20 Cdo 563/2024-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné JET Money s. r. o., se sídlem v Olomouci, Hněvotínská 241/52, identifikační číslo osoby 25858246, zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, proti povinnému T. S., zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, pro 7 140 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 EXE 3003/2019, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2023, č. j. 72 Co 227/2023-100, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2023, č. j. 72 Co 227/2023-100, se ve výrokové části o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce ruší a věc se v tomto rozsahu vrací městskému soudu k dalšímu řízení.
1/ Ve shora specifikované věci Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. 4. 2023, č. j. 15 EXE 3003/2019-67, zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem Mgr. Marcelem Kubisem, Exekutorský úřad Šumperk (dále „exekutor“), pod sp. zn. 139 EX 13467/19, na základě pověření soudu prvního stupně ze dne 30. 5. 2019, č. j. 15 EXE 3003/2019-12;
zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení, resp. nákladů exekuce. Vyšel ze zjištění, že exekučním titulem je v posuzované věci rozhodčí nález ze dne 26. 6. 2018, č. j. 3865/2017, vydaný rozhodkyní JUDr. Ilonou Šubrtovou (dále též „exekuční titul“ nebo „rozhodčí nález“), jímž byla povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 7 140 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky ode dne 26. 4. 2017 do zaplacení, dále uhradit smluvní pokutu ve výši 1 669 Kč a náklady rozhodčího řízení 3 625 Kč. Vymáhaná pohledávka oprávněné vznikla z úvěrové smlouvy účastníků ze dne 31.
3. 2016, č. 22016-1022 (dále „úvěrová smlouva“), na jejímž základě oprávněná poskytla povinnému spotřebitelský úvěr ve výši 5 000 Kč. 2/ Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky úvěrové smlouvy je třeba posuzovat podle kritérií vymezených nálezem Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, tudíž nároky oprávněné jsou vzhledem k výši poskytnutého úvěru neúnosné a přemrštěné a úvěrová smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, což způsobuje také neplatnost rozhodčí smlouvy.
Nařízenou exekuci proto zastavil z důvodu uvedeného v §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť jde o výjimečný případ, kdy nepřiměřenost rozhodcem přisouzeného plnění je tak zjevná a zásadní, že další okolnosti případu, tj. že povinný byl pasivní při uzavírání úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), jsou podružné. 3/ V rámci skutkových zjištění soud prvního stupně zdůraznil, že povinnému byl oprávněnou poskytnut spotřebitelský úvěr, jehož „celkové náklady“ (poplatek za půjčenou jistinu) činily 3 600 Kč, přičemž souhrnný dluh ve výši 8 600 Kč měl povinný splácet v rozsahu 13 splátek po 650 Kč měsíčně (roční procentní sazba nákladů, tj. RPSN, činila 187,6 %).
Rozhodčí smlouvu účastníci uzavřeli téhož dne jako smlouvu úvěrovou a povinný splatil celkem 1 460 Kč (31. 3. 2016 uhradil 150 Kč, 15. 4. 2016 částku 650 Kč, 15. 5. 2016 rovněž 650 Kč a 15. 6. 2016 částku 10 Kč), k čemuž využíval tzv. scoringovou kartu. 4/ Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání oprávněné i povinného usnesením ze dne 26. 9. 2023, č. j. 72 Co 227/2023-100, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuci na návrh oprávněné zastavil (podle § 268 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř.) co do částky 5 269 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % p. a. z částky 7 140 Kč od 26. 4. 2017 do 23. 5. 2017 a s úrokem z prodlení 8,05 % p. a. z částky 3 600 Kč od 24. 5. 2017 do zaplacení, ve vztahu ke zbývajícímu předmětu exekuce návrh na zastavení zamítl. Zdůraznil, že věcná správnost exekučního titulu nemůže být v exekučním řízení přezkoumávána a neplatnost úvěrové smlouvy sama o sobě nezpůsobuje neplatnost rozhodčí smlouvy (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn.
29 Odo 1222/2005), není-li v dané věci neplatnost rozhodčí smlouvy odvoditelná ani ze samotného obsahu smlouvy při zvážení, zda úvěrová a rozhodčí smlouva není ve svém celku postižena kolizí se zákonnými principy na ochranu spotřebitele (s dobrými mravy). Uzavřel následně, že byť sjednaný úrok úvěru (25,85 % p. a.) převyšoval v době uzavření smlouvy obvyklou sazbu úročení spotřebitelských úvěrů, nešlo o výši bez dalšího zcela nepřijatelnou a nemravnou, neboť celkové úročení bylo limitováno kapitalizovanou částkou 1 400 Kč (28 % z jistiny 5 000 Kč).
Zjevnou nemravnost neopodstatňují ani další sjednané smluvní podmínky (závazek zaplatit celkovou částku 8 600 Kč, tj. jistinu úvěru 5 000 Kč, administrativní poplatek 150 Kč a úplatu za poskytnutí úvěru 2 050 Kč, zajištění závazku jedinou smluvní pokutou 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení nepřekračující judikaturou akceptovanou výši smluvních pokut v občanskoprávních vztazích) a posuzovaná věc se nevyznačuje ani jinými výjimečnými okolnostmi (určení rozhodce, jeho ekonomická provázanost s oprávněnou, kontraktační průběh), které by způsobily „významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch povinného jako spotřebitele“, pro jejichž přítomnost by bylo možné přezkoumat věcnou správnost exekučního titulu a které by odůvodnily zastavení exekuce v celém rozsahu podle § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. 5/ Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost vymezil tak, že usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudku ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005 a stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. Cpjn 203/2013) a Ústavního soudu (nálezů ze dne 26.
ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, ze dne 11. prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, a ze dne 24. srpna 2021, sp. zn. III. ÚS 1644/21), a to:
A/ zda je soud povinen zabývat se při posuzování přiměřenosti odměny za poskytnutí jistiny na základě smlouvy také úplatou a administrativním poplatkem sjednaným nad rámec úroku; podle nálezu Ústavního soudu ze dne 24. srpna 2021, sp. zn. III. ÚS 1644/21, musí obecné soudy posoudit úvěrovou smlouvu jako celek, nikoliv jen její jednotlivé, byť podstatné parametry; B/ zda je v případě kladné odpovědi na otázku ad A) absolutně neplatná úvěrová smlouva s úrokem 101,96 % p. a. sjednaná v lednu 2016 v České republice při poskytnutí jistiny ve výši 5 000 Kč sjednaná mezi podnikatelem jako úvěrujícím a spotřebitelem jako úvěrovaným; ohledně této otázky odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11;
C/ zda je jako celek neplatná úvěrová smlouva, pokud věřitel s odbornou péčí neposoudil úvěruschopnost dlužníka; dovolatel má zato, že neplatnost takové smlouvy vyplývá přímo ze zákona č.
145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále „ZSÚ“), konkrétně z ustanovení § 9 odst. 1;
D/ zda v případě kladné odpovědi na otázky ad B) a/nebo ad C) způsobuje taková neplatnost i neplatnost rozhodčí smlouvy, která je uzavřena spolu se smlouvou jako provázaný smluvní konstrukt;
E/ zda je v případě kladné odpovědi na otázku ad D) způsobilý rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí smlouvy;
F/ zda lze v případě záporné odpovědi na otázku ad E) vést exekuci na základě takového exekučního titulu, byť v částečném rozsahu; u otázek ad D) až F) povinný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, a ze dne 6. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 3844/2018, z nichž vyplývá, že celý vymezený obchodní konstrukt oprávněné se příčí dobrým mravům a sankcí neplatnosti musí být postihnuta jak samotná smlouva, tak i rozhodčí smlouva, přičemž na základě neplatné rozhodčí smlouvy vydaný rozhodčí nález nemůže být způsobilým exekučním titulem a na jeho podkladě nemůže být vedena exekuce ani částečně;
G/ zda je nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu, pokud se při posouzení způsobilosti exekučního titulu řádně nezabýval všemi námitkami povinného (zejména výše úrokové sazby a nedostatečné posouzení úvěruschopnosti dlužníka), jakož ani řádně neodůvodnil své závěry a neprovedl důkazy, které povinný navrhoval a ani ve věci nenařídil jednání;
H/ zda je nepřezkoumatelné rozhodnutí, odchýlil-li se exekuční soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by své odchýlení řádně odůvodnil; podle mínění dovolatele, jestliže odvolací soud změnil po právní i skutkové stránce usnesení soudu prvního stupně, měl povinného jednoznačně upozornit, neboť podle nálezu Ústavního soudu ze dne 15. ledna 2002, sp. zn. I. ÚS 336/99, změna právního náhledu odvolacího soudu „z ústavněprávního hlediska účastníkům řízení otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně předložit nové důkazy“;
6/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (§ 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů -dále „ex.
řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání v otázce posuzování vykonatelnosti rozhodčího nálezu ve spojení s úvěrovou spotřebitelskou smlouvou podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné pro rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), a tudíž je i opodstatněné.
7/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně dovodil, že pro účely posouzení návrhu povinného na zastavení exekuce musí soud provést celkové vyhodnocení, zda případný rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (uložením veškerých výše popsaných povinností založených úvěrovou smlouvou) v kontextu s okolnostmi, za nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření rozhodčí smlouvy včetně mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru, že tato konání ve svém celku jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
února 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 44/2019). 8/ Ačkoli z rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), že ani v případě rozporu s dobrými mravy rozhodčím nálezem přiznaného plnění není automaticky dán důvod pro zastavení exekuce, neboť je stále nezbytné zohledňovat odlišnost principů ovládajících řízení exekuční, resp. vykonávací, od řízení nalézacího, soudy jsou povinny vždy krom dalšího zjišťovat, v jaké finanční situaci byl povinný v době podepsání rozhodčí smlouvy a smlouvy o úvěru, do jaké míry s ní mohl a měl být oprávněný obeznámený a zda po povinném měl požadovat osvědčení jeho úvěruschopnosti, zda ve věci činný rozhodce rozhodoval v obdobných věcech o požadavcích oprávněného (zda např. opakovaně přiznával oprávněnému nemravná plnění v plné požadované výši) nebo proč povinný své výhrady neuplatnil již v rámci rozhodčího řízení či nepodal návrh na zrušení rozhodčího nálezu a svou obranu uplatnil až v exekučním řízení, přičemž tyto zmíněné (a příkladmo uvedené) rozhodné okolnosti se musí stát předmětem dokazování (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 3844/2018). 9/ Byť si odvolací soud byl zřetelně vědom judikaturního pokynu, že uvedená zkoumání je třeba provést nejen jednotlivě v dílčích částech, ale i komplexně v celkovém úhrnu (sám odkazoval např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018, nebo již na výše zmíněné usnesení pod sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), a že u úvěrové smlouvy a rozhodčí smlouvy je nutné uvážit, zda obojí v obsahovém i procedurálním celku není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele coby „slabší strany“, důsledně se zmíněnou rozhodovací praxí neřídil.
Tomu napovídá i procesní postup odvolacího soudu, který věc ústně neprojednal (v rozporu s ustanovením § 254 odst. 8 částí věty za středníkem o. s. ř. představujícím speciální normu ve vztahu k § 214 odst. 3 o. s. ř., o který se odvolací soud výslovně opíral) a rezignoval tím na zjišťování rozhodných okolností případu z vlastního dokazování; zcela zřejmé je to především u revize kontraktačního procesu a osvědčení úvěruschopnosti spotřebitele - povinného (k některým podstatným aspektům zkoumání úvěruschopnosti dlužníka viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
června 2021, sp. zn.
20 Cdo 974/2021). 10/ Nejvyšší soud za uvedeného stavu - nemaje podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu - napadené usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu výroku podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ruší a věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.), v němž bude soud vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu vázán (viz § 243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o.
s. ř.). Odvolací soud proto při nařízeném jednání provede k doposud opomenutým oblastem (primárně ke kontraktačním okolnostem a úvěruschopnosti dlužníka) dokazování, jehož výsledky teprve poté může promítnout do podmínek vlastní úvěrové smlouvy (vyšší než v době uzavření smlouvy obvyklý úrok z úvěru, zajištění dluhu apod.) za účelem uceleného (komplexního) posouzení, zda smlouva obstojí před požadavkem dobrých mravů a zda je v této souvislosti exekuční titul vykonatelný (ve smyslu nepřípustnosti dalšího vedení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o.
s. ř.). 11/ Pro následné řízení považuje dovolací soud za vhodné poznamenat, že při zvažování všech okolností by v posuzované věci měla být v souvislosti se zkoumáním úvěruschopnosti povinného zohledněna výše spotřebitelského úvěru (5 000 Kč), u něhož dodržení přiměřených splátek (v tomto případě 650 Kč měsíčně) obvykle nepředstavuje pro dlužníka větší problém, jakož i skutečnost, že povinný po dobu čtyř měsíců od poskytnutí úvěru dluh splácel (zaplatil od března 2016 do června 2016 celkem 1 460 Kč, tedy téměř třetinu úvěru).
Doposud není za účelem posouzení předpokladu úvěruschopnosti rovněž zřejmé, proč dovolatel ve splátkách nepokračoval (co mu ve splácení objektivně bránilo) a neumořil ani po zhruba osmi letech od poskytnutí úvěru alespoň jistinu závazku, neboť i v daném kontextu se oslabuje jeho argumentace založená na požadavku spravedlnosti a principu dobrých mravů. V tomto směru lze nepochybně odkázat na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2023, sp. zn. 20 Cdo 66/2023, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 13.
března 2024, sp. zn. III. ÚS 1580/23, odmítl; Nejvyšší soud zde zdůraznil potřebu bdělosti práv dlužníků při sjednávání úvěrů (zápůjček), Ústavní soud mimo jiné poznamenal, že neodpovědnému půjčování peněz nelze poskytovat ochranu. 12/ O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud (exekutor) rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o těchto nákladech bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.