20 Cdo 382/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška
a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce R. ř. k. s č. h., zastoupeného
advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v
Praze 6, Tychonova 1, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 255/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 23.4.2003, č.j. 62 Co 79/2003-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně zamítl
žalobu, jíž se žalobce domáhal určení vlastnického práva k označené
nemovitosti; oba soudy odkázaly na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, a
žalobci nepříznivý výsledek sporu založily na důsledcích speciálního
restitučního předpisu (zákona č. 298/1990 Sb.).
Ve včasném dovolání žalobce (zastoupen advokátem) namítl, že rozsudek
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; soudy přijatý
výklad, vycházející ze speciality zákona č. 298/1990 Sb., je podle jeho názoru
protiústavní. Jelikož tento předpis nepředstavuje univerzální nápravu všech
majetkových křivd, nevylučuje užití obecné úpravy ochrany vlastnického práva.
Zákon č. 298/1990 Sb. sice z ní představuje výjimku, podle dovolatele ji však
nelze vykládat extenzívně; zvolená metoda taxativního výčtu (majetku, k němuž
se vlastnictví obnovuje) měla za cíl jen to, aby byl zjednodušen způsob, jak v
některých případech dosáhnout nápravy křivd, jež byly v minulosti způsobeny.
Došlo-li k zabrání majetku bez právního důvodu, nebrání existence speciálního
restitučního předpisu tomu, aby se oprávněný subjekt domáhal ochrany podle
předpisu obecného, a ve shodném duchu, uvádí se v dovolání, uzavřel i Ústavní
soud v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 403/98.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani
potvrzujícím poté, co předchozí (jiný) rozsudek soudu prvního stupně byl
odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k
založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by
dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní
stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací
soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Pro odpověď na otázku, zda je dovolací přezkum podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. přípustný, je tedy rozhodující, zda posouzení důsledků, jež pro dotčené
právní poměry vyplývají ze zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých
majetkových vztahů ř. ř. a k. a a. o., ve znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále
jen zákona č. 298/1990 Sb.), na kterém byl založen výsledek sporu, je způsobilé
založit splnění podmínky, že napadený rozsudek odvolacího soudu je - ve
vyloženém smyslu - rozhodnutím po právní stránce zásadně významným.
Tato podmínka v dané věci splněna není, neboť rozsudek odvolacího
soudu je souladný s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
V judikatuře Nejvyššího soudu byl vícekrát (viz kupř. rozhodnutí ze dne
30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze
dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97,
ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo
1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn.
20 Cdo 28/2000, ze dne 13.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 1276/2000, ze dne 30.1.2002,
sp. zn. 20 Cdo 910/2000, 20 Cdo 1380/2000, 20 Cdo 1314/2001, 20 Cdo
1497/2001 a 20 Cdo 1374/2001, ze dne 28.2.2002, sp. zn. 2303/2000, ze dne
29.4.2002, sp. zn. 20 Cdo 1418/2001, ze dne 18.12.2003, sp. zn. 20 Cdo
2157/2002, ze dne 31.8.2004, sp. zn. 20 Cdo 1184/2004, z téhož dne sp. zn. 20
Cdo 2370/2003, a další) vysloven názor, z něhož oba soudy vycházely, že
subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému
v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu
majetku, který sice byl odňat ř. ř. a k. při výkonu státního dozoru nad
majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden
není (s touto právní větou byl rozsudek ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96 uveřejněn
v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997).
Tentýž názor vyjádřil Nejvyšší soud ostatně i ve věci žalobce v rozsudku ze dne
30.1.2002 sp. zn. 20 Cdo 1380/2000, a nemá důvod se od něho odchýlit.
Zde se Nejvyšší soud vyjádřil i k otázce ústavnosti podávaného výkladu; oproti
dovolatelem namítanému nálezu ze dne 21.12.1998, sp. zn. IV. ÚS 403/98, se
rozhodnutí Ústavního soudu, na něž je zde činěn odkaz, týkají přímo těch
právních vztahů, o které jde i v posuzované věci.
Standardně dovozovaným důsledkem toho je, že - za vymezených
předpokladů - není rozhodná právní kvalifikace úkonů, které k odnětí majetku
(řeholních řádů a kongregací) vedly, resp. zda byl jimi
majetek odňat platně či neplatně, nýbrž záleží toliko na tom, zda jde nebo
nejde o majetek určený zvláštní výčtovou metodou, již zákon č. 298/1990 Sb. v §
1 zvolil.
Je tomu tak proto, že výklad speciality zákona č. 298/1990 Sb. Nejvyšší
soud spojuje s vymezením jeho celkového „restitučního“ charakteru; subjektová
určení (osob oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy
vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a „restituční skutkovou
podstatu“ (určitou formu odnětí majetku) lze v konkrétních případech dovodit.
Její konstrukce vychází z existence státního dozoru nad majetkem církví a
náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti S. ú. p. v. c.,
resp. ministerstva školství a kultury, v existenci správy
majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům)
Náboženskou maticí, a v oprávněních, plynoucích pro ni z jejího statutu, jež
byly posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími
smlouvami ve prospěch československého státu. K tomu není třeba (jak se domnívá
dovolatel), aby úprava provedená zákonem č. 298/1990 Sb. byla identifikována s
úpravou (církevních majetkových poměrů) komplexní, resp. aby byl nástrojem
univerzální nápravy všech majetkových křivd.
Zákon č. 298/1990 Sb. tím nabývá znaků (a individuálně výčtový charakter tomu
nepřekáží) obdobných těm, jež náleží restitučním předpisům ostatním, pročež se
uplatní právě ty rysy speciality, které jsou jim vlastní. Problém vztahu
speciálních (restitučních) předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi
dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady
aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k
dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi upraveny (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999).
Ani dovolatelem předkládané pojetí, zužující „restituční“ povahu zákona č.
298/1990 Sb. (jakožto předpisu speciálního) na majetkovou obnovu, odůvodněnou
potřebou zjednodušeného způsobu řešení právních poměrů konkrétních subjektů,
obstát nemůže. Není představitelné, aby toliko na základě zjevně nahodilých
okolností (politické vůle, podkladové dostupnosti či hospodářské potřeby) bylo
deklarováno, že ohledně jedné věci (ve výčtu příloh uvedené) se určitý subjekt
stal vlastníkem až účinností restitučního zákona, zatímco ohledně jiné věci
(neuvedené) jím nikdy být nepřestal, ačkoli obě věci byly (případně) odňaty
naráz a stejným způsobem, (toutéž) darovací smlouvou Náboženské matice.
Existující vlastnické právo může stěží být „navíc“ založeno zákonem, a to k
okamžiku jinému, než od kterého vlastníku předtím svědčilo.
Ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uvádí, že
majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti,
řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám
do přijetí zákonů o tomto majetku. Z toho logicky plyne, že tyto subjekty
(jmenovitě řády a kongregace) za současné vlastníky nepokládá. Z pohledu
intencionálního zákon č. 298/1990 Sb. zjevně představoval jistý (první) krok
obnovy vlastnictví tzv. církevního majetku, a citované ustanovení zákona č.
229/1991 Sb. výslovně předjímá legislativní kroky další. V
případě, že by se prosadil názor, který zastává dovolatel, byly by prakticky
vyloučeny; „restituce církevního majetku“ by se prováděly v rámci soudních
řízení, na základě obecných občanskoprávních předpisů. Obavu z protiústavnosti
konečného účinku zákona č. 298/1990 Sb. by v té podobě, jak ji vyjádřil
dovolatel, bylo možno spojovat i s restitučními předpisy jinými.
Názor, který Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje tomu, který vyjádřil Ústavní
soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, uveřejněném ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 33 ve svazku
6, ročník 1996, díl II., na straně 607 až 609, stejně jako v usnesení ze dne
25.4.2000, sp. zn. II. ÚS 107/2000.
Podávaný výklad je proto podle přesvědčení Nejvyššího soudu ústavně konformní.
Oproti dovolatelem namítanému nálezu ze dne 21.12.1998, sp. zn. IV. ÚS 403/98,
se tato rozhodnutí týkají přímo těch právních vztahů, o něž jde i v posuzované
věci. V usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn. II. ÚS 107/2000 odmítl Ústavní soud
ústavní stížnost (právě) žalobce proti rozsudku ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20
Cdo 1601/98, v němž Nejvyšší soud vyslovil závěry shodné, stejně jako v
rozhodnutích v dalších žalobcových sporech, jmenovitě v rozsudku ze dne
23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze
dne 31.10.2000, sp. zn. 20 Cdo 961/2000, jakož i ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20
Cdo 1380/2000 a sp. zn. 20 Cdo 1314/2001.
Nejvyššímu soud jsou známa i další rozhodnutí Ústavního soud, jmenovitě ze dne
10.6.2004, sp. zn. IV. ÚS 232/03, resp. ze dne 24.11.2004, I. ÚS 428/04, a ani
s posledně uvedeným se necítí být v rozporu, jak ostatně jeho (jiná) judikatura
dokládá.
Proto s napadeným rozhodnutím znak zásadního významu po právní stránce spojovat
nelze, a dovolání tudíž není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst.
3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve,
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř.
odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; žalované, jíž by příslušelo právo na
jejich náhradu, však ve stadiu dovolacího řízení žádné prokazatelné náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2005
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu