20 Cdo 586/2020-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné QI investiční společnost, a. s., se sídlem v Praze 1, Rybná č. 682/14, identifikační číslo osoby 27911497, zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí č. 1, proti povinné D. T., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Michalem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Říční č. 456/10, pro 100 000 Kč s příslušenstvím, pro smluvní pokutu ve výši 30 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 15 EXE 36/2015, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2018, č. j. 12 Co 628/2017-155, t a k t o:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2018, č. j. 12 Co 628/2017-155, a usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. června 2017, č. j. 15 EXE 36/2015-108, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Prostějově usnesením ze dne 15. června 2017, č. j. 15 EXE 36/2015-108, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce (výrok I.) a zamítl návrh povinné na odložení provedení exekuce (výrok II.). Uvedl, že exekutorský zápis, který je podkladem pro tuto exekuci, je vůči povinné způsobilým exekučním titulem, který splňuje veškeré potřebné náležitosti. Skutečnost, že exekuce vedená na základě stejného exekučního titulu byla proti povinným 1) O. T., r. č. XY, a 2) L. T., r. č. XY, zastavena, nemá nikterak vliv na exekuci vedenou proti povinné D.
T., když ta na rozdíl od výše uvedených povinných úvěrovou smlouvu osobně podepsala. K námitce povinné ohledně neplatného ujednání o smluvní pokutě v exekutorském zápisu z důvodu, že smluvní pokuta není součástí samotné smlouvy o úvěru, ale je ukryta ve všeobecných obchodních podmínkách, soud prvního stupně uvedl, že podmínkou vykonatelnosti smluvní pokuty, na které se podle exekutorského zápisu účastníci dohodli, není, aby smluvní pokuta byla zakotvena již v původním závazkovém právním vztahu (v úvěrové smlouvě), neboť se jedná o smluvní pokutu, která se váže k nesplnění dohody, o které byl sepsán exekutorský zápis (ten je podkladem pro vedení této exekuce, nikoliv samotná smlouva o úvěru).
Nadto poznamenal, že jednorázovou smluvní pokutu ve výši 30 000 Kč (tj. podíl povinné na celkové smluvní pokutě ve výši 120 000 Kč) představující cca 30 % z dlužné částky (tj. 30 % z podílu povinné ve výši 100 000 Kč na celkovém úvěru ve výši 400 000 Kč) nelze označit za nijak nepřiměřenou či drakonickou. Jelikož soud prvního stupně neshledal návrh povinné na zastavení exekuce důvodným, nevyhověl ani jejímu návrhu na odložení provedení exekuce podle § 266 odst. 2 o. s. ř. K odvolání povinné Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23.
května 2018, č. j. 12 Co 628/2017-155, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že se soud prvního stupně správně zabýval otázkou vzniku a platnosti právního jednání, které bylo podkladem pro sepis exekučního titulu ve formě exekutorského zápisu, jelikož případná neexistence nároku podle hmotného práva je důvodem k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že není důvod dovozovat, že by se příčina zastavení exekuce vůči povinným 1) O.
T., r. č. XY, a 2) L. T., r. č. XY, měla vztahovat i na povinnou D. T., jelikož ta úvěrovou smlouvu uzavřela a osobně podepsala, jakož i s jeho závěrem ohledně vykonatelnosti smluvní pokuty obsažené v exekutorském zápisu. Odvolací námitku povinné, že ze smlouvy o úvěru není zřejmé, zda ji povinná uzavřela v postavení jednoho z dlužníka nebo jako ručitel, neshledal odvolací soud důvodnou, jelikož v úvěrové smlouvě je povinná naprosto jednoznačně označena jako jeden z dlužníků a navíc ze smlouvy vůbec nevyplývá, že by v tomto případě byl sjednán zajišťovací prostředek ve formě ručení.
Nad rámec uvedeného se odvolací soud vyjádřil k podání povinné označenému jako „doplnění odůvodnění odvolání“, když jej podle jeho obsahu posoudil jako nový návrh na zastavení exekuce (povinná v něm uplatňuje zcela novou argumentaci) a postoupil jej soudnímu exekutorovi, neboť odvolací soud nemůže posuzovat při svém rozhodování jiné okolnosti než ty, které při rozhodování byly relevantní pro soud prvního stupně. Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, ve kterém namítá, že se odvolací soud (resp. i soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když posuzoval v řízení o návrhu na zastavení exekuce platnost právního jednání (zde smlouvy o úvěru, jež byla podkladem pro sepis exekutorského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti) pouze z důvodů uvedených v návrhu povinné na zastavení exekuce, nikoliv komplexně, přičemž odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, z něhož dovodila, že soudy jsou povinny v řízení o návrhu na zastavení exekuce z důvodu tvrzené neplatnosti právního jednání posoudit platnost právního jednání celkově, jelikož dalšímu posuzování platnosti smlouvy o úvěru v případném dalším řízení o návrhu na zastavení exekuce by bránila překážka věci rozhodnuté. Dále namítá, že odvolací soud nepřihlédl k dalším důvodům neplatnosti právního jednání, které povinná v průběhu řízení uvedla ve svém „doplnění odůvodnění odvolání“ ze dne 13.
4. 2018 (k tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 510/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2687/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002 a nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2232/07). Navrhla proto, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil v rozsahu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, a věc vrátil odvolací soudu k novému rozhodnutí, či spíše aby zrušil rovněž i výrok I.
usnesení soudu prvního stupně, neboť ani soud prvního stupně se z úřední povinnosti nezabýval vadami podstatných náležitostí smlouvy o úvěru, ale své zkoumání omezil toliko na námitky uvedené v původním návrhu povinné na zastavení exekuce. Taktéž navrhla odklad právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30.
září 2017
(viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s.
ř., neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinné je opodstatněné. V projednávané věci je exekučním titulem exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný soudním exekutorem Mgr. Jiřím Králem, Exekutorský úřad Ostrava, dne 5. 8. 2011, sp. zn. 43 EZ 71/2011.
Hmotněprávním podkladem pro sepis tohoto exekutorského zápisu byla smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 5. 8. 2011, č. 20110043. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu má svolení k přímé vykonatelnosti obsažené v exekutorském (notářském) zápise se svolením k vykonatelnosti jen formální (procesní) charakter. Nemá hmotněprávní povahu a nejsou s ním spojeny ani následky předpokládané hmotným právem. Nařídí-li soud podle exekutorského (notářského) zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) postupem podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1232/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2825/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3527/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3953/2016). Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016 (na které povinná poukazuje ve svém dovolání), dovodil, že je-li předmětem řízení o návrhu na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. přezkum platnosti právního jednání, které je podkladem pro sepis notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, pak projednání dalšího návrhu na zastavení exekuce z důvodu tvrzené neplatnosti tohoto právního jednání brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (nehledě na to, zda byla platnost či neplatnost posuzovaného právního jednání v předchozím řízení, jež vytvořilo překážku věci pravomocně rozhodnuté, posouzena po skutkové stránce neúplně či po právní stránce nesprávně), ledaže by nový požadavek na posouzení platnosti právního jednání byl opřen o skutečnosti, které zde v době původního řízení nebyly a došlo k nim až později.
K řízení o návrhu na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu tvrzené neplatnosti právního jednání, které je podkladem pro sepis notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, uvedl, že lze přirovnat ke spornému řízení o určení neplatnosti právního úkonu (právního jednání). Předmětem takového řízení je neplatnost právního úkonu (právního jednání) jako taková, bez ohledu na to, z jakého konkrétního důvodu má být dovozována (nejde tedy o úzké posouzení toho, zda právní úkon /právní jednání/ má být platný nebo neplatný pouze z konkrétního důvodu, který uvádí žalobce /nebo povinný/, je věcí žalobce, aby během řízení uvedl veškeré okolnosti, které by podle jeho názoru mohly vést k závěru o neplatnosti právního jednání).
Jde totiž o posouzení celkového stavu - platnosti či neplatnosti právního úkonu nebo právního jednání, nikoliv pouze o posouzení konkrétní a jednotlivé skutečnosti, která může mít vliv na posouzení tohoto stavu, tedy na závěr o platnosti nebo neplatnosti smlouvy (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3591/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3541/2012). K rozsahu přezkumu právního jednání, které bylo podkladem pro sepis exekutorského (notářského) zápisu se svolením k vykonatelnosti, lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přezkumu platnosti smlouvy, která byla podkladem pro vydání exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu.
Ačkoliv věcná správnost takového exekučního titulu nemůže být v exekučním řízení přezkoumávána, v souvislosti s uzavíráním úvěrových smluv Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, s poukazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 (Ústavní soud uvedl, že „považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní.
Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Na tomto závěru dle Ústavního soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že klient takového subjektu smlouvu podepsal, a to dokonce ani v situaci, kdy by ve smluvních podmínkách bylo obsaženo ujednání, že klientovi se takto stanovené smluvní pokuty nebo zajištění biankosměnkou nejeví nepřiměřené či odporující dobrým mravům.
Běžný klient úvěrové společnosti totiž nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat.“), uvedl, že z pohledu závěrů Ústavního soudu se nejedná o věcný přezkum rozhodčího nálezu. Nicméně pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná (a proto je neplatná rozhodčí smlouva a není dána pravomoc rozhodce) ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu, je třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to s pomocí kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytyčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod., popřípadě zda tím nedošlo ke zneužití finanční tísně spotřebitele.
Současně je nezbytné zohlednit i konkrétní okolnosti, za kterých byla úvěrová smlouva uzavírána.
Shora uvedené se musí vztahovat i na přezkum úvěrového smlouvy, která je podkladem pro sepis exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti (srov. též shora tohoto odůvodnění). Povinná se návrhem ze dne 3. 8. 2015 domáhala zastavení exekuce. Uvedla, že úvěrová smlouva, která byla podkladem pro sepis exekutorského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti, je zjevným paaktem, jelikož v ní byli označeni celkem čtyři dlužníci, ovšem dva z nich vůbec neprojevili svou vůli (nebyli osobně přítomni, ani nebyli nikým zastoupeni).
Dále uvedla, že tato úvěrová smlouva je neplatná pro značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran dle § 56 ObčZ, když na úvěr ve výši 400 000 Kč mělo být vráceno 988 051 Kč, ve smlouvě je zesplatnění úvěru a drakonická smluvní pokuta ve výši 120 000 Kč, pokud se dlužník opozdí byť s jedinou splátkou úvěru o jediný den, a smlouva je navíc, v rozporu se zákonem, zajištěna směnkou (k tomu odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11). Neplatné je taktéž ujednání o smluvní pokutě v exekutorském zápisu, když smluvní pokuta není součástí samotné smlouvy o úvěru, ale je ukryta ve všeobecných obchodních podmínkách (k tomu odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.
11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11). Z návrhu povinné na zastavení exekuce zcela jednoznačně vyplývá, že rozporuje platnost úvěrové smlouvy, která byla podkladem pro sepis exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Soud prvního stupně nejenže neprovedl komplexní přezkum toho, zda existují důvody, pro které by mohla být úvěrová smlouva, která byla podkladem pro sepis exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti, neplatná (v souladu se závěry učiněnými ve shora citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016), ale ani se nezabýval dílčí námitkou povinné ohledně neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy pro značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran dle § 56 ObčZ. Toto pochybení nenapravil ani odvolací soud, který dokonce v napadeném usnesení výslovně uvedl, že „Soud prvního stupně tudíž nepochybil, pokud se s ohledem na charakter uplatněné obrany zabýval otázkou vzniku a platnosti právního jednání (dříve právního úkonu), které bylo podkladem pro sepis exekučního titulu ve formě exekutorského zápisu (…)“.
S ohledem na výše uvedené tak dovolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně i odvolací soud se odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když se neřídily závěry uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, a proto Nejvyšší soud ČR zrušil rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.
s. ř.).
Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení se dovolací soud nezabýval další námitkou povinné, že odvolací soud nepřihlédl k dalším důvodům neplatnosti právního jednání, které povinná v průběhu řízení uvedla ve svém „doplnění odůvodnění odvolání“ ze dne 13. 4. 2018. V následném řízení jsou soudy obou stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243b ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Z něj plyne potřeba zabývat se otázkou platnosti úvěrové smlouvy, která byla podkladem pro sepis exekutorského zápisu, komplexně a vypořádat se se všemi doposud vznesenými námitkami povinné, a to včetně námitek uplatněných v jejím podání označeném jako „doplnění odůvodnění odvolání“ ze dne 13. 4. 2018.
O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. e. ř.). Dle obsahu dovolání dovolatelka navrhuje odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti (zde právní moci) Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, to za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí. Stejně tak nelze nic namítat proti tomu, kdy Nejvyšší soud ve stejné lhůtě projedná dovolání meritorně. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání povinné rozhodl neprodleně (tedy v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se jejím návrhem na odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, protože z důvodu zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí pozbývá dovoláním napadené rozhodnutí veškerých vlastností existujícího rozhodnutí, včetně právní moci. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 3. 2020
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu