21 Cdo 2024/2024-270
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce M. B., zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Ptáčkem, advokátem se sídlem v
Chebu, Májová č. 608/23, proti žalované GasNet Služby, s.r.o. se sídlem v Brně
– Zábrdovicích, Plynárenská č. 499/1, IČO 27935311, zastoupené JUDr. Věrou
Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní č. 340/21, o neplatnost
výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C
497/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20.
února 2024, č. j. 13 Co 406/2023-235, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Věry
Bognárové, advokátky se sídlem v Praze 1, Národní č. 340/21.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2.
2024, č. j. 13 Co 406/2023-235, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť není
splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení,
podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak.
2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka
(„zda je zcela ojedinělé překročení nejvyšší povolené rychlosti zaměstnance při
pracovní cestě služebním vozidlem možné podřadit pod výpovědní důvod podle § 52
písm. g) zákoníku práce, část před středníkem“, kterou žalobce vystihuje otázku
hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci) byla posouzena jinak.
3. K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek
pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy § 52 písm. g) zákoníku
práce z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že v zákoníku
práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné
porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení
závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti.
Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze
soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní
povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a
intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení
uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec
způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou
možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru
okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze
spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval
[srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v
časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1995, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005,
uveřejněný pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč., nebo již ve vztahu k § 52 písm. g)
současného zákoníku práce například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6.
2012, sp. zn. 21 Cdo 1479/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2022,
sp. zn. 21 Cdo 424/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp.
zn. 21 Cdo 578/2023].
4. Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není
jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K
některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla
vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v
konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení
intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější
(závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov.
například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21
Cdo 1405/2012).
5. Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy [§ 52 písm. g)
zákoníku práce] závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze
určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má
(nemá) k těmto okolnostem přihlížet (srov. například odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 31 Cdo 833/2022, uveřejněného pod
č. 32/2023 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001, sp.
zn. 21 Cdo 1890/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn.
21 Cdo 2172/2010). Navíc, patří-li § 52 písm. g) zák. práce k právním normám s
relativně neurčitou hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom,
zda porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci dosahuje intenzity závažného porušení této
povinnosti, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci
právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod
č. 14/2012 Sb. rozh. obč.).
6. V posuzovaném případě odvolací soud z těchto obecně přijímaných
právních názorů důsledně vycházel a k okolnostem významným pro posouzení
intenzity vytčeného porušení pracovní povinnosti žalobcem náležitě přihlédl.
Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku (srov. bod 12) –
přihlédl k tomu, že došlo „k překročení maximální povolené rychlosti na dálnici
o více než 51 km/hod.“ a „v rozhodný okamžik jízdy dne 18. 6. 2020 byla vozovka
mokrá“, že „žalobce jel ve vozidle s dalšími třemi zaměstnanci žalované,
přičemž v případě dopravní nehody hrozil na straně žalované nejenom vznik škody
na majetku ve formě poškození předmětného vozidla, ale především odpovědnost
žalované jakožto zaměstnavatele za pracovní úraz všech zaměstnanců
nacházejících se ve vozidle“, že žalobce se „nechal ke značnému zrychlení
vyprovokovat přesto, že si byl vědom skutečnosti, že žalovaná pravidelně
sleduje a vyhodnocuje záznamy z GPS vozidla, včetně dodržování maximální
povolené rychlosti, a přesto, že žalovaná již jednou řešila se žalobcem
porušení dopravních předpisů (absolvování kurzu defenzivní jízdy žalobcem)“, že
ač „zrychlení vozidla trvalo pouze jednu minutu, nelze přehlédnout, že za tuto
dobu bylo ujeto s vozidlem několik kilometrů, kdy v důsledku výrazného
překročení maximální povolené rychlosti za mokré vozovky, nepochybně existovalo
zvýšené riziko dopravní nehody“, a že „žalovaná, s ohledem na předmět její
činnosti, spočívající, mimo jiné, v opravách, revizích a zkouškách plynových
zařízení, tedy práci vyžadující nezbytně nutné dodržování obecně závazných
předpisů týkajících se podmínek výkonu těchto prací, včetně dodržování norem v
oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, kladla důraz na vnitřní
disciplínu zaměstnanců…, schopnosti sebeovládání a loajalitu zaměstnanců,
přičemž shora uvedené porušení dopravních předpisů žalobcem, vedlo k tomu, že
žalovaná dospěla k závěru, že žalobce tato kritéria přestal splňovat“. Za
těchto okolností potom úvaha odvolacího soudu při vymezení relativně neurčité
hypotézy § 52 písm. g) zákoníku práce [ztotožnil-li se s tím, že žalovaná
posuzované porušení pracovní povinnosti „vyhodnotila jako závažné porušení
povinností ve smyslu ust. § 52 písm. g) zákoníku práce“] není zjevně
nepřiměřená, neboť odpovídá významu a závažnosti zvažovaných hledisek
vystihujících porušení právní povinnosti žalobcem.
7. Z obsahu dovolání vyplývá, že jím žalobce „napadá oba výroky“
napadeného rozsudku; v části, ve které dovolání směřuje proti výroku II o
náhradě nákladů odvolacího řízení a proti části výroku I, jíž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o náhradě nákladů řízení, není
dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu