11 Tdo 191/2024

11 Tdo 191/2024-212

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2024 o dovolání obviněného V. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 6 To 205/2023, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 24 T 138/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 24 T 138/2022, byl obviněný V. S. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.

2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že:

v přesně nezjištěné době od března 2022 do června 2022 ve XY, okres Plzeň-XY, poskytl marihuanu I. K., narozené XY, které v uvedeném období, výměnou za psychotropní látku pervitin, předal nejméně ve čtyřech případech přesně nezjištěné množství marihuany, přičemž konopí patří mezi omamné látky uvedené v seznamu č. III. v Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., kterým se provádí zákon č. 167/1998 Sb., ve znění pozdějších doplňků, a jeho účinná látka delta-9-tetrahydrocannabinol je psychotropní látkou uvedenou v seznamu č. V. v Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., kterým se provádí zákon č. 167/1998 Sb., ve znění pozdějších doplňků, a k nakládání s takovou látkou je třeba zvláštního povolení podle § 4 a § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, kterým, jak obžalovaný věděl, nedisponoval, a takového jednání se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 24 T 89/2021 ze dne 30. 6. 2021, který nabyl právní moci dne 20. 7. 2021, odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výši 30 000 Kč a k trestu propadnutí věci.

3. K odvolání obviněného V. S. rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 6 To 205/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. per analogiam a podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 270 denních sazeb, přičemž výše jedné denní sazby stanovil částkou 150 Kč, tedy v celkové výši 40 500 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku dále stanovil, že peněžitý trest bude obviněným zaplacen v měsíčních splátkách po 6.750 Kč splatných vždy k poslednímu dni kalendářního měsíce počínaje měsícem bezprostředně následujícím po právní moci rozsudku s tím, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas.

Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn.

4. Z hlediska rekapitulace dosavadního průběhu řízení je třeba připomenout, že ve věci obviněného V. S. se jedná o v pořadí druhé rozhodnutí jak Okresního soudu Plzeň-jih, tak Krajského soudu v Plzni. Poprvé rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 6. 2. 2023, č. j. 24 T 138/2022-100, jímž uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a uložil mu za to podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 270 denních sazeb po 150 Kč, tedy v celkové výši 40.500 Kč. Současně podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku povolil obviněnému zaplacení peněžitého trestu v pravidelných měsíčních splátkách. Toliko z podnětu odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 6 To 68/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil výše označený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby o věci znovu jednal a rozhodl. V návaznosti na to Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 26. 7. 2023, č. j. 24 T 138/2022-145, ohledně obviněného znovu rozhodl o vině a trestu. O podaném odvolání obviněného pak krajský soud rozhodl způsobem uvedeným pod bodem 3. shora.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Citovaný rozsudek odvolacího soudu do výroku o vině i trestu napadl obviněný V. S. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř., neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku a byl mu uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.

6. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení obviněný předně odmítl, že se dopustil trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, kterým jej soudy uznaly vinným. V této souvislosti zpochybnil věrohodnost výpovědi svědkyně I. K. a zdůraznil, že dovoláním napadené rozsudky obou soudů se zakládají pouze na její výpovědi a žádný jiný důkaz prokazující jeho vinu nebyl proveden. Svědkyně potvrdila, že se s obviněným víceméně náhodně potkávala na veřejných místech, např. i na ulicích ve městě Stod. Při těchto setkáních však vedli konverzaci týkající se zejména jejich dětí a rodiny, nikdy však ohledně psychotropních látek, natož aby jí tyto látky poskytoval.

7. V návaznosti na to upozornil, že svědkyně byla odsouzena v trestní věci Okresního soudu Plzeň-jih, sp. zn. 24 T 7/2023, za distribuci pervitinu nejméně 20 osobám, přičemž na rozdíl od obviněného byla v době svého trestního stíhání pro rozsáhlou trestnou činnost ve vazbě. V předchozím průběhu řízení též uvedla, že byla pravidelnou uživatelkou pervitinu a že byla na pervitinu závislá. Za této situace, kdy ho měla distribuovat mnoha osobám, je tak podle obviněného více než pravděpodobné, že může mít některé události zkreslené, zmatené a ovlivněné pravidelným užíváním pervitinu a vysokým počtem osob, kterým ho měla poskytovat. Pravidelně pod vlivem pervitinu potkávala obviněného, a proto měla události očividně zkresleny, když uvedla, že právě s obviněným si vyměňovala psychotropní látky, což dovolatel rozhodně odmítá. Rovněž nesouhlasil s tvrzením soudu prvního stupně, že svědkyně vypovídala v trestním řízení přiléhavě a obsahově stejně, přestože mimo jiné uvedla, že si některé události ze svého života z období distribuce drog nepamatuje a snaží se na ně zapomenout.

8. Obviněný dále zpochybnil tvrzení soudu prvního stupně, že věrohodnost jmenované svědkyně nesnižuje ani to, že byla pravidelnou uživatelkou pervitinu, když soud mimo jiné argumentuje tím, že během pobytu ve vazbě abstinovala. Podle obviněného přitom nebylo postaveno na jisto, jaké množství pervitinu ve skutečnosti svědkyně užívala. Zpochybnil i závěr, že užívání drog svědkyní se do její schopnosti popisovat události nepromítlo. Není ani jasné, na základě jakých skutečností dospěl soud k závěru, že v době pobytu ve vazbě neměla svědkyně k drogám přístup. Není totiž výjimečné, že se drogy ve vazebním prostředí vyskytují, a nelze proto vyloučit, že je užívala i během výkonu vazby. Oba soudy tak měly posuzovat schopnost svědkyně vylíčit události ve vztahu k době údajného vzájemného poskytování omamných látek, kdy byla pravidelnou uživatelkou pervitinu. Obviněný netvrdí, že by svědkyně chtěla uvádět nepravdu, má však za to, že její vzpomínky jsou zkresleny vlivem dlouhodobého a pravidelného užívání pervitinu. Protože Stod je malým městem, není vyloučeno, že si nedopatřením mohla obviněného splést s jinou osobou.

9. Podle obviněného pro závěr o jeho vině nesvědčí žádný relevantní důkaz, který by prokazoval, že se uvedeného činu skutečně dopustil. Vycházel-li soud z výpovědi nedůvěryhodné a pochybné svědkyně I. K., došlo k porušení základních principů trestního řízení – presumpce neviny a principu in dubio pro reo. Má tedy za to, že je pouhou obětí psychotropními látkami pomatené mysli svědkyně I. K., která v průběhu trestního řízení ani nevypovídala konzistentně a její výpovědi se od sebe v podstatných záležitostech lišily, a to zejména co do množství údajně vyměněných psychotropních látek.

10. Poukázal na rozpory mezi výpověďmi svědkyně I. K., které se týkaly počtu případů, v nichž si měla s obviněným drogy měnit. Pokud jej soud shledal vinným toliko na základě výpovědi této svědkyně, když v napadeném rozsudku uvedl, že mezi nimi mělo dojít k výměně marihuany za pervitin nejméně ve čtyřech případech, označil takový závěr za chybný, když měl naopak vycházet z výslechu svědkyně ze dne 26. 7. 2023. Dne 6. 2. 2023 svědkyně K. uvedla, že si je jistá třemi případy s tím, že mohly být i čtyři, ale jistá si není, neboť na období, kdy distribuovala pervitin, se snaží zapomenout, a tak si nepamatuje vše přesně. Lhostejno pak, zda svědkyně K. dříve uvedla, že se mělo jednat o případy čtyři a dále uvedla, že si věc zřejmě dříve pamatovala lépe. V případě, že si nebyla počtem případů jistá, tj. čtyřmi případy, nelze v odsuzujícím rozsudku, resp. napadeném rozsudku obviněnému takový počet případů přičítat, a pokud soud dospěl k závěru, že k těmto výměnám došlo, měl vycházet ze tří případů, nikoliv ze čtyř. I v tomto případě obviněný shledal porušení zásady in dubio pro reo. Oběma soudům rovněž vytkl, pokud automaticky předjímají jeho vinu s poukazem na jeho předchozí odsouzení pro drogovou trestnou činnost.

11. V další části svého dovolání obviněný namítl, že Krajský soud v Plzni se řádným způsobem nevypořádal s jeho námitkami, že soudem prvního stupně byl zaměňován pojem konopí a pojem marihuana, resp. že taktéž odvolací soud tyto dva pojmy v napadeném rozsudku nesprávně zaměňuje. Přitom taková záměna, tedy

nesprávné právní posouzení má stěžejní vliv na rozhodování o jeho vině. K tomu uvádí, že se v České republice označení konopí používá pro rostlinu, jejíž obsah psychoaktivní látky (THC) zpravidla nepřevyšuje množství 1 %. Takové konopí je pak označováno též jako technické. Za marihuanu, tedy za drogu, lze označovat sušené listy a samičí květy konopí, které obsahují více než 1 % THC. Existuje více druhů rostliny konopí. Omamná látka je získávána z odrůdy konopí setého, ovšem to není jedinou odrůdou konopí.

Konopí pak neobsahuje pouze psychoaktivní látku THC, ale řadu dalších látek. Mezi kanabinoidy se tedy neřadí jen THC. Podle názoru obviněného soud prvního stupně i soud odvolací zaměňují konopí s marihuanou. Ve vztahu k trestnosti výroby omamné a psychotropní látky je pojem „výroba“ třeba odlišovat od pěstování rostliny konopí jako takové. O výrobu se má jednat až v případě, kdy došlo ke sklizení rostliny konopí, jejímu neoprávněnému zpracování v procesu, v němž by jako vstupní komponent byla dále upravována buď do stavu způsobilého ke spotřebě (marihuana), anebo k získání psychotropní látky THC.

Obviněný má za to, že k trestnosti podle § 283 tr. zákoníku je třeba nejprve omamnou a psychotropní látku vyrobit, případně jednat s některou z dalších forem, které jsou upraveny v tomto zákonném ustanovení. Přestože odmítl jakékoliv poskytování konopí nebo marihuany svědkyni I. K., tak v této souvislosti upozornil na její výpověď, že jí měl předat vždy marihuanu, resp. rostlinu konopí včetně listů a stonků. Z toho vyplývá, že jí předávané konopí nebylo sklizeno a neoprávněně upraveno do stavu způsobilého ke spotřebě, tj. marihuany či přímo k získání THC, ani údajně předávané konopí nebylo usušené.

Podle obviněného si soudy zaměnily pojmy rostlina konopí jako taková a marihuana jako omamná látka. Touto záměnou tak nesprávně dovodily, že takovou omamnou látku vyrobil a jinému poskytl. Zdůraznil, že svědkyni měl předat rostlinu konopí s listy a stonky, nikoliv usušenou rostlinu konopí způsobilou k užití či upravenou k získání THC. Rovněž namítl, že nebyl proveden žádný důkaz, o jaký druh konopí se jednalo, resp. zda se jednalo o konopí seté, ze kterého je získávána omamná látka THC.

12. S ohledem na shora uvedené uzavřel, že nebyla naplněna skutková podstata nejen trestného činu dle § 283 tr. zákoníku, když omamnou ani psychotropní látku nevyrobil a ani ji jinému nepředal, ale ani jeho kvalifikovaná skutková podstata podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Pokud byl v minulosti za obdobnou činnost odsouzen, kdy měl pěstovat, sklidit a sušit, za účelem úpravy do stavu způsobilého k získání v nich obsaženého D-9_THC rostliny konopí, skutkové okolnosti tohoto dřívějšího trestního řízení jsou odlišné od jednání, kterého se měl údajně dopustit v nyní projednávané věci.

13. Pod bodem III. dovolání obviněný namítl nepřípustnost uloženého trestu, neboť mu byl uložen peněžitý trest, aniž pro jeho uložení byly splněny zákonné podmínky. Uvedl, že usnesením odvolacího soudu ze dne 26. 4. 2023 byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. 2. 2023, jímž mu byl uložen peněžitý trest v počtu 270 denních sazeb v celkové výši 40.500 Kč. „Novým“ rozsudkem ze dne 26. 7. 2023 byl soudem prvního stupně obviněnému uložen trest odnětí svobody ve výši 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. K odvolání obviněného ze dne 17. 8. 2023 odvolací soud rozhodl napadeným rozsudkem tak, že obviněnému stejně jako soud prvního stupně v rozsudku ze dne 6. 2. 2023, uložil peněžitý trest v počtu 270 denních sazeb v celkové výši 40.500 Kč.

14. Uložení takového trestu však zákon nepřipouští, resp. je nezákonné, když jak soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 7. 2023, tak soud odvolací napadeným rozsudkem zcela správně dospěly k závěru, že peněžitý trest obviněnému uložit nelze, neboť nejsou splněny podmínky pro jeho uložení (majetkový prospěch). Nakonec nezákonností uložení peněžitého trestu na mnoha místech odvolací soud argumentoval v odůvodnění svého rozsudku a obdobně se vyjadřoval již při vyhlašování napadeného rozsudku, resp. při jeho zkráceném odůvodnění.

15. Ze shora uvedeného je zřejmé, že ačkoliv si byl odvolací soud vědom toho, že obviněnému byl uložen peněžitý trest nezákonně, přesto jej uložil znovu. Na tom nemění nic ani aplikace § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. per analogiam jako dodržení zásady zákazu reformationis in peius, neboť peněžitý trest obviněnému uložit nelze, přestože nebyla tato zásada porušena. S ohledem na výše uvedené je zjevné, že napadeným rozsudkem byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, neboť pro jeho uložení nebyly a nemohou být splněny zákonné podmínky. Má tedy za to, že uložením nezákonného peněžitého trestu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

16. Obviněný souhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že mu nešlo a nelze uložit ani trest odnětí svobody, byť s podmíněným odkladem jeho výkonu. Zcela tak přisvědčil námitce obviněného, kterou sám následně promítl do napadeného rozsudku, že na základě významového (teleologického) a systematického výkladu § 52 tr. zákoníku o druzích trestů je zcela jasné, že druhy trestů jsou v tomto případě řazeny od nejpřísnějšího po nejméně přísný, přičemž trest odnětí svobody stojí na místě prvním a není rozlišeno, zda se jedná o trest odnětí svobody nepodmíněný či podmíněný. Trest peněžitý je pak uveden na místě pátém. Jakýkoliv trest odnětí svobody, byť by byl jeho výkon podmíněně odložený, by představoval porušení zásady zákazu reformationis in peius.

17. Shora uvedené skutečnosti tak podle obviněného zakládají přípustnost dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

18. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2023, č. j. 6 To 205/2023-174, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek popsaný v obžalobě Okresního státního zastupitelství Plzeň – jih ze dne 1. 12. 2022, č. j. 0 ZT 153/2022-42. Pro případ, že by dovolací soud shledal, že nejsou splněny podmínky pro to, aby ve věci sám rozhodl, navrhl, aby podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2023, č. j. 6 To 205/2023-174, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc znovu projednal a rozhodl.

19. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce) k podanému dovolání vyplývá, že dovolatel opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně, a kterou shrnul ve svém odvolání proti jeho odsuzujícímu rozsudku, když podstatná část textu dovolání je shodná s textem obou jeho předchozích odvolání.

20. Uvedl, že námitky dovolatele je možno rozdělit do dvou základních skupin. V části II. dovolání namítá nevěrohodnost svědkyně K. a popírá, že by jmenované poskytoval již usušené rostliny – marihuanu. K tomu poukazuje na zásadu in dubio pro reo. V části III. dovolání brojí proti uloženému trestu, který považuje za trest nezákonný. Pokud činí sporadicky i zmínky o nesprávném právním posouzením skutku, vždy vychází z alternativních skutkových zjištění, které soudy neučinily, a také zde tedy brojí pouze proti učiněným skutkovým zjištěním. S těmito námitkami se oba soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, s jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal.

21. K věrohodnosti svědkyně K. se odvolací soud vyjádřil v odůvodnění svého nynějšího i svého předchozího rozhodnutí, kde přesvědčivým způsobem vysvětlil, proč této svědkyni uvěřil. Rovněž se vypořádal s námitkou dovolatele, že jmenované neposkytoval marihuanu.

22. Pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění (pro naplnění znaků trestného činu určující), která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž by nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy – viz § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní účinném znění. Takovou námitku dovolatel obsahově neučinil ani žádnou takovou vadu konkrétně neoznačil. Namísto toho namítá, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo.

23. K tomu státní zástupce zdůraznil, že se jedná o zásadu procesní, a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Současně odkázal na bohatou judikaturu, kupř. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury zmínil státní zástupce například odstavec 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. Námitky argumentující porušením zásady in dubio pro reo tak podle státního zástupce nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod ani za nového znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. To je patrno například z odstavce 14 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021, a z odstavce 16 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 581/22. Ani v této části proto dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.

24. Z citovaných judikátů Ústavního soudu i Nejvyššího soudu státní zástupce učinil závěr, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Stejný význam má nyní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování. Pokud dovolatel poukazuje na zásadu in dubio pro reo, v této části jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když o jím popíraných skutkových zjištěních soudy žádné pochybnosti neměly.

25. Oproti tomu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. podle státního zástupce odpovídá námitka dovolatele, že mu byl uložen peněžitý trest, aniž by pro uložení takového trestu byly splněny zákonné podmínky, přičemž dal dovolateli za pravdu, že k uložení uvedeného trestu skutečně nebyly splněny podmínky uvedené v trestním zákoníku. S tímto právním názorem, který vyslovil již odvolací soud, jak je patrno z odůvodnění jeho prvního rozhodnutí v této trestní věci – usnesení ze dne 26. 4. 2023, státní zástupce sice projevil souhlas, přesto však nepovažuje za možné výrok o trestu zrušit.

26. Konstatoval, že v předmětné věci nastala situace, kdy byl dovolateli bez splnění zákonných podmínek nejprve uložen velmi mírný trest, aniž by státní zástupce podal proti této části rozhodnutí odvolání. Pro zákaz reformationis in peius již není možno uložit dovolateli trest zákonný, neboť ten by musel být přísnější. Dovolateli tak byl uložen peněžitý trest, ačkoliv uložení takového mírného trestu za zvlášť závažný zločin podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je vyloučené. Odvolací soud vyložil důvody pro opětovné uložení takto nepřípustného trestu v odůvodnění svého rozsudku ze dne 11. 10. 2023, napadeného nyní dovoláním. Nepřípustný trest uložil pouze vzhledem k zákazu reformationis in peius.

27. Státní zástupce poukázal, že obdobnou situací se zabýval Nejvyšší soud v případě nesprávné právní kvalifikace, která rovněž byla pouze důsledkem zákazu reformationis in peius. Svým usnesením ze dne 31. 1. 2018 sp. zn. 6 Tdo 65/2018, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání obviněného, který brojil proti tomu, že právní kvalifikace jeho jednání byla i podle předchozího právního názoru dovolacího soudu vyloučena, neboť odporovala soudy učiněným skutkovým zjištěním. Také v judikované věci tedy existovala hmotně právní vada, kterou by však bylo možno odstranit pouze při porušení zákazu reformationis in peius. Nejvyšší soud k tomu uvedl v bodu 36. odůvodnění citovaného usnesení, že „v případě, že dovolací soud zjistí, že nesprávná právní kvalifikace je výlučně důsledkem uplatňujícího se zákazu reformationis in peius, musí odmítnout dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí v takovém případě není zatíženo vadou zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“ Toto rozhodnutí pak bylo publikováno pod č. 5/2019 Sb. rozh. tr. s právní větou, kterou ocitoval.

28. Podle státního zástupce nic nebrání užití stejného postupu ve zcela obdobné věci dovolatele. Ani jemu uložený nepřípustný trest nelze již nahradit trestem přípustným, neboť i takovému postupu nyní brání zákaz reformationis in peius. V této části tedy dovolání odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., je však zjevně neopodstatněné, neboť napadený výrok o trestu vytýkanou vadou netrpí – při dodržení podmínek trvajícího zákazu reformationis in peius není možno uložit druh trestu, který zákon připouští.

29. Pouze pro úplnost státní zástupce poznamenal, že otázkou by mohla být i přípustnost této části dovolání brojící proti nepřípustnému trestu. Důvodem nepřípustnosti je totiž mírnost uloženého trestu. Zákonodárce zjevně považoval předmětný trestný čin za typově příliš závažný, než aby za něj dovolil uložení pouhého peněžitého trestu. Pak se ovšem dovolání proti takovému výroku o trestu jeví jako dovolání podané v neprospěch obviněného, k němuž je oprávněn toliko nejvyšší státní zástupce. Dovolání by tak mohlo být odmítnuto také jako podané osobou neoprávněnou, tedy podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř.

30. Závěrem shrnul, že námitky dovolatele směřující proti výroku o vině neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a jeho námitky směřující proti uloženému trestu jsou zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

31. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný prostřednictvím svého obhájce replikou, v níž setrval na svých dovolacích námitkách a uplatněné dovolací argumentaci. Namítl, že odvolací soud přesvědčivým způsobem nevysvětlil, proč uvěřil svědkyni K., přičemž ani soud prvního stupně se s jeho námitkami stran její nevěrohodnosti nevypořádal, když toliko konstatoval, že neměl důvod svědkyni K. neuvěřit. Za nepřijatelné označil obviněný tvrzení státního zástupce, že se odvolací soud vypořádal s námitkami, že svědkyni K. nebyla poskytována marihuana, ale konopí jako rostlina, nikoliv psychotropní látka. Odmítá též tvrzení, že by nenamítal, že nesprávná skutková zjištění určující pro naplnění trestného činu jsou tzv. rozhodnými skutkovými zjištěními. V dovolání odkazoval na názory odborné veřejnosti ve vztahu k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 283 tr. zákoníku, přičemž je důležité rozlišovat marihuanu jako drogu (psychotropní látku) a konopí jako rostlinu. Trvá na tom, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podle § 283 tr. zákoníku, když omamnou ani psychotropní látku nevyrobil (ani nikdo jiný) a tuto pak ani jinému nepředal. I nadále tak má za to, že rozhodná skutková zjištění (mimo jiné výroba psychotropní látky, tj. marihuany) jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy (mj. s výslechem svědkyně K., že jí byla poskytována rostlina konopí se stonky a listy, nikoliv psychotropní látka marihuana – představující sušinu). K tomu odkázal na svou argumentaci v dovolání ze dne 11. 1. 2024, protokoly o hlavním líčení ze dne 26. 7. 2023 a ze dne 6. 2. 2023.

32. Je přesvědčen, že státní zástupce též překrucuje jeho námitku stran porušení zásady in dubio pro reo, k čemuž uvedl, že toliko upozorňoval na porušení této zásady v souvislosti se zásadou presumpce neviny zejména ve vztahu k jeho odsouzení na základě výpovědi nedůvěryhodné svědkyně K. – uživatelky pervitinu, když pro jeho odsouzení neexistoval jakýkoliv jiný důkaz. Judikatura, na kterou státní zástupce odkázal, naopak podporuje jeho tvrzení, že k porušení zásady in dubio pro reo došlo, což vyplývá ze závěrů usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, které je přiléhavé i na jeho věc, kde proti sobě stojí výpověď svědkyně K. oproti jeho tvrzení. Za nepřiléhavá oproti tomu shledal východiska vyplývající z usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3494/22, neboť v tomto případě nebyl skutkový stav spolehlivě zjištěn.

33. Oba soudy se rovněž nevypořádaly s eventualitami jím předloženými, když operovaly pouze s jediným možným skutkovým dějem, že se jednání kladeného mu za vinu, dopustil. K další, státním zástupcem citované judikatuře obviněný uvádí, že v předmětném trestním řízení došlo ke zjevnému nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, na jehož základě je výsledek dokazování nespravedlivý a věcně neudržitelný. I nadále tvrdí, že žádnou psychotropní látku nevyráběl ani jinému nepředával, což podporuje i výpověď svědkyně K. Pokud oba soudy nehodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, dopustily se deformace důkazů a vybočily tak z jejich volného hodnocení, když vzaly v úvahu pouze tvrzení svědkyně K. stran prokázání jeho viny, a naopak její tvrzení ve vztahu k povaze jí předávané rostliny, která ji vyvracela, zcela ignorovaly. Rovněž nevysvětlily, proč neměly pochybnosti ve věci, resp. že nelze zásadu in dubio pro reo v tomto případě užít. Dovolatel tak setrval na všech svých námitkách v dovolání ze dne 11. 1. 2024 ve vztahu k jím uplatněným dovolacím důvodům dle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

34. V další části svého vyjádření za nepřijatelný označil též postoj státního zástupce k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., že je sice třeba dát obviněnému za pravdu, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští, avšak přesto nelze výrok o trestu zrušit. Souhlasí s tvrzením státního zástupce, že mu nelze uložit jiný zákonný trest než trest přísnější

oproti trestu, který mu byl napadeným rozsudkem uložen, oproti tomu má však za to, že zásah do jeho práv způsobený uložením nezákonného trestu lze alespoň částečně napravit.

35. Neobstojí argumentace státního zástupce, že by v zásadě měl být spokojen s tím, že mu byl uložen sice nezákonný, ale mírnější peněžitý trest. Ten totiž velmi citelně zasahuje do jeho majetkové sféry (jeho práv), neboť částku ve výši 40.500 Kč jistě nelze považovat za nepatrnou, a o tuto přijde bez jakéhokoliv právního (zákonného legitimního) důvodu. Taková situace v zásadě vykazuje veškeré znaky bezdůvodného obohacení, a to bezdůvodného obohacení státu (České republiky).

36. Nedomnívá se totiž, že nepřípustný trest v podobě uložení trestu peněžitého nelze nahradit trestem přípustným, a to opatřením, které bude minimálně zasahovat do jeho sféry, například upuštěním od potrestání. Tímto způsobem by nedošlo k jeho nezákonnému potrestání ani by nebylo nezákonně zasaženo do jeho majetkové sféry (jeho práv) ani by nedošlo k bezdůvodnému obohacení státu.

37. Má za to, že na jeho případ nelze použít ani závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 65/2018, neboť v judikovaném případě došlo k nesprávné právní kvalifikaci důsledkem zákazu reformationis in peius, v jeho případě se však o žádnou nesprávnou právní kvalifikaci, tj. nenaplnění skutkové podstaty určitého trestného činu, nejedná. Jeho situace je odlišná, neboť mu byl uložen trest, který za trestný čin, pro který byl shledán vinným, uložit nelze.

38. Nutno odmítnout též úvahu státního zástupce, že by jeho dovolání mělo jím být podáno jako osobou neoprávněnou. V žádném případě totiž nepožaduje uložení trestu přísnějšího ani nebrojí proti „mírnosti“ peněžitého trestu, ale proti nezákonnému trestu, který významně zasáhl do jeho majetkových práv bez jakéhokoliv legitimního důvodu. S ohledem na výše uvedené obviněný plně setrval na svém dovolání ze dne 11. 1. 2024, to včetně v něm uvedeného závěrečného návrhu.

III. Přípustnost a důvodnost dovolání

39. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

40. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř., na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

41. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).

42. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

43. Obviněný předně uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za právně relevantní dovolací námitku považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

44. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

45. Obviněný současně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí „na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

46. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., na který obviněný rovněž odkázal, je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

47. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, a rovněž i v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu pamatuje na takové situace řadou rozhodnutí (např. usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 To 1455/2016, usnesení ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 11 Tdo 170/2022), z nichž vyplývá, že pokud obviněný v dovolání v podstatě opakuje jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

48. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný jej uplatnil v jeho první alternativě, tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Námitky proti učiněným skutkovým zjištěním obsahují nesouhlas obviněného s tím, že byl uznán vinným na základě skutkového stavu a důkazů, které oba nižší soudy vyhodnotily podle jeho názoru svévolně a nesprávně, v důsledku čehož shledal, že stávající skutkové i právní závěry jsou s nimi ve zjevném rozporu. Svými námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, nicméně obviněný ve skutečnosti brojí proti způsobu vyhodnocení důkazů ze strany obou soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení. To platí zejména ve vztahu k námitkám, že jeho vina nebyla žádným z provedených důkazů prokázána, že soudy vycházely pouze z výpovědi svědkyně I. K., jejíž výpověď nesprávně při zjišťování skutkového stavu vyhodnotily, a pokud zpochybňuje věrohodnost této svědkyně s ohledem na její drogovou minulost, když zejména rozporuje zjištění soudů stran množství případů údajně vyměněných psychotropních látek mezi svědkyní a obviněným. Rovněž popírá, že této poskytoval již usušené rostliny-marihuanu, tvrdí, že žádný jiný důkaz, ať již listinný či jiný prokazující jeho vinu, nebyl navržen či proveden atd. Na základě toho dovozuje, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neodpovídají obsahu provedených důkazů, tedy jsou s nimi ve zjevném rozporu. Taková vadná zjištění však v posuzované věci dána nejsou. Podstata dovolací argumentace obviněného totiž nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu spočívající v tom, že skutková zjištění soudu prvního stupně projevující se v závěru o jeho vině zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž vyšel soud prvního stupně, zpochybnit a prosadit vlastní (pro obviněného příznivější) variantu skutkového děje.

49. K tvrzenému zjevnému rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, které obviněný shledal v závěrech soudu prvního stupně, který hodnotil provedené důkazy – zejména výpověď svědkyně I. K., ve zjevném rozporu s jejich obsahem, když pominul zejména jinou, v úvahu připadající variantu skutkového děje, nutno stran jeho existence zdůraznit, že by musel nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03).

50. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování Nejvyšší soud stran námitky zjevného rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním a právním posouzením skutku konstatuje, že takto vymezenou vadou rozsudek soudu prvního stupně a potažmo na něj navazující rozsudek soudu odvolacího, zatíženy nejsou. Okresní soud Plzeň-jih realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových a právních závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Krajský soud v Plzni, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal.

V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-jih, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Plzni na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný, obviněným namítaný zjevný rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 125/04, a sp. zn. I. ÚS 55/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.

1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).

51. Pokud jde o námitky zpochybňující věrohodnost svědkyně I. K., soud prvního stupně přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu i tuto obviněným zpochybňovanou výpověď svědkyně shledal nejen za důkaz věrohodný, ale také usvědčující. Tento důkazní prostředek totiž nestojí osamoceně, ale je zřejmé, že důkazní situaci objektivizoval i dalšími důkazy a provedené důkazy hodnotil odpovědným způsobem. Jestliže obviněný odkazuje na výpověď svědkyně I. K. a na vývoj jejího tvrzení ohledně množství případů směny pervitinu za marihuanu, kdy množství oproti tomu uváděnému v přípravném řízení v rámci své výpovědi u hlavního líčení redukovala, i touto okolností se soud prvního stupně dostatečně zabýval.

Ani odvolací soud předmětné námitky neshledal důvodné. Poukázal, že: „svědkyně i v novém hlavním líčení dne 6. 2. 2023 setrvala na tvrzení, že obviněný je jednou z osob, kterým distribuovala pervitin. Pokud jde o marihuanu, to si s obviněným měnili tak, že svědkyně mu dala pervitin a on jí za to dával marihuanu. Svědkyně se podrobně vyjadřovala zejména k množství vyměňovaných drog, kdy dle jejího tvrzení tato výměna mohla proběhnout asi ve třech případech, ale mohly být i čtyři, mezi březnem nebo dubnem až červnem 2022.

Poté, co k upřesnění její výpovědi ohledně počtu případů, ve kterých s ní obviněný směňoval marihuanu za pervitin byla čtena část protokolu o jejím výslechu z přípravného řízení (č. l. 22), kde jsou výslovně zmiňovány čtyři případy, kdy jí obviněný dal marihuanu, svědkyně připustila, že při výslechu před policejním orgánem si vše pamatovala lépe. Nutno zdůraznit, že výpověď svědkyně v přípravném řízení byla provedena v souladu s trestním řádem, má veškeré zákonem požadované náležitosti a obhájce obviněného jí byl osobně přítomen.

Právě z této výpovědi soud prvního stupně přiléhavě vycházel při popisu skutku a výstupy z tohoto výslechu adekvátně promítl do skutkové věty“ ( k tomu srov. bod 5 str. 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 14 str. 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

52. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení dovolatele, že postupem obou soudů byla porušena zásada in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

53. Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například odstavec 22. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.

54. Podle řady respektovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02) se rovněž nelze ztotožnit s názorem obviněného, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou. Jinak vyjádřeno, podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li tyto důkazy o jeho vině (třebaže by mezi nimi existovaly určité dílčí a nevýznamné rozpory). Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť soud prvního stupně po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl.

55. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.

56. Obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není naplněn námitkami, jimiž vyjadřuje nesouhlas s právním hodnocením posuzovaného jednání podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, což by obecně byly námitky pod tento dovolací důvod podřaditelné. Nejvyšší soud nicméně shledal, že dovolání je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., z obsahu dovolání je však zřejmé, že žádné konkrétní námitky obviněného proti právnímu hodnocení posuzovaného jednání nesměřují.

57. Dovolatel totiž svou argumentací, že mu nebylo ničím a bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že by se dopustil přisouzeného jednání tím, že předal svědkyni I. K. marihuanu jako omamnou látku a nikoli rostlinu konopí jako takovou, kteréžto pojmy soudy zaměnily, v důsledku čehož nesprávně přijaly závěr, že takovou omamnou látku vyrobil a jinému poskytl, ačkoliv nebyl proveden žádný důkaz, o jaký druh konopí se jednalo, resp. zda se jednalo o konopí seté, ze kterého je získávána omamná látka THC, ve skutečnosti brojí proti nedostatkům v procesu dokazování a nikoli právnímu hodnocení, které soudy zaujaly. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově nenaplňují.

58. Jak v tomto ohledu odvolací soud konstatoval: „Okresní soud nepochybil ani v právní kvalifikaci jednání obžalovaného. Bylo prokázáno, že obžalovaný předal svědkyni I. K. přesně nezjištěné množství marihuany výměnou za 1 gram pervitinu, a to nejméně ve čtyřech případech. Tato látka nebyla ani v jednom případě zajištěna. Krajský soud však nemá pochybnosti o tom, že se o marihuanu jednalo. Svědkyně o ní takto vždy hovořila, při poslední výpovědi uvedla, že dostala vždy stejné množství, obžalovaný jí marihuanu přinesl v krabici od bot včetně listů a stonků. Jednalo se o usušenou rostlinu konopí. Konopí je zařazeno do seznamu č. 3. nařízení vlády č. 463/2013 Sb. Jeho účinná látka delta-9-tetrahydrocannabinol je psychotropní látkou uvedenou v seznamu č. 5 téhož nařízení. Pojem marihuana pak představuje obecně vžitý název těchto omamných a psychotropních látek. Jinak řečeno „typ drogy“. Koneckonců svědkyně I. K. by stěží s obžalovaným měnila tvrdší drogu pervitin za látku, kterou by nebylo možno za omamnou nebo psychotropní (jinak řečeno za drogu) považovat. Rozhodně je vyloučeno, že by od obžalovaného přebírala látku, která by nesplňovala kritéria omamné nebo psychotropní látky. Tím, že obžalovaný svědkyni poskytl marihuanu výměnou za pervitin, jí jinak omamnou a psychotropní látku opatřil. Činil tak přesto, že k tomu neměl potřebné oprávnění. Naplnil tak nejen základní skutkovou podstatu trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, ale též jeho kvalifikovanou skutkovou podstatu jako zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť spáchal uvedený čin, ač byl za takový čin v posledních třech letech potrestán (k tomu srov. bod 15 str. 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

59. Relevantní, nicméně neopodstatněnou se jeví námitka, jíž obviněný V. S. s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. shledal vadným rovněž výrok o trestu, přičemž namítá, že mu byl uložen peněžitý trest, aniž by pro jeho uložení byly splněny zákonné podmínky.

60. Nejvyšší soud z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-jih zjistil, že ten poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 6. 2. 2023, č. j. 24 T 138/2022-100, jímž uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což mu uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a), § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 270 denních sazeb po 150 Kč, tedy v celkové výši 40.500 Kč. Současně podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku povolil obviněnému zaplacení peněžitého trestu v pravidelných měsíčních splátkách.

61. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal toliko obviněný, rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 6 To 68/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupě, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Z odůvodnění (bod 14.) kasačního usnesení je patrno, že k uložení peněžitého trestu nebyly splněny podmínky uvedené v trestním zákoníku. V návaznosti na to Okresní soud Plzeň-jih výše již citovaným rozsudkem ze dne 26. 7. 2023, č. j. 24 T 138/2022-145, obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což mu podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.

62. Z podnětu odvolání obviněného, které podal proti tomuto v pořadí druhému rozsudku soudu prvního stupně ze dne 26. 7. 2023, č. j. 24 T 138/2022-145, rozhodl odvolací soud rozsudkem ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 6 To 205/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného V. S. odsoudil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. per analogiam a podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 270 denních sazeb, přičemž výše jedné denní sazby se stanovil částkou 150 Kč, tedy v celkové výši 40 500 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku dále stanovil, že peněžitý trest bude obviněným zaplacen v měsíčních splátkách po 6.750 Kč splatných vždy k poslednímu dni kalendářního měsíce počínaje měsícem bezprostředně následujícím po právní moci rozsudku s tím, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn.

63. S ohledem na § 52 odst. 1 tr. zákoníku, v němž jsou jednotlivé druhy trestů seřazeny systematicky od nejpřísnějšího po méně přísné, přičemž trest odnětí svobody je zde uveden na prvním místě pod písmenem a), zatímco trest peněžitý pod písmenem e), tak podmíněný trest uložený druhým rozsudkem soudu prvního stupně odvolací soud shledal jednoznačně za přísnější než peněžitý trest uložený již prvním rozsudkem soudu prvního stupně. Případným také shledal i argument obviněného, že v případě nezaplacení peněžitého trestu a jeho přeměny by mu hrozil trest odnětí svobody ve výměře přibližně 18 měsíců, zatímco v případě nařízení výkonu podmíněného trestu by mu hrozil trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Navíc prvním rozsudkem bylo obviněnému umožněno splácení peněžitého trestu, zatímco v případě podmíněného trestu odnětí svobody by musel po dobu dvou a půl roku žít řádným životem, aby mohlo být rozhodnuto, že se ve zkušební době osvědčil. Porovnáním celkového kontextu trestů uložených dřívějším a napadeným rozsudkem a jejich dopadem na osobu obviněného odvolací soud důvodně dovodil, že trest uložený soudem prvního stupně v jeho druhém rozsudku je v tomto konkrétním případě nepochybně přísnější než trest uložený jeho prvním zrušeným rozsudkem, čímž došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius. Lze znovu připomenout, že v pořadí druhým rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněnému uložen podmíněný trest odnětí svobody ve výměře dvou roků, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců. Takový trest je nepochybně přísnější než původně uložený peněžitý trest v celkové výši 40 500 Kč, když navíc jeho zaplacení bylo stanoveno v měsíčních splátkách po 6 750 Kč. Na tuto situaci odvolací soud při ukládání trestu správně reagoval poukazem na nutnost dodržení zásady zákazu reformationis in peius.

64. Jak odvolací soud dále uvedl, musel se následně zabývat otázkou, jaký trest za této situace obviněnému uložit, aby uvedená zásada porušena nebyla. Obviněnému, který byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku totiž není možné uložit peněžitý trest. Poukázal, že jeho uložení podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku je vyloučeno, protože nebylo prokázáno, že úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat pro sebe nebo jiného majetkový prospěch. Podle § 67 odst. 2 písm. a) peněžitý trest nelze uložit proto, že ustanovení § 283 odst. 2 tr. zákoníku uložení tohoto druhu trestu za tento spáchaný zločin nedovoluje. Nelze ho uložit ani podle písm. b), neboť podle tohoto ustanovení se peněžitý trest ukládá toliko za přečin. Odvolací soud vázán těmito omezeními danou situaci vyřešil tím, že obviněnému uložil stejný peněžitý trest, jaký mu byl uložen prvním odsuzujícím rozsudkem, a to za použití § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. per analogiam limitován dodržením zásady zákazu reformationis in peius.

65. S touto jeho argumentací, kterou podrobně rozvedl v bodě 19 na str. 6 odůvodnění svého rozsudku, se Nejvyšší soud mohl ztotožnit. Lze ji doplnit též tím, že žádný jiný druh trestu, které jsou uvedeny v § 52 odst. 1 tr. zákoníku, v posuzované věci nepřicházel v úvahu, a to s ohledem na zákonné podmínky pro jejich uložení. Pokud dovolatel naznačoval možnost upuštění od potrestání, tak pro takový postup nebyla splněná žádná ze zákonných podmínek předpokládaných v ustanovení § 46 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, a to především již proto, že obviněný byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem. Odvolacímu soudu nezbývalo nežli obviněnému opětovně uložit peněžitý trest, ačkoliv jeho uložení za zvlášť závažný zločin podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nepřicházelo v posuzované věci v úvahu. Nepřípustný druh trestu odvolací soud uložil pouze vzhledem k respektování zásady zákazu reformationis in peius. Přitom z tohoto pohledu není podstatné, zda bylo namístě použití § 259 odst. 5 písm. a) per analogiam tr. ř., anebo zda nebyla přiléhavější aplikace ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř.

66. K tomu Nejvyšší soud poukazuje na usnesení ze dne 31. 1. 2018 sp. zn. 6 Tdo 65/2018, v níž jak též uvádí státní zástupce, se obdobnou situací zabýval v případě nesprávné právní kvalifikace, která rovněž byla pouze důsledkem zákazu reformationis in peius. V něm podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání obviněného, který brojil proti tomu, že právní kvalifikace jeho jednání byla i podle předchozího právního názoru dovolacího soudu vyloučena, neboť odporovala soudy učiněným skutkovým zjištěním. Také v judikované věci existovala hmotně právní vada, kterou by však bylo možno odstranit pouze při porušení zákazu reformationis in peius. Jak z bodu 36 odůvodnění citovaného usnesení vyplývá: „…v případě, že dovolací soud zjistí, že nesprávná právní kvalifikace je výlučně důsledkem uplatňujícího se zákazu reformationis in peius, musí odmítnout dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí v takovém případě není zatíženo vadou zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“

67. Toto rozhodnutí pak bylo publikováno pod č. 5/2019 Sb. rozh. tr. s následující právní větou: „Kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí nemůže v situaci, kdy právní posouzení skutku je ovlivněno povinností soudu respektovat znění § 259 odst. 4 tr. ř., § 264 odst. 2 či § 265s odst. 2 tr. ř., odůvodnit samotná námitka dovolatele, že užitá právní kvalifikace neodpovídá zjištěnému skutku. V takovém případě musí dovolatel namítnout a argumentačně doložit, že skutek bylo lze posoudit podle jiného, zákonu odpovídajícího ustanovení i při dodržení podmínek uplatňujícího se zákazu reformationis in peius.

V případě, že dovolací soud zjistí, že nesprávná právní kvalifikace je výlučně důsledkem uplatňujícího se zákazu reformationis in peius, musí odvolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí v takovém případě není zatíženo vadou zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Již proto nepřichází v úvahu postup podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.“

68. V této části tedy, byť dovolání odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., je zjevně neopodstatněné, neboť při dodržení podmínek trvajícího zákazu reformationis in peius není možno uložit takový druh trestu, který zákon jinak připouští. V tomto směru Nejvyšší soud vycházel i z právního názoru výše citovaného judikátu, z jehož obsahu vyplývá, že s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius lze připustit nesprávné právní posouzení skutku, a pak také ovšem není vyloučeno uložení takového druhu trestu, který by při správné právní kvalifikaci nebylo možno ukládat.

69. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Námitky dovolatele již byly podrobně rozebrány v rámci obou odvolacích řízení, při nichž tyto námitky uplatňoval, přičemž jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se jimi rozsáhle zabývaly. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 2–7), a rovněž poukazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 4–7). Na podkladě obou dovoláním zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění namítaného závěru potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že obviněný spáchal předmětnou trestnou činnost. Nejvyšší soud konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani z toho vyplývající zásada in dubio pro reo, jak je jím namítáno.

70. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného V. S. proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 3. 2024

JUDr. Antonín Draštík předseda senátu