11 Tdo 123/2026

Judikát 11 Tdo 123/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:26.02.2026

Spisová značka:11 Tdo 123/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:11.TDO.123.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 283 odst. 1 písm. 3) bod c tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:CD

11 Tdo 123/2026-1051

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2026 dovolání obviněného D. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2025, č. j. 15 To 26/2025-965, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 6/2024, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 56 T 6/2024, byl obviněný D. K. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl městským soudem podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň byl obviněnému podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 tr. zákoníku uložen i peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 517 Kč, tedy v celkové výši 51.700 Kč, a podle § 70 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. zákoníku též trest propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.

2. Výše citovaný rozsudek Městského soudu v Praze byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného, a to ve výrocích o vině i trestu. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 30. 5. 2025, sp. zn. 15 To 26/2025, a to tak, že napadené rozhodnutí městského soudu z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak byl citovaným rozsudkem vrchního soudu obviněný opětovně uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl odvolacím soudem odsouzen k trestu odnětí svobody, peněžitému trestu a trestu propadnutí věci, přičemž tyto tresty mu byly uloženy ve zcela shodných výměrách s výše citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze.

3. Podle skutkových zjištění Vrchního soudu v Praze se obviněný D. K. předmětné trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že: se záměrem získat pro sebe co nejvyšší majetkový prospěch, s vědomím, že v České republice není bez příslušného zákonného povolení možno volně nakládat a dále obchodovat s návykovou látkou metamfetamin (farmaceuticky pervitin), který je uveden v příloze č. 5 k nařízení vlády č.

463/2013 Sb., o seznamech návykových látek jako psychotropní látka zařazena do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, a s vědomím si skutečnosti, že nedisponuje příslušným zákonným povolením k zacházení s návykovými látkami ve smyslu § 3 odst. 2, § 4 a § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, tak:

I. v přesně nezjištěné době, nejméně od roku 2022 do 23. 1. 2023, v XY, ul. XY, Praha XY, i na dalších neustanovených místech v Praze - XY, si od samostatně obžalovaného T. Q. L., opatřil - zakoupil za účelem výroby metamfetaminu přinejmenším 40 ks plastových dóz s tabletami zn. Efedrina Arena 50g Comprimate (dále jen „EA"), obsahujících 75 g hydrocholoridu efedrinu/1 ks plastové dózy, a to v níže uvedených případech:

1) nejméně od roku 2022 do 9. 1. 2023 na blíže neustanoveném místě v Praze - XY zakoupil 20 ks plastových dóz á 1.500 kusů tablet EA, celkem s obsahem 1.500 g hydrochloridu efedrinu, ze kterého by po započítání ztrát při výrobě metamfetaminu bylo možno vyrobit nejméně 883,8 g metamfetaminu hydrochloridu,

2) dne 10. 1. 2023 v XY, XY, Praha XY, v pokoji č. E305 zakoupil za částku 130.000 Kč celkem 10 ks plastových dóz á 1 500 kusů tablet EA, celkem s obsahem 750 g hydrochloridu efedrinu, ze kterého by bylo po započítání ztrát při výrobě možno vyrobit nejméně 441,9 g metamfetaminu hydrochloridu,

3) dne 23. 1. 2023 v hotelu XY, XY, Praha XY, v pokoji č. E112 zakoupil 10 ks plastových dóz á 1.500 kusů tablet EA, celkem s obsahem 750 g hydrochloridu efedrinu, ze kterého by bylo po započítání ztrát při výrobě možno vyrobit nejméně 441,9 g metamfetaminu hydrochloridu,

II. od přesně nezjištěné doby do 10. 1. 2023, v blíže neustanovené pronajaté chatě na území ČR, s dosud neustanovenými osobami, opakovaně, v dosud nezjištěném počtu případů vyrobil psychotropní látku metamfetamin v množství nejméně 1.100 g na jeden výrobní proces, ze kterého vždy kolem 300 g ponechal jako odměnu samotným výrobcům metamfetaminu a zbylých 800 g následně rozprodal dosud blíže neustanoveným odběratelům, přičemž v rámci této výroby bylo užito i léčebného přípravku Efedrina Arena, který si obstarával přinejmenším způsobem popsaným v bodě I. shora.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2025, sp. zn. 15 To 26/2025, napadl obviněný D. K. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, přičemž tak učinil v celém jeho rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a napadené rozhodnutí zároveň spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. V úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že skutkové závěry soudů nižších stupňů neodpovídají výsledkům důkazního řízení, neboť jsou s nimi v extrémním rozporu.

Dovolatel v tomto kontextu zdůraznil, že skutková zjištění soudů obou stupňů jsou doplněna jejich hypotetickými úvahami a jeho doznání nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti taková tvrzení jeho osoby prověřit, objasnit a podložit. K jednání popsanému pod bodem I. výroku o vině obviněný konkrétně namítl, že nebylo zjištěno přesné množství dóz léčiva Efedrina Arena, které od svědka T. Q. L. zakoupil. Obviněný přitom označil za podivné, že o něm orgány činné v trestním řízení nevěděli, a to přes skutečnost, že monitorovali trestnou činnost jmenovaného svědka.

Obviněný dále konstatoval, že ve své výpovědi v přípravném řízení uváděl určité skutečnosti na přání policie a svědka T. Q. L. požádal, aby jeho výpověď potvrdil. Ve prospěch této verze pak svědčí to, že ačkoli byli on i jmenovaný svědek zadrženi s návrhem na vzetí do vazby, byli přesto policií propuštěni. Ve prospěch této verze svědčí rovněž výpověď svědka M. M., který nevěděl nic o nákupu tablet a za osobu nakupující drogy označil osobu jménem K., jakož i to, že svědek T. Q. L. odmítl v hlavním líčení vypovídat.

6. Stran skutkových zjištění, na jejichž podkladě soud prvního stupně ustálil skutkový stav v rámci jednání popsaného pod bodem I., obviněný dále namítl, že i za situace, kdy by při posuzování jeho viny bylo nutno vycházet z verze nastíněné v napadeného rozsudku, nelze vycházet z toho, že od svědka T. Q. L. nakoupil dózy s léčivem ve čtyřech případech po deseti kusech. Svědek T. Q. L. totiž v přípravném řízení uvedl, že si tímto počtem není jistý, přičemž podle obviněného si jej mohl stěží pamatovat, když prodával léčivo většímu množství odběratelů.

Sám obviněný přitom vypověděl pouze o třech nákupech dóz s léčivem v množství od sedmi do desíti kusů, pročež bylo nutno v souladu se zásadou in dubio pro reo vycházet z jím uváděných nižších údajů. K prodeji léčiva pak chybí jakýkoli důkaz o počtu prodávaných dóz a zaplacené ceně, a to jak ve vztahu k obchodům realizovaným v XY, tak v XY. Ani na videozáznamech pořízených z prodejů léčiva ve jmenovaném hotelu totiž není vidět, kolik dóz obviněný zakoupil, přičemž z videozáznamu pořízeného dne 10.

1. 2023 je zřejmý pouze počet přepočítávaných bankovek. Ten podle obviněného neodpovídá částce 140.000 Kč a není zřejmé, jaká je nominální hodnota přepočítávaných bankovek. Je ovšem zřejmé, že obviněný zaplatil při dvou prodejích realizovaných v XY za léčivo různé částky, což podle něho neodpovídá tomu, že by jej měl odebrat ve stejném množství. Za situace, kdy nebyl zajištěn žádný vzorek prodávané látky či drogy, není podle dovolatele ve vztahu ke všem prodejům zřejmé, kolik tablet jedna dóza léčiva fakticky obsahovala a jaká byla kvalita těchto látek.

Obviněný dále poukazuje na skutečnost, že tablety léčiva mohly být nahrazeny např. cukrovinkami či mohlo dojít k předání nižšího než deklarovaného množství. Nadto podle jeho přesvědčení nelze dovozovat, že bylo možno ze zakoupeného léčiva vyrobit množství pervitinu stanovené pomocí procesů realizovaných v policejní laboratoři, jelikož při výrobě pervitinu laiky je užíváno méně kvalitní ředidlo a dochází k většímu odpařování.

Na základě výše uvedeného obviněný dovodil, že v souladu se zásadou in dubio pro reo je možno dovodit jeho trestnou činnost nejvýše ve vztahu k třiceti jedna dózám s blíže neurčenou látkou. I za situace, kdy by bylo prokázáno, že dózy obsahovaly léčivo Efedrina Arena, pak z tohoto množství bylo možné vyrobit maximálně 1.369,89 g metamfetaminu, pročež se trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku mohl dovolatel dopustit nanejvýše ve větším rozsahu, čímž by naplnil zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty pouze podle odst. 2 písm. c) citovaného ustanovení.

7. K jednání uvedenému pod bodem II. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu obviněný namítl, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že byla droga vůbec vyrobena. Jediným důkazem o jeho vině jsou totiž videozáznamy z XY, které ovšem nevyvrací možnost, že obviněný skutečně nakupoval léčivo Efedrina Arena pro zajištění výroby pervitinu, která se však osobám realizujícím samotnou výrobu nezdařila. Podle obviněného nelze jeho výroky zachycené na tomto videozáznamu považovat za pravdivé, neboť se jednalo pouze o vychloubání, což má oporu i v tom, že podle textu rozsudku měla být k výrobě drogy pronajata chata na neznámém místě, zatímco ve jmenovaném hotelu hovořil obviněný o tom, že tablety pro výrobu pervitinu dodal do Hradce.

Dovolatel zopakoval, že nebyl zajištěn žádný vzorek léčiva Efedrina Arena, natožpak jeho celé balení, tudíž nelze uzavřít, že šlo o léčivo způsobilé k výrobě drogy a v jaké kvalitě. Stran kvality léčiva nelze vycházet pouze z toho, že obviněný realizoval jeho nákupy opakovaně. Obviněný totiž tablety nezkoumal a předával je za účelem výroby drogy třetím osobám. Tyto třetí osoby navíc výrobu drogy opakovaně zmařily, přičemž i z tohoto důvodu nemohla být kvalita léčiva zjištěna. Soud prvního stupně se ovšem s vyjádřeními o zmaření části výroby nevypořádal.

V důsledku této skutečnosti dovolatel namítl, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly se všemi částmi obsahu videozáznamu z XY, v důsledku čehož se jednalo o „záměrně opomenutý důkaz“. Nadto obviněný poukázal na to, že na videozáznamu hovoří zřejmě o celkem 40 lahvích léčiva, ačkoli měl od svědka T. Q. L. před datem 10. 1. 2023 odebrat méně kusů a nebylo prokázáno, že by léčivo odebíral od jiného dealera. I z tohoto lze podle obviněného usoudit, že se před jmenovaným svědkem tzv. chvástal a svoje angažmá na drogové scéně zveličoval.

8. K právní kvalifikaci svého jednání obviněný namítl, že pro závěr o naplnění kvalifikačního znaku jemu přisouzeného trestného činu v podobě velkého rozsahu nebyly zjištěny údaje, které by umožňovaly konstatovat naplnění kritérií vyplývajících z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, včetně stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr. V daném případě totiž nebyl zjištěn přesný počet balení s léčivem Efedrina Arena, současně nebylo zjištěno, zda v každém balení byl proklamovaný počet tablet, a zajištěn nebyl ani žádný vzorek léčiva či drogy. Nelze tudíž hovořit o „obvyklé“ kvalitě nakupovaného léčiva a vyrobené drogy, když nebylo zjištěno množství v nich obsažené účinné látky. 9.

V souvislosti s právní kvalifikací svého jednání obviněný dále namítl, že pokud s ohledem na výše uvedené k výrobě drogy z nějakého důvodu nedošlo, je nutno takové jednání posoudit toliko jako pokus o výrobu drogy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž ve vztahu k tomu je možno uvažovat o zmírnění trestu odnětí svobody při aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoníku. V případě nákupů tablet Efedrina Arena ve dnech 10. 1. 2023 a 23. 1. 2023 popsaných pod bodem I. v částech 2) a 3) podle obviněného dokonce neexistuje jediný důkaz o tom, že by tablety při tehdy panující absenci fosforu na trhu komukoli předal k výrobě pervitinu, přičemž z provedených důkazů je zřejmé, že sám se výrobou nezabýval.

Z tohoto důvodu je nutno tyto dva útoky podřadit pouze pod ustanovení § 286 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, z čehož je zřejmé, že se svým jednáním dopustil dvou rozdílných trestných činů. Za tohoto stavu nebylo možno sčítat množství látky v případě obstarání léčiva a následných pokusů o výrobu pervitinu z tohoto léčiva, tedy v případě jednání popsaného pod bodem I. v části 1) a pod bodem II. napadeného rozsudku, s nákupy léčiva popsanými pod bodem I. v částech 2) a 3) napadeného rozsudku. Současně má dovolatel za to, že s ohledem na absenci konkrétních poznatků o době, kdy pervitin úspěšně vyráběl, nemohlo být jeho jednání popsané pod bodem II.

posouzeno jako jeden pokračující trestný čin.

10. Závěrem svého podání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

11. K dovolání obviněného zaslal své písemné stanovisko ze dne 24. 11. 2025, sp. zn. 1 NZO 864/2025-16, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatuje, že dovolání obviněného je opakováním jeho obhajoby uplatněné v odvolacím řízení, s níž se však Vrchní soud v Praze beze zbytku a správně vypořádal. K vlastním námitkám uplatněným obviněným pak státní zástupce uvádí, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možno podřadit námitky stran nesouladu skutkových závěrů soudů s provedenými důkazy, jelikož v nich vznesené výhrady jsou založeny výlučně na vlastním hodnocení provedených důkazů.

Jedná se tedy o prostou polemiku se skutkovými zjištěními, která však zcela přesahuje meze uvedeného dovolacího důvodu, přičemž v nyní projednávané věci nelze shledat žádný, natož zjevný, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Podle státního nástupce pak nedošlo ani k narušení práv obviněného vyplývajících z principů spravedlivého procesu.

12. Za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze ovšem podle státního zástupce s jistou mírou benevolence považovat námitky obviněného směřující proti právnímu posouzení skutku podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, a to v rozsahu, v jakém obviněný tyto námitky neodvíjí pouze od vlastní verze skutkových zjištění a nesnaží se zpochybnit množství vyrobené návykové látky. Pokouší-li se dovolatel navodit narativ, že trestný čin spáchal maximálně v rozsahu „větším“, nemá tato námitka naprosto žádného opodstatnění.

K danému poukazuje státní zástupce na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněné pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., a dále konstatuje, že odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví chemie bylo určeno, že z prokázaného množství tablet léčiva Efedrina Arena 50 g, tj. 57.072 kusů, bylo možno připravit celkem 1.681,4 gramů hydrochloridu metamfetaminu. Tento objem tedy zcela zjevně překračuje kvantitativní hranici 600 gramů báze hydrochloridu metamfetaminu, a to téměř trojnásobně.

V dovolání obviněného patrně došlo pouze k záměně určité hranice rozsahu, což je zjevné již z jeho odkazu na ustanovení § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kde je však upraven rozsah „značný“. Zároveň obviněný přehlédl, že odborně stanovené dosažitelné množství uvedené pod bodem I. představuje bázi hydrochloridu metamfetaminu jakožto primárního kvantitativního kritéria rozsahu, nikoli celkové substance. Pro určení velkého rozsahu je zde tedy rozhodující kvantitativní hranice 600 gramů účinné látky, nikoli 1.500 gramů, jak se dovolatel patrně domnívá.

Jinak je tomu v případě jednání uvedeného pod bodem II., kde z kontextu skutkových zjištění vyplývá, že se zde jedná o brutto substanci s obsahem metamfetaminu. Nicméně pokud soudy uzavřely, že takto obviněný vyrobil v nezjištěném množství případů vždy nejméně 1.100 gramů pervitinu, je zjevné, že se jednalo minimálně o 2.200 gramů takové substance. I v takovém případě tedy byla hranice „velkého“ rozsahu celkového množství substance (tzv. sekundární kritérium) zjevně překonána.

13. Státní zástupce dále konstatuje, že na právní kvalifikaci jednání obviněného nemá vliv jím tvrzená neúspěšnost některých případů výroby drogy, neboť tím není nikterak narušeno naplnění znaků objektivní stránky přisouzeného zločinu těmi výrobními akty, které byly úspěšné. Prosazuje-li dále obviněný dílčí právní kvalifikaci svého jednání podle § 286 tr. zákoníku, přehlíží, že jeho činnost spočívající v opatřování tablet léčiva Efedrina Arena a následná výrobní činnost je vzájemně kauzálně propojena a představuje jediné jednání.

Toto jednání je ve svém celku správně posouzeno jako dokonaný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, bez ohledu na to, že dílčí části tohoto jeho jednání by samy o sobě mohly být pouze přípravou k takovému zločinu. Z tohoto pohledu by závěr, že část jednání obviněného by mohla naplňovat znaky mírněji trestného činu podle § 286 tr. zákoníku, byl závěrem jsoucím podle státního zástupce v neprospěch obviněného, neboť v takovém případě by byl obviněný vinen větším počtem trestných činů, přičemž právní kvalifikace podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.

zákoníku by zůstala nezměněna. Ve svém důsledku tak obviněný není k takové námitce oprávněn, neboť směřuje v jeho neprospěch.

14. Závěru o naplnění hranice velkého rozsahu dále podle státního zástupce nebrání ani skutečnost, že se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo konkrétní drogu zajistit. Právě pro případy, v nichž nelze zjistit přesné množství účinné látky, např.

byla-li omamná nebo psychotropní látka již spotřebována jejími konzumenty, lze ve smyslu zmíněného sekundárního kvantitativního kritéria vycházet z celkového množství drogy, nejsou-li zde pochybnosti o tom, že pachatel vyrobil nebo jinak nakládal s drogou v její obvyklé kvalitě. V dané věci přitom z žádného skutkového zjištění nevyplynulo, že by se v případě úspěšných výrobních aktů jednalo o tak nekvalitní materiál, který by nebylo možno považovat za „obvyklou kvalitu“ drogy. Pokud v této souvislosti dovolatel namítá, že v jeho případě nelze aplikovat závěry vyplývající ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, absentuje k takovému tvrzení konkrétní relevantní hmotněprávní argumentace. Starší judikaturní závěry k hlediskům pro stanovení rozsahu pak byly překonané právě výše uvedeným stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu a usnesením jeho velkého senátu.

15. Závěrem svého vyjádření pak s ohledem na výše uvedené státní zástupce shrnul, že dovolací námitky obviněného, lze-li je vůbec obsahově podřadit pod deklarované dovolací důvody, jsou zjevně neopodstatněné. Za tohoto stavu navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

16. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo Nejvyšším soudem následně zasláno obhájkyni obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu předložena.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

18. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným D. K. uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

20. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami Nejvyšší soud připomíná, že jím namítaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu tak lze za relevantní dovolací námitku považovat správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, dále úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

21. Tento dovolací důvod přitom umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních. Těmi jsou jednak případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno, přičemž se jedná o důkaz, který je z pohledu skutkových zjištění, jež jsou určující pro naplnění zákonných znaků přisouzeného trestného činu, podstatný).

Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu (s účinností ode dne 1. 1. 2022) tedy nikterak nedošlo k obecnému (plošnému či automatickému) rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru, neboť – jak již bylo konstatováno výše - umožňuje nápravu jen v těch nejzávažnějších případech, kdy došlo k zásadním vadám v rozhodných skutkových zjištěních.

22. Obviněný ve svém podání odkázal též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1.

9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). 23.

Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

24. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného D. K. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování jeho obsahu a připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky jsou po formální stránce jen částečně podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Naopak převážnou část námitek obsažených v jím podaném mimořádném opravném prostředku obviněný vystavěl pouze na své polemice s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, s nimiž se následně beze zbytku ztotožnil i soud odvolací, kterážto - při zdůraznění jím tvrzených skutečností - označuje za nepodložená a rozporná.

Obviněný tak tímto způsobem převážnou částí svých dovolacích námitek pouze opětovně usiluje o prosazení pro něj příznivějšího skutkového stavu, přičemž k tomuto alternativnímu skutkovému stavu vztahuje i podstatnou část svých námitek hmotněprávního charakteru. Již na tomto místě je nutno zdůraznit, že dovolací argumentace obviněného nejen že odpovídá jeho námitkám vzneseným v předchozích stadiích trestního řízení, ale zároveň je značně chaotická a rozporuplná. Příkladem lze poukázat na skutečnost, že obviněný úvodem svého dovolání stran jednání popsaného pod bodem I.

i nadále rozporuje pravdivost své výpovědi učiněné v přípravném řízení, která obsahuje jeho částečné doznání, přičemž k danému poukazuje i na výpověď svědka M. M., čímž fakticky rozporuje jakékoli své zapojení do obchodu s prekurzorem. Následně však v rámci námitek stran navazujícího jednání popsaného pod bodem II. uvádí, že nerozporuje snahu o výrobu drogy z jím zakoupených léčiv, když podle jeho mínění nebylo pouze prokázáno, že by tato výroba byla úspěšná.

25. Z obsahu dovolání obviněného je tedy zřejmé, že jde-li o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak tento uplatnil pouze v jeho první alternativě. Obviněný totiž v rámci svého dovolání sice formálně namítl rovněž existenci opomenutých důkazů, avšak tuto svoji námitku vztáhl nesprávně ke své argumentaci spočívající ve vyjádření nesouhlasu s tím, jakým způsobem byly hodnoceny videozáznamy pořízené během sledování osob a věcí. K první z alternativ citovaného dovolacího důvodu – spočívající v existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů – tedy Nejvyšší soud předně odkazuje na shora uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř.

mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno shora, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými.

Za případ extrémního (zjevného) nesouladu však nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž soudem zvolené postupy jsou odvoditelné z obsahu provedených důkazů a tyto se nepříčí zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

26. Z výše popsaných důvodů je tak nutno za irelevantní považovat námitky skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím obviněný nikterak věcně nebrojí proti tomu, že by soudem prvního stupně přijaté závěry vztahující se k jemu vytýkaným jednáním nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.

Obviněný se totiž ve svém dovolání primárně omezil pouze na opětovné předložení výtek, jejichž prostřednictvím odmítá rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů stran jednání popsaného pod body I. a II. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, která označuje za nepodložená v kontextu jím předkládaného vlastního hodnocení části provedených důkazů. Podstata dovolací argumentace obviněného tedy netkví v osvědčení vad spočívajících v tom, že by skutková zjištění soudů nižších stupňů, projevující se v závěru o jeho vině přisouzeným zločinem, neměla podklad v provedených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a s odkazem na zásadu in dubio pro reo prosadit vlastní (pro jeho osobu příznivější) variantu průběhu skutkového děje.

Takovéto námitky však s ohledem na jejich nepodřaditelnost nejen pod obviněným výslovně uplatněné, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř., nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

27. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř.

a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), když platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má ryze procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové tedy není způsobilé naplnit obviněným zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud v rámci své konstantní rozhodovací praxe doposud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení.

Z bohaté (a navíc konstantní) judikatury lze v tomto směru poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.

28. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti skutkových námitek vznesených obviněným [jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] Nejvyšší soud uvádí, že Městský soud v Praze v dané věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu.

Skutkový stav, tak jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích o vině pod body I. a II. a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v odůvodnění jeho rozsudku, je plně v souladu s provedenými důkazy. Nevyvstávají přitom jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti, jelikož průběh i rozsah dovolatelem spáchané trestné činnosti byl prokázán řadou řádně provedených důkazů, a to zejména výpověďmi obviněného a svědka T. Q. L. z přípravného řízení, záznamem o sledování osob a věcí, záznamem uskutečněného telekomunikačního provozu, odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví chemie, odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická chemie a fyzikální chemie, daktyloskopie a kriminalistická genetika a výsledky domovní prohlídky realizované v místě bydliště obviněného.

Z odůvodnění rozsudku městského soudu nelze nikterak vyvodit závěr, že by se v nyní posuzovaném případě tento soud dopustil jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch osoby obviněného. K identickému závěru přitom dospěl rovněž Vrchní soud v Praze, který pouze po drobných změnách, jež se nikterak nedotkly rozhodných skutkových zjištění, převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně do výroku o vině ve svém rozhodnutí.

Přitom dostál svým povinnostem taktéž jako soud odvolací, který se se všemi odvolacími námitkami obviněného vypořádal a podrobně, přesvědčivě a logicky zdůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil jím prezentované obhajobě.

29. Uvedené platí zejména pro obviněným rozporované rozhodné skutkové závěry stran jednání popsaného pod bodem I., k nimž lze konstatovat, že soudy nižších stupňů při jejich formování vycházely v prvé řadě z vlastního faktického doznání obviněného, kteréžto tento učinil ve své výpovědi z přípravného řízení. Zde vypovězené skutečnosti pak byly potvrzeny v prvé řadě výpovědí svědka T. Q. L., kterou tento svědek učinil rovněž v přípravném řízení. V poukazovaných výpovědích obviněný i jmenovaný svědek v podstatě shodně k jednání popsanému pod bodem I.

popsali jednotlivé prodeje dóz s léčivem Efedrina Arena včetně míst jejich realizace, kupní ceny těchto dóz a jejich množství. K jednání popsanému pod bodem II. pak obviněný uvedl svůj zájem na získání statusu spolupracujícího obviněného, když nabídl policii spolupráci na rozkrytí této trestné činnosti a označení osob, s nimiž spolupracoval. Protokol o výslechu svědka T. Q. L. z přípravného řízení byl v hlavním líčení přečten v souladu s § 211 odst. 4 tr. ř., jelikož jmenovaný svědek odmítl v hlavním líčení vypovídat.

Protokol o výpovědi obviněného z přípravného řízení pak byl soudem prvního stupně v hlavním líčení přečten postupem podle § 207 odst. 2 tr. ř. Obviněný totiž svoji výpověď v hlavním líčení změnil v tom směru, že v rozporu se svým předchozím vyjádřením popřel vědomé zapojení do obchodu - nákupů léčiva Efedrina Arena s úmyslem zajistit jeho prostřednictvím výrobu pervitinu, když nadále doznával pouze to, že na obchodu s tímto léčivem participoval toliko v rámci jednání popsaného pod bodem I., a to fakticky pouze v pozici kurýra bez vědomí toho, že dané léčivo bylo určeno k výrobě drogy.

30. Pokud obviněný svoji výpověď z přípravného řízení před soudy nižších stupňů, stejně jako ve svém dovolání, označil za nepravdivou a poukázal přitom pouze na to, že se tímto způsobem snažil vyhnout vzetí do vazby, pak k danému nelze než ve shodě s odvolacím soudem zopakovat, že obviněný učinil svoji výpověď v přípravném řízení za přítomnosti jím zvoleného obhájce. Z protokolu zachycujícího průběh tohoto úkonu současně vyplynulo, že obviněný byl na počátku výslechu řádně poučen o svých právech, načež popsal jednání, jehož se dopustil v souvislosti s nákupem léčiva určeného k výrobě pervitinu.

S ohledem na samotný průběh výpovědi učiněné obviněným v přípravném řízení je zjevné, že na jeho osobu nebyl činěn žádný psychický ani fyzický nátlak. S ohledem na obsah této výpovědi a jeho souladnost s dalšími důkazy provedenými v dané trestní věci, a to zejména s výsledky sledování osob a věcí, se pak jeví zcela zjevně nemožným, že by si obviněný své faktické doznání v přípravném řízení zcela vymyslel. V tomto kontextu nelze pominout skutečnost, že obviněný byl již v minulosti soudně trestán a měl tak zkušenosti s průběhem trestního stíhání.

V tomto ohledu se jeví jako zcela nelogické, že by se dovolatel toliko ve snaze vyhnout se vazebnímu vedení svého trestního stíhání v nyní projednávané věci úmyslně a zcela smyšleně doznal k závažné trestné činnosti (čímž by se v případě uznání viny vystavil reálnému riziku přísného postihu), a nadto by měl za tímto účelem působit rovněž na svědka T. Q. L. v tom směru, aby jmenovaný svědek vypovídal ve shodě s ním.

31. Nejvyšší soud tedy stejně jako soudy nižších stupňů nemohl nikterak přisvědčit snaze obviněného bagatelizovat jak jeho výpověď z přípravného řízení, tak výpověď svědka T. Q. L., přičemž neshledal ani žádných zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními v důsledku toho, že oba soudy nižších stupňů označily změnu výpovědi obviněného za účelovou a poukázaly na skutečnost, že výpověď obviněného z přípravného řízení se shodovala nejen s výpovědí svědka T. Q. L. z přípravného řízení (kdy se v podstatě shodovali i stran množství dóz prodaných při jednotlivých schůzkách, neboť obviněný připustil, že se v jednotlivých případech mohlo jednat až o 10 dóz, přičemž toto množství uváděl svědek T.

Q. L. jako nejmenší), ale též s dalšími ve věci provedenými důkazy. Jednalo se především o výsledek sledování osob a věcí, v rámci nehož bylo zachyceno předání dóz s léčivem Efedrina Arena ve dnech 10. 1. 2023 a 23. 1. 2023 v XY. Na pořízených (obrazových a zvukových) záznamech nebylo zachyceno pouze vlastní předání léčiv výměnou za finanční hotovost, ale rovněž hovory obviněného se svědkem T. Q. L. V rámci těchto hovorů přitom obviněný jmenovanému svědkovi popisoval, jakým způsobem zajišťuje výrobu pervitinu z léčiv, že na to má lidi, jakož i to, že má nejméně tři odběratele výsledného produktu, přičemž neopomenul popsat též podrobnosti prodejů těmto osobám, včetně nastavení množstevních slev.

Obviněný popsal rovněž to, že za účelem výroby drogy pronajal chatu, výrobcům dodává pouze prášky, zatímco ti si sami zajišťují ostatní nezbytné předměty a chemikálie, přičemž se svědkem probíral obtíže s obstaráváním červeného fosforu potřebného k výrobě pervitinu. O drogu jakožto výsledný produkt se pak obviněný podle svého vlastního vyjádření s vařiči (tedy osobami realizujícími vlastní proces výroby pervitinu) dělil. Konkrétně se při již proběhlých výrobách z dvaceti kusů dóz s léčivem jednalo vždy o 1.100 g, z nichž si vařiči ponechali jako odměnu menší část vyrobené drogy (v objemu cca 300 g), přičemž méně byli odměněni za výrobu realizovanou v chatě zajištěné obviněným.

Ze zachycené konverzace je rovněž patrné, že obviněný disponuje značnými znalostmi v oblasti výroby pervitinu a při popisu organizace výrobního procesu drogy a jejího prodeje zachází do detailů, neboť zamýšlí dlouhodobější a bližší zapojení svědka T. Q. L. do tohoto procesu, včetně společného zřízení nové laboratoře na výrobu pervitinu. Kromě verbální komunikace pak bylo v rámci sledování zachyceno též předání finanční hotovosti. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že pokud obviněný s ohledem na počet předávaných bankovek ve svém dovolání brojí proti tomu, zda na pořízeném obrazovém záznamu ze dne 10.

1.

2023 bylo zachyceno předání hotovosti ve výši 140.000 Kč, pak se touto námitkou zcela rozchází se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, podle nichž měla být dne 10. 1. 2023 obviněným zaplacena za dózy s léčivem pouze částka ve výši 130.000 Kč. Tvrzení obviněného o tom, že tato částka neodpovídá množství bankovek, je navíc vnitřně rozporné, když namítá, že 102 kusů bankovek neodpovídá zjištěné ceně léčiva, avšak v téže větě současně tvrdí, že ze záznamu nelze rozpoznat nominální hodnotu jednotlivých bankovek.

32. Ve vztahu k dalším důkazům lze příkladem konstatovat, že záznamem telekomunikačního provozu byl zjištěn opakovaný výskyt obviněného v XY, a to zejména ve dnech 10. 1. 2023 a 23. 1. 2023. Odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví chemie bylo dále určeno, že z 38 dóz léčiva Efedrina Arena 50 g je možno izolovat tzv. „českou cestou“ 1.681,4 gramů hydrochloridu metamfetaminu, přičemž se jedná o množství zcela minimální při zohlednění úbytků, k nimž může při výrobě docházet. Při přepočtu na 10 dóz s tabletami z právě uvedeného vyplynulo, že z takového množství lze připravit minimálně 441,9 g metamfetaminu hydrochloridu.

Odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická chemie a fyzikální chemie, daktyloskopie a kriminalistická genetika byly zkoumány předměty zajištěné při domovní prohlídce provedené dne 9. 11. 2023 v místě bydliště obviněného, přičemž tyto zahrnovaly lžičky a digitální váhy, na nichž byly zjištěny stopy metamfetaminu. Dále byla v bydlišti obviněného zajištěna dóza od přípravku Efedrina Arena obsahující dimethylsulfon (MSM), tedy látku užívanou v rámci drogové trestné činnosti k tzv. ředění pervitinu a účelem zvýšení jeho množství pro následnou distribuci dalším odběratelům, přičemž na víčku této dózy byla izolována stopa DNA obviněného.

33. Za této situace tak v kontextu výše uvedených důkazů, a to po ověření jeho výpovědi z hlavního líčení, zůstal podle soudu prvního stupně popis skutkového děje ve vztahu k jednání popsanému pod bodem I. prezentovaný ze strany obviněného vnitřně rozporný a celkově nepřesvědčivý, když obviněný popřel účast na výrobě pervitinu a označil se pouze za kurýra, který vykonával činnost pro osobu jménem K., kterou mu údajně představil svědek M. M. Mimo poukaz na výše uvedené důkazy, zejména hovory mezi obviněným a svědkem T.

Q. L. v XY, jež s ohledem na jejich obsah v žádném případě nelze (na rozdíl od tvrzení dovolatele) označit za pouhé chvástání, soudy nižších stupňů správně poukázaly rovněž na to, že verze obviněného byla vyvrácena výpovědí svědka M. M. Jmenovaný svědek za osobu jménem K. označil osobu, která zemřela mezi roky 2022 a 2023, přičemž se jednalo o uživatele drog živícího se prodejem věcí z trestné činnosti. Tato osoba si pak jako uživatel pervitinu obstarávala drogy od svých známých v množství pohybujícím se v řádu gramů, na tyto nákupy se skládala s dalšími osobami a sama nebyla schopna pervitin vyrobit.

Z uvedeného soud prvního stupně správně uzavřel, že je zcela nepravděpodobné, že by obviněnému byly od jiné osoby, kterou obviněný nadto ani podle vlastního vyjádření blíže neznal, svěřeny finanční prostředky v řádech statisíců korun a byl pověřen k realizaci nákupu léčiva k výrobě pervitinu bez bližších instrukcí. Obviněný totiž podle své výpovědi učiněné v hlavním líčení nevěděl v podstatě ani to, co přesně přebírá.

34. Obviněný ve svém dovolání stejně jako v předchozím řízení současně odmítl závěry soudů o množství metamfetaminu hydrochloridu, jež bylo možno vyrobit z léčiva zakoupeného v rámci jednání popsaného pod bodem I., a to s poukazem na to, že za situace, kdy nebyla zajištěna žádná dóza s tímto léčivem, není možné určit obsah jednotlivých dóz, tedy ani to, zda skutečně obsahovaly léčivo Efedrina Arena a v jakém množství. Dále obviněný odmítl možnost určení množství vyrobeného pervitinu toliko teoretickým výpočtem z množství léčiva Efedrina Arena bez zajištění a zkoumání konkrétních tablet tohoto léčiva.

K danému Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů poukazuje na skutečnost, že podle výpovědi svědka T. Q. L. z přípravného řízení, která se v podstatných částech shoduje s výpovědí samotného obviněného z přípravného řízení, jakož i s výsledky sledování osob, věcí a dalšími důkazy provedenými ve věci, byly předmětem prodeje originální dózy obsahující léčivý přípravek Efedrina Arena registrovaný v Rumunsku, pročež je obecně známo, že léčivé přípravky registrované k užití v medicíně ve státech Evropské unie podléhají regulaci a jejich složení je kontrolováno.

Objem obsaženého prekursoru v tabletě je tedy v jednotlivých baleních konstantní a znám, jelikož musí odpovídat údajům uváděným výrobcem. Zcela hypotetické úvahy o tom, že obecně nemůže být vyloučeno, že by byl obviněný šizen v množství či faktickém obsahu balení, nemohou rozhodná skutková zjištění učiněná v souladu s výpovědí jmenovaného svědka ničeho změnit, jelikož v nyní projednávané věci nebylo možno s ohledem na obsah komunikace obviněného se jmenovaným svědkem, obviněným vyjádřeným úmyslem blíže s tímto svědkem v budoucnu na páchání trestné činnosti spolupracovat a realizaci opětovných nákupů, do nichž obviněný investoval finanční prostředky v řádu statisíců korun, shledat jakékoli pochybnosti o tom, že obviněný byl s léčivem nakupovaným od svědka T.

Q. L. spokojen. Množství pervitinu, k jehož výrobě bylo léčivo zakoupené obviněným v rámci jednání popsaného pod bodem I. výroku o vině, pak bylo určeno na základě odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, a to při zohlednění možných úbytků v účinné látce, k nimž při běžné výrobě tzv. českou cestou dochází. Tomuto postupu nelze ničeho vytknout, přičemž sám obviněný jej nad rámec prostého odmítnutí nikterak věcně nerozporuje nad rámec zcela nekonkrétního poukazu na to, že v praxi se (oproti laboratorním testům) běžně využívá méně kvalitní ředidlo, s jehož využitím dochází k výraznějšímu odpařování látky.

V tomto směru se jedná o zcela obecné tvrzení bez vztahu k nyní projednávané věci, jelikož kterak vyplynulo z provedených důkazů a kterak i sám obviněný zdůrazňuje, sám se na vlastní výrobě pervitinu nepodílel, jelikož ji pro něho samostatně realizovaly třetí osoby.

35. Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem II. obviněný učinil stěžejním poukaz na to, že z jeho hovoru se svědkem T. Q. L. zachyceného v XY vyplynulo, že se jeho vařičům výroba pervitinu v nespecifikovaném případě či případech v období předcházejícím dni 10. 1. 2023 nezdařila. K danému Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného dodává, že množství drogy, jejíž výrobu obviněný zajišťoval prostřednictvím třetích osob v rámci jednání popsaného pod bodem II., nebylo určeno pouze teoretickým výpočtem, nýbrž bylo stanoveno na základě počtu varů, o nichž obviněný ve výše poukazované konverzaci se svědkem T.

Q. L. hovořil zcela zřejmě jako o úspěšně realizovaných, když popisoval způsob rozdělení výsledného produktu mezi jeho osobu a mezi vařiče, který se odvíjel od toho, zda vařiči realizovali výrobu v chatě, kterou za tímto účelem pronajal obviněný, či nikoli. V tomto ohledu jsou tedy irelevantní poukazy obviněného na to, že hovořil rovněž o dalším případu či případech nezdařené výroby, jelikož ve skutkové větě je pod bodem II. počet případů výroby označen výslovně za blíže neurčený a závěr o množství vyrobené drogy představuje množství nejmenší.

Plně tedy reflektuje skutková zjištění o tom, že obviněný zajistil prostřednictvím třetích osob úspěšnou výrobu drogy vždy v množství nejméně 1.100 g, a to nejméně ve dvou případech. V kontextu veškerých výše uvedených důkazů se taktéž nelze ztotožnit s prostou negací rozhodných skutkových zjištění uvedených pod bodem II., jíž obviněný opírá pouze o poukaz na skutečnost, že jakoukoli výrobu drogy nelze považovat za prokázanou bez zkoumání vzorku léčiva Efedrina Arena či samotného pervitinu z něj vyrobeného.

36. Za dané situace lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným znovu souhrnně konstatovat, že oba soudy nižších stupňů posuzovaly věrohodnost provedených důkazů důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodily shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistily skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí.

Nejvyšší soud přitom s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry soudu prvního stupně neměly oporu v řádně provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí rovněž Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, který skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně převzal do svého rozhodnutí. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14.

7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III.

ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění, kterak byla předložena dovolatelem v rámci jeho mimořádného opravného prostředku, nemá v dané věci procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

37. Ohledně argumentace, kterou obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud uvádí, že tato v části, v níž obviněný rozporuje prokázání jak množství zakoupených tablet léčiva Efedrina Arena, tak obsahu jednotlivých dóz s léčivem a jejich složení, stejně jako uskutečnění úspěšné výroby pervitinu a množství takto vyrobené drogy, neodpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu. Obviněný v těchto svých námitkách primárně – a to opětovně – neguje rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, na jejichž základě byl tímto soudem ustálen skutkový stav podrobně popsaný pod body I.

a II. výroku o vině, a která posléze zcela potvrdil a do svého rozsudku převzal i soud odvolací. Následně až v návaznosti na jím požadovanou změnu skutkového stavu rozporuje naplnění zákonných znaků skutkové podstaty jemu přisouzeného trestného činu. Nejvyšší soud tedy na tomto místě poukazuje na výše uvedené vypořádání skutkových námitek obviněného a znovu zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů zjevně postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., když zjistily skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.

38. Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak lze po formální stránce podřadit toliko námitku stran toho, že by se jednání jeho osoby mělo podle jeho mínění rozpadat do vícero oddělených skutků a tyto by měly být právně posouzeny jako samostatné trestné činy, a to v důsledku absence zjištění konkrétní doby, v níž k výrobě pervitinu docházelo.

39. K tomuto Nejvyšší soud předně připomíná, že trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku může mít podle okolností případu povahu trestného činu trvajícího i pokračujícího. Pro určení povahy konkrétního skutku je podstatné to, zda jednotlivé útoky (typicky distribuční akty) lze v rámci uvedeného celku samostatně vymezit, resp. rozdělit na samostatné skutky nebo na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu. V případě, že takto nelze učinit, je nutno takové jednání posuzovat v hmotněprávním smyslu jako jeden skutek, a to tehdy, pokud časově neurčené jednání pachatele bylo kontinuální a jednotlivé akty mající alternativní znaky objektivní stránky skutkové podstaty ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku byly spolu kauzálně propojeny (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008).

Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi k drogové trestné činnosti již opakovaně judikoval, že případy, kdy pachatel distribuuje nebo vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, je třeba považovat za jediný skutek a nikoliv za pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015).

40. S odkazem na výše uvedené je na místě konstatovat, že o takový, citovanou judikaturou předpokládaný případ se jednalo i v nyní posuzované věci. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů obviněný v rámci jednání popsaného pod bodem I. v průběhu roku 2022 a následně opakovaně a pravidelně (zejména v průběhu ledna 2023) obstarával léčiva s prekurzorem od svědka T. Q. L. Zároveň v této době částečně z léčiva obstaraného pod bodem I. v části 1) prostřednictvím třetích osob v rámci jednání popsaného pod bodem II.

zajišťoval výrobu pervitinu, který následně distribuoval svým stálým odběratelům a za tímto účelem jej rovněž přechovával. Obviněný si přitom léčivo s obsahem prekurzoru zejména v lednu 2023 obstarával ve velkém množství v poměrně krátkých časových intervalech, přičemž sám hovořil dne 23. 1. 2023 o tom, že má ještě zbytky z minulých nákupů, a to pouze v důsledku problémů při shánění červeného fosforu nezbytného k výrobě drogy. Nelze tedy tvrdit, že obviněný v páchání trestné činnosti v rámci vymezeného období kdykoli ustal, a to i v případě, že nebylo možné přesně identifikovat, jaké byly časové prodlevy mezi prokázanými nákupy léčiva za účelem výroby pervitinu a vlastní výrobou této drogy.

Vzhledem k této skutečnosti je třeba na jeho jednání z pohledu trestního práva hmotného nahlížet jako na jeden skutek a nikoli na skutků několik, které by představovaly vícero samostatných trestných činů. Jednání obviněného, zahrnující jednak obstarávání léčiv s prekurzorem, jeho předávání třetím osobám k výrobě pervitinu a následné trvající držení vyrobené drogy za účelem její distribuce a na to navazující akty distribuce této látky, se tedy podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů časově prolíná, je vymezeno jen obecným časovým rozpětím, překrývá se a nerozpadá se do časově izolovaných úseků, které by byly propojeny jednotným záměrem a dalšími okolnostmi předpokládanými v § 116 tr.

zákoníku. V daném případě tedy soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru stran zachování totožnosti skutku v důsledku shody následku, jelikož opatřování léčiv obsahujících prekurzory a zajišťování výroby drogy z nich, jakož i souběžné kontinuální přechovávání omamné látky a jednotlivé akty její distribuce náležely do souboru okolností, jimiž obviněný narušoval zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami, přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku a prekursory.

Námitka obviněného rozporující tento závěr tak postrádá jakékoli opodstatnění. 41.

K dané argumentaci obviněného je současně třeba konstatovat, že jím vznesená námitka nesprávného právního posouzení skutku brojící proti posouzení jeho jednání jakožto jednoho skutku, jímž se tento dopustil trvajícího trestného činu, by nemohla mít ani v případě její eventuální opodstatněnosti žádný dopad na rozhodnutí dovolacího soudu, a to s ohledem na zákaz reformationis in peius zakotvený v § 265p odst. 1 tr. ř. Ten je nutno v konkrétní projednávané věci uplatnit v případě absence dovolání podaného v neprospěch obviněného.

Neshledal-li by totiž Nejvyšší soud námitku dovolatele neopodstatněnou a dospěl-li by naopak k závěru, že na celé jeho jednání nelze pohlížet jako na jeden trvající trestný čin a v souladu s jeho požadavkem je třeba považovat jednání pod bodem I. v části 1) a jednání pod bodem II. za samostatný skutek oddělený od jednání pod bodem I. v částech 2) a 3), a to s ohledem na skutečnost, že k jednání pod bodem I. v částech 2) a 3) nebylo prokázáno předání obviněným opatřeného léčiva Efedrina Arena k výrobě pervitinu, ničeho by takový závěr (při absenci zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů) na právním posouzení jednání obviněného nezměnil.

Obviněný by se i v takovém případě s ohledem na množství pervitinu, jehož výrobu zajistil ´v rámci svého jednání popsaného pod bodem II., a které činilo nejméně 2,2 kg, tzn. že překročilo hranici značného rozsahu (k tomu viz níže), dopustil zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. K tomu by následně přistoupily po jejich vyčlenění další samostatné skutky, jimiž by se obviněný dopustil dalšího trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr.

zákoníku, byť by u tohoto činu mohlo být shledáno, že byl spáchán pouze ve stadiu přípravy ve smyslu § 20 tr. zákoníku. Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů je totiž zcela zřejmé, že jednání obviněného popsané pod bodem I. v částech 2) a 3) nespočívalo v pouhém opatření a držení prekurzoru (resp. v jeho opatření jinému a jeho přechovávání ve smyslu § 286 tr. zákoníku), nýbrž tento obstarával předmětné léčivo k jeho výhradnímu zneužití k výrobě psychotropní látky metamfetaminu, jejíž realizaci ovšem pro nesnáze při shánění červeného fosforu nebyl schopen před zásahem orgánů činných v trestním řízení zajistit.

I v případě, že by Nejvyšší soud námitce obviněného mohl přisvědčit, což se však nestalo, by princip zákazu změny k horšímu (tj. zákaz reformationis in peius) dovolacímu soudu znemožnil na námitku obviněného procesně účinně reagovat.

42. Stran námitky dovolatele o údajném nenaplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tj. ve znaku „spáchání činu ve velkém rozsahu“, Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný v této námitce odmítl aplikaci stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., a to při absenci vzorku léčiva, s nímž nakládal.

V kontextu uvedeného dovolatel fakticky odmítl též skutková zjištění soudů nižších stupňů stran nejen množství tablet obsahujících prekurzor, s nimiž neoprávněně nakládal v rámci jednání popsaného pod bodem I., ale i množství účinné látky v nich obsažené a ceny, kterou za tato léčiva zaplatil.

43. Ve vztahu k výše uvedenému Nejvyšší soud nad rámec poukazu na shora citované vypořádání skutkových námitek obviněného konstatuje, že oba soudy nižších stupňů v tomto směru zcela správně vycházely ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr. (ve spojení s usnesením velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, uveřejněným pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.), podle kterého se za „množství větší než malé“ považuje 1,5 g metamfetaminu s obsahem nejméně 0,5 g účinné látky (resp. 0,6 g ve v případě hydrochloridu).

S ohledem na desetinásobky určující jednotlivé stupně rozsahu spáchané trestné činnosti je - ve smyslu shora citovaného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr. - znak „velkého rozsahu“ určen množstvím nejméně 1.500 g pervitinu s obsahem nejméně 500 g účinné látky (resp. 600 g v případě hydrochloridu). Z výše uvedeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že primárním kritériem pro určení rozsahu je množství účinné látky obsažené v předmětné droze.

Až v případě, že toto není možné zjistit, přistupuje se k určení rozsahu pomocí celkového množství drogy, se kterou pachatel neoprávněně nakládal (tzv. sekundární kritérium). U hodnot, jež jsou stran určení rozsahu hraniční, lze pro určení, zda byl či nebyl naplněn určitý kvalifikační znak spočívající v „rozsahu“, přistoupit i k posouzení dalších, tzv. vedlejších (terciálních) kritérií, jako jsou zejména výše peněžní částky, kterou pachatel za distribuci drogy utržil, okruh osob, kterým byla látka určena, intenzita újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u konzumentů drog, doba páchání trestného činu a další (viz již citované usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27.

2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, uveřejněné pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 407/2014).

44. Kterak vyplývá z výše uvedeného, není z hlediska posouzení naplnění určitého kvalifikačního znaku spočívajícího ve spáchání trestného činu v požadovaném „rozsahu“ nezbytně nutné, aby byl zajištěn a podroben odbornému zkoumání vzorek psychotropní látky či prekursoru. Jak přitom konstatoval již odvolací soud v bodě 15. odůvodnění svého rozsudku a kterak uzavřel Nejvyšší soud v rámci výše uvedeného vypořádání dovolacích námitek obviněného skutkového charakteru, v nyní posuzované věci bylo ve vztahu k osobě dovolatele bez důvodných pochybností prokázáno, že v rámci jednání popsaného pod bodem I. opatřil za účelem zajištění výroby pervitinu léčivo Efedrina Arena 50 g, z něhož bylo možno vyrobit drogu známou jako pervitin s obsahem účinné látky metamfetamin hydrochlorid v množství 1.681,4 gramů. Jednáním popsaným pod bodem II.

pak obviněný zajistil úspěšnou neoprávněnou výrobu nejméně celkového množství 2.200 gramů metamfetaminu (tj. drogy známé jako pervitin) minimálně v obvyklé kvalitě, načež menší částí takto vyrobené látky odměnil osoby realizující pro něj její výrobu, zatímco její zbylou část následně rozprodal třetím osobám. Za tohoto stavu je tak zcela zřejmé, že pro naplnění zákonného znaku „spáchání činu ve velkém rozsahu“ byly ve vztahu k pervitinu v případě jednání popsaného pod bodem I. řádně naplněny všechny předpoklady vyplývající z tzv. primárního kritéria ve smyslu výše citované relevantní judikatury Nejvyššího soudu, jelikož obviněný neoprávněně nakládal s léčivým přípravkem obsahujícím prekursor (v podobě efedrinu), jenž byl určen k výrobě pervitinu obsahujícího účinnou látku metamfetamin hydrochloridu v množství, které daný kvalifikační znak z pohledu tzv. primárního kritéria překročilo téměř trojnásobně.

V případě jednání popsaného pod bodem II. pak byly naplněny předpoklady vyplývající z tzv. sekundárního kritéria ve smyslu výše citované relevantní judikatury Nejvyššího soudu, tedy z celkového množství vyrobeného pervitinu. Odvolací soud přitom za situace, kdy byl daný kvalifikační znak v rámci jednání uvedeného pod bodem II. z pohledu tzv. sekundárního hlediska přesáhnut nejméně o 700 gramů pervitinu, v důsledku čehož se ohledně množství dané drogy v žádném ohledu nejednalo o hraniční hodnotu, správně neshledal - stejně jako soud prvního stupně - nutnost přistoupit k posouzení i tzv. terciálních kritérií ve smyslu shora citované relevantní judikatury Nejvyššího soudu, byť i v tomto ohledu zdůraznil opakovanost jednání obviněného.

45. V daném případě je tedy v prvé řadě nutno odmítnout tvrzení dovolatele o tom, že by v posuzované věci bylo sčítáno množství jím opatřených léčiv v rámci jednání uvedeného pod bodem I. s množstvím pervitinu, který byl vyroben, a to i s využitím léčiva Efedrina Arena obstaraného jeho osobou v rámci jednání uvedeného pod bodem I. v části 1), v souvislosti s jednáním popsaným pod bodem II. Z hlediska právního posouzení jednání obviněného jako celku totiž odvolací soud, shodně jako soud prvního stupně, shledal kvalifikační znak spočívající ve „spáchání činu ve velkém rozsahu“ za naplněný jak při posouzení množství účinné látky metamfetamin hydrochloridu, jíž bylo možné vyrobit z obviněným v rámci jednání popsaného pod bodem I.

zakoupených dóz léčivého přípravku Efedrina Arena, tak při posouzení jednání popsaného pod bodem II., v jehož rámci obviněný opakovaně zajišťoval výrobu nejméně 2.200 gramů pervitinu. Obě tato jednání tedy samostatně přesáhla hranici „velkého rozsahu“ ve smyslu usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 44/2013 ve Sb. rozh. tr., přičemž při jejich právním posouzení jakožto jediného trvajícího trestného činu nelze mít o naplnění tohoto kvalifikačního kritéria žádných pochyb.

S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování tedy Nejvyšší soud konstatuje, že soudy prvního i druhého stupně na základě výše uvedeného správně dovodily, že obviněný svým výše popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Na uvedeném pak ničeho nemění ani obviněným v dovolání učiněný plošný a zcela obecný poukaz na výčet stanovisek trestního kolegia Nejvyššího soudu a jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu z let 2004 až 2011, která ve vztahu k výše citovanému stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.

3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněnému pod č. 15/2014 ve Sb. rozh. tr., pocházejí ze starší doby a jež tak byla tímto stanoviskem z roku 2014 věcně překonána. Obviněný totiž v kontextu těchto nevznesl jakoukoli věcnou a relevantní hmotněprávní argumentaci, kterou by se - byť i jen pokusil - opřít o právní závěry obsažené v jím poukazovaném výčtu judikatury dovolacího soudu.

VI. Závěr

46. V souvislosti s uplatněnou dovolací argumentací je třeba opětovně zdůraznit, že obviněný prakticky veškeré své dovolací námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

47. Oba soudy nižších stupňů se přitom v nyní posuzované věci s námitkami obviněného v rámci svých rozhodnutí řádně vypořádaly, aniž by došlo k porušení jeho práva na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání jím vznesených odvolacích námitek, resp. nevyhovujícího odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku vrchního soudu. Odvolací soud se totiž v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vypořádal s hlavními procesními i hmotně právními aspekty dané věci, přičemž z jeho argumentace je zjevné, jakým způsobem se vypořádal se zásadními námitkami obviněného.

V této souvislosti lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do zákonných podmínek kladených na odůvodnění soudního rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96).

V tomto směru lze poukázat rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj. 48.

Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní (bezbřehé). Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat.

Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Současně byl projednávaný skutek obviněného oběma soudy nižších stupňů správně právně kvalifikován, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněn.

49. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2025, sp. zn. 15 To 26/2025, jakožto i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného D. K. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněného z výše rozvedených důvodů shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 26. 2. 2026 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu