11 Tdo 496/2025

11 Tdo 496/2025-1327

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2025 o dovolání obviněného A. D., roz. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2025, sp. zn. 10 To 263/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 16 T 50/2021, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. D. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 10. 2024, sp. zn. 16 T 50/2021, byl obviněný A. D. (dále jen „dovolatel“ nebo „obviněný“) uznán vinným jednak v bodech 1), 2), 3), 4), 5), 6a), 6b) a 7) pokračujícím přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak v bodech 1), 3), 4), 5), 6b), 7) pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, jednak v bodech 2), 3), 4), 5), 6b) a 7) pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), odst. 2, odst. 3 tr.

zákoníku, zčásti v bodě 5) spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak v bodě 5) přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo podle § 228 odst. 1 tr.

ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o nárocích na náhradu škody ve výroku rozsudku konkretizovaných poškozených. Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jičíně ze dne 30. 5. 2024, č. j. 1 ZT 41/2021-218, pro dva dílčí útoky (skutky), a to jednak popsaným pod bodem 8), a jednak popsaným pod bodem 9). Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla ve výroku rozsudku uvedená poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

1) dne 8. října 2020 v 12:40 hodin v XY, okres XY, v přímém úmyslu se neoprávněně obohatit, pod smyšlenou legendou, že je z elektroservisu a veze pro jejího syna elektroniku v hodnotě 25 000 Kč, bez pozvání vstoupil na zahradu rodinného domu v ulici XY, kde se pokusil na poškozené J. V., vylákat finanční hotovost v této výši, což se mu nepodařilo a z místa odešel, neboť uvedené skutečnosti si J. V. ověřila telefonicky u svého syna, a zjistila, že se nezakládají na pravdě, 2) v době od 11:15 hodin do 11:40 hodin dne 9.

října 2020, v obci XY, okres XY, v přímém úmyslu se neoprávněně obohatit, pod smyšlenou legendou údajného objednání mobilních telefonů v hodnotě 28 000 Kč jejím synem vstoupil do domu čp. XY, kam jej poškozená A. Š., pozvala, a předstíral telefonický hovor s jejím synem, přičemž uvedenou skutečnost si telefonicky A. Š. z vedlejší místnosti u syna ověřila a zjistila, že si nic neobjednal, kdy obviněný v tomto nestřeženém okamžiku odcizil z prostoru kuchyně 3 prsteny žluté barvy, v celkové hodnotě nejméně 8 500 Kč, které byly uschované v modelu Eifelovy věže umístěné na mikrovlnné troubě, a následně z domu odešel, čímž poškozeným O.

Š., a A. Š., způsobil škodu v celkové výši nejméně 8 500 Kč, 3) v době od 9:50 hodin do 10:00 hodin dne 16. 10. 2020, v obci XY okres XY, v přímém úmyslu se neoprávněně obohatit, bez svolení poškozené B. K., která v té chvíli byla venku, ale hned šla za ním, vnikl neuzamčenými vchodovými dveřmi do domu č. p. XY, kde ji oslovil pod smyšlenou legendou, že jejímu synovi přivezl 2 kusy balíčků v hodnotě 29 000 Kč, které má poškozená uhradit, přičemž předstíral telefonní hovor se synem poškozené, čímž u ní vzbudil důvěru a ta se mu rozhodla předat finanční hotovost ve výši 28 500 Kč, kterou přinesla z obývacího pokoje do kuchyně, kde ji položila na stůl, přičemž po něm požadovala, aby si peníze na místě přepočítal a sepsal před ní potvrzení o jejich přijetí, poté si obviněný peníze přepočítal a následně B.

K. sdělil, že potvrzení má ve vozidle stojícím před domem, před svým odchodem z domu poškozenou požádal, ať mu připraví papír na sepsání potvrzení, a poté využil chvíle, kdy poškozená začala hledat prázdný papír, a ze stolu v kuchyni odcizil volně ležící mobilní telefon zn. Aligator, IMEI: 359794037356651 včetně SIM karty s tel. č. XY, vyšel z domu, nasedl na místo spolujezdce do osobního motorového vozidla zn. Mazda 323, stříbrné barvy, registrační značky XY, a z místa odjel, čímž poškozené B. K., způsobil škodu v celkové výši nejméně 28 500 Kč,

4) v době od 9:00 hodin do 9:09 hodin dne 22. 10. 2020 v obci XY, okres XY, v přímém úmyslu se neoprávněně obohatit, pod smyšlenou legendou, že přivezl vnukovi či synovi zboží, bez souhlasu poškozené D. V. vstoupil do neuzamčeného rodinného domu čp. XY, kde využil její chvilkové nepozornosti, a z obývacího pokoje odcizil dvě peněženky společně s finanční hotovostí ve výši 30 000 Kč, čímž poškozené D. V. způsobil škodu v celkové výši nejméně 30 000 Kč, 5) dne 27. 11.

2020 v době od 11:45 hodin do 12:30 hodin, v obci XY, části XY, okres XY, v přímém úmyslu se neoprávněně obohatit, bez souhlasu majitelky vstoupil do neuzamčeného rodinného domu čp. XY, kde oslovil paní poškozenou M. B., a pod smyšlenou legendou, že jejímu synovi veze mobilní telefony, od ní převzal finanční hotovost ve výši 1 000 Kč a dále její debetní kartu Visa nezjištěného čísla k účtu č. XY vedeného u České spořitelny i s papírkem s napsaným PIN kódem, poté z domu odešel, a žádné slíbené zboží nedodal, čímž poškozené M. B. způsobil škodu ve výši 1 000 Kč, přičemž následný pokus o výběr finanční hotovosti na základě jeho pokynu učinil E. R., téhož dne v 14:07:31 hodin v bankomatu společnosti Moneta Money Bank, a.s., v Praze na ul. XY, přičemž nejprve učinil dotaz na zůstatek, na základě čehož byla platební karta bankomatem zadržena jako ztracená,

6) a)

- v době od 11:45 hodin do 11:50 hodin dne 1. 12. 2020, v obci XY, okres XY, v přímém úmyslu se neoprávněně obohatit, před plotem u domu čp. XY kontaktoval poškozenou M. N., a pod smyšlenou legendou, že přivezl jejímu synovi objednaný mobilní telefon, po ní požadoval jeho zaplacení, částku neuvedl, a na dotaz poškozené, který syn si telefon objednal, uvedl, že T., na což mu poškozená sdělila, že v rodině žádného T. nemají a že za nikoho nic platit nebude, tak obviněný odešel, b)

- v době od 12:12 hodin do 12:35 hodin dne 1. 12. 2020, v obci XY, okres XY, v přímém úmyslu se neoprávněně obohatit, na pozvání poškozeného J. K., vstoupil na pozemek k domu čp. XY v obci XY, okr. XY, a to pod smyšlenou legendou objednávky mobilního telefonu ze strany jejich mladého a požadavku na jeho úhradu, což doložil tím, že v ruce držel bílou krabičku, na níž byl mobilní telefon vyobrazen, načež J. K. šel do kuchyně domu, aby telefonicky u svého zetě tuto informaci ověřil, zavolal na svoji manželku J.

K., aby šla připravit peníze ve výši 14 500 Kč, ta se odebrala do patra domu do ložnice, kde ze skříně vzala obálku s penězi, z níž vyndala 15 000 Kč, hotovost držela v jedné ruce a ve druhé pak obálku se zbývajícími penězi ve výši 30 000 Kč, když během doby, co byl J. K. v kuchyni a J. K. v ložnici, bez pozvání vstoupil do domu, šel do patra k místnosti ložnice, ze které v té chvíli vycházela J. K., z ruky jí vytrhl obálku s částkou 30 000 Kč a začal s ní utíkat do přízemí, tam se ho ve dveřích pokusil zastavit J.

K., kterého oběma rukama strčil, odhodil do rohu a následně i s penězi z domu utekl směrem k hlavní silnici, čímž poškozeným J. K., a J. K., způsobil škodu v celkové výši 30 000 Kč, 7) v přesně nezjištěné době od 13:15 hodin do 13:40 hodin dne 3. 12. 2020, v obci XY, okres XY, v přímém úmyslu se neoprávněně obohatit, pod smyšlenou legendou údajného objednání prášků v hodnotě 14 000 Kč jejím synem, vstoupil do odemčeného domu poškozené M. F., kde jí v nestřeženém okamžiku z polštáře postele v ložnici odcizil obálku s finanční hotovostí 100 000 Kč, čímž jí způsobil škodu ve výši 100 000 Kč, přičemž dle usnesení notářky Okresního soudu ve Svitavách JUDr.

Šárky Navrátilové ze dne 13. 5. 2021, pod č. j.

32 D

688/2020-25, které nabylo právní moci dne 13. 5. 2021, pohledávku ve výši 100 000 Kč za zemřelou M. F. nabyl do vlastnictví její syn F. F., a výše uvedeného jednání pod body 1), 2), 3), 4), 5), 6a), 6b) a 7) se obviněný dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2019, č. j. 1 T 21/2019-965, který ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2019, č. j. 68 To 148/2019-1005, nabyl právní moci dne 14. 6. 2019, mimo jiné odsouzen i pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku a přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 41 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž na základě usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24.

6. 2020, sp. zn. 0 PP 172/2020, byl obviněný z výkonu tohoto trestu odnětí svobody dne 24. 6. 2020 podmíněně propuštěn, a současně mu byla stanovena zkušební doba v trvání 3 roků za současného uložení dohledu, ve které se však neosvědčil, a tak bylo usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 5. 2024, č. j. 0 PP 172/2020-175, rozhodnuto pravomocně ke dni 4. 6. 2024 o tom, že obviněný zbytek trestu po podmíněném propuštění vykoná, kdy obviněný svým výše uvedeným jednáním způsobil škodu krádeží v celkové výši nejméně 168 500 Kč, a dále výše uvedeným jednáním zamýšlel z poškozených vylákat částku ve výši nejméně 111 000 Kč, avšak vylákáním získal pouze částku ve výši 29 500 Kč.

3. Krajský soud v Hradci Králové rozhodl napadeným usnesením ze dne 30. 1. 2025, sp. zn. 10 To 263/2024, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovaným rozhodnutím soudů nižších stupňů podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, a to v plném rozsahu všech výroků, přičemž při označení vytýkaných dovolacích důvodů pochybil, neboť podával-li

dovolání po 1. 1. 2022 a vytýkal-li nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, měl formálně správně označit dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., namísto jím uváděného písm. g).

5. Obviněný konkrétně namítal, že zásadním deficitem hodnocení důkazů v řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem je skutečnost, že nebyl proveden žádný přímý důkaz o totožnosti pachatele. Identifikace pachatele je opřena výlučně o vágní popisy starších osob, často podané s výrazným časovým odstupem a bez odpovídající schopnosti rozlišit fyzické znaky. Současně s tím odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1168/2013. Takový postup je v extrémním nesouladu s obsahem provedeného dokazování. V daném případě nebyly provedeny žádné podpůrné důkazy, které by výpovědi poškozených objektivně potvrdily, a přesto byl obviněný uznán vinným. Podle dovolatele je na místě uplatnit zásadu in dubio pro reo. Jedinou osobou, která výslovně usvědčuje obviněného z účasti na předmětných skutcích, je E. R., tento svědek neuvedl, že by sám viděl obviněného při páchání konkrétního skutku. Výpověď tohoto svědka je nepřímá a postrádá konkrétní popis skutkového děje v podobě aktivního zapojení obviněného do trestné činnosti, a navíc nebyla žádným jiným důkazem objektivně potvrzena. Celkově je nutno konstatovat, že soudy obou stupňů nerespektovaly zásadu presumpce neviny a neodstranily pochybnosti ve prospěch obviněného.

6. Dovolatel dále namítal nesprávnou aplikaci pojmu pokračující trestný čin. Přestože byly jednotlivé skutky posouzeny jako jeden pokračující přečin podle § 116 tr. zákoníku, v některých případech zjevně absentuje jednotný záměr pachatele, časová i místní návaznost, a další znaky, které judikatura považuje za podmínku pro kvalifikaci skutků jako pokračujícího trestného činu. Dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 52/2006 a na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04. V daném případě nebylo prokázáno, že by obviněný již při prvním skutku jednal s úmyslem dopustit se i dalších skutků, a že by tak existoval jeden společný záměr. Naopak, jednalo se o skutky oddělené v čase (několik týdnů), páchané na různých místech, bez jednotného modu operandi. Skutečnost, že se pachatel údajně zaměřoval na seniory, nemůže sama o sobě postačovat k vyvození vnitřní souvislosti.

7. Následně namítal nesprávnou právní kvalifikaci přečinu krádeže podle ustanovení § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku [pozn. správně měl dovolatel zřejmě na mysli písm. b)], neboť užitá kvalifikace nebyla podložena odpovídajícími důkazy – často se jednalo o vstup do domů neuzamčených nebo otevřených, bez jakéhokoliv násilného překonání fyzické zábrany. Taková právní kvalifikace je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 347/2011 nebo sp. zn. 6 Tdo 795/2006. Pokud pouze vstoupil do neuzamčeného domu, nelze bez dalšího dovozovat „překonání překážky“. V daném případě nebyly zjištěny žádné další okolnosti, která by naplňovaly tento znak skutkové podstaty. Závěr soudu o naplnění této kvalifikační okolnosti je tudíž právně nesprávný a výrok o vině je zatížen vadou právní kvalifikace skutku.

8. Dovolatel rovněž namítal nesprávné právní posouzení skutku jako podvodu podle ustanovení § 209 tr. zákoníku. U některých skutků [např. skutek č. 1 nebo 6a)], kdy poškození nic nepředali a obviněný nic neodcizil, nelze uznat naplnění znaků trestného činu podvodu ani ve stádiu pokusu (§ 21 odst. 1 tr. zákoníku), neboť chybí příčinná souvislost mezi uvedením v omyl a vznikem škody. Z odůvodnění napadených rozhodnutí není zřejmé, jakým způsobem soudy odlišily, kdy obviněný jednal v úmyslu podvodně vylákat věci, a kdy se jich zmocnil až po vstupu do bytu. Některé skutky jsou popsány tak, že obviněný pod smyšlenou záminkou vnikl do obydlí poškozených a následně jim věci odcizil bez jejich vědomí. Zde absentuje podvodné jednání vedoucí přímo ke škodlivému následku, což je nezbytný znak skutkové podstaty podvodu podle § 209 tr. zákoníku.

9. Další okruh námitek se týkal dělené skutkové podstaty – tzv. skutkové synkreze. V některých případech jsou podvod a krádež kombinovány tak, že v jednom skutku je popsána jak podvodná legenda, tak přímé odcizení věci bez souvislosti s touto legendou [např. skutek č. 2) nebo č. 3)], což může být v rozporu s požadavkem na určitou právní jednoznačnost skutku. Pokud by došlo k oddělení těchto částí, mohla by být aplikace hmotného práva jiná, tj. příznivější pro obviněného. Tato dualita právní kvalifikace však porušuje princip zákazu dvojího přičítání téhož jednání (ne bis in idem) a činí skutkovou větu vnitřně rozpornou.

10. Odvolací soud zamítl odvolání obviněného bez adekvátního vypořádání se s odvolacími námitkami, čímž porušil základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

11. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. obě napadená rozhodnutí zrušil a obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, eventuálně aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

12. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že v úvodní části dovolacích námitek obviněný vyjádřil nespokojenost s hodnocením provedených důkazů, tedy vyjádřil nesouhlas s klíčovými skutkovými závěry soudů, podle kterých (zjednodušeně vyjádřeno) byl uznán vinným a které jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Pokud by obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku správně fakticky označil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě (ve znění účinném od 1. 1. 2022), bylo by nutno takové námitky označit za zjevně neopodstatněné. Veškerá skutková zjištění Okresního soudu v Jičíně, jejichž správnost aproboval také Krajský soud v Hradci Králové, z provedených důkazů, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze. Obviněný je totiž spolehlivě usvědčován především výpovědí svědka E. R., který řídil jím užívaná motorová vozidla. V části popisující jednání obviněného ji lze považovat za pravdivou, neboť je podpořena nepřímými důkazy v podobě opatřených provozních a lokalizačních údajů souvisejících s elektronickou komunikací (telekomunikačním provozem) obviněného, v podobě kamerových záznamů a fotografií zachycujících v blízkosti míst činů motorová vozidla užívaná obviněným a v podobě úředních záznamů o podaných vysvětleních R. N., A. S., E. Č., J. Č., Z. Č., Š. T., J. H., L. B. a I. M. U jednotlivých dílčích útoků pak přistupují další důkazy ve formě výpovědí svědků, poškozených, odborných vyjádření apod., které bezpochyby vedou ke ztotožnění obviněného coby pachatele vytýkaného jednání.

13. S ohledem na shora uvedené nelze vyvodit ani obviněným namítané porušení zásady in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou.

14. Obviněný však zejména uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v aktuálním znění. Státní zástupkyně je toho názoru, že všechny dovolací námitky ve smyslu nesprávného právního posouzení jednání obviněného jako trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, souběhu trestného činu krádeže s trestným činem podvodu, a jako jednání pokračující podle § 116 tr. zákoníku pod něj podřadit nelze, a to právě z toho důvodu, že jeho mimořádný opravný prostředek je primárně vystavěn na zpochybnění skutkových zjištění soudů a na akcentování jejich údajného nesouladu s provedenými důkazy. Státní zástupkyně hodnotí užité právní kvalifikace činu jakožto pokračujících přečinů podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2, 3 tr. zákoníku, zčásti spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku jako přiléhavé. Námitky dovolatele se konkrétně s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. věcně rozcházejí. V posuzovaném případě nelze ani dospět k závěru, že bylo zasaženo do ústavního práva dovolatele na spravedlivý proces z důvodu nedostatečného odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu odvolacího. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je totiž zcela v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. Nespokojenost dovolatele s rozsahem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nemůže vést k závěru o nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí.

15. Státní zástupkyně proto shledala dovolání obviněného zjevně neopodstatněným a navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III. Přípustnost a důvodnost dovolání

16. Nejvyšší soud shledal, že v případě obviněného je dovolání přípustné, bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce, v zákonných lhůtách a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

17. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí „na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

19. Nejvyšší soud předně podtrhuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).

20. Nejvyšší soud považuje za nutné předeslat, že první okruh námitek dovolatele naznačuje spíše uplatnění dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (aktuálně od 1. 1. 2022), ačkoliv jej dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku neoznačil. Přesto se jedná o námitky zcela neopodstatněné, jak bude rozebráno níže.

21. Uvedené se týká námitek dovolatele spočívajících v tom, že nebyl proveden žádný přímý důkaz o totožnosti pachatele a nebyly provedeny žádné podpůrné důkazy, který by výpovědi poškozených objektivně potvrdily. Postup soudů byl podle dovolatele v extrémním nesouladu s obsahem provedeného dokazování a bylo na místě uplatnit zásadu in dubio pro reo.

22. Nejvyšší soud ve vztahu k posuzované trestní věci považuje předně za nezbytné uvést, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně, provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím požadavkům § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení věci i přijatými právními závěry. Ve vztahu k dovolacím námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu lze připomenout, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do výlučné kompetence soudů (viz též § 216 odst. 1 tr. ř.). Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.

23. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

24. Podle názoru Nejvyššího soudu se v projednávané trestní věci zejména soud prvního stupně ve svém rozhodnutí podrobně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze mu vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Na jeho závěry lze proto v podrobnostech plně odkázat.

25. Nejvyšší soud shrnuje, že soud prvního stupně vycházel zejména z výpovědi svědka E. R., podpořené nepřímými důkazy v podobě opatřených provozních a lokalizačních údajů souvisejících s elektronickou komunikací (telekomunikačním provozem) obviněného, v podobě kamerových záznamů a fotografií zachycujících v blízkosti míst činů motorová vozidla užívaná obviněným a v podobě úředních záznamů o podaných vysvětleních R. N., A. S., E. Č., J. Č., Z. Č., Š. T., J. H., L. B. a I. M., tedy předchozích vlastníků jednoho z dotčených motorových vozidel. Dále se jedná u dílčích útoků specifikovaných pod body 1), 2), 5), 6b) o podrobné popisy obviněného ze strany poškozených a dalších svědků, u dílčího útoku specifikovaného pod bodem 3) o rekognici, u dílčího útoku specifikovaného pod bodem 4) o úřední záznam Policie České republiky prokazující, že vozidlo obviněného se v době činu pohybovalo v blízkosti místa jeho spáchání, přičemž se v něm nacházely jen dvě osoby, u dílčího útoku specifikovaného pod bodem 5) o svědeckou výpověď poškozené, která obviněného při hlavním líčení poznala podle hlasu, u dílčího útoku specifikovaného pod bodem 6a) o svědeckou výpověď poškozené, která potvrdila, že pachatel po činu nastoupil do vozidla, v němž v té době byl pouze řidič, a u dílčího útoku specifikovaného pod bodem 7) o odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, týkající se genetické stopy obviněného nalezené na okně domu poškozené. Další provedené důkazy pak jen dokreslují širší okolnosti trestné činnosti, přičemž je možné zmínit nákresy odcizených prstenů, odborná vyjádření k hodnotě odcizených věcí, kupní smlouvy týkající se vozidla užívaného obviněným, sdělení České spořitelny, a. s., a MONETA Money Bank, a. s. ohledně pokusu o výběr hotovosti za použití neoprávněně držené platební karty a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 1 T 21/2019, který nabyl právní moci dne 14. 6. 2019, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. 68 To 148/2019, který nabyl právní moci téhož dne, jímž je založena speciální recidiva obviněného (k tomu v podrobnostech srov. bod 9 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Tyto důkazy jsou konkrétně detailně rozebrány v bodech 20–29 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v nichž se tento soud zabýval jednotlivými dílčími útoky.

26. Na podkladě obou dovoláním zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění namítaných závěrů potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že obviněný spáchal předmětnou trestnou činnost. Nejvyšší soud v těchto souvislostech rovněž konstatuje, že obviněný se v podstatě domáhal toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Existenci tzv. zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat z toho, že soudy hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal konstrukci obviněného o správném způsobu hodnocení důkazů.

27. Za relevantní výhradu tedy nelze považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

28. Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například odstavec 22. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.

29. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku dále namítal nesprávnou aplikaci posouzení jeho jednání jako pokračujícího trestného činu. Přestože byly jednotlivé skutky posouzeny jako jeden pokračující přečin podle § 116 tr. zákoníku, v některých případech zjevně absentuje jednotný záměr pachatele, časová i místní návaznost a další znaky. V daném případě nebylo prokázáno, že by obviněný již při prvním skutku jednal s úmyslem dopustit se i dalších skutků, a že by tak existoval jeden společný záměr. Naopak, jednalo se o skutky oddělené v čase (několik týdnů), páchané na různých místech, bez jednotného modu operandi.

30. Podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Subjektivní souvislost spočívá v postupném uskutečňování jednotného záměru, který zde musí být již na počátku pokračování v trestném činu, tj. při prvním dílčím útoku, neboť jediný trestný čin musí vyplývat z jediné vůle pachatele. Další dílčí útoky jsou pak realizací téhož jednotného záměru. Jednotný záměr je třeba v trestním řízení dokazovat a je ho možno vyvodit nejen z možného doznání pachatele, ale i dalších objektivních podmínek provázejících realizaci takového konkrétního pokračujícího trestného činu (např. z postupu pachatele při přípravě a realizaci jednotlivých útoků, opatření si nástrojů, prostředků atd. pro jejich spáchání, způsobu provádění, např. ze stejnorodého způsobu jednání, když pachatel odcizuje stále stejné předměty, časových, ale i místních souvislostí apod.). Vždy je však třeba hodnotit všechny zjištěné okolnosti komplexně (srov. rozhodnutí publikované pod č. 46/1967 Sb. rozh. tr.).

31. Z výše uvedeného je zřejmé, že znakem pokračování v trestném činu je mimo jiné i to, že jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel již od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru (srov. rozhodnutí publikované pod č. 3/1972 Sb. rozh. tr.).

32. V projednávané trestní věci soudy nepochybily. Z provedeného dokazování je patrné, že motivace obviněného byla u každého skutku stále stejná, a to již od prvního útoku. Dovolatel pod smyšlenými legendami dodání různého zboží údajně objednaného jejich blízkými příbuznými oslovoval osoby vyššího věku, aby od nich vylákal finanční hotovost. Zcela záměrně a účelově se zaměřoval na osoby vyššího věku, pro něž bylo obtížné odhalit účel jeho jednání a účinně se bránit. O totožném způsobu provedení nevznikají tudíž žádné pochybnosti. Trestné činnosti se dopouštěl v období od začátku října do začátku prosince 2020 (tj. v průběhu necelých dvou měsíců), a to v okresech XY, XY, XY, XY, XY a XY. Rovněž po objektivní stránce je možné konstatovat, že jednotlivými útoky realizoval svůj záměr vylepšit si svoji finanční situaci, kdy trestnou činnost dopředu naplánoval a předem si k ní opatřoval prostředky (např. si zajišťoval dopravu na místa činu), přitom v případě některých útoků se na pozemek či do domu poškozených dostával neuzamčenou brankou či neuzamčenými dveřmi.

33. Dovolatel následně namítal nesprávnou právní kvalifikaci krádeže podle ustanovení § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť užitá kvalifikace nebyla podložena odpovídajícími důkazy – často se jednalo o vstup do domů neuzamčených nebo otevřených, bez jakéhokoliv násilného překonání fyzické zábrany. Taková právní kvalifikace je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 347/2011 nebo sp. zn. 6 Tdo 795/2006. Pokud pouze vstoupil do neuzamčeného domu, nelze bez dalšího dovozovat „překonání překážky“.

34. S ohledem na obsah podané námitky je zřejmé, že dovolatel měl na mysli zřejmě písm. b) § 205 tr. zákoníku, nikoliv písm. d), jak uvádí ve svém dovolání. K tomu je dále třeba v obecné rovině poznamenat, že vloupáním podle § 121 tr. zákoníku se rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly.

35. Dovolatel byl uznán vinným, že v bodě 2) „pod smyšlenou legendou údajného objednání mobilních telefonů … jejím synem vstoupil do domu … kam jej poškozená … pozvala, a předstíral telefonický hovor s jejím synem“, v bodě 3) „bez svolení poškozené …, která v té chvíli byla venku, ale hned šla za ním, vnikl neuzamčenými vchodovými dveřmi do domu č. p. XY, kde ji oslovil pod smyšlenou legendou, že jejímu synovi přivezl 2 kusy balíčků“, v bodě 4) „pod smyšlenou legendou, že přivezl vnukovi či synovi zboží, bez souhlasu poškozené … vstoupil do neuzamčeného rodinného domu čp. XY“, v bodě 5) „bez souhlasu majitelky vstoupil do neuzamčeného rodinného domu čp. 20, kde oslovil paní poškozenou“, v bodě 6b) „na pozvání poškozeného … vstoupil na pozemek k domu čp. XY …, a to pod smyšlenou legendou objednávky mobilního telefonu …, bez pozvání vstoupil do domu, šel do patra k místnosti ložnice, ze které v té chvíli vycházela poškozená, z ruky jí vytrhl obálku … a začal s ní utíkat do přízemí, tam se ho ve dveřích pokusil zastavit poškozený, kterého oběma rukama strčil, odhodil do rohu a následně i s penězi z domu utekl směrem k hlavní silnici“ a v bodě 7) „vstoupil do odemčeného domu poškozené, kde jí v nestřeženém okamžiku z polštáře postele v ložnici odcizil obálku s finanční hotovostí“. Takovéto jednání dovolatele lze beze sporu označit za vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, a proto je i tato námitka obviněného neopodstatněná.

36. Dovolatel rovněž namítal nesprávné právní posouzení skutku jako podvodu podle ustanovení § 209 tr. zákoníku. U některých skutků [např. skutek č. 1 nebo 6a)], kdy poškození nic nepředali a obviněný nic neodcizil, nelze uznat naplnění znaků trestného činu podvodu ani ve stádiu pokusu (§ 21 odst. 1 tr. zákoníku), neboť chybí příčinná souvislost mezi uvedením v omyl a vznikem škody.

37. Dovolatel byl uznán vinným trestným činem podvodu při naplnění znaku „uvedením někoho v omyl“. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Může se stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podle § 209, musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (resp. její neznalosti všech podstatných skutečností), majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (nebo učiněnou s uvedenou neznalostí), a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným. Jde vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně. O podvod však jde i v případě, pokud by podvedený učinil z jiného důvodu stejnou majetkovou dispozici, aniž by se mýlil.

38. Např. trestná činnost obviněného uvedená pod bodem 1) spočívala v tom, že „v přímém úmyslu se neoprávněně obohatit, pod smyšlenou legendou, že je z elektroservisu a veze pro jejího syna elektroniku, bez pozvání vstoupil na zahradu rodinného domu, kde se pokusil na poškozené, vylákat finanční hotovost, což se mu nepodařilo a z místa odešel, neboť uvedené skutečnosti si poškozená ověřila telefonicky u svého syna, a zjistila, že se nezakládají na pravdě“; pod bodem 6a) spočívala v tom, že „v přímém úmyslu se neoprávněně obohatit, před plotem u domu kontaktoval poškozenou a pod smyšlenou legendou, že přivezl jejímu synovi objednaný mobilní telefon, po ní požadoval jeho zaplacení, částku neuvedl, a na dotaz poškozené, který syn si telefon objednal, uvedl, že T., na což mu poškozená sdělila, že v rodině žádného T. nemají a že za nikoho nic platit nebude, tak obviněný odešel“.

39. V případě bodu 1) tedy není pochyb o tom, že dovolatel se pokusil uvést poškozenou v omyl za účelem svého obohacení, kdy takto se od poškozené bezprostředně pokusil získat ve výroku rozsudku specifikovanou částku, kdy jeho podvodné jednání zůstalo ve stadiu pokusu. V případě bodu 6a) se obviněný pokusil uvést poškozenou v omyl za účelem svého obohacení, kdy se od ní pokusil podvodně vylákat přesně nezjištěnou částku. Dovolatel tedy předstíral okolnosti (tj. že si synové poškozených objednali v jednom případě elektroniku a ve druhém případě mobilní telefon), které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, neboť fakticky žádné objednávky u dovolatele nebyly učiněny. Obdobně obviněný postupoval i v dalších případech, v nichž uváděl nepravdivé informace, se záměrem vylákat od poškozených finanční hotovost, o níž by se obohatil. Ani tato námitka obviněného tedy nebyla Nejvyšším soudem shledána jako opodstatněná.

40. Další okruh dovolatelových námitek se týkal dělené skutkové podstaty – tzv. skutkové synkreze. V některých případech jsou podvod a krádež kombinovány tak, že v jednom skutku je popsána jak podvodná legenda, tak přímé odcizení věci bez souvislosti s touto legendou [např. skutek č. 2 nebo č. 3)], což může být v rozporu s požadavkem na určitou právní jednoznačnost skutku. Pokud by došlo k oddělení těchto částí, mohla by být aplikace hmotného práva jiná, tj. příznivější pro obviněného. Tato dualita právní kvalifikace však porušuje princip zákazu dvojího přičítání téhož jednání (ne bis in idem) a činí skutkovou větu vnitřně rozpornou.

41. K tomu je třeba uvést, že dovolatel byl např. u skutku uvedeného pod bodem 2) uznán vinným na základě skutkových zjištění spočívajících v tom, že „v přímém úmyslu se neoprávněně obohatit, pod smyšlenou legendou údajného objednání mobilních telefonů v hodnotě 28 000 Kč jejím synem vstoupil do domu, kam jej poškozená A. Š., pozvala, a předstíral telefonický hovor s jejím synem, přičemž uvedenou skutečnost si telefonicky A. Š. z vedlejší místnosti u syna ověřila a zjistila, že si nic neobjednal, kdy obviněný v tomto nestřeženém okamžiku odcizil z prostoru kuchyně 3 prsteny žluté barvy, v celkové hodnotě nejméně 8 500 Kč, které byly uschované v modelu Eifelovy věže umístěné na mikrovlnné troubě, a následně z domu odešel, čímž poškozeným O. Š. a A. Š. způsobil škodu v celkové výši nejméně 8 500 Kč“. Dovolatel se tak v tomto případě jednak pokusil poškozenou Š. uvést v omyl za účelem svého obohacení, kdy takto se od poškozené Š. bezprostředně pokusil získal částku ve výši 28 000 Kč, kdy jeho podvodné jednání zůstalo ve stadiu pokusu, a jednak poté po odchodu poškozené do vedlejší místnosti využil příležitosti k přisvojení prstenů patřící poškozeným manželům Š. tím, že se jich zmocnil. Nejvyšší soud v popisu tohoto skutku neshledal rozpor s požadavkem na jeho právní jednoznačnost či že by skutková věta byla vnitřně rozporná, stejně tak nelze přisvědčit dovolateli, že by byl porušen princip zákazu dvojího přičítání téhož jednání, popř. princip ne bis in idem.

42. Obdobně v případě dovolatelem uváděného skutku pod bodem 3), kdy dovolatel „v přímém úmyslu se neoprávněně obohatit, oslovil poškozenou B K. pod smyšlenou legendou, že jejímu synovi přivezl 2 kusy balíčků v hodnotě 29 000 Kč, které má poškozená uhradit, přičemž předstíral telefonní hovor se synem poškozené, čímž u ní vzbudil důvěru a ta se mu rozhodla předat finanční hotovost ve výši 28 500 Kč, kterou přinesla z obývacího pokoje do kuchyně, kde ji položila na stůl, přičemž po něm požadovala, aby si peníze na místě přepočítal a sepsal před ní potvrzení o jejich přijetí, poté si obviněný peníze přepočítal a následně B. K. sdělil, že potvrzení má ve vozidle stojícím před domem, před svým odchodem z domu poškozenou požádal, ať mu připraví papír na sepsání potvrzení, a poté využil chvíle, kdy poškozená začala hledat prázdný papír, a ze stolu v kuchyni odcizil volně ležící mobilní telefon zn. Aligator,…“. Tímto jednáním obviněný svědkyni K. uvedl v omyl za účelem svého obohacení, kdy takto od poškozené K. získal částku 28 500 Kč a jednak si přisvojil mobilní telefon poškozené K. tím, že se jej zmocnil. Ani v případě tohoto skutku Nejvyšší soud neshledal rozpor s požadavkem na jeho právní jednoznačnost či že by skutková věta byla vnitřně rozporná, rovněž ani v tomto případě nebyly porušeny dovolatelem uváděné principy.

43. Soud prvního stupně tak správně uznal obviněného vinným oběma přečiny, tedy jak přečinem podvodu, tak přečinem krádeže. Proto byla i tato námitka dovolatele shledána neopodstatněnou.

44. Dovolatel konečně také namítal, že odvolací soud zamítl jeho odvolání bez adekvátního vypořádání se s odvolacími námitkami, čímž porušil základní práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

45. V souvislosti s touto uplatněnou argumentací považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

46. Odvolací soud se s námitkami obviněného v rámci svého rozhodnutí řádně vypořádal, aniž by došlo k porušení práva obviněného na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání jimi vznesených odvolacích námitek, resp. nevyhovujícího odůvodnění dovoláním napadeného usnesení krajského soudu, neboť odvolací soud se vypořádal s hlavními procesními i hmotně právními aspekty dané věci, přičemž z jeho argumentace je zjevné, jakým způsobem se vypořádal s námitkami obviněného. V této souvislosti lze odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do zákonných podmínek kladených na odůvodnění soudního rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 1999). V tomto směru lze poukázat rovněž na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.

47. Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky uplatněné v dovolání obviněného jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud tak dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 7. 2025

JUDr. Antonín Draštík předseda senátu