, neboť mu již byl uložen předchozím rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 3. 2022 sp. zn. 3 T 22/2022. Pro uložení souhrnného trestu tak byly splněny podmínky pouze ohledně jednání po 7. 6. 2021, nikoliv ohledně jednání předchozího.

52. Nesprávnost zde ovšem spočívá v nesprávném výroku o vině zahrnujícím i dobou před 7. 6. 2021. Pokud je nesprávný výrok o vině, shledal státní zástupce úvahy o trestu za předčasné.

53. Totéž vztáhl k námitce založené na tvrzení, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, přičemž podotkl, že otázka přiměřenosti trestu není žádným dovolacím důvodem. Bez ohledu na to je taktéž zřejmé a že bez ustáleného výroku o vině jsou úvahy o trestu předčasné.

54. Státní zástupce závěrem shrnul, že ohledně rozhodující části jednání vůči poškozené J. před 7. 6. 2021 byl dovolatel odsouzen za skutek, za který byl již dříve odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 3 T 22/2022, ve své předchozí trestní věci. Podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. je takové trestní stíhání nepřípustné. V tomto rozsahu bylo proti dovolateli vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tím byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. V ostatních částech dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá (in dubio pro reo), nebo jsou úvahy o jeho důvodnosti předčasné (výrok o trestu). 55. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení (pozn. správně „rozsudek“) odvolacího soudu zrušil a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. projevil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost a důvodnost dovolání

56. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podána oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

57. Jak již bylo konstatováno shora, obviněný své dovolání podal s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za právně relevantní dovolací námitku považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

58. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

59. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí „na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

60. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., na který obviněný rovněž odkázal, je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

61. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

62. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).

63. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, a rovněž i v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí.

64. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný jej uplatnil v jeho první alternativě, tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Námitky proti učiněným skutkovým zjištěním obsahují nesouhlas obviněného s tím, že byl uznán vinným na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu a důkazů, které oba nižší soudy vyhodnotily podle jeho názoru svévolně a nesprávně, v důsledku čehož shledal, že stávající skutkové i právní závěry jsou s nimi ve zjevném rozporu. Svými námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, nicméně obviněný ve skutečnosti brojí proti způsobu vyhodnocení důkazů ze strany obou soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení. To platí zejména ve vztahu k námitkám, že skutková zjištění vychází z nekonzistentních výpovědí svědků, přičemž poukázal na nejasnost ohledně časového vymezení jemu přisouzeného jednání. Rovněž vytýká způsob, jakým soudy posoudily věrohodnost výpovědí svědkyně E. J. stran množství poskytnuté drogy, kterou nesprávně při zjišťování skutkového stavu preferovaly a taktéž, pokud zcela uvěřily tvrzení svědkyně N. S. – dlouholeté narkomanky, přičemž tyto důkazy jednostranně interpretovaly v jeho neprospěch. Taková vadná zjištění však v posuzované věci dána nejsou.

65. Podstata dovolací argumentace obviněného totiž nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu spočívající v tom, že skutková zjištění soudu prvního stupně projevující se v závěru o jeho vině v bodech ad 1) – 2) přečinem nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě ad 3) zločinem nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž vyšel soud prvního stupně, zpochybnit a prosadit vlastní (pro obviněného příznivější) variantu skutkového děje.

66. K tvrzenému zjevnému rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, které obviněný shledal v závěrech soudu prvního stupně, který hodnotil provedené důkazy ve zjevném rozporu s jejich obsahem, nutno stran jeho existence zdůraznit, že by musel nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03).

67. Není pochyb o tom, že Okresní soud v Táboře realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Táboře, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný, natož obviněným namítaný zjevný rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 125/04, a sp. zn. I. ÚS 55/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).

68. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy při hodnocení jeho tvrzení oproti tvrzení svědkyň J. a S., tedy že nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

69. Pokud jde o výhrady obviněného spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu, které shledává nepřiléhavé, důkazně nepodložené a ryze spekulativní, ve skutečnosti těmito svými námitkami toliko polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudního rozhodnutí, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265 odst. 4 tr. ř.).

70. Namítá-li obviněný nesprávné právní posouzení skutku, což v obecné rovině odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tyto své námitky nicméně nepodpořil žádnou hmotně právní argumentací. Namísto toho se opírá toliko o tvrzení, že soudy ohledně svědka Š. Š. porušily procesní zásadu ne bis in idem. Takováto námitka však dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídá, ovšem s ohledem na její obsah ji lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

71. Lze připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže „proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné“. K tomu považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že výše citované ustanovení se vztahuje na případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., pro nějž trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení o zastavení trestního stíhání obviněné osoby nerozhodl podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. l, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle § 314c odst. l písm. a) tr. ř., čímž došlo k jinému, pro obviněného méně příznivému rozhodnutí. Zvláštní případy nepřípustnosti trestního stíhání jsou stanoveny v § 11a tr. ř. Jiné namítané vady nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

72. V tomto směru obviněný poukázal na své předchozí odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 3 T 22/2022, jímž byl uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající v distribuci drog. V tomto rozsudku bylo časové určení jednání obviněného ve výrokové větě vymezeno slovy „je vinen, že v přesně nezjištěné době, nejméně však od července 2020 do současné doby“.

73. Na základě toho dovolatel dospívá k závěru, že pokud byl v nyní posuzované trestní věci odsouzen za jednání pod bodem 2) spočívajícím v distribuci drog svědku Š. Š. v období od 9. 8. 2021 do prosince 2021, tedy před 30. 3. 2022, byl za toto jednání odsouzen opakovaně, tedy dvakrát v rozporu se zásadou ne bis in idem. Totéž by bylo možno vztáhnout i k jednání vůči svědkyni N. S. pod bodem ad 3), pokud by bylo upřesněno „časové určení“ jeho jednání v březnu 2023 (patrně před 30. 3. 2022).

74. Z právní věty rozhodnutí č. 38/2000 Sb. rozh. tr. se podává, že „Pokud státní zástupce v obžalobě vymezí popis skutku tak, že do něj zahrne také jednání, ve kterém obviněný pokračuje i v době po sdělení obvinění, a které s ohledem na ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. je třeba posuzovat jako nový skutek, aniž by pro toto jednání bylo obviněnému sděleno obvinění, pak byla podána obžaloba pro skutek, pro který nebylo sděleno obvinění. V takovém případě jde o závažnou vadu přípravného řízení odůvodňující vrácení věci státnímu zástupci k došetření postupem podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Pokud nemůže být takové následné období žalováno, tím méně za ně může být obviněný pravomocně odsouzen.

75. Z toho vyplývá, že uvedené časové ohraničení konce jednání v původním rozsudku je v rozporu s ustanovením § 12 odst. 11 tr. ř., podle něhož platí, že „pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek“.

76. S předmětnou námitkou obviněného se soud prvního stupně vypořádal v bodě 12 odůvodnění svého rozsudku, tak že: „pokud pak jde jinak o námitku obhajoby, že ve výroku rozsudku sp. zn. 3 T 22/2022 je uvedeno, že obžalovaný poskytoval drogy do současné doby, obžalovaný byl tudíž odsouzen za to, že do vyhlášení rozsudku dne 30. 3. 2022 poskytoval Š. Š. drogy, a nemůže být odsouzen s odkazem na zásadu „ne bis in idem“, tento závěr nekoresponduje s právní úpravou, obsahem přílohového spisu i rozhodnutí samotného. Byť ve výroku zvolená formulace není šťastná (a tento usus, užívaný zdejším soudem, byl již opuštěn), je právně i fakticky vyloučeno, aby šlo o postih za totéž jednání. Trestní stíhání pro určitý skutek se zahajuje na podkladě usnesení, … Z něho je zřejmé, že stíhané období bylo od ledna 2020 do června 2021. Usnesení bylo doručeno 7. 6. 2021, kdy se přerušuje pokračování v trestné činnosti, …“

77. K tomu odvolací soud v bodě 14 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že „námitka obhajoby vůči právnímu posouzení věci, v níž je poukazováno na časové vymezení distribuce drogy pervitin obžalovaným v rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 3 T 22/2022, tato byla uplatněna již v řízení před soudem prvního stupně a tento se s ní vypořádal v odstavci 12. odůvodnění. Z jeho argumentace, na kterou odvolací soud odkázal, zdůraznil tu část, v níž se připomíná, že v předchozí trestní věci bylo obžalovanému doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání dne 7. 6. 2021. Tímto datem je vymezeno trvání skutku, a pokud se obžalovaný, jak bylo prokázáno v předmětné trestní věci, dopouštěl distribuce drogy pervitin po tomto datu, je nutno takové jednání považovat za nový skutek…. Jednání popsaného pod bodem 3. výroku rozsudku se obžalovaný dopustil vůči N. S. již s delším časovým odstupem od jednání popsaných pod body 1. a 2. a navíc se tak stalo již po právní moci předchozího rozsudku, proto byla zcela namístě právní kvalifikace tohoto jednání jako zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku.“

78. Oba soudy tak shodně dospěly k závěru, že jestliže bylo obviněnému v předchozí trestní věci sp. zn. 3 T 22/2022 sděleno obvinění dne 7. 6. 2021, mělo být tímto dnem ukončeno i časové vymezení jeho jednání. Po 7. 6. 2021 se již jednalo o nový skutek, který mohl být předmětem nového trestního řízení. Jen pro úplnost lze dodat, že pokud se soudy nezabývaly posouzením samostatného jednání vůči svědkyni E. J. spáchaného obviněným před 7. 6. 2021, zvažované porušení zásady ne bis in idem je možno dovodit z obsahu dovolání obviněného jen nepřímo, neboť ohledně této části svého jednání obviněný ani dříve, ani výslovně nyní ničeho ve svém dovolání nenamítal.

79. Nedůvodnou se tak jeví argumentace obviněného stran jím tvrzeného nesprávného časového vymezení skutku „do současné doby“, neboť se zjevně týká trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře sp. zn. 3 T 22/2022, tedy jiné nežli nyní posuzované trestní věci. Dovolání, které mohlo vést k nápravě tohoto pochybení však nebylo žádným z oprávněných subjektů učiněno a v nynějším dovolacím řízení nápravu zjednat nelze.

80. Pokud jde o námitku stran posouzení recidivy ohledně dodání pervitinu svědkyni N. S., z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012-30, publ. pod č. 75/2013 Sb. rozh. tr. vyplývá, že: „Jako trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je nutno posoudit čin pachatele i tehdy, byl-li až v průběhu jednání páchaného po určitou dobu a vykazujícího znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku pravomocně odsouzen za trestný čin podle § 283 tr. zákoníku, jehož se dopustil jiným skutkem. Pro naplnění tohoto kvalifikačního znaku je rozhodný stav v době, kdy bylo dokončeno jednání, jímž byl čin spáchán, nikoliv, kdy bylo takové jednání započato.

81. V tomto směru lze konstatovat, že oba soudy správně považovaly za rozhodný stav dobu, kdy bylo jednání vůči N. S. dokončeno. Protože k tomuto došlo až v březnu 2023, tedy cca rok po vyhlášení předchozího odsuzujícího rozsudku z 30. 3. 2022, ani v tomto směru nelze právnímu posouzení skutku nic vytknout. Tvrzeným nerespektováním doby páchání předchozího činu až do 30. 3. 2022 obviněným tedy nedošlo nejen k naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy k porušení zásady ne bis in idem. Datum vyhlášení rozsudku 30. 3. 2022 je pro dělení skutku v nynější trestní věci nerozhodné. V této části jsou tak námitky obviněného neopodstatněné. Soudy se přesvědčivě vypořádaly se skutkovými výhradami obviněného a stejně tak odůvodnily, proč pokládaly za irelevantní nesprávné vymezení doby páchání trestné činnosti v předchozí trestní věci dovolatele dikcí „…do současné doby“ s tím, že podle zákonné úpravy se obviněný v době po 7. 6. 2021 dopustil již nového skutku naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu podle § 283 tr. zákoníku. Stejné úvahy pak platí i ve vztahu k poskytnutí drogy Š. Š. v období od 9. 8. 2021 do prosince 2021.

82. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný, byť nepřímo, vznesl též námitku ohledně své viny jednáním vůči E. J. Jak výše uvedeno, pro dodržení zásady ne bis in idem zde nemá význam vyhlášení rozsudku dne 30. 3. 2022 v předchozí trestní věci obviněného vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 22/2022, nýbrž sdělení obvinění dne 7. 6. 2021, což je významné i ve vztahu k jeho jednání, spočívajícího v distribuci drog E. J. I když tato jako odběratelka pervitinu není uvedena ve sdělení obvinění ze dne 7. 6. 2021, ani v obžalobě a ani v odsuzujícím rozsudku ze dne 30. 3. 2022.

83. Je třeba připomenout ustálenou soudní judikaturu, podle níž změna či upřesnění okruhu osob, kterým pachatel prodával omamné nebo psychotropní látky, oproti vymezení těchto osob v usnesení o zahájení trestního stíhání (popř. v obžalobě, v rozsudku) nic nemění na tom, že jde o jediný skutek trvajícího trestného činu podle § 283 tr. zákoníku. K tomu srov. č. 6/2008 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 11 Tdo 657/2019, a další. V takových případech ve vztahu k jednotlivým osobám nejde o dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku a již z tohoto důvodu nepřichází v úvahu uložení společného trestu podle § 45 tr. zákoníku, jehož uložení se obviněný v dovolání domáhal.

84. Nelze tedy přisvědčit argumentaci obviněného, že ohledně distribuce pervitinu E. J. mu neměl být uložen trest souhrnný, ale mělo dojít k uložení společného trestu podle § 45 tr. zákoníku za další útok pokračujícího trestného činu. I když obviněný ohledně svého jednání vůči E. J. výslovně nedovozuje porušení zásady ne bis in idem, Nejvyšší soud i s ohledem na principy spravedlivého procesu nemohl tuto otázku pominout.

85. Podle popisu skutku v bodě 1) rozsudku soudu prvního stupně obviněný poskytl pervitin E. J. „v období nejméně od druhé poloviny roku 2020 do nejméně druhé poloviny roku 2021“. Období, v němž k předávkám došlo, pak soud v bodě 10 odůvodnění rozsudku upřesnil tak, že je: „… vymezil mezi cca polovinou roku 2020 (před počátkem druhé vlny pandemie) a druhou polovinou roku 2021 (kdy koncem roku jejich kontakty ustaly)“.

86. Podle ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Toto ustanovení se vztahuje jak na případy pokračování v trestném činu, tak i na trvající delikty. Z hlediska trestního práva hmotného jde v obou případech o jediný skutek.

87. Shora popsané jednání obviněného vůči E. J. bylo sdělením obvinění dne 7. 6. 2021 právně rozděleno (viz § 12 odst. 11 tr. ř.) na dvě části. Za první část jednání obviněného v době od druhé poloviny roku 2020 do 7. 6. 2021 byl obviněný ve skutečnosti již odsouzen shora uvedeným rozsudkem ze dne 30. 3. 2022 v předchozí trestní věci vedené pod sp. zn. 3 T 22/2022, byť ve výroku rozsudku svědkyně E. J., jako odběratelka pervitinu od obviněného, není uvedena a vina obviněného ve vztahu k ní vyslovena nebyla. Jde ovšem o jediný skutek ve smyslu výše uvedeného.

88. Za druhou část jednání v období od 8. 6. 2021, kdy jde o nový skutek, byl obviněný za něj odsouzen v nyní posuzované věci Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 3 T 106/2023, ovšem v rozporu s principem ne bis in idem byl opětovně odsouzen i za období první. Zjevně tak byl za dobu od druhé poloviny roku 2020 do 7. 6. 2021 odsouzen dvakrát – rozsudkem předchozím i nynějším, přičemž podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. platí, že trestní stíhání je za této situace nepřípustné. Jestliže bylo v tomto rozsahu proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, byl tím naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

89. Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované věci jsou dány podmínky pro tento postup.

90. Předně je nutno konstatovat, že zjištěné pochybení soudů se nijak nedotýká výroku o vině obviněného skutkem pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně, za který soudy obviněnému uložily samostatný nepodmíněný trest odnětí svobody výrazně pod dolní hranici trestní sazby (soudy aplikovaly ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody). Nejvyšší soud se zde plně ztotožnil s jejich posouzením viny obviněného a s uložením trestu za recidivující jednání ve výši jednoho roku. Dovolací námitky obviněného vůči přísnosti tohoto trestu nejsou způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. zákoníku.

91. Rovněž tak byl obviněný správně uznán vinným skutkem pod bodem 2) ve vztahu ke Š. Š. Náprava zjištěné vady napadených rozhodnutí by se tak vztahovala k části jednání obviněného pod bodem 1) ohledně poskytování pervitinu E. J. a spočívala by ve vymezení viny obviněného toliko za dobu od 8. 6. 2021, a nikoliv i za tomu předcházející období.

92. Toto užší vymezení doby páchání této trestné činnosti by nemělo vliv ani na právní posouzení věci (obviněný byl uznán vinným podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku) a ani zásadním způsobem by neovlivnilo výši uloženého trestu. Obviněnému byl totiž ukládán trest souhrnný, přičemž s ohledem na dříve uložený trest odnětí svobody v trvání dvou let, soudy v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 věty třetí tr. zákoníku byly v rovině trestání limitovány a obviněnému nemohly uložit trest mírnější. Pokud oproti dříve uloženému trestu odvolací soud obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců (tj. o šest měsíců vyšší než v dřívějším rozsudku), tak zúžení doby páchání části trestné činnosti ve smyslu výše uvedeného by se nemohlo zásadním způsobem promítnout do výroku o trestu.

93. Přitom otázka posuzování předmětné trestné činnosti jako jediného trvajícího činu, včetně aplikace § 12 odst. 11 tr. ř., nečiní v praxi potíže, byla ustálenou judikaturou (viz také rozhodnutí výše uvedená) již řešena a nemá tak žádný judikaturní potenciál.

94. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl podané dovolání obviněného J. V. a v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 2. 2025

JUDr. Antonín Draštík předseda senátu