USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobkyně D. S., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr.
Lenkou Dörrovou Čepkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Domažlická č. 145/6,
proti žalovanému Statutárnímu městu Brno se sídlem magistrátu v Brně,
Dominikánské náměstí č. 196/1, IČO 44992785, o neplatnost výpovědi z pracovního
poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 132/2013, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2021, č. j. 15
Co 99/2021-356, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2021,
č. j. 15 Co 99/2021-356, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto
ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Námitky, kterými dovolatelka uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je –
jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné
právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné
právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., nejsou způsobilé založit přípustnost
dovolání podle tohoto ustanovení. Přestože dovolatelka namítá, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené
judikatury“ (přičemž v obsahu dovolání odkazuje na několik rozhodnutí
Nejvyššího soudu a na závěry v nich uvedené) a že rozhodnutí odvolacího soudu
„spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, ve skutečnosti je podstatou
jejího dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, že žalobkyně se stala
nadbytečnou vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele, že do budoucna bude vymáhat
daňové nedoplatky prostřednictvím soudního exekutora, a že nebylo prokázáno, že
by organizační změna byla vedena jiným účelem či cílem a že by byla celá jen
předstírána za účelem zbavení se nepohodlného zaměstnance (jak tvrdí
žalobkyně), ani že by cílem jednání žalovaného spočívajícího v dání výpovědi
bylo „zbavit se žalobkyně za každou cenu“. Správnost skutkového stavu věci
zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení
probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013
důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění
odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše
pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Při
úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší
soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z
těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů
nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod
č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky
byly posouzeny jinak. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že k předpokladům pro podání
výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce
patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení
stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných
organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí,
podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná
souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami,
tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací
u zaměstnavatele) nadbytečným [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím
zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, nebo
– již přímo ve vztahu k ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce – odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011,
uveřejněného pod č. 24/2013 Sb. rozh. obč., anebo odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1506/2011]. K otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů
zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého
obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54/2005
Sb. rozh. obč. Ve vztahu k otázce příčinné souvislosti mezi organizační změnou u
zaměstnavatele spočívající ve zrušení pracovního místa zaměstnance a
nadbytečností zaměstnance Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že bylo-li
zaměstnavatelem přijato rozhodnutí o organizační změně, jehož provedení u
zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec
dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi
nadbytečností zaměstnance a přijatou organizační změnou (srov. například
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo
1628/2017). K otázce oprávnění zaměstnavatele rozhodnout, že určité činnosti dosud
vykonávané jeho zaměstnanci bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím
osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, pak srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněný pod
č. 11/2004 v časopise Soudní judikatura, a v něm (ve vztahu k obdobné právní
úpravě v předchozím zákoníku práce) vyslovený právní názor, že rozhodne-li
zaměstnavatel, že činnost dosud vykonávanou zaměstnancem bude nadále zajišťovat
jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, a že
proto tímto zaměstnancem zastávané pracovní místo bude z důvodu úspory
finančních prostředků zrušeno, je dán důvod k výpovědi z pracovního poměru
podle ustanovení § 46 odst. 1 písm.
c) zákoníku práce [nyní podle ustanovení §
52 písm. c) zákoníku práce], ledaže jde o plnění běžných úkolů zaměstnavatele,
vyplývajících z předmětu jeho činnosti [ve vztahu k současné právní úpravě
srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo
2128/2019, uveřejněný pod č. 88/2020 Sb. rozh. obč., a v něm vyjádřený právní
názor, že zaměstnavatelé mohou plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu
jejich činnosti (stejně jako plnění ostatních úkolů) zajišťovat i jinak než
prostřednictvím osob zaměstnávaných v základním pracovněprávním vztahu,
nejde-li o výkon závislé práce na základě smluv (dohod), jimiž se zakládají
jiné než pracovněprávní vztahy]. Poukazuje-li dovolatelka ve svém dovolání na to, že její činnost nespočívala
toliko ve vymáhání pohledávek a že žalovaný neprokázal jinak než svým tvrzením,
že takto přeorganizovaná práce byla efektivnější, pak přehlíží, že Nejvyšší
soud již dříve ve své judikatuře dospěl k závěru, že nadbytečným je zaměstnanec
též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne
jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud
vykonávaných prací (srov. například soudem prvního stupně zmíněný rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 11. 1980, sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněný pod č. 42/1982 Sb. rozh. obč., anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 262/2012, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 346/2014). V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího
soudu je též závěr odvolacího soudu, že zaměstnavatel nemusel prokazovat, že
organizační změna splnila jím očekávaný účel [srov. například již zmíněné
rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 54/2005 a pod č. 24/2013 Sb. rozh. obč., anebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo
2425/2014, a ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3680/2020, z jejichž odůvodnění
vyplývá, že bylo-li rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) opravdu
přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů
zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní
předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zákoníku práce; to platí i tehdy, nebyl-li organizační změnou
sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna
posléze jako neúčinná]. Odvolací soud přitom v projednávané věci dovodil, že
„na první pohled je zřejmé, že pokud byla externí spolupráce s exekutorem,
který disponoval specializovaným aparátem a prostředky pro efektivní vymáhání
dobrovolně neplněných vykonatelných rozhodnutí, navázána za situace, kdy
nevyžadoval zálohu na náklady exekucí, jedná se o situaci, kdy zaměstnavatel
mohl zefektivnit vymáhání svých pohledávek a současně ušetřit finanční
prostředky vydávané na plat zaměstnankyně, která pro něho dosud pohledávky
vymáhala“. Odvolací soud se neodchýlil ani od dovolatelkou citovaných závěrů, k nimž
Nejvyšší soud dospěl v rozsudcích ze dne 11. 7. 2016, sp. zn.
21 Cdo 4585/2015,
ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 576/2020, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo
3516/2018, ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3834/2018, ze dne 24. 9. 2014,
sp. zn. 21 Cdo 3195/2013, ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 319/2013, ze dne
21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1672/2012 a ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo
353/2013, na něž dovolatelka poukazuje ve svém dovolání. V těchto (dovolatelkou
zmiňovaných) věcech soudy vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového
děje), než jaký byl zjištěn soudy v projednávané věci. Podstatou námitek
dovolatelky je tak v tomto směru (jak bylo uvedeno výše) pouze její nesouhlas
se skutkovými zjištěními učiněnými soudy v projednávané věci [dovolatelka
ostatně ani neuvádí, při řešení jakých konkrétních otázek hmotného nebo
procesního práva se měl podle jejího mínění odvolací soud odchýlit od závěrů
uvedených v těchto rozhodnutích dovolacího soudu a v čem konkrétně by mělo jí
tvrzené odchýlení se „od ustálené judikatury“ a nesprávné právní posouzení věci
(za skutkového stavu zjištěného soudy v projednávané věci) spočívat]. Uvádí-li dovolatelka v úvodu svého dovolání, že „je přesvědčena, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolacím
soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“, pak navíc nebere
náležitě v úvahu, že způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání,
podle kterého „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“,
předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli
tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo
procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě
nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího
řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.