21 Cdo 3140/2023-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v exekuční věci oprávněné Erste Bank der oesterreichischen Sparkassen AG se sídlem ve Vídni, Am Belvedere č. 1, Rakouská republika, registrační číslo FN286283f, zastoupené JUDr. Richardem Tomankem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky č. 57/142, proti povinnému M. O., zastoupenému Mgr. Bc. Štěpánem Brunclíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská č. 1136/12, pro 193 799,68 EUR s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 8 EXE 666/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2023, č. j. 26 Co 616/2022-241, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
1. Na návrh oprávněné Okresní soud ve Znojmě dne 4. 1. 2017, č. j. 8 EXE 666/2016-20, pověřil na základě vykonatelného usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 10. 2015, č. j. 20 C 125/2015-82, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2016, č. j. 21 Co 59/2016-128, podle ustanovení § 43a odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, Mgr. Zdeňka Ráčka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Žďár nad Sázavou, provedením exekuce k uspokojení peněžité pohledávky oprávněné ve výši 193 799,68 EUR spolu s úrokem ve výši 10,43 % p. a. od 1. 10. 2014 do zaplacení, a to prodejem zástavy – pozemku p. č. XY a budovy XY č. p. XY na pozemku p. č. XY a na pozemku p. č. XY (pozemek jiného vlastníka), zapsaných na LV č. XY pro obec XY, katastrální území XY, a dále pozemku p. č. XY a pozemku p. č. XY, jehož součástí je rozestavěná stavba, zapsaných na LV č. XY pro obec a katastrální území XY.
2. V pořadí druhým návrhem ze dne 13. 7. 2017 se povinný domáhal zastavení exekuce dražbou nemovité věci – pozemku p. č. XY, ostatní plocha, pozemku p. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba občanského vybavení bez čísla popisného nebo evidenčního, zapsaných na LV č. XY pro obec a k. ú. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „nemovitosti“), zároveň požádal o odklad exekuce.
3. Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 1. 8. 2022, č. j. 8 EXE 666/2016-202, zamítl návrh povinného na odklad exekuce a usnesením ze dne 29. 8. 2022, č. j. 8 EXE 666/2016-206, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce prováděné na základě pověření Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 1. 2017, č. j. 8 EXE 666/2016-20.
4. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 6. 2023, č. j. 26 Co 616/2022-241, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že úvěrovaná G. O. (nyní F.), uzavřela smlouvu o úvěru ze dne 3. 6. 2011 za účelem financování podnikatelské činnosti, smlouva tak nemůže být kvalifikována jako smlouva o spotřebitelském úvěru a námitky povinného týkající se tvrzeného porušení předpisů o ochraně spotřebitele ze strany oprávněné je nutno hodnotit jako nepřípadné. Dále uvedl, že námitky neplatnosti či nicotnosti notářského zápisu NZ 271/2014 ze dne 15. 12. 2014 nejsou způsobilé zpochybnit formální či materiální vykonatelnost exekučního titulu.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Dle dovolatele závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázek hmotného či procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a to, zda lze zastavit exekuci v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zda lze zastavit exekuci v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti podnikatele (nejednalo-li se o zastřený spotřebitelský úvěr), pokud vztah mezi úvěrujícím a úvěrovaným vykazuje znaky nerovnosti, a dále „zda může být výkon rozhodnutí (exekuce) vedený prodejem zástavy proveden s odkazem na ust. § 322 odst. 3 o. s. ř. … i tehdy, když je vedený na základě absolutně neplatného exekučního titulu, má v takovém případě zástavce (zástavní dlužník), který je spotřebitelem, právo ochrany jakožto slabší smluvní strana, i když by zástava zajišťovala smlouvu uzavřenou mezi podnikateli, přičemž je v takovém případě dána povinnost exekučního soudu zkoumat (ne)platnost takového exekučního titulu v řízení o návrhu na zastavení exekuce?“
6. Oprávněná v písemném vyjádření k dovolání povinného uvedla, že pro tvrzení povinného není v soudním spise žádný podklad, že jeho tvrzení odporují zjištěnému skutkovému stavu, dovolání je zjevně bezdůvodné a že pravá povaha dovolání spočívá ve zpochybnění skutkového stavu. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl nebo zamítl.
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud vyřešil dovolatelem vymezené právní otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby byly vyřešeny jinak.
11. Ze skutkových zjištění soudů (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá) vyplývá, že povinný je vlastníkem nemovitostí. Na nemovitostech vázne zástavní právo smluvní, a to na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 15. 6. 2011, která byla uzavřena za účelem zajištění pohledávky oprávněné. Tato pohledávka vznikla na základě úvěrové smlouvy ze dne 3. 6. 2011 uzavřené mezi oprávněnou a úvěrovanou G. O., na základě které poskytla oprávněná úvěrované G. O. úvěr ve výši 200 000 EUR se smluvním úrokem a sankčním úrokem v celkové výši 10,43 % ročně. Povinný, svědkyně S. O. (matka povinného) a svědek M. O. (otec povinného) shodně uvedli, že peněžní prostředky získané ze smlouvy o úvěru ze dne 3. 6. 2011 byly vynaloženy na koupi objektu, v jehož prostorách měla být vykonávána podnikatelská činnost společnosti XY, jejímž jednatelem byla v rozhodné době úvěrovaná G. O. V samotné smlouvě o úvěru ze dne 3. 6. 2011 (uzavřené písemnou akceptací dne 1. 6. 2011) je výslovně uvedeno, že úvěr slouží podnikatelským záměrům; dle výpovědí byly peněžní prostředky využity dle plánovaného záměru. K námitce nesprávného posouzení úvěrované při uzavírání smlouvy o úvěru a nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele
12. Dle ustanovení § 52 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 10. 2011 (dále jen „obč. zák.“), je spotřebitelem fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.
13. Dle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 31. 7. 2011 (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), se pro účely tohoto zákona spotřebitelem rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.
14. Dle ustáleného názoru dovolacího soudu je pro posouzení postavení fyzické osoby uzavírající smlouvu rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015, nebo ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014). Pro aplikaci ustanovení na ochranu spotřebitele není rozhodné, zda je určitá osoba podnikatelem (má podnikatelské oprávnění, v jiných vztazích jako podnikatel vystupuje) či jaké má s obchodními vztahy zkušenosti. Podle definice spotřebitelských smluv a spotřebitele zakotvené v ustanovení § 52 obč. zák. je naopak významným, zda v tom kterém vztahu je spotřebitel osobou, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1835/2012). Je třeba zkoumat faktický stav věci a odlišit, zda podnikající fyzická osoba jedná coby podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, nebo jedná jako fyzická osoba mimo rámec svého podnikání. Pro určení, zda se jedná o podnikatelský či spotřebitelský charakter vztahu, je třeba vycházet ze všech podstatných okolností, z nichž by bylo zřejmé, že se při vzniku závazkového vztahu týkají podnikatelské činnosti (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. II.ÚS 1176/21).
15. Odvolací soud se podrobně zabýval se zřetelem k výše uvedené ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu rozhodnými okolnostmi ve vztahu k charakteru smlouvy o úvěru, náležitě shrnul okolnosti vzniku smlouvy o úvěru a skutečnosti, z nichž při posuzování smluvního vztahu vycházel. Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 3. 6. 2011 nemůže být kvalifikována jako smlouva o spotřebitelském úvěru, neboť byl úvěr poskytnut k financování podnikatelského záměru, prostředky byly využity ke koupi objektu, v němž měla být vykonávána podnikatelská činnost společnosti, jejímž jednatelem byla v rozhodnou dobu úvěrovaná, a ve smlouvě samotné je výslovně uvedeno, že úvěr slouží podnikatelským záměrům. Závěr odvolacího soudu je řádně a logicky odůvodněn a zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 20 Cdo 2944/2023).
16. Přestože dovolatel uvádí, že odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení, ve skutečnosti dovolatel toliko zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem a jeho skutkové závěry, což však přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Není zpochybněním právního posouzení věci, jestliže dovolatel předkládá vlastní skutkovou verzi vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů, a tedy z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů přitom nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v ustanovení § 132 o. s. ř., úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4293/2013, nebo ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017). Dovolací soud nezjistil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy odvolacího soudu. Hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle, odvolací soud skutková zjištění dostatečným a logickým způsobem odůvodnil.
17. Lze dodat, že namítá-li dovolatel, že odvolací soud postupoval nesprávně, když neaplikoval ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, pak zcela opomíjí, že i v současné době je třeba věc posuzovat – vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru ze dne 3. 6. 2011 byla uzavřena písemnou akceptací příslibu úvěru ze dne 1. 6. 2011 – podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 24. 2. 2013 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), dle jehož ustanovení § 2 písm. e) se tento zákon nevztahuje mimo jiné na úvěr s celkovou výší vyšší než 1 880 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že úvěr byl poskytnut v částce 200 000 EUR, tedy ve výši vyšší než 1 880 000 Kč, se nemůže jednat o úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru.
18. Dovolatel dále namítal, že uzavřená smlouva je absolutně neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy, když jediným cílem oprávněné se zdá být nepřiměřené obohacení na úkor povinného. Dovolatel však tímto vyjadřuje prostý nesouhlas s řešením otázky, aniž by jakkoliv formuloval, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
19. Vzhledem k výše uvedenému námitka dovolatele, že odvolací soud měl posoudit smlouvu o úvěru ze dne 3. 6. 2011 jako smlouvu uzavřenou se spotřebitelem, a je tak zapotřebí zohlednit ustanovení vyplývající ze zákona o spotřebitelském úvěru a ze zákona o ochraně spotřebitele, ani námitka absolutní neplatnosti smlouvy pro zjevný rozpor s dobrými mravy přípustnost dovolání nezakládá. K otázce, zda může být výkon rozhodnutí (exekuce) proveden i tehdy, když je vedený na základě „absolutně neplatného exekučního titulu“
20. Dovolatel namítá, že výkon rozhodnutí (exekuce) je „vedený na základě absolutně neplatného exekučního titulu“ a že „exekučním titulem nemůže být titul, jenž je absolutně neplatným právním aktem. V opačném případě by výkon tohoto rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti.“ Dovolatelova úvaha je nesprávná, neboť exekučním titulem je pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy, které nemůže být absolutně neplatným exekučním titulem. Z odkazu na judikaturu (např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18) a z dalšího textu dovolání však lze dovodit, že dovolatel chtěl uplatnit námitku zásadních vad exekučního titulu, nikoliv námitku absolutní neplatnosti exekučního titulu.
21. Jedním ze základních principů exekučního řízení je, že věcná správnost exekučního titulu nemůže být exekučním soudem přezkoumávána a případné vady nalézacího řízení se do exekučního řízení nepřenášejí. Exekuční soud je exekučním titulem vázán a je povinen z něj vycházet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014, nebo ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3570/2014). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).
22. Ústavní soud ve své judikatuře připustil, že ve zcela výjimečných případech, v nichž jsou dány takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (jakožto procesní institut) vybudován, anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit (efektivní) splnění povinnosti vyplývající z vykonávaného rozhodnutí, v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu, přísluší obecným soudům zabývat se v exekučním řízení zásadními vadami exekučního titulu a výkon rozhodnutí zastavit podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15).
23. Ve výše uvedených případech se jedná (v individuální rovině) o naprosto výjimečné okolnosti, kdy intenzita porušení právního řádu dosahuje takové úrovně, že lze dovodit popření základních (ústavních) principů právního řádu; soud může přezkoumat věcnou správnost exekučního titulu pouze v případě zcela zřejmého a argumentačně silně podloženého odklonění rozhodnutí od základních principů právního řádu. Dovolatelem vymezená judikatura se vztahuje na skutkově odlišné případy, v nichž se jednalo o šikanózní exekuční návrhy, o případy, v nichž byla poskytnuta soudní ochrana subjektům, které evidentně poškozovaly práva svých klientů (spotřebitelů) nepřiměřenými smluvními ujednáními, které neumožňovaly slabší straně modifikaci, např. ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % z dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky či sjednání úroku z prodlení ve výši 365 % ročně. Dovolací soud neshledal, že se odvolací soud odchýlil od uvedené ustálené rozhodovací praxe, dospěl-li k závěru, že v tomto případě neexistují takové okolnosti, pro které by další provádění exekuce bylo způsobilé založit kolizi s procesními zásadami, či principy demokratického právního státu, když zajištění smlouvy o úvěru je odpovídající zajištěné povinnosti. V daném případě nelze dospět k závěru, že požadované plnění je protiústavní a že exekuční titul vykazuje zásadní vady.
24. Dovolatel se nadto v dovolání omezil na konstatování, že „uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy …, když jediným cílem oprávněné se zřejmě zdá být nepřiměřené obohacení na úkor povinného“, dále že „podrobné důvody k úvahám o neplatnosti exekučního titulu přitom dovolatel rozvedl ve svém odvolání a na tyto ve stručnosti odkazuje, když je přesvědčen, že je nadbytečné je na tomto místě opakovat“. Dle ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. však v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení. Z dovolání nelze dovodit, v čem spočívá dle dovolatele nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu, dovolatel ani nevymezuje, v čem se odvolací soud měl odchýlit od uvedené ustálené rozhodovací praxe.
25. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když dospěl k závěru, že exekuční titul netrpí zásadními vadami, neboť v daném případě neexistují takové okolnosti, pro které je další provádění výkonu rozhodnutí způsobilé založit kolizi s procesními zásadami a vedlo by ke zjevné nespravedlnosti, a výkon rozhodnutí dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nezastavil. K otázce nedostatečného posouzení úvěruschopnosti podnikatele
26. Dovolatel namítá, že vztah mezi oprávněnou a úvěrovanou „zřetelně vykazuje znaky nerovnosti, když je úvěrující profesionál v oboru poskytování úvěrů a úvěrovaný slabší smluvní stranou“, a to i pokud by bylo prokázáno, že úvěrovaná jednala v postavení podnikatele, a že oprávněná nedostatečně posuzovala úvěruschopnost podnikatele. Namítá, že úvěrovaná byla slabší smluvní stranou, a že jí má být poskytnuta ochrana slabší strany dle ustanovení § 433 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16.
27. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že rozhodovací praxe Ústavního soudu vyžaduje po věřiteli, aby zkoumal, zda dlužník nebude mít zjevný problém s plněním, a to nejen u spotřebitelských úvěrů. Ústavní soud neomezil povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost pouze na vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem, ale vymezil ji jako výchozí zásadu a obecný princip, kterým by se měl řídit každý věřitel, a to bez ohledu na to, s kým daný úvěr sjednává (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Nicméně nelze klást stejné požadavky na prověřování v podnikatelských vztazích a vztazích spotřebitelských. Dle ustálené rozhodovací praxe není nutné, aby věřitel zkoumal příjmy povinné osoby či její dluhy z veřejných zdrojů apod., postačuje, vychází-li ze znalosti nemovitého majetku povinné osoby, znalosti jejího podnikání (angažovanost v obchodních společnostech), případně příjmů osob alespoň navenek provázaných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.04.2023, sp. zn. 20 Cdo 914/2023, nebo ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 20 Cdo 910/2023). Jak vyplývá ze soudního spisu, oprávněná vycházela při uzavírání smlouvy o úvěru ze znalosti nemovitého majetku úvěrované a jejích osob blízkých (jejích rodičů – matky S. O. a otce M. O.), z podnikatelské činnosti úvěrované a podnikatelské činnosti rodičů úvěrované. S ohledem na uvedené nelze dospět k závěru, že se oprávněná nezabývala tím, zda úvěrovaná nebude mít zjevný problém úvěr splatit. Dovolací soud neshledal rozpor právního závěru odvolacího soudu ohledně posouzení úvěruschopnosti úvěrované oprávněnou s dovolatelem vymezenou judikaturou Ústavního soudu.
28. Námitku, že „vztah mezi oprávněnou a úvěrovanou zřetelně vykazuje znaky nerovnosti, když je úvěrující profesionál v oboru poskytování úvěrů a úvěrovaný slabší smluvní stranou“, a to i pokud by bylo prokázáno, že úvěrovaná jednala v postavení podnikatele, a že jí má být poskytnuta ochrana slabší strany dle ustanovení § 433 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, povinný uplatňuje poprvé až v dovolání (k nepřípustnému uplatňování argumentace až v dovolacím řízení srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2458/22, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2950/2022, a ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3709/2023).
29. Dovolatel navrhl odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti a právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval.
30. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
31. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2024
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu