ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka
v právní věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Burešem, advokátem se
sídlem v Praze 5, Na Březince č. 1232/16, proti žalované Liptrans s. r. o. se
sídlem v Trutnově, Jana Roháče z Dubé č. 560, IČO 28854951, zastoupené JUDr.
Michalem Hruškou, advokátem se sídlem v Trutnově, Svatojanské náměstí č. 47, o
75 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C
353/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 22. srpna 2023, č. j. 19 Co 110/2023-104, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, ve které
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá; v dalším se dovolání
zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 5 324 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Michala Hrušky, advokáta se sídlem v Trutnově, Svatojanské náměstí č. 47.
1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Trutnově dne 17. 10. 2022 se
žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 75 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu
odůvodnil tím, že v období od 3. 3. 2014 do 28. 2. 2021 byl u žalované
zaměstnán jako řidič sanitního vozu, přičemž tuto práci vykonával jako
zdravotnický pracovník i v období tzv. druhé vlny epidemie onemocnění COVID-19
od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020. Žalované jako poskytovateli zdravotnické
dopravní služby se navýšila v souladu s § 20a vyhl. č. 305/2020 Sb. úhrada o
částku Odměna2.vlna, přičemž toto navýšení úhrady bylo poskytováno za účelem
kompenzace zvýšených osobních nákladů plynoucích z vyplácení mimořádných odměn
pro zdravotnické pracovníky. Žalobce žalovanou vyzval k vyplacení kompenzace ve
výši 75 000 Kč, žalovaná však požadavek žalobce odmítla s tím, že pracovní
poměr žalobce skončil dříve, než byla vydána vyhláška č. 172/2021 Sb., kterou
došlo ke změně vyhlášky č. 305/2020 Sb. (vložení shora uvedeného § 20a).
Žalobce se domáhal vyplacení mimořádné odměny ve výši 75 000 Kč jako náhrady
škody vzniklé mu nerovným zacházením v oblasti odměňování za práci podle § 265
odst. 2 zákoníku práce a nevyplacení mimořádných odměn za období druhé vlny
epidemie COVID-19 žalobce považoval rovněž za úmyslné jednání proti dobrým
mravům, neboť na kompenzaci těchto mimořádných odměn byly žalované poskytnuty
prostředky podle § 20a vyhl. č. 305/2020 Sb.1.
2. Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 5. 4. 2023, č. j. 9 C
353/2022-80, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 75 000 Kč s
úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně posoudil
žalobou uplatněný nárok nejprve jako nárok na náhradu škody, jak jej uplatnil
žalobce, následně ale s ohledem na základní předpoklad vzniku odpovědnosti
zaměstnavatele z titulu náhrady škody, jímž je porušení právní povinnosti (v
tomto případě povinnosti rovného zacházení), uvedl, že tuto lze vztahovat pouze
k osobám, které v okamžiku, kdy mělo k nerovnému zacházení dojít, byly
zaměstnanci daného zaměstnavatele. K jednání, kterým podle žalobce mělo dojít k
porušení povinnosti rovného zacházení (výplata mimořádné odměny), došlo dne 21.
5. 2021, tedy v době, kdy žalobce již zaměstnancem žalované nebyl, a proto
nemohlo dojít k porušení povinnosti rovného zacházení ve smyslu § 16 odst. 1
zákoníku práce, a tedy nemůže být dán nárok na náhradu škody podle § 265 odst.
1 zákoníku práce. Soud prvního stupně rovněž uvedl, že jednání žalované,
spočívající v nevyplacení odměn, nelze kvalifikovat ani jako „úmyslné jednání
proti dobrým mravům“, protože k nevyplacení odměn došlo v době, kdy již
účastníci nebyli v postavení zaměstnance a zaměstnavatele, tedy neexistoval
mezi nimi právní vztah, v jehož rámci by bylo možno posuzovat, zda jednání
žalované jako zaměstnavatele vybočilo z obecně uznávaných pravidel morálky a
slušnosti.
3. S ohledem na specifické okolnosti posuzované věci se soud prvního
stupně zabýval tím, zda není dán jiný důvod, pro který by mělo být žalobě
vyhověno. Uvedl, že vyhláška č. 305/2020 Sb., ve znění vyhlášky č. 172/2021
Sb., upravovala vztahy mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli zdravotní
péče; neupravovala tedy přímo vztahy mezi poskytovateli zdravotní péče jako
zaměstnavateli a jejich zaměstnanci. Na základě vyhlášky měli poskytovatelé
zdravotní péče mimo jiné obdržet od zdravotních pojišťoven finanční prostředky
za účelem „kompenzace zvýšených nákladů plynoucích z vyplácení mimořádných
odměn pro zdravotnické pracovníky“. V případě poskytovatelů zdravotnických
dopravních služeb byla výše odměny stanovena na 75 000 Kč. Z vyhlášky tak byl
zřejmý účel, k němuž měly poskytnuté prostředky sloužit. Poskytnutí příspěvku
přitom bylo vázáno na jedinou podmínku, a to na poskytování hrazených služeb v
období od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020. Při výpočtu výše kompenzace pro
jednotlivého zaměstnavatele se zohledňoval mj. počet zdravotnických pracovníků
poskytujících hrazené zdravotní služby u poskytovatele v tomto období; v
posuzované věci se tedy ve výši kompenzace, kterou žalovaná obdržela, muselo
projevit i to, že žalobce v uvedeném období pro žalovanou pracoval. Podle soudu
prvního stupně již tato skutečnost musela na straně žalobce vytvořit legitimní
očekávání, že mu odměna ve výši 75 000 Kč bude vyplacena (i když v době přijetí
vyhlášky již nebyl zaměstnancem žalované), a to ze strany žalované, které byly
odpovídající finanční částky poskytnuty z prostředků veřejného zdravotního
pojištění. Soud prvního stupně uvedl, že mezi základní práva garantovaná
článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod patří právo na ochranu majetku se zřetelem na legitimní očekávání toho,
že majetkový nárok osoby nebude opomenut, a odkázal mj. na závěry vyslovené
Ústavním soudem v nálezu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 185/04. Skutečnost,
že pracovní poměr žalobce u žalované skončil ke dni 28. 2. 2021, tedy předtím,
než byla vyhláška č. 172/2021 Sb. vůbec přijata, nemůže jít dle soudu žalobci k
tíži. 1. 2. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
22. 8. 2023, č. j. 19 Co 110/2023-104, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o
nákladech řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se
ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v projednávané věci nelze žalobci
žalobou uplatněný nárok přiznat podle § 16 ve spojení s § 265 odst. 1 zákoníku
práce, tedy jako nárok na náhradu škody z důvodu porušení právní povinnosti
rovného zacházení se všemi zaměstnanci, případně z důvodu úmyslného jednání
žalované v rozporu s dobrými mravy. Neztotožnil se však s jeho závěry, že
nezaplacení sporné částky lze kvalifikovat jako porušení zásady legitimního
očekávání.
Odvolací soud zopakoval, že vznik sporu v řešené věci je důsledkem
toho, že právní norma upravující kompenzaci zvýšených nákladů poskytovatelů
zdravotnických služeb byla přijata a nabyla účinnosti téměř 4 měsíce po
skončení rozhodného období, v němž byla vykonávána práce, s jejímž výkonem bylo
poskytování mimořádných odměn spojeno, a to dne 28. 4. 2021. Původní
kompenzační vyhláška č. 305/2020 Sb., ani její novelizace provedená vyhláškou
č. 172/2021 Sb., neřešily, jak má být postupováno ve vztahu k zaměstnancům,
jejichž pracovní poměr v době do 28. 4. 2021 skončil, neboť upravovaly pouze
vztahy mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli zdravotních služeb. 3. Odvolací soud v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 185/04, naopak shledal podporu pro svůj právní názor o neexistenci
legitimního očekávání žalobce v projednávané věci. Uvedl, že ze závěrů tohoto
nálezu plyne, že legitimní očekávání nepůsobí bezprostředně mezi subjekty
soukromého práva, nýbrž se jedná o ústavně garantované základní právo, které
působí ve vztahu stěžovatele vůči státní moci, tj. soudu, jejž zavazuje
povinnost poskytovat ochranu takovému legitimnímu očekávání, a to cestou
interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva. Podle odvolacího
soudu je tak k naplnění legitimního očekávání bývalého zaměstnance na jakoukoli
formu odměny vůči jeho bývalému zaměstnavateli nezbytné, aby takovéto legitimní
očekávání zaměstnance vzniklo ještě za doby trvání pracovního poměru, tzn. aby
měl soud možnost poskytnout ochranu takovému legitimnímu očekávání cestou
interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva, na jejichž
základě zaměstnanec v době výkonu práce pro zaměstnavatele toto legitimní
očekávání získal. 4. Odvolací soud dále uvedl, že i pokud by obstál závěr soudu prvního
stupně o legitimním očekávání žalobce založeném na § 20a vyhl. č. 305/2020 Sb.,
neobstál by již jeho závěr, že žalobci vznikl nárok na mimořádnou odměnu ve
výši 75 000 Kč (jinak řečeno, že žalované jako poskytovateli zdravotnických
dopravních služeb vznikla povinnost vyplatit každému zaměstnanci, který u ní
byl v období od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020 zaměstnán na plný úvazek,
mimořádnou odměnu ve výši 75 000 Kč). Podle odvolacího soudu vázalo
Ministerstvo zdravotnictví nárok na výplatu odměn nejen na počet zdravotnických
pracovníků (poskytujících hrazené zdravotní služby u poskytovatele, kteří jsou
uvedeni ve smlouvě mezi poskytovatelem a zdravotní pojišťovnou o poskytování a
úhradě hrazených služeb účinné ke dni 31. 12. 2020) a na ve smlouvě uvedený
týdenní úvazek, ale vedle toho i na produkci poskytovatele v posledním kvartálu
roku 2020 a na smlouvy se zdravotními pojišťovnami zastoupenými v kraji, kde
poskytovatel poskytuje zdravotní služby. Poskytovatelé zdravotních služeb od
Ministerstva spravedlnosti současně neobdrželi žádné závazné doplňující pokyny,
jak postupovat v situacích, kdy nedostali odměny pro všechny zdravotníky, kteří
pro poskytovatele v rozhodném období pracovali, nebo kdy zdravotník ke konci
roku 2020 pracovní poměr ukončil a od 1. 1.
2021 místo něj nastoupil jiný
zdravotník (který ve smlouvě mezi zaměstnavatelem a zdravotní pojišťovnou ke
dni 31. 12. 2020 uveden nebyl, přitom často pracoval i v horší epidemiologické
situaci), případně jak se zachovat v situaci, kdy zdravotník, jenž je uveden v
příloze č. 2 ke dni 31. 12. 2020, pro poskytovatele z důvodu nemoci, karantény
či ošetřování člena rodiny po velkou část krizového období nepracoval a
poskytovatel měl tedy zajištěný zástup jiným zdravotníkem, jenž v příloze
uveden nebyl a nárok na odměnu tudíž neměl.1. 2. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná postupovala v souladu s
kompenzační vyhláškou, a rovněž uvedl, že nárok žalobce je podřaditelný pod §
224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, tedy jedná se o nárok na poskytnutí odměny
za pomoc při mimořádných událostech, při nichž může být ohrožen život, zdraví
nebo majetek. Prostředky určené poskytovatelům zdravotnických služeb na základě
§ 20a vyhl. č. 305/2020 Sb. totiž byly ze státního rozpočtu uvolněny z důvodu
podílení se těchto poskytovatelů na zvládání mimořádných událostí, za kterou
lze pandemii COVID-19 považovat. Podle odvolacího soudu tak v řešené věci není
dán prostor k úvahám, zda by mohlo být žalobci plnění přiznáno z titulu
bezdůvodného obohacení či z titulu náhrady škody. 3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, výslovně v celém
jeho rozsahu, které považuje za přípustné z důvodu, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a otázek hmotného práva, při jejichž
řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a to:
I. zda je v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů zcela
svévolné nakládání s penězi, získanými z prostředků veřejného zdravotního
pojištění, výslovně určenými na výplatu mimořádných odměn pro své zaměstnance,
jako kompenzace za ztížené pracovní podmínky během rozhodného období (tj. za
období od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020),
II. zda odporuje odmítnutí aplikace zásady rovného zacházení se všemi
zaměstnanci a zákazu diskriminace základním zásadám pracovněprávních vztahů v
případě, kdy je v oblasti odměňování za práci nerovně zacházeno se
zaměstnancem, jehož pracovní poměr již zanikl, avšak podmínky pro vznik jeho
nároku na odměnu za práci se vážou k rozhodnému období, kdy jeho pracovní poměr
trval,
III. zda mohla žalované, jakožto zaměstnavateli, vzniknout povinnost k
náhradě škody způsobené žalobci, jakožto zaměstnanci, nerovným zacházením za
situace, kdy má nerovné zacházení původ ve skutečnostech nastalých v době
trvání pracovního poměru (výkon práce v rozhodném období), avšak k samotnému
diskriminačnímu jednání (výplata mimořádných odměn čerpaných z prostředků
veřejného zdravotního pojištění) došlo až po skončení pracovního poměru mezi
žalobcem a žalovanou,
IV.
zda mohlo žalobci v návaznosti na vydání kompenzační vyhlášky
vzniknout legitimní očekávání ve vztahu k jeho nároku na výplatu mimořádné
odměny (nebo alespoň její poměrné části), ačkoli k vydání kompenzační vyhlášky
došlo až po skončení pracovního poměru žalobce u žalované,
V. zda je možné nárok žalobce posuzovat jako nárok z titulu bezdůvodného
obohacení ve smyslu § 2991 a násl. občanského zákoníku, případně z titulu
porušení dobrých mravů ze strany žalované ve smyslu § 2909 občanského zákoníku. 4. Dovolatel namítá, že ačkoliv v době výplaty mimořádných odměn
zaměstnancům žalované již jeho pracovní poměr u žalované netrval, nelze věc
posoudit tak, že jeho nárok na výplatu mimořádné odměny nevznikl jen z důvodu,
že již nebyl zaměstnancem žalované. Podle dovolatele z judikatury Nejvyššího
soudu (konkrétně z jeho rozsudku ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1486/2005)
plyne, že nelze bez dalšího dovozovat závěr, že za situace, kdy již pracovní
poměr netrvá, nelze aplikovat zásadu rovného zacházení (případně další zásady
pracovního práva). Dovolatel má za to, že závěr formulovaný v citovaném
rozsudku Nejvyššího soudu, vztahující se k fakultativní složce mzdy, je možné
vztáhnout i na mimořádné odměny v projednávané věci. Závěr odvolacího soudu, že
žalované nemohla vzniknout povinnost k náhradě škody žalobci způsobené nerovným
zacházením ve smyslu § 16 ve spojení s § 265 odst. 2 zákoníku práce, je proto
podle dovolatele se shora citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu v rozporu. Dovolatel dále namítá, že žalovaná nakládala s obdrženými finančními prostředky
zcela svévolně, neboť poskytovala mimořádné odměny i zaměstnancům na pozicích
administrativní povahy, včetně jednatele žalované a jeho rodinných příslušníků,
kteří nebyli vystaveni ztíženým podmínkám ani rizikům spojeným s virem COVID-19
ve větší míře než zaměstnanci jiných profesí. Svévolné nakládání s prostředky z
veřejného zdravotního pojištění je podle dovolatele v rozporu s povinností
jednat v právním styku poctivě i se souvisejícími zásadami, dle nichž nesmí mít
nikdo prospěch ze svého nepoctivého jednání a nikomu nelze upřít, co mu po
právu náleží. 1. 2. Podle dovolatele je v rozporu s principem ochrany legitimního
očekávání závěr odvolacího soudu, že aby mu bylo možné poskytnout soudní
ochranu, muselo by legitimní očekávání vzniknout již v době trvání pracovního
poměru. Podle dovolatele bylo jedinou podmínkou pro vznik nároku na vyplacení
mimořádné odměny trvání pracovního poměru v rozhodném období u zaměstnavatelů
stanovených kompenzační vyhláškou. Dovolatel tak považoval podmínku pro vznik
svého nároku na mimořádnou odměnu za splněnou a neměl sebemenší důvod o tomto
pochybovat, ani s ohledem na cíl kompenzační vyhlášky, jímž bylo rozdělení
mimořádných odměn zaměstnancům poskytovatelů zdravotní péče. 3.
V závěru svého dovolání žalobce namítá, že odvolací soud nezohlednil
možnost aplikace ustanovení občanského zákoníku (rozšíření možnosti právních
důvodů o nárok z titulu bezdůvodného obohacení, případně z titulu porušení
dobrých mravů), která je podle dovolatele v projednávané věci možno subsidiárně
aplikovat, a to s odkazem na obecné pravidlo vyjádřené v § 4 zákoníku práce. Dovolatel nesouhlasí ani s podřazením mimořádných odměn pod § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, zejména s ohledem na skutečnost, že nárok zaměstnanců
žalované na vyplacení mimořádných odměn nevznikl (a ani nemohl vzniknout)
rozhodnutím žalované jakožto zaměstnavatele, nýbrž vyplynul z právních
předpisů. Žalobce navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu věci
k opětovnému projednání a rozhodnutí. 4. Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila v tom smyslu, že napadený
rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a dovolání za nedůvodné. První
dovolatelem formulovanou otázku považuje za nepřípustnou a v řešené věci
výlučně akademickou, na níž napadené rozhodnutí nezávisí. Žalobce polemizuje se
skutkovými zjištěními soudů, přičemž podle žalované nedošlo ke svévolnému
nakládání s penězi. Žalovaná se ztotožňuje i se závěry odvolacího soudu, že
žalobou uplatněný nárok nelze žalobci přiznat jako nárok na náhradu škody z
důvodu porušení právní povinnosti rovného zacházení se všemi zaměstnanci,
protože tuto povinnost lze vztahovat pouze k osobám, které v okamžiku, kdy mělo
k nerovnému zacházení dojít, byly zaměstnanci daného zaměstnavatele, což v
projednávané věci žalobce již nebyl. Podle žalované nemohl žalobci vzniknout
nárok na výplatu odměny ani na základě legitimního očekávání, neboť žalované
neplynula povinnost ani ze žádné smlouvy, ani z žádného ustanovení právního
řádu. Zásada ochrany legitimního očekávání se podle žalované uplatňuje ve
vztahu mezi oprávněnou osobou a státem, nikoli ve vztahu mezi soukromoprávními
subjekty, jak plyne i z judikatury Ústavního soudu. K dovolatelem tvrzenému
jednání v rozporu s dobrými mravy pak žalovaná uvádí, že v době vyplácení odměn
jednala v dobré víře, že postupuje správně, a svým zaměstnancům vyplatila víc,
než obdržela.1. 2. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 3. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 4.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 5. Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v
části týkající se výroků o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. 6. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu
ve výroku pod bodem II, jímž byla žalobci uložena povinnost nahradit žalované
náklady řízení před soudy obou stupňů, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 7. Formuluje-li žalobce první otázku tak, zda „je v souladu se
základními zásadami pracovněprávních vztahů zcela svévolné nakládání s penězi,
získanými z prostředků veřejného zdravotního pojištění, výslovně určenými na
výplatu mimořádných odměn pro své zaměstnance jako kompenzace za ztížené
pracovní podmínky během Rozhodného období“, pak přehlíží, že odvolací soud
napadené rozhodnutí nezaložil na zjištěných skutečnostech, jež by hodnotil jako
„zcela svévolné nakládání s penězi získanými z prostředků veřejného zdravotního
pojištění“, nebo že by dospěl ke skutkovému závěru, že prostředky byly určené
„jako kompenzace za ztížené pracovní podmínky během Rozhodného období“. Přitom
správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v
dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze
důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího
soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak
skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je
nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím
soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů
odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu
svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003,
uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
8. Namítá-li žalobce, že nebyly vyvozeny následky z porušení dobrých
mravů, pak závěr odvolacího soudu (jenž neshledal prostor k úvahám o důvodnosti
nároku „z titulu náhrady škody“) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Podle ustálené soudní praxe za dobré mravy je třeba pokládat
souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji
osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou
sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96,
uveřejněný pod č. 5/2001 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16/1998 Sb. rozh. obč.,
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 Sb.
rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo
3689/2019). Uvedené pojetí je konformní i se závěrem obsaženým v usnesení
Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č.
14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje
souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je
mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s
obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Zákonná ustanovení
chránící dobré mravy přitom patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny
podmínky pro použití těchto zákonných ustanovení, je přitom třeba – vzhledem k
výše uvedenému charakteru těchto ustanovení jako právních norem s relativně
neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být
zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu tak musí
být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat,
že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s
dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně
formulovat obecné řešení této otázky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). V posuzované věci odvolací soud
vysvětlil, proč nárok nenáleží žalobci ani podle zákona („kompenzační
vyhlášky“), ani podle rozhodnutí zaměstnavatele o přiznání odměny. V řízení ale
nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti, pro které by měl odvolací soud
poměřovat postup žalované dobrými mravy podle výše uvedených kritérií.1.
2. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné)
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak
vyplývá z § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobce vykonával pro žalovanou práci řidiče sanitního vozu i v době od 1. 10.
2020 do 31. 12. 2020 (dále též „rozhodné období“), jeho pracovní poměr skončil
ke dni 28. 2. 2021. Všeobecná zdravotní pojišťovna vypočítala výši kompenzace
pro žalovanou podle § 20a vyhl. č. 305/2020 Sb. v částce 1 302 041,25 Kč,
přičemž žalovaná dne 21. 5. 2021 vyplatila tzv. Covid odměny 25 zaměstnancům, z
toho 17 zaměstnancům v plné výši 75 000 Kč. Celková vyplacená částka bez
zákonných odvodů činila 1 422 100 Kč.
3. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu
(mimo jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, zda se zaměstnavatel, jenž
přiznal odměny za základě kompenzace poskytnuté zdravotní pojišťovnou podle §
20a vyhl. č. 305/2020 Sb. pouze svým stávajícím zaměstnancům, dopustil
nerovného zacházení vůči již bývalým zaměstnancům, kteří byli jeho zaměstnanci
v rozhodném období, zda mohlo na základě § 20a vyhl. č. 305/2020 Sb. vzniknout
legitimní očekávání bývalých zaměstnanců k jejich nárokům a zda bylo možné
posoudit nárok bývalých zaměstnanců „z titulu bezdůvodného obohacení“. Vzhledem
k tomu, že uvedené právní otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud řešeny, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle § 237
o. s. ř. přípustné.
4. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.1. 2. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že žalobce se domáhá nároku z nerovného zacházení, k němuž mělo dojít
vyplacením odměn dne 21. 5. 2021 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce,
ve znění účinném do 30. 6. 2021 (dále jen „zák. práce“). 3. Zákon č. 301/2020 Sb., o kompenzacích osobám poskytujícím hrazené
zdravotní služby zohledňujících dopady epidemie onemocnění COVID-19 v roce
2020, upravil povinnost zdravotních pojišťoven vyplatit (mimo jiné)
poskytovatelům zdravotních služeb, s nimiž mají uzavřenou smlouvu o poskytování
a úhradě hrazených služeb podle zákona o veřejném zdravotním pojištění,
kompenzaci zohledňující náklady a výpadky v poskytování hrazených služeb
vzniklé v důsledku epidemie onemocnění COVID-19. Způsob zahrnutí kompenzace do
výše úhrad za hrazené služby poskytnuté v roce 2020 mělo stanovit Ministerstvo
zdravotnictví vyhláškou (srov. § 1 odst. 1, 2 tohoto zákona). Ministerstvo
zdravotnictví vydalo dne 23. 6. 2020 vyhlášku č. 305/2020 Sb., o stanovení
způsobu zahrnutí kompenzace do výše úhrad za hrazené služby poskytnuté v roce
2020, která byla následně novelizována vyhláškou č. 172/2021 Sb., jež s
účinností od 28. 4. 2021 vložila nový § 20a, podle něhož poskytovateli podle §
6 až 15 (k poskytovateli zdravotnické dopravní služby viz § 15 vyhlášky č. 305/2020 Sb.) a poskytovateli lékárenské péče, pokud v období druhé vlny
epidemie onemocnění COVID-19 od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020 poskytovali hrazené
služby a vykazovali je zdravotní pojišťovně, se za účelem kompenzace zvýšených
osobních nákladů plynoucích z vyplácení mimořádných odměn pro zdravotnické
pracovníky navyšuje úhrada o částku Odměna2.vlna, vypočtenou podle dále
obsaženého vzorce, který (mimo jiné) vychází z počtu zdravotnických pracovníků,
a v němž hodnota Výšeodměny se stanoví ve výši 75 000 Kč, s výjimkou
poskytovatelů zdravotnické záchranné služby, pro které se stanoví ve výši 120
000 Kč. 4. Účelem výše uvedené úpravy, jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 301/2020 Sb. (dostupná např. v systému ASPI pod i. č. LIT280637CZ), bylo
zajištění, že „se poskytovatelé zdravotních služeb v důsledku situace vyvolané
epidemií v budoucnu nedostanou do ekonomických problémů, které by vážně
ohrožovaly jejich další existenci, a tím i dostatečnou dostupnost zdravotních
služeb pro obyvatele České republiky. Proto bylo nutné stanovit pravidla pro
kompenzaci nákladů a výpadků příjmů vzniklých poskytovatelům v důsledku
epidemie onemocnění COVID-19 v roce 2020 tak, aby brala v úvahu mimořádnou
situaci, a nedocházelo tak v roce 2021 hromadně k ekonomicky vynucenému
ukončování činnosti poskytovatelů zdravotních služeb nebo k jejich vynucenému
dlouhodobému zadlužování.
V průměru cca 60 procent nákladů poskytovatelů
zdravotních služeb představují personální náklady (u různých poskytovatelů a
různých druhů péče se pohybují v rozmezí cca 40 až 90 procent všech nákladů),
které je nutné i při dočasně nižší produkci zdravotních služeb zachovat,
jelikož jejich snížením (propouštěním zdravotníků) by došlo ke snížení kapacity
poskytovatele v budoucnu, a tím i ke snížení dostupnosti zdravotních služeb,
což by nebylo systémově žádoucí.“
5. Z uvedeného je pro další úvahy dovolacího soudu významné, že zákon č. 301/2020 Sb., ani prováděcí vyhláška, neupravovaly práva zdravotníků
(zaměstnanců poskytovatelů zdravotních služeb), ale práva a povinnosti tvořící
obsah právního vztahu mezi zdravotní pojišťovnou a poskytovatelem zdravotních
služeb. Pro poskytovatele zdravotních služeb znamenala tato úprava zajištění
prostředků „za účelem kompenzace zvýšených osobních nákladů plynoucích z
vyplácení mimořádných odměn pro zdravotnické pracovníky“. Ovšem to, jaká práva
a povinnosti vznikly mezi poskytovatelem zdravotních služeb jako
zaměstnavatelem a zdravotníkem jako zaměstnancem, záviselo na právní úpravě
jejich základního pracovněprávního vztahu.1. A. Nerovné zacházení
2. Podle § 16 odst. 1 zák. práce zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat
rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky,
odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité
hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného
postupu v zaměstnání. Rovné zacházení se zaměstnanci patří mezi základní zásady
pracovněprávních vztahů [srov. § 1a písm. e) zák. práce]. 3. Zákoník práce upravuje zásadu rovného zacházení jako povinnost
zaměstnavatele určitým způsobem zacházet s vlastními zaměstnanci, a to v
průběhu celého trvání jejich pracovněprávního vztahu. Zásada rovného zacházení
zaručuje rovná práva zaměstnancům nacházejícím se ve stejném či srovnatelném
postavení (situaci) a vyplývá z ní též požadavek, aby vnitřní předpisy či praxe
zaměstnavatele bezdůvodně nezvýhodňovaly ani neznevýhodňovaly zaměstnance před
ostatními srovnatelnými zaměstnanci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1486/2020). 4. Odvolací soud podřadil poskytnuté odměny pod režim § 224 odst. 2
písm. b) zák. práce, a nikoliv pod režim mzdy podle § 109 a násl. zák. práce. Z
hlediska zachování zásady rovného zacházení podle § 16 zák. práce však nemá
takové rozlišování zásadní význam, neboť i odměna za poskytnutí pomoci při
předcházení požárům nebo při živelních událostech, jejich likvidaci nebo
odstraňování jejich následků nebo při jiných mimořádných událostech, při nichž
může být ohrožen život, zdraví nebo majetek podle § 224 odst. 2 písm. b) zák. práce, náleží mezi pracovní podmínky zaměstnanců (viz rubrika části desáté
hlavy I zák. práce). Náleží tedy mezi oblasti, v nichž jsou zaměstnavatelé
povinni zajišťovat rovné zacházení. Přestože poskytnutí odměny závisí na
rozhodnutí zaměstnavatele, a ten ji může poskytnout i z dalších důvodů
nesouvisejících s výkonem práce (srov. též: BOGNÁROVÁ, Věra.
In: BĚLINA,
Miroslav, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Zákoník práce. 4. vydání. Praha: C. H. Beck,
2023, s. 1034), musí být i při poskytování těchto odměn respektována zásada
rovného zacházení. 5. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo
2392/2023, ve vztahu k odměnám tvořícím složku mzdy, neshledal, že by
zaměstnanci pracující u zaměstnavatele v době přiznání mimořádné odměny byli ve
stejném nebo srovnatelném postavení (situaci) jako bývalí zaměstnanci, byť i
tito pracovali v rozhodné době, přičemž za podstatné považoval, že
nesrovnatelnost bývalé zaměstnankyně se stávajícími zaměstnanci vyplývá i z
toho, že mimořádná jednorázová odměna byla stávajícím zaměstnancům rozhodnutím
zaměstnavatele přiznána (mimo jiné) jako motivace pro další období (srov. body
27 a 28 odůvodnění tohoto rozsudku). Tyto závěry lze přiměřeně aplikovat i v
nyní posuzované věci, neboť účelem zákona č. 301/2020 Sb. bylo zajistit
poskytovateli zdravotních služeb kompenzaci zvýšených personálních nákladů a
zabránit tak propouštění zdravotníků a snižování kapacity poskytovatele v
budoucnu. Směřoval tak na náklady, jež vynakládá poskytovatel na své stávající
zaměstnance. Zákon (ani prováděcí vyhláška) naopak za rozhodné kritérium pro
navýšení úhrady poskytovatelům zdravotních služeb nepovažoval množství,
podmínky či kvalitu práce odvedené zaměstnanci (zdravotníky) pro zaměstnavatele
(poskytovatele zdravotních služeb) v rozhodném období. Tento účel se lišil od
skutkových okolností v dovolatelem poukazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 23. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2044/2023, kde dotační programy Ministerstva
zdravotnictví mířily právě na finanční ohodnocení práce zdravotníků vykonané ve
ztíženém pracovním prostředí. 6. Případná není ani argumentace dovolatele rozsudkem Nejvyššího soudu
zde 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1486/2005, neboť tento se vztahoval k odlišné
situaci, kdy šlo o „bonus“ jako pobídkovou složku mzdy, náležející podle
pracovního výkonu zaměstnance v uplynulém období. Zdůrazňuje-li dovolatel z
odůvodnění tohoto rozhodnutí slova „kdy již netrvá pracovní poměr“, přehlíží,
že byla použita při výkladu o tom, jaké druhy nároků z porušení zásady rovného
zacházení mohou v době, kdy již netrvá pracovní poměr, připadat v úvahu. 1. 2. Rozdělila-li tedy žalovaná prostředky získané od zdravotní
pojišťovny navýšením úhrady o částku Odměna2.vlna podle § 20a vyhl. č. 305/2020
Sb. pouze mezi své stávající zaměstnance, a nikoliv i mezi zaměstnance bývalé
(byť pracovali v rozhodném období), jednala v souladu s účelem této právní
normy a neporušila povinnost zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci,
neboť z hlediska výše vysvětleného účelu právní normy nebyli bývalí zaměstnanci
ve stejném či srovnatelném postavení se zaměstnanci stávajícími. A. Legitimní očekávání
3. Koncept legitimního očekávání se rozvinul při výkladu článku 1
Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, aby se tento mohl vztahovat i na jiné majetkové hodnoty než vlastnictví
(rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 6. 2004, č.
31443/96,
Broniowski proti Polsku). Legitimní očekávání muselo být konkrétnější než pouhá
naděje a muselo se zakládat na zákonném ustanovení nebo na právním aktu
(rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 7. 2002, č. 39794/98,
Gratzingerovi proti České republice, bod 73). Ústavní soud začal stejný pojem
vztahovat k postupu orgánů veřejné moci, neboť uzavřel, že každému navrhovateli
vzniká v řízení před orgánem veřejné moci legitimní očekávání, že bude-li
postupovat v souladu se zákonem a konkrétními pokyny tohoto orgánu, povede to v
případě úspěchu ve sporu k vydání reálně vykonatelného rozhodnutí (nález
Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. IV ÚS 525/02, uveřejněný pod č. 131/2003 ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS). Legitimní očekávání vztáhl Ústavní
soud i k rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu
postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva a ochrany oprávněné důvěry v
právo (nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04,
uveřejněný pod č. 16/2005 ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS). 4. V nálezu citovaném v tomto řízení jak nalézacími soudy, tak
dovolatelem (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS
185/04, uveřejněný pod č. 94/2004 Sbírky nálezů a usnesení ÚS), Ústavní soud
vysvětlil, že legitimní očekávání nepůsobí bezprostředně mezi stěžovatelem a
vedlejší účastnicí (tedy mezi subjekty soukromého práva), nýbrž je to ústavně
garantované základní právo, které působí ve vztahu stěžovatele vůči státní
moci, tj. soudu, jejž zavazuje povinnost poskytovat ochranu takovému
legitimnímu očekávání, a to cestou interpretace a aplikace příslušných norem
jednoduchého práva. V uvedené věci Ústavní soud zdůraznil, že reálné
předpoklady pro vznik nároku byly podle smlouvy účastníků naplněny. 5. Ze shora uvedených různých pojetí legitimního očekávání lze uzavřít,
že nároky mezi účastníky soukromoprávních vztahů nezakládá samo legitimní
očekávání. Požadavek na dodržení legitimního očekávání je apelem na orgány
veřejné moci, aby poskytly ochranu právu existujícímu na základě jiných
právních skutečností. 6. Přeneseno na posuzovaný případ uvedené znamená, že nezakládá-li
žalobcovo právo na zaplacení požadované částky ani právní předpis (jak
vysvětleno výše v bodě 26), ani jiná právní skutečnost, jež může v
pracovněprávních (tedy soukromoprávních) vztazích vést ke vzniku práv a
povinností, pak existenci takového práva nelze dovodit pouze na základě
argumentace legitimním očekáváním. B. Bezdůvodné obohacení
7. Podle § 2992 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu
obohatí, musí ochuzeném vydat, oč se obohatil.1. 2. Jestliže obohacení na úkor jiného znamená, že musí existovat příčinná
souvislost mezi obohacením, které nastalo na straně obohaceného, a tomu
korespondujícím ochuzením na straně ochuzeného [srov. například SEDLÁČEK,
Dušan, in PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H.
Beck, 2024, § 2991], pak je
již z výše podaného výkladu zřejmé, že posouzení uplatněného nároku žalobce
jako bezdůvodného obohacení nepřipadá v posuzované věci v úvahu. Žalobci totiž
právo (majetková hodnota) nenáleží a nelze proto uzavřít, že by na jeho straně
došlo k ochuzení, a to ani tím, že žalované bylo podle zákona plněno zdravotní
pojišťovnou. 3. Protože rozsudek odvolacího soudu je – jak vyplývá z výše uvedeného –
z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že
by byl postižen některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která
by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání
žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé podle § 243d
odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
4. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla
v dovolacím řízení plně úspěšná a žalobce je proto povinen nahradit jí náklady
potřebné k účelnému uplatňování práva.
5. Za dovolací řízení náleží žalované náhrada nákladů ve výši 5 324 Kč
za zastoupení advokátem, kterému náleží odměna podle § 8 odst. 1, § 6 odst. 1 a
§ 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12.
2024, (dále jen „advokátní tarif“), a to za sepis vyjádření k dovolání, ve výši
4 100 Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4
advokátního tarifu a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 924 Kč.
6. Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5 324 Kč
zaplatit žalované k rukám advokáta JUDr. Michala Hrušky, který žalovanou v
dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci
rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 7. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu