20 Cdo 3421/2017-219
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. Z., Č. L., zastoupené JUDr. Kamilou
Vítkovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Pátova č. 394/4, proti žalovaným
1) J. V., Č. L., a 2) P. V., Č. L., o vyloučení věcí z exekuce, vedené u
Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 12/2014, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2.
března 2017, č. j. 36 Co 278/2016-168, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 7. 6. 2016, č. j. 12 C 12/2014-141,
rozhodl, že z exekuce vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 EXE
4815/2013, se vylučují 1. srážky ze mzdy žalobkyně u plátce Nemocnice s
poliklinikou Česká Lípa, a. s., IČO 27283518, se sídlem Česká Lípa, Purkyňova
č. 1849, 2. jiná majetková práva žalobkyně, tj. členská práva a povinnosti v
družstvu s názvem Okresní stavební bytové družstvo, Barvířská č. 738, Česká
Lípa, IČO 00005622, a 3. peněžité částky, na které má, nebo bude mít, žalobkyně
nárok od H. H., na základě podnájemní smlouvy ze dne 11. 1. 2010 (výrok I.), že
žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni náklady řízení
ve výši 8 534 Kč (výrok II.), a že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a
nerozdílně České republice na náhradě nákladů řízení placených státem 4 719 Kč
na účet Okresního soudu v České Lípě. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 2. 3. 2017, č. j. 36 Co 278/2016-168, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I. bodu 1 potvrdil, ve výroku I. bod 3 jej změnil tak, že se
žaloba zamítá (výrok I.), a ve výroku I. bod 2 a ve výrocích II. a III. rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.). Žalobkyně jako dovolatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku I. v
té jeho části, v níž byl změněn výrok I. bod 3 rozsudku soudu prvního stupně
tak, že se žaloba zamítá, a dále zcela napadá výrok II. rozsudku odvolacího
soudu. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době -
vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době po 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.?), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání
a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud již dříve dovodil, že „zvláštním právním předpisem“, na jehož
základě má soud posoudit, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo
majetek manžela povinného postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který
byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem soudního
výkonu rozhodnutí (exekuce), (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017,
sp. zn. 20 Cdo 5823/2016). Názoru dovolatelky, že v projednávané věci je
exekučně vymáhán závazek, který vznikl až po 31. 12. 2013, a proto je při
posouzení toho, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela
povinného postižen ve větším rozsahu, třeba použít právních norem účinných od
1. 1. 2014, a to zejména ustanovení § 732 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. z.“, však nelze
přisvědčit.
Podle dovolatelky vymáhaný závazek povinného vůči žalovaným vznikl
až po 31. 12. 2013 proto, že rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 5 T 98/2013, jímž byl povinný uznán vinným pokračujícím
přečinem podvodu vůči žalovaným jako poškozeným, tím, že od nich vylákal částku
ve výši 43 700 Kč, která je jako jistina předmětem nynější exekuce, nabyl
právní moci až po 31. 12. 2013. Dovolatelka však nedocenila, že podle
ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů
o tom, že byl spáchán trestný čin, jakož i tím, kdo jej spáchal; to ovšem
neznamená, že právo poškozených žádat po pachateli náhradu škody způsobené
trestným činem vzniká až právní mocí odsuzujícího trestního rozsudku. Naopak se
uplatní pravidlo, že právo na náhradu škody (a tedy i povinnost k její náhradě)
vzniká již na základě právní skutečnosti (zde podvodného jednání povinného),
která byla příčinou vzniku škody; právě tato skutečnost totiž zakládá vznik
odpovědnosti za škodu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3300/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 627/2013). Protože se povinný vůči oprávněným dopustil
přečinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, 3 tr. zák. v blíže nezjištěný
den měsíce dubna 2012, odvolací soud správně uzavřel, že právní režim závazku
povinného způsobeného tímto přečinem a možností, jež mají poškození při jeho
uspokojení, se řídí právními předpisy účinnými do 31. 12. 2013, tedy včetně
ustanovení § 143 a násl. a rovněž ustanovení § 703 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“. Dovolatelka dále namítá, že i kdyby závazek povinného, který je předmětem
exekuce, vznikl do 31. 12. 2013, neměl odvolací soud pominout, že za účelem
jeho uspokojení je exekutorem postižen její výlučný majetek, protože společné
jmění žalobkyně a povinného bylo ještě před vznikem vykonávaného závazku zúženo
a následně vypořádáno, a při posouzení důvodnosti žaloby se měl soud zabývat
otázkou, zda žalovaní (věřitelé) o zúžení společného jmění žalobkyně a
povinného v době vzniku závazku věděli (a případně i tím, zda o vzniku závazku
předem věděla povinná a zda proto mohla žalovaným oznámit existenci dohody o
zúžení společného jmění). Dovolatelka však pomíjí, že odvolací soud ve svém
rozhodování vycházel ze skutečnosti, že členská práva a povinnosti v Okresním
stavebním bytovém družstvu se sídlem v České Lípě, Barvířská č. 739, žalobkyně
nabyla smlouvou ze dne 12. 4. 2006, tedy za trvání manželství. Zdůraznil, že
podle ustanovení § 703 odst. 2, 3 obč. zák. platí, že vznikne-li jen jednomu z
manželů za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního
bytu, vznikne se společným nájmem bytu manželovi i společné členství v družstvu
a z tohoto členství jsou oba manželé oprávněni společně a nerozdílně, s
výjimkou případů, kdy spolu manželé nežijí (z tohoto důvodu odvolací soud
rozsudek okresního soudu ve výroku I. bod 2 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení, aby se touto otázkou zabýval).
Za těchto okolností odvolací soud
neaplikoval ustanovení § 42 odst. 1 věty druhé zákona č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění účinném do
31. 12. 2013, dále též jen „ex. řád“, ale ustanovení § 42 odst. 1 věty první
ex. řádu, a nebylo tedy rozhodné, zda žalovaní o zúžení a vypořádání společného
jmění žalobkyně a povinného věděli, případně zda dovolatelka věděla o vzniku
závazku povinného, neboť při postižení členských práv k předmětnému bytovému
družstvu jde o exekuci na majetek, který se přímo nachází ve společném jmění
žalobkyně a povinného. Ustanovení § 703 odst. 2, 3 obč. zák. je totiž podle
názoru odvolacího soudu v poměru speciality vůči ustanovení § 143 a násl. obč. zák., takže se uplatní i tehdy, když manželé dříve uzavřeli dohodu o zúžení
jejich společného jmění na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Shora uvedený závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 98/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 26
Cdo 2858/2011 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 3976/12), a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3621/2011,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2115/2005] podle
níž v případě podílu v bytovém družstvu platí, že společné členství manželů v
bytovém družstvu a následně i společný nájem manželů k družstevnímu bytu vzniká
ze zákona, jakmile jsou naplněny předpoklady podle ustanovení § 703 odst. 2, 3
obč. zák.; vznik, existenci a zánik společného členství i společného nájmu
družstevního bytu upravují kogentní ustanovení občanského zákoníku a nelze je
smluvně ovlivnit. Tento závěr je třeba přijmout i v případě, kdy ke zúžení
společného jmění manželů došlo před nabytím členství v družstvu na základě
smlouvy, kterou dovolatelka uzavřela dne 12. 4. 2006. Smyslem ustanovení § 703
odst. 2, 3 obč. zák. a shora uvedené judikatury provádějící výklad těchto
ustanovení totiž je pokládat ustanovení § 703 odst. 2, 3 obč. zák za speciální
právní normu, podle níž ke zúžení společného jmění manželů nemůže dojít ve
vztahu k nabytí členského podílu k bytovému družstvu, s nímž je spojeno právo
na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu. Společné členství manželů v
bytovém družstvu za trvání manželství (žijí-li spolu manželé trvale) tedy
vznikne i v případě, kdy dříve došlo k zúžení společného jmění manželů jen na
věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Jde-li o závěr odvolacího soudu o tom, že peněžité částky, na které má nebo
bude mít žalobkyně nárok od H. H., na základě smlouvy o podnájmu družstevního
bytu ze dne 11. 1. 2010, jsou součástí společného jmění žalobkyně a povinného,
je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu se dodává,
že podnájemní vztah byl podle skutkových zjištění odvolacího soudu nastolen za
manželství dovolatelky a povinného, konkrétně smlouvou ze dne 11. 1. 2010 a
ukončen ke dni 31. 3.
2014, tedy ještě za trvání manželství dovolatelky s
povinným). Dovolací soud totiž již dříve uzavřel, že nejen výnosy, které jsou
součástí společného jmění manželů, ale i výnosy z odděleného majetku jednoho z
manželů vzniklé za trvání manželství patří do společného jmění manželů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2769/2012,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1109/2016).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, dovolací soud proto postupoval podle § 243c
odst. 1 o. s. ř., a dovolání žalobkyně odmítl.
Tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí. Proto bude
rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení až v konečném
rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 10. 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu