21 Cdo 2008/2025-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobce R. K., zastoupeného JUDr. Barborou Steinlauf, advokátkou se sídlem
v Praze, Fetrovská č. 893/29, proti žalované HÖDLMAYR Logistics Czech Republic
a. s. se sídlem v Jenči, Nádražní č. 350, IČO 45806497, zastoupené Mgr. Renatou
Volákovou, advokátkou se sídlem v Praze, Na Zámecké č. 574/7, o náhradu škody,
za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v
Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně
žalované, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 140/2022, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2025,
č. j. 23 Co 245/2024-306, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 19 977,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Renaty Volákové, advokátky se sídlem v Praze, Na Zámecké č. 574/7
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované
na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení
1. Rozsudkem ze dne 4. 2. 2025, č. j. 23 Co 245/2024-306, Krajský soud v
Praze změnil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 4. 2024, č. j. 8 C
140/2022-266 (jímž tento soud rozhodl mezitímním rozsudkem, že právní základ
žalobou uplatněného nároku je opodstatněný v nároku na bolestné, náhradu ztráty
na výdělku po dobu části pracovní neschopnosti a na účelně vynaložené náklady
spojené s léčením, a že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto
v konečném rozhodnutí) tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce po žalované
domáhal zaplacení 805 888 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve
výši 11,75 % ročně od 2. 3. 2022 do zaplacení a částky 18 800 Kč měsíčně od 1. 10. 2021 (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu
nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 138 569 Kč a za odvolací
řízení ve výši 70 011 Kč (výrok II), že žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu
účastníku náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 300 Kč a odvolacího
řízení 300 Kč (výrok III) a že žalobce je povinen zaplatit České republice
náhradu nákladů řízení 5 768,35 Kč (výrok IV). Odvolací soud se neztotožnil se
skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že poté, co byl ze strany žalované úraz
zapsán (25. 11. 2019) tak, jak byl žalobcem nahlášen, a následně nebylo
provedeno žádné další šetření, byl tímto pracovní úraz ze strany žalované
uznán. Jednalo se o pouhou evidenci úrazu, ke které je zaměstnavatel povinen. Žalobce následně po dobu několika dnů práci bez omezení vykonával, nebyl v
pracovní neschopnosti. Práce neschopným byl uznán 6. 12. 2019, následně byl
žalobce v pracovní neschopnosti i z jiného důvodu (plánovaná operace kolene). V
následujících dvou letech přes opakované výzvy žalované nepředložil žádné
lékařské zprávy, ani žalovanou neupozornil na trvající zdravotní obtíže s
možnými dalšími následky. Žalobce měl uzavřen pracovní poměr na dobu určitou do
31. 12. 2019. Ze strany pojišťovny byl případ odložen. Závěr znalce MUDr. Luňáčka o tom, že zranění žalobce v podobě podvrtnutí pravého lokte, tak jak
bylo prvotním ošetřením i následnými výsledky zobrazovacích metod žalobci
diagnostikováno, odpovídá žalobcem popsanému mechanismu a úrazovému ději, sám o
sobě nesvědčí, že tento děj nastal, bylo na žalobci, aby tuto skutečnost
prokázal. Po doplněném dokazování odvolací soud dovodil, že jednoznačně bylo
svědeckými výpověďmi prokázáno, že všichni tři, tedy svědci B. a L. a žalobce,
pracovali dne 25. 11. 2019 na pokládání roštů stříkací kabiny společně, a to od
7 hodin. Žádný ze svědků pád ani náznak pádu u žalobce nezaregistroval. Úraz
žalobce nahlásil v 7 hodin 19 minut s tím, že se stal v 7 hodin při pokládce
roštů, beze svědků. Žalobce nepopíral tvrzení obou svědků, že pracoval po dobu
dalších dnů, a to i bez omezení, kdy pracovní pozice žalobce předpokládala
zvýšenou fyzickou námahu. Činil tak přesto, že již při prvním lékařském
ošetření (26. 11. 2019) byla žalobci doporučena konzervativní léčba v podobě
ledování a použití gelu a dodržování klidového režimu.
Odvolací soud dospěl k
závěru, že ze strany žalobce nebylo prokázáno, že by jím popsaný úrazový děj,
jehož následkem by byl pracovní úraz v podobě poranění lokte, nastal.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu (v celém rozsahu) podal žalobce
dovolání. Namítá, že odvolací soud „nesprávně posoudil příčinnou souvislost
mezi vznikem zdravotních obtíží dovolatele a pracovním úrazem“, a to „i přes
existenci odborného vyjádření MUDr. Václava Kameníčka a výsledky magnetické
rezonance, které prokazují úrazové poškození vazivových a kloubních struktur
pravého lokte“, „rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje vady řízení ve smyslu §
157 odst. 2 o. s. ř., neboť není dostatečně odůvodněno“, „nezohlednil povinnost
zaměstnavatele podle § 105 odst. 1 zákoníku práce provést šetření příčin
pracovního úrazu a nesprávně interpretoval jeho nečinnost jako důkaz, že
pracovní úraz nenastal“. Při řešení uvedených otázek hmotného práva se odvolací
soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Soudy měly vyhodnotit
vyjádření MUDr. Václava Kameníčka, magnetickou rezonanci i další lékařské
podklady jako celek (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2861/2008 a sp. zn. 21 Cdo
4123/2017). Namítá, že lékařské důkazy podporují tvrzení dovolatele a současně
vylučují alternativní příčiny vzniku jeho obtíží, že se soudy nevypořádaly se
všemi navrženými důkazy, opomenuly další zjištěná zranění pravého lokte,
doložená odborným vyjádřením a potvrzená magnetickou rezonancí, že odvolací
soud nevycházel z kompletních odborných posudků, některé opomněl, došlo tak k
nesprávnému zjištění skutkového stavu, a že zaměstnavatel neprovedl řádné
šetření příčin pracovního úrazu dovolatele. Uvedl, že předložil dostatečné
důkazy, které mohly být základem pro šetření, lékařské zprávy a svědecké
výpovědi, a že soudy měly při vyhodnocování důkazů věnovat větší pozornost
svědeckým výpovědím a lékařským zprávám. Navrhl, aby dovolací soud zrušil
napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
3. Žalovaná uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry, ke kterým dospěl
odvolací soud na základě provedeného dokazování, a navrhla, aby dovolání
žalobce dovolací soud zamítl, případně jako nedůvodné odmítl.
4. Vedlejší účastník navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto jako
nepřípustné, neboť jím vymezené otázky se odvíjí od odlišného skutkového stavu
věci, jak byl soudem zjištěn.
5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na
řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku
hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím
soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního
práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky
odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že
„dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o
způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno,
jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury
dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu
přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být
posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého
svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí)
otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací
soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
9. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu
vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 269 odst. 1 zákoníku
práce jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt
úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s
ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody.
Ke vzniku nároku na náhradu škody (jeho základu) je zapotřebí, aby všechny tyto
předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká.
V řízení o odškodnění pracovního úrazu má tedy žalobce (poškozený) procesní
povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat
[srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené
předpoklady potřebné pro vznik nároku (ve vztahu k obsahově shodné dřívější
právní úpravě v ustanovení § 366 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném do 30.
9. 2015 srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1.
2020, sp. zn. 21 Cdo 3653/2019, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2018,
sp. zn. 21 Cdo 4199/2017, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019,
sp. zn. 21 Cdo 5492/2017, uveřejněného pod č. 60/2020 v časopise Soudní
judikatura).
10. V posuzovaném případě žalobce v dovolání nepředložil k řešení žádnou
otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání
ve smyslu § 237 o. s. ř. Na řešení jím navržených otázek rozhodnutí odvolacího
soudu nezávisí, neboť odvolací soudu dospěl na základě provedeného dokazování k
závěru, že ze strany žalobce nebylo prokázáno, že by jím popsaný úrazový děj,
jehož následkem by byl pracovní úraz v podobě poranění lokte, nastal. Nebyl
tedy splněn předpoklad (pracovní úraz) odpovědnosti zaměstnavatele vůči
zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem.
11. Dovolání žalobce je založeno na výhradách proti správnosti zjištění
skutkového stavu odvolacím soudem, podstatou dovolacích námitek žalobce je
nesouhlas s tím, jaké důkazy odvolací soud provedl, k jakým důkazům přihlédl,
jak tyto důkazy hodnotil a jaký závěr o skutkovém stavu na základě tohoto
hodnocení učinil. Namítá-li žalobce, že „soudy měly vyhodnotit vyjádření MUDr.
Václava Kameníčka, magnetickou rezonanci i další lékařské podklady jako celek“,
že „se nevypořádaly se všemi navrženými důkazy“, že „lékařské důkazy podporují
tvrzení dovolatele a současně vylučují alternativní příčiny vzniku jeho
obtíží“, že „odvolací soud nevycházel z kompletních odborných posudků, některé
opomněl, došlo tak k nesprávnému zjištění skutkového stavu“, že „zaměstnavatel
neprovedl řádné šetření příčin pracovního úrazu dovolatele“, jednak činí z
provedených důkazů vlastní skutkové závěry (tvrdí-li, že „lékařské důkazy
podporují tvrzení dovolatele a současně vylučují alternativní příčiny vzniku
jeho obtíží“), na nichž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné
právní posouzení věci, a jednak namítá nedostatečné či nesprávné vyhodnocení
provedených důkazů (vady v hodnotícím úsudku soudů).
12. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že
správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů
nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením
§ 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici
způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit
přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10.
2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2.
2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím
soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž
vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění již
zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je
právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí
vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových
závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje
sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
13. Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů
činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů
soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak rovněž nelze (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1.
2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR
29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného
odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo
3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
14. Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy
nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z
obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla
vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního
soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č 460/2017
Sbírky zákonů). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její
průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014,
sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp.
zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8.
2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016), se tak v posuzovaném případě nejedná.
15. Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele,
že „rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje vady řízení ve smyslu § 157 odst. 2 o.
s. ř., neboť není dostatečně odůvodněno“, resp. že „se nevypořádaly se všemi
navrženými důkazy“, protože uvedená námitka není dovolacím důvodem (způsobilým
založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale
mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud
přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. –
pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v
projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
16. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o
nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm.
h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
17. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2025
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu