11 Tdo 1123/2022-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2022 o
dovolání, které podal obviněný M. S., nar. XY, trvale bytem XY, proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě, ze dne 18. 7. 2022, sp. zn. 6 To 276/2022,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod
sp. zn. 66 T 220/2021, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 66 T
220/2021, byl obviněný M. S. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl podle § 274
odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst.
1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 35.000 Kč (třicet pět
tisíc), který se skládá ze 100 (sta) denních sazeb ve výši 350 (tři sta
padesát) Kč za jednu denní sazbu. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl
obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel na dobu v trvání 2 (dvou) roků.
2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že:
dne 19. 12. 2021 kolem 02.39 hodin, kdy byl kontrolován hlídkou policie,
nejméně mezi domy č. XY a č. XY na ulici XY v XY, okres Bruntál, řídil po
předchozím požití nejméně 3 odlivek rumu a tří piv a v době, kdy měl v dechu v
02.39 hodin 1,45 g/kg alkoholu a v 02.45 hodin 1,55 g/kg alkoholu, v důsledku
čehož nebyl schopen spolehlivě ovládat vozidlo a koncentrace alkoholu jej
ovlivňovala v míře, která byla neslučitelná s bezpečným řízením, osobní
motorové vozidlo zn. Daewoo Matiz RZ XY.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 7. 2022, sp. zn. 6 To
276/2022 tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti „výroku o trestu z rozhodnutí soudu prvního stupně a všem výrokům z
rozhodnutí soudu druhého stupně, kdy jeho odvolání nebylo vyhověno“, podal
obviněný M. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací
důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř. (ve znění účinném
do 31. 12. 2021).
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný předně uvedl,
že toho, co provedl, lituje a má z toho velké výčitky. V návaznosti na to
poukázal, že v průběhu hlavního líčení v plném rozsahu doznal skutek, tak jak
je popsán v obžalobě (v návrhu na potrestání) a učinil prohlášení o vině. Na
základě toho navrhoval snížení trestu zákazu činnosti ve výměře kratší než 2
roky, který mu byl uložen trestním příkazem za současného uložení vyššího
peněžitého trestu, tomuto však nebylo soudem prvního stupně vyhověno. Rovněž v
rámci svého odvolání žádal snížení výše trestu zákazu činnosti, když má za to,
že jestliže tomuto nebylo vyhověno, byl nepřiměřeně potrestán.
6. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. 4. 2022, č. j. 66 T 220/2021-64 a
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2022, č. j. 6 To 220/2021-64 a
věc vrátil zpět k rozhodnutí soudu prvního stupně. Současně navrhl, aby
dovolání byl přiznán odkladný účinek.
7. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání vyplývá, že dovolání je podáno
proti výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále jako soudu
nalézacího (v této části je nepřípustné) a proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě, jakožto soudu odvolacího. Je založeno na důvodech, o nichž lze pouze
spekulovat, neboť dovolatel cituje důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h),
i), m) tr. ř., aniž by se pokusil přiřadit jim nějakou konkrétní námitku.
Pravděpodobné je pouze to, že měl v každém případě na mysli dovolací důvod
podle písm. m) citovaného ustanovení.
8. Jestliže je z části V. dovolání patrno, že dovolatel nesouhlasí s tím, že
odvolací soud nevyhověl jeho žádosti o „snížení výše trestu“, z tohoto
nevyhovění dovozuje nepřiměřenost uloženého trestu – slovy „tomuto nebylo
vyhověno, tudíž byl nepřiměřeně potrestán“. Neuvádí sice, který z uložených
trestů má na mysli, z obsahu jeho odvolání je nicméně patrno, že má patrně
nadále na mysli pouze trest zákazu činnosti. K tomu státní zástupce připomněl,
že „…dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné
v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících
stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či
druhého stupně“ (viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.)
9. Ohledně přiměřenosti trestu státní zástupce poukázal na rozhodnutí publ. pod
č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého
trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl
obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu,
zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho
uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím
tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
10. Shodně judikoval i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2008 sp. zn.
III. ÚS 2866/07: „S poukazem na citovaný dovolací důvod se totiž nelze domáhat
zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu,
a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována
ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují
účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání“. Obě citovaná rozhodnutí
zmínil Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2018 sp. zn. 6 Tdo
182/2018, v němž striktně odmítl možnost podřadit otázku přiměřenosti trestu
odnětí svobody z hlediska jeho podmíněného odkladu pod některý z dovolacích
důvodů.
11. Státní zástupce uvedl, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky
podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů
neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se tedy dovolací soud přiměřeností
uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy
postupovaly podle § 39 tr. zákoníku.
12. Rovněž poukázal, že jestliže dovolatel dovozuje nepřiměřenost trestu pouze
z toho, že soud nevyhověl jeho návrhu na trest mírnější, nepřiměřený trest by
pak byl každý, s nímž nesouhlasí některá z procesních stran. Takové pravidlo
však nelze uplatňovat již vzhledem k existenci dvou procesních stran se
zpravidla protichůdnými názory na přiměřenost toho kterého trestu.
13. Dovolací argumentace obviněného také brání, aby byl uložený trest posouzen
mimo dovolací důvody – z hlediska proporcionality trestních sankcí., neboť
žádný náznak odkazu na proporcionalitu dovolání neobsahuje. K tomu státní
zástupce připomněl nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS
3749/13 publ. pod č. 74/2014 Sb. nál. A usn. Ústavního soudu, podle něhož
povinnost Nejvyššího soudu posuzovat dovolání podle jeho obsahu „…však
neznamená, že je povinností dovolacího soudu chybějící napadení rozhodnutí
odvolacího soudu konstruovat, ačkoli pro to odůvodnění dovolání neskýtá žádnou
oporu; takový postup by byl v rozporu se zásadou nestrannosti soudního
řízení“.
14. Podle státního zástupce byl dovolateli uložen zákonný druh trestu v zákonné
trestní sazbě. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku obsáhle a přesvědčivě
odůvodnil i uložení trestu zákazu činnosti Pakliže dovolatel dovozuje
nepřiměřenost svého trestu pouze z toho, že soud nevyhověl jeho návrhu na trest
mírnější, taková námitka žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá, a jinou námitku
neučinil.
15. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že
dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.],
bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst.
1, 2 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2
tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, o které dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i),
m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, na které je v dovolání ve smyslu
výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění
podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §
265i odst. 1, 3 tr. ř.).
18. Obviněný M. S. podal svůj mimořádný opravný prostředek v době, kdy s
účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to
novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění
mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve
znění pozdějších předpisů.
19. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.
g), h), i), m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, aniž by tyto opřel o
nějakou svou konkrétní argumentaci. Toliko z části V. dovolání se podává, že
projevuje nesouhlas s tím, že odvolací soud na podkladě jeho odvolání nevyhověl
jeho žádosti o snížení výše trestu tvrzením, že „tomuto nebylo vyhověno, tudíž
byl nepřiměřeně potrestán“ z čehož dovozuje nepřiměřenost uloženého trestu.
Ačkoli nespecifikuje, který z uložených trestů má na mysli, z obsahu jeho
dovolání je zjevné, že shledal vadným toliko uložený trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, přičemž namítá jeho
nepřiměřenost. Poukazuje, že se již v řízení před soudem prvního stupně i ve
svém odvolání domáhal, aby mu byl uložen trest zákazu činnosti v kratší výměře
než dva roky a zároveň navrhoval uložení vyššího peněžitého trestu.
20. K tomu lze připomenout, že s účinností od 1. 1. 2022 byl zákonem č.
220/2021 v řízení o dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná
skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou
ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy. Uvedená změna ve svých důsledcích v podstatě
znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat též správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost
a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
21. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nutno konstatovat, že
jestliže obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. napadl výrok o uloženém trestu, tak v tomto ohledu neuplatnil žádnou
konkrétní námitku, přičemž jeho argumentace o nepřiměřenosti trestu se s výše
uvedeným pojetím tohoto dovolacího důvodu zcela míjí. V této souvislosti je
třeba připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl
dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro svou neurčitost
vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013,
sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
22. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (dříve se
jednalo o dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.), ten je možno uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím
tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že
skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný
čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl
obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje
pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích
důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích
spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně
obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí,
a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze
vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
23. Zjevně tedy námitky vůči nepřiměřenosti trestu nelze uplatnit ani
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve
znění účinném od 1. 1. 2022), neboť nejde o „jiné hmotněprávní posouzení“ ve
smyslu tohoto dovolacího důvodu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na
němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 bylo možno,
pokud jde o výrok o trestu, považovat vady tohoto výroku záležející v porušení
hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl
či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za
pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002,
sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
24. K těmto námitkám Nejvyšší soud konstatuje, že námitky vůči druhu a
výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v
dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §
265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, jejž obviněný v
dovolání rovněž uplatnil, a který se vztahuje na případy, jestliže byl
obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu,
zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až 34 tr. zák. (resp. §
41, § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo
naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani
jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz výše uvedené usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
25. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022)
výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS
2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený
dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry
uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle
zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby,
ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její
dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat
zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu,
a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována
ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují
účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“ Na tomto místě je nutno
konstatovat, že byť obviněný ve svém dovolání odkázal i na dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tak žádné námitky vůči nepřípustnosti druhu
uloženého trestu či jeho výměry mimo zákonnou trestní sazbu neuvedl.
26. Nejvyšší soud musí konstatovat, že otázka přiměřenosti trestu,
respektive námitka nepřiměřenosti trestu, vůbec neodpovídá ani dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. účinného od 1. 1. 2022 (srov.
ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství
C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář.
II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460) a není možné ji
podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod.
27. K tomu lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např.
na již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení
ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp.
zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016). V
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se pak
zcela explicitně uvádí, že: „Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp.
námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo
naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a
přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený
v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného
ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen
přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání
namítat nepřiměřenost trestu.”
28. K námitkám obviněného, že v plném rozsahu doznal skutek popsaný v obžalobě,
učinil prohlášení o vině, toho co provedl, velmi lituje, a má velké výčitky, na
jejichž pozadí považuje uložený trest zákazu činnosti ve výměře dvou roků za
nepřiměřeně přísný, jedná se zjevně toliko o námitku pouhé nepřiměřenosti
trestu, která však, jak již výše uvedeno, zjevně žádnému ze zákonných
dovolacích důvodů neodpovídá. Obviněnému byl totiž uložen přípustný druh trestu
a zcela v rámci zákonné trestní sazby. V této souvislosti je vhodné
připomenout, že obviněný byl v dané věci uznán vinným přečinem ohrožení pod
vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž lze uložit
trest odnětí svobody až na jeden rok, peněžitý trest nebo zákaz činnosti, který
lze podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložit v rozmezí jednoho roku až deseti
let.
29. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že vyšel ze zásad
ukládání trestů zakotvených v § 37 a násl. tr. zákoníku, zohledňující okolnosti
případu, včetně hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i možnosti
jeho nápravy, přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné
činnosti. Právě s ohledem na charakter trestné činnosti, ale částečně i s
přihlédnutím k osobě obviněného nalézací soud uložil vedle trestu peněžitého
rovněž namítaný trest zákazu činnosti v podobě zákazu řízení všech motorových
vozidel, když právě tento druh trestu se z pohledu nalézacího soudu jevil
nezbytným pro to, aby bylo obviněnému znemožněno v obdobné trestné činnosti
pokračovat, a společnost byla chráněna před možnými následky jeho případného
dalšího protiprávního jednání. Podle nalézacího soudu by současně tento druh
trestu měl působit motivačně, aby se obviněný nad svým jednáním zamyslel a do
budoucna je neopakoval. S ohledem na zejména učiněné prohlášení viny, a i přes
spíše převažující přitěžující okolnosti v rámci spáchání skutku i relativně
problematičtější osobu obviněného s určitými sklony k páchání totožné trestné
činnosti nicméně nalézací soud shledal jako dostačující trest ukládaný při
dolní hranici zákonného rozmezí v trvání dvou roků. Zároveň soud neshledal
možnosti snížení výměry tohoto druhu trestu, a to případně i za současného
navýšení trestu peněžitého, jak se obviněný domáhá, když právě trest zákazu
činnosti se jeví takovým druhem trestu, který je způsobilý spíše nežli trest
peněžitý odradit jej od páchání obdobné trestné činnosti i do budoucna, čímž
bude chráněn společenský zájem v podobě ochrany lidského života, zdraví či
majetku a bude lépe možno dosáhnout účelu trestu (str. 3 – 4 odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně).
30. Rovněž odvolací soud shledal uložený trest zákazu činnosti ve výměře dvou
roků jako přiměřený a spravedlivý, odpovídající hlediskům uvedeným v § 38 a §
39 tr. zákoníku. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, pokud na jedné
straně zohlednil nejen k doznání obviněného a jeho prohlášení viny, ale na
druhé straně podstatnou shledal skutečnost, že ačkoliv obviněný byl v minulosti
již za totožnou trestnou činnost odsouzen, přičemž mu byl uložen vedle
podmíněného trestu odnětí svobody taktéž trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 16 měsíců, téměř vzápětí
úmyslnou trestnou činnost shodného charakteru opakoval. Již tato okolnost podle
odvolacího soudu sama o sobě postačuje pro závěr, že na obviněného již nelze
působit uložením mírnějšího trestu zákazu činnosti, jak se obviněný domáhá.
Zjevně tedy dřívější trest zákazu činnosti v trvání 16 měsíců z předchozího
odsouzení trestním příkazem Okresního soudu v Bruntále ze dne 20. 12. 2019, sp.
zn. 66 T 210/2019, který vykonal, přičemž řidičský průkaz mu byl vrácen dne 30.
4. 2021, nesplnil svůj účel a na obviněného neměl výchovný účinek, když již dne
19. 12. 2021 opětovně řídil pod vlivem alkoholu. Svým přístupem tak prokázal
absenci náhledu na jím páchanou trestnou činnost. Je tedy vyloučeno, aby bylo
účelu trestního řízení dosaženo uložením trestu „kratšího než dva roky při
současném uložení vyššího peněžitého trestu“, jak se obviněný domáhá. Odvolací
soud zcela správně uzavřel, že náprava obviněného vyžaduje uložení přísnějšího
trestu zákazu činnosti, než byl již uložen v předchozím odsouzení, a proto
trest zákazu činnosti ve výměře dvou roků není trestem nepřiměřeným ve smyslu §
258 odst. 1 písm. e) tr. ř., ale trestem mírným. Nejvyšší soud se ztotožnil s
odvolacím soudem, přičemž shledal uložený trest v rámci příslušné trestní
sazby, za zákonný a přiměřený. Je tedy zřejmé, že úvahy obviněného o
nepřiměřenosti uloženého trestu zákazu činnosti nejsou namístě.
31. Obviněný si byl vědom výše rozebraných skutečností, avšak přesto žádal
dovolací soud o meritorní přezkum. Nejvyšší soud však v daném případě neshledal
důvody, které by opodstatňovaly jakýkoli zásah do výroku o trestu. K zásahu
Nejvyššího soudu do výroku o trestu, resp. do přiměřenosti uloženého trestu,
lze proto přistoupit v krajních případech, kdy je zcela zřejmá (extrémní)
nepřiměřenost trestu mající rozměr libovůle soudů při ukládání trestu. Za
situace, kdy soudy uloží trest, aniž by jej jakkoliv odůvodnily, a tedy by
nebylo z jejich rozhodnutí seznatelné, na základě jakých konkrétních
skutečností bylo přistoupeno k uložení takového trestu, by Nejvyšší soud rovněž
nemohl pouze z důvodu absence dovolacího důvodu k přezkumu dané problematiky,
rezignovat na svou povinnost přezkumu rozhodnutí, ze kterého je patrná
nezákonnost a porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Pokud však
oba nižší soudy v posuzovaném případě podrobně rozvedly skutečnosti, které
opodstatňovaly uložení sankce, byť z pohledu dovolatele nepřiměřeně přísné,
nelze přistoupit k přezkumu a následné kasaci rozhodnutí pouze z toho důvodu,
že dovolací soud by případně mohl vnímat tento trest jako přísnější, neboť by
tím došlo k zásahu do rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů, ke kterému
není dovolací soud v takové situaci oprávněn. Přitom by se tak mohlo jednat o
svévoli dovolacího soudu, který by zasahoval do výroku o trestu i za situace,
kdy soudy náležitě a podrobně odůvodnily druh a výměru trestu a v podstatě by
je nebylo možno zavázat právním názorem, jež by naznačil pochybení, které ve
svém postupu při ukládání trestu učinily.
32. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že v posuzované věci
neshledal žádný exces při vyměření trestu, neboť nalézací soud zkoumal podmínky
rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedl veškeré okolnosti, které
posuzoval. Vysvětlil i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil a na jejichž
základě dospěl k závěru o nutnosti uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího
v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu v trvání dvou roků, tedy při
spodní hranici jeho zákonného rozpětí (viz str. 3 – 4 odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně a str. 1 a 2 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Způsob
posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu zákazu činnosti tak
lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek (srov.
přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS
747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
33. V neposlední řadě je zapotřebí dodat, že v tomto případě nejde ani o
situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp.
zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací
námitku stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., (nyní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.), a
to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné
porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod obviněného
(viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56).
34. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [ve znění účinném od 1.
1. 2022, dříve důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.], na který
obviněný též poukázal, přičemž z obsahu jeho námitek lze dovodit, že jej
uplatnil v jeho druhé alternativě. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m)
tr. ř. může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa
první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo
napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný
prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b)
tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní
podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto
pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli
oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při
odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa
druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z
jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (alternativa první), ale
řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou
ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
35. Přezkoumával-li soud druhého stupně napadené rozhodnutí uvedené v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku
(odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal
takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a
u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj.
byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod
dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou
této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je
skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého
stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával
napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném
opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou
zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř. Protože dovolací námitky obviněného M. S. uplatněné pod dovolacími důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. nespadaly pod dané dovolací
důvody, nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr.
ř., který byl na jejich existenci založen.
IV.
Závěrečné shrnutí
36. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného
M. S. proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z
jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil
v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
37. Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného, aby
dovolání byl přiznán odkladný účinek, když s ohledem na způsob rozhodnutí o
podaném dovolání nebyl ve věci k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. shledán
důvod (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 140/2018).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu