21 Cdo 1645/2020-781
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce H. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ivanou
Zbořilovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Komenského č. 256/23, proti
žalované Toyota Peugeot Citroën Automobile Czech, s. r. o. se sídlem v Kolíně
I, Na Hradbách č. 126, IČO 26513528, zastoupené JUDr. Jaroslavem Srbem,
advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní č. 1302/88, o 189 540,47 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 169/2017, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2020,
č. j. 23 Co 293, 294/2019-639, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 15. 6. 2017 domáhal zaplacení částky 189
540,47 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil mimo jiné tím, že dne 7. 6. 2005
vznikl mezi účastníky pracovní poměr, v rámci něhož vykonával pro žalovanou
práci dělníka ve výrobě. Od roku 2015 se u něj i u dalších zaměstnanců
žalované, kteří pro žalovanou vykonávali tutéž práci jako žalobce, začaly
projevovat zdravotní obtíže, které spočívaly v bolestech předloktí a loktů. Žalobce je připisoval nesprávnému nastavení stroje a nedodržování pravidel o
střídání pracovních úkonů, které určila žalovaná svými vnitřními předpisy. Podle lékařského posudku poskytovatele pracovně lékařských služeb žalobce
dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu ujednaného druhu práce. Po
skončení dočasné pracovní neschopnosti žalobce posuzovala jeho zdravotní stav
Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, která dne 3. 12. 2016 vydala lékařský
posudek, podle něhož u žalobce nejde o nemoc z povolání. K návrhu žalobce tento
lékařský posudek přezkoumal Magistrát hlavního města Prahy a potvrdil jej. Žalobce poté požádal Všeobecnou fakultní nemocnici v Praze, aby jeho zdravotní
stav přezkoumala ještě z hlediska jiné, v úvahu přicházející diagnózy. Žalovaná
žalobci po skončení jeho dočasné pracovní neschopnosti až do března 2017
nepřidělovala práci, ani mu neposkytovala náhradu mzdy, a proto je povinna
nahradit mu za období od 25. 7. 2016 do 31. 7. 2017 mzdu v celkové výši 189
540, 47 Kč hrubého. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s odůvodněním, že pracovní poměr účastníků
řízení vznikl dne 7. 6. 2005 a že zanikl na základě výpovědi, kterou dala
žalovaná žalobci, dne 30. 6. 2017. Po skončení dočasné pracovní neschopnosti se
žalobce dne 25. 7. 2016 podrobil pracovně lékařské prohlídce, na jejímž základě
vydal poskytovatel pracovně lékařských služeb žalované lékařský posudek, podle
něhož byl žalobce zdravotně nezpůsobilý k výkonu ujednaného druhu práce. Tentýž
závěr vyplývá z lékařského posudku poskytovatele pracovně lékařských služeb
žalované ze dne 3. 11. 2016. Teprve dne 23. 3. 2017 vydal poskytovatel pracovně
lékařských služeb žalované lékařský posudek, podle něhož žalobce dlouhodobě
pozbyl zdravotního způsobilost k výkonu ujednaného druhu práce. Tento lékařský
posudek nabyl právní moci dne 7. 4. 2017. Až na jeho základě vznikla žalované
povinnost převést žalobce na jinou práci. Se zřetelem k tomu, že takovou práci
pro něj neměla, poskytovala žalobci náhradu mzdy. Žalovaná dále popřela, že by
příčinou zdravotních obtíží žalobce bylo porušení jejích povinností jako
zaměstnavatelky. Okresní soud v Kolíně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 25. 6. 2019, č. j. 19 C
169/2017-518, ve znění usnesení ze dne 30. 8. 2019, č. j. 19 C 169/2017-570
tak, že výrokem I. žalobu zcela zamítl, a dále zavázal žalobce nahradit
žalované náklady řízení ve výši 4 800 Kč a státu ve výši 14 991,19 Kč (výroky
II. a III.). Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že onemocnění žalobce
(epikondylitida ulnární vlevo, tj.
„tenisový loket“) nebylo uznáno jako nemoc z
povolání a žalobci proto nevznikly nároky na odškodnění nemoci z povolání ve
smyslu ustanovení § 366 odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Zabývaje
se tím, zda žalobou uplatněná částka nemůže představovat nárok na náhradu škody
podle ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce, tedy zda se nejedná o obecnou
odpovědnost žalované za vzniklou škodu, dospěl k závěru, že nebyla prokázána
tvrzení žalobce o nedodržení hygienických limitů stanovených nařízením vlády č. 361/2007 Sb. k ochraně zdraví při práci. Nebylo zjištěno porušení právní
povinnosti žalované jako předpoklad pro její odpovědnost za škodu. Dále se soud
prvního stupně zabýval uplatněným nárokem i z hlediska ustanovení § 208
zákoníku práce. I při posuzování této otázky dospěl k závěru, že nárok žalobce
uplatněný žalobou není dán, neboť podle posudkových závěrů lékařských posudků
poskytovatele pracovně lékařských služeb žalované, které vydal v období od
července 2015 do listopadu 2016, byl žalobce zdravotně nezpůsobilý k výkonu
práce pro žalovanou, avšak nešlo o dlouhodobé pozbytí způsobilosti konat dále
dosavadní práci. Nešlo tedy u žalobce o důležitou osobní překážku v práci, při
které by mu vůči žalované příslušelo právo na náhradu mzdy, a nešlo ani o
překážku v práci na straně žalované, protože žalovaná nepřidělovala žalobci
práci pro nedostatek jeho zdravotní způsobilosti k výkonu práce, nikoliv v
důsledku porušení její povinnosti přidělovat žalobci práci nebo jej převést na
jinou práci. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci nepříslušela mzda ani
náhrada mzdy za období od předložení lékařského posudku, podle něhož nebyl
zdravotně způsobilý k práci pro žalovanou, do doby, kdy nastaly právní účinky
lékařského posudku, podle něhož dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost konat
dále dosavadní práci. Nebyl-li z důvodu svého obecného onemocnění schopen
vykonávat práci pro žalovanou, avšak nejednalo se o dlouhodobé pozbytí
způsobilosti konat dosavadní práci, nemohl být ani převeden na jinou vhodnou
práci. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, č. j. 23 Co 293, 294/2019-639, rozhodl tak, že výrokem I. změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl, výrokem II. změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že zavázal žalovanou zaplatit žalobci
náklady řízení ve výši 290 387,25 Kč „k rukám právního zástupce žalobce“,
výrokem III. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zavázal žalovanou
zaplatit České republice náklady řízení ve výši 14 991,19 Kč a výrokem IV. zavázal žalovanou zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 37 921,16
Kč. Vyšel ze skutkových zjištění, k nimž dospěl již soud prvního stupně, a
dále, po doplnění dokazování zprávou poskytovatele pracovně lékařských služeb,
ze zjištění, že zdravotní stav žalobce v době od vydání prvního lékařského
posudku ze dne 28. 7. 2016 až do vydání zdravotně lékařského posudku ze dne 23. 3. 2017, kde bylo uvedeno, že dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu
dosavadní práce, nedoznal žádných změn.
Poskytovatel pracovně lékařských služeb
v podstatě pouze čekal na výsledky šetření, zda žalobce trpí nemocí z povolání,
neboť pokud lékařská posudková komise uzavře, že zaměstnanec „dlouhodobě pozbyl
zdravotní způsobilost“, je povinna uvést důvody, tedy zda pozbyl tuto
způsobilost dlouhodobě pro onemocnění nemocí z povolání, či z důvodu onemocnění
obecného. Jestliže nedošlo k žádným změnám ve zdravotním stavu žalobce od
vydání posudku ze dne 28. 7. 2016, lze uzavřít, že již v té době byl žalobce,
byť z důvodu obecných onemocnění, dlouhodobě zdravotně nezpůsobilý konat
dosavadní práci. Dovodil, že „…Při posuzování nároku žalobce vycházel odvolací
soud i ze základních zásad, na kterých je stavěn zákoník práce, který již v
ustanovení § 1a odst. 1 písm. a) ZP uvádí, že smysl a účel ustanovení tohoto
zákona vyjadřují i základní zásady pracovněprávních vztahů, jimiž jsou (kromě
jiného) zejména zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance. Odvolací soud
by považoval za rozporné s touto zásadou, pokud by zaměstnanci, který podle
lékařského posudku není schopen vykonávat dosavadní práci a z hlediska
striktního výkladu ustanovení § 41 odst. 1 písm. a) zákoníku práce nebyl
převeden na jinou práci a zaměstnavatel mu žádnou práci nepřiděloval s
odůvodněním, že žádnou práci pro něj nemá, nepříslušel nárok na náhradu mzdy
pro překážky v práci na straně zaměstnavatele. Odvolací soud proto dospěl k
závěru, že žalobci vznikl nárok podle ustanovení § 208 ZP na náhradu mzdy ve
výši průměrného výdělku…“. S ohledem na tento svůj závěr se již nezabýval
uplatněným nárokem z titulu odpovědnosti za nemoc z povolání ani z titulu
obecné odpovědnosti za škodu.
Proti tomuto rozsudku podala dovolání žalovaná. Přípustnost dovolání spatřuje v
tom, že odvolací soud se při řešení otázky podmínek vzniku nároku na náhradu
mzdy podle ustanovení § 208 zák. práce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu, spočívající v závěru, že o překážku na straně zaměstnavatele
jde jen tehdy, je-li zaměstnanec sám schopen (zejména s ohledem na svůj
zdravotní stav), ochoten a připraven konat práci podle pracovní smlouvy. V této
souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2584/2006, rozsudek ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2315/2000,
rozsudek ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4690/2009 a usnesení ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 648/2016 a ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3138/2018. Dále poukázala na to, že odvolací soud příliš extenzivně aplikoval zásadu
zvláštní ochrany zaměstnance, vyjádřenou v ustanovení § 1a odst. 1 písm. a)
zák. práce, čímž se opětovně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu; v této souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1211/2017 a ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2300/2017. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu buď změněn tak, že bude rozsudek
soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen, anebo byl rozsudek odvolacího
soudu zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Zároveň navrhla, aby dovolací soud
odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Žalobce ve vyjádření poukázal na nesprávnost rozhodnutí Magistrátu hl. města
Prahy a zaujal stanovisko k dalším skutkovým otázkám, které v řízení vyšly
najevo ve vztahu k řešení otázky jeho zdravotního stavu, vyzdvihl období, ve
kterém byl shledán zdravotně způsobilým k výkonu práce a dovodil z toho, že i
když následně byl shledán (bez jakékoliv změny ve zdravotním stavu) zdravotně
nezpůsobilým, je zřejmé, že byl „zdravotně způsobilý anebo způsobilý s
podmínkou“ a že žalovaná jej měla povinnost převést na jinou práci, což
neučinila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu (jak vyplývá i z jeho odůvodnění) bezprostředně
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých okolností přísluší
zaměstnanci nárok na náhradu mzdy nebo platu v případě překážky v práci i na
straně zaměstnavatele, má-li tento nárok příslušet podle právní úpravy, účinné
ode dne 1. 1. 2012, potažmo ode dne 1. 1. 2014, která doposud v rozhodovací
praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech nebyla řešena, a proto je
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
žalobce se domáhá náhrady mzdy za období ode dne 25. 7. 2016 do dne 23. 3. 2017
– podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do dne 31. 3. 2017, tedy do doby než nabyl účinnosti zákon č. 93/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“). Podle ustanovení § 208 zák. práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné
překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu
náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li
uplatněno konto pracovní doby (§ 86 a 87). Dosavadní soudní praxe, vztahující se k projednávané problematice, zastávala
stabilně názor, že o překážku v práci ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce jde
tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro
něj z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (§
38 odst. 1 písm. a/ zák. práce), a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen
a připraven tuto práci konat; o překážku v práci jde bez ohledu na to, zda
nemožnost přidělovat práci byla způsobena objektivní skutečností, popřípadě
náhodou, která se zaměstnavateli přihodila, nebo zda ji zaměstnavatel sám svým
jednáním způsobil (případné zavinění zaměstnavatele zde rovněž nemá význam) -
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo
2584/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
publikačním číslem 44/2008, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2001,
sp. zn. 21 Cdo 2315/2000, a ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 353/2002. V
usnesení ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 648/2016 se Nejvyšší soud přihlásil
k již dříve vyslovenému závěru v rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo
4690/2009, z něhož vyplývá, že zaměstnanec, který podle lékařského posudku
pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dále
dosavadní práci, aniž by došlo ke změně sjednaného druhu práce nebo k převedení
zaměstnance na jinou práci, nemá právo na náhradu mzdy pro překážku v práci na
straně zaměstnavatele podle ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku práce (s
účinností od 1. 1. 2007 podle ustanovení § 208 zákoníku práce).
Uvedená otázka však nebyla ve všech souvislostech řešena v případě nároků,
vzniklých po 31. 12. 2011, potažmo po 31. 12. 2013 (tak jako v tomto případě),
tedy poté, co nabyl účinnosti zákon č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony, resp. zákon č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v
souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva; jinak řečeno, zůstává k
zodpovězení otázka, zda právní názory doposud zastávané obstojí i ve světle
uvedených změn, či nikoliv. Nezbytnost vydání zákona č. 365/2011 Sb. [jak to koneckonců vyplývá i z jeho
důvodové zprávy (srovnej Důvodová zpráva ze dne 29. 6. 2011, sněmovní tisk č. 411/0)] byla vyvolána zásahem Ústavního soudu nálezem pléna ze dne 12. 3. 2008,
vydaným ve Sbírce zákonů pod číslem 116/2008. Vztah občanského zákoníku vůči
zákoníku práce, doposud v zákoníku práce koncipovaný jako delegační princip,
byl označen jako nesprávný a nesouladný s principy právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) a zrušen s účinností ode dne vyhlášení nálezu. Ústavní soud zrušil ustanovení § 4 zákoníku práce, který tzv. delegaci
vyjadřoval; uvedl, že speciální předpisy upravující příslušná odvětví (zákoník
práce) mají zásadně přednost, avšak neupravují-li určitou otázku, nastupuje
obecná občanskoprávní úprava, a to i v případě, není-li to výslovně vyjádřeno v
předpise. V odůvodnění uvedeného nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že vztah
občanského zákoníku vůči zákoníku práce musí být ovládán subsidiaritou, to je
podpůrnou působností. To znamená, že nebude-li zákoník práce obsahovat jinou
právní úpravu, musí být v pracovněprávních vztazích použit občanský zákoník. Uvedené našlo vyjádření v nově koncipovaném ustanovení § 4 zák. práce, podle
nějž se pracovněprávní vztahy řídí tímto zákonem (zákoníkem práce); nelze-li
jej použít, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními
zásadami pracovněprávních vztahů. Nezbytnost znovuzakotvení základních
principů, ovládajících pracovněprávní vztahy, jakožto základního
interpretačního pravidla, je pak (s ohledem na zřejmou odlišnost
pracovněprávních a občanskoprávních vztahů) logickým důsledkem nálezem
Ústavního soudu vynucené změny (srovnej též již zmíněná důvodová zpráva a zde
uvedený závěr, že „…smyslem je vytýčení obecných základních zásad, na nichž je
vybudováno pracovní právo jako součást soukromého práva. V základních zásadách
jsou vyjádřena primární pravidla, jimiž se řídí pracovněprávní vztahy za účelem
realizace jejich základních cílů spočívajících v organizaci práce fyzické osoby
a ve vytváření odpovídajících pracovních podmínek, jakož i nezbytné ochrany
zaměstnance při práci. Je tomu tak proto, že základní úprava práv a svobod
podle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není pro pracovněprávní
vztahy dostačující. Výčet základních zásad pracovněprávních vztahů je
demonstrativní, protože nauka pracovního práva dovozuje existenci zásad
dalších.
Tyto základní zásady mají být významnými interpretačními pravidly pro
aplikaci právních norem zákoníku práce, pro realizaci smluvní vůle stran v
mezích zásady "co zákon nezakazuje, to dovoluje", neboli "co není zakázáno, je
dovoleno", i pro použití právních norem občanského zákoníku v pracovněprávních
vztazích. Jak vyplývá z principu podpůrné působnosti občanského zákoníku, bude
třeba občanský zákoník používat v pracovněprávních vztazích, se zřetelem k
těmto základním zásadám…“). Základní zásady pracovněprávních vztahů, vztahující
se k ochraně zaměstnance, pak byly zákonem č. 303/2013 Sb. „povýšeny“ na takové
hodnoty, které požívají ochrany veřejného pořádku (srov. ustanovení § 1a odst. 2 zák. práce, § 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Není tak pochyb o tom, že zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance
[ustanovení § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce] patří k základním interpretačním
pravidlům, ovládajícím pracovněprávní vztahy, a to ať již k intepretaci
právních norem nebo právních jednání. Na straně druhé však Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích deklaroval, že
zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance nelze chápat odtrženě od
jiných základních právních principů a ani ji absolutizovat (srov. rozsudek ze
dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1211/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4075/2019), a dále, že zásady, uvedené v § 1a odst. 1
písm. a) a odst. 2 a § 18 zák. práce, se uplatní pouze při výkladu jednotlivých
ustanovení zákona, případně pracovněprávních jednání, nemohou však vést k
založení práva (oprávnění), které v zákoně či právním jednání (smlouvě)
obsaženo není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 21
Cdo 2300/2017, který byl uveřejněn ve časopise Soudní judikatura z oblasti
občanského, obchodního a pracovního práva pod publikačním číslem 49/2020). Judikatura vztahující se k pracovněprávní problematice vždy (i před rokem 2012)
vycházela z premisy, že pracovní právo historicky vzniklo z důvodu potřeby
chránit slabší stranu pracovního vztahu, tj. zaměstnance; i v současné době je
možné považovat ochrannou funkci za nejdůležitější a převažující funkci
pracovního práva (nezanedbatelnou roli hraje i organizační funkce pracovního
práva, vytváření rámce a podmínek, za nichž se uskutečňuje pracovní proces,
vymezování míry práce, odměny za práci, stanovení pravidel pro fungování trhu
práce, poskytování nástrojů pro řízení podniku apod. – srov. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4659/2016, který
byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem
140/2018), jinak řečeno, i v době, předcházející výslovnému zakotvení této
zásady v právním předpisu vycházelo pracovní právo včetně judikatury z této
zásady. Lze proto dovodit, že výslovné zakotvení zásady zvláštní zákonné ochrany
postavení zaměstnance znamená „jen“ formální potvrzení principu, kterým bylo
pracovní právo vždy ovládáno; a také „pouze“ formální potvrzení principu, jehož
si dosavadní judikatura byla vědoma, a podle nějž postupovala.
Důsledkem uvedeného potom musí být východisko, že závěry dosavadní judikatury,
vztahující se k problematice aplikace ustanovení § 208 zák. práce, jsou
použitelné i na případy, které se posuzují podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2012; k otázce, zda je namístě revidovat právní závěry výše uvedených
rozhodnutí Nejvyššího soudu, lze uvést následující:
Konstantní rozhodovací praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak soudů) a v nich
obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné právní
normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 4. 1990 ve věci
Kruslin proti Francii, stížnost č. 11801/85). Proto by měl být již jednou
učiněný výklad, nejsou-li následně shledány dostatečné relevantní důvody
podložené racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu
konformnější s právním řádem jako významovým celkem a svědčící tak pro změnu
judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a
to z pohledu postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany
oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu
formální spravedlnosti (rovnosti) – srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3123/2006, nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2008,
sp. zn. II. ÚS 613/2006. Dovolací soud si je vědom citlivosti projednávané problematiky, a to zejména ve
vztahu k sociálním dopadům situace do postavení zaměstnanců, kdy je třeba si
uvědomit, že tzv. „prázdné“ období může být i delší (v tomto případě 7 měsíců),
zaměstnanec je formálně v pracovním poměru, nepobírá ani mzdu ani náhradu mzdy,
protože není formálně v dočasné pracovní neschopnosti, nepobírá dávky
nemocenského pojištění, a většinou též nemusí dosáhnout na jiné dávky sociální
podpory. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že judikatura Nejvyššího soudu
(jak byla prezentována v předchozím textu) je ve vztahu k této situaci
dlouhodobě stabilní, na problém je i v teoretické rovině poukazováno (srov. např. článek autorů JUDr. Jaroslav Stránský, Ph.D., JUDr. Jakub Halíř,
Zdravotní nezpůsobilost zaměstnance a náhrady ztráty na výdělku, Právní
rozhledy č. 1, roč. 2019, str. 24); tomu, že si uvedeného problému je vědoma i
„veřejná moc“ nasvědčuje skutečnost, že dne 9. 9. 2016 předložila vláda
Poslanecké sněmovně návrh novely zákoníku práce, který uvedenou problematiku
řešil v novém znění ustanovení § 41 (srov. Poslanecká sněmovna, 7. volební
období, Sněmovní tisk č. 903/0, dostupný na
https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=7&CT=903&CT1=0 ); skutečnost, že návrh
nakonec ani nebyl projednán, svědčí jen o politické (resp. legislativní)
nezodpovědnosti zákonodárce.
Lze pouze dodat, že uvedený problém není problémem
interpretačním, leč problémem legislativním, který však Nejvyšší soud nemůže
přímo ovlivnit, i když je známo, že nově navrhované legislativní řešení dobově
bylo opačné, než řešení přijímané dosavadní judikaturou (k problematice
možnosti a oprávnění soudu nahradit absenci legislativního řešení srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo
2422/2015, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo
155/2018 (body 19 a 20), který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod publikačním číslem 62/2019, resp. odůvodnění nálezu Ústavního
soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13, bod 17, který byl uveřejněn
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod publikačním číslem 47/2014). Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od stabilní judikatury k otázce
předpokladů vzniku nároku na náhradu mzdy ani v případě jeho posouzení podle
zákoníku práce ve znění zákona č. 365/2011 Sb., zejména tedy od závěru, že o
překážku v práci ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce jde tehdy, neplní-li
nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z pracovního
poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy [§ 38 odst. 1 písm. a) zák. práce], a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto
práci konat; jde o judikaturní závěry stabilně zaujímané již ve vztahu k
(obsahově shodné) úpravě náhrady mzdy z důvodu překážek v práci v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (srov. zde ustanovení § 130 odst. 1), a to po dobu
více než dvaceti let. Z pohledu skutkového stavu bylo ve věci zjištěno (správnost skutkových zjištění
soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a §
242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce po celé rozhodné
období (ode dne 25. 7. 2016 do dne 23. 3. 2017) byl podle posudku poskytovatele
pracovně lékařských služeb (srov. § 43 odst. 3 zákona č. 373/2011 Sb., o
specifických zdravotních službách) shledán zdravotně nezpůsobilý k výkonu práce
podle pracovní smlouvy (vyjma krátkého období, ve kterém na základě dohody se
zaměstnavatelem vykonával jinou práci, než podle pracovní smlouvy; k výkonu
této práce byl shledán zdravotně způsobilý, avšak mzda za toto období není
předmětem požadovaného nároku, neboť žalobce v tomto období mzdu za vykonanou
práci obdržel), v době časové účinnosti posudků bylo zkoumáno, zda zdravotní
potíže žalobce, pro které není schopen vykonávat dosavadní práci podle pracovní
smlouvy, jsou důsledkem nemoci z povolání, a následně byl vyhotoven další
posudek se závěrem, že žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu
dosavadní práce z příčiny obecného onemocnění (§ 45 odst. 5 zákona č. 373/2011
Sb.). Po doručení tohoto posudku zaměstnavateli byla žalobci dána výpověď z
pracovního poměru podle § 52 písm. e) zák. práce a pracovní poměr byl (platně)
ukončen podle této výpovědi.
Dále ze skutkových zjištění vyplynulo, že
zdravotní stav žalobce na počátku zkoumaného období (tedy vystavení posudku o
zdravotní nezpůsobilosti) a na jeho konci (vystavení posudku o dlouhodobé
zdravotní nezpůsobilosti) byl naprosto stejný; tedy podle zjištění odvolacího
soudu „již v době prvního posudku byl žalobce z důvodu obecných onemocnění
dlouhodobě zdravotně nezpůsobilý konat dosavadní práci“. Z uvedeného skutkového rozboru ovšem vyplývá, že žalobce nebyl po celé zkoumané
období, za které je požadováno plnění z titulu náhrady mzdy, z hlediska svého
zdravotního stavu schopen vykonávat práci podle pracovní smlouvy a žalovaná po
toto období ani nemohla (resp. nesměla) žalobci přidělovat práci podle pracovní
smlouvy [srov. ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zák. práce]; za této skutkové
situace však žalobci náhrada mzdy ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce
nepřísluší. Rozsudek odvolacího soudu, vycházející z opačného právního názoru, tak není
správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad
právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť
uvedený návrh byl tímto vydaným kasačním rozhodnutím konzumován. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu