21 Cdo 453/2025-734
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce A. H., zastoupeného JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, Ph.D.,
LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Apolinářská č. 445/6, proti
žalovanému Divadlu F. X. Šaldy Liberec, příspěvkové organizaci, se sídlem v
Liberci I – Starém Městě, Zhořelecká č. 344/5, IČO 00083143, zastoupenému Mgr.
Miladou Škvainovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Koperníkova č. 831/21, o 131
168 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C
381/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci ze dne 4. října 2024, č. j. 29 Co 226/2023-711, takto:
Rozsudek krajského soudu v části výroku I, ve které byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Liberci ze dne 24. května 2023, č. j. 16 C 381/2019-582, ve
výroku II o věci samé v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta co do 39 392 Kč
- s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně od 1. 3. 2018 do zaplacení z
částky 2 160 Kč,
- s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně od 1. 4. 2018 do zaplacení z
částky 2 160 Kč,
- s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně od 1. 5. 2018 do zaplacení z
částky 2 160 Kč,
- s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně od 1. 6. 2018 do zaplacení z
částky 2 160 Kč,
- s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 1. 7. 2018 do zaplacení z
částky 2 160 Kč,
- s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 1. 8. 2018 do zaplacení z
částky 2 160 Kč,
- s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 1. 9. 2018 do zaplacení z
částky 2 160 Kč,
- s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 1. 10. 2018 do zaplacení z
částky 2 160 Kč,
- s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 1. 11. 2018 do zaplacení z
částky 2 160 Kč,
- s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 1. 12. 2018 do zaplacení z
částky 2 160 Kč,
- s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 1. 1. 2019 do zaplacení z
částky 2 556 Kč,
- s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 1. 2. 2019 do zaplacení z
částky 1 620 Kč,
- s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 1. 3. 2019 do zaplacení z
částky 1 702 Kč,
- s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 1. 4. 2019 do zaplacení z
částky 1 702 Kč,
- s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 1. 5. 2019 do zaplacení z
částky 1 702 Kč,
- s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 1. 6. 2019 do zaplacení z
částky 1 702 Kč,
- s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 7. 2019 do zaplacení z
částky 1 702 Kč,
- s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 8. 2019 do zaplacení z
částky 1 702 Kč,
- s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 9. 2019 do zaplacení z
částky 1 702 Kč,
- s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 10. 2019 do zaplacení z
částky 1 702 Kč,
a ve výroku III o náhradě nákladů řízení, a ve výroku II o náhradě nákladů
odvolacího řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v
Ústí nad Labem k dalšímu řízení; v dalším se dovolání žalobce odmítá.
1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci dne 11. 10.
2019 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil dlužný plat v celkové výši 131 168 Kč s
úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež specifikoval. Žalobu
zdůvodnil tím, že od 15. 9. 2011 do 20. 9. 2019 pracoval u žalovaného v
pracovním poměru, že s účinností k 28. 11. 2018 byla sjednána kratší pracovní
doba v rozsahu 30 hodin týdně (0,75 úvazku) a že pracovní poměr byl rozvázán
dohodou. V době trvání pracovního poměru u žalovaného byl žalobce zařazen do
11. platové třídy, v níž zůstal zařazen i po 1. 1. 2018, kdy vstoupilo v
účinnost nařízení vlády č. 399/2017 Sb., kterým došlo k novelizaci nařízení
vlády č. 222/2010 Sb., o katalogu prací ve veřejných službách a správě. Žalobce
vykonával pro žalovaného činnost 1. hráče (tzv. sólo hráče), mezi jehož úkoly
patří i interpretace sólových částí instrumentálních děl, která patřila mezi
úkoly po žalobci standardně požadované. Žalobce proto měl být vzhledem k § 123
odst. 2 zákoníku práce zařazen nejméně do 12. platové třídy, do níž podle
katalogu prací ve znění účinném po 1. 1. 2018 v rámci povolání 2.14.09 „Člen
orchestru, sboru, souboru“ spadá činnost popsaná jako „Interpretace sólových
částí náročných baletních, vokálních, instrumentálních a vokálně-
instrumentálních děl“, neboť činnosti popsané v 11. platové třídě v části
2.14.09 katalogu prací interpretaci sólových částí instrumentálních partů
nezahrnují. Žalobce je přesvědčen, že vzhledem k náročnosti děl prováděných
Operním souborem Divadla F. X. Šaldy, který standardně provádí nejen „náročná“,
ale i „nejnáročnější rozsáhlá“ díla, byly v žalobcově případě naplněny
předpoklady i pro zařazení do 13. platové třídy, do níž podle katalogu prací ve
znění účinném po 1. 1. 2018 spadá činnost popsaná jako „Jedinečná interpretace
sólových částí baletních, instrumentálních, vokálních nebo vokálně-
instrumentálních nejnáročnějších rozsáhlých děl.“ Ze strany žalovaného tak
došlo k chybnému zařazení žalobce do platové třídy, v důsledku čehož docházelo
k poskytování platu v nižší výši, než jaká žalobci příslušela podle zákoníku
práce a nařízení vlády č. 341/2017 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve
veřejných službách a správě. Rozdíl mezi výší platu v 11. platové třídě, který
byl žalobci poskytován, a výší platu, který mu měl být při správném platovém
zařazení do 13. platové třídy poskytován, žalobce za období od 1. 1. 2018 do
31. 8. 2019 vyčíslil celkem na 74 992 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce pro
žalovaného vykonával práci prvního hráče spojenou s vedením klarinetové skupiny
a vůči ostatním členům skupiny plnil úkoly vedoucího zaměstnance, příslušel mu
podle § 124 odst. 1 zákoníku práce také příplatek za vedení ve výši nejméně 5 %
z platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je
vedoucí zaměstnanec zařazen. Příplatek za vedení však nebyl žalovaným žalobci
poskytován. Za období od 1. 9. 2016 do 31. 8. 2019 tak vznikla žalobci
pohledávka v celkové výši 56 176 Kč.
2. Žalovaný namítal, že žalobce u něj v souladu s druhem práce sjednaným
v pracovní smlouvě vykonával práci jako člen orchestru, a nikoliv činnost 1.
hráče, tzv. sólo hráče, mezi jehož úkoly patří i interpretace sólových částí
instrumentálních děl. Žalobce interpretoval nikoli sólové části děl, ale pouze
fráze či téma označené v partituře interpretačními znaménky solo či soli, která
však nemají charakter sóla a z hlediska hudební formy nejsou sólovou částí.
Žalobce v žádné ze svých činností nevybočil z mezí stanovených pro činnosti
stanovené katalogem prací pro 11. platovou třídu. K žalobcem uplatněnému nároku
na zaplacení příplatku za vedení pak žalovaný uvedl, že žalobce se jako vedoucí
nástrojové skupiny, první hráč ve smyslu hráče s nejlepší hudební erudicí ve
skupině, zúčastňoval konkurzů, jednání umělecké rady a v případě potřeby
zprostředkovával komunikaci mezi členy skupiny, avšak že nikdy nevedl žádný
organizační útvar, který byl vytvořen podle organizačních předpisů vydaných
žalovaným.
3. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 24. 5. 2023, č. j. 16 C
381/2019-582, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 35 600 Kč s úroky z
prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež specifikoval (výrok I), zamítl žalobu
co do 95 568 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež
specifikoval (výrok II), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů řízení 54 462 Kč k rukám advokátky Mgr. Milady Škvainové (výrok
III). Vycházel mimo jiné ze zjištění, že žalobce byl u žalovaného v pracovním
poměru od 15. 9. 2011 do 20. 9. 2019, že s účinností od 28. 11. 2018 došlo ke
sjednání kratší pracovní doby v rozsahu 30 hodin týdně, že po celou dobu trvání
pracovního poměru byl žalobce zařazen jako člen orchestru do 11. platové třídy,
a to i v období od 1. 1. 2018, kdy se na něj podle nařízení vlády č. 222/2010
Sb. změněného nařízením vlády č. 399/2017 Sb. vztahovalo zařazení minimálně do
12. platové třídy, že takto bylo u žalovaného postupováno i u dalších
zaměstnanců vykonávajících práci obdobnou práci žalobce, že ředitelka
žalovaného přistoupila k „nápravě“ nesprávného zařazení odpovídajících
pracovních pozic podle platových tarifů platných a účinných podle nařízení
vlády č. 399/2017 Sb. až s odstupem několika (4–5) měsíců včetně dodatečného
doplacení do rozdílu platových tříd, avšak že u žalobce k takovéto změně a
doplacení nebylo přistoupeno. Z obsáhlého dokazování je podle soudu prvního
stupně zjevná náročnost a rozsah děl, na jejichž instrumentálním provedení se
žalobce aktivně a výrazně podílel, avšak žalobce neinterpretoval pouze takováto
rozsáhlá a nejnáročnější díla, kdy tato byla jen částí jeho pracovní činnosti,
byť té nejnáročnější a nejkvalifikovanější. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že termín „jedinečná interpretace“ obsažený ve specifikaci 13. platové
třídy není kogentně upravený, ale lze jej vykládat různým způsobem a podle
podmínek panujících u konkrétního uměleckého tělesa, že ani ve znaleckém
posudku V. M. nebyl učiněn závěr, že by u pracovní činnosti žalobce převažovala
pouze „jedinečná interpretace sólových částí nejnáročnějších a rozsáhlých děl“,
a že odpovídajícím zařazením žalobce bylo zařazení do 12. platové třídy, čemuž
odpovídá i faktický postup žalovaného, který (byť opožděně) od účinnosti změny
právní úpravy zařadil pracovní pozice stejné nebo obdobné pozici žalobce do 12.
platové třídy, včetně doplacení rozdílu v platech. Nezařazení žalobce do 12.
platové třídy nejen neodpovídá zákonným podmínkám, ale zároveň bylo svévolí
žalovaného. Soud prvního stupně odkázal též na rovnost odměňování za stejnou
nebo obdobnou práci s ohledem na zařazení ostatních pracovních pozic
odpovídajících pozici žalobce do 12. platové třídy.
4. Soud prvního stupně dále zjistil, že organizační řád žalovaného
neupravoval vedoucí pozici vedoucího nástrojové a hlasové skupiny, že faktické
vedení klarinetové skupiny vyplývá pouze ze změny platového výměru žalobce
účinného od 1. 4. 2018, kdy je žalobci přiznán osobní příplatek za „činnost
prvního hráče – vedoucího nástrojové skupiny“, že žalobce byl prvním hráčem
klarinetové skupiny, že svědci G. S., Š. J. a A. T., kteří byli rovněž členové
orchestru, ho vnímali jako vedoucího této skupiny a že v této souvislosti jim
žalobce přiděloval práci, rozepisoval termíny zkoušek a služeb a odpovídal za
uměleckou úroveň klarinetové sekce a její fungování. Odměny a platové
záležitosti členů orchestru řešil tehdejší dirigent (šéf opery) M. D. Svědek A.
T., který po ukončení pracovního poměru žalobce tuto činnost přebíral, pobíral
„příspěvek“ za vedení skupiny ve výši 300 Kč. Žalobce (stejně jako ostatní
zaměstnanci zařazení v klarinetové skupině) měl pracovní pozici člena orchestru
a byl v přímé podřízenosti dirigenta – šéfa opery. Podle názoru soudu prvního
stupně tak žalobce sice fakticky řídil činnost klarinetové sekce-skupiny, ale z
žádného důkazu nevyplynulo, že by měl vůči členům skupiny pravomoci týkající se
oprávnění ukládat ostatním závazné pracovní úkoly nebo týkající se jejich
odměňování anebo pravomoci v případě porušení pracovních povinností apod. tak,
jak je u pozice vedoucího zaměstnance obvyklé. Ztotožnil se s argumentací
žalovaného, že činnost žalobce lze považovat za určité metodické vedení
ostatních členů skupiny a že tato činnost a dále činnost žalobce v uměleckém
vedení souboru (účast na konkurzech apod.) byla zaměstnavatelem řešena
poskytnutím osobního příplatku. Žalobce tak nebyl v pozici vedoucího
zaměstnance a nároky z tohoto vyplývající mu nenáleží. Žalobě proto bylo
vyhověno pouze co do částky 35 600 Kč (představující měsíční rozdíl platu
žalobce v 11. a ve 12. platové třídě za žalobcem požadované období) s
příslušenstvím.
5. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 4. 10. 2024, č. j. 29 Co 226/2023-711, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně v odvoláním napadeném zamítavém výroku a ve výroku o náhradě
nákladů řízení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů odvolacího řízení 45 754 Kč k rukám advokátky Mgr. Milady
Škvainové (výrok II). Dospěl k závěru, že podle bodu 2.14.09 katalogu prací
žalobce mohl být u žalovaného zařazen do 13. platové třídy, pokud by splňoval
zde uvedené podmínky, a to jedinečnou interpretaci sólových částí baletních,
instrumentálních, vokálních nebo vokálně-instrumentálních nejnáročnějších
rozsáhlých děl. Shledal, že žalobce interpretoval u žalovaného sólové části
baletních, instrumentálních děl (obtížná klarinetová sóla byla obsažena v
představeních Aida, Spící krasavice, Její pastorkyňa, Bohéma a Rusalka). Pokud
jde o jedinečnost interpretace, je třeba podle odvolacího soudu podpůrně
vycházet i z obecné definice platových tříd v zákoníku práce, kde u 13. platové
třídy vystupuje do popředí požadavek, aby šlo o objevování nových postupů a
způsobů a hledání řešení netradičním způsobem, a v tomto smyslu je třeba vnímat
i požadavek jedinečnosti interpretace tak, že musí jít o interpretaci, která
přináší něco nového a je nějakým způsobem netradiční, svébytná, typická právě
jen pro interpretujícího umělce a zároveň dosahující určité srovnatelně vyšší
úrovně a je spojená s celkově vyšší odpovědností hráče za celkový výkon
orchestru. Uvedené odpovídá i kritériím pro poskytování platu v § 109 odst. 4
zákoníku práce. Odvolací soud ve vztahu k tomuto kritériu dovodil, že
interpretace 1. hráče, jako člena orchestru, který dosahuje určité úrovně v
širším měřítku, „bude zpravidla požadovanou jedinečnost splňovat“. Odvolací
soud dále uzavřel, že pro rozlišení 12. a 13. platové třídy je významná jak
míra naplnění požadavku jedinečnosti, tak naplnění dalších zbývajících
kritérií, a že žalobce sice prokázal, že po něm byla požadována interpretace i
nejnáročnějších děl, kde byla „těžká“ klarinetová sóla, ale neprokázal, že by
šlo o díla rozsáhlá. Odvolací soud (mimo jiné) zjistil, že běžně představení
oper u žalovaného nepřesahovalo 2,5 hodiny, že nejdelším představením byla
Rusalka, u níž byla délka představení zahrnující čistou hudbu pouze 155 minut
(2 hodiny 35 minut), že i Spící krasavice se v liberecké zkrácené verzi hrála v
čisté hudbě pouze 130 minut (2 hodiny a 10 minut), ačkoliv v nezkrácené verzi
její délka činí přes 3 hodiny a v Národním divadle je hrána pouze s jednou
dvacetiminutovou pauzou. Do 13. platové třídy pak může být zařazen člen
orchestru jen v případě, že je dán reálný předpoklad, že bude interpretovat
nejen díla nejnáročnější, ale zároveň rozsáhlá, která více překračují
standardní repertoár délkou přibližně 2 hodin 30 minut čistého hraní (tj. spíše
blížící se ke 3 hodinám). Není tak sice vyloučeno, aby taková díla měl v
repertoáru žalovaný a jemu odpovídající divadla, avšak „vzhledem ke složení
jejich orchestrů, které jsou oproti našim největším orchestrům (např. orchestr
Národního divadla, Státní opera, Česká filharmonie) mnohem menší, zájmu publika
i faktickým prostorám divadla, bude tato podmínka obtížně splnitelná“. Protože
žalovaný v žalovaném období neměl v repertoáru žádné rozsáhlé hudební dílo,
které žalobce interpretoval, nemohl být žalobce už pro nesplnění této jedné
podmínky podle bodu 2.14.09 katalogu prací zařazen do 13. platové třídy.
6. Ve vztahu k otázce příplatku za vedení pak odvolací soud uzavřel, že
z organizačního řádu ani z jiné listiny neplyne, že by žalovaný na žalobce
delegoval pravomoci směřující k řízení ostatních členů klarinetové skupiny, a
že žalobce neprokázal, že by ho statutární orgán žalovaného pověřil tím, aby ve
vztahu ke členům klarinetové skupiny vystupoval jako vedoucí pracovník s
povinnostmi upravenými v § 302 zákoníku práce. Odvolací soud neshledal důvodnou
argumentaci žalobce, že pouze na základě toho, že se stal 1. hráčem klarinetu a
v důsledku toho i vedoucím klarinetové skupiny, který vykonával činnosti člena
konkurzní komise, člena umělecké rady orchestru, zprostředkovatele komunikace
mezi členy skupiny a vedením opery, je-li to třeba, a připravoval rozpis
alternací, vykonával z pověření žalovaného vůči ostatním členům klarinetové
sekce činnost vedoucího pracovníka podle § 124 odst. 4 zákoníku práce.
Požadovaný příplatek za vedení mu proto nenáleží. Jako člen konkurzní komise
žalobce sice posuzoval vhodnost nového uchazeče o práci, ale měl pouze poradní
hlas a o přijetí či nepřijetí uchazeče nerozhodoval, v souvislosti se svým
členstvím v konkurzní komisi nemohl žádnému ze zaměstnanců žalovaného ukládat
pracovní úkoly, organizovat a kontrolovat práci ani vydávat závazné pokyny.
Člen umělecké rady v rámci své činnosti nikoho neřídí, neorganizuje ani
nekontroluje a ani zprostředkování komunikace mezi sekcí klarinetů a
šéfdirigentem nemá s řízením, organizací a kontrolou práce podřízených nic
společného. Navrhování rozpisu alternací není rozhodovací ani organizační
aktivitou. Jde o plán služeb, který primárně vychází z toho, jak se hráči spolu
dohodnou, a pokud nepanuje shoda mezi hráči nebo není splněn počet povinných
frekvencí, rozpis upravuje šéfdirigent. Jde tedy o zprostředkování pouhé
domluvy, plán vypracovaný vedoucím nástrojové skupiny není závazný a jde jen o
jeho návrh, nikoliv o rozhodnutí samo. Žalobce ostatním členům skupiny nic
závazně neorganizoval, nenařizoval, jen zachytil výsledek dohody a předal ho
svému přímému nadřízenému – šéfovi opery (šéfdirigentovi), který byl ve vztahu
k žalovanému vedoucím pracovníkem podřízeným řediteli a jediným odpovědným
subjektem za realizaci uměleckých děl. Odvolací soud dodal, že je po právní
stránce irelevantní, pokud žalobce či někteří členové klarinetové skupiny tuto
skutečnost subjektivně vnímali jinak. Je pouze na vůli zaměstnavatele a jeho
organizačním předpisu, zda vedoucího nástrojové a hlasové skupiny podle § 124
odst. 4 zákoníku práce určí jako zaměstnance, který bude oprávněn organizovat,
řídit a kontrolovat práci jiných zaměstnanců a dávat jim k tomu účelu závazné
pokyny.
7. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (v rozsahu
„výroku č. I a na něm závislém výroku č. II“) dovolání. Namítá, že napadený
rozsudek spočívá dílem na vyřešení otázky hmotného práva, která v praxi
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (posouzení neurčitého právního pojmu
„rozsáhlé dílo“ při odlišení 12. a 13. platové třídy, resp. otázky, zda operní
a baletní díla, jejichž provedení trvá delší dobu, než je tomu u běžných
představení, lze považovat za rozsáhlá ve smyslu dílu 2.14 části druhé přílohy
B nařízení vlády č. 222/2010 Sb.), a dílem na vyřešení otázky, u níž se
odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (nárok z titulu příplatku
za vedení, otázka povahy vedoucího zaměstnance). Žalobce je přesvědčen, že
pokud běžná představení nepřesahovala trvání 150 minut, ale představení Aidy,
Spící krasavice, Její pastorkyně, Rusalky a Popelky ano, v některých případech
dokonce výrazně, pak se nepochybně jednalo o tituly přinejmenším rozsáhlé čili
nikoli běžné. Pokud by soud počítal trvání Spící krasavice u žalovaného s
pauzou, dospěl by k tomu, že u žalovaného trvalo představení pouze o čtvrt
hodiny méně než v Národním divadle. Odvolací soud podle mínění dovolatele
pochybil, jestliže pro rozsáhlé dílo stanovil jako kritérium skutečnost, že
dílo „více překračuje“ standardní repertoár délky dvě a půl hodiny a blíží se
třem hodinám. Pokud jsou na repertoáru díla, která překračují rozsah běžného
repertoáru, jde v právním smyslu o díla rozsáhlá. Dovolatel poukazuje na to, že
katalog prací systematicky pracuje s pěticí přívlastků, jimiž signalizuje
rozdílnou náročnost pracovních úkolů: méně rozsáhlý – běžný – rozsáhlý
– rozsáhlejší – nejrozsáhlejší. Ve stejné logice používá katalog prací též
kvalitativní pojmy: méně náročný – běžný – náročný – náročnější –
nejnáročnější. Jakýkoli výklad těchto pojmů musí proto sledovat tuto logiku
katalogu prací. Pojem méně rozsáhlý indikuje podprůměrnou náročnost pracovního
úkolu (např. u pěveckého sólisty interpretace sólových pěveckých partů menšího
rozsahu – 2.14.10). Naproti tomu přívlastek běžný indikuje průměrnou,
standardní charakteristiku (např. u pěveckého sólisty to bude běžná
„interpretace sólových rolí operních, baletních, operetních a muzikálových“ –
2.14.10). V případě orchestrálních hráčů s povinností sól (2.14.09) je to pak
právě ona 12. třída „interpretace sólových částí náročných baletních, vokálních
instrumentálních a vokálně-instrumentálních děl“. Přívlastek rozsáhlý indikuje
jakýkoli rozsah větší než obvyklý (např. u koncertních sólistů interpretace
rozsáhlých sólových partů – 2.14.10). Katalog prací však zná i kvantitativně
vyšší kritéria, a to pojmy rozsáhlejší a nejrozsáhlejší. Výklad pojmu rozsáhlý
musí tedy odpovídat tomu, že jsou zde i kategorie počítající s kvantitou značně
větší (pojmy rozsáhlejší či nejrozsáhlejší).
Výše uvedené podporuje též
teleologický výklad, neboť cílem zákonodárce zjevně bylo odlišit u povolání
žalobce míru k naplnění kritéria náročnosti od míry naplnění kritéria
rozsáhlosti (kritérium „nejnáročnější“, jež žalobce podle odvolacího soudu
splnil, versus kritérium „rozsáhlý“). U rozsáhlosti tedy zákonodárce stanovil
nižší kritérium než u náročnosti, kde stanovil nejvyšší možné kritérium. Pokud
odvolací soud požaduje u kritéria rozsáhlosti stejnou nebo obdobnou úroveň
naplnění jako u kritéria náročnosti (nejnáročnější), pak tak činí v rozporu s
tím, co zákonodárce touto zvolenou formulací a relací jejích prvků nepochybně
zamýšlel.
8. K otázce právní kvalifikace vedoucího zaměstnance pak dovolatel
namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 124 odst. 4 zákoníku
práce a pojmové znaky vedoucího zaměstnance podle § 11 zákoníku práce. S
odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2080/2001 dovolatel
namítá, že vedoucím zaměstnancem může být i zaměstnanec na základě faktického
pověření zaměstnavatele, pokud je oprávněn a schopen organizovat práci bez
přímé konzultace s nadřízeným, a že se tedy nevyžaduje písemnost takového
pověření, že takové pověření může vyplývat i z jiných okolností (zde jmenování
šéfem opery – šéfdirigentem), že ze skutkových nálezů vyplývá samostatnost
postupu žalobce, že bylo prokázáno, že sám stanovoval rozpis služeb, a že na
samostatnosti organizace práce nic nemění fakt, že „statutár, resp. šéf opery“
může změnit i rozhodnutí vedoucího zaměstnance. V rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo
2265/2006 pak Nevyšší soud uzavřel, že organizačním řádem je nejen listina
takto formálně označena, nýbrž z hlediska obsahového vše, co upravuje
organizační strukturu zaměstnavatele a lze z něho dovodit právní postavení
jednotlivých zaměstnanců ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti. Dovolatel
dále poukazuje na to, že se podle zákona ani podle judikatury nevyžaduje, aby
vedoucí zaměstnanec byl sám oprávněn rozhodovat o odměnách či kárných
opatřeních, že to je konec konců u vedoucích zaměstnanců na posledním stupni
řízení neobvyklé a že to, co se ohodnocuje příplatkem za vedení, je
„metodická“ (přesněji „managerská“) práce. Dále podotýká, že svědci vypověděli,
že měli pokyny vedoucího skupiny za závazné, a že odvolací soud nemá pravdu v
tom, že bylo zcela bez významu, co si svědci mysleli, neboť „subjektivní
přesvědčení o obsahu pracovněprávního poměru (o závaznosti pokynů vedoucího
zaměstnance) totiž indukuje přesně tu skutečnost, že pokyny vedoucího skupiny
závazné byly“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
12. V části směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o
nákladech řízení (část výroku I, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku III, a výrok II) není dovolání přípustné podle ustanovení §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není
přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
13. V části, v níž dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v části
výroku I, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o
věci samé v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta co do 56 176 Kč
(představujících žalobcem požadovaný příplatek za vedení za období od 1. 9.
2016 do 31. 8. 2019) s úroky z prodlení, dovolání není přípustné podle § 237 o.
s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že žalobci nenáleží
příplatek za vedení) je v této části v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
14. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že pojem vedoucí
zaměstnanci zaměstnavatele zahrnuje všechny zaměstnance zaměstnavatele, kteří
jsou oprávněni vedením na jednotlivých stupních řízení u zaměstnavatele, tedy
nejen ty, kteří jsou oprávněni činit jménem zaměstnavatele právní jednání
vyplývající z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy, ale veškeré
zaměstnance, kteří jsou oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům
pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k
tomu účelu závazné pokyny. Vedoucím zaměstnancem může být pouze takový
zaměstnanec, kterému je podřízen alespoň jeden další zaměstnanec. Přitom pro
vymezení pojmu vedoucího zaměstnance není nezbytné, aby byl oprávněn činit
jménem zaměstnavatele právní jednání v pracovněprávních vztazích, ale
postačuje, že má oprávnění ukládat pracovní úkoly a dávat závazné pokyny
podřízeným zaměstnancům. Pro posouzení postavení zaměstnance z tohoto hlediska
je rozhodující, zda stav nadřízenosti funkce zastávané zaměstnancem vůči jiným
(podřízeným) zaměstnancům je konstituován právním předpisem anebo vnitřním
organizačním předpisem upravujícím strukturu zaměstnavatele. Při splnění této
podmínky není právní postavení vedoucího zaměstnance dotčeno, jestliže pracovní
místa, která jsou mu podle organizačního předpisu podřízena, fakticky (ještě)
nejsou obsazena. Vedoucím zaměstnancem není ten, kdo pouze dočasně zastupuje
nepřítomného vedoucího zaměstnance (například pro jeho krátkodobou
nepřítomnost) a jinak nemá podřízené pracovníky, respektive jeho postavení jako
vedoucího zaměstnance není konstituováno žádným právním ani vnitřním předpisem
zaměstnavatele. Vedoucím zaměstnancem není ani ten, kdo by byl krátkodobě
pověřen řízením dílčího pracovního procesu, aniž by opět jeho postavení v tomto
směru bylo zakotveno v jakémkoli vnitřním předpisu. Vedoucím zaměstnancem je
rovněž vedoucí organizační složky státu. Pro vymezení pojmu vedoucího
zaměstnance není podstatné (určující), jakým způsobem je funkce (pracovní
místo) formálně označena či jaké je v rámci zaměstnavatele její postavení ve
vztahu k jiným funkcím (pracovním místům); rozhodující je to, zda tomuto
zaměstnanci jsou podřízeni zaměstnanci, jimž je oprávněn vydávat závazné pokyny
(srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp.
zn. 21 Cdo 1960/2021, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 21
Cdo 1774/2022, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. 21
Cdo 424/2021, anebo – ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku
práce – např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2004, sp. zn. 21 Cdo
1527/2003, uveřejněný pod č. 96/2006 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1863/2003).
15. V projednávané věci odvolací soud vycházel ze zjištění, že z
organizačního řádu žalovaného ani z jiné listiny předložené v řízení neplyne,
že by žalovaný na žalobce delegoval pravomoci směřující k řízení ostatních
členů klarinetové skupiny, že žalobce neprokázal, že by ho statutární orgán
žalovaného pověřil tím, aby ve vztahu ke členům klarinetové skupiny vystupoval
jako vedoucí pracovník s povinnostmi upravenými v § 302 zákoníku práce, že
žalobce se sice v důsledku toho, že ho šéf opery (šéfdirigent) jmenoval 1.
klarinetistou, stal rovněž vedoucím klarinetové skupiny, který je členem
konkurzní komise, členem umělecké rady orchestru, zprostředkovatelem komunikace
mezi členy skupiny a vedením opery a který navrhuje rozpis alternací, avšak že
v souvislosti se svým členstvím v konkurzní komisi nemohl žádnému ze
stávajících zaměstnanců žalovaného ukládat pracovní úkoly, organizovat a
kontrolovat práci a vydávat závazné pokyny, že člen umělecké rady v rámci své
činnosti v ní nikoho neřídí, neorganizuje ani nekontroluje, že zprostředkování
komunikace mezi sekcí klarinetů a šéfdirigentem není řízením, organizací a
kontrolou práce podřízených a že ani navrhování rozpisu alternací není
rozhodovací ani organizační aktivitou, neboť jde o plán služeb, který primárně
vychází z toho, jak se hráči spolu dohodnou, a pokud nepanuje shoda mezi hráči
nebo není splněn počet povinných frekvencí, rozpis upravuje šéfdirigent (jde
tedy o zprostředkování pouhé domluvy, kdy plán vypracovaný vedoucím nástrojové
skupiny není závazný, jde jen o jeho návrh, nikoliv o rozhodnutí samo). Žalobce
ostatním členům skupiny nic závazně neorganizoval, nenařizoval, jen zachytil
výsledek dohody a předal ho svému přímému nadřízenému – šéfovi opery
(šéfdirigentovi), který byl ve vztahu k žalovanému vedoucím pracovníkem
podřízeným řediteli a jediným odpovědným subjektem za realizaci uměleckých děl.
16. Dospěl-li odvolací soud na základě těchto skutkových zjištění
(jejichž správnost přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a
odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá) k závěru, že funkce
vedoucího zaměstnance „nevzniká sama od sebe“, ale že jde pojmově o delegaci
pravomocí zaměstnavatele na zaměstnance, a že je pouze na vůli zaměstnavatele a
jeho organizačním předpisu, zda vedoucího nástrojové a hlasové skupiny podle §
124 odst. 4 zákoníku práce určí jako zaměstnance, který bude oprávněn
organizovat, řídit a kontrolovat práci jiných zaměstnanců a dávat jim k tomu
účelu závazné pokyny, neshledal-li důvodnou argumentaci žalobce, že z pověření
žalovaného vůči ostatním členům klarinetové sekce vykonával činnost vedoucího
pracovníka podle § 124 odst. 4 zákoníku práce, a dospěl-li k závěru, že mu
proto požadovaný příplatek za vedení nenáleží, je tento jeho závěr v souladu s
(výše uvedenou) ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i s
obecnými závěry vyplývajícími z odůvodnění dovolatelem citovaných rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2080/2001, a ze dne 5. 6.
2007, sp. zn. 21 Cdo 2265/2006.
17. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo
2080/2001, dovolací soud ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím
zákoníku práce (mimo jiné) uzavřel, že pro posouzení, zda jde o nejbližšího
nadřízeného zaměstnance [vedoucího zaměstnance – „§ 9 odst. 3 zák. práce“ (nyní
srov. § 11 zákoníku práce)] „není rozhodné, co má uvedeno v pracovní smlouvě,
ale zda fakticky na základě pověření zaměstnavatele takové postavení u
zaměstnavatele měl“. Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je s
tímto závěrem dovolacího soudu v rozporu, pak přehlíží, že odvolací soud – jak
je patrné z odůvodnění jeho rozsudku – v rámci dokazování zjišťoval právě i ono
faktické postavení žalobce jakožto případného vedoucího zaměstnance, přičemž
zohlednil též skutečnost, že žalobce se v důsledku toho, že jej šéf opery
(šéfdirigent) jmenoval 1. klarinetistou, stal rovněž „vedoucím klarinetové
skupiny“, avšak dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by na základě
pověření žalovaného měl postavení vedoucího zaměstnance ve smyslu § 11 zákoníku
práce, resp. že by z pověření žalovaného vůči ostatním členům klarinetové sekce
vykonával činnost vedoucího pracovníka podle § 124 odst. 4 zákoníku práce.
18. Poukazuje-li dovolatel na podporu své argumentace na závěr
dovolacího soudu, že „za organizační řád zaměstnavatele je třeba považovat
nejen to (takové dokumenty), co je jako ‚organizační řád‘ formálně označeno,
nýbrž – z hlediska obsahového – vše, co upravuje organizační strukturu
zaměstnavatele a lze z něj dovodit právní postavení jednotlivých zaměstnanců ve
vztazích nadřízenosti a podřízenosti“, obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 5. 6. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2265/2006, pak nebere náležitě v úvahu, že
odvolací soud ze závěrů uvedených v tomto rozsudku dovolacího soudu vycházel a
v souladu s nimi se zabýval též jinými účastníky předloženými listinami (srov.
zejména odst. 39 a 41 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
19. K námitce dovolatele, že svědci vypověděli, že měli pokyny vedoucího
skupiny za závazné, a že „odvolací soud nemá pravdu v tom, že by bylo zcela bez
významu, co si svědci mysleli – subjektivní přesvědčení o obsahu
pracovněprávního poměru (o závaznosti pokynů vedoucího zaměstnance) totiž
indikuje přesně tu skutečnost, že pokyny vedoucího skupiny závazné byly“, pak
lze odkázat např. na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005,
sp. zn. 21 Cdo 2633/2004, v němž dovolací soud uzavřel, že okolnost, jaké
představy mají zaměstnanci o postavení svém vlastním a o postavení svých
spoluzaměstnanců v organizační struktuře zaměstnavatele, není významná.
20. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu
v části výroku I, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
II o věci samé v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta co do 56 176 Kč s úroky
z prodlení, jakož i v části směřující proti výrokům o nákladech řízení, podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. V části výroku I, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku II o věci samé v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta co do
39 392 Kč (představujících žalobcem požadovaný doplatek platu ve výši
odpovídající rozdílu mezi výší platu ve 12. platové třídě a výší platu ve 13.
platové třídě za období od 1. 1. 2018 do 31. 8. 2019) s úroky z prodlení,
napadený rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na vyřešení právní
otázky, za jakých podmínek je splněno kritérium interpretace „rozsáhlých“ děl
představující jednu z podmínek pro zařazení člena orchestru do 13. platové
třídy podle položky 2.14.09 přílohy nařízení vlády č. 222/2010 Sb., o katalogu
prací ve veřejných službách a správě. Protože tato právní otázka v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu (v uvedené části) podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
22. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je v této části opodstatněné.
23. Uvedenou právní otázku je třeba i v současné době posuzovat –
vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá doplacení platu za období od 1. 1. 2018
do 31. 8. 2019 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů účinném do 31. 5. 2020 (dále jen „zák. práce“), podle
nařízení vlády č. 341/2017 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných
službách a správě, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2019 (dále
jen „nařízení vlády č. 341/2017 Sb.“) a podle nařízení vlády č. 222/2010 Sb., o
katalogu prací ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů
účinném do 31. 12. 2019 (dále jen „nařízení vlády č. 222/2010 Sb.“ nebo
„katalog prací“).
24. Zaměstnanci přísluší za práci vykonanou v pracovním poměru pro
zaměstnavatele, kterým je stát, územní samosprávný celek, státní fond,
příspěvková organizace, jejíž náklady na platy a odměny za pracovní pohotovost
jsou plně zabezpečovány z příspěvku na provoz poskytovaného z rozpočtu
zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních právních předpisů, školská právnická
osoba zřízená Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo
dobrovolným svazkem obcí podle školského zákona, nebo regionální rada regionu
soudržnosti, s výjimkou peněžitého plnění poskytovaného občanům cizích států s
místem výkonu práce mimo území České republiky, za podmínek stanovených v
zákoníku práce plat, nestanoví-li zákoník práce nebo zvláštní právní předpis
jinak (srov. § 109 odst. 1 a 3 zák. práce). Plat je peněžité plnění poskytované
zaměstnavatelem zaměstnanci za práci (srov. § 109 odst. 3 zák. práce), určené
podle zákoníku práce, nařízení vlády vydaného k jeho provedení podle § 111
odst. 2, § 112 odst. 2, § 123 odst. 6, § 128 odst. 2 a § 129 odst. 2 zák. práce
a v jejich mezích podle kolektivní smlouvy, popřípadě vnitřního předpisu; plat
není možné určit jiným způsobem, v jiném složení a jiné výši, než stanoví
zákoník práce a právní předpisy vydané k jeho provedení, nestanoví-li zvláštní
zákon jinak (srov. § 122 odst. 1 zák. práce; v případě vedoucího zaměstnance,
který je statutárním orgánem zaměstnavatele, nebo který je vedoucím organizační
složky státu nebo územního samosprávného celku, srov. § 122 odst. 2 zák. práce).
25. Plat se poskytuje podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti
práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a
dosahovaných pracovních výsledků (srov. § 109 odst. 4 zák. práce); za stejnou
práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele
stejný plat (srov. § 110 odst. 1 zák. práce).
26. Zaměstnanci přísluší platový tarif stanovený pro platovou třídu a
platový stupeň, do kterých je zařazen, není-li v zákoníku práce dále stanoveno
jinak (srov. § 123 odst. 1 zák. práce). Zaměstnavatel zařadí zaměstnance do
jedné z šestnácti platových tříd podle druhu práce sjednaného v pracovní
smlouvě a v jeho mezích na něm požadovaných nejnáročnějších prací (srov. § 123
odst. 2 a 5 zák. práce). Vychází přitom z nařízení vlády č. 222/2010 Sb.
(katalogu prací), které stanoví zařazení prací do platových tříd v souladu s
charakteristikami platových tříd odstupňovanými podle složitosti, odpovědnosti
a namáhavosti práce, které jsou uvedeny v příloze k zákoníku práce [srov. § 123
odst. 6 písm. a) zák. práce]. Zaměstnavatel v rámci platových tříd zařadí
zaměstnance do platového stupně podle doby dosažené praxe, doby péče o dítě a
doby výkonu vojenské základní (náhradní) služby nebo civilní služby
(„započitatelná praxe“) [srov. § 123 odst. 4 zák. práce]. Bližší způsob
zařazování zaměstnanců do platových tříd a platových stupňů upravuje nařízení
vlády č. 341/2017 Sb.
27. Z uvedené právní úpravy vyplývá, že hlavní a základní nárokovou
složkou platu zaměstnance uvedeného v ustanovení § 109 odst. 3 zák. práce je
platový tarif, který je u každého zaměstnance určován platovou třídou a
platovým stupněm, do nichž je zaměstnanec zařazen na základě kritérií pevně
stanovených právními předpisy (zákoníkem práce a prováděcími nařízeními vlády).
Platový tarif tak zohledňuje složitost, odpovědnost a namáhavost vykonávané
práce odpovídající konkrétní platové třídě a míru praktických zkušeností
nabytých předchozím výkonem práce odpovídající platovému stupni v rámci dané
platové třídy.
28. Platové třídy rozlišují práce různé složitosti, odpovědnosti a
namáhavosti od těch nejméně složitých, s nejmenší odpovědností a nejméně
namáhavých až po ty nejsložitější, s největší odpovědností a nejvíce namáhavé.
Smyslem a účelem tohoto rozlišení je, aby v každé z platových tříd byly
zařazeny práce, jejichž společnou charakteristikou je stejná složitost,
odpovědnost a namáhavost. Obecně je složitost, odpovědnost a namáhavost práce
pro jednotlivé platové třídy vyjádřena v charakteristikách platových tříd
uvedených v příloze zákoníku práce, na jejichž základě byl zpracován katalog
prací, kterým se stanoví zařazení prací ve veřejných službách a správě do
platových tříd zaměstnanců, jimž je za práci poskytován plat. Katalog prací
obsahuje seznam prací, které jsou v něm – při jejich vymezení provedeném údaji
o jejich předmětu (objektu práce) a pracovní činnosti – seřazeny od těch
nejjednodušších až po ty nejnáročnější koncepční a systémové práce a rozděleny
do šestnácti platových tříd. Na základě tohoto rozdělení zaměstnavatel zařadí
zaměstnance do platové třídy. V případě práce, která není v katalogu prací
uvedena, zařadí zaměstnavatel zaměstnance do platové třídy, ve které jsou v
katalogu prací zahrnuty příklady prací porovnatelné s ní z hlediska složitosti,
odpovědnosti a namáhavosti (srov. § 3 odst. 1 větu druhou nařízení vlády č.
341/2017 Sb.). Podmínkou zařazení zaměstnance do platové třídy současně je, že
zaměstnanec pro výkon práce uvedené v této platové třídě splňuje potřebné
vzdělání (srov. § 3 odst. 2 nařízení vlády č. 341/2017 Sb.), popřípadě –
nesplňuje-li zaměstnanec podmínku potřebného vzdělání – zaměstnavatel využije
(má možnost využít) některou ze stanovených výjimek k zařazení zaměstnance do
platové třídy, pro kterou potřebné vzdělání nesplňuje (srov. § 3 odst. 3 a 4
nařízení vlády č. 341/2017 Sb.).
29. Pro zařazení zaměstnance do platové třídy je určující druh práce
sjednaný v pracovní smlouvě (popřípadě vyplývající ze jmenování) a
nejnáročnější práce, kterou zaměstnanec v jeho mezích vykonává (jejíž výkon
zaměstnavatel po zaměstnanci požaduje); zaměstnavatel tedy zařadí zaměstnance
podle § 123 odst. 2 zák. práce do platové třídy, ve které je podle katalogu
prací zařazena nejnáročnější práce, jejíž výkon na zaměstnanci požaduje (srov.
též § 3 odst. 1 větu první nařízení vlády č. 341/2017 Sb.). Nelze při tom ale
mechanicky vycházet jen z rozdělení prací do platových tříd stanoveného
katalogem prací, neboť to má svůj význam jen ve spojení se základními
charakteristikami platových tříd stanovenými zákonem, jak jsou tyto uvedeny v
příloze k zákoníku práce, jež obsahují základní hlediska, z nichž uvedené
rozdělení podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti jednotlivých prací
vychází. Rozdělení a základní charakteristiky platových tříd provedené
katalogem prací jsou – jak správně uvádí odvolací soud – pro všechny závazné a
zaměstnavatel, popřípadě soud v řízení, jehož předmětem jsou platové nároky
zaměstnance, nemohou složitost, odpovědnost a namáhavost práce pro účely
zařazení zaměstnance do příslušné platové třídy posuzovat jinak, než jak se z
nich podává.
30. V projednávané věci odvolací soud posuzoval, zda měl být žalobce,
který u žalovaného pracoval v pracovním poměru jako člen orchestru a v
rozhodném období byl 1. hráčem klarinetové skupiny, žalovaným zařazen do 12.,
nebo do 13. platové třídy, a dospěl k závěru, že do 13. platové třídy žalobce
být zařazen nemohl, neboť žalovaný v rozhodném období v repertoáru neměl žádné
rozsáhlé hudební dílo, které by žalobce interpretoval.
31. Podle přílohy k zákoníku práce (Charakteristiky platových tříd) je
12. platová třída charakterizována jako komplex systémových činností s
variantními obecnými vstupy, rámcově stanovenými výstupy a předem
nespecifikovanými způsoby a postupy se širokými vazbami na další procesy (dále
jen „systémové specializované práce“), kde jsou předmětem obory činnosti
složené ze systémů s rozsáhlými vnějšími a vnitřními vazbami. 13. platová třída
je pak charakterizována jako systémové specializované práce, jejichž předmětem
činnosti je soubor oborů nebo obor s rozsáhlou vnitřní strukturou a vnějšími
vazbami; komplexní koordinace a usměrňování systémových prací; vysoká psychická
námaha vyplývající z vysokých nároků na tvůrčí myšlení; objevování nových
postupů a způsobů a hledání řešení netradičním způsobem; přenos a aplikace
metod a způsobů z jiných odvětví a oblastí; rozhodování v rámci značně
kombinovatelných spíše abstraktních a různorodých jevů a procesů z různých
odvětví a oborů.
32. Podle přílohy nařízení vlády č. 222/2010 Sb. (katalogu prací), písm.
B. Zařazení prací do povolání a platových tříd, 2. části, Dílu 2.14 UMĚNÍ A
UMĚLECKÁ REALIZACE, položky 2.14.09 ČLEN ORCHESTRU, SBORU, SOUBORU, mohl být
člen orchestru zařazen do 8. až 13. platové třídy. Do 12. platové třídy je v
této položce zařazena 1. Jedinečná interpretace kolektivních částí baletních,
instrumentálních, vokálních nebo vokálně-instrumentálních nejnáročnějších
rozsáhlých děl, 2. Interpretace sólových částí náročných baletních, vokálních,
instrumentálních a vokálně-instrumentálních děl. Do 13. platové třídy je pak
zařazena jedinečná interpretace sólových částí baletních, instrumentálních,
vokálních nebo vokálně-instrumentálních nejnáročnějších rozsáhlých děl.
33. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že
základním vodítkem pro zařazení členů orchestru do platových tříd podle
katalogu prací je „repertoár toho kterého hudebního tělesa“ a že na jeho
základě lze usoudit, jaké nejnáročnější práce ve smyslu § 123 odst. 2 zák.
práce budou (jsou) „po tom kterém hráči orchestru“ požadovány.
34. Odvolací soud v posuzované věci správně uzavřel, že žalobce mohl být
u žalovaného zařazen do 13. platové třídy podle položky 2.14.09 katalogu prací,
pokud by současně (kumulativně) splňoval 4 podmínky – 1. musí jít o jedinečnou
interpretaci, 2. musí jít o interpretaci sólových částí baletních,
instrumentálních, vokálních nebo vokálně-instrumentálních děl, 3. musí jít o
díla nejnáročnější a 4. o díla rozsáhlá.
35. Odvolací soud shledal, že žalobce v rozhodném období interpretoval u
žalovaného sólové části baletních a instrumentálních děl (srov. odstavec 29
odůvodnění jeho rozsudku). Následně se věnoval kritériu „jedinečnosti“
interpretace, aniž by však z odůvodnění jeho rozsudku (srov. odstavec 30
odůvodnění) bylo zřejmé, jak splnění této podmínky v projednávané věci
vyhodnotil (zda považuje tuto podmínku v případě žalobce za splněnou, nebo
nikoliv). Poté se odvolací soud věnoval podmínkám č. 3 a 4. Pokud jde o
kritérium náročnosti, odvolací soud uzavřel, že žalobce prokázal, že po něm
byla požadována interpretace i „nejnáročnějších“ děl, kde byla „těžká“
klarinetová sóla.
36. Při posuzování kritéria rozsáhlosti děl pak odvolací soud vycházel
(mimo jiné) ze zjištění, že u žalovaného představení Aida trvalo 170 minut s
jednou dvacetiminutovou pauzou, představení Spící krasavice 150 minut s jednou
dvacetiminutovou pauzou, představení Její pastorkyňa 160 minut „se dvěma
čtyřicetiminutovými pauzami“, představení Rusalka 195 minut „se dvěma
čtyřicetiminutovými pauzami“, představení Bohéma 140 minut s jednou
dvacetiminutovou pauzou, představení Popelka 180 minut s jednou
dvacetiminutovou pauzou, představení Francesca da Rimini, Lakomý rytíř 150
minut s jednou dvacetiminutovou pauzou a představení Il trovatore 150 minut s
jednou dvacetiminutovou pauzou. Mezi nejrozsáhlejší náročná díla interpretovaná
žalobcem v rozhodném období patřilo představení Rusalky, které bez přestávek
zahrnovalo 155 minut čisté hudby (2 hodiny a 35 minut), a představení Aidy,
které bez přestávky zahrnovalo 150 minut čisté hudby (2 hodiny a 30 minut).
Běžně představení oper u žalovaného nepřesahovalo 2,5 hodiny. Baletní
představení Spící krasavice se u žalovaného hrálo ve zkrácené verzi a
zahrnovalo 130 minut (2 hodiny a 10 minut) čisté hudby. V Národním divadle bylo
představení Spící krasavice nastudováno ve verzi, která přesahuje 3 hodiny s
pouze jednou dvacetiminutovou pauzou.
37. Ve vztahu k podmínce rozsáhlosti děl pak odvolací soud uzavřel, že
do 13. platové třídy může být člen orchestru zařazen jen v případě, že je dán
reálný předpoklad, že bude interpretovat nejen díla nejnáročnější, ale zároveň
díla rozsáhlá, která „více překračují standardní repertoár délkou přibližně 2
hodin 30 minut čistého hraní (tj. spíše blížící se ke 3 hodinám)“, že sice není
vyloučeno, aby taková díla měl v repertoáru žalovaný a jemu odpovídající
divadla, avšak že „vzhledem ke složení jejich orchestrů, které jsou oproti
našim největším orchestrům (např. orchestr Národního divadla, Státní opera,
Česká filharmonie) mnohem menší, zájmu publika i faktickým prostorám divadla,
bude tato podmínka obtížně splnitelná“, a že „tuto podmínku žalobce nesplnil“,
neboť v rozhodném období neměl žalovaný v repertoáru „žádné rozsáhlé hudební
dílo, které žalobce interpretoval“.
38. Z uvedeného (jakož i z dalších částí odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu) je zřejmé, že odvolací soud porovnával díla realizovaná žalovaným (ve
vztahu k nimž uzavřel, že běžně představení „oper“ nepřesahovalo 2,5 hodiny) s
těmi, která jsou realizována „našimi největšími orchestry“ (orchestrem
Národního divadla, Státní operou nebo Českou filharmonií), aniž by však v
odůvodnění svého rozsudku uvedl, jaká byla „běžná“, popř. maximální délka
(rozsah) děl realizovaných těmito „našimi největšími“ orchestry, resp. jaký
rozsah baletních a instrumentálních děl je obecně (tj. nejen v poměrech
žalovaného) „běžný“, a jako „srovnávací“ dílo si vybral pouze balet Spící
krasavice nastudovaný v Národním divadle ve verzi, která přesahuje 3 hodiny, s
jednou dvacetiminutovou pauzou, zatímco u žalovaného byl realizován ve zkrácené
verzi v trvání 2 hodiny 10 minut čisté hudby.
39. Dovolateli je třeba dát za pravdu, že jde-li o kritérium rozsahu,
příloha nařízení vlády č. 222/2010 Sb. obecně pracuje s pojmy „méně rozsáhlý“
či „menšího rozsahu“ (srov. například položku 1.01.12, 10. platovou třídu a
položku 2.14.10, 11. platovou třídu), „rozsáhlejší“ (srov. např. položku
2.21.30, 10. platovou třídu), „rozsáhlý“ (srov. například položku 1.01.12, 12.
a 13. platovou třídu, nebo položku 1.04.02, 12. platovou třídu), „značně
rozsáhlý“ (srov. například položku 1.01.04, 11. platovou třídu), „velmi
rozsáhlý“ (srov. například položku 1.06.05, 6. platovou třídu) a
„nejrozsáhlejší“ (srov. například položku 1.04.02, 13. platovou třídu). Bylo-li
by tedy úmyslem vlády, aby jednou z podmínek pro zařazení do 13. platové třídy
podle položky 2.14.09 přílohy nařízení vlády č. 222/2010 Sb. byla interpretace
sólových částí „nejrozsáhlejších“ baletních, instrumentálních, vokálních nebo
vokálně-instrumentálních děl, zvolila by v dané položce právě termín
„nejrozsáhlejší“ vyjadřující nejvyšší míru rozsáhlosti výše specifikovaných
děl. Tak ostatně učinila, pokud jde o požadavek na náročnost těchto děl,
zvolila-li pro zařazení do 13. platové třídy formulaci „nejnáročnějších“ děl. U
kritéria rozsahu však vláda použila termín „rozsáhlých“ děl, nikoli termín
„nejrozsáhlejších“ děl. Použitím termínu „rozsáhlých“ děl tak dala najevo, že
nejde o díla co do jejich rozsahu „běžná“, neboť v takovém případě by nebylo
zapotřebí žádné bližší specifikace jejich rozsahu, ani o méně rozsáhlá díla,
ale že pro zařazení do této platové třídy vyžaduje interpretaci děl určitého
„kvalifikovaného“ rozsahu (rozsahu vyšší kvantity) přesahujícího běžný rozsah,
tedy děl „rozsáhlých“, nikoli však nutně rozsahu největšího, tedy děl
„nejrozsáhlejších“.
40. Pro splnění kritéria interpretace „rozsáhlých“ děl představujícího
jednu z podmínek pro zařazení člena orchestru do 13. platové třídy podle
položky 2.14.09 přílohy nařízení vlády č. 222/2010 Sb. tedy není nutné, aby
člen orchestru interpretoval sólové části „nejrozsáhlejších“ baletních,
instrumentálních, vokálních nebo vokálně-instrumentálních děl. Postačí, že
interpretuje sólové části rozsáhlých baletních, instrumentálních, vokálních
nebo vokálně-instrumentálních děl, tj. díla rozsáhlejší než (svým rozsahem)
běžná.
41. Z tohoto pohledu však odvolací soud v projednávané věci díla
realizovaná u žalovaného neposuzoval, neboť vycházel pouze z údaje, jaká byla
„běžná“ délka (rozsah) děl realizovaných žalovaným, a tento následně porovnal s
délkou (rozsahem) baletu Spící krasavice realizovaného Národním divadlem v jeho
nezkrácené verzi, jehož délka podle zjištění odvolacího soudu činí přes 3
hodiny a v Národním divadle je hrána pouze s jednou dvacetiminutovou pauzou. Z
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tak není zřejmé, z čeho odvolací soud
usoudil, že „rozsáhlá“ díla jsou taková, která „více překračují standardní
repertoár délkou přibližně 2 hodin 30 minut čistého hraní (tj. spíše blížící se
ke 3 hodinám)“, vycházel-li pouze ze zjištění, jaký byl „standardní repertoár“
žalovaného, resp. běžný rozsah děl realizovaných u žalovaného, a z údaje o tom,
v jakém rozsahu byl uveden balet Spící krasavice v Národním divadle. Uvádí-li
odvolací soud, že sice není vyloučeno, aby taková (rozsáhlá) díla měl v
repertoáru žalovaný a jemu odpovídající divadla, avšak že vzhledem ke složení
jejich orchestrů, které jsou „oproti našim největším orchestrům (např. orchestr
Národního divadla, Státní opera, Česká filharmonie)“ mnohem menší, zájmu
publika i faktickým prostorám divadla, bude tato podmínka obtížně splnitelná
(porovnává-li tedy možnosti žalovaného s možnostmi „našich největších
orchestrů“), pak nebere náležitě v úvahu, že aby bylo splněno kritérium
„rozsáhlých“ děl uvedené v položce 2.14.09 přílohy nařízení vlády č. 222/2010
Sb., nemusí jít nutně o díla „nejrozsáhlejší“. Odvolací soud ostatně ani
repertoár těchto „našich největších orchestrů“, ani repertoár jiných (třeba i
menších) orchestrů, než je orchestr žalovaného, v odůvodnění svého rozsudku
nijak nespecifikoval (není zřejmé, že by se zabýval tím, jak rozsáhlá díla tyto
„největší orchestry“ obvykle realizují a jak rozsáhlá díla jsou realizována
jinými orchestry než orchestrem žalovaného, tj. jaká díla jsou, co do jejich
rozsahu, běžně realizována jinými orchestry). Závěr odvolacího soudu, že
podmínku, aby šlo o díla rozsáhlá, žalobce nesplnil, neboť v rozhodném období
žalovaný neměl v repertoáru žádné rozsáhlé hudební dílo, které žalobce
interpretoval, a že už pro nesplnění této jedné podmínky podle bodu 2.14.09
katalogu prací nemohl být žalobce zařazen do 13. platové třídy, tak (za dosud
zjištěného skutkového stavu věci) nelze považovat za správný.
42. Z uvedeného vyplývá, že v části výroku I, ve které byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o věci samé v rozsahu, v němž byla
žaloba zamítnuta co do 39 392 Kč s úroky z prodlení, rozsudek odvolacího soudu
není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání v této části, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu
rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v této části
(včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s.
ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ústí nad
Labem) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).43. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2025
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu