21 Cdo 424/2021-209
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce M. O., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Lydií
Lamáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská č. 121/1, proti žalovanému S.
m. B., se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Radoslavem Dostálem, advokátem
se sídlem v Brně, Lazaretní č. 4298/11a, o neplatnost výpovědi z pracovního
poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 201/2017, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2020, č. j. 15
Co 30/2019-194, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
1. Dopisem ze dne 25. 5. 2017, který žalobce převzal dne 26. 5. 2017,
žalovaný sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle
ustanovení § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Důvod k tomuto
opatření spatřoval v tom, že, ... žalobce si dne 23. 12. 2016 nevyznačil v
docházkovém listě předčasný odchod ze zaměstnání, vyznačil si odchod v 16.15
hod. a prokazatelně byl v 15.59 hod. mimo pracoviště na poštovním úřadu na
ulici XY. Žalobce minimálně 16 minut před skončením pracovní doby opustil
pracoviště, aniž by tuto skutečnost vyznačil v docházkovém listě a zabýval se
prokazatelně vlastními soukromými záležitostmi. Tímto svým jednáním porušil §
16 odst. 1 písm. g), odst. 2 písm. a), b), c) zákona č. 312/2002 Sb., o
úřednících územních samosprávních celků. Dále tímto jednáním žalobce získal na
úkor žalovaného výhodu (mzdu za práci, kterou nevykonal) a úmyslně docílil
nezákonného snížení majetku zaměstnavatele. Dále žalobce svým jednáním porušil
etický kodex, neboť obsahem balíku, který žalobce předal k poštovní přepravě na
adresu místostarosty XY J. P., byl kostým vězeňského pyžama s nalepovacím
vězeňským číslem. Uvedené jednání je v rozporu s článkem 5 odst. 4 Kodexu etiky
zaměstnanců ve veřejné správě, který ukládá zaměstnancům vyhýbat se v soukromém
životě takovým činnostem, chování a jednání, které by mohlo snížit důvěru ve
veřejnou správu v očích veřejnosti…“.
2. Žalobou, podanou dne 27. 9. 2017 u Městského soudu v Brně, se žalobce
domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a
aby byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci „náhradu mzdy ve výši průměrného
výdělku…od 1. 8. 2017 do doby, kdy umožní žalovaný žalobci pokračovat ve výkonu
práce…“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 16. 2. 2015 účastníci uzavřeli
pracovní poměr na dobu určitou, který byl prodloužen dohodou ze dne 3. 2. 2016
do 16. 2. 2017. Další dohodou o změně pracovní smlouvy byla změněna doba trvání
pracovního poměru na dobu neurčitou. Žalobce vykonával funkci XY. Dne 26. 5.
2017 doručil žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru, kterou považuje
žalobce za neplatnou. Vytýkané porušení povinností nedosahuje dle žalobce
požadované intenzity porušení povinností, ale jde o minimální prohřešek.
Žalobce poukazuje na skutečnost, že výpověď je dána půl roku po tvrzeném
porušení povinnosti, navíc žalobce nemohl zkrátit zaměstnavatele, neboť
setrvával na pracovišti mnohokrát déle, aby mohl plnit práci dle pokynů
nadřízených. Žalobce po doručení výpovědi sdělil žalovanému, že výpověď
považuje za neplatnou a trvá na dalším zaměstnávání.
3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Namítal, že žalobce se dopustil
podvodného jednání, kterým porušil § 16 odst. 1 písm. g), odst. 2 písm. a), b),
c) zákona o úřednících územních samosprávních celků, dále ustanovení zákoníku
práce, podle kterého má každý zaměstnanec na základě „loajality k
zaměstnavateli činit tak, aby nevznikla zaměstnavateli škoda“. Není přitom
rozhodné, zda podvodné jednání žalobce představovalo jeho absenci na pracovišti
v rozsahu „pouhých“ 16 minut, nýbrž samotný fakt, že se podvodu na
zaměstnavateli vůbec dopustil. Je třeba přihlížet i k tomu, že se nejednalo o
první porušení povinnosti žalobce, a také k tomu, jaké bylo jeho postavení u
zaměstnavatele. V jednom případě bylo žalobci uděleno upozornění na odvádění
neuspokojivých pracovních výsledků, dne 3. 2. 2017 mu bylo doručeno upozornění
pro porušení § 16 odst. 3 zákona č. 312/2002 Sb. Žalovaný dále vytýkal žalobci
porušení spočívající v liknavém předávání osobních dokladů do osobního spisu. O
tom, že žalobce byl dne 23. 12. 2016 v 15:59 hod., tj. v době, kterou si
vykázal jako odpracovanou, v soukromé záležitosti mimo budovu žalovaného, se
žalovaný dozvěděl až z usnesení Magistrátu města Brna, č. j. MMB/0152986/2017,
které obdržel dne 6. 4. 2017 přes podatelnu úřadu.
4. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2018, č. j.
115 C 201/2007-140, bylo (po vyloučení nároku žalobce na náhradu mzdy k
samostatnému řízení) určeno, že výpověď z pracovního poměru žalovaným ze dne
25. 5. 2017 doručená žalobci dne 26. 5. 2017 je neplatná a žalovaný byl zavázán
zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 32 492 Kč k rukám zástupkyně
žalobce. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce byl
zaměstnancem žalovaného na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 16. 2. 2015 ve
funkci XY. Dne 26. 5. 2017 doručil žalovaný žalobci výpověď z pracovního
poměru, která byla odůvodněna způsobem, citovaným v úvodu odůvodnění tohoto
rozsudku. Dovodil, že žalovaný se o důvodu výpovědi dověděl dne 9. 3. 2017, kdy
bylo na podatelnu žalovaného doručeno oznámení Policie ČR o přestupku žalobce,
ve kterém byly popsány všechny skutečnosti, které byly následně použity jako
důvod k výpovědi. Poukázal na to, že „ …rovněž z emailu ze dne 22. 3. 2017,
který sepsal tajemník žalovaného, jednoznačně vyplývá, že o jednání žalobce,
pro které dal žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru, věděl tajemník
žalovaného již dne 22. 3. 2017…“. Uzavřel, že za situace, kdy žalovaný o
důvodech výpovědi věděl od 9. 3. 2017 a výpověď doručil žalobci teprve dne 26.
5. 2017, žalovanému marně uběhla propadná lhůta dle § 58 odst. 1 zákoníku práce
a žalovaný doručil žalobci výpověď opožděně. „Pro doplnění“ dále uvedl a
zdůvodnil, že „…i kdyby byla výpověď dána včas, nebylo žalovaným v řízení
prokázáno, že by porušení povinností vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k žalobcem vykonávané práci dosáhlo intenzity závažného
porušení…“.
samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že zavázal
žalovaného zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 27 200 Kč k rukám
zástupkyně žalobce Mgr. Lýdie Lamáčkové, a zavázal žalovaného zaplatit žalobci
na nákladech odvolacího řízení částku 5 600 Kč k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Lýdie Lamáčkové. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a
uzavřel, že „…žalovaný se dověděl z oznámení o přestupku o tvrzeném porušení
pracovních povinností, neboť do sféry dispozice zaměstnavatele se toto oznámení
o přestupku dostalo dne 9. 3. 2017. Není rozhodující, zda toto oznámení o
přestupku se dostalo do dispoziční sféry tajemníka, který vystupuje vůči
zaměstnancům jako zaměstnavatel, ale postačí, že oznámení o přestupku došlo
zaměstnavateli. Záleží na podatelně, jakým způsobem poštu rozdělí, zda ji předá
nadřízenému žalobce či jinému orgánu. K posouzení toho, kdy se zaměstnavatel
dověděl o tvrzeném porušení povinností, nemůže záležet na úvaze podatelny,
kterému subjektu oznámení o přestupku doručí. Forma, jakou se má zaměstnavatel
dovědět o porušení povinností zaměstnancem, není v zákoně stanovena. O tom, že
se zaměstnavatel doví o porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance,
nemusí mít zaměstnavatel zcela jistotu, popřípadě nemusí znát všechny
podrobnosti a okolnosti, ale postačí pouze to, že se o porušení povinností
dověděl. Neformálně se mohl dovědět o tom, že probíhá přestupkové řízení vůči
žalobci též tajemník žalovaného, a to z přípisu T. K. ze dne 21. 3. 2017 (č. l. 83 spisu), na který tajemník bezprostředně e-mailem reagoval. O porušení
pracovních povinností ze strany žalobce se žalovaný mj. dověděl též z přípisů
členů přestupkové komise ze dne 23. 3. 2017, ve kterém oznamovali členové
komise důvody pro své vyloučení z projednání věci pro podjatost. Z tohoto
oznámení je nadevší pochybnost zřejmé, že předmětem přestupkového řízení je
jednání M. O., které je zde též popsáno…“. 6. Po dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 4. 2020, č. j. 21 Cdo 391/2020-175, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že z pouhé skutečnosti doručení oznámení
Policie ČR o přestupku žalobce na podatelnu žalovaného a následně (zřejmě)
předsedkyni přestupkové komise nelze dovodit vědomost žalovaného o důvodu
následné výpovědi, dané žalobci. Tajemník obecního úřadu plní úkoly
statutárního orgánu zaměstnavatele vůči zaměstnancům obce, je tedy vedoucím
zaměstnancem nadřízeným žalobci, zřejmě však nikoliv zaměstnancem žalobci
nadřízeným bezprostředně, kdo jím byl, zjištěno nebylo. Pouhá možnost či
domněnka, že tajemník žalovaného byl s obsahem oznámení Policie ČR o přestupku
žalobce seznámen, k počátku běhu prekluzivní lhůty k podání výpovědi z
pracovního poměru nepostačuje. Dovolací soud uzavřel, že ani z ostatních
informací nelze usoudit, že by v případě žalobce byl dán důvod k výpovědi z
pracovního poměru pro závažné porušení pracovních povinností, že by vůbec došlo
k jejich porušení ze strany žalobce. 7. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 9. 2020, č. j.
15 Co
30/2019-194, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve
výroku II. o nákladech řízení ho změnil tak, že zavázal žalovaného zaplatit
žalobci na nákladech řízení 27 200 Kč k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Lýdie
Lamáčkové, a zavázal žalovaného zaplatit žalobci na nákladech odvolacího a
dovolacího řízení 11 200 Kč k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Lýdie Lamáčkové. Po
doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovaný se o důvodu výpovědi žalobci
dověděl již z přípisu Policie ČR ze dne 9. 3. 2017. V rozhodné době vykonával
funkci místostarosty u žalovaného J. P., místostarosta může zastupovat
starostu, a dozví-li se místostarosta o okolnostech vedoucích k dání výpovědi,
je to třeba považovat za okolnost, o které se dověděl zaměstnavatel. J. P. potvrdil, že usnesení Policie ČR mu bylo doručeno na adresu trvalého bydliště. Dověděl-li se žalovaný o důvodu dání výpovědi žalobci dne 9. 3. 2017 a výpověď
z pracovního poměru dal žalobci až 25. 5. 2017, učinil tak po uplynutí zákonem
stanovené lhůty. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že
žalobce porušil své povinnosti, avšak porušení povinností nedosahovalo
intenzity závažného porušení.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že
řízení je od počátku stiženo vadou, kdy soudy opakovaně považovaly za
statutárního zástupce zaměstnavatele statutárního zástupce obce, kdy v řízení
soud provedl účastnický výslech místostarosty XY J. P., namísto výslechu pana
místostarosty v pozici svědka. Otázkou právního posouzení, kterou se odvolací
soud odchýlil od závazného rozhodnutí, je „odlišný okamžik doručení od toho,
které považovaly za okamžik doručení soud prvního stupně i odvolací soud“. Z
přestupkového spisu, z oznámení přestupku ze dne 7. 3. 2017, vyplývá, že toto
bylo žalovanému doručeno na podatelnu 9. 3. 2017, tajemník úřadu se o jednání
žalobce dověděl až z usnesení ze dne 5. 4. 2017, což byl jediný informační
zdroj. Není správná úvaha odvolacího soudu, že „není rozhodující, zda se
oznámení o přestupku dostalo do dispoziční sféry tajemníka, ale postačí, kdy a
že oznámení o přestupku došlo zaměstnavateli“. Odkázal na rozhodovací praxi
dovolacího soudu, rozsudek sp. zn. 21 Cdo 391/2020, ze dne 20. 4. 2020. Z
pouhé skutečnosti doručení oznámení Policie ČR o přestupku žalobce na podatelnu
žalovaného a následně předsedkyni přestupkové komise nelze dovodit vědomost
žalovaného o důvodu následné výpovědi dané žalobci. Odvolací soud se dále
odchýlil od rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, ze dne 25. 1.
2016, v otázce útoku zaměstnance na majetek zaměstnavatele bez ohledu na to,
jak velký majetkový prospěch zaměstnanec získal nebo o jaký jen usiloval, a bez
ohledu na to jak velká škoda zaměstnavateli vznikla. Žalobce se svým podvodem
dopustil zaznamenání odpracované pracovní doby do výkazu v rozporu se
skutečností a následně si nechal za takto neodpracovanou dobu zaplatit. Porušil
vnitřní předpis stanovující podmínky etiky a chování v rámci obecního úřadu.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a rozhodl,
že výpověď daná žalovaným žalobci je platná, nebo aby rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
9. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
12. Napadený rozsudek odvolacího soudu závisí jednak na vyřešení otázky
hmotného práva, zda místostarosta obce je osobou, jejímž prostřednictvím se
zaměstnavatel (obec) doví o důvodu, pro který je možno se zaměstnancem rozvázat
pracovní poměr výpovědí z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, a jednak na vyřešení
otázky hmotného práva, jaká jsou východiska pro konkrétní vymezení relativně
neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 52 písm. g) zákoníku
práce z hlediska posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Protože v případě
první předestřené otázky jde o problematiku doposud v rozhodovací praxi
dovolacího soudu ve všech souvislostech neřešenou, a protože v druhém případě
se při řešení této právní otázky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, je dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu
podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je
opodstatněné.
14. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru,
která mu byla doručena dne 26. 5. 2017 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zák.
práce“), dále podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění
pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zák. o obcích“), a podle
zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2017 (dále jen
„zák. o úřednících“).
15. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. –
nepodléhá), že žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne
16. 2. 2015 ve funkci XY. Dne 9. 3. 2017 bylo na podatelnu žalovaného doručeno
oznámení Policie ČR o přestupku, ze kterého byl podezřelý žalobce. Jednalo se o
přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 2 písm. d) zákona č.
200/1990 Sb., kterého se měl žalobce dopustit tím, že dne 23. 12. 2016 v 15.59
odeslal z pošty č. XY v XY na ulici XY zásilku adresovanou na XY k rukám
poškozeného místostarosty pana J. P.. Obsahem této zásilky byl kostým
vězeňského pyžama s číslicemi. Toto oznámení bylo též doručeno přímo k rukám J.
P. jako poškozeného v nezjištěné době, leč nepochybně dříve. Dne 21. 3. 2017 T.
K., zástupkyně J. P., učinila dotaz na tajemníka XY, v jakém termínu může
prostudovat spis týkající se spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování. Na
uvedený dotaz reagovala předsedkyně komise pro projednávání přestupku Š. S.
e-mailem ze dne 22. 3. 2017, ve kterém T. K. sdělila, že komisi k projednání
přestupků byl předán pouze skutek spočívající v zaslání balíčku k rukám P. dne
23. 12. 2016, ve věci nebylo zahájeno řízení a nelze zatím umožnit nahlížení do
spisu, e-mail byl přeposlán na vědomí tajemníku úřadu městské části K.. Dne 23.
3. 2017 oznámila předsedkyně komise pro projednávání přestupku Š. S. starostovi
XY T. K., že u všech členů přestupkové komise jsou dány důvody pro vyloučení z
projednání přestupku proti občanskému soužití, z něhož je podezřelý žalobce a
osobou „přímo dotčenou přestupkovým jednáním je místostarosta XY pan J.P..“ Dne
27. 3. 2017 rozhodl starosta XY o vyloučení všech členů přestupkové komise z
projednání uvedeného přestupku a dne 26. 5. 2017 doručil žalovaný žalobci
výpověď z pracovního poměru, která byla odůvodněna tak, jak je uvedeno v úvodu
odůvodnění tohoto rozsudku.
A) k otázce, zda místostarosta obce je osobou, jejímž prostřednictvím se
zaměstnavatel (obec) doví o důvodu, pro který je možno rozvázat pracovní poměr
výpovědí z důvodů porušení povinností vyplývajících z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
16. Podle ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce pro porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z
důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát
zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr
pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení
pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního
poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1
roku ode dne, kdy důvod k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru
vznikl.
17. Otázkou, prostřednictvím koho se zaměstnavatel doví o důvodu, pro
který je možno rozvázat pracovní poměr výpovědí z důvodu porušení povinností
vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci, se v obecné rovině Nejvyšší soud zabýval v předchozím kasačním
rozhodnutí v této věci (rozsudek ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 391/2020) a
od závěrů zde učiněných nemá důvod se odklánět. Je však zapotřebí posoudit, zda
i místostarosta obce může být takovou osobou.
18. Lze zopakovat, že zaměstnavatel se o závažném porušení pracovní
povinnosti, na jehož základě je dána výpověď, doví dnem, kdy jeho vedoucí
zaměstnanec (§ 11 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je
tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu
k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil pracovní povinnosti, získal
vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může
zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru. Jde tak o osoby, které mohou být
odlišné od statutárního orgánu (právnické osoby), tedy o osoby tzv.
„specializované“, prostřednictvím nichž se zaměstnavatel dozvídá o právně
významné skutečnosti (srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím
zákoníku práce rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon
725/96, uveřejněný pod č. 6/1997 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4837/2010, z recentní
judikatury potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo
391/2020); v poměrech žalovaného jde tak nepochybně o vedoucího příslušného
oddělení či odboru, ve kterém byl žalobce zařazen.
19. Specifikem obce jako zaměstnavatele je, že zákon v osobě tajemníka
přímo vyjmenovává konkrétní osobu, která plní úkoly statutárního orgánu
zaměstnavatele v oblasti pracovněprávních vztahů [srov. ustanovení § 110 odst.
4 písm. d) zák. o obcích], tajemníka [jako vedoucího úřadu (srov. ustanovení §
2 odst. 7 zák. o úřednících)] je tak možno považovat za nejvýše postaveného
vedoucího zaměstnance ve vztahu k zaměstnancům obce zařazeným do obecního úřadu
(tedy i ve vztahu k žalobci).
20. Z výše uvedeného hlediska je tak třeba posuzovat správnost závěru
odvolacího soudu, že „…místostarosta, který s ostatními subjekty tvoří obecní
úřad, může zastupovat starostu a je proto třeba uzavřít, že dozví-li se
místostarosta o okolnostech vedoucích k dání výpovědi, je toto třeba považovat
za okolnost, o které se dozvěděl zaměstnavatel…“.
21. Především z žádného ustanovení zákona o obcích nelze dovodit, že by
místostarosta obce byl vedoucím zaměstnancem obce, jehož by ve smyslu
ustanovení § 11 zák. práce bylo možno považovat za vedoucího zaměstnance
žalobce, či dokonce vedoucího zaměstnance tajemníka obecního úřadu jakožto
nejvýše postaveného vedoucího zaměstnance ve vztahu k zaměstnancům obce
zařazeným do obecního úřadu.
22. Pojem vedoucí zaměstnanci zaměstnavatele zahrnuje všechny
zaměstnance zaměstnavatele, kteří jsou oprávněni vedením na jednotlivých
stupních řízení u zaměstnavatele, tedy nejen ty, kteří jsou oprávněni činit
jménem zaměstnavatele právní jednání vyplývající z jejich funkcí stanovených
organizačními předpisy, ale veškeré zaměstnance, kteří jsou oprávněni stanovit
a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a
kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny. Vedoucím
zaměstnancem může být pouze takový zaměstnanec, kterému je podřízen alespoň
jeden další zaměstnanec. Přitom pro vymezení pojmu vedoucího zaměstnance není
nezbytné, aby byl oprávněn činit jménem zaměstnavatele právní jednání v
pracovněprávních vztazích, ale postačuje, že má oprávnění ukládat pracovní
úkoly a dávat závazné pokyny podřízeným zaměstnancům. Pro posouzení postavení
zaměstnance z tohoto hlediska je rozhodující, zda stav nadřízenosti funkce
zastávané zaměstnancem vůči jiným (podřízeným) zaměstnancům je konstituován
právním předpisem anebo vnitřním organizačním předpisem upravujícím strukturu
zaměstnavatele. Při splnění této podmínky není právní postavení vedoucího
zaměstnance dotčeno, jestliže pracovní místa, která jsou mu podle organizačního
předpisu podřízena, fakticky (ještě) nejsou obsazena. Vedoucím zaměstnancem
není ten, kdo pouze dočasně zastupuje nepřítomného vedoucího zaměstnance
(například pro jeho krátkodobou nepřítomnost) a jinak nemá podřízené
pracovníky, respektive jeho postavení jako vedoucího zaměstnance není
konstituováno žádným právním ani vnitřním předpisem zaměstnavatele. Vedoucím
zaměstnancem není ani ten, kdo by byl krátkodobě pověřen řízením dílčího
pracovního procesu, aniž by opět jeho postavení v tomto směru bylo zakotveno v
jakémkoli vnitřním předpisu. Vedoucím zaměstnancem je rovněž vedoucí
organizační složky státu (k tomu srov. in Bělina, Drápal a kol., Zákoník práce,
Komentář, Praha: C. H. Beck 2019: 3. vydání, str. 74, 75, a dále např.
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo
1960/2021).
23. Postavení místostarosty obce ve struktuře orgánů obce [resp. ve XY
místostarosty městské části – dále však „obce“ (srov. ustanovení § 4 odst. 2, §
20 odst. 2 zák. o obcích)] vyplývá z ustanovení § 84 odst. 2 písm. m) zák. o
obcích (je členem zastupitelstva obce), § 99 odst. 3 zák. o obcích (je členem
rady obce) a spolu s dalšími též členem obecního úřadu (srov. ustanovení § 109
odst. 1 zák. o obcích); v době nepřítomnosti zastupuje starostu obce (srov.
ustanovení § 104 odst. 1 věta třetí zák. o obcích). Ze žádného z uvedených
ustanovení však nevyplývá, že by místostarosta obce vykonával (mohl vykonávat)
oprávnění vedoucího zaměstnance, tedy „stanovit a ukládat podřízeným
zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a
dávat jim k tomu účelu závazné pokyny“; místostarosta obce není proto osobou,
jejímž prostřednictvím se zaměstnavatel (obec) doví o důvodu, pro který je
možno se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr výpovědí z důvodu porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci.
24. Na základě uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud
odvolací soud uzavřel, že postavení místostarosty, jakožto člena rady a
obecního úřadu, je určující pro posouzení „vědomosti“ obce jakožto
zaměstnavatele žalobce o jednání žalobce, které bylo důvodem pro rozvázání
pracovního poměru výpovědí, není toto hodnocení z hlediska předpokladů
významných pro počátek běhu subjektivní lhůty uvedené v ustanovení § 58 odst. 1
zák. práce správné.
25. Poukázal-li odvolací soud dále na skutečnost, že místostarosta obce
„může zastupovat starostu“ (srov. bod 15. odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu), pak tato úvaha přehlíží, že místostarosta zastupuje starostu obce
(přebírá jeho pravomoci) pouze v době jeho nepřítomnosti (srov. ustanovení §
104 odst. 1 věta třetí, § 103 odst. 6, § 75 odst. 1 zák. o obcích); skutkové
zjištění, že v rozhodné době nastala zákonem předpokládaná situace, za které
místostarosta obce přejímá pravomoci starosty, není obsahem spisu; za této
situace je nadbytečné řešit otázku, zda není možno odvíjet vědomost obce o
právně významné skutečnosti od vědomosti starosty obce.
26. Pakliže odvolací soud vycházel při určení doby, od kdy bylo možno
uvažovat o vědomosti žalovaného o skutečnostech, zakládajících důvod výpovědi z
pracovního poměru žalobci, z vědomosti místostarosty obce (jako
zaměstnavatele), není tato úvaha akceptovatelná, a závěr o tom, že žalovaný při
rozvázání pracovního poměru nedodržel subjektivní prekluzivní lhůtu, stanovenou
v ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce, není (zatím) správný.
B) k otázce, jaká jsou východiska pro konkrétní vymezení relativně neurčité
hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 52 písm. g) zák. práce z hlediska
posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
27. Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď jen z těchto důvodů: jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro
které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro
závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát
zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s
porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.
28. Ustanovení § 52 písm. g) zák. práce patří k právním normám s
relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám,
jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na
jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové
povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení
pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a
intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení
uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec
způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost
uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým
zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě
požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. při
obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 282/2005).
29. Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není
jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K
některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla
vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v
konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení
intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější
(závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov.
například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21
Cdo 1405/2012).
30. Pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru nebo okamžitého
zrušení pracovního poměru není podstatné, kolik z jednání označených ve
výpovědi nebo v okamžitém zrušení pracovního poměru jako porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní povinnosti posouzeno,
ale zda ono zjištěné (ona zjištěná) porušení pracovní povinnosti dosahuje (ve
svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že
může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy „méně závažné porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ nebo „porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem“ (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím
zákoníku práce srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005,
sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný pod č. 142/2005 v časopise Soudní
judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo
4950/2008).
31. Podle ustanovení § 16 odst. 2 zák. o úřednících je úředník povinen…
b) plně využívat pracovní doby a pracovních prostředků k vykonávání svěřených
prací, plnit kvalitně, hospodárně a včas pracovní úkoly, c) řádně hospodařit s
prostředky svěřenými mu územním samosprávným celkem a střežit a ochraňovat jeho
majetek před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s
oprávněnými zájmy územního samosprávného celku.
32. Podle ustanovení § 301 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni
řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a
ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a
zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
33. Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců
(úředníků), představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého
zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke
svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance
ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na
určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností
vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci
zaměstnance [§ 301 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým
chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu,
ať už majetkovou nebo morální (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12.
2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod č. 86/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že
útok na majetek zaměstnavatele představuje z hlediska vymezení relativně
neurčité hypotézy (dokonce) ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak
významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení
povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
34. Do této kategorie je třeba zařadit i tzv. „úmyslné předstírání
výkonu práce“, tedy situaci, kdy zaměstnanec využívá pracovní doby pro vyřízení
soukromé záležitosti a ve vztahu k zaměstnavateli tuto činnost vykazuje jako
odpracovanou dobu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
30. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2664/2020).
35. Ve vztahu k této problematice bylo zjištěno, že žalobce skutečně dne
23. 12. 2016, v 15.59 hodin odesílal z pošty č. XY v XY, XY, k rukám
místostarosty p. J. P. zásilku, obsahující kostým vězeňského pyžama s číslicemi
a nejméně po dobu 16 minut nedodržel pracovní dobu [odchod z pracoviště si
vyznačil v evidenci žalovaného v uvedený den v 16. 15 hodin (srov. bod 5.
rozsudku soudu prvního stupně)]. Bylo tedy prokázáno, že žalobce se skutečně
dopustil jednání, které mu bylo vytknuto v posuzované výpovědi (které se stalo
důvodem k výpovědi z pracovního poměru ze dne 25. 5. 2017).
36. Jak již bylo výše uvedeno, útok na majetek zaměstnavatele (byť
nepřímý, včetně předstírání výkonu práce) představuje z hlediska intenzity
takové jednání, pro které je možno se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr
(také) okamžitým zrušením podle ustanovení § 55 písm. b) zák. práce; není
přitom apriori významné, jaké hodnoty (v jakém rozsahu) byly útokem ohroženy či
zasaženy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn.
21 Cdo 1496/2013). Uvedené vychází z premisy, že ve vztazích zaměstnavatele a
zaměstnance je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho
poctivost ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) zák. práce [resp. § 16 odst. 2
písm. c) zák. o úřednících].
37. Při zkoumání intenzity porušení povinností vyplývajících z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci soud přihlíží k osobě
zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění
pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti,
k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních
povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní povinnosti pro
zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli
škodu, apod. (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2001, sp.
zn. 21 Cdo 1080/2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp.
zn. 21 Cdo 2590/2015).
38. Hodnocení jednání žalobce soudy obou stupňů, které dovodily, že
vytčené jednání nedosáhlo intenzity (alespoň) závažného porušení povinností
vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci
zaměstnance, se tak jeví svojí benevolencí v rozporu s uvedenými judikaturními
zásadami. Proti takovému vyhodnocení hovoří zejména zjištění o tom, že žalobce
se své jednání snažil zakrýt nepravdivým údajem o opuštění pracoviště (zjištění
soudů o tom, že žalobce nevyčerpal nárok na 2,5 hodin „placeného volna“, se v
této souvislosti jeví mimo probíranou materii, neboť žalobce se rozhodl tohoto
benefitu nevyužít), dále zjištění o tom, že žalobce tuto dobu využil k
(plánované) dehonestaci funkcionáře (zastupitele) obce, u níž byl zaměstnán.
Proti závěru o nedostatku intenzity jednání žalobce vypovídají i zjištění k
osobě žalobce (jeho dosavadnímu přístupu k plnění pracovních povinností), tedy
„výtky liknavého přístupu při předávání dokladů do osobního spisu“, upozornění
„na odvádění neuspokojivých pracovních výsledků“, byť nemuselo být ve výpovědi
přímo zmíněno.
39. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že ani z hlediska vyhodnocení
úrovně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není rozhodnutí odvolacího
soudu správné.
40. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny.
41. Dovolatel důvodně namítá, že odvolací soud nesprávně použil pro
zjištění skutkového stavu skutečnosti vyplývající z výpovědi místostarosty
žalovaného J. P., kterého soud prvního stupně vyslechl jako účastníka řízení; a
jako takovému mu též, jak vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního
stupně ze dne 2. 11. 2018, poskytl poučení „podle ustanovení § 131 odst. 2 o.
s. ř.“. Jako účastník řízení však může být vyslechnuta pouze osoba, která
vykonává (vykonávala) funkci statutárního orgánu právnické osoby (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2848/99, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1397/2006,
uveřejněný pod č. 1/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); touto osobou
je v případě obce (městské části) pro pracovněprávní vztahy tajemník [srov.
ustanovení § 110 odst. 4 písm. d) zák. o obcích], nikoliv místostarosta.
Místostarosta žalovaného tak mohl být – jak důvodně namítá dovolatel –
vyslechnut pouze jako svědek, a také jako svědek měl být poučen (srov.
ustanovení § 126 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
42. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o
nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
43. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 5. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu