11 Tdo 929/2025

11 Tdo 929/2025-604

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. 10. 2025 dovolání obviněného P. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2025, č. j. 67 To 163/2025-527, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 37 T 21/2025, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 37 T 21/2025, byl obviněný P. S. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným pod bodem I. přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a dále pod bodem II. zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl obvodním soudem podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částky ve výši 17.817 Kč a 25.220 Kč, a to spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,00 % p. a. jdoucího ode dne 3. 4. 2025 do zaplacení.

2. Výše citovaný rozsudek Obvodní soud pro Prahu 8 byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného, a to ve výrocích o vině, trestu i náhradě škody. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodl Městský soud v Praze, který svým usnesením ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 67 To 163/2025, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

3. Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 8 se obviněný P. S. předmětné trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že: I. dne 18. 11. 2024, přibližně ve 14:01 hodin, na konečné autobusové zastávce MHD XY v ulici XY, Praha XY, poté, co vystoupil z autobusu linky č. 144, v reakci na předchozí slovní upozornění na zákaz cestování s koloběžkou ve vozidle ze strany řidiče, poškozeného P. K., začal uvolňovat ventil u pneumatiky prostředního kola odstaveného autobusu, během čehož jej poškozený přistihl a se slovy: "Co děláte, nechte toho" jej vyzval, aby svého jednání zanechal, přičemž když obviněný nereagoval, od kola jej odstrčil, v důsledku čehož obviněný upadl na zem, načež poškozený z obavy před fyzickou konfrontací začal rychle odcházet pryč, obviněný jej však následoval a nejprve se jej pokusil kopnout pravou nohou, a když se netrefil, udeřil jej velkou silou zezadu rukou sevřenou v pěst do oblasti žeber na pravém boku, čímž poškozeného odhodil na sloup veřejného osvětlení, na který tento upadl rukama a kde posléze upadl na levý bok na zem, čímž poškozenému P.

K. způsobil frakturu 7-9 žebra vpravo s dislokací do 1 mm, kdy tato poranění omezovala poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu 4-5 týdnů zejména bolestivostí a nutností klidového a poloklidového režimu, a uvedeného jednání se dopustil navzdory tomu, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 3 T 26/2021, v právní moci téhož dne, odsouzen mimo jiné pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku,

II. dne 29. 11. 2024, přibližně ve 20:00 hodin, před domem č. XY v ulici XY, Praha XY, kudy jel na elektrické koloběžce, poté, co na něj v úleku zatroubila řidička protijedoucího vozidla zn. Volkswagen Passat v obavě z kolize, této začal vulgárně nadávat, načež oba zastavili a z vozidla vystoupil manžel řidičky, poškozený I. I., který se své manželky zastal, šel směrem k obviněnému, zvedl obě ruce před sebe v obranném pohybu, na což obviněný reagoval tak, že poškozenému zasadil nejméně dva údery rukou sevřenou v pěst o velké intenzitě do oblasti obličeje, hlavy a krku, v důsledku čehož poškozený zavrávoral a posléze upadl obličejem k zemi na asfaltový povrch vozovky, čímž způsobil poškozenému I. I. natržení a krvácení pravého ušního boltce, svislou tržnou ránu vpředu na čele, vícefragmentovou zlomeninu pravé poloviny štítné chrupavky s prokrvácením okolí, drobnou zlomeninu levé poloviny štítné chrupavky bez posunu, zlomeninu centra oblouku 5. krčního obratle, zlomeninu pravého oblouku 6. krčního obratle, u obou bez posunu, dále zlomeninu stropu pravé očnice, drobnou zlomeninu spodiny očnice vpravo, oboustranné zakrvácení nosních dutin, tříštivou zlomeninu nosních kůstek s výrazným posunem doprava a diskrétní zlomeninu stěn obou očnic s podezřením na zlomeninu pravého oblouku jazylky, kdy tato poranění omezovala poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu 4-6 týdnů zejména bolestivostí a nutností klidového a poloklidového režimu, kdy však poškozenému vzhledem k intenzitě a zaměření úderů na hlavu a přední stranu krku hrozila poranění důležitých orgánů a potenciálně i život ohrožující porucha prokrvení mozku či porucha dýchání, k čemuž nedošlo jen shodou okolností a nezávisle na vůli obviněného, čehož si obviněný musel být vědom i díky své zkušenosti s praktikováním boxu, a uvedeného jednání se dopustil navzdory tomu, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 3 T 26/2021, v právní moci téhož dne, odsouzen mimo jiné pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Shora citované usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 67 To 163/2025, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 37 T 21/2025, napadl obviněný P. S. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž tak učinil v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. ř., neboť podle jeho mínění jsou skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Současně podle názoru obviněného napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž bylo zároveň rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí jím podaného řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.

5. Dovolatel v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, když konkrétně k jednání popsanému pod bodem I. uvedl, že provedenými důkazy nebyla vyvrácena jeho obhajoba ohledně toho, že se fyzického násilí na poškozeném P. K. nedopustil a tento si svá zranění způsobil tím, že bez jeho přičinění v běhu narazil do sloupu veřejného osvětlení. Podle obviněného je totiž z kamerových záznamů zřejmé, že jmenovaného poškozeného vůbec neudeřil. Zároveň ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství vyplynulo a následně bylo jeho zpracovatelem v hlavním líčení potvrzeno, že úder pěstí je možné označit za příčinu zranění tohoto poškozeného s menší pravděpodobností než kopnutí či úder tupým předmětem, přičemž na jeho těle nezůstaly žádné otisky po úderu. Podle obviněného nadto z fyzikálního hlediska není možné, aby došlo k ráně pěstí do pravého boku poškozeného, jelikož po úderu vedeném z této strany by byl poškozený odhozen nalevo na autobus, nikoli diagonálně vpravo na sloup veřejného osvětlení. Těmito skutečnostmi tak byla podle dovolatele vyvrácena nevěrohodná výpověď jmenovaného poškozeného ohledně toho, že ačkoli byl k obviněnému otočen zády a neviděl jej, tak měl pocit, že mu zasadil úder pěstí. Soud prvního stupně tedy podle dovolatele pochybil, pokud upřednostnil svědeckou výpověď poškozeného a jeho domněnky postavil nad kamerový záznam a znalecký posudek. Skutkový stav tedy zjišťoval pouze v jeho neprospěch, libovolně, neobjektivně, bez opory v provedených důkazech a rozporu s principem in dubio pro reo a zásadou presumpce neviny, když uzavřel, že zranění poškozeného byla způsobena úderem pěstí ze strany obviněného.

6. K jednání popsanému pod bodem I. dovolatel dále namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ani jiného trestného činu, jelikož neměl v úmyslu poškozenému ublížit, nýbrž od počátku svým jednáním směřoval k drobné odvetě poškozenému za jeho hrubé chování, a to formou odmontování ventilku kola autobusu. Obviněný se sice za tímto poškozeným následně rozběhl, avšak až poté, co na něj poškozený jako první použil fyzické násilí. Obviněný přitom nesouhlasí se závěry obvodního soudu o tom, že i kdyby poškozeného skutečně neudeřil, ale pouze by vykopl nohou do vzduchu a nezasáhl jej, bylo by na místě shledat existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a zraněním poškozeného.

Vykopnutí nohou do vzduchu, jímž se jmenovaného poškozeného nikterak nedotkl, totiž podle obviněného nelze považovat za jednání, které by mělo na jeho pád a zranění jakýkoliv vliv. Poškozený o vykopnutí nohy ze strany obviněného ani nevěděl, nevšiml si toho a nezměnil kvůli tomu trajektorii běhu. Z hlediska gradace příčinné souvislosti se tedy jedná o naprosto nevýznamnou skutečnost, nemající na jeho pád na sloup veřejného osvětlení jako následek vliv, jelikož by k tomuto došlo i kdyby obviněný svojí nohou nevykopl.

7. K jednání popsanému pod bodem II. dovolatel namítl, že soud prvního stupně ignoroval skutečnosti, z nichž vyplynulo, že jednal v nutné obraně, neboť mu bezprostředně hrozil útok ze strany poškozeného I. I., což tento poškozený sám potvrdil. Obviněný k danému předně uvádí, že se neztotožňuje se závěrem, že by jízdou na koloběžce se svítilnou umístěnou vzorně na čele mohl vyděsit manželku poškozeného, svědkyni A. I., která na něho najížděla motorovým vozidlem. Byla to přitom jmenovaná svědkyně, kdo vyprovokoval verbální konflikt s obviněným, což potvrdil i sám poškozený v přípravném řízení, avšak následně tuto skutečnost poškozený i uvedená svědkyně u hlavního líčení popřeli. Přesto byly jejich svědecké výpovědi soudem prvního stupně zcela nekriticky shledány konzistentními. Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem, že poškozený po vystoupení z vozidla natáhl ruce směrem k jeho osobě proto, že se měl obviněný k němu agresivně přibližovat. Skutečnost, že k potyčce došlo za zadní stranou vozidla, u níž se nacházel obviněný, je totiž důkazem toho, že naopak šel poškozený k němu. Zároveň je podle obviněného zjevné, že není pravdou, že jmenovaný poškozený a jeho manželka z něho měli strach a neměli tak žádnou potyčku v úmyslu, jelikož mohli zůstat v bezpečí vozidla a odjet, avšak namísto toho setrvali na místě. Tato potyčka tedy vznikla za situace, kdy se obviněný domníval, že na něho svědkyně A. I. najížděla motorovým vozidlem a její manžel se na něj chystá zaútočit, když při chůzi k němu vztáhl jeho směrem ruce a jako první se jej dotkl. Uvedené jednání ve spojení s fyzickým vzezřením poškozeného v dovolateli vzbudilo důvodnou obavu z hrozícího útoku, který tak sám pouze odvracel. Rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, jsou tedy podle dovolatele ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména s výpovědí poškozeného.

8. Dovolatel dále k jednání popsanému pod bodem II. namítl, že daná věc byla nesprávně právně posouzena, když byly naplněny zákonné podmínky nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Podle komentářové literatury a judikatury Nejvyššího soudu nemusí být nutná obrana pouze pasivní a obránce může útočníkovi dokonce způsobit vážnější zranění, než která mu hrozila. Způsobení zranění útočníkovi přitom nevylučuje naplnění znaků okolnosti vylučující protiprávnost ze strany obránce, přičemž úder pěstí do obličeje nelze považovat za obranu zcela nepřiměřenou útoku. Podle dovolatele lze tedy k jednání popsanému pod bodem II. uzavřít, že poškozenému těžce neublížil na zdraví úmyslně a žádným způsobem z mezí nutné obrany nevybočil, když iniciátorem fyzického konfliktu byl právě poškozený, přičemž obviněný sám neměl s ohledem na rychlý sled událostí možnost dlouze, všestranně ani zevrubně hodnotit hrozící útok a nebezpečí z něj vyplývající.

9. Souhrnně k jednáním popsaným pod body I. a II. obviněný namítl rovněž to, že oba soudy nižších stupňů poukázaly ve svých rozhodnutích na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 3 T 26/2021. Takový postup je však podle obviněného za současného skutkového stavu v přímém rozporu se zásadou presumpce neviny a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jelikož jsou soudy povinny postupovat vůči jeho osobě nestranně a nepředjímat výsledek řízení na základě negativního hodnocení jeho osoby s odkazem na jeho předchozí trestnou činnost. Soudy nižších stupňů namísto toho vykládaly záměrně provedené důkazy v jeho neprospěch, ačkoli on sám již více než tři roky od poukazovaného odsouzení žije řádným životem a během této doby se nedopustil žádného trestného činu ani přestupku. Skutečnost, že se nacházel ve zkušební době podmíněného odsouzení a že byl v minulosti pro obdobnou trestnou činnost odsouzen, nemůže znamenat, že by se musel podrobit fyzickému násilí ze stran jiných osob, a v případě, kdy se proti tomuto násilí brání, by na něho měly být kladeny vyšší nároky než na osoby, které se ve zkušební době nenacházejí. Obviněný zároveň zdůraznil, že jeho soudy nižších stupňů poukazovaná boxerská kariéra skončila před dvaceti lety a netrvá tak již déle, než kdy vůbec trvala.

10. Další své námitky obviněný směřoval proti jemu uloženému trestu odnětí svobody. K tomuto konkrétně namítl, že uložený trest považuje za nepřiměřený s ohledem na to, že se nedopustil žádné trestné činnosti, pročež trestní sankce jakožto prostředek ultima ratio není na místě a nelze po něm požadovat ani uspokojení nároků poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky uplatněných v rámci adhezního řízení.

11. Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, stejně jako jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, a dále jej buď sám zprostil obžaloby nebo alternativně vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

12. K dovolání obviněného zaslal své písemné stanovisko ze dne 10. 10. 2025, sp. zn. 1 NZO 720/2025-33, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Toto vyjádření však bylo Nejvyššímu soudu předloženo až v den konání neveřejného zasedání o podaném dovolání, a to bezprostředně před jeho zahájením, pročež již nebylo možno toto vyjádření zaslat obhájci obviněného k jeho případné replice. Za tohoto stavu tedy Nejvyšší soud k obsahu předmětného vyjádření státního zástupce nikterak nepřihlížel.

III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

14. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným P. S. uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

16. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami Nejvyšší soud připomíná, že jím namítaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu tak lze za relevantní dovolací námitku považovat správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, dále úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

17. Tento dovolací důvod přitom umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou jednak případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno, přičemž se jedná o důkaz, který je z pohledu skutkových zjištění, jež jsou určující pro naplnění zákonných znaků přisouzeného trestného činu, podstatný). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu (s účinností ode dne 1. 1. 2022) tedy nedošlo k nikterak obecnému (plošnému či automatickému) rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru, neboť umožňuje nápravu jen v těch nejzávažnějších případech, kdy došlo k zásadním vadám v rozhodných skutkových zjištěních.

18. Obviněný ve svém podání odkázal též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

19. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., na který obviněný ve svém podání rovněž výslovně odkázal, je pak existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán některý ze zbylých důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, přestože již v předcházejícím řízení byl dán některý z ostatních dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.

20. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

21. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování jeho obsahu a připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky jsou jen částečně podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. písm. h) tr. ř. Naopak převážnou část námitek obsažených v jím podaném mimořádném opravném prostředku obviněný postavil pouze na své polemice se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, kterážto - při zdůraznění jím tvrzených skutečností - označuje za nepodložená a rozporná. Obviněný tímto způsobem opětovně usiluje o prosazení vlastní obhajoby a pro něj příznivějšího skutkového stavu, přičemž ve vztahu k tomuto alternativnímu skutkovému stavu vztahuje i část svých hmotněprávních námitek. Dále již obviněný vznesl pouze námitky proti přiměřenosti trestu, přičemž žádnou z těchto námitek nelze podřadit pod jakýkoli ze zákonných dovolacích důvodů.

22. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zároveň shledal, že všechny v dovolání deklarované námitky obviněný uplatnil v identickém znění již v předchozích stádiích trestního řízení. Jde tak v podstatě o pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura přitom pamatuje na takovýto případ např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, anebo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.

23. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je z podaného dovolání zřejmé, že tento obviněný uplatnil v jeho první alternativě. V této souvislosti Nejvyšší soud znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu však nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

24. V této souvislosti Nejvyšší soud rovněž připomíná, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), když platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má ryze procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové tedy není způsobilé naplnit obviněným zvolené (avšak ani žádné jiné) dovolací důvody.

Nejvyšší soud v rámci své konstantní rozhodovací praxe doposud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury lze v tomto směru poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.

25. Z výše popsaných důvodů je tak nutno za irelevantní považovat námitky skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím obviněný nikterak věcně nebrojí proti tomu, že by soudem prvního stupně přijaté závěry nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění obvodního soudu neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.

Obviněný se ve svém dovolání převážnou většinou své argumentace omezil pouze na opětovné předložení výtek stran údajně chybného hodnocení jeho vlastních výpovědí, svědeckých výpovědí poškozených P. K. a I. I. a ve vztahu k jednání popsanému pod bodem I. též kamerových záznamů a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Následně na základě vlastního hodnocení těchto důkazů odmítl rozhodná skutková zjištění stran jím páchané trestné činnosti jako chybná, jelikož podle jeho mínění nebylo jakkoli prokázáno, že by v rámci jednání popsaného pod bodem I.

udeřil poškozeného P. K. a ve vztahu k jednání popsanému pod bodem II. nebyla vyvrácena jeho obhajoba postavená na tom, že fyzický konflikt vyvolal poškozený I. I. a obviněný tak jednal v reakci na bezprostředně útok hrozící ze strany tohoto poškozeného. Takovéto námitky obviněného však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. a tyto nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť podstata dovolací argumentace obviněného nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu plynoucí ze skutečnosti, že skutková zjištění soudů projevující se v závěru o jeho vině přisouzeným zločinem nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a s poukazem na zásadu in dubio pro reo prosadit vlastní (pro jeho osobu příznivější) variantu skutkového děje.

Takovéto námitky vznesené obviněným však s ohledem na jejich nepodřaditelnost pod jakýkoli z dovolacích důvodů taxativně uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

26. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek [jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ] Nejvyšší soud uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 8 v dané věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu.

Skutkový stav, tak jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o vině pod body 1) a 2) a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v odůvodnění jeho rozsudku, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zároveň nelze nikterak vyvodit, že by se v nyní posuzovaném případě dopustil jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch obviněného. Svým povinnostem přitom dostál taktéž Městský soud v Praze jako soud odvolací, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se vypořádal a taktéž tento v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně podrobně, přesvědčivě a logicky zdůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil obhajobě prezentované obviněným.

27. Uvedené platí zejména pro obviněným rozporované rozhodné skutkové závěry stran jednání popsaného pod bodem I., tedy toho, že dne 18. 11. 2024 svůj útok na utíkajícího poškozeného P. K. nevedl pouze kopem, kterým jej minul, avšak rovněž úderem pěstí do oblasti žeber na pravém boku, čímž tomuto poškozenému způsobil zlomeninu více žeber. Při formování těchto skutkových závěrů totiž Obvodní soud pro Prahu 8 vycházel zejména ze svědecké výpovědi jmenovaného poškozeného, jíž tento učinil v hlavním líčení, přičemž jím vypovězené skutečnosti byly potvrzeny i kamerovými záznamy a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství.

Na poukazovaných kamerových záznamech byl obviněný zachycen poté, co po předchozím slovním konfliktu s poškozeným P. K. jakožto řidičem autobusu veřejné hromadné dopravy začal uvolňovat ventil u pneumatiky kola odstaveného autobusu, čímž mohl ohrozit bezpečnost veřejné přepravy a poškodit zařízení sloužící k jeho provozu. Jelikož byl při této činnosti spatřen jmenovaným poškozeným a nereagoval na výzvu k jejímu ukončení, pokusil se jej poškozený od kola autobusu, a to nikterak nepřiměřenou silou, odstrčit.

Následně se s ohledem na hrozbu útoku ze strany obviněného dal jmenovaný poškozený na útěk, na což reagoval dovolatel tím, že se za ním razantně a agresivně rozběhl a po přiblížení se k němu inicioval útok kopem, jehož zásah nebyl z kamerového záznamu zřejmý. Další úder vedený ze strany obviněného (např. rukou) sice není z kamerového záznamu přímo patrný, avšak tato skutečnost nevylučuje, že by obviněný poškozeného P. K. tímto způsobem zasáhl, jelikož záznam nezachycuje celou situaci stoprocentně přehledně a výhled kamer umístěných v autobuse byl částečně blokován jeho karoserií.

Ze záznamu je ovšem zřejmé, že poté co obviněný dohnal poškozeného, se tento bezprostředně začal otáčet kolem své osy a poté se zhroutil na lampu veřejného osvětlení. Obviněný jej pak sice dohnal až k této lampě, avšak neprojevil jakýkoliv zájem o jeho zdravotní stav, vrátil se ke kolu autobusu, aby dokončil odmontování čepičky jeho ventilu a z daného místa následně spěšně odjel. Z kamerového záznamu se tedy podává to, že obviněný inicioval vůči poškozenému P. K. zcela nepřiměřený útok vysoké intenzity formou kopu.

Tímto obviněný mířil na jmenovaného poškozeného navzdory skutečnosti, že nad ním měl zcela zjevně značnou fyzickou převahu s ohledem na svou fyzickou konstituci a tento poškozený jakožto starší muž prchající před obviněným nepředstavoval pro něho žádnou faktickou hrozbu. Zároveň je z tohoto záznamu zřejmé, že obviněný v útoku neustal poté, co jmenovaného poškozeného minul svým kopem, ale povedlo se mu poškozeného dohnat a zcela zřejmě i zasáhnout, jak vypověděl sám poškozený, který sice nedokázal zcela jistě říci, jak jej obviněný zasáhl, jelikož se po něm ohlédl pouze na počátku svého útěku a dále již k němu byl otočen zády, nicméně se domnívá, že tak učinil úderem pěstí.

Poškozený Pavel Krois zároveň vyloučil, že by sám svévolně upadl na rovné zemi bez přičinění obviněného.

Skutečnost, že zranění mohlo být způsobeno úderem obviněného, který byl veden pěstí s vysokou intenzitou, pak potvrdil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, ačkoli podle jeho závěrů nebyla v obecné rovině vyloučena možnost i jiného mechanismy vzniku zjištěného zranění poškozeného.

28. Na uvedeném pak ničeho nemění ani skutečnost, že poškozený P. K. po úderu obviněného vedeného z pravé strany nebyl odhozen na autobus nacházející se na jeho levé straně, jelikož v okamžiku zasazení tohoto úderu byl jmenovaný poškozený v běhu a nelze považovat za nikterak „fyzikálně nemožné“, že impulz síly, kterou obviněný zapůsobil na jeho tělo nacházející se v daném okamžiku v běhu, nevedl ke změně trajektorie jeho pohybu, ale pouze k jeho rotaci a pádu na lampu veřejného osvětlení. Naopak se jeví jako nepravděpodobné, že by jej v běhu obviněný dokázal jediným úderem pěstí „nabrat“ takovým způsobem, kterým by odmrštil tělo poškozeného a zcela změnil jeho trajektorii.

29. Pokud obviněný výpověď poškozeného P. K. učiněnou před soudy nižších stupňů ve svém dovolání označil za nepravdivou a poukázal přitom na možnost, že tento svědek jednoduše upadl bez jeho jakéhokoli přičinění, pak k danému nelze než ve shodě s odvolacím soudem zopakovat, že tvrzení o tom, že si poškozený fakticky způsobil svá zranění sám svou neobratností bylo zejména výše uvedenými důkazy prokazatelně vyvráceno. S ohledem na výše označené důkazy a jejich obsah se proto jeví zcela zjevně nemožným, že by si poškozený skutečnost, že jej obviněný udeřil, zcela vymyslel a zranění si přivodil bez jeho přičinění. Nadto je na místě rovněž zdůraznit, že ačkoli lze za rozhodné označit především výše uvedené důkazy, z četných dalších důkazů, a to zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, rozsudku a trestního příkazu vydaných v předchozích trestních řízeních vedených proti obviněnému, usnesení Úřadu městské části Praha 4 a sdělení České boxerské asociace rovněž vyplynulo nejen to, že má obviněný k vedení úderů s vysokou mírou intenzity patřičný trénink, ale i to, že má sklony k agresivitě, v důsledku čehož řeší i jinak bagatelní konfliktní situace fyzickým násilím.

30. Nejvyšší soud pak stejně jako soudy nižších stupňů nemohl nikterak přisvědčit ani snaze obviněného bagatelizovat v jím podaném dovolání jeho jednání popsané pod bodem II. tvrzením, že poškozený I. I. doznal, že dne 29. 11. 2024 inicioval jejich fyzický konflikt. Z výpovědi jmenovaného poškozeného totiž nikterak nevyplynulo, že by proti obviněnému užil fyzické násilí, či se zachoval způsobem, který by v obviněném mohl vyvolat obavy z hrozícího útoku. Tvrzení obviněného v tomto směru je tak nutno označit za naprostou dezinterpretaci výpovědi jmenovaného poškozeného.

Poškozený I. I. totiž k jednání popsanému pod bodem II. vypověděl zejména to, že z motorového vozidla řízeného jeho manželkou vystoupil poté, co si tato žena a obviněný (jedoucí na koloběžce) vzájemně nadávali s ohledem na jejich těsné minutí se v jednosměrné ulici, a on sám spatřil obviněného přicházet k dotčenému vozidlu, pročež s ním chtěl celou situaci vyřešit verbálně, a proto mu vyšel vstříc. Jelikož se obviněný následně vydal agresivním způsobem až k němu, poškozený předpažil ruce v obranném pohybu a zřejmě se jej s ohledem na jeho rychlé přiblížení i dotkl, nicméně sám na něj neměl v úmyslu zaútočit.

Přesto se obviněný rozhodl na poškozeného zaútočit s vysokou intenzitou údery směřovanými do oblasti hlavy a krku, a tím mu způsobit závažná zranění, v důsledku čehož poškozený upadl obličejem k zemi na asfaltový povrch vozovky. Obviněný mu poté neposkytl žádnou pomoc, o jeho zdravotní stav se nikterak nezajímal a z místa činu odjel. Výpověď jmenovaného poškozeného pak byla podpořena jednak výpovědí svědkyně A. I., která popsala, že to byl právě obviněný, který přistoupil k poškozenému a celá situace se odehrála natolik rychle, že ani nepostřehla žádný konkrétní úder ani to, kdo se koho dotkl první předtím, než se její manžel (tj. poškozený) sesunul k zemi, jakož i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, z něhož vyplynulo, že obviněný na poškozeného zaútočil opakovanými údery velké intenzity.

31. Za této situace zůstal popis skutkového děje ze strany obviněného po ověření jeho výpovědi vnitřně rozporný a celkové nepřesvědčivý, když situaci popsal tak, že poté, co poškozený vystoupil z vozidla, vyšel mu vstříc a následně pozvedl ruce, sám celou věc vnímal tak, že poškozený zřejmě chce vzniklou situaci řešit fyzickým konfliktem, pročež se jej sám rozhodl v sebeobraně zneškodnit. Obviněný ovšem neuvedl a věrohodně neodůvodnil žádnou skutečnost, která by odůvodňovala jeho obavu z bezprostředně hrozícího útoku, např. že by mu poškozený verbálně vyhrožoval fyzickým napadením, či již započal útok na něho, útok naznačil či dal jiným způsobem najevo, že by obviněného napadl i za situace, pokud by se tento rozhodl v interakci s ním nepokračovat.

Zároveň soud prvního stupně neopomenul zohlednit, že jak bylo zjištěno z kamerových záznamů k jednání popsanému pod bodem I., obviněný takřka identickým způsobem pouhých jedenáct dnů předtím v rámci tohoto jednání okamžitě zareagoval na konfliktní situaci fyzickým útokem. Současně vzal obvodní soud v potaz i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, podle nichž je obecná věrohodnost obžalovaného snížená, v jeho osobnost převládají rysy nezdrženlivosti, agresivity, citové a sociální maladaptace a obviněný má problémy s kontrolou svého chování.

Nelze tedy shledat žádných zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními v důsledku toho, že oba soudy nižších stupňů označily výpověď jmenovaného poškozeného za věrohodnou a souladnou zejména s výpovědí svědkyně A. I. a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Na uvedeném pak ničeho nemůže změnit ani tvrzení obviněného ohledně skutečnosti, že se výpověď jmenovaného poškozeného z hlavního líčení odchýlila od jeho výpovědí z přípravného řízení, jelikož otázka toho, zda první začala urážet obviněného jeho manželka či obviněný ji, a to pouze obecnými vulgarismy a nikoli nadávkami, kteréžto nezahrnovaly výhružky ublížením na zdraví, není nikterak podstatná pro učinění závěru o tom, zda jmenovaný poškozený vystoupil z vozidla za účelem fyzického útoku na obviněného.

32. Pokud pak obviněný ve svém podání namítl, že odkaz soudů nižších stupňů na jeho předchozí odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 3 T 26/2021, prokazuje, že soudy nižších stupňů vykládaly provedené důkazy v jeho neprospěch a předjímaly výsledek řízení na základě negativního hodnocení jeho osoby, přičemž v tomto kontextu zdůraznil časový odstup od tohoto předchozího odsouzení a svoji snahu vést řádný život, pak se i v tomto rozsahu jedná o námitku, jíž nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. K danému je nadto nutno podotknout, že odkaz na výše citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 učinily soudy nižších stupňů zejména v rámci hmotněprávního posouzení obou jednání obviněného, jelikož toto předchozí odsouzení bylo rozhodným skutkovým zjištěním opodstatňujícím závěr o naplnění zákonného znaku „opětovnosti“ jednání obviněného, a tedy naplnění formálního znaku přečinu výtržnictví v kvalifikované skutkové podstatě. Pokud tedy soudy nižších stupňů poukázaly na předchozí odsouzení obviněného za přečin výtržnictví, učinily tak správně, jelikož v opačném případě by při nezohlednění této skutečnosti nerespektovaly nejen formální pojetí trestného činu, ale ani rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 58/2011 Sb. rozh.

tr., ze kterého mj. vyplývá, že „K naplnění zákonného znaku spočívajícího v tom, že pachatel spáchal čin „opětovně“, postačí jakýkoliv případ opakování téhož trestného činu týmž pachatelem, přičemž není významné, zda se jednalo jen o nedokonaný trestný čin. Nevyžaduje se, aby pachatel byl za takový čin již dříve pravomocně odsouzen či potrestán, a není významné, zda ohledně takového odsouzení již platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by odsouzen nebyl. Rozhodná není ani délka doby, která uplynula od spáchání dřívějšího takového činu, případně délka doby, jež uplynula od předchozího odsouzení za něj.

Proto při posuzování otázky, zda pachatel naplnil znak kvalifikované skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy že spáchal takový čin opětovně, není důležitá okolnost, že od spáchání dřívějšího trestného činu výtržnictví uplynula značně dlouhá doba. K takové okolnosti je však třeba přihlížet při stanovení druhu a výměry trestu.“ Výše poukazované předchozí odsouzení obviněného bylo dále zohledněno pouze v úvahách soudů nižších stupňů o výměře trestu a pokud soud prvního stupně předchozí odsouzení obviněného jen zcela okrajově zmínil rovněž při hodnocení zbylých důkazů provedených v dané věci s ohledem na to, že obviněný se opakovaně dopouští násilných útoků v konfliktních situacích, pak tuto skutečnost zmínil toliko z podpůrného hlediska v kontextu závěrů psychologického šetření obviněného a skutkových zjištění učiněných v této věci.

Obvodní soud tedy nikterak nepoukazoval na předchozí odsouzení obviněného v rozsudcích starších dat jako na podstatné usvědčující důkazy, jež by se podílely na formování skutkového stavu z hlediska naplnění základních znaků skutkové podstaty jemu přisouzených trestných ,činů.

33. Za dané situace lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že soud prvního stupně posuzoval věrohodnost provedených důkazů, včetně svědecké výpovědi poškozených P. K. a I. I., důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v nyní posuzované věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry obvodního soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněným v rámci jeho mimořádného opravného prostředku či jím plošně učiněné odmítnutí většiny skutkových zjištění jakožto nepodložených přitom nemají procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil i soud odvolací, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

34. K právním námitkám obviněného Nejvyšší soud opětovně zdůrazňuje, že ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podkladem pro posouzení správnosti právních otázek skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.]. Nejvyšší soud se v rámci formování svých právních závěrů opírá toliko o skutečnosti, jak byly soudy nižších stupňů zjištěny a jsou zaneseny ve výroku rozhodnutí. Proto ani důvodem dovolání ve smyslu tohoto důvodu nemůže být samotné nesprávné skutkové

zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění, která jsou vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a jsou blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 369)].

35. Výše uvedené je třeba zdůraznit zejména ohledně argumentace obviněného, v níž tento namítá, že nesprávné závěry soudů nižších stupňů ohledně toho, zda si v rámci jednání popsaného pod bodem I. poškozený K. zranění nezpůsobil sám svým pádem na lampu veřejného osvětlení, vedly v nesprávnému hmotněprávnímu posouzení dotčeného skutku. Obviněný totiž v této námitce – a to opětovně – vznáší primárně argumentaci, jíž neguje rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, na jejichž základě byl obvodním soudem ustálen skutkový stav, který zcela potvrdil i soud odvolací. Nejvyšší soud tedy na tomto místě odkazuje na výše uvedené vypořádání skutkových námitek obviněného a znovu zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů zjevně postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., když zjistily skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Namítá-li tedy obviněný, že poškozenému neměl v úmyslu ublížit, nezasáhl jej kopem nohou a ani jej jinak neudeřil, přičemž tento pouze zakopl v běhu a způsobil si svá zranění pádem na lampu veřejného osvětlení, pročež mezi jednáním obviněného a následkem v podobě újmy na zdraví poškozeného není příčinná souvislost, nelze podle dovolacího soudu tyto jeho námitky považovat ve vztahu k žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů za jakkoli relevantní. Obviněný totiž těmito námitkami ve skutečnosti brojí proti nedostatkům v procesu dokazování a skutkovému základu výroku o vině a nikoli vůči právnímu hodnocení posuzované trestné činnosti. Hmotněprávní námitky obviněného tak neodvíjí od soudy zjištěného skutkového stavu, ale od jím předestřené (vlastní) varianty skutkového děje, v důsledku čehož tyto námitky nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů.

36. Obviněný dále namítl, že v projednávané věci v případě jednání popsaného pod bodem II. neměl v úmyslu způsobit poškozenému I. I. závažnou újmu na zdraví a jednal pouze tak, že odvracel hrozící útok tohoto poškozeného, při němž nepřekročil meze nutné obrany. Přitom i v rámci této námitky může Nejvyšší soud výhrady obviněného týkající se vadnosti právního posouzení hodnotit jen podle toho, jak jsou skutková zjištění ve výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedena, a nikoliv podle toho, co v rozporu s nimi tvrdí sám obviněný.

37. V souvislosti s dovolací argumentací obviněného Nejvyšší soud předně připomíná, že podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Čin bránící se osoby při dodržení podmínek a mezí nutné obrany není trestným činem, přičemž jde o závěr právní, byť založený na skutkovém základě po provedeném a náležitě zhodnoceném dokazování (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 57/1998 Sb. rozh. tr.).

38. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Jelikož obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájmu, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájmu či zájmů útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok.

Obecně tak lze konstatovat, že nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákoníkem ze strany veřejné moci (nahrazuje vlastně zásah veřejných orgánů – srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1392/2014). Účelem nutné obrany je dát možnost fyzickým i právnickým osobám k ochraně zájmů vlastních, zájmů jiných osob, zájmů státu a společnosti, neboť na místě páchání útoku není často možné zajistit včasný zásah veřejných orgánů.

Přitom je třeba vycházet ze zásady, že riziko vyvolané útokem by měl nést útočník, a nikoli obránce (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 660, 661). Základním předpokladem nutné obrany je tedy existence určitého útoku na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a proto se její důvodnost odvíjí od okamžiku, kdy útok začal přímo hrozit. Není-li žádný takový hrozící útok, pak se o nutnou obranu nemůže vůbec jednat.

39. Útokem se přitom rozumí jednání člověka, a to zpravidla konání, které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a nebezpečné určitou měrou pro společnost (nikoli zcela nepatrnou). Zpravidla má útok znaky trestného činu, ale nemusí tomu tak nutně být, neboť útokem jsou i činy, které vůbec znaky trestných činů nemají (např. slabší útoky proti fyzické integritě člověka, které nemají za následek ublížení na zdraví). Útok musí bezprostředně hrozit, přímo se realizovat nebo trvat. V této souvislosti je namístě zdůraznit, že při posuzování hranic počátku přímo hrozícího a ukončení trvajícího útoku je třeba vycházet z následujících obecných úvah, nicméně vždy je třeba přihlížet i k rozhodným konkrétním okolnostem daného případu. Přímo hrozícím útokem je jednání, z něhož vyplývá, že lze důvodně očekávat, že k útoku určitě bezprostředně a bez prodlení dojde, ale ještě nebyl zahájen. Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou (výslovnou nebo i konkludentní), přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba může, ale nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Za rozhodující počáteční časovou hranici provádění útoku je tedy nutno považovat okamžik, kdy se z hrozícího útoku stane přímo hrozící útok. Z toho vyplývá, že není třeba čekat, až útočník udeří první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí vycházet pouze od útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 663, 664).

40. Neexistuje-li takový útok, pak nelze o nutné obraně z žádných hledisek uvažovat, protože je to právě přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákoníkem, jenž je důvodem vylučujícím protiprávnost (nedovolenost) činu i jeho společenskou škodlivost, neboť při jednání v nutné obraně jde naopak o ochranu společenských hodnot, byť projevujících se v konkrétním případě i v individuálních zájmech, poněvadž ochrana života, zdraví, ale i majetku jednotlivce je nepochybně v zájmu celé společnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Privilegující podmínky nutné obrany vyplývají z toho, že nutná obrana postihuje útočníka (je proti němu namířena), tedy toho, kdo nebezpečí úmyslně vyvolal (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 661).

41. Nejvyšší soud po vymezení těchto obecných hledisek vztahujících se k podmínkám, za kterých může být o nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku uvažováno, plně v souladu se závěry soudů nižších stupňů shledal, že v posuzované trestní věci bylo výsledky provedeného dokazování zjištěno, že od poškozeného I. I. žádný aktuální fyzický útok proti tělesné integritě obviněného nebyl podniknut a ani fakticky nehrozil, neboť nešlo ani o jeho případný náznak. Poškozený na obviněného fyzicky neútočil, nevyhrožoval mu útokem ani takový útok nenaznačil.

Obviněným tvrzené poznatky ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů neplynou, a proto z jeho strany o nutnou obranu nešlo, jak správně vysvětlil v bodech 97. a 99. odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně a v bodě 19. odůvodnění svého usnesení odvolací soud. Jmenovaný poškozený se sice po vystoupení z vozidla přemístil k jeho zadní části směrem k obviněnému, avšak byl to právě obviněný, kdo sám aktivně přistoupil do jeho bezprostřední blízkosti, ačkoli to nebylo k verbálnímu vyřešení konfliktní situace vzniklé po průjezdu obviněného na koloběžce jednosměrnou ulicí v blízkosti motorového vozidla řízeného manželkou poškozeného A.

I. třeba. Bylo-li prokázáno, že obviněný sám takto zapříčinil vygradování situace, jelikož donutil poškozeného svým přistoupením k jeho osobě vzpažit ruce v obranném postoji, načež bezprostředně bez snahy jakkoli se případnému konfliktu vyhnout na poškozeného zaútočil nejméně dvěma údery pěstí vedenými do oblasti obličeje a krku, nejednalo se z jeho strany o jednání, jímž by odvracel bezprostředně hrozící, pročež jeho jednání v žádném směru nemohlo naplnil zákonné podmínky nutné obrany ve smyslu § 29 tr.

zákoníku.

42. Z uvedených důvodů není možné přisvědčit obviněnému, že by pouze pozvednutí rukou jakožto defenzivní projev i s případným odstrčením obviněného mohlo již naplňovat pojem hrozícího útoku ve smyslu § 29 tr. zákoníku, protože takový názor nekoresponduje s tím, co se za hrozící nebo trvající útok podle tohoto ustanovení považuje pro to, aby se mohlo jednat o nutnou obranu. Nemůže jít o přímo hrozící útok, jestliže se pachatel po konfliktu v dopravě, při němž nevznikla žádná škoda ani ublížení na zdraví, přemístil do bezprostřední blízkosti poškozeného a následně jej fyzicky napadl jako první. Přitom není důležité, že měl pocit, že o fyzické řešení konfliktu má zájem i poškozený, když se svou manželkou neopustil dané místo, vystoupil z vozidla, v němž se nacházel a přesunul se k jeho zadní straně blíže k obviněnému. Stejně tak se nemůže jednat o nutnou obranu v důsledku tvrzení obviněného o tom, že měl pocit, že na něj předtím manželka poškozeného A. I. vozidlem najížděla. Bez ohledu na to, že se jedná o ničím nepodložený subjektivní pocit, z něhož nevyplývá, že by tak měla činit úmyslně a proč, nelze z tohoto dovozovat úmysl poškozeného I. I. zaútočit na obviněného a jednání obviněného směřující proti jmenovanému poškozenému nelze považovat za obranu proti údajnému již ukončenému útoku třetí osoby (např. manželky poškozeného). Ze všech těchto důvodů je třeba k námitkám obviněného zdůraznit, že pouze setrvání na místě v konfliktní situaci spojené s obrannými projevy, není možné považovat za hrozící útok ze strany poškozeného I. I. ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku.

43. Rovněž je třeba pro úplnost zmínit, že nešlo ani o tzv. zdánlivou (tzv. putativní) nutnou obranu, o niž jde tehdy, jestliže se pachatel omylem domnívá, že jsou fakticky splněny podmínky nutné obrany, tedy přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, proti kterému je nutná obrana potřebnou, avšak ve skutečnosti tyto podmínky pro použití nutné obrany neexistují (např. domnělý útok provedený kamarádem ze žertu). Pachatel (domnělý „obránce“) tedy pojímá při putativní obraně mylně situaci tak, jako by pro něj odůvodňovala právo nutné obrany. Domnělý útok tu existuje jen v mylné představě jednající osoby. Tento případ, jestliže nebyly překročeny meze této domnělé nutné obrany, je třeba posoudit podle zásad o skutkovém omylu ve smyslu § 18 tr. zákoníku, který vylučuje odpovědnost za úmyslný trestný čin (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 10/1980 Sb. rozh. tr.).

44. O putativní obranu ze strany obviněného v daném případě nemohlo jít právě s ohledem na to, že v situaci, kdy o žádný skutečně hrozící útok nešlo, a poškozený se choval způsobem, který soudy zjistily a popsaly, nemohlo dojít u obviněného k mylné představě o tom, že jej chce poškozený napadnout. Naopak bylo zjištěno, že poškozený se chtěl pouze verbálně zastat své manželky a neprojevoval takovou slovní či jinou agresivitu, z níž by obviněný mohl mylně dovozovat přímo hrozící útok. Bylo prokázáno, že obviněný na poškozeného zaútočil proto, že sám byl ve špatném psychickém rozpoložení, neboť se subjektivně cítil ohrožen při jízdě na koloběžce manželkou poškozeného řídící motorové vozidlo a tato na něj zatroubila. Jak přitom vyšlo najevo z výše rekapitulovaných důkazů, obviněný má při svých sklonech k agresivitě tendenci řešit konflikty fyzickým násilím, tedy způsobem, v němž si je vědom své fyzické převahy.

45. Pokud tedy jednání obviněného popsané pod bodem II. nevykazuje zákonné znaky nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku jako okolnosti vylučující protiprávnost, shledal Nejvyšší soud námitku obviněného v tomto směru nedůvodnou. Jelikož dovolatel již žádnou jinou námitku ve vztahu k hmotněprávnímu posouzení jednání popsaného pod bodem II. neodůvodnil svoji údajnou snahu odvrátit bezprostředně hrozící útok poškozeného I. I., lze pro doplnění konstatovat, že soudy nižších stupňů bylo důvodně shledáno, že daným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty jemu za vinu kladeného zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

46. Jde-li o námitky dovolatele stran nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, pak tyto obviněný opřel pouze o své tvrzení, že se nedopustil žádného trestného činu. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře již dříve mnohokrát uvedl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit toliko v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen za podmínek, kdy byl obviněnému uložen trest takového druhu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 tr. ř.

47. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí, je ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. možno považovat – jde-li o výrok o trestu – toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

48. Je třeba připustit, že uvedené zásady neplatí bezvýjimečně, neboť pokud by bylo zjištěno, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, implikovalo by to zásah Nejvyššího soudu v dané věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.

49. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele – obecně ústavním pořádkem předvídaný – je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, stejně jako za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

50. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestu obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a v této souvislosti zohledňuje případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu porušily (či mohly porušit) některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, je-li rozhodnutí o trestu v důsledku absence odůvodnění nepřezkoumatelné, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je-li založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním či zjištěném nezákonným způsobem anebo zjištěném nedostatečně v důsledku existence tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).

51. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná a obviněný ve svém dovolání ničeho takového ani netvrdí, jelikož v tomto směru nevznesl jakoukoli argumentaci, v níž by poukázal na údajná pochybení obvodního soudu v úvahách o výměře trestu. Svoji námitku nepřiměřenosti uloženého trestu totiž fakticky opřel pouze o odmítnutí skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, na základě čehož odmítl i samotné spáchání trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Obviněný tedy v jím podaném dovolání nikterak nerozporuje, že Obvodní soud pro Prahu 8 při svých úvahách o druhu a výměře trestu akceptoval ve smyslu § 38 a § 39 tr.

zákoníku všechny okolnosti důležité pro odůvodnění ukládaného trestu ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Soud prvního stupně přitom podle zjištění Nejvyššího soudu přihlédl v souladu se svými povinnostmi zejména k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného, jakož i k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnostem jeho nápravy, stejně jako k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro jeho budoucí život. V tomto ohledu v bodech 108.

až 113. odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že obviněnému svědčí jako polehčující okolnost to, že se omluvil poškozenému I. I., který omluvu přijal. Zároveň ovšem shledal řadu přitěžujících okolností založených tím, že obviněný v rozmezí pouhých jedenácti dnů spáchal čtyři trestné činy, v jejichž rámci způsobil z malicherných důvodů zranění poškozeným, přičemž se po svých intenzivních útocích nikterak nezajímal o jejich zdravotní stav a bezprostředně poté opustil místo činu. Nadto se předmětných trestných činů dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7.

10. 2021, sp. zn. 3 T 26/2021. Městský soud v Praze v bodech 23. až 26. odůvodnění svého usnesení následně v rámci vypořádání odvolacích námitek obviněného odkázal na závěry obvodního soudu, kteréžto zrekapituloval a jakožto správné aproboval.

52. V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud připomíná, že za spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku lze pachateli uložit trest odnětí svobody v zákonném rozpětí od tří do deseti let. Pokud Obvodní soud pro Prahu 8 po zvážení všech zákonných kritérií obviněnému uložil trest odnětí svobody ve spodní polovině zákonné trestní sazby, konkrétně ve výměře pěti let, nelze takový trest za žádných okolností označit za trest nezákonný, nepřiměřeně přísný, exemplární či dokonce za excesivní, neboť soudy nižších stupňů vyměřily obviněnému trest odnětí svobody po důsledném zvážení všech relevantních skutečností. Za tohoto stavu nebyla při ukládání trestů porušena žádná procesní zásada, zvláště ne obviněným namítaná zásada proporcionality trestní represe. Znovu je přitom třeba zdůraznit, že zcela obecně formulovaná námitka obviněného směřující proti nepřiměřenosti trestu odůvodněná prostou deklarací odmítnutí viny není v rámci dovolacího řízení podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. 1 tr. ř., pročež ji byl Nejvyšší soud nucen kategoricky odmítnout.

53. Jde-li o námitku obviněného namířenou proti výroku o náhradě škody, která byla odůvodněna rovněž pouze obecným odmítnutím viny za spáchání jemu přisouzených trestných činů, pak ani tu nelze podřadit pod žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Za tohoto stavu jí tak Nejvyšší soud nemohl přiznat žádnou relevanci, přičemž vzhledem k formulaci této námitky považuje v tomto ohledu za dostatečné odkázat na výše obsažené vypořádání zbylých skutkových a hmotněprávních námitek obviněného.

54. V neposlední řadě obviněný v rámci svého dovolání uplatnil též dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., přičemž z obsahu jím podaného dovolání vyplývá, že tak učinil v jeho druhé alternativě, čímž poukázal na zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku odvolacím soudem, přestože v předchozím řízení byly – podle jeho názoru – dány důvody dovolání popsané v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla skutečně zjištěna existence vytýkaných vad, které by zatěžovaly trestní řízení již před soudem prvního stupně. Jak bylo podrobně rozvedeno shora, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 však takovými vadami zatížen není, a proto nemohl být naplněn ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

VI. Závěr

55. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatele je třeba opětovně zdůraznit, že obviněný P. S. veškeré své dovolací námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

56. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Současně byly projednávané skutky obviněného správně právně kvalifikovány, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněny.

57. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu dovoláním napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 67 To 163/2025, jakožto i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného P. S. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. ř., ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněného z výše rozvedených důvodů shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 10. 2025 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu