11 Tdo 223/2022

11 Tdo 223/2022-525

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 4. 2022 o dovolání obviněné N. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 7 To 313/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 62/2021, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné N. P. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 2 T 62/2021, byla obviněná N. P. uznána vinnou zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost byla odsouzena podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4,5 (čtyři a půl) roku. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 5 900 Kč. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jí byl dále uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku specifikovaných věcí.

2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že

nejméně od května 2018 do 20. 5. 2021, v XY, nejčastěji v místě svého bydliště v bytě č. 2 na adrese XY, a na dalších dosud neustanovených místech v XY, okres Louny, zdarma či za úplatu po předchozí telefonické či osobní domluvě poskytla přesně nezjištěné množství pervitinu koncovým uživatelům, kdy sama byla uživatelkou pervitinu, jehož prodejem si zajišťovala dávku pro svou potřebu a finanční prostředky ke krytí životních potřeb, kdy pervitin obstarávala od dosud přesně neustanovených osob, pervitin rozvažovala na digitální váze a balila do plastových sáčků s lištou tzv. gripů, a následně distribuovala koncovým uživatelům, a to nejméně

osobě T. B., nar. XY, nejméně od května 2018 do května 2021 poskytovala pervitin s četností nejméně jednou týdně, nejméně v množství 0,5 gramů v jednotlivém případě za částku 500 Kč a nejvíce v množství cca 0,8 gramů za částku 1.000 Kč, přičemž k prodeji docházelo po předchozí telefonické domluvě, osobě M. H., nar. XY, poskytovala pervitin nejméně od května 2020 do 20. 5. 2021, nejméně ve čtyřech případech, kdy ve dvou případech se jednalo o množství jeden gram za částku 1.300 Kč, v jednom případě poskytla pervitin v množství jeden gram za protihodnotu v podobě darování oblečení a dne 20. 5. 2021 poskytla pervitin v množství 1,93 gramů zdarma, přičemž tento byl následně zajištěn pracovníky SKPV ÚO Rakovník, osobě O. L., nar. XY, poskytovala pervitin nejméně od prosince 2020 do 20. 5. 2021, s četností nejméně čtyřikrát měsíčně, zpravidla za částku 1.000 Kč, občas za částku 2.000 Kč, přičemž k prodeji docházelo po předchozí telefonické domluvě, osobě J. Š., nar. XY, poskytovala pervitin zdarma nejméně od prosince 2020 do 20. 5. 2021, nejméně ve čtyřech případech, v přesně nezjištěném množství, přičemž k prodeji docházelo po předchozí telefonické domluvě, a osobě V. Š., nar. XY, zdarma poskytla pervitin přesně nezjištěného dne na počátku roku 2021, nejméně v jednom případě, v množství cca 0,1 gramu,

přičemž metamfetamin (pervitin) je psychotropní látkou uvedenou v seznamu č. 5 - psychotropní látky, zařazené do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách, vyhl. pod č. 62/1989 Sb., a v příloze č. 5 k Nařízení vlády č. 46/2017 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění nařízení vlády č. 243/2015 Sb., a N. P. neměla k zacházení s omamnými a psychotropními látkami povolení ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a tohoto jednání se dopustila přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Lounech č. j.

2 T 93/2018-1203 ze dne 17. 5. 2019, v právní moci dnem 16. 7. 2019, byla odsouzena za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v délce 4 roků, tedy do 16. 7. 2023, za současného vyslovení dohledu.

3. O odvolání, které proti výše citovanému rozsudku podala obviněná N. P., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 7 To 313/2021, kterým podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou N. P. odsoudil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s ostrahou.

II. Dovolání obviněné a vyjádření k němu

4. Citované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem napadla obviněná N. P. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřela o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), neboť podle jejího názoru rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy; rozhodnutí dále spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení; a v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka v podrobnostech uvedla, že její prohlášení viny nebylo v souladu se skutkovým stavem a soud prvního stupně jej neměl přijmout za situace, kdy obviněná popisuje skutek v zásadních okolnostech odlišně, než jak je uvedeno v obžalobě (pokud jde o délku doby páchání trestné činnosti, počet jednotlivých dílčích útoků atd.). Výpověď obviněné, jak je zachycena v protokolu o hlavním líčení, měla předcházet přímé výzvě soudu vůči obviněné ohledně toho, zda se doznává. Jednotlivé procesní úkony hlavního líčení měl soud prvního stupně provádět v opačném pořadí. Jde o zásadní procesní pochybení na straně nalézacího soudu, které neopravil ani odvolací soud, a jež porušuje právo obviněné na zjištění skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. Odvolací soud totiž vycházel z redukcionistického výkladu ustanovení § 206c odst. 7 tr. ř. a s částí odvolání směřující právě proti výroku o vině a pochybením soudu prvního stupně se vůbec nezabýval. Popis skutku ve výroku o vině neodpovídá provedenému dokazování, ani samotnému odůvodnění napadeného rozsudku, natož obsahu prohlášení o vině. Podle dovolatelky tak existuje zásadní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými v rozsudku soudu prvního stupně, a to v části o vině, s přímým důsledkem co do délky trestu. Zásadní nesoulad se týká časového období v návaznosti na četnost prodeje drogy u svědka B. Tomuto poskytovala drogu od roku 2021, nikoliv od května 2018. Rovněž pravidelná týdenní frekvence poskytování pervitinu je ve vztahu k němu sporná, neboť obviněná byla v rozhodném období opakovaně mimo Českou republiku po dobu delší než jeden týden. Dovolatelka rozhodně odmítá, že by v letech 2018–2019 poskytovala dalším osobám pervitin, neboť měla rovněž zabaven mobilní telefon a SIM kartu. Dovolatelka pobývala v XY v rozhodném období sporadicky a trvale až od poloviny roku 2020. Délku její distribuční činnosti je třeba promítnout do celkového hodnocení charakteru společenské škodlivosti její činnosti.

6. Nadto není podle obviněné N. P. z napadeného rozsudku zřejmé, jak odvolací soud naložil s jejím odvoláním do výroku o vině. Při odvolacím soudem zvoleném postupu s odkazem na § 206c odst. 7 tr. ř. měl rozsudek obsahovat výrok, který by částečně odvolání zamítl pro nepřípustnost. Povinnost soudu zahrnout do rozsudku výrok o tom, jak rozhodl o odvolání v trestním řízení, zdůraznil Ústavní soud v nálezech IV. ÚS 597/2018 a IV. ÚS 1272/2018.

7. Obviněná nadto ve svém mimořádném opravném prostředku podotkla, že uložený trest považuje za nepřiměřený. Podle jejího názoru odvolací soud nedostatečně zohlednil všechny polehčující okolnosti, když obviněná v rámci hlavního líčení potvrdila, že je jí vše líto, že se již nechce vídat s osobami, jež požívají omamné látky, ráda by pracovala ve firmě svého druha T. K., bydlela u něj, a rovněž by se podrobila léčbě ze závislosti na omamných látkách. Uložený trest je neadekvátní ve vztahu k objemu, délce a intenzitě doznané trestné činnosti obviněné i jejímu chování po činu a spolupráci s orgány činnými v trestním řízení. Tento rozpor je zřejmý i při porovnání délky trestu v obdobných věcech (viz např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 07. 2018, č. j. 5 To 137/2018-2188, rozsudek Krajského soud v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 4. 2019, č. j. 55 To 144/2019-622, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2018, sp. zn. 6 T 28/2018). V případě trestného činu podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku jsou tresty ukládané v obdobných případech více než z 50% tresty podmíněné. Navíc soudy se vůbec nezabývaly možností nařízení ochranného opatření ve formě ochranného léčení. Soudy nižších stupňů nezohlednily sebereflexi obviněné, doznání viny a její upřímnou lítost nad její činností, její sociální vazby, snahu zbavit se závislosti, skutečnost, že nikdy nebyla ve výkonu trestu odnětí svobody a vliv protiepidemiologických opatření na její psychiku.

8. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 2021, č. j. 7 To 313/2021-465, a rozsudek Okresního soudu v Lounech dne 1. 9. 2021, č. j. 2 T 62/2021-412, v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Lounech k novému projednání a rozhodnutí, event., aby sám rozhodl nově o výroku o vině a trestu, přičemž svým rozsudkem obviněné uloží podmíněný trest odnětí svobody s dohledem v trvání tří roků s podmíněným odkladem výkonu trestu odnětí svobody na zkušební dobu pěti let za současného uložení povinnosti podle § 48 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku podrobit se ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem léčení závislosti na návykových látkách, které není ochranným léčení podle tohoto zákona.

9. Opis dovolání obviněné byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k němu vyjádřil tak, že ve vztahu

k dovolání proti výroku o vině není splněna zákonná podmínka přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 1 tr. ř. Platí, že dovolatel může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozhodnutí soudu prvního stupně. Jestliže odvolání bylo podáno toliko proti jednomu z výroků rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr.

ř., může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Dovolání je v posuzované věci přípustné jen ve vztahu k oddělitelnému výroku o trestu.

10. Pokud obviněná v dovolání brojila proti uloženému trestu rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ve spojitosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb.), musí se konstatovat, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale jen k nápravě těch nejzávažnějších pochybení. Určité námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě v rámci důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [dříve § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To však není nyní posuzovaný případ, neboť obviněné byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roků, tedy přípustný druh trestu a v rámci příslušné zákonné trestní sazby podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku, která dosahuje horní hranice 10 let. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. S ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 342/2019, námitky proti výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani v jeho variantě, která je vymezena jako jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Přesto nezbývá než ještě zvažovat, že zásah Nejvyššího soudu by mohl být v případě uloženého trestu zcela výjimečně možný, pokud by vykazoval výrazné ústavněprávní nedostatky. Ve shodě např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, dochází k uvedené situaci tehdy, jakmile byl napadeným rozhodnutím uložen trest extrémně přísný, exemplární, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Naznačené pochybení však ve věci obviněné nelze dovodit. Závěry odvolacího soudu k posouzení trestu se nejeví jako arbitrární a svévolné, ale opírají se o relevantní zjištěné skutečnosti a jsou dostatečně zdůvodněné.

11. K deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb.), státní zástupce podotknul, že jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ten se ve veřejném zasedání konaném o odvolání obviněné nezabýval tou částí odvolání, v níž brojila proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, když vycházel z dikce § 206c odst. 7 tr. ř., podle něhož skutečnosti uvedené v prohlášení o vině nelze napadat opravným prostředkem. To znamená, že za nastoleného stavu nemohl rozhodnout o zbytku odvolání dalším výrokem, neboť odvolání obviněné tvořilo zásadně jediný celek, resp. jeden opravný prostředek.

12. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III. Přípustnost a důvodnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř.

14. Nejvyšší soud shledal, že v posuzovaném případě je dovolání přípustné, a to v rozsahu níže uvedeném, dovolání bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

15. Obviněná N. P. podala svůj mimořádný opravný prostředek v době, kdy s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Uvedená změna ve svých důsledcích v podstatě znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

16. Cílem tohoto nového dovolacího důvodu je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

17. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. /dříve se jednalo o dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

18. Obviněná uplatnila rovněž dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. /dříve se jednalo o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř./. Chybějící nebo neúplný výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Druhá alternativa spočívá v tom, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.

19. Obviněná N. P. v dovolání předně namítala, že jí učiněné prohlášení viny nebylo v souladu se skutkovým stavem a soud prvního stupně jej neměl přijmout za situace, kdy obviněná popisuje skutek v zásadních okolnostech odlišně, než jak je uvedeno v obžalobě. Její výpověď měla předcházet výzvě soudu k obviněné ohledně toho, zda se doznává. Zásadní nesoulad se týká časového období v návaznosti na četnost prodeje drogy zejména u svědka B. a pravidelnosti týdenní frekvence tohoto prodeje. Podle dovolatelky tak existuje zásadní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými v rozsudku soudu prvního stupně, a to v části o vině, s přímým důsledkem co do délky trestu.

20. Nevyšší soud považuje za nutné nejprve obecně uvést, že institut prohlášení viny podle § 206c tr. ř. byl do trestního řádu zakotven v hlavě třinácté, oddílu třetím, zákonem č. 333/2020 Sb., který nabyl účinnosti od 1. 10. 2020. Smyslem nové právní úpravy bylo posílit roli stran v řízení před soudem, konkrétně možnost významnějšího zapojení do průběhu řízení na počátku hlavního líčení ještě před zahájením dokazování. Zavedení tohoto institutu mělo přispět k usnadnění a urychlení dalšího průběhu hlavního líčení. Prohlášení viny obviněného se týká jak skutkových otázek, tak samotné právní kvalifikace posuzovaného jednání, nikoliv však trestu nebo ochranného opatření. Prohlášení viny tedy představuje jakýsi mezistupeň mezi označením určitých skutečností za nesporné a dohodou o vině a trestu. Ve vztahu k trestu se může prohlášení viny obviněného projevit v rámci úvah o jeho druhu a výši [viz § 39 odst. 1 tr. zákoníku].

21. V praxi je postup při použití tohoto institutu následující. Po přednesení obžaloby a vyjádření poškozeného poučí předseda senátu obviněného podle § 206a odst. 1 tr. ř., mj. o jeho právu prohlásit svou vinu a poučí jej o následcích takového prohlášení. V případě, že obviněný využije svého práva a prohlásí, že je vinným spácháním skutku nebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a souhlasí s právní kvalifikací svého jednání uvedenou v obžalobě, zjistí předseda senátu stanovisko státního zástupce, poškozeného a zúčastněné osoby k tomuto prohlášení (pokud jsou přítomni při hlavním líčení, ve kterém obviněný toto prohlášení učiní).

Na tomto místě se sluší zdůraznit, že státní zástupce, poškozený a zúčastněné osoby sdělují soudu pouze své stanovisko k takovému prohlášení viny ze strany obviněného, následné rozhodnutí soudu o tom, zda takové prohlášení viny přijímá nebo ne, není podmíněno jejich souhlasem. Rozhodnutí soudu o přijetí nebo nepřijetí prohlášení viny ze strany obviněného podle § 206c tr. ř. závisí pouze na vůli soudu, která je limitována ustanovením § 206c odst. 5 tr. ř. Pakliže soud prohlášení obviněného přijme, dokazování v rozsahu, v jakém obviněný prohlásil svou vinu, neprovede.

Z dikce ustanovení § 206 odst. 7 tr. ř. je patrné, že soudem přijaté prohlášení viny nemůže obviněný odvolat a „skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem“.

22. Tomu odpovídá i zjištěný skutkový stav, jak se podává z předloženého spisového materiálu. Z protokolu pořízeného v rámci hlavního líčení konaného dne 1. 9. 2021 před Okresním soudem v Lounech (č. l. 406 a násl. spisu) vyplývá, že obviněná se vyjádřila k obžalobě, přičemž uvedla, že se cítí být vinna skutkem, souhlasí s jeho popisem a právní kvalifikací. Navržený trest však pokládala za vysoký (viz č. l. 406 spisu). Následně byla podle § 206c odst. 1 tr. ř. poučena o možnosti prohlášení viny a o důsledcích s tím spojených ve smyslu § 206c odst. 7 a § 246 odst. 1 písm. b) tr.

ř. Po poradě s obhájcem prohlásila, že je vinna spácháním skutku, který je jí obžalobou kladen za vinu, a souhlasila i s jeho právní kvalifikací. Podle § 314q odst. 3 tr. ř. uvedla, že prohlášení viny učinila dobrovolně, bez nátlaku a byla poučena o právech na obhajobu. Státní zástupce podle § 206c odst. 3 tr. ř. uvedl, že nečiní námitky vůči prohlášení viny. Poté Okresní soud v Lounech vyhlásil usnesení, podle něhož se podle § 206c odst. 4, odst. 6 tr. ř. prohlášení viny obviněné v této věci přijímá a současně v rozsahu uvedeného prohlášení se nebude provádět dokazování (a ani nevyslýchal dostavivší se svědky) a bude provedeno pouze ve zbylém rozsahu (viz č. l.

406 verte). Pokud jde o následný výslech obviněné u hlavního líčení je zřejmé, že byl veden pouze za účelem rozhodování o jejím ponechání ve vazbě a za účelem rozhodnutí o trestu (srov. č. l. 406 verte a násl.), a to bez ohledu na její vyjádření ohledně frekvence prodeje pervitinu svědku T. B. Obhájce obviněné též v závěrečné řeči potvrdil, že obviněná souhlasila s tím, co jí bylo kladeno za vinu, i s právní kvalifikací skutku, a na základě této skutečnosti prohlásila vinu, přičemž následně se zabýval již jen otázkou ukládaného trestu (viz.

č. l. 408 spisu).

23. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že v rozhodovací praxi potvrdil, že sdílí názor, že smyslu a účelu zakotvení tohoto nového procesního institutu odpovídá, aby obviněný prohlášení, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě, učinil v hlavním líčení na jeho počátku, tedy po přednesení obžaloby do zahájení dokazování. Naproti tomu neshledal ani žádný argument jednoznačně podporující závěr, že je vyloučena možnost učinit prohlášení viny i kdykoliv v průběhu hlavního líčení.

Žádné ustanovení trestního řádu totiž nestanoví časový mezník, v němž je nutno takové prohlášení učinit (jako je tomu např. u návrhu poškozeného ve smyslu § 43 odst. 3 tr. ř.). Nabízí se sice námitka, že bude-li takové prohlášení viny učiněno až v průběhu dokazování, popř. až po jeho skončení, zpochybní se tím účel, který byl zavedením tohoto institutu sledován, ale tu nelze pokládat za natolik zásadní, aby zvrátila možnost učinit prohlášení viny i po zahájení dokazování. Jakkoliv je možné připustit, že do jisté míry nemusí být sledovaný účel striktně naplněn, nelze nevidět, že i takto učiněné prohlášení viny může mít svůj význam z hlediska případného rozsahu dokazování v hlavním líčení, přezkumné povinnosti odvolacího soudu, popř. ovlivní možnosti podání mimořádného opravného prostředku.

Především však Nejvyšší soud zdůraznil, že je to soud, kdo po prohlášení viny rozhodne, zda takové prohlášení přijímá nebo nepřijímá. Nemusí takové prohlášení viny přijmout, pokud takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran. Bude tedy jen na soudu, aby pečlivě uvážil okolnosti, za nichž k prohlášení viny došlo, zda je důvod o něm pochybovat a zda je ještě účelné je přijmout. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 258/2021, uzavřel, že smyslu a účelu zakotvení institutu prohlášení viny odpovídá, aby obviněný prohlášení, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě podle § 206c odst. 1 tr.

ř., zásadně učinil v hlavním líčení po přednesení obžaloby do zahájení dokazování. Nelze ale vyloučit prohlášení viny i kdykoliv v průběhu hlavního líčení, poněvadž žádné ustanovení trestního řádu nestanoví časový mezník, v němž je nutno takové prohlášení učinit. S ohledem na shora prezentované závěry Nejvyššího soudu, od nichž Nejvyšší soud se v této věci nemá důvodu odchýlit, okresní soud v souladu s konkrétními skutečnostmi vyplývajícími z výsledků dokazování provedeného v přípravném řízení, postupoval v trestní věci obviněné N.

P. naprosto zákonným způsobem a tak nelze akceptovat ani její dovolací námitku, že její výslech měl předcházet rozhodnutí soudu, jímž přijal jí učiněné prohlášení viny.

24. Nejvyšší soud dále doplňuje, že ustanovení § 206c tr. ř. ani žádné jiné ustanovení trestního řádu výslovně nestanoví, že v případě rozhodnutí soudu prvního stupně o přijetí prohlášení viny podle § 206c odst. 4 tr. ř. nemůže soud v odsuzujícím rozsudku popis skutku uvedený v obžalobě upravit podle zásad trestního řízení, např. tak, aby byl srozumitelněji nebo stručněji vyjádřen. Není ani vyloučeno omezení rozsahu skutku (časové, výše způsobené škody apod.), pokud v dalším řízení, byť se dokazování v rozsahu, v jakém obžalovaný prohlásil svoji vinu, nevedlo, vyjde najevo, že skutek byl spáchán za takových okolností, která vyznívají v jeho prospěch.

Skutečnosti uvedené v prohlášení viny, byť byly takto upraveny, nemůže obžalovaný napadnout odvoláním (§ 206c odst. 7 tr. ř.). Je nutno připustit, že ustanovení § 206c tr. ř. upravující institut prohlášení viny a rozhodnutí o jeho přijetí (či nepřijetí) implicitně nestanovuje, jak má soud dále postupovat, pokud rozhodne o přijetí prohlášení viny. Nestanovuje tudíž ovšem ani to, že soud nemůže obžalovaného uznat vinným v menším rozsahu, než v jakém obžalovaný vinu prohlásil. Nezakotvuje totiž přímo, jak vlastně má soud dále postupovat, když rozhodne o přijetí prohlášení viny.

Ze smyslu právní úpravy tohoto institutu, jejího kontextu a systematického zařazení do trestního řádu jakož i z výkladu jednotlivých odstavců ustanovení § 206c tr. ř. (když z odst. 6 vyplývá, že dokazování v rozsahu, v jakém obžalovaný prohlásil vinu, se neprovede, a z odst. 7 vyplývá, že skutečnosti uvedené v prohlášení viny mohou být podkladem pro odsuzující rozsudek) jednoznačně vyplývá, že, pakliže obžalovaný prohlásí vinu a soud svým rozhodnutím takové prohlášení viny přijme, fakticky se tím nahrazuje zjištění viny provedeným dokazováním a hodnocením důkazů (v podrobnostech srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3.

12. 2020, sp. zn. 41 T 10/2020). V důsledku těchto závěrů nemohou obstát ani skutkové námitky obviněné N. P. týkající se nesouladu časového období v návaznosti na četnost prodeje drogy u svědka B., o nemožnosti telefonického kontaktu, když mobilní telefon a SIM kartu měla mít zabavenou, a pravidelnosti týdenní frekvence prodeje drog. Navíc za situace, kdy svědek T. B. ve své výpovědi učiněné dne 14. 6. 2021 (č. l. 93 a násl. spisu) uvedl, že od obviněné měl pervitin poprvé někdy před třemi roky, naposledy asi týden před tím, než ji sebrala policie.

Poprvé to bylo někdy v květnu (pozn. tj. v květnu 2018). Vždy šlo o kontakt po telefonu na dvě čísla. Co se týče množství, bral si od ní nejméně jednou týdně (srov. č. l. 94 verte). Lze jen dodat, že o konání tohoto výslechu svědka byl řádně a čas vyrozuměn obhájce obviněné.

25. Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání obviněné N. P. vzal také v úvahu dřívější usnesení ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 888/2021, byť se týká institutu tzv. nesporných skutečností, z něhož vyplývá požadavek, aby soudy před využitím konsenzuálních způsobů vyřízení trestních věcí pečlivě zjišťovaly jejich podmínky, a především dbaly, aby byla naplněna zásada tzv. materiální pravdy.

26. Nejvyšší soud při posuzování konkrétních okolností ve věci obviněné N. P. shledal, že zde není pochybnost o naplnění zásady tzv. materiální pravdy. Z předloženého spisového materiálu se podává, že skutková zjištění učiněná v rámci přípravného řízení vycházela z řádně provedeného dokazování, o němž též s ohledem na prohlášení samotné obviněné okresní soud správně vycházel. V předchozích odstavcích Nejvyšší soud rozvedl okolnosti, které svědčí o tom, že se okresní soud nedopustil žádného chybného procesního postupu. Naopak okresní soud při aplikaci institutu prohlášení viny postupoval pečlivě a přesně v intencích zákonných požadavků. Dostál tak své úloze nestranného soudu, popis skutku obsažený v obžalobě (č. l. 363 a násl. spisu) a následně ve výroku jeho rozsudku, není zatížen vadami, na něž obviněná upozorňuje ve svém mimořádném opravném prostředku (viz zejména výpověď svědka T. B.). Lze tedy uzavřít, že okresní soud při posuzování důvodů pro eventuální nepřijetí prohlášení viny (srov. § 206c odst. 5 tr. ř.) ověřil, že byly v přípravném řízení mimo jiné zjištěny základní skutkové okolnosti, bez kterých není možné v hlavním líčení rozhodnout, tedy ověřil, že skutková tvrzení obsažená v petitu obžaloby ohledně nichž obviněná prohlásila svou vinu mají podklad v důkazních prostředcích provedených v přípravném řízení.

27. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že Krajský soud v Ústí nad Labem ve veřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2021 (viz č. l. 462 a násl. spisu) rozhodoval o odvolání obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně za situace, kdy podle § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. mohla rozsudek odvoláním napadnout pro nesprávnost výroku, který se jí přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal její prohlášení viny. Proto obviněná nebyla osobou oprávněnou podat odvolání proti výroku o vině v rozsahu, v jakém soud přijal její prohlášení viny, což se týkalo celého skutku kladeného jí za vinu a jeho právní kvalifikace. To koresponduje s tím, že podle § 206c odst. 7 tr. ř. soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Odvolací soud se tak opodstatněně nezabýval tou částí odvolání obviněné, ve které brojila proti výroku o vině. V souvislosti s prohlášením viny obviněné tak odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. nemohl přezkoumat výrok o vině, v důsledku čehož také nelze účinně podat dovolání proti tomuto výroku. V případě dovolání proti výroku o vině není tedy splněna zákonná podmínka přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 1 tr. ř. Dovolání je proto v posuzované věci přípustné jen ve vztahu k oddělitelnému výroku o trestu (k tomu obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 4 Tdo 688/2021, a ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 4 Tdo 576/2021).

28. Obviněná v dovolání vznesla též výhrady proti výroku o trestu, protože ho považuje za nepřiměřený, když odvolací soud nedostatečně zohlednil všechny polehčující okolnosti. Takové námitky však nelze prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) uplatnit, neboť nejde o „jiné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu tohoto dovolacího důvodu. Za ně lze, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl, či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

29. Pro nápravu vad ve vztahu k výroku o trestu slouží především dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), jejž však obviněná v dovolání neuvedla, a proto je třeba jen v zájmu úplnosti uvést, že ten se vztahuje na případy, když byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznána vinnou. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).

30. Podle obsahu podaného dovolání je patrné, že výhrada obviněné se vztahovala k výši soudy uloženého trestu odnětí svobody a zejména k nepodmíněnosti jeho výkonu. K tomu lze znovu připomenout, že požadavek na jiný, mírnější druh trestu, nelze namítat podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).

31. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestu, neboť odvolací soud zkoumal podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedl veškeré okolnosti, které posuzoval. Vysvětlil i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil a na jejichž základě dospěl k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody při spodní hranici zákonné trestní sazby (viz body 47. a násl. rozsudku odvolacího soudu). Způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti včetně důvodnosti zařazení obviněné do věznice s ostrahou, lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).

32. Obviněná N. P. ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž namítala, že z napadeného rozsudku není zřejmé, jak odvolací soud naložil s jejím odvoláním proti výroku o vině. Při odvolacím soudem zvoleném postupu s odkazem na § 206c odst. 7 tr. ř. měl rozsudek obsahovat výrok, kterým by částečně odvolání zamítl pro nepřípustnost.

33. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [původně se jednalo o písmeno k)] je chybějícím jen některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002). Tento způsob přístupu k částečnému vyhovění opravného prostředku byl pozměněn rozhodnutími Ústavního soudu. V nálezu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, považoval Ústavní soud za vadu, že odvolací soud opomenul uvést, jak rozhodl o odvolání; výrok odvolacího soudu se zúžil na nápravu nesprávnosti výroku o náhradě škody, není však patrné, jak rozhodl o odvolání proti výrokům o vině a o trestu. V nálezu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18, uvedl, že „v napadeném usnesení chybí rozhodnutí o vině stěžovatele (dovolatelů) a ani není patrné, zrušil-li Nejvyšší soud výrok o trestu k dovolání státního zástupce nebo dovolatelů, a jak se dále vypořádal s dovoláními“. V nálezu ze dne 16. 7. 2019 Ústavní soud pod sp. zn. I. ÚS 448/19 v bodě II. vyjádřil, že „Výrok o trestu je závislý na existenci výroku o vině, a není tedy možné, aby Nejvyšší soud zrušil samostatně jen výrok o trestu, aniž by se jakkoliv vypořádal s napadeným výrokem o vině“. Z uvedeného je tedy zřejmé, že za chybějící výrok by mělo být považováno i to, jestliže není při zrušení části rozhodnutí ohledně stěžovatele (odvolatele, či dovolatele) zřejmé, jak bylo rozhodnuto o ostatních částech opravného prostředku, jimiž byly napadány i jiné výroky.

34. V posuzované věci Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 7 To 313/2021, rozhodoval o odvolání obviněné N. P. (č. l. 421 a násl. spisu), které směřovalo proti výroku o vině i proti výroku o trestu. Z hlediska obecných zásad trestního řízení bylo nezbytné pouze to, aby odvolací soud rozhodl o předmětném odvolání tak, aby bylo z jeho rozsudku patrno, jak s tímto odvoláním bylo naloženo, a aby se odvolací soud zabýval všemi námitkami odvolatelky.

35. Krajský soud s odkazem na § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. uvedl k odvolání obviněné N. P., že z jejího podnětu napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku, přičemž ve výrocích o vině a trestech propadnutí věci již zůstal napadený rozsudek beze změny (viz bod 54. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud uvedl, jak naložil s odvoláním jmenované.

Vyhověl jí v jejích námitkách proti výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, když shledal, že původně vyměřený trest odnětí svobody ve výši čtyř a půl roku byl nepřiměřeně přísný (viz bod 49. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), zatímco další trest, tj. trest propadnutí věci, považoval za správný. Výrok svého rozsudku omezil jen na to, že uvedenou vadnou část zrušil (viz § 258 odst. 2 tr. ř.). Soud druhého stupně vyhověl opravnému prostředku jen částečně, a vyjádřil ve výroku to, jak nově rozhodl.

O zbytku odvolání již ve výroku své závěry neuváděl (tedy nepoužil např. § 256 tr. ř., neboť tím se rozhoduje jen o celém odvolání), ale své závěry o tom, jak se vypořádal se zbylou nedůvodnou (ve vztahu k trestu propadnutí věci) a nepřípustnou (viz § 206c odst. 7 tr. ř.) částí odvolání, rozvedl v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí. Jak již bylo shora zmíněno, odvolací soud plně v kontextu způsobu, jak o odvolání obviněné N. P. rozhodl, vysvětlil, že ve výrocích o vině a trestu propadnutí věci zůstal napadený rozsudek beze změny, čímž vyjádřil svůj závěr o tom, že je v této části odvolání obviněné nedůvodné a nepřípustné.

Z těchto důvodů nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002). Uvedené znění výroku rozsudku i jeho odůvodnění dostatečným způsobem vypovídá o tom, jak odvolací soud celkově naložil s odvoláním obviněné N. P.

36. Postup odvolacího soudu ve věci obviněné N. P. není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu podle níž, pokud je týmž rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto ohledně více obviněných a státní zástupce podá odvolání ohledně všech nebo několika obviněných a jestliže odvolací soud zruší nebo změní rozsudek jen ohledně některých z nich, protože jen ohledně nich považuje odvolání státního zástupce za důvodné, zatímco u zbývajících obviněných pokládá odvolání státního zástupce za nedůvodné, musí to ve svém rozhodnutí vyjádřit výrokem, jímž odvolání státního zástupce podané ohledně těchto zbývajících obviněných zamítne (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.

9. 1999, sp. zn. 8 Tz 129/99, uveřejněný pod č. 34/2000 Sb. rozh. tr.). Skutečnost, že odvolání jako řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně tvoří jediný celek, a to ve vztahu ke konkrétnímu předmětu řízení a konkrétní osobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 11 Tdo 434/2021), není v rozporu s tím, že odvolací soud v případě obviněné N. P. vyhověl jejímu opravnému prostředku jen částečně, a vyjádřil ve výroku jen to, jak nově rozhodl, přičemž pokud se týká jeho zbylé nedůvodné a nepřípustné části odvolání, své závěry rozvedl v odůvodnění rozhodnutí.

Nejvyšší soud již dříve stanovil, že za vadná ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že ve výroku neobsahují výslovné zamítnutí té části odvolání oprávněné osoby, které není vyhověno. Pokud rozhodnutí odvolacího soudu sice neobsahuje výrok o dílčím zamítnutí nedůvodné části odvolání, s kteroužto formou výroku ani trestní řád nijak nepočítá, taková skutečnost nemůže vést sama o sobě k závěru o vadnosti výroku rozhodnutí odvolacího soudu.

Nejvyšší soud v souladu se smyslem výše citovaných nálezů Ústavního soudu judikoval, že v případě, kdy odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nijak věcně nevypořádá s odvolacími námitkami ve vztahu k některému výroku napadenému odvoláním, jde o vadu, jejíž intenzita narušuje právo obviněného na spravedlivý proces a materiálně naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), na jehož podkladě je pak nutné přikročit ke kasaci napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1255/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 944/2018).

37. Nejvyšší soud proto shledal, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněná N. P. nenaplnila, neboť žádný z výroků v rozsudku odvolacího soudu nechybí a soud druhého stupně postupoval plně v souladu se shora vymezenými zásadami a též výše již citovanou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Zároveň je možné konstatovat, že odvolací soud splnil nezbytný požadavek pro přezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, neboť ve výrokové části rozsudku formuloval svůj závazný názor v projednávané věci. Výrok je vyjádřen tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, a proto je vydané rozhodnutí plně přezkoumatelným a neodporuje principům řádného a spravedlivého procesu zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000).

38. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněné N. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným, přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. 4. 2022

JUDr. Antonín Draštík předseda senátu