21 Cdo 578/2023-427
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce J. F., zastoupeného JUDr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., MBA,
advokátkou se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Žitná č. 1575/49, proti žalované
Ambulance - van Doornik - MMN, spol. s r. o., se sídlem v Jilemnici, Metyšova
č. 465, IČO 25257609, zastoupené JUDr. Martinem Bohuslavem, advokátem se sídlem
v Praze 2 – Vinohradech, Italská č. 2581/67, o neplatnost výpovědi z pracovního
poměru, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 185/2020, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19.
září 2022, č. j. 17 Co 97/2022-406, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 20.
prosince 2021, č. j. 10 C 185/2020-355, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Semilech k dalšímu řízení.
1. Dopisem ze dne 25. 5. 2020 žalovaná sdělila žalobci, že s ním
rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodu
zvlášť hrubého porušení pracovních povinností a dále závažného porušení
pracovních povinností vyplývajících z pracovní smlouvy a právních předpisů,
jehož se dopustil tím, že ve dnech 23. 3. 2020 v době od 15:44 do 16:47, 8. 4.
2020 v době od 12:48 do 14:42 a 9. 4. 2020 od 15:02 do 16:57 vykázal ve výkazu
práce, že vykonával práci pro zaměstnavatele, ačkoliv tomu tak prokazatelně
nebylo (v uvedené době bylo sanitní vozidlo, kterým měl práci vykonávat,
zaparkováno v místě bydliště žalobce), z důvodu, že se opakovaně dopustil
závažného porušení povinností tím, že „nejméně“ ve dnech 5. – 6. 2. 2020, 10. –
11. 2. 2020, 17. – 18. 2. 2020, 12. – 13. 3. 2020, 17. – 18. 3. 2020 a 23. –
24. 3. 2020 parkoval svěřeným sanitním autem v místě svého bydliště, ačkoli to
bylo v rozporu s nařízením zaměstnavatele, a z důvodu, že se dopustil závažného
opakovaného porušení pracovních povinností řidiče sanitního vozu, neboť ve
dnech 21. 4. 2020, 4. 5. 2020 a 5. 5. 2020 překročil při řízení „služebního
vozu“ v pracovní době nejvyšší povolenou rychlost v obci, a to v některých
případech o více než 30 km/h.
2. Žalobce se žalobou podanou dne 30. 9. 2020 u Okresního soudu v
Semilech domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu
zdůvodnil zejména tím, že na základě uzavřené pracovní smlouvy ze dne 2. 3.
2015 pracoval pro žalovanou jako řidič záchranné služby, že „výkazy byly vždy
vedeny s nejvyšší mírou pečlivosti a odpovědnosti“, že parkoval svěřené vozidlo
v místě svého bydliště kvůli mimořádné situaci spojené s hygienickými
opatřeními v souvislosti s pandemií covid-19, jelikož žalovaná svými pokyny
omezila počet osob, které se mohly ve stanovených dobách stravovat v jejím
stravovacím zařízení, a s ohledem na uzavření restaurací byl odkázán na
stravování ve svém bydlišti (o tom, kde se bude během stravování nacházet,
zároveň žalovanou vyrozuměl), že vozidla záchranné služby patří mezi vozidla s
právem přednostní jízdy a že k případnému překročení nejvyšší povolené
rychlosti došlo vždy při plnění úkolů souvisejících s výkonem zvláštních
povinností (v průběhu řízení uvedl, že do rychlejší jízdy byl nucen špatnou
organizací práce řidičů u žalované). Žalobce považuje výpověď za účelovou,
neopodstatněnou a bez zákonné opory a je přesvědčen, že „výpověď je reakcí
žalované na výtky týkající se porušování zákonných ustanovení rozvržení
pracovních směn“. Porušení pracovních povinností se nikdy nedopustil a v
minulosti nebyl nikdy na takové porušení, a to ani méně závažným způsobem,
upozorněn, navíc vytýkaná pochybení byla vůči němu uplatněna až po uplynutí
lhůty uvedené v § 58 zákoníku práce.
3. Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 20. 12. 2021, č. j. 10 C
185/2020-355, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou dne 25. 5. 2020 „vůči žalobci“ je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení 38 915 Kč k rukám advokátky JUDr. Alice
Hejzlarové, LL.M., MBA. Na základě provedeného dokazování uvedl, že jelikož u
dat 23. 3. a 9. 4. 2020 „časové údaje o neprovádění práce a parkování sanity v
místě bydliště … nepřesahují … 2 hodinový limit, … žalobce vytýkaným jednáním
vůbec neporušil povinnosti vyplývající z právních předpisů a vztahující se k
jím vykonávané práci“ a ani „pravidlo … žalované o tom, že nebylo lze vykázat
přestávku v rozvozu dialyzovaných pacientů při službách typu I. – III. trvající
déle, než 2 hodiny“, a zdůraznil, že ve zbývajícím případě „z 8. 4. 2020“ je
nutno vzít v potaz „běžnou praxi o tom, že řidič se mohl stravovat doma a pro
to využít zákonnou 30 minutovou přestávku v místě bydliště, a to dokonce, aniž
by k tomu bylo nutné žádat jakékoli svolení či se domlouvat s dispečerkou“. Tudíž je podle soudu prvního stupně „z uvedeného časového rozmezí v celkové
délce 1 hodina 54 minut … na místě odečíst 30 minut“, takže „ve výsledku by tak
šlo o 1 hodinu 34 minut“. Uvedl, že „vyloučit také nelze provedení očisty
sanity“ žalobcem během přestávky a že „krom toho, i kdyby nebylo možné
považovat žalobcem tvrzené a do jeho poznámek k transportu jízd zaznačené
pracovní výkony v rámci uvedeného časového rozpětí (vedle očisty sanity též
příprava a kompletace ochranných pomůcek) za prokázané vlivem toho, že šlo
pouze o soukromé poznámky žalobce, které … zaměstnavateli … nepředkládal a
nežádal jejich odsouhlasení“, pak je nutno vyhodnotit, že „intenzita takového
jednání, kdy žalobce by po dobu 1:34 hodin nepravdivě vykázal výkon práce, není
zvlášť hrubým ani závažným porušením povinností vyplývajících z právních
předpisů“. Ve vztahu k parkování sanitního auta v místě bydliště v rozporu s
pravidly zaměstnavatele soud prvního stupně uvedl, že žalovaná „nedala pro tyto
skutky žalobci výpověď včas“ ve smyslu § 58 odst. 1 zákoníku práce a že „není
možné uzavřít, že žalobce se předmětným parkováním v místě bydliště dopustil
opakovaného závažného porušení povinností zaměstnance“, neboť v uvedených
případech žalobce „ve smyslu pravidel žalované mohl se sanitou parkovat v místě
bydliště“, přičemž přihlédl též k tomu, „jakým benevolentním způsobem sama
žalovaná přistupovala k dodržování pravidla o tom, že pokud řidič nemá tzv. noční pohotovost …, může přes noc parkovat v místě bydliště jen se souhlasem
žalované“, když se „takový souhlas … uděloval zcela neformálně, nejen SMS
zprávou, ale dokonce i telefonicky“ a výsledek žádosti o souhlas se žádným
způsobem neevidoval. K vytýkanému překročení nejvyšší povolené rychlosti soud
prvního stupně dospěl k závěru, že „v maximální míře lze o případech, kdy
žalobce … překročil přímo v obci rychlost 50 km/h, uvažovat“ ve dvou případech
dne 21. 4. 2020, kdy „však max. rychlost byla dosažena v rozmezí 54 – 59 km/h“,
a dále u dvou jízd dne 5. 5. 2020, „kdy však max.
rychlost byla dosažena v
rozmezí toliko 53 – 57 km/h“, a že tyto prokázané skutky nemohou představovat
„ani závažné porušení pracovně právních povinností žalobce, natož hrubé“.
4. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
19. 9. 2022, č. j. 17 Co 97/2022-406, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení
9 635 Kč k rukám advokátky JUDr. Alice Hejzlarové, LL.M., MBA. Dospěl k závěru,
že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, na jehož základě
učinil správná skutková zjištění, a že věc správně právně posoudil [na rozdíl
od soudu prvního stupně však vyslovil názor, že „k závěru o částečné
opožděnosti výpovědi by bylo nutné mít za prokázané, že o vytýkaném parkování
jednatelka či jiný vedoucí zaměstnanec skutečně věděla (nejen, že o něm vědět
mohla)“]. Shledal správným závěr soudu prvního stupně, že „o neoprávněném
výkazu práce lze v žalobcově případě uvažovat maximálně v rozsahu 1 hodiny a 34
minut pracovní doby“, a s přihlédnutím k tomu, že na základě žalobcova výkazu
žalovaná přiznala a vyplatila žalobci mzdu a že na žalobce „přenesla“ část své
povinnosti vést evidenci odpracované doby podle § 96 odst. 1 zákoníku práce,
dovodil, že se o „závažné porušení povinnosti ze strany žalobce jednat nemůže“.
K neoprávněnému parkování sanitního vozu v místě bydliště žalobce odvolací soud
uvedl, že „vzhledem k tomu, jak neformálně byly udělovány souhlasy s parkováním
vozidla v místě bydliště, nemohlo tu jít o důležitou a významnou povinnost
zaměstnance“ a že nelze „udělení takového souhlasu … spolehlivě vyloučit“.
Odvolací soud neměl „žádných výhrad“ proti závěrům soudu prvního stupně, že se
žalobce „porušení daného pravidla o rychlosti při jízdě v obci dopustil ve
dnech uvedených ve výpovědi maximálně ve čtyřech případech, přičemž šlo vždy o
rychlost, která nepřekročila 59 km/h“, a že proto „takové jednání … nelze
pokládat za zvlášť hrubé či závažné porušení povinností vztahujících se k
vykonávané práci, a tedy za důvod pro výpověď“ podle ustanovení § 52 písm. g)
zákoníku práce.
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, a to posouzení „předmětného jednání žalobce z hlediska vyhodnocení úrovně
intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se
k žalobcem vykonávané práci“. Poukázala zejména na to, že předmětné jednání
žalobce (neoprávněné vykazování práce přinejmenším dne 8. 4. 2020) bylo
„bezpochyby útokem na majetek zaměstnavatele“ a že za situace, kdy jednání
zaměstnance bylo jednoznačně důvodem k absolutní ztrátě důvěry v loajalitu
zaměstnance, v jeho spolehlivost a poctivost, nebylo z pohledu žalované možné
žalobce zaměstnávat, a odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10.
2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, podle něhož útok na majetek zaměstnavatele
představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy § 55 odst. 1 písm.
b) zákoníku práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě
postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, jakož i
na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2664/2020, ze
dne 20. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 424/2021, a ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo
735/2000. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu změnil tak, že se žaloba o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru
výpovědí zamítá, popřípadě aby rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo zamítnuto. Poukazuje na
to, že soudy uzavřely, že „vyloučit … nelze provedení očisty sanity v rámci
uvedené přestávky“, a že „žalovaná nikterak neprokázala, že žalobcem doložené
záznamy o jeho pracovní činnosti ze dne 8. dubna 2020 nejsou pravdivé“, tedy že
„nelze vyloučit, že by žalobce v inkriminovaný čas činnost pro žalovanou u
svého bydliště vykonával“, že jednal „se souhlasem dispečinku“, když „využil …
pauzu na oběd“ a „pokračoval v nezbytné očistě sanity“. Žalovanou uváděná
judikatura dovolacího soudu je podle názoru žalobce irelevantní, jelikož zde
„není splněn nezbytný předpoklad prokázání nepravdivě vykázaného výkonu práce“.
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaké důsledky z hlediska hodnocení
míry (stupně) intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci má útok zaměstnance na majetek
zaměstnavatele. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
11. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.),
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je
opodstatněné.
12. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi ze dne 25. 5. 2020,
která mu byla téhož dne doručena – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce,
ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 5. 2020 (dále jen „zák. práce“).
13. Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním
zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající
z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci
výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci
písemně upozorněn na možnost výpovědi.
14. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících
se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 301 a § 302–304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním
předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného
vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen
„pracovní povinnost“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního
poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti
zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň
intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a §
55 odst. 1 písm. b) zák. práce – mezi méně závažným porušením pracovní
povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní
povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity
(zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo
k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty
před středníkem zák. práce].
15. Ustanovení § 52 písm. g) zák. práce patří k právním normám s
relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám,
jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na
jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové
povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení
pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a
intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení
uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec
způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost
uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým
zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě
požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve
vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný pod č. 7-8/1996 v časopise
Práce a mzda, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo
1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., závěry rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1080/2000, rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2590/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016).
16. Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není
jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K
některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla
vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v
konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení
intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější
(závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov.
například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21
Cdo 1405/2012).
17. Pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru nebo okamžitého
zrušení pracovního poměru není podstatné, kolik z jednání označených ve
výpovědi nebo v okamžitém zrušení pracovního poměru jako porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní povinnosti posouzeno,
ale zda ono zjištěné (ona zjištěná) porušení pracovní povinnosti dosahuje (ve
svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že
může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy „méně závažné porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ nebo „porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem“ (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím
zákoníku práce srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005,
sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný pod č. 142/2005 v časopise Soudní
judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo
4950/2008, nebo – již ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce –
srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo
1467/2014, uveřejněného pod č. 91/2015 Sb. rozh. obč.).
18. Podle ustanovení § 301 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni
řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a
ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a
zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
19. Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců,
představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance,
jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému
zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve
vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou
úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z
právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 301
písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti
s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou, nebo
morální (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo
59/2005, uveřejněný pod č. 86/2006 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 991/2019).
20. Ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je tak zároveň nezbytný
vztah důvěry, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost vyplývající z
ustanovení § 301 písm. d) zák. práce, jež zároveň – jak bylo rozvedeno výše –
ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem
nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou, nebo morální. Nejvyšší
soud proto již dříve dospěl k závěru, že útok na majetek zaměstnavatele, ať už
přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý (např.
pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění),
představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy § 55 odst. 1 písm.
b) zák. práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje
pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod
č. 25/2013 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014,
sp. zn. 21 Cdo 1496/2013).
21. Do této kategorie (nepřímého útoku na majetek zaměstnavatele) je
třeba zařadit i tzv. „úmyslné předstírání výkonu práce“, tedy situaci, kdy
zaměstnanec využívá pracovní doby pro vyřízení soukromé záležitosti a ve vztahu
k zaměstnavateli tuto činnost vykazuje jako odpracovanou dobu (srov. například
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo
2664/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo
424/2021). Není přitom apriori významné, jaké hodnoty (v jakém rozsahu) byly
útokem na majetek zaměstnavatele (byť nepřímým, včetně předstírání výkonu
práce) ohroženy či zasaženy, neboť podstatně významnější je narušení nezbytné
vzájemné důvěry ve vztazích mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a zpochybnění
spolehlivosti zaměstnance ve vztahu k majetku zaměstnavatele ve smyslu
ustanovení § 301 písm. d) zák. práce. (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016).
22. V projednávané věci odvolací soud při posouzení intenzity porušení
pracovní povinnosti žalobce, které mělo spočívat v neoprávněném vykázání práce
pro zaměstnavatele dne 8. 4. 2020, přihlédl – jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozsudku – k rozsahu neoprávněně vykázané pracovní doby (1 hodiny a
34 minut) a k tomu, že na základě výkazu žalobce mu žalovaná přiznala a
vyplatila mzdu a že na něj „přenesla“ část své povinnosti vést evidenci
odpracované doby podle § 96 odst. 1 zák. práce. Uvedenou úvahu odvolacího soudu
z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzovaném případě vyplývá z
ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, nelze považovat za
správnou. Při posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti žalobce
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci měl
odvolací soud přihlížet zejména k tomu, že žalobce by se uvedeným jednáním
dopustil nepřímého útoku na majetek svého zaměstnavatele (odčerpáním části
majetku žalované výplatou mzdy za neodpracovanou dobu), který představuje – jak
vyplývá z výše uvedeného – z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy § 52
písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak významnou okolnost, že
zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem. Podstatně významnější než rozsah hodnot zasažených tímto
útokem by přitom bylo narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi
žalobcem a žalovanou a zpochybnění spolehlivosti žalobce ve vztahu k majetku
žalované. Intenzitu porušení pracovní povinnosti žalobce by nemohla snížit
okolnost, že na základě jeho výkazu mu žalovaná (v důsledku svého omylu
vyvolaného jednáním žalobce) přiznala a vyplatila mzdu, která mu nepříslušela,
neboť právě to je (mělo být) podstatou a účelem žalobci vytýkaného nepřímého
útoku na majetek žalované. Ve prospěch žalobce nelze zohlednit ani skutečnost,
že žalovaná na něj „přenesla“ část své povinnosti vést evidenci odpracované
doby, neboť zaměstnancům mohou být uloženy povinnosti v souvislosti s
připravováním podkladů pro zaměstnavatele, aby mohl řádně splnit svou povinnost
stanovenou mu ustanovením § 96 zák. práce (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1916/2004).
23. Odvolacímu soudu je dále třeba vytknout, že z odůvodnění jeho
rozsudku není (v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §
211 o. s. ř.) zřejmé, zda má za prokázanou skutečnost, že žalobce se dopustil
jednání, které mělo spočívat v neoprávněném vykázání práce pro zaměstnavatele
dne 8. 4. 2020 a v němž žalovaná spatřovala porušení pracovní povinnosti
žalobce, jehož intenzitu odvolací soud posuzoval (v bodu 19 odůvodnění rozsudku
toliko uvedl, že „o neoprávněném výkazu práce lze v žalobcově případě
uvažovat…“). Vycházel-li ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která
shledal správnými a na která odkázal (viz bod 16 odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu), pak nevzal náležitě v úvahu, že stejným deficitem (a určitou vnitřní
rozporností) trpí i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který v jeho bodu
60 uvedl, že „vyloučit také nelze provedení očisty sanity“ žalobcem během
přestávky a že „krom toho, i kdyby nebylo možné považovat žalobcem tvrzené a do
jeho poznámek k transportu jízd zaznačené pracovní výkony v rámci uvedeného
časového rozpětí (vedle očisty sanity též příprava a kompletace ochranných
pomůcek) za prokázané …“, pak je nutno vyhodnotit, že „intenzita takového
jednání, kdy žalobce by po dobu 1:34 hodin nepravdivě vykázal výkon práce, není
zvlášť hrubým ani závažným porušením povinností vyplývajících z právních
předpisů“, a který dále ve shrnujícím bodu 66 odůvodnění rozsudku uvedl, že
skutek ze dne 8. 4. 2020 nepředstavuje „závažné či hrubé porušení pracovně
právních povinností žalobce“ [důvodem neplatnosti výpovědi v této části tedy
soud prvního stupně v této pasáži odůvodnění shledává (na rozdíl od bodu 60)
nikoliv (též) neprokázání vytýkaného skutku, nýbrž (jen) nedostatek zákonem
požadované intenzity porušení pracovní povinnosti žalobce]. Dospěly-li by soudy
na základě hodnocení provedených důkazů podle zásad uvedených v § 132 o. s. ř.
ke skutkovému závěru, že jednání ze dne 8. 4. 2020, které bylo žalobci (mimo
jiné) vytýkáno ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 25. 5. 2020, nebylo
prokázáno, neměly by důvod zabývat se intenzitou porušení pracovní povinnosti
žalobce, které žalovaná v tomto jeho vytýkaném jednání spatřovala. Dovolací
soud k uvedené vadě řízení před soudy, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
24. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Semilech) k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
25. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 9. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu