21 Cdo 3347/2023

21 Cdo 3347/2023-573

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce Ing. Libora Diviše se sídlem v Brně – Pisárkách, Hlinky č. 45/114, IČO 65310535, insolvenčního správce dlužníka Faranji s. r. o. se sídlem v Teplicích, Tržní náměstí č. 970/2, IČO 27340147, zastoupeného JUDr. Ing. Šárkou Krejčířovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského č. 2784/24, proti žalovanému RNDr. Radku Burdovi, o zaplacení 2 300 760 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 214/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2023, č. j. 23 Co 4/2023-550, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou Okresnímu soudu Praha–západ dne 11. 6. 2020 domáhal po žalovaném zaplacení částky 2 300 760 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z této částky od 11. 6. 2020 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný jako zaměstnanec a společnost Faranji s. r. o. (u níž byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. KSUL 23 INS 19507/2017-A-39 zjištěn úpadek a prohlášen konkurs na její majetek) jako zaměstnavatel uzavřeli pracovní smlouvu, na základě které měl žalovaný pracovat jako „ředitel developerských projektů“. Pracovní smlouva však neobsahuje jednu z podstatných náležitostí, a to den nástupu do práce, proto je neplatná a žalobce se její neplatnosti dovolává. Přestože žalovaný na základě pracovní smlouvy nevykonával žádnou činnost, pobíral od Faranji s. r. o. „minimálně“ od srpna 2012 do srpna 2017 mzdu ve výši 50 000 Kč měsíčně hrubého (36 520 Kč měsíčně čistého), za uvedené období celkem 2 300 760 Kč, a na její úkor se tak „bez spravedlivého důvodu obohatil“.

2. Žalovaný namítal, že z žalobcem uvedeného důvodu může být pracovní smlouva neplatná jen relativně, že práci pro dlužníka fakticky vykonával (účastnil se veletrhů, zajišťoval nákupy v Číně, vedl cestovní kancelář) a že uplatněný nárok je promlčený, když poslední peníze za práci mu byly uhrazeny započtením 4. 4. 2017.

3. Okresní soud Praha–západ rozsudkem ze dne 13. 5. 2022, č. j. 8 C 214/2020-510, žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci 2 300 760 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 2 300 760 Kč od 11. 6. 2020 do zaplacení, zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II). Soud prvního stupně vyšel zejména ze zjištění, že mezi společností Faranji s. r. o. jako zaměstnavatelem a žalovaným jako zaměstnancem byla dne 16. 11. 2010 uzavřena pracovní smlouva na sjednaný druh práce „ředitel developerských projektů“ s místem výkonu práce „Teplice a místa staveb dle zadání majitele“, že pracovní poměr „měl skončit výpovědí ke dni 31.

7. 2017“, že na účet žalovaného u Fio banky, a. s. byly v období let 2012 až 2017 poukazovány každý měsíc opakovaně hotovostní vklady nejčastěji ve výši okolo 25 000 Kč a že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 8. 2018, č. j. KSUL 23 INS 19507/2017-A-39, byl zjištěn úpadek a prohlášen konkurs na majetek dlužníka Faranji s. r. o. a insolvenčním správcem byl ustanoven Ing. Libor Diviš. Bylo rovněž zjištěno, že Faranji s. r. o. „měla sice od roku 2010 formálně jednatele v osobě J. K., ten však ve společnosti žádnou činnost nevykonával, pouze občas zjevně za úplatu podepsal nějakou listinu“, a že J.

K. „je veden jako fyzická osoba v angažmá obchodních společností, ve více než 21 případech, nadpoloviční většina společností, ve kterých působí, je v likvidaci“, a „je povinným v řadě exekučních řízení“. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že pracovní smlouva ze dne 16. 11. 2010 je neplatná, neboť „neobsahuje jednu z podstatných náležitostí – den nástupu do práce“, a navíc „je otázkou, zda byla uzavřena jako vážně míněný právní úkon, kdy soud se přiklání k závěru, že tomu tak nebylo“.

Měl-li žalovaný na základě neplatné pracovní smlouvy pracovat jako „ředitel developerských projektů“, pak „žádná práce odpovídající uvedenému pracovnímu zařazení nebyla v řízení zjištěna“ a pokud nějakou činnost vykonával, „se sjednaným druhem práce … neměla nic společného (vedení cestovní kanceláře, zajišťování fotografické soutěže apod.) a potřebám společnosti Faranji nesloužila“. Žalobě přesto nebylo vyhověno, neboť soud prvního stupně uzavřel, že žalobci se „nepodařilo prokázat, že by společnost Faranji s.

r. o. v rozhodném období nějakou mzdu žalovanému vyplatila. Společnost nevyvíjela žádnou činnost, měla pouze formálního a nečinného jednatele, neměla žádný majetek, žádné peníze na účtech, žádnou hotovost. Kdo vkládal na účet žalovaného hotovostní vklady, které měly činit zdání, že jde o výplatu mzdy, se nepodařilo zjistit, nelze vyloučit, že to byl sám žalovaný a s ohledem na podpisy vkladatele je to i vysoce pravděpodobné. Rozhodně však nebylo prokázáno, že šlo o prostředky společnosti Faranji s.

r.

o.“ Soud prvního

stupně neshledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným, neboť „počátek běhu subjektivní tříleté promlčecí doby (vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo a vědomost o totožnosti obohaceného) nemůže předcházet datu ustanovení insolvenčního správce společnosti Faranji s. r. o. (společnost měla sice od roku 2010 formálně jednatele J. K., který však ve společnosti žádnou činnost nevykonával, pouze občas, zjevně za úplatu, podepsal nějakou listinu), a proto tato doba počala běžet až vyhlášením rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2020, č. j. 23 Icm 3656/2018-452, ve kterém je v odůvodnění uveden závěr o neplatnosti pracovní smlouvy žalovaného.“

4. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2023, č. j. 23 Co 4/2023-550, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení 900 Kč (výrok II). Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně učiněným právním posouzením pracovní smlouvy ze dne 16. 11. 2010 jako neplatné z důvodu chybějící podstatné náležitosti, neboť byl-li „den nástupu do práce určen údajem ‚okamžitě‘, v kontextu dne uzavření smlouvy (dne 16.

11. 2010) a shora (tj. nad údajem dni nástupu do práce) uvedeného údaje, že žalovanému ‚je ke dni 16. 11. 2010 ukončena pracovní smlouva ze dne 7. 9. 2009 a dnem 16. 11. 2010 uzavírá novou pracovní smlouvu‘, je den nástupu do práce určen určitě, a to zcela jednoznačně v den uzavření pracovní smlouvy (dne 16. 11. 2010)“. Odvolací soud „neshledal neplatnou pracovní smlouvu ani z důvodu, že byla uzavřena fiktivně, bez vážné vůle, s vědomím, že na základě ní nebude vykonávána žádná činnost, jak namítal žalobce.

V tomto směru nebyly tyto namítané skutečnosti žádným způsobem v řízení prokázány. Nesvědčí o tom ani skutečnost, že jednatel společnosti Faranji s. r. o., J. K., který s žalovaným za společnost pracovní smlouvu uzavřel, byl jako statutární orgán v mnoha dalších společnostech, z nichž podstatná většina nevykonávala žádnou činnost. Tyto údaje byly žalobkyni známy nepochybně v době podání žaloby, žádným způsobem však nebylo prokázáno (ani tvrzeno), že by tato situace byla již v době uzavření pracovní smlouvy a zejména, že by tyto skutečnosti byly žalovanému známy.“ Odvolací soud proto uzavřel, že pracovní smlouva uzavřená ze dne 16.

11. 2010 je platná a pokud na jejím základě byly žalovanému vyplaceny finanční prostředky, ačkoliv ze strany žalovaného nebyla na jejím základě vykonána žádná pracovní činnost, má „zaměstnavatel nárok na vydání bezdůvodného obohacení“. Dospěl nicméně k závěru, že žalovaným vznesená námitka promlčení je důvodná, neboť poslední platba na mzdu žalovaného byla provedena dne 4. 4. 2017 a žaloba byla podána dne 11. 6. 2020, tj. po uplynutí tří let od poslední vyplacené mzdy. Nárok žalobce (insolvenčního správce dlužníka – zaměstnavatele žalovaného) na vrácení neprávem vyplacených částek na mzdě za období od srpna 2012 do dubna 2017 je proto za uvedeného stavu podle odvolacího soudu v plném rozsahu promlčen (promlčení posuzoval podle § 331 zákoníku práce).

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání; rozsudek napadl „v celém rozsahu“. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od

skutkového zjištění soudu prvního stupně, že „pracovní smlouva ze dne 16. 11. 2010 nebyla uzavřena jako vážně míněný úkon“, aniž by (v rozporu s § 213 odst. 2 občanského soudního řádu) zopakoval dosud provedené důkazy nebo provedl důkazy nové; závěr o vážnosti vůle je podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu závěrem skutkovým, odvolací soud však o vážnosti vůle učinil od soudu prvního stupně odlišný závěr, přestože uvedl, že se ztotožňuje se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně.

Dospěl-li odvolací soud k závěru, že nebylo prokázáno, že „by skutečnost, že jednatel J. K. působí jako jednatel v mnoha dalších společnostech, z nichž podstatná většina z nich nevykonává žádnou činnost, byla známa již v době uzavření pracovní smlouvy a zejména, že tyto skutečnosti byly známy žalovanému“, přehlíží, že „žalobce po celou dobu řízení tvrdil, že žalovaný převedl společnost Faranji s. r. o. na J. K. a R. V. jakožto na bílé koně z důvodu, že společnost byla zadlužená a žalovaný se jí potřeboval zbavit“.

Pokud však k takovému závěru dospěl, měl (v souladu s odkazovanou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu) postupovat podle § 213b občanského soudního řádu a žalobce (podle § 118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu) vyzvat k doplnění tvrzení a důkazních návrhů nebo věc vrátit soudu prvního stupně za účelem poskytnutí poučení podle § 118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu; žalobce proto předkládá otázku, „zda je přípustné, aby bez poskytnutí poučení ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu odvolací soud dovodil, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní“.

Otázku, zda pracovní smlouva mezi žalovaným a dlužníkem byla uzavřena fiktivně, soud měl posuzovat na základě objektivních skutečností, z nichž vyplývá, že (jak se dá jednoduše zjistit z obchodního rejstříku) J. K. byl již v době podpisu pracovní smlouvy zapsán jako člen statutárního orgánu nebo jako společník v desítkách společností. Navíc to byl žalovaný, kdo převáděl obchodní podíly ve společnosti Faranji s.r.o. na nové společníky J. K. a R. V., musel tedy vědět, o jaké osoby se jedná. Sám žalovaný nezačal nikdy na základě pracovní smlouvy ze dne 16.

11. 2010 vykonávat jakoukoliv činnost. Od začátku zde tedy nebyla ani na jeho straně vážná vůle k výkonu jakékoliv činnosti na základě pracovní smlouvy, neboť pracovní smlouvu uzavřel, aby mohl postupně legálně vyvádět ze společnosti Faranji s. r. o. hotovostní prostředky. V této souvislosti dovolatel poukazuje též na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které se jedná o zdánlivé právní jednání (za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 absolutně neplatný právní úkon) v případě simulovaného právního jednání (jednání učiněného jen „naoko“).

Vzhledem k tomu, že správně se měl odvolací soud ztotožnit s názorem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti pracovní smlouvy podle § 37 odst. 1 zákona č.

40/1964 Sb., je dle názoru

žalobce dovolání přípustné v otázce doposud Nejvyšším soudem neřešené, a sice v otázce, „zda je možné ustanovení § 331 zákoníku práce aplikovat i v případě absolutně neplatné pracovní smlouvy,“ kdy „pracovněprávní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem vůbec nevznikl“. Ustanovení § 331 zákoníku práce v případě absolutně neplatné pracovní smlouvy aplikovat nelze, jelikož pracovněprávní vztah vůbec nevznikl a uplatní se obecná ustanovení § 107 zákona č. 40/1964 Sb. Podle § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nejpozději promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

Zároveň se žalobce ztotožňuje i s názorem soudu prvního stupně o tom, že nárok není promlčený, jelikož počátek subjektivní promlčecí doby nemůže předcházet datu ustanovení insolvenčního správce společnosti Faranji s. r. o. do funkce, když společnost sice měla od roku 2010 formálně jednatele J. K., ten však žádnou činnost ve společnosti nevykonával. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

6. Žalovaný ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že „v přirozeném světě se žalovanému zdá, že se v inkriminovaném rozsudku odvolací soud vypořádal se všemi skutkovými stavy a že nad nimi velmi srozumitelně a velmi argumentovaně učinil skutkový závěr“, a proto navrhl dovolacímu soudu, aby „rozsudek odvolacího soudu potvrdil a dovolání žalobce v plném rozsahu odmítl“.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

10. Dovolání žalobce je podáváno proti rozsudku odvolacího soudu „v

celém rozsahu“; v části, ve které dovolání směřuje proti výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení, a v části, ve které směřuje proti části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v uvedené části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

11. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá dovolatelem předestřená otázka hmotného práva, „zda je možné ustanovení § 331 ZP aplikovat i v případě absolutně neplatné pracovní smlouvy“, neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá [odvolací soud dospěl k závěru, že pracovní smlouva mezi žalovaným a společností Faranji s. r. o. je platná (viz bod 8 odůvodnění napadeného rozsudku)].

12. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají ani předestřené otázky procesního práva, zda odvolací soud může učinit od soudu prvního stupně odlišná skutková zjištění, aniž by (v souladu s § 213 o. s. ř.) „zopakoval dosud provedené důkazy nebo provedl důkazy nové“, a „zda je přípustné, aby bez poskytnutí poučení ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu odvolací soud dovodil, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní“. Uvedené otázky odvolací soud neřešil a jeho rozhodnutí na nich proto rovněž nespočívá. Námitky, které dovolatel v této souvislosti uplatnil, by mohly představovat (kdyby byly důvodné) jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu dne 11. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2671/2022).

13. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaný byl do 16. 11. 2010 jediným společníkem a současně i jediným jednatelem obchodní společnosti Faranji s. r. o., kdy byl z funkce jednatele společnosti odvolán a k tomuto dni byl jmenován novým jednatelem J. K. a současně byl rozdělen obchodní podíl společnosti (v rozsahu 50 % byl převeden na nově přistupujícího společníka J. K. a v rozsahu dalších 50 % na nově přistupujícího společníka R. V.); J. K. „je veden jako fyzická osoba v angažmá obchodních společností, ve více než 21 případech, nadpoloviční většina společností, ve kterých působí, je v likvidaci“, a „je povinným v řadě exekučních řízení“. Na základě pracovní smlouvy ze dne 7. 9. 2009 byl žalovaný též zaměstnancem Faranji s. r. o. se sjednaným druhem práce vedoucí kanceláře. Tato pracovní smlouva byla „ukončena“ 16. 11. 2010, kdy byla mezi Faranji s. r. o. a žalovaným uzavřena nová pracovní smlouva „na pozici ředitel developerských projektů“ s „okamžitým nástupem do práce“. Pracovní poměr „byl ukončen výpovědí ke dni 31. 7. 2017“. Žalovaný na základě pracovní smlouvy ze dne 16. 11. 2010 pro Faranji s. r. o. žádnou činnost (práci) nevykonával. Žalovanému byly v období od srpna 2012 do dubna 2017 na účet u Fio banky, a. s. vyplaceny finanční prostředky ve výši 2 300 760 Kč. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 8. 2018, č. j. KSÚL 23 INS 19507/2017-A-39, byl zjištěn úpadek dlužníka Faranji s. r. o., na jeho majetek byl prohlášen konkurs a insolvenčním správcem byl ustanoven Ing. Libor Diviš (žalobce).

14. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, na základě jakých skutečností lze usuzovat na existenci vážné vůle při uzavření pracovní smlouvy. Vzhledem k tomu, že uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle § 237 o. s. ř. přípustné.

15. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je v části směřující proti výroku ve věci samé důvodné.

16. Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že pracovní smlouva mezi žalovaným jako zaměstnancem a Faranji s. r. o. jako zaměstnavatelem byla uzavřena dne 16. 11. 2010 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zák. práce“), a s ohledem na dikci § 18 zák. práce též podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů účinném do 22. 2. 2011 (dále jen „obč. zák.“).

17. Podle § 18 zák. práce právní úkony se řídí § 34 až 39, § 40 odst. 3 až 5, § 41, 41a, 42a, 43, 43a, 43b, 43c, 44, 45, 49a, 50a, 50b a 51 občanského zákoníku. Smlouva podle § 51 občanského zákoníku však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.

18. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

19. Pracovní smlouva je dvoustranným pracovněprávním úkonem (v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 dvoustranným pracovněprávním jednáním) spočívajícím v souhlasném projevu vůle zaměstnance a zaměstnavatele uzavřít pracovní poměr (srov. § 33 odst. 1 zák. práce). Podstatnými náležitostmi pracovní smlouvy jsou sjednání druhu práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat, místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být sjednaný druh práce vykonáván, a den nástupu do práce (srov. § 34 odst. 1 zák. práce); pracovní smlouva je uzavřena vždy, dohodnou-li se účastníci na všech těchto náležitostech (srov. § 43c odst. 2 a § 44 odst. 1 obč. zák.).

20. Pracovní smlouva proto musí být, jako každý jiný právní úkon, učiněna svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatná (§ 18 zák. práce, § 37 odst. 1 obč. zák.). Z uvedeného plyne, že pracovní smlouva je platná, jen jestliže vůle účastníků (zaměstnavatele a zaměstnance) byla svobodná a vážná a jestliže byla projevena určitě a srozumitelně. O nedostatek vážnosti vůle jde tam, kde účastník učinil právní úkon v žertu, „naoko“ nebo za jiných podobných okolností, z nichž bylo zřejmé, že ve skutečnosti nechtěl způsobit takové právní následky, které jsou podle právních předpisů s konkrétním projevem vůle spojeny (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4127/2014, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3862/2012). Má-li být právním úkonem učiněným „naoko“ (simulovaným právním úkonem) zastřen jiný právní úkon (disimulovaný právní úkon), je předstíraný (simulovaný) právní úkon neplatný (srov. § 18 zák. práce a § 41a odst. 2 obč. zák.). Splňuje-li však tento právní úkon současně náležitosti disimulovaného právního úkonu, je platný – za podmínky, že svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu ani jej neobchází a že se ani nepříčí dobrým mravům (§ 18 zák. práce, § 39 obč. zák.) – disimulovaný právní úkon (srov. § 18 zák. práce a § 41a odst. 1 obč. zák.). Posouzení, zda určitý právní úkon je simulovaný nebo disimulovaný, nezáleží na tom, co jednající osoby (zejména v zájmu „úspěšné“ simulace nebo disimulace) projevily nebo jak svůj právní úkon označily, ale na obsahu právního úkonu a jeho pravé (skutečné) povaze (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4481/2014, uveřejněného pod č. 27/2017 Sb. rozh. obč.).

21. Podle ustálené judikatury soudů není právní úkon učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. Na existenci vážné vůle k právnímu úkonu lze usoudit z objektivních skutečností, za nichž byl učiněn, a sice, byl-li učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůli zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. Nevážnost vůle jednajícího je zpravidla zřejmá u projevu vůle učiněného žertem, zjevnou nadsázkou, při hře, na jevišti. Pokud vzniknou pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba posuzovat konkrétní okolnosti případu; na jejich podkladu a z hlediska jejich vzájemných souvislostí pak učinit příslušný závěr (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99, uveřejněného pod č. 143/2003 v časopise Soudní rozhledy, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 448/2005, na něž ve svém dovolání odkazuje rovněž dovolatel, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4951/2010, a z novější judikatury např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2874/2018, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2338/2020). Platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů), tedy i otázku vážnosti vůle jednajícího, je podle ustálené judikatury soudů třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněného pod č. 54/1998 Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4031/2015, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4930/2016).

22. O neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle stran spočívající v simulaci lze uvažovat jen v případě, že vůli smlouvu uzavřít nemá žádná ze stran smlouvy. Pokud jedna strana chce smlouvu uzavřít a být jejím obsahem vázána, zatímco druhá jedná „na oko“, aniž by to druhé straně muselo být zřejmé, jde na straně jednající nevážně jen o mentální rezervaci, která nemůže mít vliv na platnost právního úkonu (k vnitřní výhradě se při posuzování platnosti právního úkonu z hlediska vážnosti vůle nepřihlíží); v opačném případě by bylo možno namítat vždy, že úkon nebyl učiněn vážně (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1617/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 346/2008, nebo již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2874/2018).

23. Tvrdí-li jeden či oba účastníci smlouvy, že jimi učiněný právní úkon nevyjadřuje jejich pravou vůli, resp. simuluje formálně navenek jejich ve smlouvě vyjádřenou vůli, neboť ve skutečnosti uzavřenou smlouvou je disimulován jiný právní úkon, je nezbytné, aby si soud pro závěr, že projevený právní úkon neodpovídá pravé vůli účastníků, zajistil nezbytný skutkový podklad, k němuž může dospět při důsledném zhodnocení důkazů jednotlivě a všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti, s pečlivým přihlížením ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Klíčem k řešení takto vzniklé procesní situace bude zpravidla pro soud poznání stimulu tvrzeného právního jednání účastníků, jimi tvrzeného důvodu, proč nakonec navenek formálně projevili zcela jinou vůli, než kterou v daný okamžik skutečně měli, neboť (v zásadě) platí, že „důvod je počátkem i obsahem právního jednání“ (causa est origo et materia negotii), takže poznání (pochopení) důvodu uzavření smlouvy předznamenává pochopení toho, co účastníci chtěli smlouvou skutečně mezi sebou právně uspořádat, obzvláště pokud (s menším či větším časovým odstupem od uzavřené smlouvy) následně tvrdí, či jeden z nich, že tato smlouva je toliko důsledkem jejich simulovaného právního jednání (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.

11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3762/2016).

24. V projednávané věci žalobce nedostatek vážnosti vůle žalovaného a společnosti Faranji s. r. o. při uzavření pracovní smlouvy ze dne 16. 11. 2010 (námitku, že pracovní smlouva byla uzavřena fiktivně) založil na tvrzení, že žalovaný jako jediný společník a jednatel Faranji s. r. o. z důvodu její zadluženosti společnost dne 16. 11. 2010 (tedy ve stejný den, kdy byla uzavřena pracovní smlouva) převedl na R. V. aj. K. (který se stal novým jednatelem společnosti), kteří plnili úlohu tzv. bílého koně. R. V. a J. K. takto postupovali na žádost neznámého muže, „zda by si nechtěli vydělat nějaké peníze tím, že by občas podepsali nějakou obchodní korespondenci“, pro společnost neměli v úmyslu vykonávat nějakou činnost, s žalovaným se ani neviděli (s J. K. snad jen u podpisu smlouvy o převodu obchodního podílu) a obdobně vystupovali u řady dalších obchodních společností. Žalovaný pro Faranji s. r. o. na základě pracovní smlouvy ani žádnou činnost nevykonával a společnost žalovaného jako svého zaměstnance ani nepřihlásila u okresní správy sociálního zabezpečení a neplatila za něj pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti; žalovaný byl naopak ke dni 16. 11. 2010 u okresní správy sociálního zabezpečení jako zaměstnanec společnosti odhlášen. Obdobně Faranji s. r. o. postupovala i ve vztahu k Všeobecné zdravotní pojišťovně a za žalovaného neodváděla pojistné na zdravotní pojištění. Prostřednictvím fiktivně uzavřené pracovní smlouvy měly být z Faranji s. r. o. vyvedeny a legalizovány pro exekutory nedohledatelné finanční prostředky a měla také zajistit, aby žalovaný nemusel platit „sociální a zdravotní pojištění“ a „mohl do budoucna nárokovat starobní důchod“.

25. Protože takto tvrzené skutečnosti (jejich prokázání) závěr o nedostatku vážnosti vůle při uzavření pracovní smlouvy ze dne 16. 11. 2010 připouštějí, bylo na soudech, aby se námitkou žalobce zabývaly. Odvolací soud, dospěl-li k závěru, že „namítané skutečnosti“ o nedostatku vážnosti vůle nebyly v řízení prokázány, hodnotil pouze „skutečnost, že jednatel společnosti Faranji s. r. o., J. K., který s žalovaným za společnost pracovní smlouvu uzavřel, byl jako statutární orgán v mnoha dalších společnostech, z nichž podstatná většina nevykonávala žádnou činnost“, a za významné považoval, že „žádným způsobem … nebylo prokázáno (ani tvrzeno), že by tato situace byla již v době uzavření pracovní smlouvy a zejména, že by tyto skutečnosti byly žalovanému známy“. Dalšími žalobcem tvrzenými skutečnostmi, z nichž má vyplývat nedostatek vážnosti vůle při uzavření pracovní smlouvy, se již ale nezabýval. Právní závěr odvolacího soudu o platnosti pracovní smlouvy ze dne 16. 11. 2010 proto nelze považovat za správný.

26. Je-li dovolání přípustné, musí dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zatímco existence vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. z obsahu spisu nevyplývá, je řízení postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

27. Považoval-li odvolací soud z hlediska závěru o vážnosti vůle žalovaného a Faranji s. r. o. při uzavření pracovní smlouvy ze dne 16. 11. 2010 za významnou vědomost žalovaného o působení J. K. v řadě dalších obchodních společností, neměl pominout, že za normálního běhu věcí je převodce obchodního podílu v obchodní společnosti informován o osobě nabyvatele, neboť je otázkou jeho volby, s kým smlouvu o převodu obchodního podílu uzavře. Z logiky věci však vyplývá, že žalobce nemůže mít informace o způsobu výběru nabyvatele (nabyvatelů) obchodního podílu Faranji s. r. o. žalovaným a důvodech, které ho vedly k výběru nabyvatelů J. K. a R. V. Tento informační deficit na straně žalobce – jenž má povinnost tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá jím namítaný nedostatek vážnosti vůle [srov. § 101 odst. 1 písm. a) a b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] – měl proto odvolací soud řešit prostřednictvím tzv. vysvětlovací povinnosti a žalovaného vyzvat k tomu, aby přednesl alespoň opěrné body, jimiž podpoří pravděpodobnost svých tvrzení o vážnosti vůle při uzavření pracovní smlouvy, a to právě s ohledem na způsob a důvody výběru uvedených nabyvatelů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010). Nepostupoval-li tak, zatížil řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž musí být dovolacím soudem přihlédnuto (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

28. Žalobce na druhou stranu nedůvodně namítá, že mu soudy neposkytly poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o jeho důkazní povinnosti ke skutečnostem o nedostatku vážnosti vůle žalovaného a Faranji s. r. o. při uzavření pracovní smlouvy ze dne 16. 11. 2010 (o tom, že pracovní smlouva byla uzavřena fiktivně). Přehlíží, že poučení mu bylo poskytnuto soudem prvního stupně při jednání dne 20. 1. 2021 a že na jeho základě k důkazu navrhl výslech svědka J. K. Odvolací soud však žalobcem navržený důkaz (aniž by se připojil k závěru soudu prvního stupně o objektivní neproveditelnosti důkazu s ohledem na skutečnost, že se nepodařilo zjistit pobyt svědka) neprovedl, a nemohl proto učinit závěr, že žalobce neunesl důkazní břemeno o tom, že pracovní smlouva byla uzavřena fiktivně (že žalobcem namítané skutečnosti nebyly prokázány); závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit až po provedení všech důkazních prostředků, které účastník označil k prokázání svého tvrzení, účastníkem označený důkaz přitom soud neprovede jen v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.

5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1402/2016, nebo též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný pod č. 57/1995 v časopise Soudní rozhledy).

29. Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v odůvodnění rozsudku musí být (mimo jiné) uvedeno (s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci), které skutečnosti má soud za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce, a to tak, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Rozhodnutí, které těmto požadavkům nevyhovuje, je nepřezkoumatelné (pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů).

Z povahy věci vyplývá, že správnost rozsudku vykazujícího takové zásadní nedostatky nelze posoudit. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se proto ustálila na závěru, že tam, kde je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, odvolací soud nemůže chybějící důvody nahradit vlastními a nepřezkoumatelné rozhodnutí musí zrušit [srov. § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.], jinak též zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31.

8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný pod č. 14/2001 v časopise Soudní judikatura, ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněný pod č. 40/2002 Sb. rozh. obč., ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 201/2010, nebo ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4075/2016), a současně poruší základní právo účastníka řízení na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. I. ÚS 2746/19) .

30. Soud prvního stupně, zabýval-li se otázkou platnosti pracovní smlouvy ze dne 16. 11. 2010, se „přiklonil“ k závěru, že nebyla uzavřena „jako vážně míněný právní úkon“, aniž by (v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř.) v odůvodnění svého rozsudku jakkoli uvedl, o které skutečnosti v řízení zjištěné tento svůj závěr opírá, ze kterých důkazů přitom vychází a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Uvedený nedostatek způsobuje, že rozsudek soudu prvního stupně je v části, v níž byl vysloven závěr o nedostatku vážnosti vůle účastníků pracovní smlouvy ze dne 16. 11. 2010, pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný, neboť z jeho odůvodnění není zřejmé, jaké objektivní skutečnosti, za nichž byla pracovní smlouva učiněna, vypovídají o tom, že její účastníci nezamýšleli přivodit právní účinky, které zákon jinak s uzavřením pracovní smlouvy spojuje. Přestože správnost závěru soudu prvního stupně nebylo možno posoudit, odvolací soud v rozporu se shora uvedenými ustálenými závěry soudní praxe chybějící důvody nahradil vlastními úvahami, na jejichž základě učinil od soudu prvního stupně odlišný závěr o vážnosti vůle žalovaného a Faranji s. r. o. („neshledal neplatnou pracovní smlouvu ani z důvodu, že byla uzavřena fiktivně, bez vážné vůle, s vědomím, že na základě ní nebude vykonávána žádná činnost“). Nebylo-li zřejmé, o jaké skutečnosti soud prvního stupně svůj závěr opřel a ze kterých důkazů přitom vycházel, nemohl odvolací soud ani posoudit, zda jeho odlišný skutkový závěr o vážnosti vůle vyžaduje (žalobcem v dovolání namítané) zopakování soudem prvního stupně provedených důkazů (§ 213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). I z tohoto důvodu bylo řízení zatíženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž musí být dovolacím soudem ve smyslu § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř. přihlédnuto.

31. Vyřešení otázky vážnosti vůle žalovaného a Faranji s. r. o. přivodit právní účinky, které jsou s uzavřením pracovní smlouvy (její změny) spojeny, je přitom určující pro posouzení povahy právního vztahu těchto účastníků po převodu obchodního podílu ve Faranji s. r. o. na J. K. a R. V. a po „ukončení“ jejich původní pracovní smlouvy ze dne 7. 9. 2009. V případě prokázání žalobcem tvrzeného nedostatku vážnosti vůle by nebylo možno na tento právní vztah nahlížet jako na vztah vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, tj. jako na vztah pracovněprávní [srov. § 1 písm. a) zák. práce]. Otázku promlčení žalobou uplatněného nároku (jejíž vyřešení vedlo odvolací soud k závěru o jeho neopodstatněnosti) by za této situace nebylo možno posuzovat podle § 331 zák. práce, podle něhož promlčení posuzoval odvolací soud, ale – jak namítá dovolatel – podle § 107 obč. zák., jenž promlčení upravuje odchylně od ustanovení § 331 zák. práce.

32. Závěr odvolacího soudu (vyplývající z odůvodnění napadeného rozsudku) o tom, že žalobou uplatněný nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je promlčen, neboť od výplaty částek mzdy uplynula doba delší tří let („poslední platba na mzdu žalovaného byla provedena 4. 4. 2017 a žaloba byla podána dne 11. 6. 2020“), nelze tedy považovat za správný. Z důvodu svého nesprávného právního posouzení potom odvolací soud přezkumu nepodrobil závěr, na jehož základě žalobu zamítl soud prvního stupně, o tom, že žalobci se „nepodařilo prokázat, že by společnost Faranji s. r. o. v rozhodném období nějakou mzdu žalovanému vyplatila“, tj. závěr o nesplnění předpokladu k vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v získání majetkového prospěchu žalovaného na úkor této společnosti.

33. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání ve věci samé, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

34. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 1. 2025

JUDr. Pavel Malý předseda senátu