20 Cdo 3087/2021-291
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci oprávněné M. P., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Milanem Dančikem, advokátem se sídlem v Praze 8, Pernerova 293/11, proti povinnému V. W., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Davidem Šmídem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Olšanská 2643/1a, za účasti bývalé manželky povinného A. W., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Ulrychem, advokátem se sídlem v Praze 7, Letohradská 755/50, pro 1 700 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 148 EXE 2088/2019, 148 EXE 2091/2019, o návrhu bývalé manželky povinného na částečné zastavení exekuce, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2021, č. j. 14 Co 35/2021- 258, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 20. 11. 2020, č. j. 148 EXE 2088/2019-202, 148 EXE 2091/2019-71, kterým Obvodní soud pro Prahu 7 zastavil exekuci vedenou u něj pod sp. zn. 148 EXE 2088/2019 a pod sp. zn. 148 EXE 2091/2019. Uzavřel, že soud prvního stupně postupoval správně, jestliže exekuci zastavil podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. na základě zjištění, že k zápůjčkám uvedeným v notářském zápise nedošlo a oprávněná nemá za povinným tvrzenou pohledávku ve výši 1 700 000 Kč.
2. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který ani po doplnění dokazování v odvolacím řízení nedoznal žádných změn. Exekuce je vedena pro vymožení pohledávky oprávněné ve výši 1 700 000 Kč spolu s příslušenstvím, která měla vzniknout na základě sedmi postupně uzavřených smluv o zápůjčce se smluvním úrokem ve výši 17 % ročně a úrokem z prodlení ve výši 20 % ročně (ze dne 5. 1. 2015, 23. 4. 2015, 30. 6. 2015, 4. 11. 2015, 18. 2. 2016, 25. 5. 2016 a 12. 12. 2016) s tím, že takto vzniklý závazek byl následně povinným písemně uznán prostřednictvím notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 12.
7. 2019, č. j. N 351/2019, NZ 345/2019 (č. l. 6 spisu obvodního soudu), jenž je v souzené věci exekučním titulem. Bývalá manželka povinného (dále též „navrhovatelka“) se podáním ze dne 14. 10. 2019 domáhá částečného zastavení exekuce v rozsahu exekučního příkazu ze dne 5. 9. 2019, č. j. 218 EX 115/2019-12, kterým soudní exekutor na základě uvedeného exekučního titulu rozhodl o provedení exekuce prodejem bytové jednotky v XY (podrobně označené v usnesení soudu prvního stupně) ve společném jmění povinného a navrhovatelky s odhadní cenou ke dni 25.
9. 2019 ve výši 7 995 000 Kč. Navrhovatelce existence údajných dluhů nebyla známa dříve než v červenci 2019; oprávněnou tvrzené doručení výzvy k zaplacení 1 700 000 Kč v zásilce převzaté navrhovatelkou dne 23. 1. 2019 nebylo v řízení prokázáno. Oprávněná nedisponovala v roce 2015 a 2016 celkovou částkou 1 700 000 Kč, kterou povinnému měla údajně zapůjčit, když v období května 2016 disponovala z výběru ze svých účtů pouze částkou cca 360 000 Kč, nikoliv však u výslechu uváděnou částkou 450 000 Kč, ani žádným relevantním důkazem neprokázala tvrzenou existenci hotovosti 250 000 Kč uložené doma, stejně tak ani zapůjčení částky 500 000 Kč od J.
P. (na otázky policejního komisaře výslovně uvedl, že on jí peníze pro zápůjčky povinnému nepůjčil) a o pravdivosti svědectví svědkyně H. N., že oprávněné zapůjčila dvakrát 250 000 Kč za účelem zápůjčky povinnému měl soud velké pochybnosti, a to zejména s ohledem na její příjmy. Soud přihlížel i k tomu, že oprávněná toliko pobírala invalidní důchod, zaměstnaná nebyla a k přímému dotazu soudu nedokázala uvést žádný uvěřitelný zdroj příjmů. Pro závěr, že k předmětným zápůjčkám nedošlo, svědčí i další skutečnosti, zejména (pro obsáhlost zjištění nelze uvést vše), že povinný v průběhu celého opatrovnického řízení (tj. od 29.
11. 2017 do 4. 12. 2018) a zvláště při svém výslechu vůbec neuvedl, že by jakýkoliv (natož tak vysoký) závazek vůči oprávněné měl a dále, že oprávněná začala počínaje dnem 11. 10. 2017 zasílat povinnému pravidelně vysoké částky (18 dílčích plateb ve výši cca 100 000 až 230 000 Kč) v úhrnu činící 2 201 000 Kč za situace, kdy povinný jí měl dle předkládaných smluv o zápůjčce vrátit předmětnou částku 1 700 000 Kč s vysokým příslušenstvím (17 %) a po 31. 12. 2018 ještě s úrokem z prodlení ve výši 20 %, přičemž oprávněná zaměstnaná nebyla a toliko pobírala invalidní důchod.
3. Při právním posouzení věci odvolací soud vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, především z jeho rozsudku ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000. Připomněl, že vymáhání plnění, na něž nemá oprávněný nárok a které by byl povinen po jeho přijetí z důvodu bezdůvodného obohacení povinnému vrátit, nelze považovat za přípustné. Nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí (exekuci), ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) postupem podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř., a to i bez návrhu (§ 269 odst. 1 o. s. ř.). I když povinný v notářském zápisu uznal dluh co do důvodu a výše ve smyslu § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), takové uznání jedním z manželů by mohlo zavazovat oba manžele pouze, šlo-li by o jejich společný dluh a jestliže, zejména s ohledem na výši dluhu, by takový úkon bylo možno považovat za běžnou záležitost [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 25. 8. 1981, sp. zn. 3 Cz 60/81, (uveřejněné pod č. 47/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní); jeho závěry se uplatní i v poměrech právní úpravy podle o.
z.]. S poukazem na § 710 a § 714 o. z. dovodil, že v projednávané věci nejde o společný dluh obou manželů, neboť jej převzal povinný bez souhlasu navrhovatelky a nejednalo se o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny. Smlouvy o zápůjčkách nebyly běžnou záležitostí, v níž by mohl jednat manžel samostatně bez souhlasu druhého manžela, navrhovatelka projevila nesouhlas vůči věřiteli a namítala neplatnost jednání povinného, jestliže tvrdila, že zápůjčky byly jen fiktivní s cílem vyvést prostředky ze společného jmění manželů.
Účinky uznání se tak vztahují pouze na povinného, uznání tedy není účinné vůči navrhovatelce. Odvolací námitky o přesunu důkazního břemene v důsledku uznání dluhu neshledal opodstatněnými. Za situace, kdy navrhovatelka tvrdí, že zápůjčky jsou pouhou fikcí s cílem zatížit zaniklé společné jmění manželů, a oprávněná ve skutečnosti povinnému částku 1 700 000 Kč nepředala, je na oprávněné, aby prokázala, že má na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, tj. že mezi ní a povinným byly uzavřeny smlouvy o zápůjčce a oprávněnou byly na základě těchto smluv předány finanční prostředky povinnému.
Soud prvního stupně proto správně poučil oprávněnou, aby tvrdila a prokázala uzavření smluv a na jejich základě předání finančních prostředků povinnému. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1561/2012, a usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3383/15, uvedl, že navrhovatelka může navrhnout pouze částečné zastavení exekuce ve vztahu k exekučnímu příkazu, kterým je postižen majetek v zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění manželů, což též učinila.
To však neznamená, že soud, zjistí-li v řízení o částečném zastavení exekuce, že jsou k tomu splněny zákonem stanovené předpoklady, nemůže zastavit exekuci zcela (§ 269 odst. 1 o. s. ř.).
4. Oprávněná napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje ve vyřešení právních otázek: 1) posouzení důkazního břemene, resp. nevyvození procesních důsledků z toho, že v důsledku uznání závazků povinným mělo být důkazní břemeno o neexistenci zápůjček přeneseno na bývalou manželku povinného (navrhovatelku) nikoliv na oprávněnou a 2) posouzení účinků uznání dluhu a posouzení důsledků vzniku společné odpovědnosti manželů za dluh, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; konkrétně dovolatelka odkázala především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 6073/2017, a usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 ICdo 21/2016, a dále na rozhodnutí téhož soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, a ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3696/2016. Odvolacímu soudu vytýká, že zcela pominul a při právním posouzení uznání dluhu nezohlednil, že povinný mohl s účinky jen pro sebe uznat celý dluh. V důsledku uznání závazků mělo být důkazní břemeno o neexistenci předmětných zápůjček přeneseno na navrhovatelku nikoliv na oprávněnou.
Nároku oprávněné svědčí vyvratitelná právní domněnka spočívající v písemném uznání dluhu povinným dle § 133 o. s. ř. Bylo pak na navrhovatelce, aby prokázala, že závazek povinného v uznaném rozsahu neexistuje (že nevznikl). Jak plyne z odkazované judikatury, pouhá, třeba i velmi závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Uvedla, že odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, byl jí odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 21/2016 „překonán“. Dále nesouhlasí s právním posouzením, že nejde o společný dluh obou manželů převzatý pouze povinným bez souhlasu jeho manželky (navrhovatelky). Má za to, že navrhovatelka se prokazatelně dozvěděla o existenci dluhu povinného, respektive jejích společných dluhů, nejpozději dne 23. 1. 2019, kdy převzala zásilku s výzvou k zaplacení dluhu ve výši 1 700 000 Kč, avšak nesouhlas navrhovatelky s jednáním povinného byl oprávněné jako věřitelce doručen až 15.
8. 2019, tedy nejednalo se o projev nesouhlasu bez zbytečného odkladu ve smyslu § 732 o. z. (k výkladu „bez zbytečného odkladu“ odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, a ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, usnesení téhož soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 113/2012, a nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05). Procesní obrana navrhovatelky založená na tvrzení, že zásilka neobsahovala výzvu k zaplacení dluhu, nemůže obstát proti předložené doručence, na které je zřetelně uveden kromě odesílatele i předmět doručované písemnosti.
Konečně odvolacímu soudu s poukazem na § 157 odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s § 169 odst. 4 o. s. ř.) vytýká vady odůvodnění napadeného usnesení, konkrétně uvedla jeho bod 52.
Odvolací soud se v odůvodnění nezabýval tvrzeními oprávněné uvedenými v jejím odvolání, řádně nevypořádal žádné její argumenty a naprosto nedostatečně se vypořádal s jí zmíněnou judikaturou. Napadené usnesení považuje za nepřezkoumatelné (k tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4075/2016, a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2746/19, sp. zn. I. ÚS 643/04, a sp. zn. II. ÚS 435/09) a zasahující do jejího práva na spravedlivý proces (k tomu odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 176/96, a sp. zn. I. ÚS 593/04). Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 710 písm. b) o. z. součástí společného jmění jsou dluhy převzaté za trvání manželství, ledaže je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.
7. Podle § 714 odst. 2 o. z. jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového jednání.
8. Podle § 732 věty první o. z. vznikl-li dluh jen jednoho z manželů proti vůli druhého manžela, který nesouhlas projevil vůči věřiteli bez zbytečného odkladu poté, co se o dluhu dozvěděl, může být společné jmění postiženo jen do výše, již by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno podle § 742.
9. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.
10. V souzené věci je exekučním titulem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, v němž jednak povinný a oprávněná prohlásili, že oprávněná zapůjčila povinnému dne 5. 1. 2015 částku 200 000 Kč, dne 23. 4. 2015 částku 250 000 Kč, dne 30. 6. 2015 částku 250 000 Kč, dne 4. 11. 2015 částku 250 000 Kč, dne 18. 2. 2016 částku 250 000 Kč, dne 25. 5. 2016 částku 250 000 Kč a dne 12. 12. 2016 částku 250 000 Kč, datum splatnosti dluhu bylo ujednáno dnem 31. 12. 2018, smluvní úrok byl ujednán ve výši 17 % ročně a úrok z prodlení 20 % ročně a dále povinný uznal dluh.
11. Notářský zápis je vykonatelný, splňuje-li všechny formální náležitosti, přičemž platí, že oprávněná osoba musí mít na plnění podle hmotného práva nárok. Nemá-li nárok, je dán důvod k zastavení exekuce.
12. V konstantní soudní judikatuře je též vysvětleno, že dohoda oprávněné a povinné osoby, obsažená v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti, nemá hmotněprávní povahu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. 20 Cdo 1232/2004); jde o jednu z náležitostí, kterou musí notářský zápis se svolením k vykonatelnosti obsahovat, aby byl z materiálního hlediska vykonatelný, avšak tato dohoda sama o sobě nemá za následek vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinností účastníků právního vztahu. I když je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti titulem pro nařízení exekuce, není rozhodnutím (nemá účinky, které zákon s rozhodnutím spojuje), a není sám o sobě samostatným zavazovacím důvodem a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době jeho sepsání. Skutečnost, že se osoba povinná zavázala poskytnout oprávněné osobě stanovené plnění a že dohoda o tom byla uvedena v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti, rovněž nepředstavuje překážku, která by bránila projednání sporu o stejné plnění před soudem.
13. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, odůvodnil dále závěr, že nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti [§ 274 písm. e) o. s. ř.] výkon rozhodnutí, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. podaného z uvedeného důvodu tedy soud musí posoudit, zda hmotněprávní úkon, jenž je podkladem pro notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, který je exekučním titulem, je či není neplatný (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3326/2007). Je-li účastníkem exekučního řízení i manžel povinného (§ 255 odst. 2 o. s. ř.), může návrh na zastavení exekuce podat také on, jak již konstatoval odvolací soud.
14. Jestliže soud dospěje k závěru, že hmotněprávní úkon, který je obsahem notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, je absolutně neplatný, je nutné exekuci zastavit v celém jejím rozsahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1851/2020).
15. Jak je uvedeno výše, podkladem pro uzavření notářského zápisu byly smlouvy o zápůjčce, které uzavřel za trvání manželství pouze povinný. Odvolací soud vzhledem k výši (celkové) zapůjčené částky přitom dovodil s odkazem na § 710 písm. b) a § 714 o. z., že se nejedná o dluh, jenž je součástí společného jmění manželů, nýbrž o výlučný dluh povinného. Aby se mohlo jednat o dluh společný, musela by navrhovatelka nejpozději při sjednávání zápůjček povinným s tímto závazkem vyjádřit souhlas (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1500/2019). Oprávněná v dovolání sice tento závěr zpochybňuje, z obsahu dovolání je však zřejmé, že směšuje výlučný dluh jednoho z manželů s možností uspokojit i tento výlučný dluh ze společného jmění manželů (§ 731 o. z.) a dále s povinností manžela, proti jehož vůli dluh vznikl, vyslovit nesouhlas s dluhem vůči věřiteli bez zbytečného odkladu (§ 732 o. z.), s dluhem, jež je součástí společného jmění manželů (§ 710 o. z.), a jenž tedy zavazuje oba manžele (bod IV. dovolání).
16. V rámci notářského zápisu povinný rovněž dluh uznal (§ 2053 o. z.). Uznáním dluhu se zakládá vyvratitelná právní domněnka, že v době uznání dluhu dluh v rozsahu uznání trvá. Důsledkem uznání dluhu je přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka, resp. z oprávněného na povinného (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003, ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, nebo ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 6073/2017, z nichž na některé odkázala i dovolatelka). Tyto závěry se bezezbytku vztahují na povinného.
17. Neuplatní se však ve vztahu k navrhovatelce. Uznání dluhu ji nezavazuje, protože dluh ve výši 1 700 000 Kč převzal jen povinný bez souhlasu navrhovatelky jakožto jeho tehdejší manželky, která o záměru povinného uzavřít předmětné smlouvy o zápůjčce a dohodu o uznání dluhu a jeho splácení (vtělenou ve shora označeném notářském zápise) předem nevěděla. Současně poté, co se o tomto právním jednání povinného dozvěděla, s ním vyjádřila nesouhlas, a to jak vůči povinnému, tak vůči oprávněné, ve smyslu § 710 písm. b) o. z. [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 25. 8. 1981, sp. zn. 3 Cz 60/81, (uveřejněné pod č. 47/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní); jeho závěry se uplatní i v poměrech právní úpravy podle o. z.].
18. Pokud oprávněná zmiňuje § 732 o. z. a povinnost druhého manžela projevit nesouhlas vůči věřiteli se vznikem dluhu bez zbytečného odkladu poté, co se o dluhu dozvěděl, dovolací soud připomíná, že toto ustanovení chrání manžela povinného v případě, že dluh vznikl proti jeho vůli, navrhovatelka však v tomto řízení prokazovala, že dluh vůbec podle hmotného práva nevznikl.
19. Dalšími námitkami oprávněná brojí proti správnosti skutkových zjištění, které však dovoláním zpochybnit nelze. Skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 a § 211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení.
20. Konečně vytýká-li dovolatelka, že se odvolací soud nevypořádal s veškerou jí předestíranou argumentací (tvrzeními, argumenty a judikaturou uvedenými v odvolání), lze dodat, že napadené rozhodnutí nevykazuje takové deficity, aby je bylo možno označit za nepřezkoumatelné – z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části [k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, (uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Okolnost, že dovolatelka je s to argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu ostatně nasvědčuje tomu, že jí poukazovaný nedostatek nemohl být závažnějším způsobem na újmu uplatnění jejích práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). K porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (namítanému v souvislosti s uvedenou vadou řízení) tudíž nedošlo.
21. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při řešení obou otázek od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nikterak neodchýlil.
22. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
23. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 3. 2022
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu