USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce Z. B., narozeného dne XY, bytem ve XY, proti žalovanému
m. N. se sídlem městského úřadu v XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Radoslavem
Bolfem, advokátem se sídlem v Mělníku, Zádušní č. 2590/2, o doplnění výpovědi
dohody o pracovní činnosti o výpovědní důvod a o neplatnost výpovědi dohody o
pracovní činnosti, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 64/2021,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. června
2022, č. j. 23 Co 103/2022-101, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Radoslava Bolfa, advokáta se sídlem v Mělníku, Zádušní č. 2590/2.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, č. j. 23 Co 103/2022-101, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto
ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Rozsudek odvolacího soudu (jeho závěry, že výpověď dohody o pracovní činnosti
byla žalobci dána k tomu oprávněnou osobou a že požadavek žalobce, aby byly do
výpovědi dohody o pracovní činnosti dané mu žalovaným doplněny konkrétní
důvody, je neopodstatněný) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Nejvyšší soud již dříve, ve vztahu k právní úpravě v předchozím zákoníku práce
(zákoně č. 65/1965 Sb.), ve své judikatuře dovodil, že samotná okolnost, že
listina, v níž je zachycen projev vůle, který podle svého obsahu jednoznačně
směřuje ke skončení pracovního poměru se zaměstnancem výpovědí, nese nesprávné
označení zaměstnavatele, může být důvodem neplatnosti tohoto (existujícího)
právního úkonu, když ani výkladem projevu vůle s přihlédnutím ke všem
okolnostem, za nichž byl projev vůle učiněn, nebylo možno objasnit, kdo (který
subjekt) výpověď zaměstnanci dává (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1118/2008). Rovněž ve vztahu k právní
úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně
zdůrazňoval, že vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje
sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu
jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popřípadě objasněním skutkových
okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem
smlouvy, a že o absolutně neplatné smlouvě by se zřetelem k tomu bylo možné
hovořit, jen bylo-li by označení účastníka natolik neurčité či nesrozumitelné,
že pochybnosti o tom, kdo jím je, nebylo možno odstranit ani výkladem právního
úkonu (srov. § 37 obč. zák.) [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněný pod č. 46/1998 v časopise Soudní
judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon
824/97, uveřejněný pod č. 9/2001 Sb. rozh. obč.]. Uvedené závěry dovolacího soudu týkající se povinnosti soudu pokusit se
odstranit případné nedostatky (vady) v označení jednajícího výkladem právního
úkonu (nyní právního jednání) nepochybně obstojí i ve vztahu k právní úpravě
obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014 (dále
jen „o.
z.“), která opouští důraz na formální hledisko projevu, typický pro
předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a
klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob (k výkladu
právních jednání srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017,
sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní
judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo
61/2017, publikovaný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč.). Judikatura dovolacího soudu
je též ustálena v závěru, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez
ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již
proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je
výsledkem jeho výkladu (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3424/2019). K postavení tajemníka obecního (městského) úřadu v pracovněprávních vztazích
pak dovolací soud již v minulosti zaujal stanovisko, že jedná-li obec (město) v
pracovněprávních vztazích jako zaměstnavatel, je jejím statutárním orgánem
tajemník obecního (městského) úřadu (magistrátu), popřípadě, nebyl-li tajemník
ustanoven, starosta (zástupce starosty), který je oprávněn činit jménem obce
(města) veškeré právní úkony (nyní právní jednání) týkající se pracovněprávních
vztahů (kupř. uzavírání a ukončování pracovních poměrů) mezi obcí (jako
zaměstnavatelem) a zaměstnanci obce (města) [k tomu srov. například rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1332/2001, a ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 850/2002, anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 20. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4521/2011, uveřejněného pod č. 23/2013 Sb. rozh. obč.]. Tyto závěry ostatně dovolatel v rámci své dovolací argumentace
nezpochybňuje [naopak v dovolání sám poukazuje na to, že za obec (město) v
pracovněprávních vztazích jedná ve smyslu § 103 odst. 4 písm. b) a § 110 odst. 4 písm. d) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), tajemník]. V projednávané věci odvolací soud vycházel (mimo jiné) ze zjištění (uvedených v
bodě 6 odůvodnění jeho rozsudku, kde odvolací soud pomocí uvozovek označil
části žalobci doručené písemnosti, na které zjevně při výkladu tohoto právního
jednání kladl důraz), že žalobci byla dne 9. 9. 2020 doručena listina z téhož
dne nazvaná „Výpověď dohody o pracovní činnosti“, že v úvodu je konstatováno,
že žalobce je „u nás“ na základě dohody o pracovní činnosti ze dne 23. 1. 2017
zaměstnán na pozici referent odboru kanceláře tajemníka úřadu – právník, a že v
dalším textu je žalobci s odkazem na ustanovení § 77 odst. 4 zákoníku práce
sděleno, že je mu „tímto“ dána výpověď z uvedené dohody o pracovní činnosti s
tím, že pracovněprávní vztah na základě této výpovědi zanikne ke dni 14. 12. 2020. Mezi účastníky pak nebylo sporu, že P. S., který „s žalobcem uzavřel dne
23. 1. 2017 dohodu o pracovní činnosti“, podepsal její výpověď ze dne 9. 9. 2020 a osobně ji žalobci předal, je tajemníkem Městského úřadu XY.
Dospěl-li
tedy v posuzované věci odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) na
základě výkladu tohoto právního jednání k závěru, že skutečnost, že výpověď
byla „napsána na hlavičkovém papíře městského úřadu (nikoliv města)“ a opatřena
otiskem úředního razítka s malým státním znakem, „nevyvolává žádné faktické
pochybnosti o tom, kým byla výpověď žalobci dána, a že se jednalo o k tomu
oprávněnou osobu“, postupoval tak v souladu s (výše uvedenou) ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nelze též přehlédnout, že v dohodě o
pracovní činnosti ze dne 23. 1. 2017, na kterou je ve výpovědi doručené žalobci
dne 9. 9. 2020 odkazováno, byl – jak podotýká sám dovolatel ve svém dovolání
(byť má za to, že tato skutečnost podporuje jeho opačnou argumentaci) –
zaměstnavatel označen zcela správně jako město XY. Název města („XY“) byl
ostatně (byť jako součást označení městského úřadu coby orgánu této obce) spolu
s vyobrazením znaku města XY uveden i v záhlaví písemnosti doručené žalobci dne
9. 9. 2020, nazvané „Výpověď dohody o pracovní činnosti“. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani dovolatelem předestřená otázka,
zda „je v žalobě o určení neplatnosti výpovědi z pracovní činnosti pro
zaměstnavatelem tvrzený výpovědní důvod obecný soud povinen přezkoumávat
oprávněnost (pravdivost) výpovědního důvodu obdobně jako by tomu bylo při
uvedení důvodu výpovědi z pracovního poměru, nesouhlasí-li s výpovědním důvodem
zaměstnanec, který jej považuje za nepravdivý“, neboť na vyřešení této otázky
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu – již s ohledem na to, že ve
výpovědi dohody o pracovní činnosti doručené žalobci 9. 9. 2020, určení jejíž
neplatnosti se žalobce domáhá, žádný výpovědní důvod uveden nebyl – nezávisí. Namítá-li přitom žalobce ve vztahu k takto formulované právní otázce, že se
odvolací soud odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
3. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1633/2009, „podle kterého je možné přezkoumávat
výpověď z dohody o pracovní činnosti v řízení o určení její neplatnosti“, a
srovnává-li (ve snaze podpořit svůj právní názor, že soud je v řízení o
neplatnost výpovědi dohody o pracovní činnosti povinen přezkoumávat
„pravdivost“ výpovědního důvodu) výpověď dohody o pracovní činnosti a řízení o
určení její neplatnosti s výpovědí z pracovního poměru a s okamžitým zrušením
pracovního poměru (a s řízením o určení neplatnosti těchto rozvazovacích
právních jednání), činí tak neopodstatněně. V tomto dovolatelem citovaném rozsudku sice Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
neplatnost zrušení dohody o pracovní činnosti mohou zaměstnanec i zaměstnavatel
uplatnit u soudu na základě ustanovení § 77 odst. 1 (nyní § 77 odst. 2) části
věty před středníkem zákoníku práce způsobem, který pro výkon práce v pracovním
poměru upravuje ustanovení § 72 zákoníku práce, ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy
měla práce konaná na základě dohody o pracovní činnosti skončit tímto
rozvázáním.
Dovolatel však nebere náležitě v úvahu, že na rozdíl od výpovědi z
pracovního poměru a okamžitého zrušení pracovního poměru, které zaměstnavatel
může dát zaměstnanci jen z důvodů výslovně stanovených v § 52 a v § 55 zákoníku
práce a u nichž je vymezení výpovědního důvodu (důvodu okamžitého zrušení
pracovního poměru) hmotněprávní podmínkou platné výpovědi (platného okamžitého
zrušení pracovního poměru) [srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu
ČSSR ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34/1968 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo
1138/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon
198/96, uveřejněný pod č. 35/1998 v časopise Soudní judikatura, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2374/2000, anebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2521/2013], jsou dohody o
pracích konaných mimo pracovní poměr podle části třetí zákoníku práce (dohoda o
provedení práce a dohoda o pracovní činnosti) specifickými pracovněprávními
vztahy, které mají vlastní právní úpravu a jsou volnější, než je tomu u
pracovního poměru. Větší pružnost zákonné úpravy se projevuje mimo jiné v
otázce ukončení pracovněprávního vztahu vzniklého na základě dohod o pracích
konaných mimo pracovní poměr, které je méně formální, než je tomu v případě
pracovního poměru. Zákon (srov. § 77 odst. 4 zákoníku práce) především umožňuje
účastníkům tohoto pracovněprávního vztahu, aby si způsob zrušení právního
vztahu založeného dohodou o pracovní činnosti sjednali dohodou, a v tomto směru
není jejich smluvní volnost žádným způsobem omezována. Není-li předem sjednán
konkrétní způsob zrušení právního vztahu založeného dohodou o pracovní
činnosti, je možné ho zrušit dohodou účastníků ke sjednanému dni; jednostranně
může být zrušen výpovědí danou z jakéhokoli důvodu nebo bez uvedení důvodu s
patnáctidenní výpovědní dobou, která začíná dnem, v němž byla výpověď doručena
druhé smluvní straně, nebo okamžitým zrušením; okamžité zrušení právního vztahu
založeného dohodou o pracovní činnosti však může být sjednáno jen pro případy,
kdy je možné okamžitě zrušit pracovní poměr. Ustanovení § 77 odst. 4 zákoníku
práce je ve vztahu k obecným ustanovením o rozvázání a skončení pracovního
poměru (§ 48 zákoníku práce) ustanovením speciálním, které je v porovnání s
úpravou rozvázání pracovního poměru zjevně volnější (flexibilnější), jak
ostatně odpovídá povaze dohody o pracovní činnosti jako volnějšího
pracovněprávního vztahu vykonávaného mimo pracovní poměr. Tato výlučná povaha
je pro případy zrušení právního vztahu založeného dohodou o pracovní činnosti
zdůrazňována ustanovením § 77 odst. 2 písm. g) zákoníku práce, které výslovně
nepřipouští, aby na práci konanou na základě dohody o pracovní činnosti byla
aplikována právní úprava pro výkon práce v pracovním poměru, pokud jde – kromě
jiného – o skončení pracovního poměru [srov. (mutatis mutandis) např. odůvodnění žalobcem zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1633/2009, uveřejněného pod č.
114/2011 v časopise Soudní
judikatura]. Již ze samotného znění ustanovení § 72 zákoníku práce (ve spojení s § 77 odst. 2 části věty před středníkem zákoníku práce) je přitom zřejmé, že zaměstnanec
může u soudu způsobem uvedeným v tomto ustanovení uplatnit „neplatnost“
výpovědi dohody o pracovní činnosti, a nikoliv „nepravdivost“ důvodů
(pohnutek), které zaměstnavatele k podání této výpovědi vedly, jak předestírá
dovolatel v dovolání. Dovolatel však v dovolání neuvádí žádný (zákonný) důvod
neplatnosti (srov. především § 580 a násl. o. z.), který by měl být v
projednávané věci naplněn tím, že mu (podle jeho přesvědčení) byla dána výpověď
z dohody o pracovní činnosti z „nepravdivého“ důvodu, který podle jeho tvrzení
měl spočívat v tom, že „odborně při výkonu své práce selhal“, a který mu měl
být ústně sdělen tajemníkem městského úřadu. Dovolateli proto nelze přisvědčit, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (od závěrů uvedených v rozsudku ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1633/2009), vyslovil-li v odůvodnění svého rozsudku
[navíc jen jako obiter dictum (tzv. na okraj), uvedeno slovy „i kdyby účastník
právního vztahu založeného dohodou o pracovní činnosti do písemné výpovědi
nějaké důvody uvedl…“ (což se v projednávané věci nestalo)] závěr, že žalobu
podle § 72 zákoníku práce nelze pokládat za způsobilý prostředek obrany proti
„nepravdivým“ důvodům výpovědi dohody o pracovní činnosti. K námitce dovolatele, že „jednou ze zásad soukromého práva je, že slib
zavazuje“ [ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) o. z.], pak srov. například
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo
5765/2017, a v něm vyslovený právní názor, že úprava obsažená v § 3 odst. 2
písm. d) o. z. kodifikuje právní zásadu pacta sunt servanda, na níž je založeno
především fungování závazkových právních vztahů, že smyslem je zajistit i v
obecné rovině, aby povinnosti, k nimž se strana smluvně zavázala, byly plněny,
že doplňující formulace, že daný slib zavazuje, je pak určitou proklamací, z
níž nelze dovozovat konkrétní právní důsledky, neboť zákon stanoví výslovně
případy, kdy jednostranné jednání (navenek projevená vůle) skutečně zavazuje v
tom smyslu, že nesplnění povinnosti je provázeno nepříznivými právními
důsledky, a že má tedy význam spíše morální, neboť spojovat vznik právní
povinnosti bez dalšího s jakýmkoliv jednostranným prohlášením ve formě slibu by
odporovalo systému vzniku závazkových právních vztahů a vedlo by k závažným
důsledkům. Závěr odvolacího soudu o neopodstatněnosti požadavku žalobce, aby byly do
výpovědi dohody o pracovní činnosti doplněny konkrétní (žalobcem tvrzené)
důvody [které navíc – jak vyplývá z výše uvedeného a jak správně uvedl odvolací
soud v odůvodnění svého rozsudku – nemají žádný dopad na posouzení platnosti
tohoto právního jednání], je tak rovněž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Pokládá-li žalobce své dovolání za přípustné pro řešení právní otázky, zda „lze
určovací žalobou na ochranu osobnosti podle § 80 o. s. ř. v intencích ust. § 81
odst. 2 o. z.
žalovat o určení nepravdivosti (neplatnosti) nařčení uvedených
jako výpovědní důvod zaměstnavatelem z dohody o pracovní činnosti (nahradit
žalobu podle § 72 zákoníku práce)“, pak přehlíží, že ani na vyřešení této
otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (odvolací soud se řešením této
otázky vůbec nezabýval, neboť pro rozhodnutí projednávané věci není významná). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.