21 Cdo 1889/2024-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobkyně M. P., zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem
se sídlem v Praze 10, Dykova č. 1158/17, proti žalovaným 1) Z. P., a 2) I. C.,
oběma zastoupeným Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí
T. G. Masaryka č. 153, o určení neplatnosti zástavní smlouvy, eventuálně
určení, že nemovité věci nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního
soudu v Děčíně pod sp. zn. 21 C 59/2019, o dovolání žalovaných proti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. října 2022, č. j. 10 Co
205/2022-111, takto:
Dovolání žalovaných se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 18. 10. 2022, č. j. 10 Co 205/2022-111, není přípustné podle ustanovení
§ 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je (z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
3. Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. dávající soudu možnost
přerušit řízení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj.
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností; byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, rozhodnutí ve věci
nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další,
popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě
nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího
soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení
přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Postup podle § 109 odst.
2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu,
kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by o přerušení řízení bylo
rozhodnuto na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní. Není věcí
Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, aby v konkrétních věcech přezkoumával
úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit, či nikoliv
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo
572/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo
1868/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo
1658/2016).
4. Ve vztahu k otázce podmínek přerušení řízení na dobu do pravomocného
rozhodnutí o dovolání v související věci je pak judikatura dovolacího soudu
ustálena v závěru, že přerušení řízení na dobu do pravomocného rozhodnutí o
dovolání v související věci (tj. v situaci, kdy již ve věci, v níž je řešena
otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, bylo pravomocně rozhodnuto)
je možné s poukazem na zásadu hospodárnosti (účelnosti) pouze výjimečně, jen
je-li odůvodněna obava, že by účastník řízení byl při nepřerušení řízení
vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům pro případ, že by
související pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí, bylo
později zrušeno nebo změněno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5471/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10.
2017, sp. zn. 21 Cdo 2719/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017,
sp. zn. 29 Cdo 878/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2017, sp. zn.
26 Cdo 5245/2016, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn.
32 Cdo 1763/2020).
5. Pro mimořádné opravné prostředky, kterými lze napadnout rozhodnutí
vydaná v občanském soudním řízení (k nimž zákon řadí i dovolání; § 236 a násl.
o. s. ř.), je totiž charakteristické, že směřují proti pravomocným soudním
rozhodnutím. Protože podáním mimořádného opravného prostředku nedochází k
suspenzi právní moci napadeného rozhodnutí, znamená to mimo jiné, že řízení se
pokládá dnem právní moci rozhodnutí za skončené, i když rozhodnutí má být (v
budoucnu) přezkoumáno soudem cestou mimořádného opravného prostředku. Lze proto
poukazovat na to, že občanské soudní řízení (navzdory podanému mimořádnému
opravnému prostředku) již neprobíhá, že pravomocné soudní rozhodnutí je (i když
bylo napadeno mimořádným opravným prostředkem) závazné pro účastníky řízení,
popřípadě též pro další osoby, stanoví-li to zákon, a v tomu odpovídajícím
rozsahu též pro všechny orgány (§ 159a o. s. ř.), a že v jiném řízení je možné
z něho vycházet; kdyby bylo cestou mimořádného opravného prostředku zrušeno a
kdyby věc byla v novém rozhodnutí vyřešena jinak, může být v jiném řízení, v
němž z něho soud nebo jiný orgán vycházel a v němž na něm založil své
rozhodnutí, zjednána náprava pomocí žaloby na obnovu řízení [§ 228 odst. 1
písm. a) o. s. ř.]; k tomu srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3945/2011, uveřejněného pod č. 36/2013 Sb.
rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo
1585/2023.
6. Uzavřel-li odvolací soud v projednávané věci, že překážka, pro kterou
bylo řízení přerušeno, odpadla, neboť řízení související s posuzovanou věcí
bylo pravomocně skončeno, a neshledal-li důvod k přerušení řízení do
(pravomocného) skončení řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 11 Co 77/2021, nelze tuto jeho úvahu
považovat za zjevně nepřiměřenou, nýbrž naopak za přiléhavou, a jeho postup
odpovídá výše uvedené konstantní judikatuře dovolacího soudu.
7. Dovolatelé navíc ani neuvádějí, že by byli při nepřerušení řízení v
případě, že by související pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 11 Co 77/2021, bylo později zrušeno nebo
změněno, vystaveni mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům, a netvrdí ani
žádné jiné (mimořádné) okolnosti, které by podle jejich mínění měly v
projednávané věci odůvodňovat takový výjimečný postup, jakým je přerušení
řízení na dobu do pravomocného rozhodnutí o dovolání v související věci. V
dovolání se pak omezují pouze na konstatování, že zde „existuje otázka, kterou
nynější soud nemůže sám zodpovědět“, že je tak nezbytné vyčkat názoru
dovolacího soudu v rámci probíhajícího dovolacího řízení, a že otázka
vlastnického práva k nemovitým věcem ve věci vedené u Okresního soudu v Děčíně
pod sp. zn. 14 C 57/2016 má v tomto řízení pro rozhodnutí zásadní význam.
Skutečnost, že otázka vyřešená v tomto jiném řízení má význam pro rozhodnutí
soudu v projednávané věci, však odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí
nepopírá; pouze ji (v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu) na rozdíl od soudu prvního stupně bez dalšího nepovažoval za
dostatečný důvod k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do
pravomocného rozhodnutí o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 11 Co 77/2021.
8. Označují-li pak dovolatelé v dovolání na podporu své argumentace
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 379/2006, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4713/2016, pak
dovolacímu soudu z obsahu dovolání ani není zřejmé, v jakém smyslu by
rozhodnutí odvolacího soudu vydané v projednávané věci podle mínění dovolatelů
mělo být se závěry uvedenými v těchto usneseních dovolacího soudu v rozporu.
Dovolací soud neshledal, že by se odvolací soud při řešení otázky podmínek
přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. předestřené dovolateli v
dovolání jakkoli odchýlil od (obecných) závěrů vyslovených v těchto
rozhodnutích dovolacího soudu reprodukovaných dovolateli v dovolání.
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle ustanovení § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
10. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o
věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím
řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího
(§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2024
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu