21 Cdo 2419/2025-143
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobce A. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Krásným, advokátem se sídlem v
Ostravě, Milíčova č. 1386/8, proti žalovaným 1) statutárnímu městu Opava se
sídlem magistrátu v Opavě, Horní náměstí č. 382/69, a 2) Slezskému divadlu
Opava, příspěvkové organizaci se sídlem v Opavě, Horní náměstí č. 195/13, IČO
00100552, zastoupenému R. M., o neplatnost odvolání z pracovního místa a o
neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Opavě pod
sp. zn. 26 C 193/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 27. srpna 2024, č. j. 16 Co 120/2024-104, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení
žalovaným 1) a 2) každému 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Dopisem ze dne 28. 6. 2023 žalovaný 1) sdělil žalobci, že Rada
statutárního města Opavy na své schůzi dne 28. 6. 2023 přijala usnesení č.
1007/21RM/23, kterým jej odvolává z pracovního místa „vedoucího zaměstnance –
ředitele příspěvkové organizace Slezské divadlo, p. o.“
2. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání
směřující do výroku o věci samé. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.
zn. 21 Cdo 3278/2010) při řešení otázky, zda „doručení odvolání zaměstnance z
vedoucí funkce a doručení výpovědi je neplatné, případně neúčinné, jestliže
zaměstnavatel dopředu nemá vůli ponechat zaměstnanci originály těchto listin,
pokud nepotvrdí písemně jejich převzetí“. K tomu nad rámec skutkového stavu
zjištěného soudy doplnil, že listiny obsahující odvolání z místa ředitele i
výpověď z pracovního poměru mu žalovaní „nechtěli nechat k dispozici“, pokud na
nich nepotvrdí, že je převzal, což „potvrdili slyšení svědci, především svědek
E.“, který uvedl, že žalobce „měl zájem si listiny ponechat a prostudovat“, ale
nebylo mu to umožněno, dokud nepodepíše, že je převzal, a dále zdůraznil, že
jako zaměstnanec „nikdy neodmítl tuto listinu převzít“, nýbrž „jen odmítl
podepsat její převzetí dříve, než si listinu prostuduje“, a že tedy nedošlo k
doručení ani jedné z listin. Dále odvolací soud nesprávně posoudil – podle
názoru žalobce dosud neřešenou – otázku, zda „je možné považovat za pracoviště
ředitele divadla sídlo jeho zřizovatele“. Má za to, že žalovanému 1) „nic
nebránilo“ v tom, aby mu odvolání z „funkce“ ředitele předal na jeho
pracovišti, nikoliv v budově magistrátu, že pracovištěm ředitele divadla jsou
prostory, které slouží k provozu této organizace a takovým prostorem „zcela
jistě“ není budova, ve které se nachází sídlo zřizovatele, že nemůže obstát
argument odvolacího soudu, že pokud provádí jmenování osoba stojící vně
zaměstnavatele, tedy zřizovatel, tak při doručování písemnosti zaměstnanci lze
považovat sídlo zřizovatele za „rovnocenné“ s pracovištěm zaměstnavatele, a že
ačkoliv je ředitel divadla statutární orgán, který zastupuje svou organizaci v
jednáních navenek, neznamená to, že při plnění této kompetence bude
„automaticky jeho pracovištěm každé místo, kde tyto kompetence a pravomoci
užije“.
3. Za „rozporný s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu“
považuje dovolatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
2668/2012 rovněž závěr odvolacího soudu, že „K. byla osobou oprávněnou učinit
za žalovaného 2) ve vztahu k jeho osobě výpověď z pracovního poměru“, neboť v
organizační struktuře žalovaného 2) „existuje pracovní místo obchodní a
marketingový ředitel/náměstek“, které „v sobě zahrnuje mj. oprávnění jednat
namísto ředitele v době jeho nepřítomnosti“, a osobou na tomto místě byla S.
S.; pověření K. dočasným řízením žalovaného 2) je pouhým „právním paskvilem“. K
otázce, při jejímž řešení se odvolací soud podle názoru žalobce odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
1528/2019), zda „je lhůta 40 minut na rozhodnutí o přijetí nabídky na jinou
práci ve smyslu § 73a zákoníku práce dostatečnou“, žalobce nejprve připustil,
že jej „neformálně“ o nabídkách informoval již den předem náměstek žalovaného
1) P. M., ale nejednalo se „o nic závazného a formálního“, neboť P. M.
„nebyl tou osobou, která by mohla takové návrhy činit“, a písemně „od něj ani
nikoho jiného dne 29. 6. 2023 žádný návrh na jiné pracovní zařazení neobdržel“,
a namítá, že lhůta 40 minut bude „za všech okolností nepřiměřeně krátkou“.
Odvolací soud podle žalobce pominul, že v rozhodování „hrají roli i další
kritéria“, neboť se nejedná „jen o povědomí o tom, co daná práce obnáší, ale i
další záležitosti, jako třeba časová náročnost, vůle i nadále pracovat pro
stejného zaměstnavatele, dopad na rodinný a osobní život apod.“. Navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
4. Žalovaní uvedli, že se „ztotožňují“ s rozsudkem odvolacího soudu,
který považují za „věcně správný“, a mají za to, že „nejsou naplněny věcné
důvody pro dovolání“.1.
2. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
3. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
4. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
5. V části, v níž dovolatel zpochybňuje závěr soudů, že účinky doručení
jeho odvolání z vedoucího pracovního místa ředitele žalovaného 2) i výpovědi z
pracovního poměru nastaly (ve smyslu ustanovení § 334 odst. 3 zákoníku práce)
okamžikem odmítnutí převzetí těchto písemností, je dovolání založeno na
nesouhlasu žalobce se skutkovými zjištěními, na jejichž základě soudy v
projednávané věci k tomuto závěru dospěly (zejména se zjištěním, že žalobce
odmítl převzít dne 28. 6. 2023 odvolání z pracovního místa ředitele a následně
dne 30. 6. 2023 i výpověď z pracovního poměru, jelikož se chtěl s odvoláním a
výpovědí nejprve seznámit a „v klidu prostudovat“, že z tohoto důvodu v obou
případech odepřel potvrdit svým podpisem záznam o převzetí listiny a že bylo
vyvráceno tvrzení žalobce, že „záznamy o převzetí obou listin odmítl podepsat z
toho důvodu, že mu bylo dopředu deklarováno, že si listiny nemůže odnést z
místnosti ani si je ponechat“), a na předestírání vlastních skutkových závěrů
dovolatele, které soudy neučinily (že listiny obsahující odvolání z místa
ředitele i výpověď z pracovního poměru mu žalovaní nechtěli „nechat k
dispozici“, pokud na nich nepotvrdí, že je převzal, a že „nikdy neodmítl tuto
listinu převzít“, nýbrž „jen odmítl podepsat její převzetí dříve, než si
listinu prostuduje“).
6. Dovolatel zde přehlíží, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení
věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze
skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v
dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel
(srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp.
zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 3829/2011). Otázka, zda „doručení odvolání zaměstnance z vedoucí
funkce a doručení výpovědi je neplatné, případně neúčinné, jestliže
zaměstnavatel dopředu nemá vůli ponechat zaměstnanci originály těchto listin,
pokud nepotvrdí písemně jejich převzetí“, která je formulována na základě
vlastních (odvolacím soudem neučiněných) skutkových závěrů dovolatele, proto
nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Závěry odvolacího
soudu týkající se účinků doručení odvolání žalobce z vedoucího pracovního místa
ředitele žalovaného 2) a výpovědi z pracovního poměru jsou na podkladě soudy
zjištěného skutkového stavu věci v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, podle níž si zaměstnanec při osobním doručování prováděném
zaměstnavatelem nemůže vyhradit, že listinu převezme teprve poté, co se seznámí
s jejím obsahem, a že odmítne-li zaměstnanec převzít listinu, kterou se mu
zaměstnavatel nebo jeho zástupce pokusil doručit, považuje se tím listina za
doručenou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo
2928/2014).
7. Závěr odvolacího soudu, že L. K., která byla dne 28. 6. 2023 pověřena
Radou statutárního města Opava řízením žalovaného 2) s účinností od 29. 6. 2023
do nástupu nového ředitele, byla osobou oprávněnou za žalovaného 2) dát žalobci
dne 30. 6. 2023 výpověď z pracovního poměru, je v souladu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4.
1998, sp. zn. 2 Cdon 382/97, uveřejněný pod č. 174/1998 v časopise Soudní
judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo
4113/2013), podle níž jde o jmenování na pracovní místo nejen tehdy, jestliže
zaměstnavatel (v případě tzv. vnějšího jmenování zřizovatel zaměstnavatele)
svůj projev vůle tak výslovně označí; za jmenování na pracovní místo se pokládá
rovněž takový projev vůle zaměstnavatele (zřizovatele), kterým zaměstnance (s
jeho souhlasem) „pověřuje“ výkonem práce na vedoucím pracovním místě (ať
dočasně či trvale), jestliže je nepochybné, že nejde jen o zastupování jiného
vedoucího zaměstnance (např. v době jeho nepřítomnosti), které vyplývá z
vnitřních předpisů zaměstnavatele a které zaměstnavatel
„pověřením“ („pověřovací listinou“) jen potvrzuje. Poukazuje-li dovolatel ve
prospěch svého názoru o nedostatku oprávnění L. K. dát mu dne 30. 6. 2023
výpověď z pracovního poměru na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2013,
sp. zn. 21 Cdo 2668/2012, pak přehlíží, že tento rozsudek je založen na zcela
jiném skutkovém základě, než který byl zjištěn v projednávané věci, a že jeho
závěry proto nelze na tuto věc vztáhnout. 1.
2. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
3. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že předmětem řízení je určení neplatnosti odvolání žalobce z vedoucího
pracovního místa ředitele žalovaného 2) ze dne 28. 6. 2023 a určení neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 6. 2023 – podle zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2023 (dále též „zák. práce“).
4. Písemnosti týkající se vzniku, změn a skončení pracovního poměru nebo
dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, odvolání z pracovního místa
vedoucího zaměstnance, důležité písemnosti týkající se odměňování, jimiž jsou
mzdový výměr (§ 113 odst. 4 zák. práce) nebo platový výměr (§ 136 zák. práce) a
záznam o porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce (dále jen
„písemnost“), musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou (srov. § 334
odst. 1 zák. práce). Písemnost doručuje zaměstnavatel zaměstnanci do vlastních
rukou na pracovišti; není-li to možné, může ji zaměstnavatel doručit
zaměstnanci kdekoliv bude zaměstnanec zastižen, prostřednictvím provozovatele
poštovních služeb, prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací,
nebo prostřednictvím datové schránky (srov. § 334 odst. 2 zák. práce).
Nedoručuje-li zaměstnavatel písemnost prostřednictvím sítě nebo služby
elektronických komunikací nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb,
považuje se písemnost za doručenou také tehdy, jestliže zaměstnanec přijetí
písemnosti odmítne (srov. § 334 odst. 3 zák. práce). Je-li písemnost doručována
prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, vybere zaměstnavatel takovou
poštovní službu, aby z uzavřené poštovní smlouvy vyplývala povinnost doručit
poštovní zásilku obsahující písemnost za podmínek stanovených zákoníkem práce
(srov. § 334 odst. 4 zák. práce).
5. Primárním způsobem doručování písemností uvedených v ustanovení § 334
odst. 1 zák. práce, který jsou zaměstnavatelé povinni využít, je – podle právní
úpravy účinné v době od 30. 7. 2020 do 30. 9. 2023 – doručení na pracovišti
(srov. § 334 odst. 2 větu před středníkem zák. práce). Teprve není-li tento
způsob doručení možný, může zaměstnavatel využít dalších (alternativních)
způsobů, jako je doručení na jakémkoliv jiném místě, kde bude zaměstnanec
zastižen, doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb,
prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací, nebo
prostřednictvím datové schránky (srov. § 334 odst. 2 větu za středníkem zák.
práce); tyto jiné (další) způsoby doručování jsou již vzájemně rovnocenné a je
pouze na zaměstnavateli, který z nich si zvolí (vybere).
6. Pojem pracoviště používá zákoník práce v různých souvislostech, aniž
by jej blíže vymezoval (srov. například ustanovení § 2 odst. 2, § 34a, § 45, §
47 nebo § 152 zák. práce). Rozumí se jím místa, v nichž zaměstnanci plní (mají
plnit) své pracovní úkoly a která se mohou nacházet jak ve vlastních prostorách
zaměstnavatele, tak i mimo ně. Z ustanovení § 334 odst. 2 věty před středníkem
zák. práce nevyplývá, že pracovištěm, na kterém zaměstnavatel doručuje
zaměstnanci písemnosti do vlastních rukou, může být jen to místo, na kterém
plní nebo má plnit své pracovní úkoly (vykonává práci) zaměstnanec, jemuž je
písemnost doručována. Pracovištěm ve smyslu ustanovení § 334 odst. 2 věty před
středníkem zák. práce jsou proto všechna místa, na nichž (i jiní) zaměstnanci u
zaměstnavatele vykonávají práci (plní nebo mají plnit své pracovní úkoly). Písemnost proto může být doručena zaměstnavatelem do vlastních rukou
zaměstnance též např. na personálním útvaru zaměstnavatele, v kanceláři
nadřízeného vedoucího zaměstnance nebo na jakémkoli jiném pracovišti
zaměstnavatele.1. 2. Zvláštní způsob doručování písemností zaměstnavatelem zaměstnanci
stanovený v § 334 zák. práce dopadá na všechny případy odvolání z pracovního
místa vedoucího zaměstnance bez ohledu na to, kdo zaměstnance na vedoucí
pracovní místo jmenoval a následně z tohoto pracovního místa odvolal. Tato
pravidla se proto použijí i na doručování odvolání z pracovního místa vedoucího
(ředitele) příspěvkové organizace jejím zřizovatelem (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 361/2018, uveřejněný pod č. 84/2020 v
časopise Soudní judikatura). 3. I když jmenováním zaměstnance na pracovní místo vedoucího příspěvkové
organizace nevzniká mezi zřizovatelem a zaměstnancem pracovněprávní vztah a
zřizovatel se ani nestává třetí stranou pracovněprávního vztahu, přiznává mu
zákon ve vztahu k vedoucímu příspěvkové organizace některá oprávnění, která má
zaměstnavatel vůči zaměstnancům a která ho v tomto vztahu přibližují postavení
zaměstnavatele – zřizovatel vedoucího příspěvkové organizace jmenuje a odvolává
[§ 33 odst. 3 písm. e), § 33 odst. 4 písm. e), § 73 odst. 1 zák. práce], určuje
mu plat (§ 122 odst. 2 zák. práce) a určuje výši požadované náhrady škody,
kterou způsobil (§ 262 zák. práce). Pracovištěm, na kterém zřizovatel
příspěvkové organizace doručuje jejímu vedoucímu písemnosti do vlastních rukou
(včetně odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance), proto může být –
obdobně jako v případě doručování písemností zaměstnavatelem – nejen místo, na
kterém vedoucí příspěvkové organizace (obvykle v jejích prostorách) plní nebo
má plnit své pracovní úkoly, ale i místo, v němž vykonává svou činnost
zřizovatel. 4. Bylo-li proto žalobci jako řediteli žalovaného 2), který je
příspěvkovou organizací, žalovaným 1) jako jejím zřizovatelem doručováno
odvolání z vedoucího pracovního místa dne 28. 6.
2023 na jednání Rady
statutárního města Opava, na které byl přizván do budovy magistrátu žalovaného
1), tedy v prostorách zřizovatele, je závěr odvolacího soudu, že tato písemnost
byla žalobci doručována v souladu s ustanovením § 334 odst. 2 zák. práce,
správný. 5. Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen
některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou řízení,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a o. s. ř. zamítl.
6. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení
§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce neměl
ve věci úspěch, a proto je povinen nahradit žalovaným 1) a 2) jejich náklady
potřebné k bránění práva v dovolacím řízení, tj. paušální náhradu ve výši 300
Kč za vyjádření k dovolání podle ustanovení § 1 a § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb.
ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o. s. ř., a to každému v rozsahu jedné
poloviny.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2025
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu