USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně I. B., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Josefem
Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova č. 38, proti žalované
České republice – Katastrálnímu úřadu pro Jihočeský kraj se sídlem v Českých
Budějovicích, Lidická tř. č. 124/11, zastoupenému JUDr. Ladislavem Novotným,
advokátem se sídlem v Táboře, 9. května č. 1282/6, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn.
10 C 25/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 15. března 2018 č. j. 19 Co 1681/2017-256, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
3 388 Kč Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ladislava
Novotného, advokáta se sídlem v Táboře, 9. května č. 1282.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
15. 3. 2018 č. j. 19 Co 1681/2017-256 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu [k otázce výkladu právních úkonů srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný
pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, popřípadě část
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000 sp. zn. 21 Cdo
227/2000, který byl uveřejněn pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011 sp. zn. 21
Cdo 1306/2010, z nichž vyplývá, že pomocí výkladu projevu vůle nelze
„nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo
kterou sice měl, ale kterou neprojevil, že výslovný projev vůle učiněný písemně
se vykládá především podle použitého slovního vyjádření a podle toho, jaký mu
účastník při projevu vůle přikládal význam, výklad projevu vůle může směřovat
jen k objasnění toho, co bylo projeveno, a není dovoleno měnit smysl a obsah
jinak jasného právního úkonu (namítala-li dovolatelka, že „v textu výpovědi
nejsou řádně označeni účastníci a zcela rovněž chybí vymezení pracovního
poměru“ a že „třetí osobě není nikterak seznatelné, jaké věci a kterých osob se
daný úkon má vůbec týkat“, odvolací soud v souladu s uvedenými výkladovými
pravidly správně poukázal na to, že „z výpovědi je jednoznačně zřejmé, kdo ji
činí a komu je adresována“, a že „vzhledem k tomu, že mezi účastníky byl
uzavřen jediný pracovní poměr, je nepochybné, kterého pracovního poměru se
výpověď týká“, a správně vzal v úvahu, že „posouzení určitosti a
srozumitelnosti takového jednání musí být dále posuzováno z hlediska pohledu
těchto zúčastněných subjektů na právním poměru, nikoliv z pohledu třetí
nezúčastněné osoby“); k otázce vymezení důvodu výpovědi srov. například
rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 193/67,
uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1369/2001 a v
nich uvedený právní názor, že výpovědní důvod musí být v písemné výpovědi
uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého
účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly
pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (jestliže odvolací soud zamítnutí
žaloby na neplatnost výpovědi z pracovního poměru založil na závěru, že se
žalobkyně dopustila vytýkaných jednání ze dne 23. 9. 2015 spočívajících ve
slovním napadení spoluzaměstnankyň P. M. a G. Š., kterými „zaviněně a závažně
porušila své pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících
se k jí vykonávané práci“, jejichž posouzení – bez ohledu na případná další
jednání žalobkyně, která by byla důvodem výpovědi – postačuje k závěru o
platnosti výpovědi, jak soudní praxe dovodila např. v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 3. 11. 1998 sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněném pod č.
11 v časopise
Soudní judikatura, roč. 1999, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněném pod č. 142 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2005, nezávisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu na
vyřešení právní otázky, zda se důvodem výpovědi z pracovního poměru vedle
těchto jednání žalobkyně stala i další její jednání, která v této souvislosti
soudy zvažovaly)] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Založil-li odvolací soud své rozhodnutí o zamítnutí žaloby na určení
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru na závěru, že se žalobkyně dopustila
vytýkaných jednání ze dne 23. 9. 2015, jimiž se dopustila závažného porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci (která jsou sama o sobě důvodem k výpovědi z pracovního poměru
se zaměstnancem), přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
nezakládá dovolatelkou předestřená právní otázka, za jakých předpokladů jsou
splněny podmínky k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g)
zákoníku práce pro soustavné méně závažné porušování povinnosti zaměstnance
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci,
spočívající v soustavnosti porušování pracovní povinnosti a v předchozím
písemném upozornění na možnost výpovědi, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívá.
Dovolatelka nedůvodně namítá, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu se
závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl ve svém rozsudku ze dne 15. 8. 2005 sp. zn.
21 Cdo 254/2005, podle kterých v řízení o určení neplatnosti výpovědi z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce [podle
současné právní úpravy ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce] se soud může
zabývat jen takovým jednáním zaměstnance, v němž zaměstnavatel podle skutkového
vylíčení důvodu výpovědi spatřoval porušení pracovní kázně (nyní povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci), a k jinému než ve výpovědi vytýkanému porušení pracovní kázně
zaměstnancem, i kdyby bylo v řízení prokázáno, nelze při rozhodování o
důvodnosti podané výpovědi přihlížet. Závěr o důvodnosti výpovědi z pracovního
poměru byl totiž odvolacím soudem učiněn jen na základě jednání žalobkyně,
které se stalo předmětem skutkového vymezení důvodu výpovědi, a za nesprávný
nelze považovat postup, pokud odvolací soud při zkoumání intenzity porušení
povinnosti žalobkyně z pracovního poměru – zohledňoval-li osobu žalobkyně –
přihlédl k tomu, že obdobného jednání k spoluzaměstnancům se žalobkyně
dopouštěla již v minulosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. 2. 2001 sp. zn. 21 Cdo 735/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7.
2005 sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný pod č. 142 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013 sp. zn.
21 Cdo 2590/2012, podle kterých soud může přihlédnout při zkoumání intenzity
porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k
jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž
došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a
intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení
uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec
způsobil zaměstnavateli škodu, apod.).
Nepřípadný je též poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
10. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1628/2000, ve kterém soudy vycházely z jiného
skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v projednávané věci; nejde tedy o
situaci, kdy by právní otázka byla posouzena rozdílně od dřívějšího rozhodnutí
dovolacího soudu.
Nastolila-li dovolatelka (v souvislosti se skutečností, že jí žalovaná i po
uplynutí výpovědní doby v době od 1. 1. 2016 do 1. 3. 2016 přidělovala práci
podle pracovní smlouvy) právní otázku, zda důsledkem přidělování práce
zaměstnanci po uplynutí výpovědní doby (za situace, kdy se podle výslovného
vyjádření zaměstnavatele nejedná o postup podle ustanovení § 69 zákoníku práce)
je „pominutí účinků výpovědi“, neuvedla v dovolání údaje o tom, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2
o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu
v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8.
2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013)], a v dovolacím řízení nelze proto pokračovat.
Námitka dovolatelky současně přehlíží, že odvolací soud v této souvislosti
vycházel ze skutkového závěru, že tomuto přidělování práce po uplynutí
výpovědní doby nelze „bez dalšího přisoudit vůli žalované netrvat či odvolat
výpověď“, neboť žalovaná tak postupovala v důsledku svého „právního omylu“ o
běhu výpovědní doby.
Námitky, kterými dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je –
jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze
kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o.
s. ř. [dovolatelka nesouhlasí se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry
soudů, podle kterých výpověď z pracovního poměru byla předem projednána s
odborovou organizací, že se dopustila jednání ze dne 23. 9. 2015 vytýkaných jí
ve výpovědi, jakož i s hodnocením důkazů, které jim předcházelo, předestírá
svoji verzi skutkového stavu („že se pouze přiměřeným způsobem bránila proti
neslušnému chování M.“ a v případě „druhého incidentu, ke kterému mělo dojít
dne 23. 9. 2015, žalobkyně si vůbec není vědoma, že by k něčemu takovému
došlo“, „paní Š. žalobkyně pouze ten den potkala a ta žalobkyni místo pozdravu
oslovila vulgárním výrazem“ a „žalobkyně na toto nereagovala“), na jejímž
základě pak buduje své vlastní, od soudů odlišné právní posouzení věci, podle
kterého „nelze dospět k závěru, že by se žalobkyně byť v jediném případě
dopustila i jen méně závažného porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k vykonávané práci“, a jednání žalované „porušuje
rovněž zásadu rovného zacházení“; dovolatelka dále uplatňuje jinou vadu řízení,
namítá-li, že soud prvního stupně v rozporu se zásadou ústnosti a zásadou
přímosti (bezprostřednosti) provedl výslech svědka R. S. „korespondenční
formou“, a zmatečnostní vadu podle ustanovení § 229 odst. 2 písm. e) o. s. ř.,
namítá-li, že „zůstává otázkou“, zda ve věci nerozhodoval vyloučený soudce,
neboť jeden z členů senátu odvolacího soudu dříve působil u soudu prvního
stupně, ke kterým podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. lze přihlédnout jen
tehdy, je-li dovolání přípustné], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 o. s. ř. Z obsahu spisu navíc vyplývá, že vada řízení
při provádění dokazování svědeckou výpovědí R. S. byla odvolacím soudem
napravena, neboť odvolací soud svědka (po odpadnutí zdravotních překážek na
jeho straně) řádně u jednání vyslechl, a že žádný z členů senátu odvolacího
soudu se u soudu prvního stupně na projednávání a rozhodnutí věci nepodílel.
Námitka, podle které výpověď z pracovního poměru nebyla předem projednána s
odborovou organizací, současně přehlíží, že tento nedostatek neplatnost
výpovědi z pracovního poměru – jak jednoznačně vyplývá ze zákonné úpravy (srov.
§ 19 odst. 2 zákoníku práce) – nezpůsobuje.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s.
ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 1. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu