21 Cdo 283/2022-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka, v právní věci zástavní věřitelky Pozemní stavitelství Zlín a. s. se sídlem ve Zlíně, Kúty č. 3967, IČO 46900918, zastoupené JUDr. Františkem Scholzem, advokátem se sídlem v Praze, Revoluční č. 1200/16, proti zástavní dlužnici RRS JELENOVSKÁ, a. s. se sídlem ve Valašských Kloboukách, Jelenovská č. ev. 99, IČO 48910554, zastoupené JUDr. Ing. Andrejem Štaňko, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská č. 2396/184, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 195/2020, o dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 23. září 2021, č. j. 58 Co 283/2020-189, takto:
Dovolání zástavní dlužnice se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 23. 9. 2021, č. j. 58 Co 283/2020-189, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení zásadní otázky, za jakých okolností lze nařídit soudní prodej zástavy, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. K otázce rozsahu soudem posuzovaných skutečností v řízení o soudním prodeji zástavy srov. při obdobné právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy v ustanoveních § 200y – § 200za o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10.
2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které bylo uveřejněno pod č. 58/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3973/2009, nebo již ve vztahu k právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy obsažené v ustanoveních § 353a – 358 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních – dále jen „z. ř. s.“ (ve znění pozdějších předpisů), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4421/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2155/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3649/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3834/2019, a v nich vyjádřený právní názor, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, že tyto rozhodné skutečnosti nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto) a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví- li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné; soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo doloženo zástavní právo k zástavě a jím zajištěná pohledávka, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, avšak jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo, což znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, nelze jej věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 z.
ř. s., neumožňuje soudu provést dokazování k takovým sporným tvrzením (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12.
2011, sp. zn. 21 Cdo 2786/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1809/2017), jinak se prostor pro uplatnění neplatnosti smluv vytvoří až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy, bude-li zástavním věřitelem podán návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) [k tomu srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113/2011 v časopise Soudní judikatura, nebo v již uvedeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4421/2015]. Podle ustálené judikatury soudů je smlouva o půjčce považována za tzv. reálnou smlouvu, ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, který byl uveřejněn pod č. 110/2004 v časopise Soudní judikatura).
Z pohledu doložení zajištěné pohledávky v řízení o soudním prodeji zástavy musí zástavní věřitel soudu doložit také skutečnost, že předmět půjčky (půjčené peníze nebo jiné věci určené podle druhu) dlužníku opravdu odevzdal, bez toho nelze považovat tvrzenou zajištěnou pohledávku z půjčky ani za prokázanou (postavenou za řízení na jisto), ani za osvědčenou (pravděpodobnou) [srov. též právní názoru uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které bylo uveřejněno pod č. 58/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Uznání dluhu je právním prostředkem zajištění závazků, kterou plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání, že uznaný dluh (co do důvodu a výše) tu byl v době, kdy k uznání došlo. Uznání dluhu je proto způsobilé z pohledu ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. (nyní ustanovení § 358 odst. 1 z. ř. s.) osvědčit (učinit pravděpodobným), že v době uznání tu byla pohledávka z půjčky a že tedy došlo (v době před uznáním dluhu) k odevzdání předmětu půjčky dlužníku, uzná-li dlužník co do důvodu a výše svůj dluh z půjčky zajištěný zástavním právem, je tím doloženo, že mu byl odevzdán předmět půjčky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4228/2009). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavní dlužnice podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolatelka v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický.
Návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
O nákladech řízení před dovolacím soudem – stejně jako před odvolacím soudem - nebylo rozhodováno s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 114/06, kde Ústavní soud konstatoval, že je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy, rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 68/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.