21 Cdo 1774/2022-390
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobce D. R., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem
Houserem, advokátem se sídlem v Praze 2, Uruguayská č. 380/17, proti žalovanému
B. A. H. L., se sídlem XY, registrační číslo XY, zastoupenému Mgr. Markem
Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, o 337 335 Kč,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 32/2017, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2021, č. j. 12 Cmo
220/2021-359, takto:
I. Dovolání žalobce proti měnící části výroku I. rozsudku vrchního
soudu, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby co do částky 164 928 Kč, a
proti výroku II. rozsudku vrchního soudu se odmítá.
II. Rozsudek vrchního soudu se v měnící části výroku I., v níž bylo
rozhodnuto o zamítnutí žaloby co do částky 86 203,50 Kč, a ve výroku II.
zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 337 335 Kč z titulu
náhrady škody v důsledku předběžného opatření vydaného Městským soudem v Praze
usnesením ze dne 6. 6. 2017, pod sp. zn. 80 Cm 61/2016, kterým bylo žalobci
uloženo zdržet se právního i jakéhokoli jednání za společnost G. Žalobci
vznikla vydáním předběžného opatření škoda, neboť nemohl pro společnost
vykonávat pracovní činnost v době od 16. 6. 2017 do 28. 9. 2017 (den zrušení
předběžného opatření) z důvodu neplaceného volna poskytnutého jeho
zaměstnavatelem. Škodu představuje náhrada čistého příjmu (172 407 Kč),
důchodového, sociálního, nemocenského a zdravotního pojištění, včetně náhrady
odvodů za daň z příjmů (162 928 Kč), zaplacený soudní poplatek za odvolání a
návrh na navýšení jistoty (2 000 Kč).
2. Žalovaný uvedl, že předběžné opatření neznemožňovalo žalobci výkon
práce, mohl vykonávat i jinou pracovní činnost převedením na jinou práci. Mezi
údajnou ušlou mzdou a předběžným opatřením není příčinná souvislost. Žalobci
nemohla být způsobena škoda.
3. Mezitímní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, č. j.
37 Cm 32/2017-118, kterým soud rozhodl o oprávněnosti základu nároku, Vrchní
soud v Praze usnesením ze dne 3. 1. 2019, č. j. 12 Cmo 220/2018-145, zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Městský soud v Praze opětovně rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 2.
10. 2019, č. j. 37 Cm 32/2017-248, který byl zrušen usnesením Vrchního soudu v
Praze ze dne 3. 4. 2020, č. j. 12 Cmo 4/2020-276, v němž odvolací soud uložil
soudu prvního stupně rozlišit pracovní činnost žalobce jako hlavního manažera
jednajícího navenek jménem společnosti a jeho pracovní činnost uvnitř
společnosti, a dále bylo soudu uloženo zkoumat podmínky, za jakých mohl být
žalobce převeden na jinou práci.
5. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2021, č. j. 37 Cm
32/2017-321, poté rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku
337 335 Kč (výrok I.) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 199 644 Kč na účet „právního“ zástupce (výrok II.). Dovodil, že
P. L., jako jednatel společnosti G., uzavřel s žalobcem dne 8. 7. 2016 pracovní
smlouvu, žalobce písemně oznámil dne 16. 6. 2017 uvedené společnosti vznik
překážek v práci v důsledku vydaného předběžného opatření, společnost sdělila
žalobci, že mu poskytuje neplacené volno, předběžné opatření bylo zrušeno
usnesením ze dne 7. 9. 2017, které nabylo právní moci 28. 9. 2017. Po dobu
trvání předběžného opatření nevykonával žalobce pro společnost pracovní
činnost, funkci hlavního manažera. Žádná jiná práce mu nebyla přidělena. Dospěl
k závěru, že na jinou pracovní pozici nemohl být žalobce převeden, neboť
kuchaři, číšníci a barmani objednávají zboží u třetích osob a tudíž jednají
jménem společnosti. Současně převedení žalobce jako hlavního manažera na výše
uvedené pozice by na kolektiv zaměstnanců působilo negativně. Žádné jednání,
které by společnost nezavazovalo, se v pracovním řádu ani v organizační
struktuře společnosti nenachází. Nebyla tvrzena ani prokázána pozice, na kterou
mohla společnost žalobce převést. Žalobci tedy vznikla škoda tím, že po dobu
nařízeného pracovního volna nemohl vykonávat žádnou pracovní činnost.
6. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 12 Cmo
220/2021-359, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil v rozsahu
povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 86 203,50 Kč, ve zbývajícím
rozsahu výrok I. změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 251 131,50 Kč zamítl
(výrok I.), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů 110 480,22 Kč k rukám „právního“ zástupce
(výrok II.). Odvolací soud nesouhlasil se soudem prvního stupně, že „veškerá
jednání žalobce a to navenek i uvnitř jsou jednáním za společnost G.“. Žalobce
se měl podle předběžného opatření zdržet právního a jakéhokoliv jednání za
společnost G., bude se tedy jednat o taková jednání, v nichž bude žalobce
vystupovat za společnost navenek vůči třetím osobám při uzavírání obchodních
smluv, při obchodních a výběrových jednáních. Nemůže však být postiženo jednání
žalobce uvnitř společnosti vůči svým zaměstnancům. Žalobce vystupuje z titulu
hlavního manažera jako vedoucí pracovník, nikoli jménem společnosti. Vydané
předběžné opatření nebránilo žalobci realizovat jakékoli úkony týkající se
vnitřního chodu společnosti (organizační struktura, obchodní plán včetně
budoucí strategie společnosti, komunikace na pracovišti, školení zaměstnanců,
kontrola odborné zdatnosti zaměstnanců, kontrola plnění pracovních úkolů včetně
dodržování pracovní doby, nepožívání alkoholu na pracovišti apod.). Pokud
společnost poté, co jí žalobce oznámil překážku v práci v důsledku vydaného
předběžného opatření, mu poskytla neplacené pracovní volno v celém rozsahu
pracovního úvazku, porušila tím svoji povinnost. Obě tyto činnosti hlavního
manažera společnosti („dovnitř“ a „navenek“) spolu úzce souvisejí, vzájemně se
prolínají a fakticky je nelze oddělit, především při stanovení mzdového
ohodnocení byla tato funkce pojata jako nedílný celek. Za těchto okolností
„vyšel odvolací soud z ust. § 136 o. s. ř.“ a určil výši nároku podle své
úvahy, hodnotu práce „uvnitř“ a „navenek“ společnosti v poměru
50% : 50%, tj. výši prokazatelně vzniklého nároku z titulu náhrady škody v
rozsahu jedné poloviny představující zdržení se jednání žalobce jménem
společnosti ve vztahu ke třetím osobám. Protože žalobce netvrdil, že by
vynaložil náklady na odvody sociálního a zdravotního pojištění a odvody na
zálohách na daně z příjmů, a současně mu vzniklo právo na vrácení zaplaceného
soudního poplatku 2 000 Kč, vyšel odvolací soud pouze z ušlého čistého výdělku,
jehož nevyplacením vznikla žalobci škoda, a to v rozsahu jedné poloviny
uplatněného nároku. Výdělek představoval částku 172 407 Kč, jedna polovina činí
86 203,50 Kč.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu do části výroku I., kterým odvolací
soud zamítl žalobu na zaplacení 251 131,50 Kč, a do výroku II. rozsudku podal
žalobce dovolání. Žalobce nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že „žalobce
mohl vykonávat jakoukoliv jinou činnost uvnitř společnosti, tedy činnost, při
které by nepřicházel do styku se třetími stranami mimo společnost a nezakládal
by svým jednáním právní vztahy“. Takové tvrzení považuje za absurdní, když
předběžné opatření chápal v takovém smyslu, že nemá vykonávat žádnou činnost
jménem zaměstnavatele, žalobce by byl trestán za to, že dodržoval rozhodnutí
soudu a zdržel se jakýchkoliv jednání jménem zaměstnavatele. Po žalobci nelze
žádat, aby rozlišoval mezi jednáním „uvnitř“ a „vně“ společnosti, když toto
jednání není nikterak definováno. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 6 Ads 46/2013, ve kterém soud definoval závislou práci, když
závislou prací je práce (výkon činnosti) jménem zaměstnavatele, jakékoliv
jednání zaměstnance při výkonu závislé práce je jednáním jménem zaměstnavatele.
Zdržet se jakéhokoliv jednání jménem zaměstnavatele tedy vylučuje možnost
výkonu závislé práce. Předběžné opatření, které ukládá povinnost zdržet se
jakéhokoliv jednání jménem zaměstnavatele, nelze ani chápat jako rozhodnutí ve
smyslu „ust. § 41 odst. 1 písm. e) zákoníku práce“. Zaměstnavatel je povinen
převést zaměstnance na jinou práci pouze po vydání pravomocného rozhodnutí.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje žalobce v tom, že
odvolací soud rozlišuje jednání žalobce jakožto zaměstnance „vně a uvnitř
společnosti“. Jakákoliv činnost zaměstnance pro zaměstnavatele, ať už vně či
uvnitř společnosti, představuje jednání jménem zaměstnavatele. Jakékoliv úkony
týkající se vnitřního chodu společnosti činí zaměstnanec jménem zaměstnavatele.
Žalobce rovněž nesouhlasí s tím, že povinné odvody na sociální a zdravotní
pojištění nejsou součástí nároku na náhradu škody, z náhrady mzdy vyplývá
povinnost provést zákonné odvody. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
8. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Dovolatel výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu „ve výroku II.“,
tedy i ve výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší
soud v této části dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl,
protože směřuje proti výroku, proti němuž není dovolání přípustné [§ 238 odst.
1 písm. h) o. s. ř.].
12. Jak dále vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, tento
žalobu v rozsahu částky 164 928 Kč zamítl proto, že neshledal, že by v tomto
rozsahu žalobci vznikla škoda (srov. bod 13. odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu). Jednalo se o nárok, který byl představován (podle žalobních tvrzení)
náklady, které žalobce by měl nést v souvislosti s „úhradou sociálního
pojištění, zdravotního pojištění a odvody na zálohách na daně z příjmu“ (162
928 Kč), a se zaplacením „soudního poplatku za odvolání a návrh na navýšení
jistoty“ (2 000 Kč).
13. Žalobce v dovolání ve vztahu k nároku na zaplacení 162 928 Kč pouze
vyjadřuje prostý nesouhlas s řešením otázky, zda žalobci v tomto rozsahu
vznikla škoda, aniž by jakkoliv formuloval, v čem je řešení přijaté odvolacím
soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř.
v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou,
či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena
jinak (srovnej bod 5.7 obsahu dovolání); dovolání ve vztahu k zamítnutí nároku
na zaplacení 2 000 Kč již neobsahuje žádné dovolací důvody. Pouhá kritika
právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání
nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp.
zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp.
zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení
jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka
přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v
němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku
přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by
narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a
zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že
pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem
stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus,
ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne
28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
14. Dovolání tak v tomto rozsahu neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s.
ř.), a proto muselo být podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
15. Dovolání je přípustné pro řešení otázek procesního a hmotného práva,
a to otázky interpretace výroku soudního rozhodnutí a otázky rozsahu oprávnění
vedoucího zaměstnance jednat „za zaměstnavatele“, které odvolací soud vyřešil v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
16. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je v této části
důvodné.
17. Podle ustanovení § 77a odst. 1 o. s. ř. zaniklo-li nebo bylo-li
zrušeno předběžné opatření z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé
bylo vyhověno nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, je navrhovatel
povinen nahradit škodu a jinou újmu každému, komu předběžným opatřením vznikla.
Této odpovědnosti se navrhovatel nemůže zprostit, ledaže by ke škodě nebo k
jiné újmě došlo i jinak.
18. Uvedené ustanovení zakládá zvláštní typ odpovědnosti za škodu, která
však může být dána pouze při splnění obecných předpokladů vzniku této
odpovědnosti, tedy (vyjma požadavku, uvedeného v ustanovení § 77a odst. 1 o. s.
ř.) vzniku škody (majetkové újmy) a příčinné souvislosti mezi dopadem (účinkem)
předběžného opatření a vznikem škody; jinak řečeno dopadem účinků předběžného
opatření do majetkové sféry poškozeného.
19. Otázka existence příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím
škůdce a vznikem škody je otázkou skutkovou, nikoliv právní (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, popř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2054/2005). V řízení se
proto zjišťuje, zda jednání (opomenutí) škůdce a vzniklá škoda na straně
poškozeného jsou v poměru příčiny a následku, a tato skutečnost musí být
prokázána (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 32
Cdo 1733/2008).
20. Právní posouzení příčiny a následku (příčinné souvislosti) je pak
posouzením, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné
souvislosti zjišťována, popř. zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah
vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25
Cdo 231/2007).
21. Příčinná souvislost je dána, vznikla-li škoda v důsledku
protiprávního jednání škůdce, tedy za pravidelného průběhu věcí by bez škůdcova
jednání vůbec nenastala. Škoda musí být nezprostředkovaným následkem
protiprávního jednání, které je její hlavní příčinou, nesmí jít o příčinu jen
vedlejší, popř. příčinu zkoumanou jen v obecné rovině bez rozboru jednotlivých
prvků konkrétní situace. Pokud dojde k řetězení jednotlivých příčin a následků,
musí škoda bezprostředně vzejít z jednání škůdce (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1733/2008). Vzhledem k
tomu, že příčinou vzniku škody jsou všechny okolnosti, bez nichž by ke škodnému
následku nedošlo, je třeba zvážit veškeré příčiny, které se na vzniku škody
podílely, přičemž nemusí jít jen o příčinu jedinou, nýbrž o jednu z nich, která
se spolupodílela na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo
2360/2003).
22. V posuzovaném případě odvolací soud zčásti vyloučil, že by vzniklý
následek (ušlá čistá mzda žalobce) byl v příčinné souvislosti s účinky
(zrušeného) předběžného opatření proto, že „…předběžným opatřením nemůže být
postiženo jednání žalobce uvnitř společnosti vůči svým zaměstnancům, v rámci
vnitřních zpravidla pracovněprávních vztahů zde žalobce vystupuje z titulu
hlavního manažera jako vedoucí (nadřízený) pracovník a nikoli jménem
společnosti G., že vydané předběžné opatření nebránilo žalobci realizovat
jakékoli úkony týkající se vnitřního chodu společnosti (organizační struktura,
obchodní plán včetně budoucí strategie společnosti, komunikace na pracovišti,
školení zaměstnanců, kontrola odborné zdatnosti zaměstnanců, kontrola plnění
pracovních úkolů včetně dodržování pracovní doby, nepožívání alkoholu na
pracovišti apod.)…“.
23. Dovolací soud se s uvedenou úvahou odvolacího soudu neztotožnil.
24. Z dokazování vyplynulo, že předběžným opatřením bylo žalobci
uloženo, aby „D. R., narozen dne XY, bytem XY, byl povinen zdržet se právního
jednání za společnost G., IČO XY, se sídlem XY, zapsanou v obchodním rejstříku
vedeném XY, oddíl XY, vložka XY, včetně toho zdržet se jakéhokoli jednání za
tuto společnost, a to do doby pravomocného rozhodnutí soudu o žalobě žalobce na
neplatnost všech usnesení valné hromady uvedené společnosti konané dne 13.
června 2016 od 14.00 hodin na adrese XY, projednávané v řízení vedeném pod sp.
zn. 80 Cm 61/2016“.
25. V usnesení ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1258/2005 (srovnej též
usnesení Nejvyššího soudu z 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003 a obdobně
JUDr. Vladimír Kůrka, JUDr. Ljubomír Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení,
Linde Praha, 2004, str. 310) vyslovil Nejvyšší soud závěr, že jednou ze
základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je, aby v něm byl
vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí
nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán (v daném případě soud) věděl,
co vlastně má být vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu vykonávacího řízení
zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Exekučnímu soudu tedy přísluší
posoudit, zda rozhodnutí k výkonu navržené ukládá povinnému povinnosti, jež lze
vskutku vykonat, tedy např. zda uložená povinnost odpovídá možným způsobům
exekuce, zda tato povinnost je konkretizována dostatečně určitě apod., a ačkoli
musel mít nalézací soud na zřeteli totéž, nelze vyloučit, že soud exekuční
dospěje k jinému závěru a pro nedostatek (materiální) vykonatelnosti
předloženého titulu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne (…). Při
zkoumání materiální vykonatelnosti rozhodnutí vychází soud z obsahu rozhodnutí,
především z jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu
výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem
uložené povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či opravovat.
26. Neobsahuje-li exekuční titul všechny předpoklady materiální
vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 o. s. ř., může podle něj být exekuce
nařízena jen v případě, že chybějící údaje nebo údaje v něm uvedené nepřesně,
nesrozumitelně nebo neurčitě lze doplnit nebo nahradit postupem podle § 261a
odst. 2 a 3 o. s. ř. Není-li možné z exekučního titulu náležitosti materiální
vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 dovodit ani výkladem s přihlédnutím k
povaze uložené povinnosti nebo ke způsobu exekuce, nemůže takový titul být
způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí (k tomuto srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3682/2010, ze dne 30. 6.
2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, a ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3305/2010;
z recentních rozhodnutí srov. potom odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne
5. 1. 2022, sp. zn. 20 Cdo 1275/2021).
27. Z uvedeného vyplývá, že do exekučního titulu (výroku rozhodnutí
soudu) není možno (v souvislosti s jeho výkladem) doplňovat to, co explicite
neobsahuje, anebo (naopak) z něj vyloučit část výroku (část ukládané
povinnosti), která v rozhodnutí obsažena je. Nelze tedy vyvozovat, že „…
předběžným opatřením však nemůže být postiženo jednání žalobce uvnitř
společnosti…“ (jak uvažoval odvolací soud); pakliže takový dopad z výroku
nařízeného předběžného opatření nevyplývá a nelze jej dovodit ani z jeho
odůvodnění (v této věci odůvodnění nařízeného předběžného opatření absentuje),
nemůže být výkladem doplňován.
28. Odvolací soud správně dovodil, že žalobce působil na pozici
vedoucího zaměstnance společnosti G.; podle ustanovení § 11 zákona č. 262/2006
Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, vedoucími zaměstnanci
zaměstnavatele se rozumějí zaměstnanci, kteří jsou na jednotlivých stupních
řízení zaměstnavatele oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům
pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k
tomu účelu závazné pokyny. Vedoucím zaměstnancem je nebo se za vedoucího
zaměstnance považuje rovněž vedoucí organizační složky státu.
29. Pojem vedoucí zaměstnanci zaměstnavatele zahrnuje všechny
zaměstnance zaměstnavatele, kteří jsou oprávněni vedením na jednotlivých
stupních řízení u zaměstnavatele, tedy nejen ty, kteří jsou oprávněni činit
jménem zaměstnavatele právní jednání vyplývající z jejich funkcí stanovených
organizačními předpisy, ale veškeré zaměstnance, kteří jsou oprávněni stanovit
a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a
kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny. Vedoucím
zaměstnancem může být pouze takový zaměstnanec, kterému je podřízen alespoň
jeden další zaměstnanec. Přitom pro vymezení pojmu vedoucího zaměstnance není
nezbytné, aby byl oprávněn činit jménem zaměstnavatele právní jednání v
pracovněprávních vztazích, ale postačuje, že má oprávnění ukládat pracovní
úkoly a dávat závazné pokyny podřízeným zaměstnancům. Pro posouzení postavení
zaměstnance z tohoto hlediska je rozhodující, zda stav nadřízenosti funkce
zastávané zaměstnancem vůči jiným (podřízeným) zaměstnancům je konstituován
právním předpisem anebo vnitřním organizačním předpisem upravujícím strukturu
zaměstnavatele. Při splnění této podmínky není právní postavení vedoucího
zaměstnance dotčeno, jestliže pracovní místa, která jsou mu podle organizačního
předpisu podřízena, fakticky (ještě) nejsou obsazena. Vedoucím zaměstnancem
není ten, kdo pouze dočasně zastupuje nepřítomného vedoucího zaměstnance
(například pro jeho krátkodobou nepřítomnost) a jinak nemá podřízené
pracovníky, respektive jeho postavení jako vedoucího zaměstnance není
konstituováno žádným právním ani vnitřním předpisem zaměstnavatele. Vedoucím
zaměstnancem není ani ten, kdo by byl krátkodobě pověřen řízením dílčího
pracovního procesu, aniž by opět jeho postavení v tomto směru bylo zakotveno v
jakémkoli vnitřním předpisu. Vedoucím zaměstnancem je rovněž vedoucí
organizační složky státu (k tomu srov. in Bělina, Drápal a kol., Zákoník práce,
Komentář, Praha: C. H. Beck 2019: 3. vydání, str. 74, 75, a dále např.
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo
1960/2021).
30. Z uvedeného ovšem vyplývá, že i vedoucí zaměstnanci činí veškerá
(tedy i právní) jednání jak „vně“ společnosti (zaměstnavatele) – tedy navenek
např. ve vztahu k obchodním partnerům, tak i „dovnitř“ společnosti (tedy ve
vztahu k podřízeným zaměstnancům), jménem zaměstnavatele (což je ostatně jedním
z charakteristických znaků závislé práce – srov. ustanovení § 2 zákoníku
práce); nelze tak (v obecné rovině) rozlišovat oprávnění vedoucího zaměstnance
jednat za zaměstnavatele „dovnitř“ a „ven“, jak nesprávně uvažuje odvolací
soud, má-li za to, že „…v rámci vnitřních zpravidla pracovněprávních vztahů zde
žalobce vystupuje z titulu hlavního manažera jako vedoucí (nadřízený) pracovník
a nikoliv jménem společnosti…“.
31. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše
uvedeného
– při řešení otázky příčinné souvislosti správný a protože nejsou dány podmínky
pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání
a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek ve
zbývající části ohledně zamítnutí nároku co do částky 86 203,50 Kč (včetně
akcesorického výroku o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
32. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu