USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně J. Č., zastoupené JUDr. Lubomírem Švábem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí č. 2/2, proti žalovanému městu Varnsdorf se sídlem městského úřadu ve Varnsdorfu, náměstí E. Beneše č. 470, IČO 00261718, zastoupenému Mgr. Janou Slintákovou, advokátkou se sídlem ve Varnsdorfu, T. G. Masaryka č. 1838, o 838 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 25 C 41/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. října 2023, č. j. 11 Co 65/2023-389, 11 Co 66/2023-389, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lubomíra Švába, advokáta se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí č. 2/2.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2023, č. j. 11 Co 65/2023-389, 11 Co 66/2023-389, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovolatel shledává dovolání přípustným proto, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky, která doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena a právní otázka by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak“.
3. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětluje, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nepostačuje, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
4. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3166/2013, a ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 4163/2013). Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1539/2023).
5. Dovolatel neoznačil žádnou judikaturu dovolacího soudu, ani důvody, pro které by se dovolací soud měl od své dřívější judikatury odklonit. Podle obsahu jeho dovolací argumentace má zjevně na mysli, že by rozhodná otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak ji posoudil soud odvolací. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však ustanovení § 237 o. s. ř. nezná. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (z rozhodnutí Nejvyššího soudu k tomu srov. např. usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč., a usnesení ze dne 3. 9. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1697/2024).
6. Ani rozhodnou otázku hmotného či procesního práva dovolatel výslovně nezformuloval, podle obsahu dovolací argumentace však otevírá otázku, zda lze ve sporu o náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce přihlížet k okolnostem, za nichž došlo k rozvázání pracovního poměru, pro které bylo rozvázání pracovního poměru neplatné nebo které provázely řešení sporu o platnost rozvázání pracovního poměru, resp. otázku, zda lze zaměstnanci nárok na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce odepřít s odkazem na ustanovení § 6 odst. 2 občanského zákoníku, bylo-li v řízení o neplatnost výpovědi prokázáno, že zaměstnanec se v neplatné výpovědi uvedeného porušení pracovních povinností dopustil a šlo zároveň o jeho úmyslné jednání. Tyto otázky však byly oproti mínění dovolatele v judikatuře dovolacího soudu již vyřešeny.
7. V rozsudku ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3575/2021, Nejvyšší soud uzavřel, že smyslem a účelem ustanovení § 69 zákoníku práce je poskytnout náhradu mzdy nebo platu zaměstnanci postiženému neplatným rozvázáním pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době ze strany zaměstnavatele poté, co mu zaměstnanec oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání. Ustanovení § 69 zákoníku práce přitom nijak nesouvisí s jednotlivými důvody rozvázání pracovního poměru, podstatné je, zda rozvázání pracovního poměru bylo shledáno neplatným (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 19/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5097/2016, ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce srov. právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1969, sp. zn. 6 Cz 72/69, uveřejněném pod č. 90/1970 Sb. rozh. obč.). Zároveň dovodil, že uplatnila-li žalobkyně poté, co oznámila žalované, že trvá na tom, aby ji nadále zaměstnávala, a co jí žalovaná přes toto oznámení neumožnila pokračovat v práci, právo na náhradu platu, vykonávala tím toto právo v souladu s jeho účelem a se smyslem a účelem ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce, který spočívá – jak bylo uvedeno výše – v poskytnutí náhrady mzdy nebo platu zaměstnanci, který je postižen neplatným rozvázáním pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době (anebo neplatnou dohodou o rozvázání pracovního poměru – srov. § 71 větu první zákoníku práce) ze strany zaměstnavatele a vůči němuž zaměstnavatel neplní svou povinnost přidělovat mu práci podle pracovní smlouvy, ačkoli zaměstnanec trvá na dalším zaměstnávání, jako ekvivalentu mzdy (platu), kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele uvedené v § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, aby tak byla zaměstnanci reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. Na tom nemůže nic změnit okolnost, že žalobkyně před uzavřením neplatné dohody o rozvázání pracovního poměru s žalovanou porušila své pracovní povinnosti jednáním naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu, za které byla pravomocně odsouzena, neboť i v takovém případě – nedošlo-li k platnému rozvázání pracovního poměru jiným způsobem než neplatnou dohodou – byla žalovaná povinna plnit vůči žalobkyni povinnost přidělovat jí práci podle pracovní smlouvy. Uplatněním práva na náhradu platu žalobkyně netěží ze svého „protiprávního činu“, nýbrž vykonává právo, které jí vzniklo na základě protiprávního jednání žalované spočívajícího v neplnění základní povinnosti zaměstnavatele vyplývající z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy.
8. Napadené rozhodnutí se těmto judikaturním závěrům nepříčí a Nejvyšší soud neshledává důvod se od nich odklonit.
9. Směřuje-li dovolání žalovaného výslovně proti všem výrokům napadeného rozhodnutí, tedy též proti té části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III, jímž Okresní soud v Děčíně rozhodl o náhradě nákladů řízení, proti výroku II, jímž odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 11. 2022, č. j. 25 C 41/2012-363, ve výroku I, kterým byla žalobkyni uložena povinnost nahradit České republice náklady na zpracování znaleckého posudku, a proti výroku III, kterým odvolací soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení, pak v tomto rozsahu není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Dovolání žalovaného proti výroku II napadeného rozsudku je mimo to též subjektivně nepřípustné, neboť jím byla uložena povinnost výhradně žalobkyni a dovolateli proto tímto rozhodnutím nemohla být způsobena újma na jeho právech odstranitelná v dovolacím řízení (z judikatury Nejvyššího soudu k tomu srovnej např. usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, a z pozdější doby např. usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, či ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2829/2020).
10. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2024
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu