21 Cdo 2581/2024-397
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce O. B., zastoupeného JUDr. Petrem Živnůstkou, advokátem se sídlem v
Benešově, Masarykovo náměstí č. 225, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s. se
sídlem v Děčíně, Děčín IV – Podmokly, Teplická č. 874/8, IČO 24729035,
zastoupené JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov
č. 1059/1, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu
v Děčíně pod sp. zn. 25 C 217/2020, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. března 2024, č. j. 10 Co
140/2023-346, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad
Labem k dalšímu řízení.
1. Dopisem ze dne 16. 7. 2020 (doručeným žalobci téhož dne) žalovaná
sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g)
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu
závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se
k zaměstnancem vykonávané práci. Podle skutkového vymezení k porušení
pracovních povinností došlo dne 6. 2. 2020, kdy žalobce jako vedoucí práce
společně s dalšími dvěma zaměstnanci žalované (provozním elektromontérem O. K.
a technikem diagnostiky T. P.) v katastru obce XY prováděl diagnostiku kabelů
vedení vysokého napětí VN4177 a VN4175. Po provedení diagnostiky druhého kabelu
VN4175 žalobce v rozporu s vnitřními předpisy (potvrzením do Příkazu B) předal
pracoviště k provedení diagnostiky nikoliv přímo na místě provádění prací, ale
v obci XY, kde „všichni tři zúčastnění“ čerpali přestávku na jídlo a oddech.
Žalobce dále nezabránil tomu, aby zaměstnanec O. K. sám (v rozporu s
předepsanými postupy, podle kterých při práci ve výškách na mřížovém stožáru
musí být přítomni alespoň dva zaměstnanci) v 13:07 hodin odjel k 486 m
vzdálenému mřížovému stožáru provést připojení „druhého kabelu“, kde však
vystoupal na nesprávný stožár, který byl již pod napětím, byl zasažen
elektrickým proudem a v tomto důsledku zemřel. Žalobci je rovněž vytýkáno, že
při výkonu prací dne 6. 2. 2020 nesprávně vyplnil příkaz B č. 049/11077, v němž
rovněž uvedl nepravdivé údaje; žalobce odpovídal za správnost a úplnost údajů
týkajících se diagnostiky.
2. Žalobce se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Děčíně dne 31. 8. 2020
domáhal určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu
odůvodnil zejména tím, že při výkonu pracovních povinností nepochybil, neboť
žádné předpisy neporušil. Nebyl vedoucím práce O. K. a neměl tedy „povinnosti a
pravomoci“ k řízení práce zemřelého uváděné žalovanou ve výpovědi.
3. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 13. 12. 2022, č. j. 25 C
217/2020-280, žalobu zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit
žalované náhradu nákladů řízení ve výši 41 213 Kč „k rukám advokáta
žalované“ (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce
pracoval u žalované jako „technik diagnostiky a ochran II“, že dne 6. 2. 2020
žalobce na určeném místě vykonával „funkci vedoucího práce diagnostiky“, kde
společně s ním práci vykonávali O. K. (provozní elektromontér) a T. P. (technik
diagnostiky v zácviku), že při výkonu práce O. K. utrpěl smrtelný pracovní úraz
po zásahu elektrickým proudem a že dne 16. 7. 2020 byla žalobci doručena
výpověď z pracovního poměru z téhož dne. Dovodil, že k výpovědi z pracovního
poměru žalovaná přistoupila ve „lhůtě podle § 58 zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, v platném a účinném znění,“ neboť tak učinila do dvou měsíců
ode dne, kdy se z předběžné zprávy o šetření pracovního úrazu O. K. (vyhotovené
dne 1. 6. 2020) o důvodu výpovědi dozvěděla. Zabýval se proto naplněním
použitého výpovědního důvodu. Dospěl k závěru, že žalobce porušil povinnosti
podle „§ 106 odst. 3, 4 a § 301 písm. a), c) ZP“ tím, že „jako vedoucí práce na
daném pracovišti, jehož pokynům v daný okamžik podléhali dva další zaměstnanci
žalované, neměl pracoviště pod kontrolou a v momentě, kdy se od svého
podřízeného T. P. dozvěděl o svévolném opuštění pracoviště poškozeným O. K., a
zejména, když se dozvěděl o důvodu opuštění pracoviště tímto poškozeným
(jednalo se o totožný okamžik), … neučinil žádných rozhodných (okamžitých)
kroků, kterými by se pokusil zabránit další činnosti poškozeného“, a přitom
„věděl, že poškozený vykonává práce ve výškách a věděl, že tyto práce vykonávat
sám nesmí“ (za poškozeným odjel „až poté, kdy ukončil své práce a následně
složil a naložil všechny věci do vozidla“). Porušení povinností soud prvního
stupně shledal „v intenzitě závažného porušení“, a to vzhledem k tomu, že došlo
k úmrtí zaměstnance žalovaného, jakož i k tomu, že ze strany žalobce došlo též
k dalším „závažným pochybením, když nejzávažnější pochybení spočívalo v
převzetí pracoviště od poškozeného O. K., namísto dotykem holé ruky na
pracovišti, fiktivním způsobem – v restauraci, tedy bez osobního přesvědčení se
o bezpečnosti přebíraného pracoviště …, což již samo o sobě mohlo taktéž vést k
závažnému zranění osob“.
4. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18.
3. 2024, č. j. 10 Co 140/2023-346, rozsudek okresního soudu změnil tak, že „se
určuje, že rozvázání pracovního poměru výpovědí z pracovního poměru ze dne 16.
7. 2020 doručené žalobci dne 16. 7. 2020 je neplatné“ (výrok I), a žalované
uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního
stupně ve výši 48 791 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 22 996 Kč,
vše k rukám advokáta JUDr. Petra Živnůstky (výroky II a III). Odvolací soud
poté, co dokazování doplnil „protokolem o rekonstrukci pracovního úrazu pana K.
z XY ze dne 2. 3. 2020“, dospěl k závěru, že „žalovaná se o důvodu výpovědi z
pracovního poměru dozvěděla dříve než 1. 6. 2020, kdy byla vypracována zpráva o
incidentu, dozvěděla se o tomto důvodu nejpozději dne 6. 3. 2020, kdy sama
provedla svými kvalifikovanými zaměstnanci rekonstrukci nehody na místě samém“;
šetření Policie ČR „nesměřovalo ke zjišťování, zda jednání žalobce je možným
porušením povinností vyplývajících z pracovních předpisů vztahujících se k
vykonávané práci“. Odvolací soud zejména zohlednil, že žalovaná „šetření
prováděla prostřednictvím svých vysoce kvalifikovaných zaměstnanců, např. K. F.
byl specialistou – koordinátorem VOZP (správně BOZP – pozn. dovolacího soudu) a
POOŽP, který prováděl školení ostatních zaměstnanců, který vypracoval s
ostatními členy komise složené výlučně ze zaměstnanců žalované zprávu o
incidentu, zúčastnil se rekonstrukce, kterou vedl, kde určoval, co bude
předmětem rekonstrukce a co je zapotřebí zjistit ohledně úrazového děje, a
podílel se na vypracovávání interních předpisů týkajících se bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci“. Uzavřel proto, že k výpovědi z pracovního poměru
žalovaná přistoupila po uplynutí lhůty uvedené v § 58 odst. 1 zákoníku práce.
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání
směřující proti jeho výroku I. Namítá, že „odvolací soud nesprávně právně
posoudil počátek a konec prekluzivní subjektivní lhůty zaměstnavatele dle § 58
odst. 1 zákoníku práce za situace, kdy je výpovědní důvod dle § 52 písm. g)
zákoníku práce vymezen více samostatnými skutky“, kdy je „nutné posuzovat běh
prekluzivní subjektivní lhůty zvlášť ve vztahu ke každému jednotlivému skutku
zahrnutému ve výpovědi do skutkového vymezení výpovědního důvodu, což odvolací
soud neučinil“ (má za to, že se jedná o otázku v rozhodování dovolacího soudu
dosud výslovně nevyřešenou). Odvolací soud též nesprávně právně posoudil
„otázku, kdy se zaměstnavatel, který je právnickou osobou, dozvěděl o důvodu
Výpovědi, a prostřednictvím kterých osob se o důvodu výpovědi ve smyslu ust. §
58 odst. 1 zákoníku práce dozvěděl“, při jejímž řešení se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z rozsudku není zřejmé, „o kterých
konkrétních skutcích žalobce vymezených ve Výpovědi se měla žalovaná na základě
rekonstrukce pracovního úrazu prokazatelně dozvědět nejpozději 6. března 2020“,
jestliže „předmětem rekonstrukce pracovního úrazu byly pouze některé
skutečnosti, a to konkrétně průběh událostí bezprostředně předcházejících
smrtelnému pracovnímu úrazu poškozeného zaměstnance, nikoliv však všechny
skutky žalobce, které jsou ve Výpovědi vymezeny jako výpovědní důvod“. Z
rozsudku odvolacího soudu podle žalované ani nevyplývá, „ve vztahu ke které
konkrétní osobě či více osobám vztahuje odvolací soud nabytí vědomosti žalované
jakožto právnické osoby o důvodech Výpovědi“. Pokud „odvolací soud připisuje
nabytí vědomosti žalované o důvodu Výpovědi prostřednictvím jejího zaměstnance
na pozici koordinátora BOZP a POOŽP, který vedl rekonstrukci pracovního úrazu,
pana K. F.“, poukazuje žalovaná, že „K. F., nebyl ze své pracovní pozice
nadřízeným zaměstnancem vůči žalobci, a to ani bezprostředně ani nepřímo“;
žalovaná namítá rozpor závěrů odvolacího soudu s rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 20. 4. 2020, sp zn. 21 Cdo 391/2020, a ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo
1407/2022. Žalovaná se „o důvodech Výpovědi dozvěděla dne 1. června 2020, kdy
byla vyhotovena předběžná zpráva o incidentu a s jejími závěry se seznámili
příslušní vedoucí zaměstnanci, konkrétně R. V., který předběžnou zprávu o
incidentu dne 1. června 2020 schválil“. Vzhledem k uvedenému žalovaná navrhla,
aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu
prvního stupně se potvrzuje, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalované uvedl, že „považuje
dovolání žalovaného za nedůvodné a napadené rozhodnutí za věcně správné“, když
žalovaná „účelově zkresluje nebo neuvádí ve svém dovolání některé podstatné
skutečnosti pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí“. Na základě
uvedeného proto dovolacímu soudu, „pro případ že dovolání žalovaného nebude
odmítnuto“, navrhl dovolání „zamítnout jako nedůvodné“.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobce byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 17. 8. 2015
(v průběhu pracovního poměru následně měněné) jako „technik diagnostiky a
ochran II“, že dne 6. 2. 2020 žalobce na určeném místě vykonával „funkci
vedoucího práce diagnostiky“, kde společně s ním práci vykonávali O. K.
(provozní elektromontér) a T. P. (technik diagnostiky v zácviku), téhož dne
došlo na pracovišti žalované na transformovně XY k zasažení elektrickým proudem
O. K. s následkem smrti, že dne 7. 2. 2020 byl učiněn záznam o zahájení úkonů
trestního stíhání ve věci „K.– pracovní úraz s následkem smrti“ (trestní spis
Policie ČR, Krajské ředitelství Policie Středočeského kraje, č.
KRPS-35160/TČ-2020-011471-BAR, přičemž rozhodnutím ze dne 25. 6. 2021 Policie
ČR odevzdala věc Oblastnímu inspektorátu práce pro hl. m. Prahu k projednání
přestupku), že dne 2. 3. 2020 se žalobce účastnil rekonstrukce pracovního úrazu
poškozeného na místě incidentu ze dne 6. 2. 2020 společně s dalšími zaměstnanci
žalované (podle prezenční listiny protokolu o rekonstrukci pracovního úrazu
poškozeného K. šlo o zaměstnance F., Š. a P., přítomen byl dále také figurant),
při níž byla pořizována fotodokumentace a prováděno měření, že dne 1. 6. 2020
zaměstnanci žalované (členové vyšetřovací komise) vypracovali zprávu o
incidentu ze dne 6. 2. 2020, obsahující analýzu úrazového děje, fotodokumentaci
a nákresy, a že dne 16. 7. 2020 doručila žalovaná žalobci výpověď z pracovního
poměru dle § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodu závažného porušení povinností
vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci.
11. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu
(mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, od jakého okamžiku počíná běžet
subjektivní lhůta, v níž může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď z
pracovního poměru pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Vzhledem k tomu, že uvedenou
právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle
§ 237 o. s. ř. přípustné.
12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání žalované je důvodné.
13. Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k
tomu, že výpověď z pracovního poměru byla žalobci doručena dne 16. 7. 2020 –
podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů
účinném do 29. 7. 2020 (dále též jen „zák. práce“).
14. Podle § 58 odst. 1 zák. práce pro porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který
je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci
výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne,
kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl,
a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců
po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k
výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl.
15. Podle § 58 odst. 2 zák. práce stane-li se v průběhu 2 měsíců
podle odstavce 1 jednání zaměstnance, v němž je možné spatřovat porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci,
předmětem šetření jiného orgánu, je možné dát výpověď nebo s ním okamžitě
zrušit pracovní poměr ještě do 2 měsíců ode dne, kdy se zaměstnavatel dověděl o
výsledku tohoto šetření.
16. Zákoník práce tedy rozeznává dvě různé lhůty, v nichž musí
zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. g) zák. práce. Jde jednak o lhůtu subjektivní v trvání dvou měsíců, která
začíná plynout ode dne, kdy se zaměstnavatel prokazatelně (skutečně) dozvěděl o
důvodu k výpovědi, a jednak o lhůtu objektivní, která činí jeden rok a běží ode
dne, kdy důvod k výpovědi vznikl. Obě lhůty (objektivní a subjektivní) počínají
běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že je třeba, aby
zaměstnavatel skončil se zaměstnancem pracovní poměr v době, kdy ještě běží obě
lhůty – lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím
jedné z těchto lhůt právo zaměstnavatele skončit se zaměstnancem pracovní poměr
z tohoto důvodu zaniká (srov. § 330 zák. práce), i když zaměstnavateli ještě
běží druhá lhůta (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020,
sp. zn. 21 Cdo 4041/2018).
17. Ve vztahu k vymezené subjektivní lhůtě již judikatura uzavřela, že
nezačne běžet již na základě předpokladu, že důvod k výpovědi z pracovního
poměru nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení pracovní
kázně (nyní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci) mohl či dokonce musel k určitému datu vědět.
Dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k výpovědi z
pracovního poměru, začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi z
pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dověděl (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 13/2000). Není přitom
rozhodující, kdy zaměstnavatel „s jistotou“ zjistil důvod k okamžitému zrušení
pracovního poměru (výpovědi), nýbrž k zahájení běhu této lhůty postačuje, aby
zaměstnavatel získal vědomost (dozvěděl se), že se zaměstnanec dopustil
takového jednání, které může zakládat důvod k rozvázání pracovního poměru
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo
4837/2010).
18. Je tedy zřejmé, že vědomost zaměstnavatele se vztahuje ke
skutečnostem, jejichž prostřednictvím poté ve výpovědi vymezuje výpovědní
důvod. Nejde tak o indicii, jež sama o sobě tento výpovědní důvod
nepředstavuje. Taková indicie pouze zakládá podezření a vede zaměstnavatele k
provedení šetření, z jehož výsledků se dozví o existenci skutečností
odůvodňujících rozvázání pracovního poměru výpovědí (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1407/2022).
19. Stane-li se v průběhu dvouměsíční lhůty (nikoliv ještě předtím, kdy
se zaměstnavatel o porušení povinnosti zaměstnancem dozvěděl) jednání
zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k vykonávané práci, předmětem šetření jiného orgánu,
prodlužuje se tato lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru tak, že skončí
teprve uplynutím dvou měsíců ode dne, kdy se zaměstnavatel o výsledku tohoto
šetření dověděl. Marným uplynutím této prekluzívní (propadné) lhůty
zaměstnavateli zaniká možnost rozvázat pracovní poměr okamžitým zrušením, i
kdyby jinak byly všechny zákonné předpoklady splněny. „Jiným orgánem“ ve smyslu
ustanovení § 58 odst. 2 zák. práce se rozumí orgán, který není součástí
zaměstnavatele (jeho organizační struktury) a do jehož zákonem založené
pravomoci patří posuzování jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci;
mezi takové orgány se řadí zejména orgány činné v trestním řízení, které jsou
oprávněny posuzovat jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci, z toho hlediska, zda tímto jednáním došlo ke spáchání trestného činu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 21 Cdo 819/99,
uveřejněný pod č. 1/2000 v časopise Soudní rozhledy, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3346/2017).
20. Zaměstnavatel se o důvodu k výpovědi z pracovního poměru dozví dnem,
kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 11 zák. práce), který je bezprostředně nebo
výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat
pracovní úkoly a dávat mu k tomuto účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil
pracovní povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem nebo tuto pracovní povinnost porušil
závažně, získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového
jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru [srov.
například (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce)
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný
pod č. 6/1997 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný pod č. 75/1998 v časopise Soudní
judikatura, nebo (ve vztahu k současné právní úpravě) rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4837/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 13. 7. 2021, sp. zn. 21 Cdo 678/2021].
21. Pojem vedoucí zaměstnanci zaměstnavatele zahrnuje všechny
zaměstnance zaměstnavatele, kteří jsou oprávněni vedením na jednotlivých
stupních řízení u zaměstnavatele, tedy nejen ty, kteří jsou oprávněni činit
jménem zaměstnavatele právní jednání vyplývající z jejich funkcí stanovených
organizačními předpisy, ale veškeré zaměstnance, kteří jsou oprávněni stanovit
a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a
kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny. Vedoucím
zaměstnancem může být pouze takový zaměstnanec, kterému je podřízen alespoň
jeden další zaměstnanec. Přitom pro vymezení pojmu vedoucího zaměstnance není
nezbytné, aby byl oprávněn činit jménem zaměstnavatele právní jednání v
pracovněprávních vztazích, ale postačuje, že má oprávnění ukládat pracovní
úkoly a dávat závazné pokyny podřízeným zaměstnancům. Pro posouzení postavení
zaměstnance z tohoto hlediska je rozhodující, zda stav nadřízenosti funkce
zastávané zaměstnancem vůči jiným (podřízeným) zaměstnancům je konstituován
právním předpisem anebo vnitřním organizačním předpisem upravujícím strukturu
zaměstnavatele. Při splnění této podmínky není právní postavení vedoucího
zaměstnance dotčeno, jestliže pracovní místa, která jsou mu podle organizačního
předpisu podřízena, fakticky (ještě) nejsou obsazena. Vedoucím zaměstnancem
není ten, kdo pouze dočasně zastupuje nepřítomného vedoucího zaměstnance
(například pro jeho krátkodobou nepřítomnost) a jinak nemá podřízené
pracovníky, respektive jeho postavení jako vedoucího zaměstnance není
konstituováno žádným právním ani vnitřním předpisem zaměstnavatele. Vedoucím
zaměstnancem není ani ten, kdo by byl krátkodobě pověřen řízením dílčího
pracovního procesu, aniž by opět jeho postavení v tomto směru bylo zakotveno v
jakémkoli vnitřním předpisu. Vedoucím zaměstnancem je rovněž vedoucí
organizační složky státu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1960/2021, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 31. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1774/2022).
22. Odvolací soud v projednávané věci na základě provedeného dokazování
dovodil, že „žalovaná se o důvodu výpovědi z pracovního poměru dozvěděla … dne
6. 3. 2020, kdy sama provedla svými kvalifikovanými zaměstnanci rekonstrukci
nehody na místě samém“, které se „zúčastnili zaměstnanci žalované pan F., pan
Š., žalobce, pan P. a figurant“; nutno podotknout, že uvedený závěr o dni, kdy
se žalovaná dozvěděla o důvodu výpovědi, obsažený v bodu 11 odůvodnění
napadeného rozsudku, je v rozporu s předchozími zjištěními odvolacího soudu o
tom, že rekonstrukce byla provedena 2. 3. 2020 (bod 9 odůvodnění napadeného
rozsudku). Zohlednil, že žalovaná se „od samého začátku zabývala podrobným
šetřením pracovního úrazu nezávisle na šetření Policie ČR, tato šetření
prováděla prostřednictvím svých vysoce kvalifikovaných zaměstnanců, např. K. F.
byl specialistou – koordinátorem VOZP (správně BOZP – pozn. dovolacího soudu) a
POOŽP, který prováděl školení ostatních zaměstnanců, který vypracoval s
ostatními členy komise složené výlučně ze zaměstnanců žalované zprávu o
incidentu, zúčastnil se rekonstrukce, kterou vedl, kde určoval, co bude
předmětem rekonstrukce a co je zapotřebí zjistit ohledně úrazového děje a
podílel se na vypracovávání interních předpisů týkajících se bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci“.
23. V rozporu se shora uvedenými závěry však odvolací soud (jak také v
dovolání žalovaná namítá) jakkoli nevysvětlil, od které osoby vědomost žalované
o důvodu k výpovědi z pracovního poměru odvíjí. Mělo-li se jednat o
zaměstnance, kteří dne 2. 3. 2020 prováděli „rekonstrukci nehody na místě
samém“, odůvodnění napadeného rozsudku postrádá skutková zjištění, na jejichž
základě by bylo možno dovodit, že některý z těchto zaměstnanců byl vedoucím
zaměstnancem oprávněným žalobci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomuto
účelu závazné pokyny. Za takového vedoucího zaměstnance nelze (na podkladě
soudy učiněných skutkových zjištění) považovat ani K. F., u něhož postavení
vedoucího zaměstnance nevyplývá jen ze skutečnosti, že vykonával funkci
specialisty – koordinátora BOZP a POOŽP a vedl rekonstrukci úrazového děje
smrtelného pracovního úrazu zaměstnance K.. Žalovaná též důvodně namítá, že
není zřejmé, které skutečnosti, jež měly vyplynout z prováděné rekonstrukce,
odvolací soud považoval za významné z hlediska vědomosti žalované o
jednotlivých jednáních žalobce, která se stala důvodem výpovědi z pracovního
poměru (podle skutkového vymezení důvodu výpovědi se žalobce porušení pracovní
povinnosti dopustil více skutky). Tyto nedostatky způsobují, že rozsudek
odvolacího sodu nevyhovuje požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř. kladeným na
odůvodnění rozsudku a rozsudek je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný.
Řízení je v tomto důsledku zatíženo vadou, která má (mohla mít) za následek
nesprávnost napadeného rozsudku, k níž musí být v dovolacím řízení přihlédnuto
(srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
24. Protože rozsudek odvolacího soudu – jak vyplývá z výše uvedeného –
není správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení,
pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku
odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst.
1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ústí nad Labem) k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
25. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu