21 Cdo 2130/2025-452
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobce R. H., zastoupeného JUDr. Lukášem Haasem, advokátem se sídlem v
Hradci Králové, Nerudova č. 866/27, proti žalované SV metal spol. s r. o. se
sídlem v Divci č. 99, IČO 25257366, zastoupené Mgr. Alenou Kuhnovou, advokátkou
se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí č. 737/3, o 5 127 273,97 Kč s
příslušenstvím, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance
Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího
účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.
zn. 8 C 376/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 9. června 2025, č. j. 17 Co 56/2025-429, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 9. 6. 2025, č. j. 17 Co 56/2025-429, Krajský soud v
Hradci Králové potvrdil ve výrocích I, II a III rozsudek Okresního soudu v
Hradci Králové ze dne 27. 1. 2025, č. j. 8 C 376/2020-398 (výrok I) [jímž tento
soud rozhodl tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalované
zaplacení 510 035,10 Kč s příslušenstvím a pravidelné měsíční renty ve výši 19
677,72 Kč od 1. 10. 2021 (výrok I), že žalobce je povinen zaplatit žalované
náhradu nákladů řízení 352 485,10 Kč (výrok II), že žalobce je povinen zaplatit
vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení 2 400 Kč (výrok III), a že
žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hradci Králové
náhradu nákladů řízení 346 259,90 Kč (výrok IV)], ve výroku IV rozsudek
okresního soudu změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit České republice –
Okresnímu soudu v Hradci Králové náhradu nákladů řízení 11 344 Kč (výrok II), a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího
řízení 18 815,50 Kč (výrok III) a že mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá
žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že u žalobce
nastala po pracovním úrazu ztráta na výdělku, protože byl jeho pracovní poměr
dne 1. 9. 2020 ukončen ve zkušební době a žalobce následně žádného výdělku
nedosahoval. Z dokazování (ze znaleckého i pracovně-lékařského posudku)
jednoznačně vyplynulo, že příčinou ztráty na výdělku pracovní úraz nebyl,
žalobcova pracovní schopnost byla následkem pracovního úrazu omezena jen
nevýznamně, pokles pracovních schopností v důsledku pracovního úrazu nenastal,
tedy mezi pracovním úrazem a ztrátou na výdělku není vztah příčinné
souvislosti. Žalovaná se důvodně zprostila zčásti (v nízkém rozsahu 5 %) své
odpovědnosti za pracovní úraz, neboť jednou z příčin úrazu bylo též chování
žalobce, který nedodržel pokyny zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a
stanovené pracovní postupy, s nimiž byl řádně seznámen, sám přiznal, že nedával
pozor a že si je vědom chyby, kterou udělal. Ztotožnil se též s tím, jak soud
prvního stupně posoudil uplatněný nárok na náhradu tzv. další nemajetkové újmy
dle § 2958 o. z., že lze mít žalobcovy duševní útrapy pracovním úrazem vyvolané
za odškodněné již poskytnutím náhrady za ztížení společenského uplatnění, s
ohledem na žalobcova tvrzení, jimiž byl tento nárok odůvodněn, a se zřetelem k
provedeným důkazům (zejména výslechem svědků). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu (v celém rozsahu) podal žalobce
dovolání. Namítá, že odvolací soud „pochybil v posouzení existence příčinné
souvislosti mezi pracovním úrazem a následnou ztrátou na výdělku žalobce“, že
„soud přikládal váhu jiným okolnostem, které mohly ovlivnit výdělečnou
schopnost žalobce po úraze – zejména poukazoval na nepřesvědčivý vztah
zdravotních následků úrazu k pracovnímu uplatnění žalobce“. Uvedl, že takový
náhled je v rozporu s judikaturou (viz „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21
Cdo 3160/2024“).
výdělku následkem úrazu. Právní posouzení otázky příčinné souvislosti je proto
nesprávné. Dále namítl, že nesprávné je rovněž právní posouzení nároku na
náhradu tzv. další nemajetkové újmy podle občanského zákoníku (§ 2958 o. z.) ve
formě duševních útrap a psychického strádání v důsledku pracovního úrazu.
Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1564/20, podle kterého pod
pojem další nemajetkové újmy má být podřazeno vše, co nelze zahrnout pod
ostatní druhy náhrad (bolestné a ztížení společenského uplatnění). „Duševní
útrapy žalobce, které spočívají např. v dlouhodobém psychickém strádání,
depresích, posttraumatických obtížích, pocitech ztráty životní perspektivy či
omezení běžného rodinného a společenského života v důsledku úrazu, mohou
představovat právě onu další nemajetkovou újmu, již je třeba odškodnit.“
Odvolací soud pochybil, pokud dovodil, že vše podstatné již bylo zahrnuto v
bolestném a ztížení společenského uplatnění. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
4. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
5. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
6. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v
souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
7. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu
vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 269 odst. 1 zákona č.
262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“), jsou pracovní úraz
(poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při
plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná
souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu
škody (jeho základu) je zapotřebí, aby všechny tyto předpoklady byly splněny
současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. V řízení o odškodnění
pracovního úrazu má tedy žalobce (poškozený) procesní povinnost tvrdit [srov. §
101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm.
b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik
nároku (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě v ustanovení § 366
odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2015 srov. například
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo
3653/2019, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo
4199/2017, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo
5492/2017, uveřejněného pod č. 60/2020 v časopise Soudní judikatura).
8. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo
při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným
výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po
zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu
pobíraného z téhož důvodu (§ 271b odst. 1 věta první zákoníku práce). Ke ztrátě
na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem
pracovního úrazu (nemoci z povolání) snížena (omezena), nebo zanikla.
Předpoklady vzniku uvedeného dílčího nároku práva na náhradu škody, které musí
být kumulativně splněny, jsou existence pracovního úrazu (nemoci z povolání),
ztráta na výdělku a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem (nemocí z
povolání) a ztrátou na výdělku, která od určitého data vzniká. Zkoumání
příčinné souvislosti mezi škodou (ztrátou na výdělku) a pracovním úrazem
představuje hodnocení následků pracovního úrazu z hlediska, zda byl příčinou
škody (zda by škoda bez pracovního úrazu vznikla tak, jak vznikla). Pro
zjištění příčinné souvislosti je rozhodující, zda trvalá nezpůsobilost
zaměstnance vykonávat konkrétní práci od určitého data je v příčinné
souvislosti s pracovním úrazem nebo s jeho následky, anebo zda tato
nezpůsobilost je následkem příčiny jiné, s pracovním úrazem nesouvisející.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyjadřuje
skutečnost, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu
snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je
poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své
zdravotní potíže způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl
před poškozením.
9. V posuzovaném případě bylo z provedeného dokazování zjištěno, že
žalobce (jako programátor ohraňovacích lisů) utrpěl dne 27. 5. 2020 pracovní
úraz, když mu ohýbaný díl přiskřípnul články II. – III. prstu obou horních
končetin ke hraně stroje (poté došlo k amputaci konečného článku ukazováku
pravé ruky, k trvalé nehybnosti konečných článků prostředníčku pravé ruky,
ukazováku a prostředníčku levé ruky), že žalobce u žalované pracoval i po
skončení pracovní neschopnosti (9. 8. 2020) a byl schopen i nadále vykonávat
sjednanou práci, ale jeho pracovní poměr byl ukončen ve zkušební době k 1. 9.
2020 a žalobce následně žádného výdělku nedosahoval. Žalobcův zdravotní stav je
stabilizovaný, neodpovídá žádnému stupni invalidity a nijak významně neomezuje
jeho pracovní schopnosti (je neschopen pouze prací vyžadujících manipulaci s
drobnými součástkami typu hodinář, jemný mechanik). V průběhu řízení byla
žalobci vyplacena částka 451 440 Kč (snížena o 5 % z důvodu spoluzavinění) jako
náhrada za ztížení společenského uplatnění. Ve znaleckém posudku znalec MUDr.
Jan Boháč nepotvrdil, že by pro následky úrazu byl velmi omezen jak v profesní
sféře, tak v domácnosti i v intimním životě. Podle údajů ve zdravotnické
dokumentaci měl žalobce významné psychické potíže již před úrazem, podle
psychiatrického vyšetření v červnu 2017 uzavřeno jako porucha přizpůsobení v
debaklové životní situaci + přinejmenším abusus alkoholu, uváděny i problémy v
sexuální oblasti. Hra na hudební nástroje byla standartním koníčkem žalobce,
provozovaným v obvyklém rozsahu, např. při příležitostném setkání s přáteli,
znalec potvrdil, že úchop žalobce není podstatně omezen a hra na hudební
nástroje znemožněna není, svědkyně K. vypověděla, že žalobce viděla hrát v roce
2021 na hudební nástroj ukulele. Ohledně pocitu nedostatečnosti při zastávání
obvyklých činností v domácnosti ze znaleckého posudku vyplynulo, že žalobce
sice nemůže manipulovat s drobnými součástkami, nicméně je schopen fyzické
práce, znalec nevyloučil ani užívání sekačky, uplatnění v domácnosti i v jiných
oblastech, jeho pracovní schopnost je ovlivněna pouze málo významným způsobem.
Z výpovědi manželky žalobce vyplynulo, že intimní život mezi manželi i nadále
probíhá, že nyní již není tak pestrý, že odbornou pomoc žalobce prozatím
nevyhledal, ale že žalobce již nyní pracuje, pořídil si speciální vybavení tak,
aby byl schopen ovládat počítač.
10. Odvolací soud se tedy neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu,
dospěl-li k závěru, že příčinou ztráty na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti pracovní úraz nebyl, neboť žalobcova pracovní schopnost byla
následkem pracovního úrazu omezena jen nevýznamně a pokles pracovních
schopností v důsledku pracovního úrazu nenastal, tedy mezi pracovním úrazem a
ztrátou na výdělku není vztah příčinné souvislosti (žalobce, ačkoliv byl
schopen i nadále vykonávat sjednanou práci, přestal ji vykovávat z důvodu
ukončení pracovního poměru ve zkušební době a následně žádného výdělku
nedosahoval).
11. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je i závěr odvolacího soudu
o tom, že nárok žalobce na náhradu další nemajetkové újmy – duševních útrap
podle § 2958 občanského zákoníku spojených s tvrzeními žalobce o nemožnosti hry
na hudební nástroje, o jeho pocitu nedostatečnosti při obvyklých činnostech v
domácnosti a o zásahu do intimního života, byl odškodněn již poskytnutím
náhrady za ztížení společenského uplatnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikované pod č. 7/2019 Sb. rozh.
obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1309/2019,
publikované pod č. 39/2020 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2280/2017, nebo ze dne 17. 5. 2024, sp. zn. 25 Cdo
3061/2023, a v nich vyjádřený právní závěr, že smyslem náhrady za ztížení
společenského uplatnění je peněžitou částkou odčinit obtíže a útrapy spojené s
trvalým zhoršením zdravotního stavu, pro něž je poškozený zcela nebo zčásti
vyřazen z možnosti zapojit se do obvyklých životních činností, zejména v
oblasti pracovního či studijního zapojení, rodinných vztahů, obvyklých činností
při péči o svou osobu a domácnost, či rekreačních a volnočasových aktivit
apod., náhrada cílí k odčinění nemajetkové újmy vyvolané zásahem do zdraví,
které je nejcennější složkou osobnostních práv každého člověka. Přiřazení
jednotlivých plnění, jichž se žalobce domáhá na základě různých skutkových
tvrzení, k jednotlivým nárokům zakotveným v § 2958 o. z. je pak věcí právní
kvalifikace, která náleží soudu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3.
2022, sp. zn. 25 Cdo 219/2021). S ohledem na skutková tvrzení žalobce týkající
se obtíží s hrou na hudební nástroje, v oblasti intimního života a pocitu
nedostatečnosti při zastávání obvyklých činností v domácnosti, a se zřetelem k
provedeným důkazům, dospěl dovolací soud k závěru, že se jedná o ztížení života
po úraze (o kategorii ztížení společenského uplatnění).
12. Dovolání žalobce (jím navržené „právní otázky“) je založeno na
výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, které
nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Namítá-li
žalobce, že „při posouzení existence příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem
a následnou ztrátou na výdělku soud přikládal váhu jiným okolnostem, které
mohly ovlivnit výdělečnou schopnost žalobce po úraze – zejména poukazoval na
nepřesvědčivý vztah zdravotních následků úrazu k pracovnímu uplatnění žalobce“,
že „duševní útrapy žalobce, které spočívají např. v dlouhodobém psychickém
strádání, depresích, posttraumatických obtížích, pocitech ztráty životní
perspektivy či omezení běžného rodinného a společenského života v důsledku
úrazu, mohou představovat právě onu další nemajetkovou újmu, již je třeba
odškodnit“, činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry, na nichž pak
buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci.
13. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že
správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů
nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením
§ 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici
způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit
přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10.
2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2.
2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím
soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž
vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní
posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet)
ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které
v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel
(srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp.
zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 3829/2011).
14. Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů
činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů
soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak rovněž nelze (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1.
2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR
29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného
odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo
3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
15. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o
nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm.
h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
16. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2026
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu