21 Cdo 2149/2019-621
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobkyně S. J., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Beátou
Burianovou, advokátkou se sídlem v Mariánských Lázních, Hlavní třída č. 161/42,
proti žalované R. T., se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Ladislavem
Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová č. 199/2, o 38
481,60 Kč s příslušenstvím, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna
Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako
vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupené JUDr. Pavlem Roubalem,
advokátem se sídlem v Plzni, Otýlie Beníškové č. 1664/14, vedené u Okresního
soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 185/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 13. února 2019 č. j. 61 Co 9/2019-472, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 4 101,90 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Ladislava Jiráska, advokáta se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová č. 199/2.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně
žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 101,90 Kč do 3 dnů od právní
moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Roubala, advokáta se sídlem v Plzni,
Otýlie Beníškové č. 1664/14.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2019 č. j. 61 Co 9/2019-472 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako
jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jejích
námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by
záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolatelka svůj nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, že „nárok na
náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti dle § 369 a § 370
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, za období od 27. 2. 2011 do 6. 10. 2011
není po právu“, založila na nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů a se
skutkovými závěry, z nichž odvolací soud vycházel [namítá-li, že „znalecké
posudky nebyly sepsány po důkladném nastudování zdravotnické dokumentace
žalobkyně a ani nebylo provedeno znalci žádné vyšetření žalobkyně a nebyly tak
ani hodnoceny a zpracovány výsledky takového vyšetření žalobkyně“, nesouhlasí-
li s hodnocením výpovědi svědků V. J. a J. K., jakož i lékařských zpráv o
jejím zdravotním stavu, zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla
rozhodující pro závěr odvolacího soudu o tom, že není dána příčinná souvislost
mezi pracovním úrazem žalobkyně ze dne 3. 1. 2011 (jeho následky) a její
pracovní neschopností od 27. 2. 2011 do 6. 10. 2011, neboť další zdravotní
potíže žalobkyně gynekologického i neurologického charakteru nesouvisely s
předmětným pracovním úrazem, a polemizuje-li s tím, ke kterým znaleckým závěrům
odvolací soud při posuzování vztahu příčiny a následku přihlížel]. Nastoluje-li v této souvislosti dovolatelka jako právní otázku příčinnou
souvislost „mezi pracovním úrazem žalobkyně ze dne 3. 1. 2011 a jejími
zdravotními problémy zjištěnými v období od 27. 2. 2011 do 6. 10. 2011“, potom
pomíjí, že ustálená soudní praxe vychází dlouhodobě z názoru, že při řešení
otázky příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím zaměstnance a vznikem
škody nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena
obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech (srov. například odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007 sp. zn. 21 Cdo 307/2006 nebo rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2659/2012); právní posouzení
příčinné souvislosti může spočívat jen ve stanovení, mezi jakými skutkovými
okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení, zda a jaké
okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 25 Cdo 3748/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 4. 2011 sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. 30
Cdo 654/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012 sp. zn.
28 Cdo
120/2012). Závěr o tom, že nastolená otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, je
zcela v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS
3067/13, na který odkazuje dovolatelka a podle kterého o skutkové námitky půjde
jistě v těch případech, kdy směřují proti závěrům ohledně faktické příčinné
souvislosti (tj. že určitá událost se fakticky stala v důsledku jiné události),
naopak o právní otázky půjde v těch případech, kdy příslušná kauzální teorie –
z hlediska právního dopadu míry podílu na vzniklé újmě – neměla být vůbec
použita nebo byla použita nesprávně. Vzhledem k tomu, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává
extrémní nesoulad právních závěrů odvolacího soudu s vykonanými skutkovými
zjištěními, nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za stojící v rozporu s
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod, tj. v rozporu s nálezem Ústavního
soudu ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 2283/17, na který dovolatelka rovněž
odkazuje
Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Právní závěr odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně –
jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů – o tom, že nebyla dána příčinná
souvislost mezi pracovním úrazem žalobkyně ze dne 3. 1. 2011 a ztrátou na
výdělku vzniklou žalobkyni v době od 27. 2. 2011 do 6. 10. 2011, neboť její
pracovní neschopnost v uvedené době „nesouvisela s pracovním úrazem žalobkyně“,
je plně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vztahující se k
problematice příčinné souvislosti (srov. například stanovisko Nejvyššího soudu
ČSR ze dne 27. 1. 1975 sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1976), podle které o vztah příčinné
souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při
uznání invalidity) a pracovním úrazem se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda
(došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu, tj. bez pracovního úrazu by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla. Z
hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti
za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku
pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost
najisto postavena. Pracovní úraz přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku
škody; pro závěr o existenci příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a
škodou, jejíž náhrady se zaměstnanec z tohoto titulu domáhá, postačí, aby
pracovní úraz byl jednou z příčin škody, avšak příčinou důležitou, podstatnou a
značnou (k uvedenému srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2003 sp. zn. 21 Cdo 2169/2002, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008
sp. zn. 21 Cdo 1508/2007, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3142/2012, uveřejněného pod č. 41 v časopise Soudní judikatura, roč. 2015, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo
3039/2015).
Závěr o přípustnosti dovolání nezakládají ani námitky dovolatelky o „pominutí
relevantních skutkových tvrzení dovolatelky“ odvolacím soudem, o tom, že se
odvolací soud dostatečně nezabýval „skutkovou, právní a judikaturní odvolací
argumentací dovolatelky“, že „si bez souhlasu (a bez možnosti vyjádření)
dovolatelky opatřil z vlastní iniciativy zprávy o jejím zdravotním stavu, čímž
porušil ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o poskytování
zdravotních služeb, ve znění pozdějších předpisů“, že „nepřípustně postupoval
podle zásady vyšetřovací a nikoliv podle zásady projednací“, dále o tom, že na
jednání soudu prvního stupně dne 10. 10. 2018 bylo provedeno „obsáhlé
dokazování“, ač dne 12. 9. 2018 byla soudcem Mgr. Homolkou ujištěna, že „se
bude pouze již jen vyhlašovat rozhodnutí pro pronesení závěrečných řečí“, že
soud prvního stupně nereagoval na její žádost ze dne 22. 9. 2018 o odročení
jednání, jakož i o tom, že soudy „nerespektovaly ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.“, a o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť uvedené námitky
nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné)
představovat jen tzv. jiné vady řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takovým vadám však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je
dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno
výše – naplněn není. Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné
jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému,
než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního
stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno,
jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj
názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem)
konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se
ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku
sporu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016 sp. zn. 21
Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2017). O takový případ se však v projednávané věci – jak je
zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná. Namítá-li dovolatelka porušení práva na spravedlivý proces a poukazuje-li na
to, že zaměstnanec je slabší stranou pracovněprávního vztahu, pak přehlíží, že
ani právo na spravedlivý proces, ani zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení
zaměstnance vyplývající z ustanovení § 1a písm. a) zákoníku práce nelze
interpretovat tak, že by znamenaly právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez
dalšího. Pokud v řízení byly prokázány skutečnosti odůvodňující závěr, že
ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobkyně za dobu od 27. 2. 2011 do 6. 10.
2011 není v příčinné souvislosti s jejím pracovním úrazem ze dne
3. 1. 2011, nemůže nyní dovolatelka shledávat v právním řešení předmětného
sporu (provedeném v řádném soudním řízení) porušení svých základních práv. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.