21 Cdo 3045/2023-177
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka
v právní věci žalobkyně R. V., zastoupené Mgr. Martinem Hykelem, advokátem se
sídlem v Ostravě, Nádražní č. 879/27, proti žalované GEOSAN GROUP a. s., se
sídlem v Kolíně, U Nemocnice č. 430, IČO 28169522, zastoupené Mgr. Danielem
Thelenem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Průhonu č. 1516/32, o zaplacení 126
000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C
307/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20.
června 2023, č. j. 23 Co 90/2023-153, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu ve výrocích II a III
se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou
u Okresního soudu v Kolíně dne 5. 10. 2022 se žalobkyně domáhala, aby jí
žalovaná zaplatila 126 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že
účastnice spolu dne 23. 3. 2018 uzavřely pracovní smlouvu, na jejímž základě
vykonávala žalobkyně pro žalovanou práci asistentky ředitele závodu. Žalobkyni
vzniklo podle listiny označené za příslib ročních odměn za rok 2021 právo na
odměnu ve výši 37 800 Kč za splnění hospodářského výsledku závodu, 30 870 Kč za
splnění „osobních cílů“, 22 050 Kč za pravidelnou kontrolu správních nákladů
středisek závodu, 13 230 Kč za zajištění revizí elektro pro rok 2021 a 22 050
Kč za bezchybné vedení evidence smluv, celkem tedy 126 000 Kč. Příslušenstvím
pohledávky je úrok z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním ve výši 1
200 Kč. Při jednání konaném dne 24. 1. 2023 vzala žalobkyně žalobu zčásti zpět
co do částky 88 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od
14. 10. 2022 do zaplacení, protože žalovaná dne 13. 10. 2022 žalobkyni
zaplatila 88 200 Kč, a dále co do částky 1 200 Kč na nákladech spojených s
uplatněním pohledávky.
2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobkyni nevzniklo právo
na část roční odměny vázané na splnění hospodářského výsledku závodu Pozemní
stavby Ostrava ve výši 37 800 Kč. Právo na tuto část odměny totiž mělo
žalobkyni vzniknout jen při splnění podmínky, že hospodářský výsledek závodu za
rok 2021 dosáhne částky 9 308 000 Kč, zatímco skutečný výsledek činil jen 2 727
000 Kč.
3. Žalobkyně správnost údajů o hospodářském výsledku závodu zpochybnila
tvrzením, že žalovaná pro období prosinec 2021 dodatečně zvýšila náklady u
jedné ze zakázek o 20 000 000 Kč, a tím snížila hospodářský výsledek pod
hranici, od které mělo žalobkyni a dalším zaměstnancům vzniknout právo na část
roční odměny za rok 2021.
4. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 24. 1. 2023, č. j. 19 C
307/2022-78, zastavil řízení co do částky 89 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši
15 % ročně z částky 88 200 Kč od 14. 10. 2022 do zaplacení (výrok I), uložil
žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z
částky 88 200 Kč od 16. 9. 2022 do 13. 10. 2022 (výrok II), zamítl žalobu v
části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 37 800 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 9. 2022 do zaplacení
(výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
5. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyni vzniklo právo na část roční
odměny za rok 2021 za splnění „osobních cílů“ ve výši 88 200 Kč, neboť v dopisu
ze dne 5. 8. 2022 žalovaná uvedla, že žalobkyně splnila podmínky pro vznik
práva na tuto část roční odměny. Žalovaná uvedenou pohledávku splnila až dne
13. 10. 2022, a proto žalobkyni vzniklo také právo na úrok z prodlení v zákonné
výši 15 % z částky 88 200 Kč v souladu se zněním předžalobní výzvy od 16. 9.
2022 do 13. 10. 2022. Soud prvního stupně dále uvedl, že právo na odměnu za rok
2021 ve výši 37 800 Kč žalobkyni nevzniklo, neboť jeho vznik žalovaná podmínila
dosažením hospodářského výsledku organizační složky závodu žalované ve výši
nejméně 9 308 000 Kč. Podle výroční zprávy žalované, jež dle výroku auditora
podává věrný a poctivý obraz aktiv a pasiv žalované, však tato organizační
složka dosáhla hospodářského výsledku jen ve výši 2 727 000 Kč a nedosáhla tedy
předpokládaného hospodářského výsledku, na který byla část odměny za rok 2021
vázána.
6. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6.
2023, č. j. 23 Co 90/2023-153, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III
změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 37 800 Kč s úrokem
z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 9. 2022 do zaplacení, a to
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku
odvolacího soudu) a o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku
odvolacího soudu).
7. Odvolací soud shledal pochybení v postupu soudu prvního stupně, který
se nezabýval rozporem v údaji o výši hospodářského výsledku závodu uvedeného ve
vyhodnocení finančního plánu a dle žalobkyní předloženého grafu hospodaření
(kdy rozdíl činil 20 000 000 Kč), a v tomto směru žalovanou nepoučil ve smyslu
§ 118a občanského soudního řádu. S ohledem na to shledal odvolací soud
přípustné doplnění tvrzení žalovanou, že tento nesoulad vznikl z důvodu
vytvoření rezervy na smluvní pokutu, kterou žalované při přípravě účetní
závěrky avizoval investor. Žalovaná proto dne 25. 3. 2022 vytvořila rezervu v
účetnictví, kdy výši smluvní pokuty předběžně odhadla na 20 000 000 Kč.
8. Odvolací soud doplnil dokazování upozorněním Magistrátu města Ostravy
(investor) ze dne 22. 3. 2022 na nedodržení termínu dokončení díla žalovanou s
tím, že v souladu se smluvním ujednáním mezi stranami bude uplatňována smluvní
pokuta. Z tabulky účetního systému žalované datované dne 25. 3. 2022 bylo
zjištěno, že žalovanou byla vytvořena rezerva na smluvní pokutu k 31. 12. 2021
ve výši 20 000 000 Kč. Výzvou statutárního města Ostrava ze dne 20. 4. 2023
byla žalovaná vyzvána k zaplacení smluvní pokuty. Žalovaná smluvní pokutu
neuhradila, ale uplatnila proti ní námitky.
9. Odvolací soud vycházel z takto doplněného skutkového stavu. Ztotožnil
se se závěry soudu prvního stupně, že žalobkyni vzniklo právo na roční odměnu
ve výši 88 200 Kč za rok 2021 na základě splnění předpokladů – „osobních cílů“
– určených v rozhodnutí žalované jako zaměstnavatele žalobkyně. Se závěry soudu
prvního stupně se však neztotožnil ohledně části odměny ve výši 37 800 Kč,
která byla podmíněna výsledkem hospodaření závodu v roce 2021 ve stanovené výši
9 308 000 Kč. Vyšel z předpokladu, že rozhodnutí zaměstnavatele o přiznání
odměny zaměstnanci podle § 134 zákoníku práce je právním úkonem. Dále uvedl, že
výsledek hospodaření je stanoven jako rozdíl výnosů a nákladů, kdy zisk
vznikne, pokud jsou výnosy vyšší než náklady; dle jeho názoru však hospodářský
výsledek nezohledňuje povahu nákladů a výnosů a může být „zkreslen“ nepeněžními
účetními operacemi, například rozpuštěním rezerv či opravných položek do
výnosů, přeceněním zásob apod.
10. Podle odvolacího soudu nelze v této věci pro účely přiznání odměny
vycházet zcela formálně z údajů účetní závěrky, neboť mezi účastnicemi nebylo
sporné, že hospodářský výsledek závodu za rok 2021 byl „zkreslen“ vytvořením
rezervy pro úhradu smluvní pokuty, a to až při přípravě účetní závěrky v březnu
2022. Odvolací soud proto uzavřel, že právě „zkreslení“ hospodářského výsledku
(byť zcela v souladu se zákonem o účetnictví) mělo vliv na splnění předpokladů
pro přiznání odměny žalobkyni, neboť pro dané účely je vytvoření rezervy pouze
účetní operací, která nesnižuje faktický dosažený zisk. Přihlédl i k tomu, že
smluvní pokuta žalovanou dosud nebyla uhrazena. Za tohoto stavu bylo dle
odvolacího soudu třeba vycházet z toho, že účetně vykázaný hospodářský výsledek
závodu byl o 20 000 000 Kč vyšší, a tím byl splněn předpoklad pro přiznání
části odměny žalobkyně ve výši 37 800 Kč.
11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná ve výroku I a na něm
závislých výrocích II a III dovoláním. Jeho přípustnost shledává v otázce, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a dále v otázce, která nebyla v dosavadní rozhodovací praxi
dovolacího soudu řešena. Podle žalované odvolací soud v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu nezkoumal vůli žalované vyjádřenou vydáním
příslibu odměn a dále své rozhodnutí postavil na nesprávném právním závěru,
podle něhož lze právo na přiznání mimořádné odměny vázat jen na „faktický
hospodářský výsledek“, nikoli na účetní výsledek zjištěný dle zákona o
účetnictví.
12. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud v napadeném výroku I změnil
rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a
v navazujících výrocích II a III se rozsudek odvolacího soudu ruší, případně
aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
13. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu)
projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
15. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
16. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
17. V té části, v níž směřuje proti výrokům II a III rozsudku odvolacího
soudu o náhradě nákladů řízení, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Napadený rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na vyřešení
otázek hmotného práva, jaká hlediska jsou významná pro výklad právního jednání,
a zda vytvoření rezervy podle § 26 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, může
mít vliv na vyhodnocení předpokladu hospodářského výsledku pro účely přiznání
odměny zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že prvou otázku posoudil odvolací soud v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a druhá otázka nebyla
dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru,
že dovolání žalované je podle § 237 o. s. ř. přípustné.
19. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
20. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že žalobkyně se domáhá plnění na základě příslibu ročních odměn na rok
2021 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12.
2020 (dále jen „zák. práce“) a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále
jen „o. z.“), a dále podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění do
31. 12. 2020 (dále jen „zákon o účetnictví“).
A) K výkladu právního jednání
21. Za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z
dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo
zvláštní předpisy jinak (§ 109 odst. 1 zák. práce). Mzda je peněžité plnění a
plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnavatelem
zaměstnanci za práci, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak (§ 109 odst. 2
zák. práce).
22. Podle § 113 odst. 1 zák. práce se mzda sjednává ve smlouvě nebo ji
zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem anebo určuje mzdovým výměrem, není-li
v odstavci 2 stanoveno jinak.
23. Zaměstnavatel je povinen v den nástupu do práce vydat zaměstnanci
písemný mzdový výměr, který obsahuje údaje o způsobu odměňování, o termínu a
místě výplaty mzdy, jestliže tyto údaje neobsahuje smlouva nebo vnitřní
předpis; dojde-li ke změně skutečností uvedených ve mzdovém výměru, je
zaměstnavatel povinen tuto skutečnost zaměstnanci písemně oznámit, a to
nejpozději v den, kdy změna nabývá účinnosti (§ 113 odst. 4 zák. práce).
Písemný mzdový výměr musí být zaměstnanci doručen do vlastních rukou (srov. §
334 odst. 1 zák. práce).
24. Z výše uvedeného vyplývají dva dílčí závěry. Jednak je nesprávná
aplikace ustanovení § 134 zák. práce, neboť se v posuzovaném případě nejedná o
zaměstnance, jemuž je poskytován plat ve smyslu § 109 odst. 3 zák. práce. Dále
je nepřiléhavé používání terminologie „příslib odměn“, neboť zákoník práce
obsahuje (ve smyslu § 4 zák. práce) speciální úpravu mzdového výměru.
25. Mzdový výměr je jednostranným právním jednáním zaměstnavatele,
kterým zaměstnanci určuje mzdu. Je třeba za něj považovat každý jednostranný
projev vůle zaměstnavatele, bez ohledu na jeho označení, kterým zaměstnavatel
stanovuje (určuje) zaměstnanci mzdu, případně některou její složku. Nebyla-li
mzda sjednána ve smlouvě ani stanovena vnitřním předpisem, mzdový výměr zakládá
(i když jde o jednostranné opatření zaměstnavatele) zaměstnanci právo na mzdu
za vykonanou práci, a to ve výši a za podmínek v něm uvedených (obdobně srov.
např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 21 Cdo
1654/2018, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo
4002/2013, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo
771/2020).
26. Vzniknou-li o obsahu právního jednání pochybnosti, je třeba provést
jeho výklad podle pravidel pro výklad právních jednání. Výkladu přitom podléhá
zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako
jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti
(jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3424/2019). Právní
jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Ustanovení § 555
odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání;
podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2954/2020).
27. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle
úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala
nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího,
přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu
zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba
v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě
úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu
projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k
tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo,
jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li
při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý
výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se
podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako
první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce
vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“, a že se tedy
ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který
připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z
hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích)
způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může
směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně
projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“
vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt
pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji.
Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného
pracovněprávního jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2.
2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017,
sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, který byl uveřejněn pod č. 50/2018 v časopise Soudní
judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo
5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura).
28. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy úmysl
jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl
jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle)
znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je
třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a
přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co
právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký
obsah a význam právnímu jednání přikládají. Soud přihlíží toliko k těm
okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro
výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která
byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím
vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Řečené platí jak
pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017,
uveřejněný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2529/2019, uveřejněný pod č. 67/2020 Sb. rozh. obč.).
Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze
zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu
vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení
toho, jemuž je projev vůle určen (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).
29. Odvolací soud v posuzované věci vycházel (mimo jiné) ze skutkových
závěrů, že příslib ročních odměn na rok 2021 stanovil žalobkyni rovněž „odměnu
až do výše 37 800 Kč za předpokladu, že ZPSO dosáhne v uvedeném roce účetního
výsledku hospodaření ve výši 9 308 000 Kč“, přičemž „část odměny za hospodářský
výsledek měla být splatná nejdříve po schválení účetní závěrky žalované“.
Odvolací soud sice učinil závěr, že „pro účely přiznání odměny nelze vycházet
zcela formálně pouze z údajů účetní závěrky“, avšak podle výše uvedených
pravidel pro výklad právního jednání nepostupoval. V prvé řadě chybí závěr, zda
toto bylo úmyslem zaměstnavatele, jenž byl nebo musel být znám adresátovi
právního jednání (mimo jiné chybí i argumentace pro to, že takový úmysl
zaměstnavatele měl být jiný i přes jím použitý výraz „účetního výsledku
hospodaření“ v příslibu ročních odměn). V případě, že nebylo možné zjistit
úmysl zaměstnavatele, mělo být postupováno objektivní metodou interpretace; až
jako poslední možnost zbýval výklad podle § 18 zák. práce.
B) K vytvoření rezervy podle zákona o účetnictví
30. Podle § 25 odst. 3 zákona o účetnictví účetní jednotky při oceňování
ke konci rozvahového dne zahrnují jen zisky, které byly dosaženy, a berou v
úvahu všechna předvídatelná rizika a možné ztráty, které se týkají majetku a
závazků a jsou jim známy do okamžiku sestavení účetní závěrky, jakož i všechna
snížení hodnoty bez ohledu na to, zda je výsledkem hospodaření účetního období
zisk nebo ztráta.
31. Podle § 26 odst. 3 zákona o účetnictví ustanovení o oceňování podle
§ 25 odst. 3 vyjadřují rezervy, opravné položky a odpisy majetku. Rezervami
podle tohoto zákona se rozumí rezerva na rizika a ztráty, rezerva na daň z
příjmů, rezerva na důchody a podobné závazky, rezerva na restrukturalizaci.
Rezervami se dále rozumí technické rezervy nebo jiné rezervy podle zvláštních
právních předpisů. Opravnými položkami se vyjadřuje přechodné snížení hodnoty
majetku; odpisy majetku vyjadřují trvalé snížení jeho hodnoty.
32. V uvedených ustanoveních se projevuje zásada opatrnosti tak, aby
účetní jednotka nepodhodnotila závazky a možná rizika a ztráty. V takovém
případě zaúčtuje závazek ve zjištěné výši. Na závazky, které v budoucnu hrozí
možným výdajem, udělá rezervy a ztráty vykáže nejen jisté, ale i předpokládané
(srov. BŘEZINOVÁ, Hana. Zákon o účetnictví: Praktický komentář. Wolters Kluwer,
§ 24-28, dostupné v systému ASPI pod ID KO563_p11991CZ).
33. O vytváření rezerv již judikatura dovodila, že osoba, do jejíž
působnosti spadá řádné vedení účetnictví, musí v zákonem předvídaných případech
k tvorbě rezerv přistoupit. Zároveň platí, že děje-li se tak v případech a ve
výši předvídaných zákonem (či společenskou smlouvou), nemůže být tvorbou rezerv
jakkoliv nezákonně zasaženo do práva společníků na podíl na zisku (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2887/2020).
Obdobně musí platit, že tam, kde zaměstnavatel plní zákonnou povinnost vytvářet
rezervy, nezasahuje nezákonně do práv zaměstnanců, jež jsou vázána na stav
účetní závěrky.
34. Dovolací soud proto uzavírá, že vytvoření rezerv v souladu s § 26
odst. 3 zákona o účetnictví samo o sobě nevylučuje, aby se pro účely určení
mzdy zaměstnance (jeho tzv. ročních odměn) vycházelo z hospodářského výsledku
zaměstnavatele podle účetní závěrky.
35. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu – jak vyplývá z výše
uvedeného
– není správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání v části směřující do výroku o věci samé, pro zamítnutí
dovolání, ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek
(včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1
o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
36. Na odvolacím soudu nyní bude, aby znovu, avšak podle shora uvedených
pravidel pro výklad právního jednání zaměstnavatele, odpověděl na otázku, zda
zaměstnavatel určil odměnu žalobkyně na základě kritéria stavu účetní závěrky,
nebo zda rozhodujícím kritériem byl zaměstnavatelem určený „faktický dosažený
zisk“ nesnížený o rezervy.
37. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2024
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu