21 Cdo 2419/2025-143
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce A. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Krásným, advokátem se sídlem v Ostravě, Milíčova č. 1386/8, proti žalovaným 1) statutárnímu městu Opava se sídlem magistrátu v Opavě, Horní náměstí č. 382/69, a 2) Slezskému divadlu Opava, příspěvkové organizaci se sídlem v Opavě, Horní náměstí č. 195/13, IČO 00100552, zastoupenému R. M., o neplatnost odvolání z pracovního místa a o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 193/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. srpna 2024, č. j. 16 Co 120/2024-104, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovaným 1) a 2) každému 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Dopisem ze dne 28. 6. 2023 žalovaný 1) sdělil žalobci, že Rada statutárního města Opavy na své schůzi dne 28. 6. 2023 přijala usnesení č. 1007/21RM/23, kterým jej odvolává z pracovního místa „vedoucího zaměstnance – ředitele příspěvkové organizace Slezské divadlo, p. o.“
2. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující do výroku o věci samé. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3278/2010) při řešení otázky, zda „doručení odvolání zaměstnance z vedoucí funkce a doručení výpovědi je neplatné, případně neúčinné, jestliže zaměstnavatel dopředu nemá vůli ponechat zaměstnanci originály těchto listin, pokud nepotvrdí písemně jejich převzetí“. K tomu nad rámec skutkového stavu zjištěného soudy doplnil, že listiny obsahující odvolání z místa ředitele i výpověď z pracovního poměru mu žalovaní „nechtěli nechat k dispozici“, pokud na nich nepotvrdí, že je převzal, což „potvrdili slyšení svědci, především svědek E.“, který uvedl, že žalobce „měl zájem si listiny ponechat a prostudovat“, ale nebylo mu to umožněno, dokud nepodepíše, že je převzal, a dále zdůraznil, že jako zaměstnanec „nikdy neodmítl tuto listinu převzít“, nýbrž „jen odmítl podepsat její převzetí dříve, než si listinu prostuduje“, a že tedy nedošlo k doručení ani jedné z listin.
Dále odvolací soud nesprávně posoudil – podle názoru žalobce dosud neřešenou – otázku, zda „je možné považovat za pracoviště ředitele divadla sídlo jeho zřizovatele“. Má za to, že žalovanému 1) „nic nebránilo“ v tom, aby mu odvolání z „funkce“ ředitele předal na jeho pracovišti, nikoliv v budově magistrátu, že pracovištěm ředitele divadla jsou prostory, které slouží k provozu této organizace a takovým prostorem „zcela jistě“ není budova, ve které se nachází sídlo zřizovatele, že nemůže obstát argument odvolacího soudu, že pokud provádí jmenování osoba stojící vně zaměstnavatele, tedy zřizovatel, tak při doručování písemnosti zaměstnanci lze považovat sídlo zřizovatele za „rovnocenné“ s pracovištěm zaměstnavatele, a že ačkoliv je ředitel divadla statutární orgán, který zastupuje svou organizaci v jednáních navenek, neznamená to, že při plnění této kompetence bude „automaticky jeho pracovištěm každé místo, kde tyto kompetence a pravomoci užije“.
3. Za „rozporný s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu“ považuje dovolatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2668/2012 rovněž závěr odvolacího soudu, že „K. byla osobou oprávněnou učinit za žalovaného 2) ve vztahu k jeho osobě výpověď z pracovního poměru“, neboť v organizační struktuře žalovaného 2) „existuje pracovní místo obchodní a marketingový ředitel/náměstek“, které „v sobě zahrnuje mj. oprávnění jednat namísto ředitele v době jeho nepřítomnosti“, a osobou na tomto místě byla S.
S.; pověření K. dočasným řízením žalovaného 2) je pouhým „právním paskvilem“. K otázce, při jejímž řešení se odvolací soud podle názoru žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1528/2019), zda „je lhůta 40 minut na rozhodnutí o přijetí nabídky na jinou práci ve smyslu § 73a zákoníku práce dostatečnou“, žalobce nejprve připustil, že jej „neformálně“ o nabídkách informoval již den předem náměstek žalovaného 1) P. M., ale nejednalo se „o nic závazného a formálního“, neboť P.
M. „nebyl tou osobou, která by mohla takové návrhy činit“, a písemně „od něj ani nikoho jiného dne 29. 6. 2023 žádný návrh na jiné pracovní zařazení neobdržel“, a namítá, že lhůta 40 minut bude „za všech okolností nepřiměřeně krátkou“. Odvolací soud podle žalobce pominul, že v rozhodování „hrají roli i další kritéria“, neboť se nejedná „jen o povědomí o tom, co daná práce obnáší, ale i další záležitosti, jako třeba časová náročnost, vůle i nadále pracovat pro stejného zaměstnavatele, dopad na rodinný a osobní život apod.“.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaní uvedli, že se „ztotožňují“ s rozsudkem odvolacího soudu, který považují za „věcně správný“, a mají za to, že „nejsou naplněny věcné důvody pro dovolání“.1.
2. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
3. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
4. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
5. V části, v níž dovolatel zpochybňuje závěr soudů, že účinky doručení jeho odvolání z vedoucího pracovního místa ředitele žalovaného 2) i výpovědi z pracovního poměru nastaly (ve smyslu ustanovení § 334 odst. 3 zákoníku práce) okamžikem odmítnutí převzetí těchto písemností, je dovolání založeno na nesouhlasu žalobce se skutkovými zjištěními, na jejichž základě soudy v projednávané věci k tomuto závěru dospěly (zejména se zjištěním, že žalobce odmítl převzít dne 28. 6. 2023 odvolání z pracovního místa ředitele a následně dne 30.
6. 2023 i výpověď z pracovního poměru, jelikož se chtěl s odvoláním a výpovědí nejprve seznámit a „v klidu prostudovat“, že z tohoto důvodu v obou případech odepřel potvrdit svým podpisem záznam o převzetí listiny a že bylo vyvráceno tvrzení žalobce, že „záznamy o převzetí obou listin odmítl podepsat z toho důvodu, že mu bylo dopředu deklarováno, že si listiny nemůže odnést z místnosti ani si je ponechat“), a na předestírání vlastních skutkových závěrů dovolatele, které soudy neučinily (že listiny obsahující odvolání z místa ředitele i výpověď z pracovního poměru mu žalovaní nechtěli „nechat k dispozici“, pokud na nich nepotvrdí, že je převzal, a že „nikdy neodmítl tuto listinu převzít“, nýbrž „jen odmítl podepsat její převzetí dříve, než si listinu prostuduje“).
6. Dovolatel zde přehlíží, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Otázka, zda „doručení odvolání zaměstnance z vedoucí funkce a doručení výpovědi je neplatné, případně neúčinné, jestliže zaměstnavatel dopředu nemá vůli ponechat zaměstnanci originály těchto listin, pokud nepotvrdí písemně jejich převzetí“, která je formulována na základě vlastních (odvolacím soudem neučiněných) skutkových závěrů dovolatele, proto nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. Závěry odvolacího soudu týkající se účinků doručení odvolání žalobce z vedoucího pracovního místa ředitele žalovaného 2) a výpovědi z pracovního poměru jsou na podkladě soudy zjištěného skutkového stavu věci v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž si zaměstnanec při osobním doručování prováděném zaměstnavatelem nemůže vyhradit, že listinu převezme teprve poté, co se seznámí s jejím obsahem, a že odmítne-li zaměstnanec převzít listinu, kterou se mu zaměstnavatel nebo jeho zástupce pokusil doručit, považuje se tím listina za doručenou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2928/2014).
7. Závěr odvolacího soudu, že L. K., která byla dne 28. 6. 2023 pověřena Radou statutárního města Opava řízením žalovaného 2) s účinností od 29. 6. 2023 do nástupu nového ředitele, byla osobou oprávněnou za žalovaného 2) dát žalobci dne 30. 6. 2023 výpověď z pracovního poměru, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 382/97, uveřejněný pod č. 174/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4113/2013), podle níž jde o jmenování na pracovní místo nejen tehdy, jestliže zaměstnavatel (v případě tzv. vnějšího jmenování zřizovatel zaměstnavatele) svůj projev vůle tak výslovně označí; za jmenování na pracovní místo se pokládá rovněž takový projev vůle zaměstnavatele (zřizovatele), kterým zaměstnance (s jeho souhlasem) „pověřuje“ výkonem práce na vedoucím pracovním místě (ať dočasně či trvale), jestliže je nepochybné, že nejde jen o zastupování jiného vedoucího zaměstnance (např. v době jeho nepřítomnosti), které vyplývá z vnitřních předpisů zaměstnavatele a které zaměstnavatel „pověřením“ („pověřovací listinou“) jen potvrzuje.
Poukazuje-li dovolatel ve prospěch svého názoru o nedostatku oprávnění L. K. dát mu dne 30. 6. 2023 výpověď z pracovního poměru na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2668/2012, pak přehlíží, že tento rozsudek je založen na zcela jiném skutkovém základě, než který byl zjištěn v projednávané věci, a že jeho závěry proto nelze na tuto věc vztáhnout. 1.
2. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
3. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je určení neplatnosti odvolání žalobce z vedoucího pracovního místa ředitele žalovaného 2) ze dne 28. 6. 2023 a určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 6. 2023 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2023 (dále též „zák. práce“).
4. Písemnosti týkající se vzniku, změn a skončení pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance, důležité písemnosti týkající se odměňování, jimiž jsou mzdový výměr (§ 113 odst. 4 zák. práce) nebo platový výměr (§ 136 zák. práce) a záznam o porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce (dále jen „písemnost“), musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou (srov. § 334 odst. 1 zák. práce). Písemnost doručuje zaměstnavatel zaměstnanci do vlastních rukou na pracovišti; není-li to možné, může ji zaměstnavatel doručit zaměstnanci kdekoliv bude zaměstnanec zastižen, prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací, nebo prostřednictvím datové schránky (srov. § 334 odst. 2 zák. práce). Nedoručuje-li zaměstnavatel písemnost prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, považuje se písemnost za doručenou také tehdy, jestliže zaměstnanec přijetí písemnosti odmítne (srov. § 334 odst. 3 zák. práce). Je-li písemnost doručována prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, vybere zaměstnavatel takovou poštovní službu, aby z uzavřené poštovní smlouvy vyplývala povinnost doručit poštovní zásilku obsahující písemnost za podmínek stanovených zákoníkem práce (srov. § 334 odst. 4 zák. práce).
5. Primárním způsobem doručování písemností uvedených v ustanovení § 334 odst. 1 zák. práce, který jsou zaměstnavatelé povinni využít, je – podle právní úpravy účinné v době od 30. 7. 2020 do 30. 9. 2023 – doručení na pracovišti (srov. § 334 odst. 2 větu před středníkem zák. práce). Teprve není-li tento způsob doručení možný, může zaměstnavatel využít dalších (alternativních) způsobů, jako je doručení na jakémkoliv jiném místě, kde bude zaměstnanec zastižen, doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací, nebo prostřednictvím datové schránky (srov. § 334 odst. 2 větu za středníkem zák. práce); tyto jiné (další) způsoby doručování jsou již vzájemně rovnocenné a je pouze na zaměstnavateli, který z nich si zvolí (vybere).
6. Pojem pracoviště používá zákoník práce v různých souvislostech, aniž by jej blíže vymezoval (srov. například ustanovení § 2 odst. 2, § 34a, § 45, § 47 nebo § 152 zák. práce). Rozumí se jím místa, v nichž zaměstnanci plní (mají plnit) své pracovní úkoly a která se mohou nacházet jak ve vlastních prostorách zaměstnavatele, tak i mimo ně. Z ustanovení § 334 odst. 2 věty před středníkem zák. práce nevyplývá, že pracovištěm, na kterém zaměstnavatel doručuje zaměstnanci písemnosti do vlastních rukou, může být jen to místo, na kterém plní nebo má plnit své pracovní úkoly (vykonává práci) zaměstnanec, jemuž je písemnost doručována.
Pracovištěm ve smyslu ustanovení § 334 odst. 2 věty před středníkem zák. práce jsou proto všechna místa, na nichž (i jiní) zaměstnanci u zaměstnavatele vykonávají práci (plní nebo mají plnit své pracovní úkoly). Písemnost proto může být doručena zaměstnavatelem do vlastních rukou zaměstnance též např. na personálním útvaru zaměstnavatele, v kanceláři nadřízeného vedoucího zaměstnance nebo na jakémkoli jiném pracovišti zaměstnavatele.1.
2. Zvláštní způsob doručování písemností zaměstnavatelem zaměstnanci stanovený v § 334 zák. práce dopadá na všechny případy odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance bez ohledu na to, kdo zaměstnance na vedoucí pracovní místo jmenoval a následně z tohoto pracovního místa odvolal. Tato pravidla se proto použijí i na doručování odvolání z pracovního místa vedoucího (ředitele) příspěvkové organizace jejím zřizovatelem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 361/2018, uveřejněný pod č. 84/2020 v časopise Soudní judikatura).
3. I když jmenováním zaměstnance na pracovní místo vedoucího příspěvkové organizace nevzniká mezi zřizovatelem a zaměstnancem pracovněprávní vztah a zřizovatel se ani nestává třetí stranou pracovněprávního vztahu, přiznává mu zákon ve vztahu k vedoucímu příspěvkové organizace některá oprávnění, která má zaměstnavatel vůči zaměstnancům a která ho v tomto vztahu přibližují postavení zaměstnavatele – zřizovatel vedoucího příspěvkové organizace jmenuje a odvolává [§ 33 odst. 3 písm. e), § 33 odst. 4 písm. e), § 73 odst. 1 zák. práce], určuje mu plat (§ 122 odst. 2 zák. práce) a určuje výši požadované náhrady škody, kterou způsobil (§ 262 zák. práce).
Pracovištěm, na kterém zřizovatel příspěvkové organizace doručuje jejímu vedoucímu písemnosti do vlastních rukou (včetně odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance), proto může být – obdobně jako v případě doručování písemností zaměstnavatelem – nejen místo, na kterém vedoucí příspěvkové organizace (obvykle v jejích prostorách) plní nebo má plnit své pracovní úkoly, ale i místo, v němž vykonává svou činnost zřizovatel.
4. Bylo-li proto žalobci jako řediteli žalovaného 2), který je příspěvkovou organizací, žalovaným 1) jako jejím zřizovatelem doručováno odvolání z vedoucího pracovního místa dne 28. 6.
2023 na jednání Rady statutárního města Opava, na které byl přizván do budovy magistrátu žalovaného 1), tedy v prostorách zřizovatele, je závěr odvolacího soudu, že tato písemnost byla žalobci doručována v souladu s ustanovením § 334 odst. 2 zák. práce, správný.
5. Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a o. s. ř. zamítl.
6. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce neměl ve věci úspěch, a proto je povinen nahradit žalovaným 1) a 2) jejich náklady potřebné k bránění práva v dovolacím řízení, tj. paušální náhradu ve výši 300 Kč za vyjádření k dovolání podle ustanovení § 1 a § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o. s. ř., a to každému v rozsahu jedné poloviny. Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2025
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu