21 Cdo 1216/2024-260
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce D. K., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Čs. Legií č. 1719/5, proti žalovanému NUTREND D.S., a. s., se sídlem v Olomouci, Chválkovice č. 604, IČO 25853902, zastoupenému JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova č. 1322/3C, o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 228/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 2023, č. j. 16 Co 154/2023-204, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Vymazala, advokáta se sídlem v Olomouci, Wellnerova č. 1322/3C.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2023, č. j. 16 Co 154/2023-204, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je (z hlediska uplatněných dovolacích důvodů) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
3. Ve vztahu k dovolatelem předestřené otázce výkladu pojmu tzv. bezprávné výhrůžky Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že psychické donucení (nátlak) způsobuje, že vůle jednajícího je deformována pod vlivem bezprávné výhrůžky, a tudíž není projevem přání jednajícího účastníka právního (pracovněprávního) vztahu, ale jeho důvodné obavy (důvodného strachu). Jednající osoba tak například uzavře smlouvu (dohodu) podle pokynů druhého účastníka právního vztahu, kterou by nebýt důvodné bázně (kupř. o svou osobu či osoby blízké, popř. o své majetkové, ekonomické či jiné zájmy) za normálních poměrů neuzavřela. Každý psychický nátlak (psychické donucení) ovšem nelze považovat za nepřípustný. O bezprávnou výhrůžku jde tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak hrozí něčím, co není oprávněna učinit (např. hrozbou ublížení na zdraví, hrozbou značné škody na majetku apod.), nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být použita nesmí (např. jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou smlouvu, jinak že bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu, který skutečně spáchal). Přitom není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí jít také o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň. Konečně musí být bezprávná výhrůžka adresována tomu, jehož právní úkon (nyní právní jednání) se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, uveřejněný pod č. 12/1999 v časopise Soudní judikatura, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněného pod č. 70/2011 Sb. rozh. obč., anebo též závěry uvedené ve vztahu k této otázce v dovolatelem citovaných rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3726/2008, a ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1852/2005).
4. Hrozí-li však někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit, za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání) uzavřeného pod jeho vlivem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 808/2005); tak je tomu například v případě, kdy zaměstnavatel svůj návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou odůvodní tím, že podle jeho názoru jsou zde důvody, pro které by mohl se zaměstnancem pracovní poměr zrušit okamžitě (srov. například dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1332/2001). Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího musí mít přitom základ v objektivně existujícím a působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu. Právní úkon (nyní právní jednání) donuceného adresáta musí být v přímé souvislosti s bezprávnou výhrůžkou, jež pochází od druhého subjektu právního úkonu (právního jednání), anebo od třetí osoby (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 409/2006, uveřejněný pod č. 157/2009 v časopise Soudní judikatura).
5. K uvedeným závěrům, k nimž dospěl za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, se pak dovolací soud přihlásil i ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014 (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, uveřejněného pod č. 79/2020 Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 21 Cdo 992/2023, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 21 Cdo 886/2023).
6. Závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci v postupu žalovaného (předsedy správní rady), který při jednání o rozvázání pracovního poměru dohodou předložil žalobci dohodu o uznání a úhradě dluhu ve výši 700 000 Kč a uvedl, že pokud žalobce dohodu o rozvázání pracovního poměru a dohodu o uznání dluhu nepodepíše, předá věc svému právnímu zástupci, nelze spatřovat bezprávnou výhrůžku a že žalobcovy subjektivní představy (že v případě, když nepodepíše předložené listiny, přijede policie a odveze jej), které však nemají oporu v provedeném dokazování, „nenaplňují bezprávnou výhrůžku způsobující neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru“, je v souladu s (výše uvedenou) ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
7. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje- li skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že v jednání žalovaného (předsedy správní rady) nelze spatřovat bezprávnou výhrůžku způsobující neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru, a způsob, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (hodnocení důkazů, na základě něhož k nim dospěly), předestírá-li vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, a namítá-li, že napadené rozhodnutí je „stiženo vadou nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti“ a že odvolací soud zcela nepředvídatelně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho neprospěch].
8. Nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a s hodnocením provedených důkazů dovolatel uplatňuje zejména námitkami, že skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že nemohou sloužit jako podklad pro rozhodnutí ve věci samé, že soudy „zcela nepochopitelně a překvapivě uzavřely, že předseda správní rady žalovaného nehrozil dovolateli přivoláním policie ČR a jeho zadržením, byť tomu veškeré skutkové okolnosti zjištěné z provedeného dokazování nasvědčují“, že výpověď svědka P. H. byla „vyložena ve prospěch žalovaného bez dalšího“, že se soudy nezabývaly obsahem předmětných dohod a zcela tyto zásadní důkazy bez bližšího zkoumání přehlédly, že odvolací soud vytrhl jediné a nesprávné skutkové zjištění z kontextu celé věci a zcela pominul při hodnocení bezprávné výhrůžky veškeré okolnosti, které je nutno posuzovat ve vzájemných souvislostech, a že tímto postupem „soudy prvního i druhého stupně porušily § 132 občanského soudního řádu“.
9. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
10. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
11. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
12. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak sice dovolací soud – jestliže k nim skutečně došlo – podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží, avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné; tento předpoklad ovšem v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není.
13. Dovolací soud v projednávané věci na rozdíl od dovolatele neshledal ani extrémní rozpor mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, a ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O takový případ se však v projednávané věci zjevně nejedná.
14. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že zcela nepředvídatelně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho neprospěch, a namítá-li překvapivost jeho rozhodnutí, pak nebere náležitě v úvahu, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé (nepředvídatelné) jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč., anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 641/2018). Tak tomu ale v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nebylo.
15. Rozsudek odvolacího soudu ani nelze ve smyslu ustálené judikatury dovolacího soudu považovat za nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle § 211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolateli v uplatnění jeho práv (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).
16. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud rozhodl „naprosto formálně a v rozporu s obecnými principy spravedlnosti a zásadami ochrany slabšího“, že postupem odvolacího soudu byla „zcela popřena zásada ochrany slabší strany a zásada autonomie vůle“ a že „i pokud by soud nebyl zcela přesvědčen o naplnění zákonných znaků tzv. bezprávné výhrůžky“, měl s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 2883/21, „zmírnit své požadavky v tomto konkrétním případě na jeho (ne)aplikaci a rozhodnout ve prospěch dovolatele jakožto slabší smluvní strany postavené do důkazní nouze“, pak navíc přehlíží, že právo na spravedlivý proces ani zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance [§ 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce] nelze interpretovat tak, že by znamenaly právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Byly-li v řízení prokázány skutečnosti odůvodňující závěr odvolacího soudu, že v jednání žalovaného nelze spatřovat bezprávnou výhrůžku ani nepřiměřený nátlak, nemůže nyní dovolatel shledávat v právním řešení předmětného sporu (provedeném v řádném soudním řízení) porušení svých (základních) práv (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2149/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2136/2019).
17. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
18. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu